Z projevu Bernda Posselta, mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu, na 66. sjezdu odsunutých Němců z ČSR, Augsburk, 24. 5. 2015
Vážení spoluobčané, vážení hosté,
... „Můj přítel Bělobrádek se snaží několik let upřímně a bojovně, aby si se sudetskými Němci zajistil dobrý kontakt a o spravedlivé vyrovnání s námi. V tomto směru kriticky vystupoval v České republice a to až na úrovni vlády. Jeho zástupce, můj přítel, právě tak statečný Arnošt Marks, nám dnes jako Bělobrádek, odvážně poslal pozdrav. A dnes k nám z Liberce směle promluvil biskupský vikář Elias jménem České biskupské konference. Milí krajané, dělat tyto kroky v České republice vyžaduje stále hodně odvahy. Ale přestože se mnozí snaží na něj tlačit i se všemi druhy výmluv, mohu jen doporučit příklad Bělobrádka, který byl navzdory tomu, nebo možná právě kvůli jeho odvaze, včera na sjezdu strany ve Zlíně téměř jednomyslně zvolen předsedou Křesťanské demokratické strany, k čemuž jsme mu poblahopřáli.
Milí krajané, generál Charles de Gaulle kdysi odvážně hovořil o míru. K míru odvaha také patří. Člověk vystupuje s kritikou zaměřenou i do vlastních řad. Chápu skeptické odezvy široké německé, evropské a české veřejnosti na naše reformy, které jsme přijali po mnoha letech. Rozumím všem, kteří podporují jiný názor. To patří k naší živé pospolitosti a pulzující demokracii. Budeme muset diskutovat objektivně. Síla naší národní skupiny byla vždy v jednotě v rozmanitosti. Jsem připraven s respektem čelit rozumným argumentům nesouhlasících. Chovám úctu k jejich osudu a jejich věku i k tomu, co vytrpěli a zakusili. Nemohu jít touto cestou. Drtivá většina zkušeností naší generace začíná v období bezprostředně po válce - Listinou vyhnanců, Wiesbadenskou dohodou před 65 lety, jako průkopníkem Charty - jejíž kurs dnes můžeme samozřejmě následovat jako dědictví a společnou zkušenost generace, která nás může pohánět vpřed.
Tento sudetoněmecký den má několik charakteristických znaků. Dochází k němu že po 70. letech, které uplynuly od vyhnání. A já bych zase chtěl poukázat na něco, co jsem zde řekl před několika lety, protože to reprezentuje osud mnoha tisíců rodin, které jsou tady v hale zastoupeny. První Posselt byl prokázán ve 13. století v Brně, jako "Rudolfus Posoldi Filius". V 16. století byl Posselt první starosta v Liberci, a v 17. století můj přímý předchůdce, Elias Posselt, kterého také dobře znáte jako biskupského vikáře, založil místo Wiesental v Jizerských horách. Na podzim roku 1946, kdy již více než jeden a čtvrt roku nemohla být řeč o válce, byli všichni Posseltové a jejich příbuzní a přátelé namačkáni během několika hodin do dobytčího vagonu a jeli do země nikoho s 30 kg zavazadly a pak byli někam vyhozeni. Bylo jim řečeno, toto je nyní váš domov. V našem případě, to tehdy byla sovětská okupační zóna Německa. Jen proto, že můj otec, milý Horst, který byl v americkém zajetí, měl to štěstí, že Bavorsko připadlo do americké zóny, pak mohl přivést svou rodinu do svého Würzburgu, kde žil, a od té doby žijeme my, Posseltové, tak říkajíc ve svobodě.
Tento osud sdílely miliony krajanů. Myslím, že člověk musí bez servítků udělat závěr: Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem. To neznamená, že bychom popírali příčinnost. Je zcela jasné, že jsme čelili této kauzalitě. A, moji drazí krajané, jak pan vikář a náš přítel Bělobrádek a jiní používají slova modlitby Páně: "Pane, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". My jsme to již bezprostředně po vyhnání - mluvčími Lodgmanem a Seebohmem a já jsem to také opakovaně veřejně udělal - velmi jasně prohlásili. Naše etnická skupina a členové naší etnické skupiny mají těžkou vinu, podlehli v období národního socialismu. Neseme svou odpovědnost. Každý musí nejprve zamést před svým vlastním prahem. Jsme samozřejmě odhodláni a připraveni touto cestou jít spolu s českými lidmi, kteří říkají ve stejném duchu: "Pane, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům ".
Milí krajané, co je podstatné: Neexistuje žádná kolektivní vina. Pane svatý biskupe, ctěné duchovenstvo, všichni víme, že vina je čistě osobní kategorie. Jsme vinni vůči našim bližním, jsme zavázáni Bohu, který nás vykoupil smrtí Ježíše Krista na kříži z našich vin. Kolektivní vina neexistuje, ale kolektivní odpovědnost. Češi ani sudetští Němci, ani čeští sudetští Němci nemají kolektivní vinu, vina je individuální, ale odpovědnost je kolektivní. Tato odpovědnost vzniká pro naši etnickou skupinu bez jakýchkoliv kdyby a ale. Náš nositel Karlovy ceny Max Mannheimer, v těchto dnech, kdy je mu více než 95 let, pravidelně přednáší v Sudetském domě a je aktivní v našem landsmašaftu“. A Max Mannheimer byl vězněm v Osvětimi a Dachau a je předsedou Společnosti Dachau. Horste, byli jste v poslední době také s ním v Dachau, s kancléřkou Merkelovou, Max Mannheimer razil grandiózní frázi, "nemůžu nenávidět." To je velký dar, tato myšlenka! A musím říci "Nemohu a nechci nenávidět". To je mravní zásada našeho lansmašaftu od začátku. Vzhledem k tomu, moji drazí krajané, opravdu není aktuální ošetřovat rány, které předešlé generace v životě obdržely, čemuž jsme podléhali znovu a znovu. Musíme se však věnovat vyhnání zcela konkrétně.
A proto je potřebný pohled jak na našich téměř tisíc let historie v českých zemích, tak i pohledy na kolektivní vyhnání naší etnické skupiny po druhé světové válce. Nikoli vyrovnávání se s minulostí, jak se často říká. Milí krajané, zde sedí poslankyně Zemského sněmu Mechthilde Wittmann, která nás velmi angažovaně podporuje, ona je jedním z nás. Mechthilde Wittmann je dcerou našeho Fritze Wittmanna. Mám z první strany Sudetendeutschen Zeitung výňatek z jednoho úvodníku. Je to skutečně řeč ze „Vzkříšení vlasti“, je to zásadní bod. Obnovu ve smyslu změny hranic, kolektivního přesídlení, nebo něčeho podobného, žádný rozumný člověk nepovažuje za možné nebo žádoucí. Ale vzkříšení vlasti ve spolupráci s lidmi, kteří tam žijí, ať jsou Češi, nebo ve vlasti zůstavší Němci, to je to, co děláme po celá desetiletí, v diplomacii takzvané lidové a v naší kulturní práci, v budování nesčetných kostelů a hřbitovů. Toto oživení vlasti ukazuje, že chceme udržet, a to nejen zde a ve vlasti, naši kulturu, ale chceme, aby byla živá a dále se postupem času rozvíjela. Jinak by byla mrtvá.
Nedávno jsem byl v místě na Chebsku, v místě, kde se narodila evropská myšlenka, a to zásluhou svého zakladatele hraběte Richarda Coudenhove-Kalergi, který tam vyrostl. Narodil se v Tokiu, ale vyrůstal v Ronspergu (Poběžovicích) - a přestavěl, jak víte, místní zámek, kde se objevila panevropská myšlenka, idea evropského sjednocení. Otto von Habsburg jednou řekl, "Bohemia má prvorozenství Evropanství" a zvláštní význam má toto malé místo Ronsperg. Hrad je, jak víte, zcela zničen, místy je velmi silně sesutý, a už je iniciativa, kterou podporuje i bavorská vláda, obnovit dům tohoto otce evropské myšlenky nacházející se na české straně v bavorsko-české příhraniční oblasti. Obyvatelé Ronspergu (Poběžovic) vidí v této snaze jen pokus o opětovnou germanizaci. Lidé zde mají velmi silné obavy. Ale v posledních komunálních volbách v České republice se etablovala pod vedením mladé ženy, Jany Podskalské, mladé matky, občanská iniciativa. Občanská iniciativa byla zvolena do městské rady, vedení města nemohlo být vytvořeno bez těchto koaličních partnerů, bez této občanské iniciativy mládeže. A co udělali s programem? Řekli: Na rozdíl od našich rodičů a prarodičů, my jsme se narodili v tomto místě, a chceme, aby se německé kořeny v místě, ve kterém žijeme, a které je náš domov, objevovaly, uznávaly a oživily spolu s vysídlenými osobami a jejich potomky.
Tito mladí lidé řekli: "Vaše kořeny jsou nyní také naše kořeny, a chceme se podílet na vybudovat nových prosperujících Čech, Moravy, Sudetského Slezska na tomto kořenovém systému, nové prosperující střední Evropy, nové prosperující Evropy.“ To, moji drazí krajané, je oživení vlasti, další rozvoj našeho kulturního dědictví, a to i v česko-moravsko-slezské vlasti. Samozřejmě je to jeden z mnoha našich klíčových bodů boje proti bezpráví, které bylo způsobeno naši etnické skupině vyhnáním.
Právě jsme slyšeli zprávu od místopředsedy vlády. Zde jsou Anton Otte a Matthias Dörr z Ackermann-Gemeinde. Oni organizovali před několika týdny kongres v Brně, kde jsem byl hostem, jako téměř každý rok. Využil jsem toto setkání, a také jsem dvakrát důkladně promluvil s novou hlavou obce Brno. Bylo to tehdy pro nás užitečné, protože starosta Vokřál je ze strany ANO, která je kromě křesťanských demokratů a sociálních demokratů, třetí stranou v české vládě. Nadto je zde kolega Daniel Korte z TOP 09, strany knížete Schwarzenberga, jehož přítomnost vidím také s velkou radostí. Zastupuje největší opoziční stranu, takže je to poměrně široká shoda, protože jeho strana rovněž patří do vedení Brna. A toto vedení města Brna nám řeklo velmi jasně, že město Brno v sobotu a naši krajané z Brna v neděli připomenou 70. výročí brněnského pochodu smrti, v nichž byly zabity tisíce Brňanů a více než 20.000 Brňanů bylo vyhnáno po otřesném utrpení do Dolního Rakouska, kde ještě pak někteří zemřeli.
A drazí krajané, starosta Vokřál bude usilovat, společně s kolegou Rudolfem Landrockem z Bruny, vedením moravských sudetů Franzem Longinem, předsedou našeho spolkového shromáždění Reinfriedem Voglerem o uspořádání pietního vlaku, pravděpodobně se stovkami, či možná dokonce tisíci, Čechů a Němců, kteří pojedou pro připomenutí masových hrobů v Drasenhofenu a Pohrlitz (Pohořelicích) až do Starého Brna, kde v té době byly vysídlené osoby nacpané ve dvoře Mendelova kláštera a pak byly vysídleny nejsurovějším způsobem pomocí pochodu smrti. Starosta a my společně uspořádáme tento vlak, takže město Brno přesně dělá to, co přijalo v úterý v prohlášení městské rady. Mimochodem, není to jisté. Brněnská městská rada v prohlášení odsuzuje toto vyhnání, žádá za to o odpuštění.
Je důležité, že již před několika lety byly činěny podobné pokusy - od skutečných průkopníků jako multikulturní mládež v Brně a ze strany Zelených a jiných, kteří je již velmi brzy iniciovali. Drahý Milane a drahý Matthiasi - město Brno již jasně uvedlo, že důvod vyhnání byla kolektivní vina. Lidé byli vyhnáni nevinně, jen proto, že byli němečtí rodilí mluvčí. Tato jasnost je na prohlášení Brna impozantní. Děkujeme městu Brnu za tento signál. Město Brno vyhlásilo celý rok jako rok smíření a my budeme v příštích několika letech rozvíjet v Brně ještě více aktivit, které jsou v současné době v jednání mezi vedením města a námi.
Mám ještě tři další významné signály z českých měst, že tam v příštích několika měsících dojde k podobnému. A to, i když otcové města Brna jsou v současné době silně napadáni. S námi je mladý krajský zastupitel krajan Macek z jižní Moravy, který nám naštěstí přinesl tuto zprávu. Děkuji mu, děkuji Brňanům, děkuji mnoha městům, která se stále chtějí připojit, nebo spolupracovat, ale také chci znovu poděkovat našemu vynikající velvyslanci v Praze, který se stará o všechny důležité práce, to je náš Petr Bartoň. To není vše, drahý Horste, o nejnovějším vývoji v česko-sudetských vztazích - a měl jsem tu čest doprovázet vás na celé této cestě - iniciované tvým úsilím a systematickými návštěvami Prahy.
Před několika týdny v Praze jsme s kolegou Ludwigem Spaeniem, naším bavorským ministrem kultury, ministrem kultury Danielem Hermanem byli u podpisu bavorsko-české kulturní úmluvy v bavorské kanceláři v Praze, která vede řadu našich sudetských aktivit a našeho kulturního dědictví jako jeden ze svých ústředních bodů. Tedy je opět velké, nové pole práce. Ale samozřejmě musíme pokračovat v procesu trpělivě, dokud nejtěžší politické věci nebudou ze stolu. Mohu vám říci velmi jasně, jsme diplomaté, jsme moudří, jdeme krok za krokem v souladu s mottem Otto von Habsburga, který vždy říkal: Ten, kdo dělá druhý krok před prvním, padá na nos. My samozřejmě děláme trpělivě krok za krokem naši cestu s Horstem Seehoferem v čele, který postupuje velkolepě obezřelým způsobem. Můžete si být jisti, že není nic, na co bychom zapomněli nebo potlačovali. To velmi jasně vyjádřil také Bělobrádek: můžeme dosáhnout skutečný mír a skutečné partnerství v srdci Evropy, pouze když opravdu vše přijde na stůl.
Spolu s Milanem Horáčkem jsem založil pracovní skupinu, dílčí fórum oficiálního Česko-německého diskusního fóra, v jehož čele je můj přítel Libor Rouček, je mezi námi, je to bývalý místopředseda Evropského parlamentu a člen České strany sociálně demokratické. A tato Pracovní skupina "dialog bez tabu" se pravidelně schází v Reichenbergu (Liberci), aby připravila další postupy. Jsem velmi optimistický v tom, že tato cesta pokračuje dobře, ale nesmíme si nastavit nohu, musíme zůstat semknutí, a musíme křehký porcelán dobře opatrovat, řeknu zcela jasně.
A poslední věc, moji drazí krajané. Pod heslem "lidská práva bez hranic" je vedle Gerda Hasselfeldta řada dalších federálních a státních politiků, v čele s mým přítelem Johannesem Hinterbergerem z Augsburgu. Podle těchto státních a federálních politiků, je ten, kdo vlastně nastolil téma "Lidská práva bez hranic" jako pracovní motto, náš spolkový ministr pro místní rozvoj Gerd Müller. Vážený Gerde, děkuji vám za vaši moudrou politiku, která unikátním způsobem chrání svět v oblasti lidských práv a vyhnaných a jedinečně sleduje celý svět. Staráte se o to, aby se naše obavy, nikdy vyhnání, už nikdy válku, nenaplnily. To, co konec konců potřebujeme, je soudržná strategie pro Evropskou unii, aby tak vyhnání a válka vůbec nepřišly. Samozřejmě, uprchlíci potřebují přijetí, a Emilia Müller, naše ministerská ochránkyně, nadlidsky pracuje v této oblasti. Já jsem s ní hodně cestoval a Emilia, pokud je na cestách s vámi, má telefon v každém uchu, kam přímo přicházejí nová hlášení havarijních situací z Bavorska s předpokladem, že je budete muset zvládnout. Děláte to grandiosním způsobem, a také za to vám chceme srdečně poděkovat. Ale přes všechno musí být člověku jasné: Samozřejmě tito lidé potřebují pomoc a přijetí, a samozřejmě musí být námi dodržována pravidla. Ale, moji drazí krajané, je to přesně jako vojenská operace, která také občas musí být, takříkajíc jako hašení požáru. Hasiče musí člověk volat, pokud dítě spadlo do studně. Ale moudří rodiče zajistit, aby dítě do studny nespadlo. Nemůžete říci, je mi to jedno, já mohu zavolat hasiče, pokud je dítě v jámě. Ale moudrá politika je, aby dítě bylo chráněno od pádu do studny. To neudělá hasiče zbytečnými, ale možná trochu nečinnými.
A, moji drazí krajané, přesně takhle musíme jít. Musíme řešit etnické konflikty, než vypuknou. Musíme prosadit sebeurčení jako univerzální základní právo, musíme prosadit etnická práva a práva menšin. My, sudetští Němci, jsme průkopníky evropských etnických práv. Vidím mého přítele Rudi Kulicha a mého přítele Ortfrieda Kotziana, kteří poskytují příklad. Musíme všeobecná lidská práva, včetně práva na domov, které je zásadním lidským právem, prosadit na celém světě, ve smyslu "už nikdy" a zajistit vše proti spadnutí dítěte do studny. A to může člověk nejlépe, pokud má zkušenost, pokud ví, jak se prosazuje mír a jak člověk posílí právo a jak důležitý význam má mezinárodní právo pro vztahy mezi národy. A pokud ví, jak bolestivé a zlé je muset bojovat proti všem druhům nespravedlnosti. Vážení krajané, tuto zkušenost má naše etnická skupina, a tuto těžkou cestu zkušenosti museli udělat starší mezi námi. A to je důvod, proč by to byla zrada budoucnosti, nakreslit čáru a říkat, že záležitost je vypořádána, nespravedlnost prošla. Nespravedlnost prochází časem. To, co zažila a utrpěla naše etnická skupina, působením rodin, škol, dělá z nás mnoha sudetských Němců zanícené politické vůdce a neúchylné odborníky na lidská práva, vnitrostátní práva, práva menšin a sebeurčení. To je důvod, proč chceme jít dál, a proto chceme, abychom jako živá etnická skupinu zaujali místo v procesu, který zajistí, aby málo dětí padalo do studny. V tomto smyslu chápeme téma "Lidská práva bez hranic".
Volný a krácený překlad pro České národní listy P. Rejf