Za Petrem Bezručem

Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

Hroty a ostny je zalily vrchem.

Co měly v srdci?

Kvetly – li jednou a kvetly-li v noci,

Hleď, rudým květem…

Takto několika slovy odhalil svou duši veliký básník slezského lidu – Petr Bezruč. Květ, který z jeho srdce vykvetl rudým plamenem vyburcoval svět. Síla jeho veršů přivolávala k boji proti  vykořisťovaní,  útlaku a bezpráví. Své Slezské písně o milovaném, opomíjeném a chudém slezském lidu napsal krví svého srdce.

Veliký básník a člověk žil skromným, téměř osamělým životem. Vyhýbal se poctám a jen málo vyvoleným se dostávalo cti se s ním osobně setkat. Bylo opravdu neuvěřitelné štěstí, že se mi podařilo tuto čest získat. Stalose to před mnoha, mnoha lety, kdy se tři školačky vydaly na kolech z Olomouce do Kostelce pod Kosířem s jediným, velkým přáním – uvidět Mistra. Nesměle jsme čekaly před malou vilkou, kde básník pobýval. Otevřel nám jeho přítel a pobaveně si nás prohlížel – tři malá děvčátka, spíš ještě děti, plná dychtivého očekávání. Přesto nás pozval dovnitř. Ještě dnes cítím to vzrušení, když se před námi objevil vzpřímený, zasmušilý muž, provázený věrným psem. Muž, ze kterého přímo vyzařovala síla osobnosti. Mile a s úsměvem si s námi krátce popovídal a věnoval nám svou báseň s podpisem. Na tento zážitek nelze zapomenout.

V dnešním uspěchaném životě, kdy existenční starosti a nízká mediální úroveň pomalu zatlačují opravdové umění, nějak se už neumíme radovat z krásy slova.  Nevyslyšeno je přání Seiferta „ Ať v této zemi nikdy nezevšední slova básníků a motýli, kterých ubývá, ať usedají na čerstvé květy jejich písní!“ Motýly jsme už odehnali, nedopusťme však, aby byly zničeny památky na ty, kteří dovedli přinést lidem krásu a obohatit jejich duše. Nedopusťme, aby naše tzv. ministerstvo kultury, které vynakládá nemalé finanční částky na „jiné účely“ zbořením příbytku P. Bezruče znevážilo jeho památku. Hlas tohoto hrdého, nepokorného slezského barda se jim stejně nepodaří umlčet – ten bude znít navěky.

Svůj věčný pokoj nalezl P. Bezruč v rodné „bílé Opavě“. Na jeho hrobě je umístěna socha truchlící ženy, jeho děvuchy z hor – Maryčky Magdonové. Truchlíme s ní.

                                                                                         N. Žečeva -Uvirová