66. sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu, Augsburk, květen 2015

Z projevu B. Posselta, mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny, 23. květen

Milý orchestre, drahá státní ministryně Emilie, vážení představitelé spolkové vlády, drahý Hartmute Koschyku, vážený vysoký představiteli Bosny a Hercegoviny, drahý Valentine Inzko, pane Marksi, náměstku místopředsedy vlády ČR, dámy a pánové, vážení krajané a vzácní hosté.

Milý komorní orchestre, oslovil jsem vás jako první proto, abych vám poděkoval za vaši úžasnou hudbu, myslím, že jménem nás všech. A také proto, že toto slavnostní zahájení sudetských dnů bylo vždy charakterizováno dvěma zvláštními obřady. Jedním z nich je obřad udělení naší evropské Karlovy ceny, pojmenované podle Karla IV. Existuje určitý řád, který zavedl předchůdce Walter Becher již v osmdesátých letech. Úmyslně pro začátek tohoto slavnostního zahájení sudetoněmeckého dne zvolil bavorskou hymnu a píseň Německa  na závěr, v době, kdy evropská hymna ještě nikde nebyla hrána. Všechno má svůj základ. Pro evropskou hymnu se v roce 1926 vyslovil ve Vídni náš krajan Coudenhove-Kalergi, zakladatel celoevropského hnutí. Je to tak říkajíc sudetoněmecké dítě. Neříkám, že Beethoven byl sudetský Němec, ani Schiller, ale Coudenhove-Kalergi, který z ní udělal evropskou hymnu. Začátek bavorské hymny mluví o tom, že jsme čtvrtý kmen Bavorska. A to na mě vždycky udělá dojem, když kolem mě sudetští Němci, kteří nežijí v Bavorsku,  zpívají mocným hlasem bavorskou hymnu, kterou nezazpívá ani  každý Bavor. A to z toho důvodu, protože jsme všichni čtvrtý kmen Bavorska, nejen sudetští Němci žijící v Bavorsku. Udělal jsem  v SL v Buenos Aires, nejstarším sudetoněmeckém sdružení na světě, jednu zkušenost. Bylo založeno již ve dvacátých a třicátých letech emigranty. Vytvořili krajanský spolek dlouho před vyhnáním. A co tam zpívají? I když ani jeden z nich nikdy nežil v Bavorsku, bavorskou hymnu.

Další píseň, o které jsme slyšeli, je píseň Německa, Haydnova hymna. V Bavorsku  před sto lety zpívali tuto Haydnovu hymnu jen jednotlivci. Kdo ji ale zpíval s porozuměním z plných plic, byli naši sudetští a čeští předkové. Zpívali společně, protože to byla v té době naše společná hymna. Byla zpívána nejen v češtině, němčině a maďarštině, ale také  slovinsky. V této malé Evropě naše kořeny spočívaly v habsburské monarchii. Samozřejmě vše v ní nebylo zdaleka ideální. Malá Evropa měla také těžkosti a nedostatky. Ale habsburská monarchie byla s ohledem na vše, co následovalo v následujících desetiletích, rájem. A drazí krajané, to klidné soužití s jinými národy, které razíme, odjakživa razila také dlouhá řada nositelů Karlovy ceny.

Prvním byl český nositel ceny, kterého téměř nikdo nezná, generál Lev Prchala. Ten dokonce ještě sloužil v rakousko-uherské armádě. Chtěl bojovat, na rozdíl od určitého Beneše, proti Hitlerovi, byl statečný muž. Byl také zatlačen do exilu. Před 65 lety - k tomu se dostaneme v létě, drahý Reinfriede Voglere - uzavřel s naší bývalou vedoucí reprezentací Wiesbadenskou dohodu, dohodu mezi sudetskými Němci a Čechy v exilu. Ta byla předchůdkyně Charty německých vyhnanců, kterou letos slavíme. Druhým  nositelem Karlovy ceny byl rakouský spolkový kancléř Julius Raab, něco jako Adenauer Rakouska, takže velký kancléř poválečného Rakouska. A třetím nositelem Karlovy ceny byl první mluvčí naší národnostní skupiny, takže můj předchůdce, Rudolf Ritter Lodgman von Auen, který dříve byl dokonce ještě i sudetoněmeckým zástupce v Říšské radě monarchie. To také ukazuje, jak dlouhou cestu naše etnická skupina  již urazila dříve.

Vážení krajané, to ukazuje, že v jednotě jsme šli touto dlouhou dějinnou cestou. Drželi jsme vždy jasné právní a evropské zásady, a současně jsme byli schopni adaptovat se na  nový vývoj. Na této cestě jsme potřebovali a také potřebujeme více přátel a spojenců. Takovými jsou všichni nositelé naší Karlovy ceny. Dnes jsou dva z nich, a to Milan Horáček a profesor Christoph Panny, mezi námi. Dále bych rád připomněl Franze Josefa Strausse a Alfonse Goppela, nositele Karlovy ceny. Dále i   Richarda Coudenhove-Kalergiho, Otto von Habsburga, kardinála Mindszentiho, velkého maďarského bojovníka za svobodu a primase Maďarska, jihotyrolského guvernéra Magnaga, a mnoho dalších.

Dnes je to poprvé, co jsme uctili evropského a starorakouského rodáka ze slovinské menšiny. Těší mne to zejména proto, že jsem původem z rakousko-uherské monarchie. Mám nejen sudetoněmeckého otce z Jizerských hor, ale také štýrskou matku. Ta naopak má kořeny v Dolním Štýrsku a Kraňském vévodství, kde jsou Slovinci. Měl jsem štěstí, že  jako dítě jsem trávil vždy prázdniny u příbuzných v slovinské vesnici v Karnthen u Vorderbergu. A měl jsem to štěstí pomáhat později v době, kdy Miloševič rozpoutal  vražednou válku svého národa proti druhým národům, proti Slovincům, Chorvatům, Bosňanům a mnohým dalším. Později jsem delší čas strávil v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině.

S Valentinem Inzkem uctíme přední osobnost Organizace spojených národů a světového společenství. Tím jsme také učinili klíčové prohlášení o důležitém celoživotním díle Valentina Inzka. Jeho otec byl předsedou Rady kraňských Slovinců, který pomohl vyřešit tzv. Kraňsko-Ortstafelský spor. Díky jeho hluboce zakořeněné víře se etnická skupina znovu stala významným mezinárodním činitelem v evropské a středoevropské politice stavění mostů. Takže Valentin Inzko získal Karlovu cenu zejména jako zástupce národnostní skupiny. Ale cenu také získal jako obhájce mezinárodního práva. My, sudetští Němci, máme zvláště vyvinutý cit pro právo. Naším zájmem je, aby bylo mezinárodní právo a etnická práva silná. Mnozí se diví, proč se staráme na celém světě o  právo na domov, na  sebeurčení, když nejsme ani OSN, ani Amnesty International.  K usmíření napomáhá právo, mezinárodní právo, jež má své kořeny především v tradici Karla IV. Za toto právo se zasazuje Valentin Inzko.

Valentin Inzko byl činný nejen v Asii, ale také v Evropě, a v Evropě tam, kde bylo nebezpečí nových válek. Nyní hrozí na Kavkaze, na Balkáně. V Makedonii se blíží vypuknutí nové občanské války, která se může okamžitě přenést z Makedonie na Kosovo, Albánii, na jižní Srbsko, možná Bosnu a Hercegovinu. Vzpomínáme stále na devadesátá  léta s krvavými konflikty, proudy uprchlíků. Vše hrozí opakováním i v Evropě. António Guterres, komisař OSN pro uprchlíky, na  konferenci o bezpečnosti v Mnichově v únoru poznamenal, že nikdy nebylo více uprchlíků a válek od druhé světové války, než v roce 2015. Za lepší výsledky v Bosně, že se tam aspoň neválčí, vděčíme činnosti Valentina Inzka. A chci také říci drahý Valentine, že udělení Karlovy ceny není jen ctí  pro nás, ale také posilou do budoucnosti. Nejsou to jen uprchlíci v oblasti Středomoří z Afriky, Asie, kteří přicházejí do střední Evropy, ale také z jižní Evropy. Proto je v existenčním zájmu nejen sudetoněmecké etnické skupiny, ale i Německa, Rakouska a Evropské unie, aby se intenzivně zabývaly jižní Evropou. A působily proti vyhánění a proti jakémukoli konfliktu. Už nikdy válku, už nikdy vyhánění.

Vážení spoluobčané, ve Valentinu Inzkovi dnes uctíváme velkou osobnost, ale také politický program. A já pamatuji velmi dobře, jak mne moji rodiče vedli, jako jiné děti z rodin vyhnanců: záměrně v antinacionalistickém duchu. Můj otec, jako někteří v této místnosti, měl zkušenosti jako voják z války, mi sdělil: "Říkám ti, pokud někdo hovoří o hrdinských činech ve válce, zapomeň na to. Válka je velké svinstvo“. Jako dítě ze sudetoněmecké rodiny jsem byl, tak  je to s vámi všemi, uvědomělý antinacionalista. Musíme se postarat, ve smyslu "nikdy opět", aby tento nacionalismus, který dnes opět zvedá hlavu, a to velmi výrazně ve střední Evropě, byl vyhnán tam kam patří - do propadliště dějin.

Je to ústřední sudetoněmecký příkaz. Neplatí jen pro tento sudetoněmecký den, podle něj musí pracovat naše etnická skupina po všechny dny - nesobecky, a to nejen pro naše vlastní zájmy. Přirozeně se musíme starat o vlastní zájmy. Děláme to také, i proto, abychom vstoupili do nové lepší Evropy a lepšího mezinárodního řádu. O to usilovali i ti, kteří založili tuto Karlovu cenu, a i my, kteří jsme se dnes sešli v této v hale, společně s naším současným laureátem Valentinem Inzkem.

Volný a krácený překlad pro České národní listy: Ing. Pavel Rejf, CSc.

Připravil: Dr. O. Tuleškov