Z projevu
dr. Prokopa Drtiny,
ministra spravedlnosti,
na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé
dne 29. května 1947
Pane předsedo ústavodárného Národního shromáždění, slavná sněmovno!
Dne 4. května 1947, přesně dva roky po osvobozujícím povstání českého lidu proti německým utlačovatelům, skončila se činnost mimořádných lidových soudů a Národního soudu, jež byly zřízeny dekretem prezidenta republiky ze dne 9. června 1945, čís. 16 a 17/1945 Sb. Protože tím byl splněn úkol zcela neobvyklý a mimořádný, jenž byl vložen na československou justici a jemuž není podobného příkladu v její historii, požádal jsem předsednictvo ústavodárného Národního shromáždění, abych mohl podat souhrnnou zprávu o výsledku činnosti těchto soudů přímo plénu sněmovny. Mohl jsem tak učinit ovšem teprve tehdy, až ministerstvu spravedlnosti došly zprávy o průběhu a konečném výsledku od jednotlivých mimořádných lidových soudů.
Než seznámím slavnou sněmovnu se souhrnným obsahem těchto zpráv, prosím, aby mi bylo dovoleno, abych připomněl, jak a proč došlo ke zřízení těchto zvláštních soudů. Preambule k dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů o tom praví: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene“. Je ovšem známo, že dekret o potrestání těchto zločinů byl připraven a pak vyhlášen již zahraniční emigrační vládou.
Pokládám však za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů ve znění, v jakém sloužil za podklad činnosti našeho mimořádného lidového soudnictví, byl přijat a odhlasován první domácí – tedy tzv. košickou – vládou a nikoliv vládou emigrační a byl později, jak je známo, schválen jako zákon Prozatímním Národním shromážděním. Vytýkají-li se tomuto zákonu tu a tam některé tvrdosti vznikající domněle z toho důvodu, že byl připraven lidmi v emigraci, kteří sami na sobě nepoznali nebo alespoň nenesli tíhu německé hrůzovlády, pak je vhodno sdělit naší veřejnosti, že zahraniční činitelé si byli této možnosti vědomi.
Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech byl podepsán prezidentem republiky dne 1. února 1945 a uveřejněn dne 6. března 1945 v úředním Věstníku československém v Londýně. V úvodě tomuto dekretu výslovně však prohlašuje prezident republiky, že ustanovuje tento dekret k návrhu vlády a po slyšení Státní rady již v zahraničí proto, aby došli zaslouženého potrestání nacisté a jejich zrádní spoluviníci bez průtahů a že ovšem tak činí s výhradou změn a doplňků, jež by přičinily příslušné zákonodárné instituce ve vlasti.
Tento v zahraničí vyhlášený retribuční dekret se stal pak skutečně základem pro zákonodárnou úpravu doma, ke které došlo dekrety prezidenta republiky z 19.6.1945, čís. 16 a 17 Sb. V původním zahraničním znění dekretu byly doma pak skutečně provedeny určité změny.
Ale přes toto překontrolování celé nesnadné a těžké problematiky života národa pod nacistickou persekucí institucemi domácími nedopadlo konečné znění zákonných ustanovení mírněji, než tomu bylo v původním znění londýnském.
Při tom nutno mít na paměti, že tento postup londýnské vlády a Státní rady nebyl nějakou speciální československou zvláštností. Podobně postupovaly emigrační vlády všech Němci okupovaných zemí: Poláci, Jihoslované, Řekové, Holanďané, Belgičané, Lucemburčané i Francouzové. Potřeba provést potrestání Němců, kteří byli odpovědni za spáchání násilností proti zájmům lidu v obsazených zemích, a provést očistu vlastních národů od jednotlivců, kteří se svým přisluhováním okupační moci nebo vyloženou zradou v době největší tísně sami z národních řad vyloučili, se cítila za války tedy obecně v táboře spojeneckých národů.
Naše československé stanovisko k stíhání válečných zločinců bylo velmi jasné, rozhodné a odhodlané, tedy nejen z důvodů vnitřních, nýbrž také z důvodů zahraničních, a to za války i po válce. Právě náš národ a náš stát měl mimořádný zájem politický na tom, aby válečná vina Německa byla po druhé světové válce zjištěna nejen politicky, nýbrž mezinárodně a trestně-právně. Proto československá emigrace za války věnovala takovou pozornost a vyvinula velké úsilí všude, kde mohla, aby k souzení válečných viníků Německa a souzení samotného rozpoutání války jako zločinu trestně stíhatelného mezinárodním právem trestním po této válce došlo. Jak víte, tato snaha došla svého uspokojivého splnění činností „Spojenecké komise pro stíhání válečných zločinů“ a svého vyvrcholení pak uskutečněním „Mezinárodního vojenského soudního tribunálu“ v Norimberku. Československá politika a českoslovenští právníci přispěli k provedení tohoto mezinárodního stíhání a trestání válečných vin značnou měrou a důsledně. A to byl, paní a pánové, též důvod, pro který bylo dáno stanovisko naší vlády i pro stíhání válečných provinění proti státu. Vedle našich vlastních důvodů vnitřních, vedle důvodů mravních a státoobčanských, naše stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů bylo vlastně též splněním závazku mezinárodního, vyplývajícího pro nás jednak z londýnské deklarace Spojených národů ze dne 13. ledna 1942, jednak z moskevské deklarace ze dne 1. listopadu 1943 a konečně z dohody londýnské ze dne 8. srpna 1945.
Chtěl bych se též zmínit o okolnosti, že retribuční dekrety byly vybaveny zpětnou účinností, kterážto okolnost odporuje základním, obecně přijatým zásadám legality.
Je sice pravda, že v právním životě je neobvyklé, aby měl zákon, zvláště trestní, zpětnou účinnost. Výjimka, kterou bylo nutno v tomto případě připustit z tohoto pravidla a zásady, je však oprávněná mimořádností poměrů. V době okupace a druhé světové války došlo k tak těžkým a dříve nemyslitelným zločinům proti lidskosti a válečným zvyklostem, že již za války se státy Spojených národů manifestačním způsobem zavázaly, že po skončení vítězné války budou soudit válečné zločince jak před zvláštními mezinárodními tribunály, tak i před Národními soudy svých vlastních zemí.
Na tuto okolnost byla naše veřejnost ze zahraničí nesčetněkrát důrazně upozorňována; nemohou se proto viníci omlouvat tím, že nevěděli, že by jejich činnost byla trestná. Byli opětovně vyzváni londýnským i moskevským rozhlasem, aby zanechali zločinných akcí, a byli stále varováni, že je stihne za všechno zlé, co na našem státě a národě napáchali, zasloužený a přísný trest.
Retribuční dekret – pochopitelně se zpětnou účinností – není tedy žádnou specifickou zákonnou zvláštností našeho poválečného soudnictví, nýbrž téměř všechny dříve okupované země se takovýmito zákonnými opatřeními nutně vypořádávají se všemi kazy národního a státního života.
Konečně dovolte, abych zopakoval, že ministerstvo spravedlnosti v Londýně se při přípravě retribučního dekretu řídilo těmito hlavními zásadami:
1. Váleční viníci a spoluviníci budou souzeni podle mimořádného práva mimořádnými lidovými soudy, neboť naše normální trestní právo nemohlo předvídat děje, jaké se v našich zemích německou okupací rozpoutaly, takže se v něm nepřihlíželo k činům, kterým vtiskuje trestnou povahu teprve nebezpečí, v němž se octla vlast, a jeho trestní sazby nejsou dost přísné;
2. ustanovení mimořádného zákona musí proto mít zpětnou platnost;
3. za válečné viníky a spoluviníky budou proto pokládány osoby, které se proti republice a proti ústavě, chráněným svobodám a právům jejich občanů a obyvatelů provinily v době zvýšeného ohrožení a obsazení republiky;
4. v čele mimořádných lidových soudů budou soudcové z povolání a budou v nich zasedat soudcové z lidu, kteří prokázali republice věrnost na frontě domácí nebo na poli válečném; řízení bude pak urychlené;
5. tímto zákonem nebudou postiženi ti, kdo ve svém konání byli jen oběťmi a ne původci nebo ochotnými pomocníky nepřátelské zločinnosti;
Prosím paní poslankyně a pány poslance, aby při posuzování výsledků činnosti lidových soudů měli tyto okolnosti a tyto zásady na zřeteli.
Po tomto předběžném osvětlení retribučního problému vcelku dovolte, paní a pánové, abych vás nyní seznámil s rámcovou statistikou procesní činnosti mimořádného soudnictví.
Z konečného přehledu o činnosti veřejných žalobců u mimořádných lidových soudů a o činnosti mimořádných lidových soudů za celou dobu účinnosti retribučního zákona nutno zvlášť vyzvednout tyto číselné výsledky:
V době platnosti retribučních dekretů došlo veřejným žalobcům u všech 24 mimořádných lidových soudů celkem 132.549 trestních oznámení a spisů, z čehož vyřídili 130.114 případů, takže státní zastupitelství postoupila po skončení účinnosti retribučních dekretů toliko 2345 nevyřízených případů.
Je to do značné míry příjemné překvapení, že veřejná žaloba nemohla vyřídit do konce své účinnosti jen tak poměrně nepatrný počet případů, a znamená to, že daleko největší část všech retribučních případů byla vyřízena mimořádným soudnictvím, jež k tomu bylo povoláno. Z počtu vyřízených případů veřejní žalobci zažalovali 38.316 případů před mimořádnými lidovými soudy a 4592 případů postoupili k dalšímu stíhání řádným soudům. Ve 40.534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání pro zločiny podle retribučního dekretu.. Tyto případy však byly z valné většiny předmětem trestního stíhání před okresními národními výbory podle tzv. malého retribučního zákona (č. 138/1945).
Vím, že se bude někde pokazovat na poměrně značný počet oněch případů, jež byly veřejnou žalobou odloženy. Značný díl odložených věcí jsou však ony případy, v nichž také někteří jedinci charakterově narušení dlouhou okupací využili revoluční dobu k tomu, aby lichými, skreslenými, nebo přímo úmyslně nepravdivými udáními si vyřídili staré účty se svými odpůrci. Tato skutečnost je obecně známá a byla i v tisku po zásluze odsouzena.
Ve 14.879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání ve smyslu § 34 c) tr.z., a to v souhlase s příslušnými okresními národními výbory, aby umožněn byl nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků.
Ve 31.793 případech došlo ku přerušení trestního řízení, poněvadž pachatel byl neznámého pobytu (většinou Němci uprchlí do Říše) nebo poněvadž pachatel zemřel.
Činnost mimořádných lidových soudů v Čechách a na Moravě vyjádřená v číslech vypadá takto.
Uvedl jsem již, že veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů podali celkem 38.316 žalobních návrhů, z nichž bylo lidovými soudy vyřízeno celkem 37. 982, takže zbývá toliko 334 případů, o kterých budou jednati řádné soudy.
Možno tedy prohlásit, že také lidové soudy splnily téměř plně úkol jim uložený, a to v plnější míře, než jak bylo možno očekávat v době posledního prodlužování platnosti retribučního zákona.
Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.
V 745 případech byli žalováni uznáni vinnými ve smysli retribučního dekretu, ale z důvodů § 16 cit. dekretu bylo upuštěno od vyměření trestu. Konečně 1634 případů bylo postoupeno od zahájení hlavního líčení řádným soudům, a to proto, že buď nemohl mimořádný lidový soud v třídenní lhůtě dospěti k rozsudku, nebo že šlo o zvlášť komplikovanou povahu souzeného případu. 9.132 osob bylo osvobozeno. Zbývající případy, 5129, byly skončeny buď tím, že byly spojeny s jinou trestní věcí, nebo že bylo nutno trestní řízení přerušit pro neznámý pobyt žalovaného nebo je zastavit, poněvadž žalovaný zemřel apod.
Tato čísla jsou jasným dokladem o veliké práci, která byla v poměrně krátké době a za často svízelných poměrů zdolána.
Pokud jde o jednotlivé hlavní úseky mimořádného soudnictví a druhy válečné viny, i pokud jde o jednotlivé hlavní skupiny válečných viníků, rád bych informoval se vší stručností slavnou sněmovnu, jak se mně jeví splnění retribučního soudnictví s těchto sociálních hledisek.
Jelikož veškeré zlo, které postihlo republiku a národ a jež si vynutilo též mimořádné soudnictví, bylo v prvé řadě zaviněno zločinným útokem Německa a zločinnou zradou Němců tzv. československých, bylo předním a nejhlavnějším úkolem retribuce přísně a spravedlivě postihnout především všechny neslýchané zločiny, jichž se Němci na nás dopustili. Přehlížím-li nyní činnost mimořádných lidových soudů za celou dobu jejich působnosti, mohu prohlásit, že tento úkol byl splněn svědomitě a celkem v plném rozsahu. Všichni hlavní viníci z řad okupantů, kteří byli v naší moci nebo kteří nám byli spojenci vydáni, došli po vyšetření jejich činnosti přísného a spravedlivého trestu.
Poukazuji zde na odsouzení K.H. Franka, Kurta Daluega, prof. Pfitznera, Schwabeho, Judexa, Czerného a mnoho dalších osobností nacistického režimu. Vůdce sudetských Němců Konrád Henlein sám ušel stíhání tím, že spáchal sebevraždu. Řada poslanců Henleinových byla postavena před soud a potrestána. Většina všech bývalých poslanců SdP nemohla být námi stíhána, neboť mnozí z nich uprchli a někteří dokonce byli i odsunuti. Jiní za války padli nebo zemřeli.
Tragédie Lidic byla potrestána rozsudkem nad Wiesmannem a jeho společníky. Byly potrestány zločiny proti lidskosti, kterých se dopustil Jöckel v terezínské mučírně na našich uvězněných a týraných vězních, byly potrestány zločiny, kterých se dopustil Rahm a jeho druhové v terezínském ghettu, došel svého zaslouženého trestu nacistický šéf pankrácké věznice Soppa, bylo potrestáno povraždění našich četníků v Habersbirku u Chebu a mohl bych uvést mnoho a mnoho dalších případů ze všech krajů naší země, které však neměly tak obecný význam jako shora jmenované.
Při tom musím s povděkem zde také zdůraznit, že spravedlivé potrestání zejména mnoha těžkých nacistických zločinců bylo nám umožněno jedině tím, že z obsazeného Německa, kam mnozí ze strachu před spravedlivou odplatou uprchli, byli tito na podkladě Atlantické charty a Moskevské dohody všemi našimi spojenci jako váleční zločinci našim úřadům a soudům ochotně vydáni. Používám této příležitosti, abych jménem československé vlády i jménem svým poděkoval všem spojeneckým vládám za tuto ochotnou právní pomoc při stíhání válečných viníků proti Československé republice.
Z vedoucích okupantských osobností jedině bývalí říšští protektoři Konstantin von Neurath a Wilhelm Frick nám nebyli vydáni, neboť byli postaveni před vojenský norimberský mezinárodní tribunál. A jím také odsouzeni. Neurath byl sice od 18. března 1939 do 27. září 1941 říšským protektorem v Čechách a na Moravě, byl však dříve za éry Hitlerovy také říšským ministrem, prezidentem tajné kabinetní rady a členem obrany říše. Z těchto důvodů byl zažalován v Norimberku,kde byl ovšem odsouzen za zločiny spáchané v Československu. Rovněž tak tomu bylo i u bývalého říšského protektora Fricka, u něhož norimberský rozsudek výslovně konstatuje, že nese odpovědnost také za útisk vykonávaný v Čechách a na Moravě, jako je terorizování obyvatelstva, otrocké práce a deportace Židů do koncentračních táborů za účelem jejich vyhubení, za dobu od 20. srpna 1943, kdy převzal úřad říšského protektora.
K tomu bych chtěl ještě dále poznamenat, že v době okupace působilo v Čechách a na Moravě dle seznamu vyhotoveného ministerstvem vnitra na 5861 příslušníků Gestapa. Většina z nich ovšem včas uprchla a žije a skrývá se našimi hranicemi. Všichni ostatní, kteří byli odevzdáni lidovým soudům, byli podrobeni přísnému soudu a podle zjištěné viny potrestáni. Bylo to zejména patrno v posledních týdnech činnosti lidových soudů, kde bylo souzeno mnoho příslušníků Gestapa.
Podobně tomu bylo i s aktivními členy SS. Členství v SS samo o sobě bylo již v retribučním dekretu označeno za zločin. Norimberský výrok Mezinárodního vojenského soudního tribunálu – jak je známo – označil také organizaci SS právě tak jako Gestapo za zločinecké organizace. Náš retribuční dekret postrádal sice podrobné zákonné ustanovení o Gestapu, ale vzhledem k tomu, že většina příslušníků Gestapa byla rekrutována z řad příslušníků SS, nebyla tato mezera pociťována nijak zvlášť citelně. Kromě toho u většiny gestapáků byla individuálně zjištěna jejich zločinná činnost přímo vůči našim vězněným vyšetřovaným příslušníkům.
Rovněž tak byla lidovými soudy postižena činnost dozorců a dozorkyň různých koncentračních a pracovních táborů, věznic, trestnic a káznic, pokud bylo zjištěno, že se dopustil týrání a zvěrstev na našem území, nebo že se těchto zločinů dopustili třeba za hranicemi na našich státních příslušnících. Tak došli také zaslouženého trestu mnozí zvrhlí Němci, kteří týrali a vraždili zajatce z řad našich spojenců.
Mám za to, že i z hlediska historického a státoprávního splnily zúčastněné soudy svoji povinnost, neboť při zevrubném projednávání zažalovaných deliktů bylo nashromážděno mnoho cenného materiálu, který teprve budoucnost plně zhodnotí. Tak procesy proti K. H. Frankovi, Kurtu Daluegovi a sudetoněmeckým poslancům daly možnost znovu přehlédnout zločinnou činnost příslušníků naší bývalé německé menšiny vůči československému státu, a to již od počátku zahájení činnosti Henleinovy strany.
Naše veřejnost, která těmto historicky významným procesům věnovala s počátku značnou pozornost, později ochabla ve svém zájmu a tyto procesy, jak to bylo zejména patrno za procesu proti sudetoněmeckým poslancům.
Je ovšem pravda, že zvlášť ku konci účinnosti retribučního dekretu bylo současně v běhu mnoho jiných procesů u lidového soudu v Praze – u pražského lidového soudu bylo zřízeno na 30 senátů a větší počet senátů také u Národního soudu -, takže ani tisk nemohl v dostatečné šíři zachytit všechno důležité, co tam který den bylo u těchto soudů projednáváno. Bude tedy úkolem historiků, aby plně zhodnotili všechen shromážděný materiál u našich soudů a také ovšem materiál snesený u norimberského vojenského mezinárodního tribunálu, před kterým byly rovněž zevrubně na podkladě nalezených dokumentů – vzpomínám tu například jen nalezených plánů, jak zničit a vystěhovat z Čech a Moravy český národ – a význačných svědectví probírány otázky a problémy, které se nás nadmíru dotýkají, ať již šlo p útočné akce proti Československu nebo o vraždy a surové zacházení s civilním obyvatelstvem v obsazeném území, odvlékání civilního obyvatelstva na nucené práce, germanizaci, pronásledování z důvodů politických, rasových a náboženských. Jménem Československa přednesli žalobu v Norimberku žalobcové sovětského Ruska, při čemž jim byl oporou bohatý materiál předložený československou vládou. Též američtí žalobci předložili zmíněnému tribunálu velmi důležité dokumenty, které se týkají Československa.
Slavná sněmovno, tato všechna veliká práce justičních orgánů našich i mezinárodních by byla marná a nepřinesla by toho užitku pro věc míru, které od ní celé mírumilovné lidstvo očekává, kdybychom dokumentární materiál o zločinných útočních cílech a úmyslech německých nacistických útočníků nedokázali učinit majetkem běžné znalosti nejširších vrstev lidových. Přimlouvám se za to, a moje ministerstvo spravedlnosti a já sám se přičiním o to, aby dokumenty dokazující úmysl Němců, vyhubit nebo alespoň přestěhovat náš národ, jak se před těmito soudy shromáždily, byly zpřístupněny v populárních a levných publikací do všech vrstev našeho lidu, a to nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. Za méně naléhavý pokládám požadavek, aby naše škola odevzdávala konkrétní znalost o hrůzách německého útoku, jež prožila naše generace, jednomu dětskému pokolení po druhém, a věřím, že zužitkujeme-li takto materiál snesený tímto poválečným politickým a vojenským soudnictvím o německé vině na válce, tak nejlépe prospějeme nejen zájmu svého národa, nýbrž i zajištění trvalého míru.
Druhým úkolem retribučního soudnictví bylo soudit a potrestat vinu zrádců, přisluhovačů a udavačů z našich vlastních řad. Pokud šlo o souzení viny Němců, nebylo celkem v zásadě našem tisku a v naší veřejnosti vůbec nepříznivé kritiky. Naproti tomu, pokud šlo o posuzování viny osob stíhaných z českých řad, bylo velmi často patrno, že v tomto směru nebylo ve veřejnosti a také ani mezi soudci z lidu jednotné hledisko. Bylo to zaviněno hlavně tím, že posuzovaná činnost, která objektivně měla znaky přisluhování nacistům, byla v mnoha případech – odmyslíme-li si nepochybné, vědomé zrádcovství druhu Moravcova – vynucena okolnostmi a prostou a přirozenou snahou přežít bezohledný nacistický útlak, nebo byla dokonce předstírána, aby mohla být kryta vlastní ilegální činnost protiněmecká, na kteréžto okolnosti a pohnutky ostatně již také pamatoval sám retribuční dekret ve svém ustanovení v § 16.
Posoudit všechny tyto závažné průvodní okolnosti přisluhování Němcům bylo úkolem svědomitého zkoumání lidovými soudy a národními soudy.
Všechny lidové soudy, kterých bylo celkem 24, nezahájily současně svou činnost, poněvadž to záviselo na tom, kdy byly příslušnými okresními národními výbory podány vhodné návrhy na jmenování soudců z lidu. Upozorňuji, že na tyto návrhy neměla justiční správa žádný vliv a že jen z návrhů okresních národních výborů, v nichž byly uvedeny osoby všech stran Národní fronty a osoby z řad persekvovaných a vězněných, mohli pak být jmenováni vládou soudcové z lidu.
Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání jmenoval prezident republiky k návrhu vlády se seznamu osob pořízených rovněž za tím účelem okresními národními výbory. Jako první zahájil činnost mimořádný lidový soud v Brně a jako poslední mimořádný lidový soud v Chebu. Mezi posledními, které zahájily svoji činnost vůbec, byly lidové soudy v pohraničí, což souviselo s obtížemi, které v pohraničí byly.
Ministerstvo spravedlnosti sledovalo od počátku pozorně činnost lidových soudů a seznalo velmi brzy podle vynesených rozsudků, jak jsem již uvedl, že u lidových soudů není jednotné nazírání na jednotlivé trestní podstaty a že také ve výměrech trestů jsou značné rozdíly. V rámci zákonných možností snažilo se ministerstvo odpomoci tím, že soudům a veřejným žalobcům dodávalo materiál, z něhož se mohla zejména posoudit činnost a struktura jednotlivých nacistických a fašistických organizací, neboť zvláště v tomto směru byly u soudců z povolání a u soudců z lidu málo znalostí a zkušeností. Ministerstvo spravedlnosti vydávalo také pravidelně měsíčně přehledy o činnosti všech mimořádných lidových soudů, aby tak umožnilo lidovým soudům porovnat svoji vlastní výkonnost a způsob posuzování a trestání jednotlivých trestních činů s postupem ostatních lidových soudů. Vzhledem však k tomu, že nebylo žádných opravných prostředků proti výrokům mimořádných lidových soudů, nemohla se vytvářet jednolitá praxe těchto soudů, neboť jiného jednotícího prostředku nebylo a povinnost zachovávat nezávislost soudcovskou za všech okolností byla přirozená a samozřejmá. Lidové soudnictví bylo soudnictvím revolučním, zbudovaným na systému řízení stanného, a nese proto všechny známky takovéhoto tribunálu.
Není proto divu, že ve výrocích mimořádných lidových soudů došlo k různým nesrovnalostem. Naopak by byl div, kdyby takovéto mimořádné soudnictví, provozované a ve svých výrocích opřené téměř výlučně o živel laický tj. soudců z lidu a nikoli soudců z povolání, se bylo vůbec takových nerovnoměrností vyvarovalo. Připouštím proto, že byly rozsudky příliš shovívavé a nebyly v postatě pro tutéž činnost rozsudky příliš přísné. Již sám prezident republiky upozornil na určitou nerovnoměrnost v retribučním řízení. Je patrna jak z některých rozsudků Národního soudu, tak i z rozsudků mimořádných lidových soudů, a to častěji a spíše ve výrocích o trestu než o vině. Vzhledem k tomu, že zejména nebylo opravné soudní instance, nebylo lze tomu zabránit a bude případně otázkou dodatečného přezkoumání jednotlivých křiklavých případů cestou obnovy trestního řízení, zmateční stížnosti k zachování zákona, nebo cestou milosti dáti v těchto případech průchod spravedlnosti, o což nám jako příslušníkům spořádaného státu v prvé řadě musí jít.
Ale z této nerovnoměrnost nelze podle mého přesvědčení činit závěr, že naše mimořádné lidové soudy soudily českou zradu nebo kolaboraci as nepřítelem příliš shovívavě.. K ničemu takovému skutečná bilance činností nikoho neopravňuje. Stejně dobře druhá část veřejnosti by mohla z jednotlivých příliš ostrých výroků soudních dovozovat, že naše mimořádné soudnictví bylo příliš ostré a přísné. Poukazuji ostatně na čísla, která jsem již uvedl, a uvážíme-li, že bylo vyneseno 234 rozsudků smrti proti českým lidem a 293 doživotních žalářů a srovnáme-li s tím průměr počtu trestu smrti v našem řádném trestním soudnictví před válkou i po válce, vynikne nám teprve v pravé podobě přísnost, kterou národ a jeho lidové soudnictví válečné viny posuzovali.
Jestliže i při tomto hodnocení výsledků činnosti lidových soudů proti viníkům z vlastních českých řad mohou překvapovat a zarážet některé zprošťující rozsudky, pak třeba hledat vysvětlení především v retribučním zákoně samém. Neboť značné obtíže vyvstávaly mimořádným lidovým soudům při aplikaci ustanovení retribučního dekretu tím, že byla stanovena vysoká dolní hranice trestní sazby, stanovená u všech zločinů na 5 let. Tyto vysoké trestní sazby byly pociťovány zejména postupem doby, kdy konsolidace poměrů a uklidnění mysli přinesly daleko umírněnější hledisko, než jaké se zastávalo na počátku retribučního soudnictví.. Stalo se totiž, že přísedící laici hlasovali někdy raději pro zproštění než pro nejnižší pětiletou zákonnou sazbu, která v konkrétním případě, i když byla shledána vina, byla shledána soudci z lidu v poměru k zavinění nepřiměřeně vysokou a příliš přísnou.
Tímto způsobem projevoval sám lid svůj přirozený smysl pro spravedlnost a přispěl k zmírnění tvrdosti zákona, která přirozeně s postupem doby čím dál tím více byla pociťována. Tu jsme také u další příčiny nerovnoměrnosti v rozhodování mimořádných lidových soudů, o které byla již v jiné souvislosti řeč. Pozdější praxe si totiž sama během doby přímo vynutila třeba neprávem rozšířené používání ustanovení § 16 retr. dekretu, a to mnohdy i v případech, kdy pro použití tohoto ustanovení nebylo podmínek. Přísedící v mnohých takových případech nerespektovali právní výklad předsedův, který, byv přehlasován, nemohl vynésti jiný trest než ten, na němž se soudci z lidu usnesli.
Někteří soudcové vytýkali retribučnímu dekretu, že měřil stejně přísně Čechům jako Němcům, že Němci jsou hlavními viníky, kdežto Češi, jsouce svedeni okupačními poměry, jsou viníky druhotného rázu. Namítá se proto, že pro Čechy měly býti některé skutkové podstaty jinak formulovány a trestní sazby jinak upraveny a že by pak také mnohé rozsudky byly dopadly rozdílně.
Lidové soudnictví se setkávalo přirozeně s řadou obtíží, které vyplývaly jak z nových norem dosud v našem zákonodárství neznámých, tak i často ze složitosti skutkových podkladů, které byly předmětem soudcovského hodnocení.
Zkušenosti ukázaly, že spravedlivě mohl posoudit míru viny jenom ten, kdo žil v obdobných poměrech, za nichž došlo ke spáchání zažalovaného trestného činu…
Specifickým deliktem také v době okupace bylo udavačství, které bylo jedním z nejhnusnějších zločinů a bylo proto přísně souzeno a trestáno. Obtíž činilo jenom posouzení, pokud takové udání bylo vynuceno, což se při výsleších na gestapu velmi často stávalo. Neuvěřil-li soud v takovém pochybném případě svědku gestapáku, který případně sám násilný výslech prováděl, myslím, že to nelze lidovému soudnictví vytýkat jako nedostatek. Často se též postrádalo, že nebylo u udavačství rozlišováno mezi udavačstvím politickým a udavačstvím rázu hospodářského, neboť nelze popřít, že předpisy o zásobování obyvatelstva bylY vydávány, třeba i nechtěně, i ve prospěch řádného zásobování českého lidu, na čemž měli zájem zejména lidé nejpotřebnější…
Politického významu byly ovšem zejména případy, které byly projednávány před Národním soudem. Proto je pochopitelném, že tyto případy soustředily na sebe nejvíce pozornosti a že kolem z nich vznikalo ve veřejnosti nejvíce protichůdných polemik. Z téhož důvodu soudím, že slavnou sněmovnu bude zajímat, podám-li jí poněkud podrobnější přehled činnosti Národního soudu.
Především pokládám za nezbytné připomenout, kdo podle znění dekretu o Národním soudu měl být pohnán před tento mimořádný tribunál. V tomto směru prohlašuje dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17 o Národním soudu, že „budou souzeny Národním soudem, dopustí-li se činů trestných podle retribučního dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců jejich pomahačů, tyto osoby:
Státní prezident tzv. protektorátu, členové tzv. protektorátní vlády, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, a vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem.“
Šlo tedy zákonodárci zřejmě o to, aby v osobách nejvýznamnějších představitelů protektorátního režimu byla zachycena politická i mravní zhoubnost a nebezpečnost tzv. aktivismu naší politiky bezprostředně předválečné, a to nejen v představitelích tzv. protektorátní vlády, nýbrž i ve všech institucích, orgánech i organizacích, jež si tento protektorátní aktivismus vytvořil i ve všech vrstvách našeho obyvatelstva. Šlo též, a to v neposlední řadě, o stíhání prodejných novinářů, kteří byli zvlášť výraznými a horlivými propagátory nacismu a fašismu i spolupráce s Němci a jejichž činnost z hlediska politické a občanské morálky národa byla zvlášť zavrženíhodná.
Vyplývá z povahy věci, že za nejreprezentativnější politické postavy tzv. protektorátu museli být pokládáni již ze svých funkcí tzv. státní prezident a členové tzv. protektorátních vlád. A jestliže byly vyslovovány kritiky negativní o tom, jak byl splněn vládní program v tomto bodě též z toho důvodu, že žádný z těchto činitelů nebyl Národním soudem odsouzen k nejtěžšímu možnému trestu, tj. k trestu smrti, a jestliže v tomto smyslu byly srovnávány rozsudky Národního soudu s rozsudky analogickými v některých jiných zemích nebo též s některými rozsudky Národního súdu v Bratislavě, pak bych chtěl upozornit členy ústavodárného Národního shromáždění, že u Národního soudu v Praze vůbec nedošlo k projednávání analogických případů, které by mohly být se zmíněnými rozsudky srovnávány.
Nejreprezentativnější osobnosti tzv. protektorátu byl přece nesporně tzv. státní prezident tohoto protektorátu dr. Emil Hácha, ale ten zemřel dříve, než mohlo být vůbec na jeho potrestání pomýšleno. Vedle osoby státního prezidenta, byl pak nesporně ústavně i politicky nejodpovědnějším činitelem za tragické události z 15. března 1939 zahraniční ministr vlády Beranovy, dr. František Chvalovský. Ani ten nemohl být postaven před Národní soud, protože zahynul na sklonku války při spojeneckém náletu na Berlín. A konečně nejaktivističtějším a shodně míněním celého národa nejvíce odsuzovaným ministrem protektorátní vlády byl Emanuel Moravec. Ani tento nestanul před naším Národním soudem, protože sám spáchal sebevraždu v okamžiku, kdy se hroutila nacistická moc. Proto zejména při srovnávání našich rozsudků proti protektorátním činitelům s rozsudky v jiných státech se nesmí přehlížet, že československá národní a válečná justice nemohla být provedena proti třem bezesporu prvním a nejvýraznějším představitelům defaitismu, proněmeckého politického aktivismu, zrady i kolaboracionismu
Naproti tomu třeba uvážit toto: Všechny protektorátní vlády měly i se svými předsedy celkem 16 členů, z nichž jeden byl popraven a byl natolik v očích československé veřejnosti rehabilitován jako příkladný vlastenec, že byl dokonce in memoriam vyznamenám nejvyšším válečným vyznamenáním. Konstatuji, že se tak stalo bez dotazování ministra spravedlnosti a bez posudku národní prokuratury a konstatuji, že tato skutečnost nemohla zůstat bez vlivu ani na hodnocení činnosti některých jiných protektorátních ministrů, kteří nesporně měli plnou důvěru generála ing. Aloise Eliáše, a jež je nutno pokládat ze jeho blízké spolupracovníky. Z toho důvodu se mně jevilo být podle obsahu spisů, jak byly zjištěny vyšetřujícími orgány ministerstva vnitra, přímo absurdní, aby někteří z těchto členů protektorátních vlád byli vůbec obžalováni. Jeden člen protektorátní vlády skončil, jak jsem uvedl, sebevraždou. Před Národním soudem jich bylo přesto obžalováno ještě devět, což odpovídá téměř dvěma třetinám všech protektorátních ministrů.
Z protektorátních ministrů byl odsouzen k nejpřísnějšímu trestu Adolf Hrubý, který byl potrestán doživotním těžkým žalářem, pak dr. Jaroslav Krejčí k těžkému žaláři na 25 let, dr. Jindřich Kamenický k těžkému žaláři na 5 let, Richard Bienert na 3 roky. Dr. Josef Kalfus a Josef ježek byli sice odsouzeni, avšak bylo u nich upuštěno od potrestání. Dr. Jiří Havelka, dr. Jan Kapras a Dominik Čipera byli osvobozeni.
V protektorátu vykonávali ještě krátkou dobu po 15. březnu, a to do 27. dubna 1939, ministerskou funkci, i když ji nelze považovat za funkci protektorátních ministrů, Rudolf Beran, Jan Syrový a dr. Otakar Fischer. Beran a Syrový byli odsouzeni, každý z nich k těžkému žaláři na 20 let. Dr. Otakar Fischer byl osvobozen.
Z představitelů Národního souručenství byli obžalováni Josef Nebeský, Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí; tito poslední dva zároveň i jako přední činovníci Českého svazu pro spolupráci s Němci. Josef Nebeský byl osvobozen. Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí uznáni vinnými podle retribučního dekretu, bylo však u nich upuštěno od potrestání.
Z členů ústředního vedení Vlajky byli obžalováni: Josef Rys – Rozsévač, Josef Burda, Jindřich Thun-Hohenstein, ing. Jindřich Streibl, dr. Václav Cyphelly, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Josef Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Jindřich Thun-Hohenstein byl potrestán těžkým žalářem na doživotí, dr. Václav Cyphelly těžkým žalářem na 20 let, ing. Jindřich Streibl na 8 let.
Z význačných činovníků Kuratoria pro výchovu mládeže byli žalováni: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa, dr. Josef Viktorin. Karel Žalud, Jiří Málek, Jan Svoboda, Václav Krigar a Jaroslav Krigar. Z těch byli odsouzeni k trestu smrti: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa a Jan Svoboda. K doživotnímu těžkému žaláři byl odsouzen dr. Josef Viktorin. Karel Žalud byl potrestán těžkým žalářem na 25 let, Jiří Málek na 10 let, Jaroslav Krigar na 6 let, Václav Krigar na 4 roky.
Z činovníků České ligy proti bolševismu byl žalován dr. Josef Drachovský, Antonín Liška a Karel Röhlich. Antonín Liška byl potrestán těžkým žalářem na 10 roků, dr. Josef Drachovský na 8 měsíců, Karel Röhlich na 7 měsíců.
Ze Svazu zemědělství a lesnictví byli žalováni Adolf Hrubý a František Zmeškal. Adolf Hrubý byl odsouzen – jak již zmíněno – k doživotnímu žaláři. František Zmeškal byl osvobozen.
Z Národní odborové ústředny zaměstnanců byli žalováni: předseda Václav Stočes a ústřední tajemníci Arnošt Hais a František kolář. Všichni tři byli osvobozeni.
Z předních fašistů byli žalováni: Rudolf Gajda, dr. Rudolf Dominik a dr. František Novotný. Tento byl potrestán žalářem na 20 let a první dva obžalovaní každý těžkým žalářem na 2 roky.
Z poradců státního prezidenta dr. Emila Háchy byl žalován dr. Josef Kliment a dr. August Popelka. Dr. Kliment byl odsouzen k těžkému žaláři na doživotí a dr. August Popelka k těžkému žaláři na 5 let.
Z čs. důstojníků byli žalováni: Oto Bláha, Robert Rychtrmoc, František Bartoš, Václav Kuneš, Gustav Mohapl, Jan Obručník, Libor Vítěz, Vladimír Klecanda a Ladislav Emminger. První tři Ota Bláha, Robert Rychtrmoc a František Bartoš byli odsouzeni k trestu smrti. Václav Kuneš a Jan Obručník k doživotnímu těžkému žaláři, Gustav Mohapl na 25 let, Libor Vítěz k těžkému žaláři na 4 roky. Vladimír Klecanda a a Jaromír Emminger byli osvobozeni. A sem ovšem též patří i odsouzení Jana Syrového.
Z ostatních politicky a hospodářsky význačných osobností, jež byly postaveny před Národní soud, uvádím Jana Malypetra, dr. Josefa Černého, Františka Machníka, dr. Karla Domina, ing. Ferdinanda Klineru, J.A Baťu, ing. Adolfa Vamberského, dr. Kruliše Randu, dr. Huberta Masařka a konečně čs. vyslance dr. Ferdinanda Veverku.
J.A.Baťa byl odsouzen k těžkému žaláři na 15 let, ing. A. Vamberský k těžkému žaláři na 3 roky, dr. Ferdinand Veverka byl uznán vinným pro provinění podle § 4 dekretu č. 17 1945 Sb., tj. před Národním soudem jako soudem čestným. Ostatní obžalovaní byli osvobozeni.
Před Národní soud bylo postaveno celkem 21 novinářů. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Rudolf Novák, Antoním Jar. Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, dr. Jaroslav Křemen, Karel Werner, dr. Emanuel Vojtauer. K doživotnímu těžkému žaláři byli odsouzeni dr. Václav Crha a Jiří Stříbrný; Gustav Dörfl byl potrestán těžkým žalářem na 20 roků, Čeněk Ježek a Emil Šourek každý na 15 let, Karel Chalupa na 12 let, Vladimír Ryba na 10 let, František Josef Prokop na 4 roky, Jaroslav Pelíšek a ing. Jan Vrba na 3 roky, Leopold Zeman na 2 a půl roku, Jan Scheinost na 22 měsíců, Jan Hloužek a Rudolf Halík každý na 18 měsíců.
Úhrnem podala národní prokuratura 36 žalob před Národním soudem, a to jako před soudem trestním proti 80 osobám a 3 žaloby před Národním soudem jako před soudem čestným proti třem osobám. Byly tedy obžalovány celkem 83 osoby, vesměs muži. Z toho počtu odsoudil Národní soud jako soud trestní 64 osoby pro trestné činy proti retribučnímu dekretu, jednu osobu pro provinění podle § 4 dekretu. Patnáct osob bylo osvobozeno. Obžaloby před Národním soudem jako před soudem čestným skončily vesměs osvobozujícími rozsudky.
K trestu smrti bylo odsouzeno celkem 18 osob. Tři dostaly milost, a to dr. Jaroslav Křemen, Eduard Chalupa a Jan Svoboda.
V nepřítomnosti bylo odsouzeno 5 osob, a to J.A. Baťa, Otakar Polívka, dr. Emanuel Vajtauer, Karel Mihalíček a dr. František Tuner, ale v jeho případě stalo se tak v okamžiku, kdy již byl dopaden a americkými okupačními úřady povoleno Československu jeho vydání.
Sedm osob bylo odsouzeno na doživotí.
Úhrnná výměna ostatních trestů na svobodě dosahuje doby 334 a půl roku těžkého žaláře. Čtyři obžalovaní byli uznáni vinnými podle retribučního dekretu, avšak Národní soud u nich upustil ve smyslu § 16, odst. 2, od potrestání.
Dekret o Národním soudu byl sice ve Sbírce vyhlášen již dne 9. července 1945, avšak Národní soud byl konstituován teprve dnem 12. prosince 1945, a to vzetím přísedících do slibu. Uvedené doby si vyžádalo jmenování přísedících senátů Národního soudu podle seznamů pořízených Zemským národním výborem v Praze a v Brně.
Vyšetřování závadné činnosti politických činitelů z doby okupace bylo pak svěřeno ministerstvu vnitra. Téměř vesměs na materiál a důkazy tímto ministerstvem předložené byla odkázána národní prokuratura.
Je nepochybné, že sbírání důkazního materiálu v tak obsáhlých věcech bylo velmi pracné a zdlouhavé. Tím především lze vysvětlit, že první elaborát ve formě trestního oznámení s výsledky šetření zaslalo ministerstvo vnitra justiční správě teprve dne 13. prosince 1945 a že k systematickému zpracování jednotlivých případů patřících do působnosti Národního soudu došlo v ministerstvu vnitra za účasti zástupců národní prokuratury teprve začátkem roku 1946 a teprve ve druhé polovině toho roku a v lednu 1947 došla justiční správě ve větším počtu trestní oznámení ministerstva vnitra s výsledky šetření. Žaloby byly vypracovány – až na některé výjimky – během asi tří týdnů po dojití oznámení… Neupozorňoval bych na uvedená data, kdyby nebylo v tisku mému ministerstvu tak často a ostře vytýkáno, že záměrně zdržuje provedení národní očisty a že protahuje řízení proto, aby krylo kolaboranty.První hlavní líčení se konalo před Národním soudem 15. ledna 1946. Je známo, že se Národní soud při zjišťování viny souzených osob setkával po praktické stránce s četnými nesnázemi. Materiál, který měl Národní soud k dispozici, nebyl zpravidla úplný. Obsahoval sice výsledky šetření, svědčící proti obžalovaným, avšak zásada audiatur et altera pars byla při vyšetřování administrativním pominuta. Tato skutečnost způsobila, že k úplnému objasnění povahy a tíže viny bylo teprve během hlavních přelíčení nutno konat četná procesní opatření…
Za hlavních přelíčení také někteří svědci změnili své výpovědi, složené u vyšetřovacích orgánů.
Z předneseného přehledu činnosti Národního soudu vysvítá, že všechny protektorátní a kolaboracionistické organizace a instituce doznaly ve smyslu vládního programu v osobách svých význačných představitelů větší nebo menší míry odsouzení – až na jenu výjimku. Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, jejichž všichni představitelé byli osvobozeni. Neříkám, že tyto všechny rozsudky vystihují plně politickou vinu a škodlivost těchto aktivistických protektorátních zařízení i odpovědnost osob, které je vedly. O míře viny a přiměřenosti trestu mohou být zajisté různá mínění.. Ale myslím, že mne tento výsledek retribuce opravňuje, abych konstatoval, že zhruba splnila v rozsudcích Národního soudu své historické poslání. Ukázala všemu našemu lidu i veřejnosti mezinárodní, že náš národ i stát nehodlá prominout ani strpět i v budoucnosti žádnému politikovi a žádnému veřejnému, odpovědnému pracovníkovi postup a politiku, která by jej zaváděla do područí cizí moci a která by ničila jeho suverenitu…Tento výsledek činnosti Národního soudu i mimořádných lidových soudů naopak ukazuje jasně správnou cestu uvědomělého čs. občana i vlastence, že v boji o svobodu a nezávislost státu nesmí nikdy povolit a nikdy ustat, ani tehdy ne, kdyby se snad zdálo, že československá suverenita je na dlouho zničena. Tím také retribuční soudnictví dává plnou satisfakci všem těm, kteří se tak neohroženě a důsledně i za cenu svých životů za poslední války proti nacistické nadvládě co nejrozhodněji postavili…
Nezmiňuji se ve své zprávě parlamentu vůbec o činnosti mimořádného lidového soudnictví na Slovensku. Není to z mé strany opomenutí. Je to pouze výraz faktického stavu. Jak je obecně známo, trestání válečných zločinců na Slovensku se nedělo podle společné zákonné normy. Retribuční dekret se na Slovensku nevztahoval a zřízení slovenských mimořádných lidových soudů se opírá o zvláštní nařízení Slovenské národní rady, jež se v leckterém směru liší od práva platného v českých zemích. V důsledku toho se též stalo, že mimořádné soudy na Slovensku vstoupily v činnost značně později než v Čechách, a proto také platnost retribuční normy slovenské neskončila současně s koncem platnosti českých zákonů a činnost lidového soudnictví slovenského potrvá ještě až do konce tohoto roku.
Pokládám za potřebné informovat sněmovnu též o tom, že dbaje těchto zákonných ustanovení neměl ministr spravedlnosti žádného vlivu na výkon retribučního soudnictví na Slovensku a že jmenovitě mu nepodléhala veřejná žaloba na Slovensku, která postupovala zcela nezávisle a jen podle pokynů předsednictva Slovenské národní rady, po případě pokynu povereníka pre pravosúdie…
Pro tuto chvíli bych jen rád konstatoval, ať jakkoli jednou historie posoudí způsob, kterým jsme se s tímto nesnadným úkolem, jejž na nás mimořádná doba vložila, vypořádali, stojím plně za tím, že se naši soudci – ať již právníci či soudci-laici – i veřejní žalobci s mimořádnou obětavostí věnovali svým povinnostem…
Byli to v prvé řadě soudcové, prokurátoři a veřejní žalobci z povolání, na nichž ležela v plném rozsahu zodpovědnost za řádnou organizaci a provedení retribučního soudnictví. K nim nutno přiřadit všechny ty, kdo z řad advokátů a jiných právních oborů byli přibráni k součinnosti. Děkuji zvláště vřele soudcům z lidu, na nichž ležela hlavní odpovědnost při rozhodování při rozhodování o vině a trestu. Přinášeli mimořádnou oběť tomuto svému vznešenému a těžkému úkolu, neboť jejich účast v procesech, které také trvaly někdy celou řadu týdnů, jim způsobila jistě i osobní újmu v jejich zaměstnání. Za svoji obětavost si zaslouží plně zaslouží uznání celé naší národní veřejnosti, a to tím spíše, že mezi nimi bylo plno vynikajících účastníků našeho národního odboje i mnoho těch, kteří na sobě nebo svých blízkých nejtíže pocítili německou perzekuci…
Přehlížeje závěrem činnost retribučního soudnictví v jeho celku, mohu s plnou odpovědností svého úřadu znovu opakovat, že splnilo svědomitě a úplně, pokud to bylo v lidských silách, svůj úkol.
Připravila redakce
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz