Milá slavnostní letnicová obec, milí krajané obou jazyků, vážení čestní hosté, milí hosté.
Tento sudetoněmecký sjezd byl našim premiérem v jeho písemném pozdravu správně označen za obrat. Milý Horste, jsem šťasten, že jsi přišel i osobně. Mluvil jsi o obratu v bavorsko-českých a sudetoněmecko-českých vztazích. Již Franz Pany připomněl, že jsme s bavorským ministrem osvěty, Ludvíkem Spaeniem, na jedné cestě v Čechách navštívili sedm z 80 vlasteneckých kruhů, navázali jsme tam důležité kontakty, jednak se zástupci české občanské společnosti, české komunální politiky a mezitím i s představiteli vyšší politiky, kteří jsou k dějinám a vůči kulturnímu dědictví německých krajanů ze zemí české koruny přístupní a kteří se zasazují pro udržení a oživení i další rozvoj tohoto dědictví. Setkali jsme se též se zástupci naší německé národnostní skupiny, která ještě v českých zemích žije. Jejich reprezentanty bych chtěl zvlášť pozdravit, jelikož oni naplňují neuvěřitelně důležitou funkci spojení. Již jejich jazykové znalosti jsou důležité. Máme Němce, kteří neumí česky, Čechy, kteří neumí německy. Mezitím je naše dvojjazyčná menšina, jejíž členové byli duší četných setkání. A pak, milí krajané je zde třetí skupina, ta je také dnes zde a jíž též velmi děkuji. Jsou to aktivity sudetoněmeckého landsmanšaftu, jeho vlasteneckých svazů, jeho vlasteneckých sdružení, názorových sdružení.
Vlast je ve 21. stoleté důležitější než kdykoliv jindy, jelikož vyvažuje globalizaci. To podtrhuje naše heslo. Potřebujeme globalizaci, potřebujeme evropskou integraci. Proto potřebujeme mít úzký vztah k vlasti. Když vlast dnes pro průměrné občany je komplikovanější, než v dřívějších stoletích, pak to teprve právem platí pro členy vyhnané, rozptýlené a roztržené národnostní skupiny. Tento vztah jsme si udrželi celá dlouhá léta, co uplynula od vyhnání. Chtěl bych zdůraznit, že ještě v letech před pádem železné opony v r. 1989 byli jsme činní v podzemí, v utajení přes ostnaté dráty, přes minová pole. Po roce 1989 se nám podařilo navázat hustou síť vztahů porozumění a usmíření v celé střední Evropě. Středem této sítě je organizace naší národnostní skupiny. Tak upevňujeme jednotu, mír, budujeme mosty mezi národy. A na to můžeme, milí krajané, být hrdi.
Již dříve jsem mluvil o starém česko-moravsko-slezském vlastenectví, o svatováclavské koruně. Jako občané svatováclavské koruny jsme po staletí byli ve dvou jazykových skupinách jako dva národy, německá a česká jazyková skupina v českých zemích s četnými pospolitostmi.. Vždy, když jsme produktivně a konstruktivně spolupracovali, vždy to bylo štěstím pro obě strany. A vždy, když jsme zapadli do nacionalistické rozmíšky, pak to byly nešťastné roky i desetiletí pro obě strany. Proto je existenčním, mohl bych říci národním zájmem Čechů i sudetských Němců, ale též Čechů a Němců společně, abychom si tyto zkušenosti osvojili. Čím lepší naše vztahy budou, tím bude užší spolupráce, tím také větší shoda, tím lépe bude pro obě strany.
Proto bylo tak důležité, když náš premiér H. Seehofer ve svém nástupním projevu jako patron v r. 2009 ohlásil, po předchozím našem souhlasu, že plánuje se sudetskou národnostní skupinou společně navštívit Českou republiku. Všechno to již po desetiletí připravovali např. Chr. Hederthauerová, Ludvík Spaenie, mnozí z naší národnostní skupiny i s četnými zde přítomnými poslanci. Dávali do popředí intenzivní výměnu mezi českou a bavorskou stranou, s jedním z obou národů českých zemí, sice se sudetským i čtvrtým bavorským kmenem. Dějiny z nás učinily přirozený spojovací článek. Ale mnozí lidé národnostně omezení v ČR to nechtějí vidět, četní historičtí ignoranti v Německu také ne, mnozí, co dělají povrchní politiku v Berlínu, rovněž ne. Proto jsme patronátní zemi a patronovi povděční, že s námi šli důsledně společnou cestou, s návštěvami v Čechách a nyní opětovanou návštěvu Petra Nečase v Bavorsku s právně historicky zaměřeným projevem v bavorském parlamentu. Tento projev byl cenný. Většina z vás jej několikrát již četla. A stále se o něm diskutuje. Co je na tom zvláštního, co je důležité?
Navíc ještě jednou a to nejdůležitější. Nebyl to žádný neprocítěný projev, nebyl to mimoděk pronesený projev, nebyl to mezi dvěma státy projednaný dokument jako Německo-česká deklarace, nýbrž to bylo znamení solidarity, otevřenosti. Nás se týká již oslovení „Milí krajané a bývalí spoluobčané“, zaměřené na reprezentanty naší národnostní skupiny. V dalším průběhu návštěvy se normálně velice zdráhavý a velmi uzavřený český premiér, Petr Nečas, neustále více otevíral a bylo možné pozorovat, že v něm nejen jako politikovi a špičkovém reprezentantu své vlasti, ale také jako v člověku, něco dalo do pohybu. Tento pohyb je stokráte cennější něž nějaké formální kompromisy.
Ve svém projevu, v některých větách, se P. Nečas nedotýkal sudetoněmecké otázky. To se všech možných komentátorů dotklo. 90% ze svého projevu věnoval společné kultuře, společným dějinám, společné identitě a, co mne zvláště potěšilo, pevné křesťanské základně. Proto byl některými kruhy ve své vlasti napadán. Jeho projev byl nejen proněmecký, ale také silně křesťanský. Byl to projev křesťanského Evropana v tradici Roberta Schumanna, Konráda Adenauera a Alcide de Gasperi. Proto jsme potěšen, že křesťanští demokraté z ČR jsou zde zastoupeni oběma svými stranami. A také sociálně demokratická opozice v ČR má zde zastoupení paní Michaelou Marksovou-Tominovou, zač jsem velmi povděčný. Premiéra populisticky nekritizovala, nýbrž se za něj postavila. Věřím, že je jedinečná příležitost, že dochází k široké dohodě evropských demokratických kruhů dělat to, co Nečas uvedl na konci svého projevu a co považuji za mimořádně důležité. Neřekl dějiny přenecháme historikům – v tom smyslu se již dříve vyjádřil, ale jiní to říkávají ještě dnes. On výslovně uvedl, že je to začátek dialogu, při kterém nesmí být nic vynecháno a při kterém všechna témata mají přijít na stůl. Postupně v dlouhém a trpělivém procesu mají být řešena. To je ta naděje, jíž obě strany nyní s nadšením mají využít.
Pro mne mělo zásadní význam i to, co se potom později událo. Přesvědčivým výrokem, že Beneš by dnes byl před Haagským tribunálem, proneseným Karlem knížetem Schwarzenbergem, náměstkem premiéra, udělal tento pro porozumění a pravdu víc, než udělali četní funkcionáři před ním za mnohá léta. K. Schwarzenberg byl morálním vítězem. Poté Nečasův projev v bavorském sněmu a nakonec výrok vysokého reprezentanta, jehož jméno nechci nyní uvést, který při návštěvě Vídně řekl pravý opak: „Co vás pobuřuje? Vyhnání bylo lepší než rozsudek smrti. Byl jsem k tomuto výroku dotazován z různých stran, ale neodpovídal jsem. Chtěl jsem slyšet, jaká bude reakce na české straně na tento výrok. Dojalo mě, že premiér Nečas byl první, který se přihlásil o slovo a řekl, že ten, kdo pronáší taková slova, se ještě neocitl v Evropě 21. století. Abyste to nechápali špatně. Jsme ochotni s každým mluvit, každého, kdo je zvolen, respektujeme. Každý se totiž může změnit. Může se dokonce otočit. Je více radosti na nebesích nad jedním hříšníkem, který se napraví, než nad 99 spravedlivými. Ano, milí krajané, jedno bych chtěl v této souvislosti zdůraznit. Považuji to opravdu za důležitý moment našich vztahů. Český tisk od té doby započal s jednou diskusi, která nemůže být přesvědčivější. Nejvýznamnější byl komentář jednoho vedoucího novináře, který napsal: Nyní konečně se musí česká politika dát do toho a zvážit, kde se může vytvořit ústřední památník vyhnaným. Navrhl ale ne Berlín či Mnichov, nýbrž Prahu.
Byli jsme s Ludvíkem Spaenie v Kadani. Viděli jsme tam společně s českou správou města postavený pomník na památku mrtvých ze 4. března 1919. Pomník je také pro zavražděné sudetské Němce v Postoloprtech. Také tento vznikl společně s českou stranou. Byli jsme v Terezíně a v Litoměřicích, v cyrilometodějském chrámu v Praze, abychom vzpomněli a důstojně uctili židovské oběti holocaustu i utlačování, zotročení a pronásledování českého národa. Co bylo a je rozhodující: Tyto rány vznikly v průběhu historického procesu. Mnozí lidé na obou stranách je nechtějí mít otevřené, ale v duchu zásady „Nikdy více“, v souladu s pravdou a právem se snaží je scelit.
Při setkáváni obou premiérů se mluvívá konkrétně. Bude bavorsko-české parlamentní grémium. My, sudetští Němci, máme příslib premiéra , že zástupci naší národnostní skupiny budou do tohoto grémia také začleněni. A právě toto grémium se stane platformou česko-sudetoněmeckého dialogu. To má pro nás zvlášť velký význam. Další důležitý závěr se dotýká muzeí v Hochstrasse a při Institutu Bohemicum v Ústí nad Labem, které tam vzniká kvůli dějinám Němců v českých zemích. Oba dva projekty jsou majáky, jak řekl H. Seehofer. Nebudou pouze majáky česko-sudetoněmecké spolupráce, jde-li o dějinnou pravdu, která nesmí být potlačována. Nýbrž se stanou především majáky německo-českých a bavorsko-českých vztahů.
Třetí bod, který se nás konkrétně týká, je rozpracování společných dějin. Tady bude mít význam zemská výstava v r. 2016. Ještě významnější je idea, jíž se dotkl L. Spaenie, a to idea bavorsko-české kulturní smlouvy. Modelově byla již uzavřena mezi Bavorskem a Izraelem. Naše celoněmecké shromáždění sudetských Němců již jednomyslně takový požadavek schválilo. Co by mělo být společného mezi českou a bavorskou kulturou, když ne naše, sudetoněmecká kultura?
Vždy jsem dotazován, jak jste na tom s Benešovými dekrety? Není to již žádné téma? Samozřejmě jsou nadále důležité. Řekl jsem jednomu pražskému novináři, ať chceme nebo ne, vynořují se bez našeho přičinění, rozšiřují obavy a hrůzu. Přesto 46% voličů řeklo nám je to fuk, pro nás to není žádné strašidlo, chceme se dohodnout, chceme smíření. To je důležité. Ty ostatní musíme ještě přesvědčit. Pokud tento strašák nebude odstraněn, kam patří, a to přímo na hřbitov tragických dějin, bude dále se připomínat. Příští týden je opět tématem Evropského parlamentu. Milí čeští přátelé, měli bychom společně to strašidlo pohřbít.
Jsem toho názoru, že velké úkoly jsou ještě před námi. Organizace naší skupiny je jednotná v mnohostrannosti. Historický proces, který se začíná odvíjet, zvládneme a uřídíme. Ale nemůžeme tak činit, pokud nebudeme mít přítele a spojence v české veřejnosti, na evropské úrovni, v německé, bavorské, evropské a české politice. Hrajeme i v zahraniční politice, a to s našim pražským úřadem, našimi místy setkávání, s našimi dopisovatelskými kontakty a naší přítomností v Evropském parlamentu. Potřebujeme však také pevné místo. Tím je pro všechny sudetské Němce, ať žijí kdekoliv, naše patronátní země Bavorsko, jehož jsme čtvrtým kmenem. Od způsobu vykonávání patronátu závisí naše celková schopnost prosazovat se jako národnostní skupina, a to i na komunální úrovni velkého sudetoněmeckého města, jakým je Mnichov.
Milí krajané potřebujeme spolehlivé a věrné spojence. A takového trvalého spojence máme v bavorském premiérovi H. Seehoferovi, připravovateli porozumění s Prahou. Z hlediska politiky jde o jednu národnostní politiku ve střední Evropě. Dnešní Karlovu cenu udělujeme Horstu Seehoferovi jako podnět a povzbuzení pro společnou cestu do budoucnosti.
Krácený a volný překlad: Ing. Jaroslav Liška
Připravil: Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz