Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Po odvysílání prvního dílu německého televizního seriálu Kronika III. říše se výrazně zvedla hladina diváckého zájmu o dějiny moderního úseku historie, která ještě dnes má své důsledky. Z hlediska formálního je to doba, která se odehrává pod vlivem Společnosti národů v Ženevě v předvečeru druhé světové války. Německý dokument pochopitelně využívá natočených zdrojů z let Hitlerova režimu. Bylo to období propagandistické, což je cítit v oslavném pojetí, což je vidět, i když nikdo z tvůrců pořadu na stanovisku nacistické ideologie již nestojí. Tím spíše jsou vhodné některé recenzní prostředky.
Šok z krvavé první světové války, ve které bylo zabito na ruské straně 1 700 000 osob a raněno 4 950 000 osob, na straně německé ztráty činily 1 773 000 zabitých a 4 213 000 raněných, Francouzů padlo 1 357 000, raněno 4 266 000 osob. Rakousko-Uhersko přišlo o 1 200 000 mužů, raněno 3 620 000 osob. USA vykazuje 126 000 zabitých, 243 000 raněných. Celkové ztráty za I. světové války historici uvádějí po sečtení národních statistik na 8 380 000 zabitých, 21 219 452 raněných.
Němci pochopitelně poukazují na vlastní ztráty a dodnes, byť v náznaku popírají vlastní vinu na válce. Adolf Hitler s tímto prohlášením zuřivě nesouhlasil a vinu sváděl zcela falešně na židy, kteří neměli ani svůj mocensko-politický útvar, neměli svůj stát a bez státu vést válku v té době nebylo reálné.
Touhu po bezkonfliktním vývoji ve světě televizní pořad pomíjí. Opomenuta byla kritická zmínka o Vídeňském kongresu v roce 1815. Bez kritického rozboru zůstala i berlínská konference z roku 1885. Získal by se kritičtější pohled na německou politiku 19. století.
Stoprocentně není v pořadu objasněna úloha A. Hitlera ke Společnosti národů a jeho snahy o novou formulaci úlohy a zneužití SN. 28.4.1919 na pařížské konferenci bylo rozhodnuto, tehdy i se souhlasem USA, že vznikne mírová organizace států, která by zamezila novému krvavému konfliktu uvnitř kapitalistického světa. Nezdůrazňovaným cílem byl také záměr kontrolovat versailleské mírové smlouvy. 20.1.1921 se ke Společnosti národů se sídlem v Ženevě přihlásilo 32 států, válečných protivníků Německa, a 13 neutrálních států. Americký kongres odmítl organizaci, že má příliš malou kompetenci, neměla např. vojenský sbor pro realizaci přijatých usnesení. Mírové podmínky jsou tvrdé a mohou vyvolat nové konflikty. Určitá anglická rezervovanost vyvěrala z obav, že bude omezena zahraničně politická suverenita Britského impéria. Spojené státy nechtěly připustit, aby evropské státy zasahovaly do problémů v jižní a střední Americe. Plán prezidenta Beneše na efektivnější poměry společnosti z roku 1924 se plně nerealizoval. Společnost národů řídila Rada složená z 5 stálých členů ve složení Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko. Usnesení rady muselo být jednomyslné. Německo bylo přijato až v roce 1926 s utajeným cílem, že vstup do této organizace Německu umožní nové mocenské postavení ve světě. V roce 1933 Německo vystoupilo, nechtělo se nechat omezovat demokratickými zásadami a záhy vystoupilo i Japonsko. A. Hitler využil svých znalostí z evropské diplomacie a volí podrazáckou taktiku vůči SP. Navrhuje 4 evropským velmocím, aby se nenechaly omezovat drobnými demokratickými spory a o Evropě rozhodovaly jen ve čtveřici, Velká Británie, Francie, Německo a Itálie. To byla mnichovská koalice, přispěla k pádu Československa, nezabránila napadení Polska apod. Dalším Hitlerovým krokem byl Pakt proti Kominterně 25.11.1936 podepsaný také Japonskem a Německem proti komunistickému vlivu s příslibem vzájemné výměny informací a s tichou nápovědou s nabídkou případné vojenské pomoci. K protisovětskému paktu přistoupila Itálie, Maďarsko, Španělsko, Finsko, což vyvolalo zostření vztahů mezi SSSR a Finskem. Současně to byl organizovaný nátlak na SSSR, aby přistoupilo k Paktu o neútočení Berlín-Moskva. Kritériem spojenectví a kolaborace s Německem bylo právě přistoupení k Paktu proti Kominterně. Hitler předpokládal, že Pakt proti Kominterně se setká přinejmenším s tichou podporou kapitalistického světa a nahradí Společnost národů, která nebyla schopná zastavit agresivní Německo, Itálii, Japonsko a omezit agresivitu Polska, Maďarska proti svým sousedům. Zdokonalením Paktu proti Kominterně se stal Pakt tří, Německa, Japonska a Itálie 27.9.1940. A právě tato místa v Kronice III. říše nejsou dostatečně vysvětlena, stejně
jako skutečnost, že se sanační Polsko stalo prvním spojencem nacistického státu v roce 1934.
Hitlerův ústup od politiky Společnosti národů, byť šlo o organizaci s formální demokracií se ukázal diplomatickou chybou, na kterou přistoupila Paříž a Londýn. Urychlilo to cestu k válce. Velká Británie a Francie přistoupila na Hitlerovo lákání, že o evropském dění budou rozhodovat jen 4 evropské velmoci. Francie a Velká Británie chtěly uchovat svá koloniální panství. Chápaly nacistickou taktiku s heslem o životním prostoru a nevěřily, že v rámci formální demokracie budou národy ve vazalských a koloniálních zemí trvale uznávat dominantní úlohu Francie a Velké Británie.
Ústupky nacistickému Německu zaplatily oba státy na účet lidu v Rakousku, Československu, Polsku. Obě velmoci ustupují i italskému fašismu v Etiopii, v Albánii a záhy i v Řecku. Také Japonci se přihlašují o svůj podíl na moci v Číně. Zbaběle demokracie ustupuje z pozic liberalismu a pravicové síly v evropských zemí vplouvají do vod fašismu. A to znamená válku. Zhorší to i vztah finsko-sovětský, když Finsko vstoupí i do Paktu proti Kominterně. A v Pobaltí se na protisovětských pozicích uplatňují protisovětské akce a tajně tam intrikují němečtí diplomaté, špionáž a zástupci nacistického štábu.
Německý televizní pořad nevysvětluje v objektivní podobě, proč Hitler v roce 1934 uzavírá spojeneckou smlouvu s Polskem, ještě v roce 1938 štve polskou diplomacii a armádu proti Československu, když polská zpravodajská služba spolupracuje s nacistickými orgány a v roce 1939 je Polsko napadeno nacistickou armádou? Dosud německé archivy nezveřejnily důkazy o nacistickopolské špionáži proti ČSR i proti SSSR. Mimo pozornost uniklo také štvaní Rumunska proti SSSR. Podléhání Rumunska nacistické diplomacii přichází až po pádu Belgie a francouzské prohře v roce 1940. Ke cti Rumunska lze přičíst skutečnost, že tento stát vyhlásil dílčí připravenost 15.3.1939, kdy Německo napadlo ČSR a nevědělo se, jak bude reagovat Paříž a Londýn. Šlo Německu skutečně jen o koridor? A důvodu nátlaku na Litvu?
Odvysílaný díl velmi přesvědčivě zachytil velký propagandistický trik nacistického režimu, který v době intrik proti Společnosti národů, v době intenzivního ohrožení míru, uspořádal v roce 1936 olympijské hry. Sice na schůzích nacistické strany se brojilo proti závodům negrů. Hitler pochopil význam sebe reprezentace k zakrytí fašistických cílů. Vznikl velkorysý stadion, dočasně byla zakázána protižidovská aktivita, do popředí se vystrkovala hesla o míru. Berlínských olympijských her se účastnilo 4 065 sportovců ze 49 zemí. Letní hry byly úspěšné, doslova vlasteneckou povinností německých sportovců bylo vítězství za každou cenu, dokonce i za použití "sportovního lékařství". Němci získali 33 zlatých, 36 stříbrných a 30 bronzových medailí a odsunuli USA na druhé místo. Úspěch ve sportu byl vysvětlován v Berlíně jako přednost německé rasy a německého státního systému. A. Hitler měl zkaženou náladu, když americký černoch Jesse Owens získal čtyřikrát zlato. Státní utajení znemožnilo přiznat zadlužení spojené s tímto agitačním dílem, propagovaným po celém světě filmem režisérky Riefenstahlové.
Bez hlubších politických souvislostí je letmo připomenuto vítězné tažení nacistů při obsazování Porýní, oslavující zapojení Rakouska do Německa, okupace českého pohraničí, kdy kapitalistický svět efektivně mlčí k činům zaměřeným proti lidskosti a mezinárodním smlouvám. Pořad zcela opomenul informace, že i ekonomické úspěchy Německa byly podmíněny vysokým zadlužením a hrozícímu bankrotu mohla zabránit jen válečná agrese proti finančním zdrojům židovského obyvatelstva a států, které budou přepadeny v letech 1939-1940.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz