Prof. Miloš Pick
„Ten režim velkozabíjení ale běžel dál, komíny kouřily dál, selekce, na kterých se vybíralo do plynu, běžely dál, to jsme zastavit nemohli. Na selekce jsme museli vždy znovu nastupovat, už ani nevím jak často. Tyhle další selekce byly proti té první, která byla na rampě hned při příchodu, o to horší, že každý už věděl, co mu hrozí. Když se při nich z původního pětistupu selekcí vytvářely nové dva - jeden, který odpochoduje na tu "dobrou", a druhý, na tu "špatnou" stranu - vždy z toho "špatného" pětistupu vyrazilo několik zoufalců, kteří se pokoušeli přeběhnout do toho "dobrého". Většinou je esesáci stačili chytnout, ještě než urazili těch pár desítek metru. Když se však některým - jednomu či dvěma - přece jen podařilo vmáčknout se do toho "dobrého" pěti stupu, esesáci se nenamáhali hledat, kdo to byl. Jen stejný počet "kusů" musel zpátky na tu špatnou stranu. Takže ani ten, kdo před chvílí selekcí prošel, neměl ještě vyhráno. Když jsme měli i tuhle zkušenost, tak každá pětice v tom "dobrém" pěti stupu, hned jak se vytvářela, zaklesla se do sebe pevně v podpaží, aby již nemohl být nikdo "vymáčknut". Nevím jak "Darwin", ale esesáci z toho měli náramnou zábavu.
Za zadkem nám stále šlehaly komíny a polykaly denně až deset tisíc lidí, jak jsme slyšeli od vězňů ze sonderkomanda, obsluhujícího jedno z krematorií. K tomu vlezlý, k zvracení nasládlý pach spáleného lidského sádla z jam, ve kterých dříve pálili hromady mrtvol proložené železničními pražci - ve "špičkách", když to nestačila pobrat krematoria -, jak nám říkali vězni, kteří to zažili. Jednou jsme táhli povozy do jiné části lágru kolem takových rybníčků se spáleným sádlem - esesákům z toho bylo taky zle a snažili se to překřičet řvaním na nás. Hnali nás do poklusu namířenými samopaly a řvali, abychom se tím směrem - k těm rybníčkům - neopovážili ani ohlédnout. Byl jsem bez sebe nejen hrůzou, ale i vztekem. Jak jsme s Pižim měli za vozem hlavy skoro u sebe, šeptl jsem mu: ´Ty k…. si nedají pokoj ani tady." Ale on, starší a moudřejší, se mi vysmál a sykl Jindrovi: "On se diví. Je jim taky nanic, musejí se odreagovat.´
Ve dne i v noci, každý den, ne 24 hodin, ale každou z těch 86 tisíc vteřin jsme byli vlastně ve frontě na popravu. Tohle nepolevující vědomí bylo ze všeho nejhorší - tohle bylo pro normálního smrtelníka za hranicemi jeho psychických možností. Proto jsme z nabitých drátů odtrhovali i frontové plukovníky, kteří to nevydrželi a chtěli to skončit. Tady byl na Acheronu uragán, hnaný hučícími dmychadly krematorií. Všechno, co jsem jinde zažil, je s tímhle nesrovnatelné, i když i tam se zabíjelo. Je to snad jako rozdíl mezi pistolí a jadernou bombou. Závidím těm, kteří i dnes tak snadno každý - i poválečný - lágr se zabíjením označují jako vyhlazovací. Nemají ani potuchy, o čem hovoří. Hitlerova vyhlazovací "průmyslová velkovýroba" nebyla pouhým "řemeslným" vražděním dosud "dostižena".
Mezi tou vyhlazovací "velkovýrobou" a každodenním, jen ,,řemeslným" ubíjením lidí na blocích byl ještě jeden spojovací mezičlánek - deptání lidí věcmi. Všechno, co normálně slouží člověku, bylo nasazeno proti nám. Místo misek na supu jsme měli nočníky, vyřazené asi z nějakého vyvražděného ghetta, chlemtat jsme ji museli bez lžíce, protože i ta se tady považovala za zbraň. Měl jsem výjimečné štěstí, že v kapse kabátu jsem našel ze dřeva vyřezanou lžičku po někom, kdo vyletěl komínem. Spodky byly šité z židovských modlitebních šál a hrubé lněné prádlo dřelo kůži. Boty jsme museli na noc složit na zděnou římsu, která šla středem bloku, a ty nejslušnější si chodili vybírat kápové. Tak jsme boty od druhého dne pro jistotu nosili až k vršku zablácené, abychom je zachránili, protože špatná bota nebo dokonce dřevák a hnisající noha, to byl spolehlivý krok k jistému konci.
Asi po měsíci se v našem lágru objevil jeden známý - Holanďan - z Terezína s elektrikářskou brašnou přes rameno, který měl přístup i do ženského lágru. Od něho jsme se dozvěděli, že do sousedního ženského lágru přišla moje sestra Soňa, ale rodiče že šli do plynu. Krátké dohadování s ní přes drátěný plot a písemný vzkaz na stránce vytržené z modlitební knížky, kterou sem někdo i s perem propašoval. Jindra Staněk zabalil do té stránky kamínek a opatrně ji Soně přehodil, aby nás ze strážní věže nepokropili kulometem. Napsali jsme jí: "Hlas se dobrovolně do nejbližšího pracovního transportu do jakéhokoli jiného lágru - jen pryč od zdejších komínů." Pak už jsem ji neviděl. Až po válce v Jaroměři.
Jednou jsem v "sauně", tedy ve sprchách, potkal i strýce Vilíka. Přijel některým z podzimích transportů, ale víc už jsem ho neviděl a po válce se nevrátil.
Po několika týdnech nás určili do pracovního transportu, který, jak se později ukázalo, šel do pobočného lágru Buchenwaldu. Při tomto "výběru" jsem si připadal jak na trhu otroků. Zástupci německých fabrik chodili a na apelplacu si nás vybírali. Místo normální selekce do plynu přišli zástupci fabrik a vybírali si otroky. Představoval jsem si, že asi takhle nějak vypadaly trhy otroků, jen s tím rozdílem, že když si někdo koupil otroka, bylo to jeho určité vlastnictví, majetek, a proto se ho asi snažil ušetřit, kdežto tihle nadlidé měli spočteno, kolik měsíců otrok vydrží, pak si vyberou další a oddělají je také.
Pro nás to ale byla výhoda, protože od té doby až do odchodu transportu - mohl to být tak měsíc - už jsme při selekcích nastupovali odděleně a selekce už se nás netýkaly. Jenže i pak jsme měli strach z blížícího se 28. října. Věděli jsme, jak to dopadlo s českým rodinným táborem, slyšeli jsme, že ho zlikvidovali 7. března,' v den Masarykových narozenin. Ty čtyři tisíce českých židů v plynových komorách doslova až do posledního dechu zpívaly revoluční, partyzánské písně a také "Kde domov můj". Přiznám, že při vzpomínce na to jsem dodnes na měkko a vybaví se mi tehdejší heslo "věrnost za věrnost". Dnes se nadto zamýšlím, zda měli čas a sílu dozpívat i "Nad Tatrou sa blýská", ale sotva je napadlo, že po půl století se najdou naši politikové, kteří i bez Hitlera republiku rozbijí. K "Poslednímu soudu" přijdou za svědky i tyhle tisíce "věrných" z rodinného tábora v Osvětimi.
Tehdy jsme ale měli strach, a když se blížil 28. říjen, tak jsme si říkali: "Je to doopravdy transport někam jinam, nebo se 28. října zopakuje 7. březen?" Proto jsme až do odjezdu byli stále vystrašeni. ( Z knihy Naděje se vzdát neumím, str. 50-53)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz