Putin o Krymu – ukázka z filmu k výročí připojení. Proč se Rusko chystá na Pobaltí a Evropu až teď? Co se chystá v Arménii? Ukrajina a Turecko pořád nejsou členy EU – proč? Česko vrátí Polsku území – není anexe jako anexe?
Začnu slovy německého satirika: „Napoleon musel dojít až do Moskvy, aby vyhnal Rusy z Francie“. Podobně „vyháněl“ Rusy z Německa Hitler. A jako by se dějiny opakovaly, opět na světě není většího dobyvatele a agresora, než Rusko a někdo další se rozhodl jít až do Moskvy, aby vyhnal Rusy z Ameriky…
„Pobaltí si vzít nedáme, nedovolíme další Ukrajinu a Krym!“, zní unisono z USA a Evropou. Země NATO jsou od Majdanu v pohotovosti a národy Evropy jsou tlačeny do stavu přijmout základny NATO na svých územích – vše v rámci obrany před Ruskem. Mnohým zemím Evropy se to nelíbí a aby vše neprobíhalo až tak „naprudko“, ve stylu „žába se vaří pomalu“ byla vytvořena operace s názvem Atlantic resolve, která bude v rámci NATO zatím „jen“ cvičit domácí armády (a rozšiřovat jejich řady přes odvodovou povinnost). Ale účel je stejný: zaútočit na to „nebezpečné“ Rusko, a to preventivně a v rámci „obrany“. K obraně je nejvíce odhodláno Polsko a hned vedle něj Estonsko, Litva a Lotyšsko – země, hraničící s Ruskem a po roce od Majdanu země, které jsou plné strachu, že je potká stejný osud, jako Ukrajinu. Alespoň média do nás hustí, že území těchto států si Rusko přivlastní tak, jako si „přivlastnilo“ Krym. Že to nemá logiku, o tom později, předtím nejdříve aktuální situace a aktuální zprávy z Pobaltí:
Estonsko
NATO zkouší ubránit Estonsko v největších manévrech za poslední roky – zpráva z 3.11.2014: „V Polsku a Pobaltí začalo největší vojenské cvičení NATO za posledních sedm let. Aliance testuje své jednotky rychlé reakce, které mají podle scénáře ubránit Estonsko před útokem „fiktivního státu“ “ . „Tisíce vojáků NATO manévrují v Estonsku, simulují scénář útoku zvenčí“. V únoru Estonsko dokonce ve strachu zorganizovalo nacistický pochod:
Litva
„Severoatlantická aliance velmi dobře chápe bezpečnostní výzvy v Pobaltí a efektivně reaguje na nové hrozby. Myslí si to litevská prezidentka Dalia Grybauskaité po zhlédnutí části aliančního cvičení Saber Strike 2014. „Největší cvičení NATO v pobaltských státech je důkazem připravenosti na kolektivní obranu. Pro Litvu je také důležité, aby zlepšila své obranné kapacity, modernizovala výzbroj a zvýšila své vojenské rezervy,“ uvedla litevská prezidentka. Cvičení Saber Strike 2014 probíhá současně ve všech třech státech Pobaltí a je do něj zapojeno více než 4 500 vojáků z Kanady, Dánska, Estonska, Finska, Litvy, Lotyšska, Norska, Polska, Velké Británie a USA.“ A dále: „Cvičení v Litvě se zúčastní více než dva tisíce vojáků z devíti členských států NATO (Česká republika, Estonsko, Kanada, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Německo, USA a Velká Británie). Jeho hlavním cílem bude prověřit spolupráci vojenských jednotek z různých zemí Severoatlantické aliance, jak při plánování, tak během samotného průběhu společných operací v rámci mnohonárodního úkolového uskupení. Zároveň se jedná o jedno z řady cvičení, kterými Aliance v reakci na situaci na Ukrajině dokládá, že je v případě krize připravena reagovat.“
Lotyšsko
„Armádní síly Lotyšska a USA společně na cvičení . Lotyšská armáda se účastní pravidelného cvičení Atlantic Resolve zasahujícího území několika členských států aliance. Tohoto cvičení se kromě lotyšských vojáků účastní i armádní síly dalších států bývalého SSSR – Estonska a Litvy. Na operaci Atlantic Resolve se podílí tradičně i Polsko a Německo. Ve světle stávajících událostí je toto společné cvičení ukázkou podpory USA svým spojencům v NATO.“
A tady aktuální situace Pobaltí v souhrnu: „NATO cvičí v Pobaltí tisíce vojáků : „Severoatlantická aliance v Pobaltí zahájila rozsáhlé manévry za účasti 4700 vojáků z deseti členských států a asi osmi stovek vozidel. Po březnové anexi Krymu, která vyděsila ruské sousedy, aliance posílila své aktivity u hranic s Ruskem, a to včetně i na území tří pobaltských republik. Estonsko, Litva a Lotyšsko, které vstoupily do NATO před deseti lety, a které se obávají rostoucí vojenské síly Ruska. Spojené státy kvůli uklidnění obav spojenců vyslaly do Pobaltí a Polska 600 výsadkářů.“ A zpráva z března 2015: “ Vzkaz USA do Ruska – Pobaltí nedáme!“.
Proč Rusko čekalo?
Tak nevím, ale to Rusko je asi úplně blbé! A proč to říkám, k tomu se musíme vrátit na Ukrajinu, kterou ta ruská „agresivní rozpínavost“ začala a kterou se Rusko údajně rozhodlo vytvořit novou sovětskou říši, tentokrát sahající snad až do USA, proto se USA staví do čela obrany. Bylo to před rokem, tedy v roce 2014, tedy nějakých 25 let po pádu berlínské zdi, kdy došlo k Majdanu, po něm k „anexi“ Krymu a kdy ten strach z Ruska začal. Mezitím se ale událo to, že téměř všechny postsovětské země jsou členy EU, a co víc, téměř všechny jsou členy NATO. A mimo jiné tedy i ty, které hraničí s Ruskem – tedy i Estonsko, Litva a Lotyško (o Polsku a dalších nemluvě). Všechny tyto země jsou pod ochranou EU a především pod ochranou NATO.
Členské země NATO v roce 2004
Tak si říkám, co je to ten Putin za stratéga, že k obnově SSSR se odhodlal až poté, co jako jediná ne-EU a ne-NATO země zbyla jen Ukrajina. Proč teprve teď se rozhodl všechny sousedy „napadnout a obnovit sovětskou říši“? Selským rozumem nechápu, proč Putin, který je ve funkci prezidenta od roku 2000, nečinně přihlížel, jak se v roce 2004 Estonsko, Litva a Lotyšsko stávaly členy NATO a nezasáhl už tehdy – proč neuspořádal nějaký Majdan už tehdy a „neanektoval“ tato území stejně jako Krym? Taky mi hlava nebere, proč nezasáhl, ani když se jmenované země ve stejném roce staly členy EU? Důvody měl – mnoho obyvatel tam je rusky hovořících a jak říká zpráva už z roku 2002, nemají zrovna podmínky cítit se spokojeně:
„Lotyšsko a Estonsko se rozhodly přijmout vůči ruské menšině spíše restriktivní politiku. Od roku 1991 se snaží podporovat ruskou emigraci tím, že naprosté většině z nich odmítají naturalizaci. Každý, kdo byl občanem Lotyšska a Estonska před rokem 1940, má právo na občanství, ale ti, kteří přišli později (především Rusové), nedostanou občanství automaticky. Rusové, kteří přišli po válce, musí tedy pro získání občanství skládat zkoušky z místního jazyka a historie. Jen málo Rusů žijících v sovětských pobaltských republikách se naučilo místní jazyk. Složení zkoušky je pro většinu z nich velmi obtížný úkol, pro některé starší Rusy takřka nemožný. Důsledkem této politiky je fakt, že asi 200 tisíc ruských obyvatel Estonska nemá estonské občanství. Dalších 70 tisíc stálých obyvatel má stálý pobyt v Estonsku, ale ruský pas. Z druhé skupiny je asi 17 tisíc bývalých důstojníků Sovětské armády a KGB, což může představovat významný bezpečnostní problém.
V Lotyšsku je situace podobná. Téměř 550 tisíc obyvatel Lotyšska má cizinecký pas a dalších 17 tisíc stálých obyvatel má přímo ruský pas. Mezi nimi je i množství bývalých vojáků nebo členů KGB.
Pobaltští politici odmítají hovořit o diskriminaci ruských menšin, ale ta je stejně viditelná i pro náhodné návštěvníky i běžné obyvatele. V Lotyšsku a Estonsku – dokonce i v Narvě a městech jako Tallin a Riga, které mají polovinu nebo více obyvatel Rusů – nejsou takřka vůbec nápisy v ruštině. V některých oblastech Estonska, kde tvoří Rusové více než polovinu populace, má ruština statut druhého oficiálního jazyka – ale ve státní televizi je v ruštině denně jen patnáct minut vysílání. V Lotyšsku musí být minimálně 75 % vysílání v lotyštině. Většině baltských Rusů tedy nezbývá než si tvořit pohled na svět skrze ruské rádio a televize, které jsou dostupné ve všech třech pobaltských zemích. Přístup pobaltských států se tak stává spíše kontraproduktivním a nebezpečným pro ně samé. Situace je vyhrocená především v Lotyšsku, kde si místní Rusové na základě jazykového zákona museli změnit jména tak, aby odpovídala lotyšské gramatice a výslovnosti (například místo „Ivan“ „Ivans“), což jim připadá velmi ponižující. Pro všechny povolání od popelářů k politikům jsou stanoveny povinné úrovně znalosti jazyka, které musí mít. Tyto znalosti jsou pak kontrolovány. Ovládnutí jazyka kontroluje Národní jazyková inspekce, které sleduje také používání lotyštiny Rusy v práci. V případě, že „ilegálně“ používají ruštiny, mohou dostat pokutu, může jim být uzavřen obchod nebo může přijít nečekaná návštěva z finančního úřadu!“ – píše se v textu z roku 2002, tedy ještě před vstupem pobaltských zemí do NATO.
A Putin nereagoval a jen přihlížel i přesto, že tehdy došlo k nejmasívnějšímu rozšíření NATO: „Dne 29. března 2004 se pobaltské země Estonsko, Litva a Lotyšsko staly členy Severoatlantické aliance (NATO). Zároveň s nimi přistoupilo ještě také Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. Jednalo se o největší vlnu rozšiřování NATO v historii. O vstupu všech těchto sedmi států do aliance se rozhodlo na pražském summitu v roce 2002. Hned druhý den po přijetí pobaltských států, 30. 3. 2004, začala mise NATO s názvem Baltic Air Policing, jejímž cílem je střežit vzdušný prostor Estonska, Litvy a Lotyšska. Hned dva roky po vstupu pobaltských států do NATO se v Rize konal summit této aliance a bylo to vůbec poprvé v historii celé organizace, kdy se summit konal na území bývalé sovětské republiky “ .(Co by tak řekly USA na summit Varšavské smlouvy na území některého z jejich států?).
Rozšíření NATO v roce 2004
Severozápadní hranice Ruska se pomalu a jistě dostávala pod kontrolu NATO a Putin mlčel. Když se v roce 2008 stejné snahy přesunuly i na jihozápad Ruska, dodnes jsou ruské aktivity v této oblasti dávány za příklad jeho zasahování – agrese. Ale stačí se podívat na mapu a konfliktní události kolem Gruzie dostanou jinou optiku (ač nepopírám přání zakavkazských národů stát se nezávislými):
Při pohledu na mapu Ruska nebyla globalistické manipulace ušetřena ani jedna země na jeho hranicích, od Ukrajiny a její USA podporované oranžové revoluce, po Gruzii a její USA podporované invaze do Jižní Osetie“ (více). Gruzie a Ukrajina zůstaly zeměmi, které bylo nutné zpracovat:
Gruzie
Pokud jde o Gruzii, situace se vyvinula: „Integrace do evropských politických, ekonomických a bezpečnostních struktur je zahraničně politickou prioritou Gruzie. V rámci spolupráce s NATO Gruzie patří k nejaktivnějším a současně nejambicióznějším členům Partnerství pro mír, v současné době pracuje na implementaci IPAP (Individual Partnership Action Plan), který zahájila jako první partnerská země v roce 2004. V září 2006 NATO s Gruzií zahájilo tzv. Intenzifikovaný dialog. Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 Gruzie doufala v udělení Akčního plánu členství (MAP), toto rozhodnutí však učiněno nebylo – v závěrečném komuniké bylo další rozhodování odloženo na prosinec 2008, zároveň však Gruzii bylo přislíbeno členství v Alianci. Po gruzínsko-ruském ozbrojeném konfliktu ze srpna 2008 se spolupráce NATO s Gruzií zintenzivnila. Komplikace ve vztahu Gruzie – NATO představuje přítomnost ruských jednotek na gruzínském teritoriu. Gruzie je aktivním přispěvatelem do vojenských operací NATO. Mezi léty 1998 a 2008 se účastnila mise KFOR v Kosovu a od podzimu 2012 tvoří její kontingent v misi ISAF v Afghánistánu největší příspěvek z nealiančních zemí (cca 1560 vojáků).“ Tím se dá říci, že přes Gruzii má NATO hranice s Ruskem pod kontrolou.
Ázerbájdžán
Od září 1993 je členem SNS (Společenství nezávislých států), má stálé mise v Evropské unii, hostí zvláštní vyslance Evropské komise a je členem OSN, OBSE, RE (Rady Evropy) a partner NATO pro mírový program (PfP) (zdroj). Ázerbájdžán je zároveň zemí, se kterou je počítáno pro dodávky energií Evropě místo Ruska, jeho dodávky kaspického uhlíku však nejsou schopny naplnit kapacitu, kterou Evropa potřebuje. Ale když to shrneme, Ázerbájdžán je další sousední zemí Ruska, kterou má NATO pod kontrolou.
Arménie – země před revolucí
„V Arménii je plánován převrat, který je identický s tím ukrajinským“ – vyjádřil se Paul Craig Roberts letos v únoru. „Budou pracovat stejně jako na Ukrajině, protože jsou dobře zaplaceni. To znamená, že je plánován převrat totožný s tím, který se konal na Ukrajině v loňském roce. To poskytne Washingtonu další základnu v zemi, která byla součástí SSSR. Mnoho oklamaných lidí se připojí k arménským nevládním organizacím, které spolupracují s Victorií Nuland. Cílem je přervat politické a ekonomické vztahy s Ruskem. Kdy udeří, záleží na tom, jaké si opatří možnosti. Je to totéž, co se stalo v Gruzii v roce 2003, za „revoluce růží“. To byl také převrat organizovaný nevládními organizacemi financovanými washingtonskými politiky, které vyvedly lidi do ulic. Tak pracuje Washington. Jeho cíle jsou Arménie, Kyrgyzstán, a možná také Kazachstán, Uzbekistán. Takové převraty, které nazývají demokratickými revolucemi, se budou konat ve všech zemích, které byly součástí Sovětského svazu,“ řekl Craig Roberts.
V případě Arménie nejde tolik o ruské hranice, jako o její tranzitní polohu mezi Ázerbájdžánem (Baku a kaspický uhlík), Íránem (blízkovýchodní uhlík) a Tureckem (tranzitní země pro energie z obou zdrojů). Jak situace kolem Ukrajiny (a vzniku Kurdistánu za pomoci ISIL) graduje, je Arménie dalším kamínkem do plánu, sledujme proto, co se tam bude dít.
Ale když to všechno shrneme, jsou Putin a s ním celé Rusko tak hloupí, že si nechali „tah k obnovení SSSR“ až na dobu, kdy všechny sousední země budou v NATO? Není to tak, že Putin a Rusko byli jen neskutečně trpěliví a Ukrajinou jejich trpělivost přetekla? Opravdu měli tiše přihlížet, jak další základny NATO vyrostou i na Krymu a v Černém moři a jak Západ „v obraně“ dotáhne až do Moskvy, stejně jako Napoleon a Hitler? Není to tak, že naopak Západ byl tak mazaný, že Ukrajinu (s jejími kohoutky a potrubími a Krymem a s Černým mořem) si nechal až na finále, když už všechny sousední země Ruska budou v NATO?
Poplašné zprávy našich médií, že země Pobaltí a Evropy čeká stejný osud, jako Ukrajinu a Krym, naprosto postrádají logiku – všechny jsou dávno členy EU i NATO! A jen blázen může věřit, že 25 let Rusko nechalo utahovat smyčku NATO kolem svých hranic a až poté se rozhodlo obnovit bývalou sovětskou říši. Jen blázen může věřit, že země Pobaltí jsou ve stejném „ohrožení“, jako Ukrajina, když už více než deset let bez ruských zásahů žijí jako členové EU i NATO. A když si to shrnu, tak opravdu mě napadá, jestli by Gorbačov neměl být souzen za rozpuštění Varšavské smlouvy jen pod příslibem USA, že hranice NATO se neposunou směrem na Východ:
Ukrajina pořád není členem EU a s ní i Turecko – náhoda?
Jaká hra se to s těmito zeměmi hraje? Pro obě má EU neustále nějaké nesplnitelné podmínky k přijetí. Ale když se podíváme blíže, Ukrajina i Turecko jsou především tranzitní země fosilních energií – ruských, kaspických, blízkovýchodních. Tu první, ukrajinskou cestu, je potřeba odstavit, tu druhou, tureckou, je potřeba získat si na svojí stranu. Nemají snad podmínky pro přijetí Ukrajiny a Turecka do EU tuto souvislost? Přijetí těchto zemí do EU se táhne naprosto úměrně tomu, jakou roli v přepravě energií obě země plní a naprosto úměrně tomu, jak se daří Rusko z Evropy odstavit a jiné cesty otevřít. Průšvih je, že ukrajinské trubky z Ruska musí pořád zůstat funkční, protože jiné nejsou. A pokud jsou, tak vedou přes Turecko – ovšem do budoucna opět z Ruska (plynovod Blue stream, na kterém se Rusko s Tureckem dohodlo hned poté, co byl ukončen projekt South stream).
„Průšvih“ je, že Rusko a Turecko mají navzájem velmi dobré vztahy (bude jejich ukončení podmínkou pro vstup Turecka do EU?) a nyní se intenzivně pracuje na tom, aby i Turecko zavřelo kohoutky z Ruska a otevřelo kohoutky z Ázerbájdžánu a také kohoutky z Íránu (na tom se pracuje natolik, že Obama se dokonce nesetkal s Netanjahuem při jeho návštěvě USA, a to právě kvůli jeho postojům k Íránu, jehož uhlík je k odstavení ruského plynu nezbytný – psala jsem o tom v článku zde). A než bude hotovo, jsou Ukrajina i Turecko drženy EU v šachu (a to nehovořím o roli Řecka, bez kterého nebude možné blízkovýchodní uhlík do Evropy dostat, a které si pro svou strategickou polohu opravdu může diktovat podmínky a EU nezbude, než na ně přistoupit). Touto optikou není žádná náhoda, že Turecko a Ukrajina pořád na přijetí do EU musí čekat. K tomu nezapomeňme na zmiňovanou Arménii a sledujme, co se tam v příštích dnech-týdnech bude dít.
Česko vrátí Polsku část anektovaného území
Na závěr jsem si nechala zprávu, kterou zveřejnil nejen ruský tisk, ale i The Telegraph, a to zprávu, že Česko vrátí Polsku část území. Jedná se o pozemky na severu Moravy a Čech, které byly Českem anektovány poté, když Sovětský svaz v roce 1958 nařídil zarovnání hranic tak, aby to vyhovovalo bezpečnosti a obraně. A protože Polsko už několik let odmítá finanční vyrovnání a trvá na vrácení pozemků, území kolem Vidnavy (a jiná, která naše vláda nechce zveřejňovat kvůli spekulacím), připadnou v brzké době Polsku – v roce 2011 o tom informoval pořad Reportéři čt. Nevím, jestli se budou přepisovat hranice, ale napadá mě něco, čemu se říká precedens.
V roce 1958 zabralo na pokyn SSSR Česko část území Polska a nyní ho bude jako anektované vracet (premiér Sobotka už má hotovo, už se čeká jen na vyjádření polské strany). V roce 1954 opilý Chruščov podaroval ruský Krym Ukrajině, aniž by se kohokoliv na cokoliv ptal. Pokud vím, anexe je akt, kdy k přidělení nějakého území k jiné zemi dojde bez referenda. A napadá mě: neanektovala Ukrajina Krym v roce 1954 stejně, jako Česko polské území v roce 1958? Česko anektovaná území Polsku vrátí a bude to v pořádku. Tak proč to není totéž, jako když se Chruščovem anektovaný Krym připojil zpět k Rusku, a to dokonce v rámci referenda? Možná i to je důvod, proč náš Schwarzenberg byl proti vrácení českých pozemků Polsku (neupírám mu, že v roce 2011, kdy se v reportáži čt vyjadřoval, ještě nemohl o připojení Krymu k Rusku vědět, v jeho případě si ale myslím, že to mohl tušit).
Aktuálně: film o připojení Krymu zpět k Rusku
Ruská televizní stanice Rossija 1 zveřejnila v neděli večer ukázku z filmu, ve kterém prezident Vladimir Putin popisuje, jak ruské bezpečnostní složky před rokem dostaly za úkol dostat z Ukrajiny sesazeného prezidenta Viktora Janukovyče. Putin v traileru rovněž zmiňuje, jaké byly přípravy začlenění ukrajinského poloostrova Krym do Ruska. „Pozval jsem šéfy našich speciálních složek a lidi z ministerstva obrany do Kremlu a dal jsem jim za úkol, aby zachránili život ukrajinského prezidenta. Jinak by byl zabit,“ popisuje ve filmu ruský prezident. „Bylo to v noci z 22. na 23. února, skončili jsme v sedm hodin ráno…a tehdy jsem svým kolegům řekl: musíme začít pracovat na tom, abychom navrátili Krym zase Rusku,“ dodává Putin (zdroj). Trailer k filmu o Krymu, který ruská televize odvysílá:
Když si to všechno shrnu, volání USA a EU „Pobaltí nedáme“ a že musí zachránit svět před ruským scénářem na Ukrajině a Krymu, je směšné a uvěřit, že je to důvod rozšiřování základem NATO směrem k Rusku a všech cvičení NATO, může jen nějaká mateřská školka. A informace, že Rusko provádí vojenské manévry – proč se někdo diví, když Rusko bylo po 25-ti letech od nastolení „demokracie“ v Evropě do třetice postaveno před nutnost se bránit? Rusko nebylo hloupé, Rusko bylo jen velmi trpělivé.
- Pozorovatelka – 9.3.2015, http://aeronet.cz/
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz