Petr Schnur
Příkladem nejen politické, ale především mentální restaurace jsou podivné aktivity samozvaných "moravských aktivistů", které by chtěly naše národní společenství vrátit před rok 1848. Patří k těm jevům české společnosti, které jsou politikou, ústavními činiteli a státními orgány zcela ignorovány, což vytváří prostor pro etablování staronových paradigmat, o kterých jsme si mysleli, že jsou jednou pro vždy překonaná. Nebezpečí spočívá jednak v jejich možném posunu ze společenské periferie do politického centra v případě dalšího propadu politické kultury a sociální soudržnosti společnosti, jednak v další devastaci historického povědomí národa, které i tak vykazuje silné slabiny. O co v tomto případě jde?
Úvodem zásadní poznámka k metodě argumentace. V žádném případě nejde rámci této úvahy o posuzování moravské identity jako takové, zda je nebo není možná v rámci identity české jako její autonomní součást, a již vůbec ne o otázku, jestli existuje moravská národnost, v jakém smyslu je chápaná a co to znamená pro českou státnost. Zde by bylo nejprve zapotřebí definovat její kvalitu, tedy to, o jakém druhu identity hovoříme (kulturní, zemská, národní, resp. co pod slovem ,národní' rozumíme), jinak se diskuze utopí v babylonském zmatení pojmů - stejně jak tomu bylo v naprosto amatérském, ne politickém a nedůstojném polistopadovém dohadování o národním a občanském principu, československých státních symbolech včetně názvu státu. Národnost je jednou z mnohých identit, v tomto případě kolektivních, které tvoří komplexitu lidské osobnosti. Přitom jde z velké části o emotivní záležitost, která se nedá vyřešit příkazem a má tedy právo být výsledkem svobodného rozhodnutí. V praxi jde o to, zda je dotyčnou osobou nebo skupinou osob pociťována exkluzivně nebo zda vedle sebe "trpí" identity jiné, které nepociťuje jako konkurenci, ale jako obohacení. Takto vnímaná národní identita byla součástí chápání češství a českoslovenství Moravanem Masarykem, člověkem a státníkem vzešlým z prostředí Moravského Slovácka, který překonal kmenové chápání národa.
K němu se ale evidentně vrací aktivistická skupina Moravská národní obec a strana Moravané9, což ale - a to budiž zopakováno - není nyní předmětem kritiky. V souvislosti s otázkou, zda jsme dědicové 28. října, jde především o způsob vystupování a historickou tradici, na kterou se odvolávají, ke které se hlásí, ze které čerpají kolektivní - národní i politickou - identitu a kterou svoje aktivity legitimují. Centrálním symbolem jejich postoje se stala žluto červená vlajka se žlutočerveně šachovanou moravskou orlicí9.
Ponechme nyní heraldickou problematiku symbolu stranou1o a věnujme se jeho politické dimenzi, která je dvojí.
Za prvé. Tzv. moravistická hnutí se tento symbol snaží ultimativním, zcela netolerantním a agresivním způsobem dostat do obecného povědomí jako "moravskou vlajku". Zřejmě se jim to daří, neboť se - pravděpodobně z neznalosti historie i politických souvislostí - tyto prapory objevily i na radnicích některých moravských měst. Jak již bylo řečeno, politickou reprezentaci to očividně nevzrušuje a tak by bylo dobré zamyslet se nad tím, co tyto barvy vlastně symbolizují, přičemž budiž zopakováno, že nejde o moravskou otázku jako takovou, ale o způsob jejího akcentování. Čímž se dostáváme k problému číslo dvě.
Žlutočervení moravisté se ve svých separatistických snahách odvolávají na privilegia habsburského císařství, které v roce 1620 brutálně ukončilo moderní státotvorný proces Koruny české, tedy federace českých zemí, které jejich část "odstoupilo" Prusku a politicky, sociálně i kulturně diskriminovalo česky mluvící obyvatelstvo. Přitom si zvolili "emancipační" symboliku, která je z pochopitelných důvodů, s výjimkou moravských Němců, nikdy neujala. Zlutočervený prapor totiž nevyjadřoval individualitu Moravy v rámci českého státu, ale její přímou podřízenost Vídni, tedy Moravu jako jednu z rakouských zemí. Ve snaze o kvazipolitickou legitimaci zmiňují instituce c. a k. monarchie (Moravský sněm), tedy státně-mocenského útvaru. který byl 28. říjnem překonán.
Aby bylo jasné, o jakou politickou a mentální perverznost se jedná, je nutné dodat, že k propagaci tohoto symbolu poddanství zneužívají jiný státní svátek České republiky, navíc společný se Slovenskem: Den Cyrila a Metoděje při oslavách na Velehradu - za tichého souhlasu církevních hodnostářů a lhostejného mlčení politické reprezentace státu. Propagace symbolů moravské podřízenosti rakouskému císaři během oslav kapitoly z naší historie, která vedle 28. října jako málokterá jiná ztělesňuje zápas za národní svébytnost a státní suverenitu, je nejen národní skandál a evropská ostuda, ale politická provokace - úder do tváře všem, kteří bojovali, trpěli a umírali za naši svobodu. Budiž zdůrazněno, že se jedná o stupeň pokleslosti historického povědomí a politické kultury, který nemá v Evropě obdoby. Je nepředstavitelné, abychom se ve Švýcarsku, v Nizozemsku, Polsku nebo v Maďarsku, tedy zemích. které rovněž vedly emancipační zápas s Habsburky, setkali s něčím srovnatelným. Odvozovat vlastní emancipaci od "privilegií" překonaného impéria, které před staletími brutálně usurpovalo moc v zemi, buď vyhnalo, nebo fyzicky zlikvidovalo její elitu a ze slovanských obyvatel, tedy vlastních předků, udělalo "občany" třetí kategorie je světový unikát. Z hlediska "metody" myšlení srovnatelný třeba s nespokojenou skupinou černošského obyvatelstva Jižní Afriky, která by si dala do znaku symboly apartheidu. Přitom právě tyto dva svátky, velkomoravský a československý, spolu souvisí víc, než si česká a slovenská politická reprezentace dokázaly přiznat: nás všechny vyzývají k průlomu prokletí mentálního ghetta, odkazují na nejautentičtější momenty naší historie, kdy předkové legitimitu vlastní existence neodvozovali od "říšských" autorit a jejich symbolů, ale od civilizačních hodnot. Má-li preambule Ústavy ČR nějaký hlubší smysl (a preambule ho mít musí), potom tento. Zrekapitulujme si ještě historické okolnosti žlutočerveného symbolu, pozadí moravistického historizmu.
Tzv. povýšení moravského znaku císařem v roce 1462 znamenalo porušení státoprávních kompetencí českého krále, což Jiří z Poděbrad samozřejmě nemohl akceptovat. V roce 1848 šlo o totéž v bleděmodrém: zpochybnit státoprávní jednotu Koruny české a podřídit Moravu přímo Vídni. Na dubnový manifest za státoprávní jednotu českých zemí, podpořený téměř ze všech moravských krajů, reagoval Moravský sněm, držitel copyrightu na výše uvedené symboly: "poníženým přednesením" na adresu "c. k. Milosti" proti těmto požadavkům. Tento akt sněm v závěru dopisu označuje za: "provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska"11. Budiž podtrženo: šlo o rozhodnutí feudálního orgánu, navíc pod vlivem politicky privilegovaného německého živlu, v revolučním roce 1848, kdy v celé Evropě hořel plamen demokratické revoluce. Pro něj neznamenal státotvorný akt stavů Koruny české v roce 1619 nic víc než letmou poznámku na konci jedné kapitoly habsburské historie, o které se raději pomlčí.
O co tedy jde? 5. červenec, státní svátek Republiky evropského významu, který v sobě jedinečným způsobem, podobně jako 28. říjen, spojuje národní a univerzální hodnoty, se stává platformou pro vulgární separatismus odvolávající se na autoritu monarchie, která negovala hodnoty a principy, ze kterých povstala Velká Morava i Československo. A zůstaneme-li u české státoprávní tradice, o které se zmiňuje preambule české ústavy, potom problém můžeme formulovat takto. Namísto bílo-červené orlice "otce vlasti" Karla IV. a modrých praporů, symbolizující politický a kulturní vzestup českého státu, červenožlutá povýšenka císaře pána, který naopak českou státnost zlikvidoval; vládce říše, na jejíchž troskách vznikla Republika československá.
Státně-politická tradice, ze které tyto spolky vychází, popírá 28. říjen, je v rozporu s ústavní preambulí a bylo by tedy na čase, aby se k tomuto problému vyjádřili ústavní činitelé státu i zástupci Jihomoravského kraje. Symboly, které moravisté užívají, jsou vydávány za obecně moravské a systematicky vnucovány orgánům veřejné správy. Tyto aktivity přestávají být soukromou, "klubovou" záležitostí a zcela evidentně překračují rámec ústavně garantované svobody projevu.
Brizantnější dělá celou záležitost skutečnost, že okouzlení žlutočervenou orlicí není pouze výsadou moravistických aktivistů, ale očividně i určitých kruhů etablované jihomoravské politiky. První varianta znaku tohoto kraje z roku 2001 obsahovala dokonce v části, kde se měl nacházet znak krajského města, dvouhlavého císařského orla na žlutém podkladě, se znakem Brna na hrudi a - neuvěřitelné, leč pravdivé - iniciály císaře Ferdinanda (F. III). Ten znak udělil městu po úspěšném odražení švédského obléhání v roce 1645, tedy dvacet pět let po porážce českých stavů a násilném zániku Koruny české.
Tehdejší hejtman JMK, Stanislav Juránek, to komentoval slovy, že (citát:) "Brno tehdy zachránilo nejen Vídeň, ale celou Evropu"12. Tu Vídeň, která pohřbila český stát, náboženskou toleranci, popravila povstalce proti absolutizmu a vyhnala jinověrce jako ,učitele národů' J. A. Komenského? Jeho slova nelze interpretovat jinak než jako souhlas s habsburskou uzurpací českých zemí a ztotožnění Evropy jak s jejich říší, tak s její "státním náboženstvím". Jak podivné souznění se žlutočervenými moravisty, kteří na rozdíl od post-sametové KDU-ČSL zatím operují na politické periférii jižní Moravy.
V poslanecké sněmovně sice tato hrůza neprošla, nicméně vrchní jihomoravští správcové alespoň do spodní části znaku propašovali císařem povýšenou žlutočervenou orlici. Černý dvouhlavý orel na žlutém podkladu se ale v zemi jihomoravské zase tak úplně neztratil. V hlavním městě Brně zdobí, podobně jako za protektorátu 1939-45, správní budovy městské části Střed.
Z článku „28. říjen : zapomenutý nebo zrazený odkaz?“
Sborník „Věrni zůstaneme“ lze objednat na adrese: dusan.kratky@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz