Vzpomínka na Slobodana Miloševiće

(1941- 2006)

Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.

Právě dnes je jedenácté výročí smrti (11.03.2006) ve vězení (vyšetřovací vazbě) Slobodana Miloševiće, bývalého prezidenta a zkušeného právníka Srbska, souzeného PĚT let v Haagu, Trestním tribunálem pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii (ICTY), aniž ho mohl soud odsoudit pro jakýkoliv konkrétní zločin.

Péče o jeho chatrný zdravotní stav (vysoký tlak, postižení srdce) byla zřejmě zcela nedostatečná, jeho žádost o vyšetření a léčbu v jemu nabízené Moskvě byla zamítnuta. A tak byl jedno ráno před 11.lety nalezen mrtev ve své cele. Objevily se i zprávy, že Milošević byl vlastně zavražděn. Právě teď vychází v Srbsku kniha lékaře Dr.Andriće, který navštěvoval Miloševiće ve vězení v Haagu („ANATOMIE SOUDNÍ VRAŽDY“) a uvádí, jak byl léčen a proč nebyl léčen. Kniha bude přeložena do angličtiny. Dr.Andrić  uvádí i teoretickou možnost, jak byl Milošević asi zahuben. Některé významné kruhy (Západu) si zřejmě přály smrt Miloševiće, aby nebyl osvobozen a aby lži ICTY nemohly být vyvráceny. Bývalý premiér Srbska Nikola Šainović uvedl, že se pravda dostává na světlo těžce, tvrdošíjně, ale neúprosně.

Před desátým výročím smrti Slobodana Miloševiće, neodsouzeného po pětiletém věznění v Haagu, bývalý velvyslanec USA v Bělehradě William  Montgomery, v souvislosti s vydáním své knihy o událostech z té doby (2000-2004), poskytl rozhovor chorvatskému deníku Nacional (při troše šikovnosti to kdokoli může najít na internetu) Montgomery vykládal o tom, jak se dostal s jasným cílem do Budapešti v červnu 2000, ale ne jako člen US velvyslanectví. Na dotaz chorvatského novináře, s jakým cílem si tehdy americký diplomata„ „otevřel kancelář“ v Budapešti, odpověděl krátce, aby svrhl Miloševićův režim. I když sám neuvedl sumu v US dolarech, kolik to stálo, nepopřel slova chorvatského novináře o údajné ceně  100 miliónů US dolarů. Za takové peníze se dá udělat  mnoho a dá se také koupit mnoho lidí. A částečně i tak vznikla i „mládežnická“ organizace proti Miloševićovi OTPOR (možná, že ne všichni z ní to tak chápali), která využila proti Miloševićovské nálady u části obyvatel Bělehradu k velmi hlučným „koupeným“ demonstracím a dopomohla k tomu, že OTPOR svou činností (později to někteří přirovnávali k činnosti na Ukrajině hnutí Majdan) přispěl k tomu, že Milošević uznal svou porážku v právě proběhlých volbách, ve kterých zvítězilo hnutí DOS (Demokratická Opozice Srbska), v kterém bylo 18 různých stran a uskupení proti vládě prezidenta Miloševiće. Vítězem voleb byl skutečně velmi slušný a demokratický profesor Vojislav Koštunica, který se stal prezidentem Srbska, zatím co jeho volební partner, profesor (?) Zoran Djindjić, který strávil mnoho roků na Západě, hlavně v Německu, který se „přátelil“ s Clintonem, Tony Blairem, Schröderem, se stal v lednu 2001 premiérem Srbska. V době NATO agrese a 78 dnů ničení a zabíjeni v Srbsku letectvem NATO v roce 1999, pokládal toto Djindjić za logické, řada lidí ho ale proto pokládala  za zrádce.

Zcela nečekaně, zcela proti vůli prezidenta Koštunici a nejvyššího soudu, premiér Djindjić nechal Miloševiće dopravit letadelem do Haagu, kde ho předal Tribunálu ICTY. Prezident Koštunica toto tvrdě odsoudil, protože podle ústavy občan země nesmí být bez soudního rozhodnutí předán do zahraničí - a toto nebylo poskytnuto.

Během soudu s Miloševićem, jehož kompletní záznamy byly k dispozici, i v populární bělehradské Politice, si Milošević svoji brilantní obhajobou časem získal uznání stále většího počtu lidí. Také i proto, že si lidé uvědomovali, že se obžaloba skutečně snaží Miloševiće svými postupy „duševně lynčovat“, jak se to od samotného začátku snažil například vedoucí žalobce Geoffrey Nice. Ale díky Milošovićovy výmluvnosti se jim to nedařilo, Milošević „svědky“ nejednou zcela zesměšnil svoji připraveností v debatě a že v debatě dokázal, že neříkají pravdu, že si vymýšlí. že vlastně lžou.

Při tom se řada lidí divila, protože v jednu dobu byl prezident Milošević dost na výsluní politiky Západu, USA, na příklad během Daytonského diktátu, kdy se koncem 1995 plně účastnil jednání, kdy vlastně mluvil za bosensko-hercegovské Srby, jejichž vůdce Dr.Radovana Karadžiče, během jednání, vůbec nepustili k slovu, zatím co bosenský muslimský předák Alija Izetbegović se plně jednání účastnil.

Oficiální Západ a jeho propaganda Miloševiće zcela trapnými výrazy obviňovaly jako hlavního viníka za četné zločiny za občansko-etnicko-náboženské války v někdejší Jugoslávii (1991-95), když „zapomněl“ na významnou roli, kterou v tom sehrál německý (Kohlův) ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, když v Maastrichtu 17.prosince 1991, za podpory Vatikánu, doslova dokopal prodejné Evropské společenství, ES (budoucí Evropskou unii) k deklaraci, směrnici k uznávání nových států, pokud si to přejí. Genscher uvedl, že ES uzná samostatnost  republik Jugoslávie, které si to budou přát, pokud splní kriteria udávaných směrnic. Republiky byly vyzvány, aby do 23. prosince dodaly své žádosti a doklady k tomu. A pak že neměla propuknout a dál trvat občansko-etnicko-náboženská válka, obzvláště rozšířená a surovější po uznání násilné secese muslimsko-chorvatské části Bosny a Hercegoviny 6.dubna 1992…A podle tribunálu v Norimberku (1946) je nejtěžším zločinem vyvolání, rozšíření války. A podle Helsinské úmluvy (1975) je zakázáno vměšovat se do domácích záležitostí států, kteří tuto konvenci podepsaly.

Sám Milošević nebyl nijak charismatický, ale postupem času se charismatickým stal, když nevzrušeně v rozpravě dokázal obžalobě, jak její „svědci“ nemluví pravdu.

Sám si pamatuji na dávný Miloševićův projev na Kosovu 28.června 1989, v den 600ho výročí Kosovské bitvy v roce 1389 na Vidov dan, tedy 28.června, plný mírných a přátelských slov o nutností soužití lidu (Albánců, Srbů i těch ostatních) na Kosovu, když v té době před 600 lety Srbsko představovalo poslední hráz proti super agresivním Turkům, kteří pronikali do Evropy a když na poli Kosovu zahynulo prakticky celé srbské vojsko, včetně veškeré srbské šlechty, včetně svého knížete Lazara, pomocného vojska bosenského krále Tvrtka, v kterém byli Srbové i Chorvati. A také zahynuly ve vojsku knížete Lazara i jednotky pravoslavných Albánců. Tato přátelská a velmi smířlivá slova Slobodana Miloševiće k lidu Kosova a Metohije byla (záměrně ?) téměř ignorovaná medii Západu.

Jako téměř neuvěřitelnou zprávou bylo prohlášení ICTY  1. srpna 2016, ve kterém zprostil viny (už jako nebožtíka) Miloševiće z údajných válečných zločinů, že nebyl součástí zločineckého spiknutí za účelem pronásledování muslimů a Chorvatů během války 1992-95 v Bosně (A.Wilcoxson, Nová Republika, 01.08.2016). Bývalý prokurátor Svazové republiky Jugoslávie, SRJ (tzv.“malé Jugoslávie“, tj.Srbska+Černé Hory) V.Jokanović o nové knize řekl, že se dnes uvádí kniha o jeho smrti a o tom, jak byl  zbaven života.

Zde je dobré dodatečně připomenout i významný text A.Wilcoxsona (12.dubna 2011), ve kterém zcela zpochybňuje pro nedostatek důkazů verdikt o „Genocidě v Srebrenici“, protože jsou jeho důkazy slabé až neexcistující. Text „Nejsou důkazy pro verdikt o Srebrenické genocidě“ vydala Nadace Lorda Byrona pro Balkánské Studie, v rámci  The Balkan Monitor.