Za co to politiky ČSSD voliči potrestali? Za zradu!

ČSSD voliči potrestali. A to za zradu, nikoliv za jejich počínání v politice domácí, která, vnímaná jako člověku nejbližší, mu nejčastěji dělá či nedělá vrásky na čele. Tady totiž (i ve vládě koaliční), se ČSSD podařilo zachovat linii, a po parlamentních volbách 2014 se aspoň na tomto úseku politiky chovala stejně, jako před nimi. To znamená k občanům – včetně těch nejpotřebnějších – sociálně citlivě. Takže zrada ČSSD se odehrála jinde, a to na poli zahraničním. Čili v oblasti pro život lidí zdánlivě málo významném.

Před volbami zde jako ty nejpevnější balvany v proamerickém valu stály pravicové strany ODS, TOP 09 a lidovci – nu a ČSSD, která v tom valu také chtěla být, ale už tam pro ni nebylo místa, nezbylo, než ukročit od proamerického valu stranou, a v zájmu zisku hlasů těch, kterým se křik z proamerického valu jaksi nepozdával, začít hlásat cosi víceméně opačného. Jestliže tedy jak ODS, TOP 09 a lidovci si doslova trhali plíce souhlasným křikem se vším, co Západ, vedený Washingtonem, na planetě Země podnikal či podnikat chtěl (včetně plánované stavby americké radarové koule v Brdech), mluvila ČSSD z volebně taktických důvodů jinak. A tak došlo k omylu, kterému podlehli mnozí – a mezi nimi i já. Že totiž to protizápadní, co ČSSD hlásala, i to, a jak se vymezovala vůči otrocky prozápadním postojům našich pravičáků, bylo jejím upřímným a autentickým hlasem.

Z toho snu jsem se probudil po volbách, přesněji druhý den po ustavení nové vlády, jež z těch voleb vzešla. Svět se nalézal uprostřed ukrajinské krize a slovo si k ní neváhal vzít i nově ustavený ministr zahraničí, sociální demokrat Zaorálek. Mluvil, otvíral ústa, a lidé nevěřili tomu, co z těch úst vycházelo. Protože to bylo jako by to za sociálního demokrata Zaorálka, dřívějšího nejzavilejšího odpůrce amerického radaru u nás, náhle promlouval předchozí zahraniční ministr a zarytý nenávistník všeho ruského Karl Schwarzenberg. Rusko je agresor a nová ukrajinská vláda (Němcem Günterem Verheugenem nazvaná vládou čistokrevných fašistů z masa a kostí), byla v podání nového ministra sborem andělů, kterému je třeba – a to i bez vyzvání – pomáhat. A jedině jeho v revolučním boji zraněným příznivcům – tedy jen těm, kteří vodkou zdarma rozlévanou posilněni, rozbíjeli hlavy policistů, kteří se dlouhou řadu dnů nesměli bránit – nechť je umožněno v Praze se z ran léčit a zotavovat.

Pohotově se mu za rekordní obracení kabátu dostalo titulu oranžový Schwarzenberg, a dost možná, že pouhý tento tvořivý výtvor, z lidu vzniklý, měl stranu v jejím výhradně prozápadaním letu, varovat. Ale nestalo se. A tak se ve stejném kurzu letělo dál, až let uťal náraz z odpoledne 8. října t.r. , kdy se našich školách či úřadech sčítaly volební hlasy. Dokazující, že falši a zradě ani u nás růže nekvetou. A to bohužel – ke škodě naší politiky sociální, ke které kdysi mocné a proto akceschopné ČSSD budou nyní potřebné síly v obcích a krajích chybět.