„Dne 22. června 1942 zaslal W. Jaksch prezidentu dr. E. Benešovi usnesení sudetoněmecké sociálně demokratické strany, učiněné na schůzi jejího představenstva v červnu 1942 v Londýně…
K této otázce – vypořádání se s fašismem, nacismem a se všemi provinilci v řadách českách Němců – usnesení představenstva sudetoněmecké soc. dem. Strany z června 1942 praví, že strana je chce sama provést a sama dílo redemokratizace Němců vzíti do svých rukou.
K tomu dlužno podotknouti toto: Nelze vůbec věřit, že by jedna strana – a kterákoli - strana měla možnost a moc, kteroukoli vyhraněnou část občanů republiky politicky sama převychovat – leda by byla dána jí jediné do rukou veškerá moc a politická diktatura. Na to se u nás pomýšlel nedá…
Víme všichni, že diskuse ty souvisely s úvahami o tom, co bude s Němci v republice po porážce nacistického Německa. Myslím, že je čas, abychom si o této věci řekli do nejnutnější dnes. Pokud znám stanovisko našich politických, dobře orientovaných lidí doma, je vcelku shodné s tím, co se dnes diskutuje už mezi spojeneckými vládami a co se patrně stane, jak sám ministerský předseda Winston Churchill naznačil, jedním z článků budoucího jednání o příměří a mír: Bude třeba, aby všichni viníci této války byli potrestáni, a to všude, bez výjimky a bez smilování. Bude třeba zejména trestu na všechny ty, kdo se účastnili přímo či nepřímo všech zrad a zvěrstev henleinovských, nacistických a gestapáckých, kdo pomáhali naše lidi pronásledovat, mravně, lidsky a národně ponižovat, ničit, okrádat a loupit obsazené země a jejich obyvatelstvo, kdo zrazovali, loupili a vraždili.
Tuto spravedlnost, která nedělá žádnou diskriminaci mezi Němci a Slováky - a také ne Čechy - bude provádět všechen československý demokratický lid bez rozdílu tříd a národností, a zejména stát sám celou svou politikou poválečnou.
5. Usnesení sudetoněmecké soc. dem. strany z června 1942 se staví proti tomu, že se prý v novém budování státu k Němcům nepostupuje stejně a rovně jako ke Slovákům a že se Němcům hrozí transferem obyvatelstva, zatím co pro Slováky má platit potrestání politické a právní.
K tomu dlužno poznamenat:
a) President Beneš postupoval od prvého počátku odbojového hnutí za restauraci republiky ve své celé politické koncepci ke všem našim občanům naprosto stejně. Žádal hned od počátku našeho odboje v roce 1939 spolupráci politickou a vojenskou všech našich občanů a vedoucích politiků bez rozdílu stran a národností, vyjímaje fašisty, a nabídl účast v hnutí za osvobození všem stejně a rovně. Kdyby v roce 1939 a 1940 všichni spontánně byli nabídku přijali, byla by naše akce uznání vlády a organizace státního prozatímního zřízení postupovala mnohem rychleji a byli by z toho měli všichni společně veliký morální a politický prospěch. Je škoda, že na boji o uznání vlády a republiky neměli všichni účast. Málo lidem však byly tehdy poměry jasny, ideově měli mnozí dost chaotické představy o vývoji války a dalších možnostech politických těch či oněch národů a států; na jedné straně čekali jedni příliš velikou, rychlou a dalekosáhlou revoluci a změnu ve prospěch svůj a svých tendencí a názorů, a na druhé straně si nebyli vědomi nečekaných možností a velikých důsledků této světové revoluce a protiněmecké války v jiných směrech nežli očekávali. Vyskytly se různé nerealistické a nerealistické kalkulace u Poláků, u Němců, u Slováků a také ovšem u některých Čechů. Tak se stalo, že byly dr. Benešovi hned od počátku naší akce kladeny podmínky, které on a čeští rozhodující činitelé pokládali už tehdy a pokládají tím spíše nyní za naprosto I nepřijatelné. Zásadně je tudíž dr. Beneš odmítl, ať přicházely od kterékoliv strany: od Slováků, či Čechů, či Němců. Vycházel a dosud vychází ze zásady, že ve věci přináležitosti ke státu a konáni všech povinnosti k němu v takovém boji, jaký začal nacismus o nacistický pangermanismus, o Mnichova o celou dnešní válku se podmínky nekladou, stejně tak, jako nebyly a nesměly býti kladeny v roce 1938. Náš stát právně nepřestal žít a žádný jeho občan svých povinnosti k němu zbaven nebyl. Mohly se tudíž klást konkrétní běžné politické požadavky vedoucím činitelům a vládě, mohly být námitky proti složení nebo činnosti vlády a úřadů, nemůže a nemá se však postavit vůbec otázka, zda ano či nikoli a za jakých podmínek ke státu ten či onen bude přináležet.
Stejně se neměla klást vůbec otázka, zda ten či onen občan má či nemá konat své vojenské povinnosti ke státu a k boji o jeho obnoveni a existenci.
Doktrína a praxe sudetoněmecké soc. dem. skupiny od roku 1939 byla jiná, ale právě proto je nutné opakovat stanovisko presidentovo, které on nikdy nepřestal hájit. Jestliže v těchto věcech na počátku i u Velké Britannie nebo Francie bylo snad nějaké váhání, které dnes už neexistuje, nemělo a nemá to býti důvodem k tomu, že také antihitlerovští, demokratičtí Čechoslováci jako občané republiky měli váhání to sdílet a vyvozovat z něho vážné politické důsledky. Byli přece všichni nekompromisně proti všemu, co se stalo v Mnichově a po něm.
V době, kdy se blížila válka a kdy válka již byla v prvním proudu, byly tedy dr. Benešovi položeny podmínky v uvedeném smyslu se strany některých politických činitelů slovenských a německých. Po jeho kategorickém odmítnutí byly od některých činitelů hned odvolány. Ti ze Slováků, kteří jich nekladli, spolupracovali v akci osvobozovacÍ hned od počátku; ti, kteří je odvolali, omluvivše svůj postup tím, že si neuvědomili, jaký výklad by byl jejich postupu se strany české dáván, byli postupně k spolupráci přibíráni. Ti, kteří kladli nebo kladou dále v tomto směru požadavky nebo podmínky, do spolupráce přibíráni nejsou. President Beneš hájil a hájí stanovisko, že podmínky, jež mu byly kladeny, patří mezi otázky, které má právo rozhodnout jen všechen československý lid doma. Neodchýlil se od tohoto stanoviska v žádném případě. Je to demokratické a politicky jedině správné.
Toto hledisko hájí president ke všem národnostem, stranám a politikům republiky a důsledně a spravedlivě ke všem je v praxi uplatňuje. Také na př. ke Karpatorusům. Nepokládá také za správné se strany německé stavět s hlediska národnostního Slováky k Čechům do téhož poměru jako Němce k Čechům. Je přece známo, že je i mezi Čechy i mezi Slováky spor o otázku zvláštní národnosti slovenské a že veliké procento Slováků a ohromná většina Čechů neuznává národní rozlišování mezi Čechy a Slováky. President Beneš, i když vždycky důsledně respektoval a respektuje i dnes stanovisko těch, kteří se cítili nebo cítí býti jen Slováky, sám se nepokládá a nikdy ani od mládí se nepokládal za Čecha, nýbrž za Čechoslováka (za Rakouska se u nás říkalo "Čechoslovana"); v tom se s ním shoduje veliká část politických činitelů z řad jak českých, tak i slovenských. :!
b) Bylo řečeno již výše, že ve věci zlikvidování nacismu a fašismu a potrestání viníků stojí president Beneš striktně na stanovisku, jež platí stejně pro všechny národnosti v republice: Čechy, Slováky, Němce, Maďary, Karpatorusy. Nebude-li k tomu třeba žádného vystěhování větších skupin kteréhokoli obyvatelstva z republiky, tím lépe. Musíme si však býti vědomi fakta, že půjde opravdu o potrestání velikých tisíců nacistů a fašistů všech národností. Je věcí nás všech společně uvažovat o tom, jak to uděláme, aby se neopakovalo ani to, co se dělalo s pangermánstvím, nacismem a fašismem u nás skoro po celých dvacet let republiky, ani to, co se dělalo zejména od doby Mnichova a po Mnichově. President a vláda československá nebudou chtíti brát na milost žádného viníka z kteréhokoli tábora. Mají býti všichni pobiti nebo tvořeny pro ně nějaké veliké kriminály, či doživotní koncentrační tábory, nebo je lépe, aby navždy ze země odešli ?
To se dotýká otázky tzv. transferu. Dlužno konstatovati, že vláda československá v této věci žádného usnesení dosud neučinila, že názory o transferu jsou názory, náležející dosud jen jednotlivým politickým činitelům, že názory ty nejsou hájeny nebo šířeny jen mezi našimi lidmi, nýbrž i mezi spojeneckými národy jinými a dokonce i u politiků, kteří se velmi rozhodně staví proti poválečné pomstě a odvetnému trestu proti Německu (na př. president Hoover). Dále dlužno zdůraznit, že také mezi našimi lidmi jsou odpůrci transferu.
Otázka transferu není a nemůže tudíž býti otázkou výlučně jen československou. Je to otázkou obecného významu evropského, otázka, která se nedotýká jen Československa, nýbrž i mnoha států jiných a může býti proto položena jako mezinárodní problém, který je nutno řešit při konečném uspořádání poválečných evropských poměrů. Definitivní stanovisko k ní může československá vláda a celá naše osvobozovací akce zaujmouti teprve pak, a to jen na základě konečných událostí válečných, událostí u nás doma a dle toho, jak se k ní postaví ostatní vítězné mocnosti ve svých přípravách pro příměří a mír. Do té doby s naší strany oficielní stanovisko československé jako definitivní jistě zaujato nebude.
6. Ve věci Atlantic Charter dlužno podotknouti, že president Beneš už při jiné příležitosti pověděl W. Jakschovi, že vláda československá, podepisujíc přistoupení k zásadám, dohodnutým mezi presidentem Rooseveltem a Winstonem Churchillem dne 14. srpna 1941, formulovala své reservy, na kterých trvá a trvat bude. To, co se stalo v Mnichově, zůstane navždy pro nás všechny Čechoslováky bez výjimky velikým varováním, abychom se nedávali svádět všeobecnými neprecisovanými zásadami k politické agitaci, která vitální problémy všeho lidu v republice Československé není s to vyřešit. Československý národ nemůže přijmout a nikdy nepřijme zásady o sebeurčení tří milionů Němců tak formulované, vykládané a uplatňované, jako tomu bylo už na minulé mírové konferenci a po celých dvacet let po ní. Ani president Masaryk, ani dr. Beneš se tím nikdy netajili, poněvadž takové pojetí sebeurčení a priori ničí sebeurčení deseti milionů Čechoslováků a znemožňuje vůbec existenci samostatného státu československého. Dá se s jistotou očekávat, že po této válce bude princip sebeurčení mezinárodně právně zcela nově formulován a zcela nově uplatňován. Neslýchané zneužití tohoto principu nacismem a fašismem v jeho pojetí dřívějším a pak hned jeho neuvěřitelné a hanebné potřísnění nacistickým gangsterismem u nás a ve všech obsazených zemích si to docela určitě vynutí. Dřívější pojetí tohoto principu událostmi posledních dvaceti let úplně ztroskotalo; pro budoucnost je mrtvo a dnešní události a výsledky dnešní války jistě si vytvoří koncepce jiné a nové.
7. Ve věci t. zv. "Vertragslösung des tschechischsudetendeutschen Problems" dlužno zdůrazniti, že tato formule bude mezi námi jistě vyvolávat nedorozumění. President Beneš ji odmítl, když byla předložena Slováky; a nahradili jsme ji v oboustranné dohodě formulí o demokratickém vyřízení všech politických, správních a jiných sporů v republice. Taková formule stačí na všecko, také na problém česko-německý v českých zemích.
Při té příležitosti je snad dobře připomenouti, že v dané chvíli president Beneš a vláda mají v úmyslu požádati nebo navrhnouti všem našim německým občanům, aby všichni spontánně a definitivně opustili pro sebe užívání "sudetendeutsch". Má k tomu tyto důvody:
a) Vědecky, geograficky, historicky slovo "sudetský" znamená zcela něco jiného nežli to, v jakém smyslu se ho nyní používá.
b) Slovo to je výrazem politického podvodu, jaký z německé otázky v Československu učinil Henlein a německý fašismus. Chtěl zvláštní terminologií vytvářet politické skutečnosti. Byl to od něho podvod a je to podvod. Snad, by bylo možno chápat, když se se stran jiných chtělo u nás proti podvodné politické agitacI Henleinově působit tím, že se proti tomu reagovalo a termínu toho z důvodů taktických také užívalo. Byla to politická chyba: obtíže se nikdy nevyřeší následováním chyb nebo demagogie odpůrcovy. Chceme-li se však od henleinismu a nacismu definitivně emancipovat, dělejme to důsledně a nepodléhejme jeho methodám! Vraťme se ke své dobré dřívější tradici!
c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák" bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krisi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.
d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními. Bylo by směšné, kdyby i českoslovenští antihenleinovci a antinacističtí demokraté se po válce mezi sebou hádali o slova a dělali z henleinovského dědictví a z terminologie politické aféry. Soudíme, že naši němečtí občané dobře to uváží a vše potřebné k tomu připraví.
Nemůže být pochybností pro nikoho, že president Beneš osobně jest a důsledně bude proti tzv. "einseitigen Machtlosungen der tschechisch-deutschen Frage". Nebyli bychom však realistickými politiky, kdybychom si zcela jasně neřekli, že vyjde-li z této války německý národ a stát poražen, jako každý poražený stát a národ v každé válce následky své porážky ponese. Každý, kdo se s ním v této válce jakkoli spojil nebo solidarisoval nebo mu jakkoli pomáhal, bude porážkou tou dotčen.
Veliká většina Němců ze zemí československých se s nimi spojila a solidarisovala a dosud mu účinně pomáhá. Budou tudíž dotčeni. Jak - to je otázka, kterou nikdo z nás dnes nemůže správně zodpovědět. To se bude rozhodovat dle poměrů, za jakých skončíme válku. Ale i zájmem Čechů a Slováků je, aby to bylo rozumné a spravedlivé a aby to nebyla jen msta. Čím více bude těch, kteří budou bez ohledu na cokoli ničit nacismus společně s Čechy v republice i v cizině, tím osud ten bude snazší, lepší a tím rychleji spolupráce na základě rovnosti a spravedlnosti mezi oběma bude v republice obnovena.
President si toho přeje ze srdce a bude na tom spravedlivě a oddaně spolupracovat v tomtéž duchu, v jakém to dělal až do roku 1938 jako ministr a zejména jako president. Je každému jasno, že i v nové republice nějací Němci zase budou a musí žít; přejeme si, aby byli občany dobrými a všem ostatním rovnými a aby se se žádnou částí jich nestalo po druhé to, co pod vlivem německého nacismu se s nimi stalo od roku 1934. Dlužno souhlasit s tím, že by to nebylo ani v zájmu českého lidu, ani evropského míru.
Bylo by však osudnou chybou, kdyby se zase začalo říkat, že to záleží jen na Češích a na tom, co udělá republika v německé věci atd. Němců je 80 milionů a malý československý národ nemůže žít se stálým německým revolverem na prsou. Dokud si čeští Němci neuvědomí, že československý národ nemůže politicky žít se stálou jejich hrozbou, že mu v daném okamžiku rozbijí stát a zničí tak nezbytnou podmínku jeho národní existence, nebude dohody a bude boj, bude usilování o "einseitige Machtlosungen". Dovolávání se tzv. "Selbstbestimmungsrechtu" bez ohledu na český lid v území, bez něhož náš stát a národ nemůže žít - jak se to dělo v posledních dvaceti letech republiky se strany skoro všech našich Němců za podpory ostatních Němců a jejich veliké říše - bylo, je a vždycky bude "einseitige Machtlosung". Hitler pak tu "einseitige Machtlosung" proti celému ostatnímu světu prostě násilím provedl, maje ideově situaci dostatečně připravenu. Bude-li se opakovat hlásání těchto pro náš stát nemožných doktrín, bude se opakovat i Hitler, třebas v nové podobě, a také nová světová válka. Říkalo se tomu "právo Němců na národní jednotu", ale výsledek toho byl- ať byl chtěn nebo nechtěn – politický germanismus, který je vlastním otcem nacismu. Náš závěr je, že obyvatelé našeho pohraničního území na kolektivní a teritoriální "Selbstbesttmmungsrecht" bez souhlasu Čechů, kteří by jeho provedením vždycky byli doslova v rukou sousední říše a zbaveni tak sebeurčení, tj. svobody své, práva nemají.
Každý z nich má a musí míti ovšem právo na individuální a personální "Selbstbestimmungsrecht" a může volně opustit svůj stát a prostředí, v němž politicky se mu nežije tak, jak si přeje. Německý národ má stejně jako jiné národy právo na svůj německý stát, nikoli na to, že všichni Němci musí být v tomto státě, stejně tak jako takové právo nemají národy ostatní, na př. Francie. Zdali všichni členové téhož národa budou či nebudou v jednom státě, je otázka politické oportunity, praktické možnosti, geografie, hospodářské možnosti a vhodnosti, historického vývoje, zájmu také ostatních národů atd., nikoli však otázka principu.
Princip teritoriálního a kolektivního "Selbstbestimmunssrechtu" pro národní menšiny nebo zlomky národů, které své národní státy už mají, je politický dynamit, který prostě znemožní všem státům a národům ve střední Evropě život a existenci míru vůbec. V tom souhlasil president Beneš už na poslední konferenci mírové s Lansingem proti Wilsonovi a stanovisko to také uplatňoval.
Že se pak menšiny mohou obávat majorisování, je ovšem pravda. Proti tomu se menšiny mají právo bránit a vyžadovat co nejvyšší stupeň demokracie. Dokud se však budou bránit dovoláváním se teritoriálního a kolektivního "Selbstbestimmungsrechtu" a hrozit tím stále rozbitím státu, žádná většina nebude ochotna dáti jim jakoukoli koncesi. Ve svém boji politickém může se menšina dovolávat všech možných práva method, kromě jediného: teritoriálního a kolektivního "Selbstbestimmungsrechtu" a hrozby a programu o odloučení se od státu. Jinak mezi ní a většinou nikdy dohody nebude.
To je, po našem soudu, psychologický zákon každé loajální vnitřní i zahraniční politiky. Jestli se Češi a Němci nedohodnou o této naprosto zásadní otázce, týkající se budoucnosti republiky, nedohodnou se také na řádné, loajální a opravdové spolupráci v republice po válce.
Bude docházet zase jen k "einseitigen Machtlosungen", jak je tomu mezi Čechy a Němci už více než pět šest století; přijde zase pangermanismus, přijde nový nacismus a nový Hitler a nová strašná katastrofa. Nikdo, kdo chápe dnešní události a zákonitost politického boje a vývoje v Evropě, nemůže o tom ani na chvíli pochybovat. President Beneš a československá vláda takový vývoj nechtějí a přejí si, aby všecky tyto otázky byly mezi námi řešeny upřímně, důkladně, realisticky a tím trvale. Soudí, že je to možno jen cestou, kterou se dali od prvních počátků našeho boje o republiku po Mnichově.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz