Z programových dokumentů
tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu
Říkal jsem vám při jiných příležitostech, máte všecko zaznamenat a povědět, co jste
zažili ve ... vězeních a koncentračních táborech. ... abyste se znovu mohli bránit,
až oni začnou s tou kampaní. ... A že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí
útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“
Z projevu prezidenta dr. E. Beneše v roce 1945
„...slovo ‚sudetský'... je výrazem politického podvodu, jaký z německé otázky v Československu činil Henlein a německý fašismus. ,.. Slovo sudetský, Sudetendeutschland, sudeťák bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděném v osudné krizi před a po roce 1938. ... Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou.“
Ze zásadního stanoviska prezidenta dr. E. Beneše, odevzdaného 1. 12. 1942 W. Jakschovi
Dr. Eva Hahnová o sudetoněmeckém landsmanschaftu:
„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!“
Diskusní příspěvek na semináři v Ústí /L, listopad 2011
Z rozhovoru s Lorenzem Kmotrem, německým antifašistou, v r. 2011
Jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?
Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!
Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat?
Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost.
***
Eichstättská adventní deklarace
Výňatky, první programový dokument,1949
„Při setkání sudetoněmeckých politiků a vědců bylo dosaženo shody o řadě zásad, které by mohly být směrodatné pro další orientaci sudetoněmecké národní skupiny. Vyrostly z pocitu odpovědnosti politicky a publicisticky činných lidí a měly by být jak závěrem, vyvozeným z tragické minulosti, tak východiskem nové vůle utvářet budoucnost.
Všeobecná duchovní krize našeho věku byla ve střední Evropě ještě zostřena chybnými státně politickými konstrukcemi. Schematickou adaptací modelu západoevropského národního státu na přirozeně vyrostlá mnohonárodní společenství byla nabídnuta totalitní moci příležitost navíc. Násilným přesazením a vysídlením celých národních skupin byl tento protismyslný akt vybičován do krajnosti. Vývoj od roku 1945 odporuje tezi, že násilím vynucená národní jednolitost středoevropských států představuje trvalé zajištění světového míru. Vyhnání naopak vedlo k zániku samostatnosti států, které je uskutečnily, a urovnalo východní totalitě cestu na Západ. Dnes ještě málo lidí chápe, že s ideologickým pronikáním bolševismu jde ruku v ruce panslavisticko-imperialistický výboj na Západ. Toto nejtěžší porušení evropské rovnováhy od dob stěhování národů ohrožuje celý evropský Západ asiatskou přesilou z Východu. Bez aktivního zásahu Ameriky by byla katastrofa západní Evropy už dokonána...
Nejdůležitějším předpokladem k tomu je německo-francouzské dorozumění. V zápase mezi Východem a Západem vidíme z hlediska celkového posouzení situace především zápas o lidská práva a proti nim. Národy za železnou oponou by měly vědět, že obnovení jejich vlastních práv a svobod je neoddělitelně spjato s uznáním a obnovením práva všech vyhnanců na domov.
Nepřejeme si, aby probojování těchto zásad bylo zdržováno uvalováním nějaké kolektivní viny na český nebo polský národ. My sudetští Němci nechceme odplatu, ale spravedlnost. Jakkoli si základní právní cit žádá soudní potrestání kriminálních činů, nechceme ani v nejmenším přispět k tomu, aby strach těchto národů před kolektivní pomstou zdržoval jejich skoncování s komunistickou diktaturou.
Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937. Nezpochybňujeme přitom historicko-geografické danosti Čech a Moravy ani karpatského prostoru. I prastarých osudových svazků podunajských národů jsme si vědomi stejně jako kdykoli dříve. Žádné nové formování Evropy nemůže lhostejně přejít ústřední problém nového státoprávního uspořádání podunajského prostoru a ostatních území, obsazených a ovládnutých od roku 1945 Sovětským svazem. Zároveň jde však o ustavení snesitelných vztahů mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem i pro to by byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich domov. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny jen v rámci federalistického celkového uspořádání Evropy, které vylučuje hegemonní postavení jakékoli velmoci.
Naši krajané pochopí, že jejich celkové chování je podřízeno těmto zahraničně politickým nezbytnostem.
Vedeni tímto přesvědčením, chceme uvnitř své národní skupiny a u všech vyhnanců působit k tomu, aby boj o znovunabytí svého domova začlenili do velkého zápasu o znovuzrození Evropy v duchu křesťanského humanismu. Eichstätt, první neděle adventní (30. listopadu) 1949,
Signatáři deklarace:
Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)
Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)
Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)
Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)
Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)
Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)
Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)
Wenzel Jaksch (sociální demokrat)
Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)
Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)
Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)
Reinhold Riedel
Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)
Hans Schütz (MdB), člen SdP
Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)
Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)
(Vznik Sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho nacistické kořeny, Lukáš Petřík, 10.5.2004,vyšlo v Portálu 2/2004, informace čerpány z publikace: Hruška, Emil: Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly, Praha 2002)
Poznámka: P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní, již v době Československé republiky spolupracoval s henleinovci.
Detmoldské prohlášení
Sudetoněmecká národní skuvina pokládá za svoji úlohu zachovat sama sebe německému národu, udržovat bdělé své vlastenecké vědomí a právní nárok na vlast, a zprostředkovat němectví své zkušenosti pohraničních Němců. Jejím cílem je znovuzískání vlasti. V boji za dosažení tohoto cíle očekává podporu německého národa jakož i jiných národů, které jsou připraveny vystoupit za právo a lidskost... (Sudetoněmecká národní skupina) chce být jednotně připravena na tvůrčí možnost, kterou jí slibuje znovuzískání její vlasti, aby mohla pak sama rozhodovat o svém budoucím osudu ve vlastní odpovědnosti. (Výňatky)
Jeho signatáři:
Mezi sedmnácti signatáři tohoto dokumentu byla kromě Lodgmana příznačně opět řada bývalých nacistů: Benno Tins, svého času jeden z nejbližších přátel a spolupracovníků Henleina a šéf NSDAP v Aši, po válce marně stíhaný jako nacistický zločinec; Rudolf Staffen, bývalý člen župního vedení NSDAP v tzv. Sudetech; Rudolf Wollner, veterán zbraní SS, nositel nejvyšších nacistických vyznamenání; Ernst Leibl, funkcionář NSDAP; Herbert Schmidt, dříve člen župního vedení NSDAP; Karl Schneider, Siegwart Benatzky, Anton Diewock a další bývalí členové NSDAP.
Charta německých vyhnanců
Ve vědomí své zodpovědnosti před Bohem a lidmi, ve vědomí své příslušnosti ke křesťansko-západní kultuře, ve vědomí své německé národnosti a v poznání společných úloh všech evropských národu usnesli se zvolení zástupci milionů vyhnanců po zralém uvážení a přezkoumání svého svědomí podati vůči německému národu a vůči celému světu slavnostní prohlášení, které stanovuje povinnosti a práva, jež němečtí vyhnanci považují za svůj základní zákon a za nezbytný předpoklad pro vybudování svobodné a sjednocené Evropy.
1. My vyhnanci zříkáme se pomsty a odplaty. Toto odhodlání je nám vážné a svaté v pomýšlení na nesmírné utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí.
2. Budeme podporovat všemi silami každé počínání, zaměřené na utvoření sjednocené Evropy, v níž by národy mohly žít beze strachu a bez útisku.
3. Tvrdou a neúnavnou prací zúčastníme se na výstavbě Německa a Evropy.
Ztratili jsme svůj domov. Bezdomovci jsou cizinci na této zemi. Bůh vsadil lidi do jejich domovu. Odloučit člověka násilím od jeho domova znamená usmrtit jej duševně.
My jsme tento osud utrpěli a zažili. Cítíme se proto povoláni žádat, aby právo na domov bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních lidských práv, daných člověku Bohem.
Dokud toto právo pro nás není uskutečněno, nechceme však státí stranou, odsouzeni k nečinnosti, nýbrž chceme tvořit a působit v nových, vytříbených formách bratrského a ohleduplného spolužití se všemi členy našeho národa.
Proto domáháme se a žádáme dnes, jako i včera:
1. Stejné právo jako občané státu, nejen před zákonem, nýbrž i v každodenní skutečnosti.
2. Spravedlivé a rozumné rozdělení břemen poslední války na celý německý národ a poctivé provedení této zásady.
3. Promýšlené začlenění vyhnanců všech povolání do života německého národa.
4. Činné včlenění německých vyhnanců do výstavby Evropy.
Ať národy světa pocítí svou spoluzodpovědnost za osud vyhnanců jako těch, kteří byli nejtíže zasaženi utrpením naši doby. Ať národy světa jednají tak, jak to jejich křesťanským povinnostem a jejich svědomí odpovídá.
Národy světa musí poznat, že osud německých, jakož onen všech vyhnanců, je světovým problémem, jehož řešení vyžaduje nejvyšší mravní zodpovědnost a zavazuje k mohutnému výkonu.
Vyzýváme národy a lidi dobré vůle, aby přiložili ruku k dílu, aby z viny, z neštěstí, z utrpení, z chudoby a z bídy pro nás všechny byla nalezena cesta do lepší budoucnosti. Stuttgart, 5. srpna 1950
Signatáři Charty
Linus Kather, Ústřední svaz vyhnaných Němců, (dále ZvD),
Josef Walter, Zemský svaz vyhnanců v Hesensku (dále LV), bývalý člen Sudetoněmecké strany
Hellmut Gossing, Zemský svaz Dolní Sasko při Ústř. svazu vyhnaných Němců
Karl Mocker, Zemský svaz Württembersko (dále LvD), funkcionář Sudetoněmecké strany
Alexander Eschenbach, (LvD, Stuttgart),
Wilhelm Zeisberger, Svaz nových obyvatel (Neubürgerbund) Bavorsko),
Alfred Gille, LvD Schleswig-Holsteinsko, bývalý člen NSDAP, Hejtman na Říšském komisariátu Ukrajina
Bernhard Geisler, (LV východních vyhnanců Severní Porýní-Vestfálsko),
Erwin Engelbrecht, LvD Bavorsko,
Anton Deichmann, LvD Poryní Fálsko,
Roman Herlinger, Hlavní výbor uprchlíků a vyhnanců v Bavorsko ( Hauptausschuß der Flüchtlinge und Ausgewiesenen in Bayern),
Rudolf Lodgman von Auen, Sudetskoněmecký Landsmannschaft, (dále LM ), spoluzakladatel Německé národní lidové strany (Deutsche Nationale Volkspartei)
Erwin Tittes, Sedmihradští Sasi,
Rudolf Wagner, LM vysídlenců z Bukowiny, bývalý SS-Obersturmbannführer
Alfred Rojek, LV vyhnanců v Berlině,
Walter von Keudell, LM Berlin-Brandenburgsko, politik (DNVP, CNBLP, NSDAP a CDU),
Konrad Winkler, Zájmové společenství vyhnanců v Jižním Badensku (Interessengemeinschaft der Heimatvertriebenen in Süd-Baden),
Axel de Vries, LM baltských Němců (Deutsch-Baltische LM),
Franz Hamm, LM Němců z Jugoslávie, Volksgruppenführer dunajských Švábů
Erich Luft, LvD Bavorsko
Karl Bartunek, LvD Severní Bádensko
Ottomar Schreiber, LM Východní Prusko (Ostpreußen),
Erik von Witzleben, LM Západní Prusko (Westpreußen), bývalý SS-Obersturmbannführer
Walter Rinke, LM Slezsko,
Anton Birkner, LM Karpatskýcjh Němců na Slovensku,
Herbert von Bismarck, LM Pomořany (Pommern),
Waldemar Kraft, LM Weichsel-Warthe, bývalý čestný Hauptsturmführer der allgemeinen SS, člen NSDAP,
Gottlieb Leibbrandt, Pracovní sdružení východních osídlenců - ruští Němci, prostředník pro ilegální NSDAP ve Vídni 1934
Fritz Kimme, LvD Bremen,
Alfred Kautzor, Svaz vyhnanců Württembersko, Hohenzollern a Lindau.
(Politická příslušnost a funkční označení uvedeno podle dostupných internetových materiálů)
Pohled zpět
1. Sudetské otázce – a tím také „sudetské krizi“ na podzim 1938 – lze správně porozumět jen na pozadí vzniku Československa v letech 1918/1919.
2. Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousko-Uhersku.
3. S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/19, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše (unter Missachtung) právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláků přišlo proti své vyhlášené vůli do vícenárodního státu (Vielvoelkerstaat), který však byl vydáván za „československý" národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo-české narovnání.
4. Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala uzavřená sudetská území (die geschlossenen sudetendeutschen Gebiete) 50 politických okresů (Landkreise) nebo 120 soudních okrsků nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva v průměru více než 80 procent. Kromě toho existovalo ještě 59 sudetoněmeckých „jazykových ostrůvků" (Sprachinselgemeinden). Dále žilo 313 666 sudetských Němců jako místní menšiny v oblastech s českým jazykem.
5. Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hospodářskou, sociální a národní (nationale) existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky. Představovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení předložených sudetoněmeckou stranou způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hospodářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.
6. Sudetští Němci byli v r. 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler hrál s osudem sudetských Němců nesvědomitou hru a vynutil si vývoj vedoucí k mnichovské dohodě. Velká Británie a Francie by nikdy nevnutily Československu odstoupení sudetoněmeckého území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpovídalo zásadě sebeurčení.
7. Zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným násilným aktem proti právu sebeurčení tohoto národa, s jehož odčiněním v rámci mezinárodního práva a lidských práv bez omezení souhlasíme.
8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je - s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd - porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.
9. Dnes žijí přes dva miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Německo, z toho jeden milion v Bavorsku. Okolo 800 000 sudetských Němců žije v sovětské německé zóně, 140 000 v Rakousku, 24 000 v jiných evropských a zámořských územích a okolo 200 000 v Československu. Okolo 240 000 sudetských Němců přišlo při vyhnání o život.
10. Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení" sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je účast německého národa na sudetské otázce širší než dříve.
Pohled do budoucna
11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti. Stejně tak se nesmíří s tím, že českému národu byla odepřena svoboda a nezávislost. Volání po spravedlnosti a sebeurčení pro všechny a po „revizionismu pro svobodu" nebude nikdy více umlčeno.
12. V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.
13. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.
14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.
16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
17. Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; považujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy dát souhlas.
18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí („čechoslovakismus").
19. Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je garantováno společenstvím svobodných národů Evropy.
20. Budoucí vztah mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout v rámci společné evropské integrace. To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.
Prof. Dr. Felix Ermacora
Juristické dobrozdání
Část V. Závěrečné teze a katalog požadavků
Vídeň – Innsbruck 1991
Úvodem
Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.
V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.
Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny
Závěrečné teze a katalog požadavků
Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko-německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.
K sudetoněmeckým otázkám nenáleží otázka teritoriální; tu lze v souvislosti se sjednocením pokládat za vyřešenou v Pražské smlouvě z let 1973/74, která prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.
Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu příčíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.
Sebeurčení a právo na vlast
1. Od roku 1918/19, kdy byli sudetští Němci proti své proklamované vůli vyčleněni z Rakouska a připojeni k nově vzniklému Československu, nedosáhli nikdy možnosti uskutečňovat své právo na sebeurčení:
- k přičlenění sudetských území, obývaných miliony německých Rakušanů, k Československu na základě St.-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 došlo bez ohledu na sebeurčení, které bylo dohodnuto jako zásada při jednáních o příměří mezi Rakousko-Uherskem a spojeneckými mocnostmi;
- k přičlenění sudetských území k Německé říši na základě mnichovské dohody v roce 1938 došlo rovněž bez lidového hlasování;
- vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vyvlastnění, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů; vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné; - od té doby se sudetští Němci nacházejí ve stavu odpíraného práva na sebeurčení; také Pražská smlouva z let 1973/74 a sjednocení Německa, určující definitivní německé hranice, byly příslušnými juristickými subjekty – státy – dohodnuty bez uvážení práva na sebeurčení národů.
Tím však právo na sebeurčení – právo národnostní – nezaniká.
2. Právo na vlast, proklamované svazy vyhnanců, německými vládami a většinou německy psané i cizojazyčné vědy, které je v podobných případech uznáváno i Spojenými národy, je možno pokládat za podstavec práva na sebeurčení. Opakovaně je potvrzováno v případě Palestinců, řeckých obyvatel Kypru, uprchlých Afghánců. Pokud by se upíralo sudetským Němcům, znamenalo by to dvojaká juristická měřítka.
3. Právo na vlast jako podstavec práva na sebeurčení národa nelze zbožňovat s územními nároky. Zahrnuje především možnost obývat a získávat bydliště v rodných, po staletí kultivovaných územích, svobodnou volbu místa bydliště, veřejné i soukromé užívání rodné řeči, krátce, plné využití lidských práv v rodné vlasti. K těmto právům se hlásí jak Spolková republika Německo, tak i Československo.
4. Účinné právo na vlast předpokládá dnes vytvoření příznivého domovského prostředí. To lze vybudovat pomocí náležitých regionalistických dohod mezi jednotlivými správními jednotkami, od státu po obce, v Německu, Československu a Rakousku. Měřítkem je Evropská Regionalistická konvence.
B. K ochraně menšin
1. Menšinová ochrana, jak byla pro sudetské Němce v letech 1919/20 zajištěna mezinárodní úmluvou a vnitrostátním právem, byla nedostačující a nepřiměřená v porovnání s historickým, hospodářským a početním postavením sudetských Němců. V žádné fázi neobdrželi autonomii. Museli se spokojit s opatřeními, která neodpovídala duchu Společnosti národů. Nedostatečná menšinová ochrana a diskriminující zacházení se sudetskými Němci oproti jiným národům v Československu mezi dvěma válkami byly rovněž jednou z příčin narůstajícího konfliktu mezi státem a národnostní skupinou.
2. Mnichovská dohoda z roku 1938 měla pomoci zažehnat ohniska konfliktu ve střední Evropě. Ve chvíli uzavření této dohody nemohla široká masa národů rozpoznat, že byla také účelovým prostředkem národně socialistické evropské politiky vlády Adolfa Hitlera. Po roce 1939 začali čeští exiloví politici usilovat o to, aby mnichovská dohoda byla prohlášena za neplatnou.
3. Čeští exiloví politici však také začali plánovat a připravovat vysídlení sudetských Němců z jejich vlasti. Dělo se tak i pod rouškou vyřešení menšinového problému. Podařilo se jim, navzdory jinak humánním a humanistickým prohlášením spojenců, postupně získat jejich politiky pro plán vysídlení.
4. Plán vysídlení byl přeměněn v čin bezprostředně po ukončení nepřátelských akcí druhé světové války ve střední Evropě. Byl zahájen vlnou vyhánění, jaké nemělo obdoby. Poté vedl podle bodu XIII Postupimských usnesení k „organizovanému transferu obyvatel“.
Události vyhnání a veškeré jeho následky je, podle právního stavu epochy, a tím spíše dnes, nutno pokládat za vraždu národa (genocidium) a zločin proti lidskosti, průběh sám za „barbarský“: výsledkem byly nesčetné tisíce mrtvých, nezvěstných, zavlečených.
5. Jedním z důsledků vyhnání je zpustošená hospodářská, stavební a kulturní podstata sudetských území. Tato podstata je napadena v samém jádru také zničením životního prostředí.
6. Pozůstalí Němci žijí rozptýleně a v nevelkých skupinách, také oni zmizeli z rodné vlasti. V porovnání s evropským standardem, jak se postupně utváří, je jejich menšinová ochrana slabá.
7. Je nezbytně nutné bilaterálně dohodnout menšinovou ochranu, skloubenou s evropským garančním systémem, aby se tím vytvořila půda pro právo na vlast a pro
skutečné dorozumění mezi národy.
C. Sudetoněmecká majetková otázka
Právo na sebeurčení, právo na vlast a účinná ochrana menšin mohou být zčásti variabilními veličinami. Globální zničení sudetoněmeckého majetku následkem vyhnání je nevariabilní mezinárodně právní problém. Co z toho vyvodí politika, je v její zodpovědnosti.
1. Vyhnáním a jeho důsledky způsobená majetková ztráta sudetoněmeckého jmění je zřejmě vyčíslitelná více než 100 miliardami DM.
2. Globální odnětí majetků postihlo cizí státní příslušníky, protože kolektivním odnětím státní příslušnosti vyloučilo Československo ze svého občanství převážnou většinu sudetských Němců, kteří v r. 1938 získali německou státní příslušnost.
3. Odnětí majetků se údalo ve dvou vlnách. V první vlně byly zabrány sudetoněmecké majetkové hodnoty faktickým postupem, v druhé vlně byly sudetoněmecké majetky zabaveny prezidentskými dekrety a zákony.
4. Odnětí majetků byla konfiskace cizího jmění v právním smyslu, protože bylo provedeno bez odškodnění. Mezinárodní právo hodnotí konfiskace jmění cizinců jako mezinárodně protiprávní.
5. Mezinárodní právo nicméně uznává převod jmění prostřednictvím konfiskace, pokud tato konfiskace odpovídá „ordre public“ (veřejnému pořádku). V případě sudetoněmeckého genocidia se nemohlo jednat o převod jmění, protože tato vražda národa (genocidium) naprosto neodpovídá „ordre public“, a dnes odporuje také československému veřejnému pořádku, uvážíme-li že se Československo stalo členem Rady Evropy, a Evropská konvence lidských práv výslovně zdůrazňuje majetkové záruky a zapovídá kolektivní vyobcování ze státní příslušnosti. Konfiskace jako součást genocidia nevytváří platné právní oprávnění k získání majetku. Majetek je nutno restituovat.
6. Pokud toto pojetí nedojde souhlasu, pak vyžaduje mezinárodní právo v každém případě odškodnění za konfiskace. Jak vysoké má být odškodnění – „prompt, adequate, effective“ (okamžité, dostatečné, v hotovosti) – anebo „přiměřené“, je sporná otázka. Tu je nutno objasnit cestou vyjednávání.
7. Jmění Německé říše na bývalém sudetoněmeckém území a v Československu platí za konfiskované bez náhrady. V souhlasu s „ordre public“ to bude nutně platit i o majetku německé národně socialistické dělnické strany, NSDAP, a jejích složek.
8. Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoli na jmění soukromých osob. Rozsudek Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který potvrzuje vyvlastnění, provedená v sovětské okupační zóně, není prejudicí pro sudetoněmeckou majetkovou otázku.
9. Podle mezinárodního práva má konfiskující stát povinnost dát k dispozici svůj právní systém tak, aby bylo možno uplatnit restituční a odškodňovací nároky. Pokud to není možné ze strany „státu konfiskujícího“, pak je povinností státu, jehož občanem je nositel konfiskovaného jmění, přijmout taková opatření, aby odpovídající odškodnění bylo provedeno. Poněvadž tzv. přechodová smlouva (Smlouva o úpravě otázek vyplývajících z války a vojenského obsazení z 31.3.1955) pro jistou dobu vylučuje právní cestu ve věcech odnětí majetku, aniž by uváděla výhrady, je toto vyloučení ve světle Evropské konvence lidských práv pochybné.
10. Nezabraňuje obrátit se na evropské instituce, protože jakékoli jednání či opomenutí Německa v souvislosti se sudetoněmeckými majetkovými otázkami vytváří „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a postojem Německa v sudetoněmecké majetkové otázce.
11. Mezinárodní praxe a praxe států poválečné epochy zaznamenávají majetkové smlouvy mezi státy, usilujícími o řešení problémů odškodnění smlouvami o globálních sumách. Význam sudetoněmeckého jmění a postavení Československa v novém společenství evropských států však zapovídá vyplacení nějaké „lump sum“ (sumy v kostce). Řešení majetkových otázek, spadajících do doby po vyhlášení československých konfiskačních dekretů a zákonů, je v každém případě technicky uskutečnitelné, poněvadž existují přesná nařízení o konfiskaci a o hodnocení zabavených majetků, a nové Československo samo už zahájilo nápravu komunistického majetkového bezpráví vůči československým státním občanům.
12. Při řešení majetkoprávních otázek je nutno brát v úvahu povahu majetku, právní postavení postižených a časový termín jednotlivých odnětí majetku. Náhrada globálního odnětí majetků v důsledku vyhnání a genocidia nemůže představovat žádné bezpráví, nýbrž slouží zachování právních hledisek předepsaných evropským mezinárodním právem.
D. Katalog požadavků
1. Vyhnání je nutno hodnotit jako nepromlčitelný akt vraždy národa (genocidia). Vyhnání anulovat a prohlásit je za neplatné je mravním příkazem.
2. „Právo na vlast“ není žádným územním státním nárokem, nýbrž individuálním a kolektivním právem na realizaci sebeurčení spojeným s požadavky – svobody přicestování, svobodné volby bydliště, svobody majetkové.
3. Je nutno usilovat o umožnění usnadněného získávání státního občanství.
4. O rozvoj regionalismu, přesahujícího hranice, na němž by se podílely z Německa spolková země Bavorsko a Sasko, z Rakouska Horní a Dolní Rakousy; regionalismus, přesahující hranice, se má utvářet na základě Regionalistické konvence Rady Evropy.
5. Pro (pozůstalou) německou národnostní skupinu v ČSFR je nutno vybudovat účinnou ochranu národnostní skupiny s právem na vlast.
6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.
7. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko. Tyto záležitosti je nutno dojednat.
8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.
9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.
10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.
Brannenburské teze Seligerovy obce
– zájmového společenství sudetoněmeckých sociálních demokratů
1.
Seligerova obec se považuje za následnickou organizaci Německé sociálnědemokratické dělnické strany v Československé republice, která vzešla ze starorakouského dělnického hnutí a do poslední chvíle bojovala proti Třetí říši a za zachování Československé republiky. Dnes je po zkušenostech exilu a opětné výstavby pevně etablovaná ve Spolkové republice Německo... Podporuje Sociálně demokratickou stranu Německa a snaží se o spolupráci s jinými sudetoněmeckými i českými a rakouskými organizacemi.
2.
Seligerova obec se zasazuje o dorozumění mezi sudetskými Němci a Čechy, o sociálně demokratickou politiku vycházející z vědomí odpovědnosti za dění uprostřed Evropy a o kontinuitní další rozvíjení demokratických struktur Evropské unie. Zejména vychází z toho, že citlivý vztah mezi sudetskými Němci a Čechy se nemůže zlepšit předhazováním viny a kladením požadavků, nýbrž pouze ochotou sebekritickému vypořádání s historií a pochopením pro citlivé aspekty druhé strany.
3.
Seligerova obec proto vyzývá představitele sudetoněmeckých institucí a periodik k upřímnému vypořádání s vlastní historií, zejména s nacistickým panováním v Su-detské župě (Sudetengau) a v Protektorátu. Na české strany a sdělovací prostředky Seligerova obec apeluje, aby se právě tak upřímně vypořádaly s vlastní historií, zejména s vyhnáním a se všemi opatřeními a nařízeními, založenými kdysi na šovinistických postojích. Obě strany pak vyzývá, aby se rozpomínaly nejen na vlastní oběti, ale i na oběti druhé strany. V tomto smyslu se zasazuje o rozvíjení přímých rozhovorů mezi představiteli českých stran a sudetoněmeckých politických seskupeních.
4.
Společný život Čechů, Němcůa Židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl stejně tak silně rozvrácen nacistickou okupací a válkou jako vyhnáním. Seligerova obec vychází tudíž z toho, že zašlý životní svět nelze obnovit právními dohodami ani přátelským objímáním. Je si vědoma toho, že toto pochopení je to pro mnohé vysloveně hořké. Zde může pomoci už jen poctivost a realismus. Seligerova obec zastává názor, že nebude žádný kolektivní návrat německé etnické skupiny, ale jen možnost individuálního návratu jednotlivců. Zasazuje se proto o důraznou podporu německé menšiny, o brzký vstup České republiky do Evropské unie a o schválení evropského práva etnických skupin. Seligerova obec je dále toho názoru, že nedojde k žádné dalekosáhlé restituci majetku vyvlastněného v roce 1945. Místo toho se zasahuje o to, aby Češi a sudetští Němci hovořili o modelech symbolického řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany.
5.
Seligerova obec považuje za nezbytné nové formulování cílů, potřebné v tomto smyslu již od roku 1990, a vyzývá všechna sudetoněmecká seskupení k účasti na otevřené diskusi. Potřebujeme atraktivní vizi, která osloví Čechy i sudetské Němce a kterou uvítají sousední země jako smysluplný stavební kámen evropské integrace.
Tato vize musí být oproštěna od veškerých pokusů usilovat o budoucnost jako resuscitaci zaniklého životního světa. Musí naopak vycházet z nutnosti uchovat hodnotné součástí vlastní tradice a vnést je jako stavební kameny do struktury nového spolužití v rámci Evropské unie. Seligerova obec se zasazuje o to, aby se tímto způsobem formulovalo nové sousedství, v němž sudetští Němci a Češi už nezakusí staré úzkosti a agrese, nýbrž ve vzájemném respektování budou pěstovat své tradice a společně vytvářet fundament evropského dorozumění.
31. října 1998
Za předsednictvo Seligerovy obce Volkmar Gabert, spolkový předseda
Ackermann-Gemeinde - Jak dál?
Politické teze k česko-německým vztahům schválené předsednictvem Ackermann-Gemeinde dne 22. ledna 1999 v Norimberku
I. Vstup České republiky do Evropské unie
Rozšíření Evropské unie směrem na východ považujeme za prvořadý zahraničně-politický cíl. Proto se beze změny zasazujeme o přijetí České republiky – v daném okamžiku rovněž Slovenské republiky - do Evropské unie. Urychlené uzavření vstupních rozhovorů je jak v německém, tak v celoevropském zájmu. Na přijetí evropských právních zásad a přizpůsobení českého právního řádu dbají orgány Evropské unie. Přijetí České republiky přispěje také k uvolnění napětí v sudetoněmecko-českých vztazích. Otevřou se nové možnosti pro osobní a kulturní kontakty vyhnanců s jejich starým domovem.
2. Doprovodné kroky
Přijetí České republiky do Evropské unie bude mít o to pozitivnější dopad, čím více lidí vyhnaných z této země se s ním ztotožní. Proto je i nadále třeba se snažit o uzdravování starých traumat. Vyhnání sudetských Němců je sice dějinným faktem,
který nelze zvrátit, přesto – s vědomím vývoje, který následoval po vyhnání, považujeme uskutečnění těchto kroků za nutné:
2.1. Odsouzení vyhnání jako takového
Vyhánění obyvatelstva porušuje lidskou důstojnost. Spolková republika Německo a Česká republika se ve svých ústavách výslovně hlásí k ochraně lidské důstojnosti. Proto se nelze dále vyhýbat odsouzení vyhnání jako takového. Význam takového
odsouzení spočívá ve spravedlivém zhodnocení minulosti a v upevnění společenství, jež sdílí stejné hodnoty pro budoucnost. Je zapotřebí jednoznačného prohlášení české strany, že formulace uvedené v článku 3 česko-německé deklarace ze dne 21. ledna 1997 jsou českou stranou takto interpretovány.
2.2. Právo na domov
Právo na domov jako projev práva na sebeurčení znamená zákaz vyhánění. S cílem dosáhnout nápravy vyhnání, které následovalo po 2. světové válce, se zasazujeme o toto možné řešení: Mezinárodním právem závazně stanovená státní hranice mezi Spolkovou republikou Německo a Českou republikou je nedotknutelná. Kdo byl vyhnán jako sudetský Němec, nechť má právo se usadit v České republice v případě, že tam chce skutečně přemístit těžiště svého života. V tomto případě nechť
mají také jeho manželka a potomci stejné právo. Těmto lidem, kteří se chtějí vrátit, nechť je nabídnuta možnost získat českou státní příslušnost, nebo nechť jim je umožněno se spokojit podle článku 6 česko-německé deklarace s trvale schváleným statutem cizince - především ve formě předčasného povolení k pobytu v rámci Evropské unie. Nechť je v Německu zřízeno poradní místo, jež by ty, kteří se chtějí vrátit, informovalo o životěa jejich právním postavení v českém prostředí, jako i o důsledcích jejich přesídlení ve směru k právům a povinnostem Spolkové republice Německo.
2.3. Distancování se od Benešových dekretů– ukončení právní diskriminace
Kritika českých právních předpisů, jež se dotýkají sudetských Němců(zák. č.115 z roku 1946 a dekrety prezidenta Beneše, které jsou směřovány proti sudetským Němcům), se orientuje ve svém jádru proti diskriminaci těchto lidí na základě jejich
příslušnosti k národu. Tato diskriminace musí být ukončena. Tím se ale nežádá jakékoliv „přepisování dějin“. Rozhodující je, aby ti, kteří byli postiženi, vnímali, že jsou bráni vážně ve svém zraněném právním cítění. To je nutné k tomu, aby článek 4 česko-německé deklarace byl také vnitřně akceptován těmi, kterých se věc dotýká,
a tím přispěl ke smíru. Jednak zde jde o to, aby byla brána vážně utrpení těch sudetoněmeckých obětí československého násilí, které utrpěli újmu na životě, zdraví nebo svobodě, stejně
jako utrpení českých obětí německého násilí v dobách národního socialismu. Tyto sudetoněmecké oběti mají nárok na odškodnění podle stejných principů. A jednak zde jde o to odsoudit, ať už v jakékoli formě, diskriminační charakter vyvlastnění, jež souvisí s vyhnáním, přičemž otázku majetku je třeba dnes řešit realisticky. Například to může být provedeno tím způsobem, že příslušníci německé menšiny v České republice budou odškodněni a majetkové ztráty ostatních sudetských Němců by byly symbolicky narovnány – třeba zvláštním příspěvkem do Česko-německého fondu budoucnosti nebo zřízením kulturní nadace pro německou menšinu apod.
3. Cíl
Naši politickou vizí zůstává budovat dále česko-německé sousedství na základě křesťanského obrazu člověka a úcty k lidským právům.
Provolání mluvčího sudetoněmecké národní skupiny (Volksgruppe)
Vážení krajané,
píšeme rok 1999 a můžeme se předběžně ohlédnout za devadesátými lety. V této době musela sudetoněmecká lidová skupina přestát těžkou žíznivou pouť. Ale přečkala ji, aniž by se nechala rozštěpit nebo ztratila své odhodlání. Bezprostředně po zvratu 1989 se krátkou dobu zdálo, že s překonáním komunistické diktatury se podaří uspořádat také neřešenou sudetoněmeckou otázku. Ale brzy, nejpozději v roce 1992, jsme museli poznat, že k tomu Praha nebyla dostatečně připravena. Bylo nám bolestně připomenuto, že to nebyli ve čtyřicátých letech pouze komunisté, ale s nimi i občanští politikové, kteří vyhnání naší národní skupiny připravili a uskutečnili.
Rok 1995 přinesl v České republice návrat k nacionalismu a k obnovení nešťastné teorie kolektivní viny v politických projevech i v rozhodnutí českého ústavního soudu. Nejpozději v tomto okamžiku se měla německá spolková vláda v Praze rozhodně vzepřít a vzít vážně svou povinnost zastat se nás, sudetských Němců.
Německo-české prohlášení, podepsané v lednu 1997,s nímž jsme nemohli z řady vážných důvodů souhlasit a před jehož nedostatky jsme naléhavě varovali, sudetoněmecko-české vztahy nezlepšilo. Konečné tečce se ovšem za bavorské pomoci podařilo zabránit. Bylo by bývalo žádoucí, aby spolkový kancléř Schröder při svém setkání s českým premiérem Zemanem v březnu tohoto roku přinejmenším požadoval zrušení Benešových dekretů, které se sudetských Němců dotýkají. Místo toho by byl nejraději smetl veškeré problémy minulosti jediným pohybem se stolu. Touto svou politickou linií německý kancléř naše oprávněné zájmy pošlapal. Ukažme při tomto sudeto-německém dni, že takovéto zacházení nepřijímáme, a že jsme společenskou silou, která nemůže být v politickém životě Spolkové republiky jednoduše přehlédnuta.
Milí krajané, mezitím však nastala řada příznivějších událostí (Entwicklungen). Jednání České republiky o přístup k Evropské unii začala již před několika měsíci a ukazuje se, že ČR pořebuje ještě mnoho úsilí, aby mohla k Evropské unii přistoupit. To se týká i oblastí, které se nás bezprostředně dotýkají, například zacházení s menšinami, otázky státní příslušnosti a určité otázky majetkové. My, sudetští Němci,
jsme byli vždy toho názoru, že Česká republika by měla patřit k EU, nicméně jen tehdy, budou-li splněny nezbytné podmínky jejího přístupu. Podle měřítek formulovaných samotnou Evropskou unií patří k tomu plná právní státní příslušnost (Rechts-staatlichkeit) a odstranění diskriminačních opatření. Pro nás to jednoznačně znamená, že protilidové Benešovy dekrety musí být zrušeny a bezpráví způsobené vyhnáním musí být odstraněno. Je to i v zájmu vnitřního sjednocení Evropy a rovnoměrného vývoje jejích oblastí.
V tomto smyslu stojí pak náš letošní sudetoněmecký den pod heslem: „Právo na vlast - stavební kámen Evropy"
Otázky vyhnání a neodškodněného vyvlastnění byly dnes postaveny před celý svět. Komise pro lidská práva OSN stejně jako americká Sněmovna reprezentantů zaujaly k tomu v uplynulém roce stanovisko, které nelze přeslechnout a které zaznívá zcela v našem smyslu. Také živé debaty o odškodnění totálně nasazených jsou pro nás významné. Ukazuje se, že vyvlastnění a oprávnění (Entrechnung) milionů lidí se ani po 60 letech nepromlčuje. Kdo utrpěl bezpráví od Němců, má nárok na vypořádání. Nemůže se ale měřit dvojím loktem: Pro toho, kdo utrpěl bezpráví jako Němec, musí platit totéž. Váš F. Neubauer
Landsmanšaft žádá jednání, zrušení dekretů a odškodnění
Bezprostřední jednání volených představitelů sudetských Němců s českou vládou požaduje Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) v nejnovějším čtyřbodovém plánu, který zveřejnil jednatel SL Franz Panny na zasedání hessenské organizace landsmanšaftu. Plán podle týdeníku Sudetendeutsche Zeitung (tiskový orkán SL) z 5. května zahrnuje další tři požadavky vůči ČR:
•„Bezpodmínečné a jednoznané odsouzení vyhnání, a sice celého vyhnání. Vágní politování nad první fází nebo dokonce jen nad násilnými excesy při vyhnání v žádném případě nestačí a je vlastně výsměchem obětem.”
•„Zrušení těch Benešových dekretů, které jsou v rozporu s mezinárodním právem a týkají se sudetských Němců. To je asi 12 z celkem 143 dekretů a několik dalších zákonů a nařízení, zejména tzv. zákon o amnestii z května 1946. Důsledkem by mělo být potrestání těch, kteří se při vyhnání dopustili zločinů.“
•„Uznání práva na vlast, které je víc než pouhé právo na usídlení a zahrnuje zejména právo národnostní skupiny i nápravu dalších porušení práva včetně přiměřeného odškodnění."
V předposledním čísle týdeník napsal, že jednání s Prahou by měla vést Sudetoněmecká rada, která „politicky zastupuje sudetské Němce" a kterou takto uznává jak Seligerova obec (sdružuje sociálně-demokraticky orientované odsunuté Němce), tak i Ackermannova obec (sdružuje některé křesťany mezi odsunutými).
Kov, Právo, 6. 5. 2000
Stanovy SL
Od roku 2002 zní §3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu takto:
"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'
b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;
c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;
d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;
e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;
f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;
g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".
Horst R. Überlacker, bývalý předseda Wutikobundu a vlivný funkcionář landsmanšaftu, uvedl, že „sudetoněmecká politika národnostních skupin musí být zaměřena na to, aby hájila právo na sebeurčení ve všech variantách. Nesmí být vyloučeno žádné z těchto tří řešení:
1. Sudety jako součást … České republiky.
2. Sudety jako samostatná správní a státní jednotka.
3. Sudety jako součást Německa.“ (Überlacker, H.-R.: Die Zukunft Europas und das Sudetenland, Tübingen 1992, In: Hruška Emil, Sudetoněmecké kapitoly, Praha 2008, str. 218
Redakce: ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 521. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 7.prosince 2015.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz