Vzpomeňme  na naše hraničáře, kteří v  r. 1938 byli znacizovanými henleinovci vyhnáni ze svých domovů. Vzpomeňme zvlášť na ty, jež prolili svou krev nebo v bojích padli, byli umučeni

Zcela běžně se můžeme na první stránce Seznamu dočíst, že v určitý den byla potopena německá loď Bismarck, jindy že Němci zahájili bombardování Londýna, ale nedozvěděli jsme se například, že 1. září byla zahájena druhá světová válka a zatím též ani slovo o vyhánění Čechů z pohraničí znacizovanými henleinovci v r. 1938. Obdobně je tomu i s dalšími pro nás důležitými historickými událostmi na internetu. To již ani nemluvíme o jednotlivých významných skutečnostech z česko-sudeto-německých vztahů, kdy se nás hrne obvinění z nejrůznějších zločinů, včetně genocidy, jichž jsme se měli dopustit na ubohých sudetech po druhé světové válce. Na letošním sjezdu v Augsburku B. Posselt např. prohlásil, že vyhnání Němců  nebylo vedlejší škodou druhé světové války, ale chladně plánovaným válečným zločinem.

Zatímco stanoviska sudetoněmeckého landsmanšaftu přímo či nepřímo podporují Bavoři, včetně jejich vlády, zatímco sjezdům sudetů posílá pozdrav kancléřka Merkelová a peníze ze spolkové i bavorské pokladny v milionech euro plynou do rukou ladsmanašaftu,  tak naši vládní představitelé k tomuto špinění našeho národa i financování SL mlčí, a to již delší dobu. Mlčí i zástupci některých českých politických stran, kteří se zúčastňují sjezdů sudetů, a to nejen TOP 09, KDU-ČSL, ale též zástupci sociální demokracie. A již odedávna platí pravidlo, že kdo mlčí, souhlasí.

Ale nechme promluvit naše hraničáře, kteří tu těžkou dobu v pohraničí prožili. Věnujte, prosíme, pozornost jejich vzpomínkám.

„Moji rodiče bydleli v Chebu asi od roku 1920. Já i můj o šest let mladší bratr jsme chodili do české školy, měli jsme kamarády z českých, německých i smíšených rodin, nakupovali jsme v českých i německých obchodech, měli jsme řadu přátel. Otec byl státní zaměstnanec. Vše bylo normální do doby, než Henlein a Hitler své soukmenovce vyškolili. Naši kamarádi se změnili v zuřivé bestie. Naši nás museli do školy vodit. Celé noci nám henleinovci vyřvávali pod okny, házeli kameny, vyhrožovali a my, ve své vlasti  ponižovaní a opovrhovaní, utíkali do vyšších pater domu a třásli se o život. Němečtí obchodníci najednou Čechům nic neprodali, byť se předchozí roky mohli úctou přetrhnout. Moje hezká, mladá maminka onemocněla z toho, když na ní řezník zařval „česká svině“.

Věčné ječení „Heim ins Reich“. Proč nejsou teď spokojeni s tím, co tolik chtěli? Kde je tedy jejich domov? Máme snad ještě dnes klást našim dávným panovníkům za vinu, že v rámci osídlení našich pohraničních oblastí sem pozvali německé řemeslníky jako hosty a ti se nám v roce 1938 tak „královsky“ odměnili?

Rozbili nám republiku, nás hnali za nepředstavitelného řevu, střelby a kopanců jako divou zvěř. My děti jsme s matkou utíkali na nádraží, ona v té vřavě, kdy kolem nás pleskaly kulky, odhodila malý kufřík s našimi věcmi. K babičce jsme přijely jen s tím, co jsme měli na sobě. Otec se ze služby vrátil do bytu, který byl vykradený. Byli jsme žebráci, stále vyděšení, pomalu odvyklí normálnímu životu.“

Jarmila Volicerová, tehdy Cheb

„Od roku 1924 žila naše rodina – rodiče, dva bratři, sestra a já v Chebu, kde otec byl zaměstnán ve výtopně ČSD. Byl zapojen do všech hraničářských spolků, nejvíce však pracoval v Sokole, kam celá rodina chodila cvičit do nově postavené české školy. Bydleli jsme v drážních domech, obydlených dalšími českými rodinami, takže jsme žili v kolektivu a v pohodě.

Při cestě do školy jsme byli často napadáni nadávkami a útoky německých výrostků, což se nástupu Hitlera k moci stupňovalo. V roce 1936 bylo už útočení na Čechy velmi ostré, přičemž henleinovci hlásali do světa vymyšlené zprávy o útocích českých vojáků nebo policistů na „ubohé Němce“.

V září roku 1938 zasáhla střelba z hotelu Welzel na nádražní budovu dva české železničáře. Pak byla situace taková, že některé rodiny hledaly záchranu ve vnitrozemí.

Koncem září jsme s maminkou odjeli do Mirotic k otci známého četaře, kde jsme nějaký čas pobývali. Otec se vrátil do Chebu předávat služební věci a zařizovat přestěhování bytu. Nechtěla bych něco takového znovu prožít.“

Květoslava Kučerová, tehdy Cheb

„Jako příslušník Sboru finanční stráže jsem byl zařazen na oddělení finanční stráže v Siberbachu, nyní Stříbrná, okres Sokolov.

Ubytování jsem měl privátní v domě německé rodiny. Normální hraniční službu jsem vykonával až do doby ohrožení nacistickými bojůvkami a vyhlášením stanného práva. Často jsme byli napadáni skupinami dobře vyzbrojených henleinovských ordnerů   a museli se bránit i zbraněmi. Naše stanice byla přepadena a vypálena, takže jsme potom užívali stanici místního četnictva. V této době jsme byli všichni zařazeni do Stráže obrany státu a podléhali velení v Kraslicích, kam jsme byli později přemístěni a ubytováni.

Hájili jsme svou vlast před nájezdy místních, ale i z druhé strany hranic přicházejících nacistických hrdlořezů. Po přepadení četnické stanice a stanice finanční stráže a zajetí jejich příslušníků ve vedlejší obci Schwaderbach (nyní Bublava) dostalo naše třináctičlenné družstvo příkaz zajaté osvobodit a stanice opět zprovoznit. Pod rouškou noci jsme se doplazili až ke stanici, kde měli být uvězněni. Velitel vrchní strážmistr Novák rozdělil družstvo na dvě obchvatné skupiny a s výkřikem „Hände hoch!“ jsme vyrazili ke vchodu budovy. Těsně poté se rozpoutalo hotové peklo. Prostor byl ozářen světelnými raketami, z oken budovy dopadaly granáty, z okolních domů po nás stříleli ze samopalů a kulometů.

Těsně před velitelem vybuchl granát a on vlastně svým tělem zachránil můj život, jelikož jsem byl dva kroky za ním. Současně při této akci padl další člen družstva a kamarád četnický strážmistr Josef Brčák. Spolu s příslušníkem četnické školy Farberem, který byl zákeřně zabit již odpoledne, mají v Bublavě pomník. Několik z nás zbylých utrpělo různá zranění, což se u mne později projevilo ztrátou zraku levého oka.

Prožili jsme mnoho přepadových útoků ze strany sudetoněmeckých ordnerů, včetně masakru v Anenském údolí mezi Kraslicemi a Jindřichovicemi. Tehdy nám bylo ve večerním rozkaze oznámeno, že v obci Habezbirg (Habartov) byla ordnery přepadena četnická stanice, její příslušníci zavřeni do sklepa, kam byla napouštěna voda, a ti, kteří se chtěli zachránit před utopením a vylézali okénkem u stropu, byli rozkopáváni krumpáčem. Jejich ženy byly údajně voděny nahé na provaze z jednoho konce vesnice na druhý. Sám jsme však toho svědkem nebyl.

Uložený úkol osvobodit zajaté příslušníky ve Schwadenbachu jsme nesplnili, ti byli totiž již dříve zbiti a odvlečeni na druhou stranu hranic do Sachsenbergu. Samotná obec byla obsazena mnoha dobře vyzbrojenými ordnery.

Od vypuknutí tohoto zběsilého honu henleinovců po všem, co bylo české, jsem se již do svého bydliště nedostal. Zůstalo mi pouze to, co jsme měl v poli na sobě. O veškerý majetek jsem tak přišel.“

K.H., tehdy Stříbrná

„…Vůbec nejhorší vzpomínku mám na to, co jsme zjistili po válce, když jsme se z vnitrozemí jeli podívat do Sokolova. V roce 1936 mi ve věku tří let zemřel bratr Karel. Byl pohřben na falknovském hřbitově a pochopitelně po dobu okupace jsme neměli možnost se na hrobeček jet podívat. To jsme mohli až asi koncem června 1945.

Bylo velmi obtížné rozházené zbytky hrobu na hřbitově vůbec najít a pak hrobeček znovu sestavit. Vzpomínám na pláč mé matky, otce, ale i na svůj. Tenkrát jsem ještě moc nechápal, co se to vlastně kolem mne děje. Teprve později jsem pochopil, že sudeťákům nebyly svaté ani hroby českých lidí, a to bez ohledu na to, zda to byl hrob dospělého člověka či dítěte, jak to bylo v našem případě. Všechny české hroby byly zdemolovány a zbytky rozházeny po hřbitově.“

Vladimír Fišer, tehdy Sokolov

„Jsem vyhnanec z Nového Sedla u Lokte. V roce 1938 jsme byli - moje maminka a mí sourozenci – vyhnáni z našeho domova. Nelze ani vylíčit, co vše jsme tehdy zažili.

Ve dne v noci henleinovci bubnovali a na české občany řvali „český psi“, „české svině“. Urážky našeho národa mi ještě dnes, když si na to vzpomenu, zní v uších. Nemohu také zapomenout na jejich vyřvávání „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“  a „Wir möchten heim ins Reich“. Tohle bylo na denním pořádku, tak co vlastně chtějí? Jsou doma v reichu!“

Václav Pecka, tehdy Nové Sedlo

„Rodiče žili v Karlových Varech od dvacátých let. Otec, právník, byl zaměstnán u celní a později finanční správy. Matka pracovala v mezinárodní telefonní ústředně v Karlových Varech.

Jako záložní důstojník čs. armády bránil otec v září 1938 hranice Československa na Dunaji proti útokům Maďarů. Ze služby se vrátil až po okupaci v březnu 1939. Matka  byla v září zajišťována nacisty jako rukojmí, později byly propuštěny. Rodiče optovali pro ČSR, a proto byli donuceni Karlovy Vary opustit. Mezitím mne odvezl strýc do Plzně, potom do Velkých Popovic a rodina se shledal v Českém Brodě.

Vzpomínám si, jak vypadalo řádění henleinovců. Kolonáda trvale ověšena rudými prapory s hakenkrajzem, podupaly parádemarš za  zvuků bubínku a píšťal nablýskané holinky oddílů  SA. Provázel je nadšený křik… Děsili nás pochodňové průvody zfanatizovaného davu, který řval svoje vyznání: Weg mit Tsechen und Juden! Heim ins Riech!   Wir wollen  Krieg!

Henleinovci  útočili na silnice, policejní stanice, přepadali  vojenské stráže, tloukli a vraždili svoje odpůrce: Čechy, Židy a německé sociální demokraty. Odvlékali rukojmí. Tuto Henleinovu nacistickou stranu volila převážná část německých obyvatel.

To všechno bylo pro mne těžké trauma znásobené válečnými  a utvrzené  pozdějšími událostmi.“

Ing. Vladimír Valenta. tehdy Karlovy Vary

„Žili jsem v Nových Hamrech, kde byl můj tatínek na české škole řídícím učitelem. Maminka učitelka ručních prací, objížděla české školy, tj.v Horní Blatné. Perninku, Jelení, Nejdku, Nové roli, Staré Roli a v Nových Hamrech.

Jezdila jsem do Karlových Varů do měšťanské školy: Tenkrát ještě jezdila parní lokomotiva.. První vagón za lokomotivou byl obsazen děvčaty, druhý chlapci. Obě národnosti jezdily vždy společně. Německá mládež jezdila do německých škol. Když jsme se to zářijové odpoledně vraceli, chlapci v Nejdku přestoupili do prvního vagónu mezi nás děvčaty. Mezi Nejdkem a Vysokou pecí jsou dva tunely. Ten první ještě v Nejdku. Přes tímto tunelem trať přetíná silnici. Po řečnění Konráda Henleina z ochozu Becherovka v Karlových Varech, pokřikovali z oken domů v ulici před tunelem Němci s pravicemi zdviženými k nacistickému pozdravu: „Sieg Heil“. Náš vláček se v těchto místech ještě rozjížděl.. Stalo se, že němečtí chlapci z otevřených oken již ze stanice v Nejdku vykřikovali „Sieg Heil“. K Němcům v ulici před tunelem však naši chlapci vykřikli „Heil Moskau“. Z oken po nich Němci házeli květináče.

Další dny byl mezi chlapci již průvodčí a okna byla zavřena. Má škola byla v Rybářích. Jednoho dne si ještě před vyučováním pozval náš pan ředitel všechny třídy do kreslírny.  Tam nám oznámil,, že předešlý den měli učitelé ve sborovně školy schůzi.. Ten den právě zase řečnil do rádia Adolf Hitler. Tenkrát nebylo ještě v každé domácnosti rádio, a tak Němci tento projev poslouchali shromážděni u nás v Nových Hamrech pod amplionem před německou školou. Ale v noci po projevu pochodovali zase Němci v Karlových Varech městem, stejně jako u nás v Nových Hamrech, za hlasitého provolávání „Sieg heil“, Heil Hitler“. Bydleli jsme na kopečku, takže jsme na pochodující Němce z oken dobře viděli. Pamatuji na ženy v modrých šátcích uvázaných na „babku“. Ten ryk jistě probudil každého.

Když v Karlových Varech Němci uviděli v české škole ozářená okna, pokřikovali před školou a vymlátili okna kameny.  To nám náš pan ředitel řekl a ještě dodal, že učitelský sbor uslyšel rozbitými okny křik a pláč dítěte. Byl to německý chlapec, náš spolužák, který se vracel z lékárny, nesl léky nemocné mamince. Pochodující Němci ho poznali, u naší školy ho dohonili, hlavu mu otloukali o zeď školy. Učitelé chlapce zachránili a ve sborovně ošetřili. Ráno nám pan ředitel ukázal zeď zalitou krví našeho německého spolužáka.

V září 1938 jsme školu navštěvovali jen čtrnáct dní. Dobře se pamatuji na ten poslední den. Bylo to v úterý. Ten den učila naše maminka v Nové Roli a odpoledne ve Staré roli. Jezdila v prvním školním vagóně. Nejmladší sestra jezdila do prvního ročníku právě otevřené měšťanské školy v Nejdku, prostřední sestra do 2. ročníku gymnázia v Karlových Varech, Vycházeli jsme všichni společně z domova na nádraží. Tatínek šel také již do své školy v Nových Hamrech. V ulici pod kopečkem jsme potkali německého cyklistu, dělníka slévárny  dnešního Metalisu Nejdek. Zastavil se a řekl, že se dnes nepracuje a ani se nebude vyučovat. Tatínek však rozhodl, že tuto zprávu má školám oznámit  školní inspektor, takže jsem do škol všechny jely.

V první zastávce, tj. ve Vysoké Peci, na děti ve školních vagónech čekal snad sám ředitel místní papírny, jehož dcera navštěvovala rovněž gymnázium. Ředitel gymnázia mu telefonoval, aby čekal u vlaku ve Vysoké Peci a poslal děti zpátky domů, že je v ulicích v Karlových Varech nebezpečno.

Zastávka ve Vysokých Pecích je v lesích. Dojeli jsme tedy do další stanice, tj. do Nejdku. Tma jsme na nádraží čekali na vlak křižující se v Nové Roli s vlakem, ze kterého jsme vystoupili. Za nádražím  v Nejdku je fotbalové hříště. Tam jsem viděl, jak Němci honili člověka, který před nimi utíkal. Kdo to byl, nevím.

Když jsem se jednoho rána probudili, stráně kolem nás byly obsazeny ukrytými vojáky Stráže obrany státu. Ten poslední den odpoledne  šla jsem s tatínkem ulicí pod naším kopečkem. Před námi skupina vojáků a mezi vojáky a námi hlouček chlapců v krátkých šedých nohavicích, v bílých podkolenkách s dýkou na opasku. Všichni hromadně na naše vojáky plivali. Tatínek mi řekl: „ Vidíš, ti se nesmějí ani otočit, aby nevyvolali incident“. Odpoledne jsme pak navštívili v našem sousedství rodinu lesníka Málka. Na protějším kopci okopávala políčko německá žena. Kolem ní proběhli ordneři.. Po chvíli se u ní zastavili naši četníci. Ptali se jí – pravděpodobně – po skupině ordnerů, avšak ukázala jim na opačnou stranu.

Druhý den ráno pro nás přijeli a nákladním autem vojáci z Nejdku. Měly jsme připraveny školní brašny se všemi učebnicemi, oblečeny jsme byly do dvojích šatů, kabátů, v  rukách uzlíčky. Z Nejdku jsme jely jen s maminkou 

vlakem do Karlových Varů. Dojely jsme vlakem do Chodova, tam nás připojili k rychlíkové soupravě z Chebu do Prahy. Cílem našeho útěku bylo rodiště naší maminky v Běcharech u Českého ráje.

V Nových Hamrech zůstal náš prastrýček, bratr našeho dědečka. Ten náš nábytek a věci, které se podařilo zachránit, za námi později odeslal. Bylo mu 81 roků. Do vnitrozemí se pak po roce musel s manželkou také odstěhovat.

A mé dnešní zkušenosti? Dialog s mými bývalými spoluobčany by asi byl těžký. Byla jsem jimi poučena, že koncentrační tábory neexistovaly, že to byly pouze tábory pracovní!“

Anděla Ponešová, tehdy Nové Hamry

Pokračování