Z dopisu

V  době  2.  světové  války  měl  světoznámý  lužickosrbský  novinář  Jurij  Wićaz,  činný  pro  exilovou  „četku“,  dost  času  neformálně  hovořit  s  ministrem  zahraničí  USA  Hullem  a  jeho  britským  kolegou  Edenem  a  požádat  je  o  mezinárodní  řešení  lužickosrbské  otázky.  Bohužel tak neučinil.

Rovněž  Slovanský  výbor  v  Moskvě  nepředložil  před  Jaltskou  konferencí  návrhy  na  pomoc  Lužickým  Srbům.  Kupodivu  však  ještě  nebylo  pro  Srby  vše  ztraceno.  Krátce  před  smrtí  mi  sdělil  JUDr.  Jan Cyž (v  srpnu  1985),  bývalý  rada  budyšínského  okresu,  že  v  roce  1945  po  osvobození  dala  sovětská  vojenská  zpráva  vedení  národní  lužickosrbské  organizace  Domowina  volnou  ruku  k  plné  reslavizaci  tehdejší  slovanské  a  dvojjazyčné  části  Lužice.  Srbští  funkcionáři  však  byli  názoru,  že  by  museli  postupovat  stejně  jako  nacisté  vůči  nim,  a  proto  na  tento  sovětský  návrh  rezignovali. Němci  ve  stejné  situaci  by  stejný  návrh  nikdy  nepromarnili.  NDR  po  dobu  své  existence  sice  formálně  Srby  podporovala,  ale  výsledek  za  40  let  trvání  byl,  že  kromě  katolické  části  Budyšínska  a  Kamenecka  všechny  ostatní  slovanské  oblasti  Lužice  nevychovaly dorost. Ztratily slovanskou budoucnost.

V  procesu  sjednocení  obou  částí  Německa  se  konala  konference  2+4,  které  se  za  tehdejší  Československo  nezúčastnil  ministr  zahraničí  Jiří  Dienstbier,  který  měl  klást  sjednocenému  Německu  požadavky  stran  podmínek  zachování  Lužických  Srbů.  Tato  příležitost  byla  trestuhodně  promarněna.  Kohlovo  Německo  začalo  sice  formálně  Srby  podporovat,  ale  sociálně-ekonomické  poměry  a  nezaměstnanost  ve  slovanské  Lužici  vyháněly  mladou  generaci  za prací do západních spolkových zemí.

Do roku 1998 nebyly na německé úřady a instituce ze strany Srbů větší formální stížnosti.V saské státní kanceláři úřadu  předsedy vlády v Drážďanech působil tehdy znamenitě za hornolužické Srby Dr. Simon Brězan, který vyhovoval všem složkám  a frakcím Srbů a zároveň byl plně respektován Němci. Po jeho  tragické a předčasné smrti není za něj plnohodnotná náhrada.  Tak začaly od roku 1998 problémy s financováním všech srbských institucí.

Většina  kulturních  zařízení  a  dále  všechny  vyšší  školy,  kde  se  učí  převážně  lužickosrbsky,  nemají  jistotu,  zda  přežijí.  Německé  úřady  federální  i  zemské  zdůvodňují  svůj  postup  faktem,  že  v  Německu  nejsou  peníze  z  veřejných  zdrojů  a  je  vyhlášen  všeobecný  program  šetření.  O  srbských  středních  školách  v  katolické  Lužici,  které  saské  úřady  likvidují  jednu  za  druhou,  tvrdí,  že  není  naplněn  jejich  početní  stav.  Jde  prý  o  rovnoprávnost  podmínek  pro  osmdesátimiliónové  Německo  s   kulturně  vyspělými,  ale  nečetnými Srby.

Budoucnost  Lužických  Srbů  za  všech  generací  od  16.  století  byla  vždy  nevyzpytatelná.  Zpětně  lze  optimisticky  říci,  že  Srbové  zatím  vždy  v  menším  a  menším  počtu  a  na  menším  území  přežili.  V každém případě však potřebují naši pomoc a ochranu.

Josef Lebeda, Česko-lužický věstník, 5/2011, str. 36