Z rozhovoru s ing. J. Kohličkem

…Na zmiňované akci jste ve svém vystoupení porovnal vyhnání Čechů z pohraničí v říjnu 1938 s odsunem Němců po druhé světové válce.

Ano, takové srovnání je nutné. Mladí nevzdělaní »politici«, kteří neznají historii a přitom jsou ověšeni nejrůznějšími bakalářskými a magisterskými tituly mnohdy ze škol úrovně plzeňské právnické fakulty blahé paměti, papouškují nejrůznější nesmyslné teze po dobře zaplacených a oficiálním tiskem propagovaných mluvčích, kteří sami sebe označují za politology a experty. Děti se ve škole o skutečné historii vztahů národů ve střední Evropě vůbec neučí. Nikdo jim nevysvětlí, jak vznikly a postupně se vyvíjely moderní národy.

Příznačné je, jak malá pozornost se věnovala při 600. výročí upálení mistra Jana Husa významu husitství pro český národ a český stát. To, že ve škole se dějiny dvacátého století učí z řady publikací pochybné kvality, má své důsledky.

Špatné překlady německých a zámořských autorů spolu se stálou snahou nejrůznějších spolků podporovaných revanšisty přinášejí také své negativní výsledky. Pokud bychom se zeptali občana na ulici »co to je vyhnání?«, dozvíme se, že to je odsun Němců po druhé světové válce. Přitom ve skutečnosti vyhnáním bylo postiženo 160 000 čs. občanů v důsledku mnichovské dohody. V roce 1938 tehdejší Československo zjistilo, jak »spolehlivé« přátele má ve Velké Británii a Francii, a zároveň bylo jasné, kdo se za Československo postavil. Byl to pouze Sovětský svaz a Jugoslávie. Odsunem byla na základě postupimských ujednání postižena německá a maďarská menšina, a to nejen v zemích střední Evropy. Neslyšel jsem o snahách otevírat tuto kapitolu poválečné historie v Holandsku, Dánsku, Francii či dalších státech severní, západní či jižní Evropy.

Je pravdou, že situace po válce v naší republice byla složitá. Sudeťáci prostřednictvím organizace Wehrwolf terorizovali v řadě oblastí místní obyvatele, dosídlenci měli ve svých řadách oběti, a navíc na území Československa bezprostředně po válce byly desítky tisíc tzv. národních hostů. Někteří byli na základě rozhodnutí místních úřadů nuceně ubytováni v rodinách, jiní (bylo jich opravdu hodně) bydleli v tělocvičnách a jiných sálech. Šlo o ty, kteří prchali před postupem fronty z Východu.

Další skupinou, která je mnohdy započítávána do německých obyvatel a jejíž členové byli po válce odsunuti, jsou padlí vojáci. V několika vesnicích se zachovaly památníčky těchto padlých s vročením 1942-43. Ani tito mladí muži nemohli být odsunuti, ale záznamy z malých obcí nám ukazují, že jich byly tisíce. Těsně před osvobozením Československa z naší země uprchla řada špičkových funkcionářů nacistické strany. Mimochodem, medaili za likvidaci Československa získal více než milion původně československých občanů německé národnosti. Organizovanost v nacistické straně v roce 1939 byla největší mezi občany »Sudetengau« (takto nazývali Němci pohraniční území odtržené od Československa), druhá největší organizovanost byla v Rakousku a teprve na třetím místě je procento organizovanosti v »Říši« (tj. v Německu před připojením Rakouska).

Takže shrnuji: Odsun se týkal po zmírnění na základě čs. zákonů občanů cizího státu, vyhnání se týkalo vlastních občanů Československé republiky. Je škoda, že mladší generace našich spoluobčanů tento zásadní rozdíl nezná.

Ovládáte němčinu, takže jste se jistě vždy seznamoval s dokumenty a »výkřiky« Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Reagoval jste jako někdejší europoslanec? Ostatně, s Berndem Posseltem jste se mohl právě v Evropském parlamentu setkávat.

Posselt byl skutečně jedním z mých kolegů v EP. Byl jedním z organizátorů hlasování řady poslanců za CDU/CSU i jiných stran proti vstupu ČR do Evropské unie. Když jsme se potkávali, pozdravil topryten, já jsem samozřejmě odpověděl Guten Tag. Hlavní Posseltovou parketou byla práva národnostních menšin. Přiznám se, že mne iritovalo, když pohrobek sudeťáků, kteří vyhnali čs. občany z pohraničí, bezostyšně káže o menšinových právech. S velkou chutí jsem se proto podílel na rezolucích reagujících na závěry sudetoněmeckých dní. První takovou rezoluci navrhla kolegyně Jana Bobošíková a přes Miloslava Ransdorfa se tento text dostal do mých rukou. Přeložil jsem jej do angličtiny, prodiskutoval s poslanci ze starých členských zemí, Portugalci, Španěly, Francouzi aj., a na základě jejich připomínek připravil drobné změny. Tato rezoluce nesla v záhlaví označení autorů Bobošíková, Ransdorf. Domnívám se, že to je správně, protože tito autoři byli nejznámější. Rezoluce, která má příliš mnoho autorů, nepůsobí totiž důvěryhodně.

Další návrhy podobných rezolucí již kolegyně Bobošíková předávala našemu klubu a ten je vřele podporoval. Vzhledem k tomu, že z devadesáti národnostních menšin v EU právě Němci a Maďaři měli vždy více či méně otevřenou snahu po revizi výsledků druhé světové války, bylo důležité, aby ve skupině pro národnostní menšiny byli aktivní i poslanci jiných národností. Podařilo se mi v době vyhrocené protislovenské kampaně zabránit návrhu ostře protislovenské rezoluce, který v této skupině přednesl španělský poslanec z Katalánska. Výsledkem bylo i interview ve slovenském tisku a okázale najevo dávané sympatie ze strany všech slovenských poslanců.

Dnes na nehoráznosti sudeťáků odpověděl Nejvyšší správní soud povolením vzniku Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Cíle jsou stále stejné, rétorika sdružení (německé mateřské organizace) se změnila. Jde stále o snahu restituovat majetek sudeťáků. O tom, že by Německo platilo České republice reparace, jsem nikdy neslyšel ani nejmenší náznaky.

Co vás napadlo jako první, když jste zaznamenal zprávu, že se místopředseda vlády Bělobrádek zúčastnil v Sudetoněmeckém domě v Mnichově jakési akce a omluvil se za oběti při odsunu?

Chápu, že řeznický tovaryš vidí spoustu věcí úplně jinak než člověk se znalostí historie a zeměpisu. Chápu také sebevědomí pana místopředsedy vlády, které plyne ze starého českého úsloví »Komu dal bůh úřad, tomu dal i moudrost«. Pokud kdokoliv se zúčastní jako soukromník akce, která není v souladu s naší zahraniční politikou, potom bych logicky čekal ostrou reakci ministra zahraničních věcí i ministerského předsedy. A to bylo to, co jsem očekával. Tiché krotké mrmlání mne rozhodně nepřesvědčilo o jasném postoji vedoucích činitelů české vlády.

Je pravdou, že i levicoví politici prohlásili, že je jim líto všech nesmyslných obětí, a to i v souvislosti s odsunem, na druhé straně mezinárodní komise vyhodnotila provedení odsunu jako velmi spořádané a ocenila jeho civilizovaný průběh, což jistě na přelomu let 1945-46 nebylo jednoduché. Je smutné, že místopředsedovi české vlády nikdo nevysvětlil příčiny odsunu a že zřejmě pan Bělobrádek nepochopil, co jeho účast (»omluva za oběti odsunu«) může z hlediska zahraniční politiky znamenat.

Mě překvapilo, že někteří publicisté, kteří o sobě tvrdí, že se hlásí spíše nalevo, Bělobrádkův čin obhajují. Průšvih je, když neznají dostatečně historii.

Publicisté a komentátoři mladší generace jsou bohužel silně ovlivněni zásadním úpadkem vzdělanosti mladší generace. Zejména úroveň znalostí dějin 19. a 20. století je tragická. Podle našich zákonů, které zmírnily závěry Postupimské konference, bylo možné, aby občané německé říše požádali o čs. občanství, a to v případě, že se neprovinili proti čs. státu v době ohrožení republiky. Podle výsledků posledních voleb před válkou mohlo být takovýchto občanů více než 200 000.

Druhou skupinou Němců u nás, kteří mohli po válce zůstat, byli odborníci. Jednalo se o odborné a vědecké pracovníky potřebné pro obnovu průmyslové výroby. Řada z nich si přitom ponechala německé občanství. Někteří z těchto »českých Němců«, odborníků, se potom v sedmdesátých letech legálně vystěhovala do Německa. Antifašisté, kteří se po válce rozhodli vystěhovat, měli možnost odvézt si svůj majetek a někteří ve východním či západním Německu dosáhli významných funkcí. Např. jeden z poválečných starostů Hamburku byl sociální demokrat, původem z Děčína.

Tyto zákony umožnily zachovat relativně velkou skupinu občanů německé národnosti v poválečné ČSR. Jednalo se o více než 200 000 lidí, ale například v okrese Sokolov tvořili více než devět procent obyvatel. Je škoda, že novináři podceňují znalost nové historie, a jistě máme i v KSČM erudované historiky, kteří jim mohou fakta z historie přiblížit.

Kam mohou pokračovat iniciativy českých pomahačů SL? Mně se zdá, jako když jeho tlak pomalu, ale jistě narůstá…

Ackermann-Gemeinde (v čele českého sdružení stojí Daniel Herman) je společnost, která pro CDU/CSU umožňuje převádět zajímavé prostředky na nejrůznější účelově směrované projekty v řadě institucí zemí světa. V ČR se soustřeďuje na ovlivnění kateder politologie a ekonomiky a již řadu let spolupracuje s vysokými školami (pokud vím, tak minimálně v Praze a Brně).

V posledních dvaceti letech se kultura v ČR zaměřuje velmi zvláštním způsobem. Výročí Jana Husa se setkalo s podstatně menší podporou akcí pořádaných v republice než Sláva barokní Čechie, v armádě se jedna z vojenských jednotek jmenuje po Albrechtovi z Valdštejna a archeologický výzkum se orientuje, na rozdíl od minulosti, na cokoliv jiného než na nadějné slovanské lokality. Součástí tohoto úpadku je i zařazení »slovanských organizací« mezi organizace extremistické. Podpora vydávání memoárové literatury, stejně jako spousta filmů zobrazujících »hrdiny třetí říše«, jsou dlouhodobými tendencemi v naší kultuře. Konstatování »na Jiráskově Hronově se již delší dobu neobjevila žádná z Jiráskových her«, stejně jako neschválení zákona o českém jazyce a velmi jazykově podřadné vybavení tzv. moderátorů v televizi i rozhlase, jsou jen dalšími střípky této smutné mozaiky. Jmenování pátera Hermana do čela resortu kultury je pouze dalším krokem na této temné odnárodňovací cestě.

Co říkají aktivitám SL přátelé z Die Linke?

Naši přátelé z Die Linke a KPD v Bavorsku (centrále SL) pořádají na své úrovni protiválečné aktivity a snaží se podporovat levicovou kulturu. Vedle štafety, kterou v loňském roce úspěšně společně s českými příznivci zorganizovali, spolupracujeme pravidelně při účasti na populárních Velikonočních pochodech. V Ansbachu je již řadu let součástí tohoto pochodu proti americké vrtulníkové základně Katterbach skupina aktivistů ze západních Čech (ve které samozřejmě nemohu chybět). V Německu levicové organizace, také pravidelně, pořádají festival levicové literatury, v Berlíně a ve Vídni jsou slavnosti levicového tisku. Tyto slavnosti pořádané našimi německými kolegy mají každoročně vysokou návštěvnost a jsou pro nás dobrým příkladem, ke kterému se snažíme přiblížit. Pravidelná literární příloha Haló novin LUK je ovšem něco, co nám naši kolegové závidí.

Jak hodnotíte počínání špiček EU k uprchlické vlně?

Špičky EU se v současné době dostaly do stínu americké diplomacie a krize eura a doznívající hospodářská krize jsou pro ně v této pozici neřešitelné. Naprosto nesmyslné sankce proti Ruské federaci snižují šanci hospodářství EU vybřednout z krize. Protože »velký bratr« naznačil možnost zlepšení vztahů s Íránem, vrhli se představitelé Evropské komise i největších států EU na tuto šanci. Mogheriniová, Hollande i další již v Íránu byli. Česká vláda »uvažuje«. Ztratili jsme kus ruského trhu, naši zemědělci se velmi obtížně vyrovnávají s přebytkem mléka, ve vepřovém už se dostáváme pod 60 procent tuzemské spotřeby ve výrobě, ale – na rozdíl od našich sousedů v Německu a Rakousku – nemáme žádný plán, jak se s touto situací vyrovnat.

Uprchlická vlna, která je dalším hřebíčkem do rakve stability eura a EU, je vyvolána nekompetentními zásahy USA na Blízkém a Středním východě, v severní Africe a jinde. S taktem slona v porcelánu se podařilo prostřednictvím dobře známých mechanismů destabilizovat řadu zemí severní Afriky i Blízkého východu. Afghánistán se postupně rozpadá jako centralizovaný stát a na jednotlivých územích opět přebírá vládu Tálibán. Kukaččí vejce podstrčené Spojenými státy Evropské unii v Kosovu funguje tak perfektně, že odtud prchají desítky tisíc »zachráněných« etnických Albánců, kteří předtím v době »útisku« Srby v zemi nalézali možnosti obživy.

Maďarsko tento problém »řeší« stavbou plotu. Uprchlická krize tak, jak k ní přistupují vedoucí činitelé EU i jednotlivých zemí EU, je naprosto neřešitelná. V Somálsku, odkud Američané po pár týdnech slavně utekli, i v Libyi, centrální vláda prakticky neexistuje, v Súdánu a v Jižním Súdánu, ve Středoafrické republice i Mali zůstává situace velmi nepřehledná, v Sýrii se snaží EU zlikvidovat režim Bašára Asada a není schopna ohradit se proti bombardování kurdských pozic tureckou armádou mimo území Turecka. Mimochodem, to je v příkrém rozporu se všemi mezinárodními úmluvami a Turecko nás, Českou republiku, jako spojenec NATO, zatahuje do této špinavé války jako de facto spojence Islámského státu. Postrádám jakékoliv racionální stanovisko ministra zahraničních věcí, případně jiného zodpovědného činitele české vlády, k této záležitosti.

Pokud jde o uprchlíky u nás: domnívám se, že jde o další naprosto neřešitelný problém. Vláda není schopna ani navrhnout řešení situace bezdomovců a více než půl milionu občanů tohoto státu, kteří nemají žádné zaměstnání. Tato vláda bude tedy obtížně hledat řešení situace kolem uprchlíků.

Základním problémem je naprosto iracionální a nesmyslné tvrzení, které slyšíme v posledních více než dvaceti letech: »Každý má svá práva.« Jsou to práva menšin, uprchlíků, práva dětí, žen, handicapovaných atd. Nikdo nemá žádné povinnosti. Bez toho, abychom, a to již od malička, vštěpovali našim občanům i hostům, že existují nejenom práva, ale i povinnosti, nemůžeme řešit žádný současný problém.

Jste opozičním předsedou výboru v teplickém zastupitelstvu. Co je nového v Teplicích, kde vládne primátor Jaroslav Kubera (ODS) již léta?

Situace v Teplicích se po posledních volbách dramaticky změnila. To, že je v místním zastupitelstvu místo 33 pouze 27 zastupitelů, je tou nejmenší změnou. Daleko zajímavější je fakt, kdy vládnoucí koalice ODS, ČSSD a TOP 09 vládne jako menšinová. Má totiž pouze 8+3+3 zastupitelů. V minulých letech bylo zastupitelů ODS více než padesát procent. Tato situace znamená, že před zásadními body programu je nezbytné podporu předjednat s ostatními zastupiteli.

Navíc v posledním období narážíme v Teplicích na problém mezinárodní klientely – návštěvníků lázní. Běžným oblečením žen v centru lázní se stává burka, nikám, u mužů vidíme slušivé džalábie. Na dětském hřišti v Šanovském parku, kde nebylo příliš plno ještě před třemi nebo čtyřmi roky, je dnes tolik návštěvníků, že není kam šlápnout. Na volných plochách parku hrají skupiny dětí fotbal a skupiny žen v černých šatkách sedí v kroužcích. Návštěvníky evropského vzhledu budete hledat jen těžko.

Řada restaurací, počínaje těmi naproti divadlu a konče okolím Plavecké haly, má nejen arabské nápisy (zatím vedle českých), ale i většinu cizokrajně vyhlížejících návštěvníků. Teplice již mají dohodu s jedním ze Syřanů o spolupráci s městskou policií, nechaly přeložit do arabštiny určitý kodex chování a denně ráno v sedm hodin vyráží skupina z Technických služeb a uklízí oblast lázeňského středu.

Některé vily v Teplicích i Šanově mají arabské a ruské majitele, ale jsou prázdné, tedy oficiálně. Náhodný chodec ovšem ráno zjistí, že z prázdného domu vychází značné množství lidí. To je jistě náhoda. A naše zákonodárství je na takového jevy zcela nepřipraveno. Pokud podobně prázdné jsou i jiné byty v republice, můžeme pouze konstatovat, že něco není v pořádku v naší legislativě upravující danou problematiku. Město se snažilo zakoupit pozemek i ruinu – pozůstatek po zimním stadionu. Neuspělo. Známý místní podnikatel (výsledkem jeho činnosti je mj. plocha po zbouraných Městských lázních) to zvládl. Koupil jak pozemek, tak ruinu. A teď jsme všichni zvědavi, kdy nám z betonových trosek přestanou mávat bezdomovci a co na tomto místě bude.

Výbor, který řídím, má za úkol zabývat se dopravou a dotacemi. Teplicím chybí obchvat města, územní plán není doplněn regulačním plánem a systém cyklostezek je zatím velmi sporý. Protože začíná nové plánovací období, má tento výbor spoustu námětů pro práci.

Monika HOŘENÍ