Když pročítáte Sudetendeutsche Zeitung nebo Sudetenpost, někdy i Landes Zeitung, orgán německé menšiny v ČR, udržovaný při životě i českými penězi, máte dojem, že druhou světovou válku vyvolali podlí Češi a husitsko-židovsko-bolševické hordy. Samozřejmě, že Němci, a to i gestapáci, esesáci, a „hodní“ hoši ze Sichereheitsdienstu, byli jejich oběťmi. Zuřivá česká soldateska dokonce řádila i po válce. Tisíce nebohých sudetů přišlo o život. Naprosto nevinní Němci byli vyháněni ze svých domovů. Takto a podobně se o minulosti můžete dočíst i v některých jiných německých novinách. Značně blízko je tomuto vidění historie někdy i „česká“ televize a jiná česky psaná média v německých rukou. Ale mocně se snaží i čeští souputníci sudetů. O znásilňování německých žen, dokonce i zabíjení německých dětí, nucených pracích produkují značné množství článků, zvláště ti tzv. stipendisté, různých výstav a dokonce i filmových „dokumentů“, z nichž některé jsou dokonce i za české peníze. V tomto směru je zvlášť plodný D. Vondráček, který za své prosudetoněmecké aktivity již získal i své stříbrné. Pochvalné věty na něj se řinou i z úst tak zasloužilé bojovnice za „vyhnaneckou“ věc, jako je dr. E. Steinbachová, velká „osvědčená demokratka“. A to je již samým vrcholem všech možných sudetských uznání. Mnozí z nás však pana Vondráčka, který snad nedopatřením nebo ze setrvačnosti ještě pracuje v ČT, považují za kolaboranta. Může se těšit, že v tom není sám.
Ale ať se snažíte jakkoliv, těžko se, v uvedených médiích, dočtete o tom, že válku, za pomoci i tzv. sudetských Němců, vyvolalo Německo, že tuto válku vedlo barbarsky, zvláště na východě, že Němci jsou odpovědní za desítky milionů lidských život, za nezměrné utrpení dalších, za nepředstavitelně vysoké materiální ztráty. A pokud narazíte na takovou alespoň zlomkovitou informaci, pak je vždy na čas pouze ojedinělá. Na druhé straně se ve zmíněných médiích velmi často můžete dočíst, že první světovou válku vyvolali Srbové a že za nacistický teror v druhé světové válce na českém národu před popravou a po popravě Heydricha může dr. E. Beneš a náš zahraniční odboj, že genocida Slovanů, tedy ani Čechů, se nekonala. K takovýmto tvrzením redakce zmíněných tiskovin často používají dopisy čtenářů nebo nejmenované zdroje. To odpovídá „zvyklostem“ sudetů. Když čtete projevy např. B. Posselta, tak zjistíte, že nejednou mluví o „jednom novináři“ či „politicích“, které zatím nemůže jmenovat. Na posledním sjezdu se odvolával na jednoho takového, který údajně navrhoval, aby v Praze byl postaven ústřední pomník vyhnaným Němcům. Jindy jsou to zase politici, kteří doporučují, aby příští sudetoněmecký sjezd se konal v ČR. A tak dále a dále. Když však někteří němečtí intelektuálové poukazují na hnědou minulost a částečně i přítomnost sudetů a v souladu s historickou pravdou ukazují na falešné vidění minulosti, pak z řad českých „přátel“ sudetoněmecké věci se ozývá přání, aby raději mlčeli. Např. i pan Doležal patří k takovýmto zasloužilým borcům.
Podívejme se tedy do minulosti, jak tomu bylo s druhou světovou válkou, jak statečně wehrmacht a další německé ozbrojené složky bojovaly za nadvládu německého národa, jemuž měli sloužit podlidé, především Slované. Židé měly být bezezbytku vyvraždění, Slované jen „podstatně početně redukováni“, tedy také většina Slovanů, včetně Čechů, měla být vyvražděna.
„Když muži 295. pěší divize dorazili v polovině srpna 1941 do městečka Bílá Cerkva - jak se říkalo "na zotavenou" -, měli za sebou několikatýdenní těžké boje. Vyčerpaní pěšáci si přáli jediné: "klid". Ale o tom nemohlo být v Bílé Cerkvi ani řeči. V lokalitě osídlené Židy slyšeli vojáci výstřely. Franz Kohler, radista divize, chtěl osobně zjistit, co se v blízkém lese děje. Když přišel ke střelnici místních kasáren, nemohl uvěřit vlastním očím: "Stála tam řada lidí a všichni najednou dělali kotrmelce. Co to má znamenat, pomyslel jsem si. Přišel jsem blíž a uviděl jsem, že jsou stříleni. Všichni padali do jámy." Byla u toho část zvláštního komanda SS a ukrajinská milice, které vraždily několik set židovských mužů a žen. Kohler viděl strašlivé věci: "Byl tam starší muž a dvě ženy, určitě to byly jeho dcery, to byla poslední trojice. Muž vzal ženy za ruce, poté přistoupil esesák a zastřelil je z pistole ranou do týla." Když se Franz Kohler otřesen ptal, co se stane s dětmi těchto lidí, odpověděl mu jeden ze střelců: "To se nás netýká. My střílíme jen od čtrnácti po dědečky. Děti nejsou naše věc."
Co se s dětmi z Bílé Cerkve stalo, to se vojáci 295. divize dozvěděli po několika dnech. SS je zavřely v budově na kraji města - bez vody, bez jídla. Za týden odvezla nákladní auta první děti: k zastřelení. V domě zůstalo zavřených asi devadesát dětí. Vegetovaly tam v žalostných podmínkách, střeženy ukrajinskou milicí. Pláč a sténání dětí se nedaly přeslechnout v širém okolí. O situaci dětí začali brzy mluvit vojáci, kteří zde měli odpočívat. Odpoledne 20. srpna seděli katolický polní kurát Ernst Tewes a jeho evangelický kolega Gerhard Wilczek v důstojnické jídelně u oběda. Tam je o osudu židovských dětí informoval jeden velmi pobouřený poddůstojník a prosil oba duchovní, aby pomohli. Ti se vydali na obhlídku příslušné budovy a katolický divizní farář o tom služební cestou zaslal zprávu: "Ve dvou místnostech jsme nalezli asi 90... dětí ve věku od několika měsíců do 5, 6 či 7 let. ... Obě místnosti, kde byly děti umístěny, byly plné špíny. Děti seděly nebo ležely na zemi znečištěné jejich výkaly. Mnoha jen zpola oblečeným dětem seděly mouchy na nohou a na podbřišku. Některé větší děti (2,3,4 roky) oškrabávaly ze stěn omítku a jedly ji. Vzduch odporně páchl a malé děti, hlavně ty, které byly staré jen pár měsíců, bez ustání plakaly a sténaly." Dozvěděl se rovněž, že jde o děti zastřelených Židů a Židovek, které teď samy čekají, než budou zastřeleny.
Iniciativy se chopil první důstojník generálního štábu, podplukovník Helmuth Groscurth, zděšený skutečností, že mají být zastřeleny děti. Okamžitě se obrátil na svého nadřízeného polního maršála von Reichenaua. Tento polní velitel, do jehož kompetence spadala i Bílá Cerkva, hned úvodem prohlásil, že "vyhlazení židovských žen a dětí pokládá za nutné, bez ohledu na formu, jakou se to stane". Groscurthova naděje, že se děti podaří přece jen zachránit, vzala rychle za své. Reichenau, jeden z kariéristů "třetí říše", Groscurthovi odpověděl a nařídil: "V zásadě jsem rozhodl, že akce, která jednou začala, se musí účelně dokončit." A potom německý polní maršál ostrými slovy pokáral podplukovníka, který napsal, že tato "opatření proti ženám a dětem" se nijak neliší od "zvěrstev protivníka", o nichž ,je mužstvo neustále informováno": "Toto konstatování musím označit za nesprávné a za nanejvýš nepřístojné a nevhodné. Navíc je v otevřeném dopise, který projde mnoha rukama. Bylo by lepší, kdybyste byl zprávu vůbec nenapsal." Tolik k morálce polního maršála von Reichenaua. Vrchní velitel 6. armády zavraždění židovských dětí nejen schválil, ale dokonce i sám přikázal.
SS-obersturmfiihrer zvláštního komanda 4a si vzpomínal, jak se tehdy rozhořel spor o to, kdo má děti z Bílé Cerkve zastřelit. Häfner měl zpočátku značné námitky proti tomu, že by k tomu měl odvelet příslušníky svých zbraní SS: šlo totiž převážně o mladé muže, z nichž někteří měli doma také děti. Když Häfner doporučil, aby byla úkolem pověřena ukrajinská milice polního velitele, "nikdo proti tomuto návrhu nic nenamítal". Němci se v podobných případech spokojili tím, že oblast uzavřeli - a někteří propadali skutečně iluzi, že se takto osobně vražděním dětí neproviní, že vina padne jen na domácí kolaboranty.
Z morálního hlediska byl podle nich přece rozdíl střílet dospělé, nebo starce či nevinné děti. Juozas Maleksanas, důstojník dobrovolnického litevského policejního praporu, vzpomínal po téměř po 60 letech na chvíle, kdy tato "akce" probíhala: "Jestli jsme plakali? Ne, neplakali jsme, žádné slzy jsme nad tím neprolévali. Cítili jsme se vinní, ale nakonec jsme museli dělat, co nám rozkázali. Nikdo se rozkazu nevzepřel, nikdo se proti ,akci' nestavěl. Jednoduše jsme nemohli." V roce 1941 si Maleksanas nechtěl před německými veliteli dovolit vůči obětem žádné city - poslušnost u něj stála na prvním místě.
Rozele Goldensteinová zažila brutalitu popravčích komand na vlastní kůži: "Sehnali nás, děti, dohromady, že nás zastřelí. Některé se pokoušely utéci. Ty však zastřelili na místě." Rozele byla přesvědčena, že nadcházejí poslední okamžiky jejího života, cesta k jámě pro ni byla již téměř vykoupením po dnech a týdnech čekání v nejistotě a osamění: "Zastřelili mi matku, chtěla jsem být také mrtvá, a teď k tomu mělo dojít. Věděla jsem, že se s matkou zase shledám. Měla jsem sice hrozný strach, ale bylo mi jasné, že raději umřu, než bych dál takhle žila!" Mladá Židovka přežila vraždění jako zázrakem. Při prvních výstřelech spadla do jámy, napadaly na ni mrtvoly a bez hnutí ležící dívku zakryly. Rozele byla pevně přesvědčená, že je po smrti. Teprve za několik minut dítě poznalo, že ještě žije. Když slyšela, že vrazi opilí a se zpěvem z místa na kraji lesa odcházejí, vylezla z díry a schovala se.
Většina střelců se snažila se ujistit, že oběti skutečně také nežijí. Maleksanas vysvětluje: "Rodiče se často pokoušeli zachránit děti tak, že je brali do náruče. Nechápali, že tím děti ještě víc trpí. Když totiž nebyly zastřeleny, pak se v jámě pod rodiči udusily. Snažil jsem se vždy mířit přímo do srdce, kde měli žlutou hvězdu. Abych si byl jist, že jsou opravdu mrtví." Když si Němci všimli, že při zahazování jámy se ještě "něco hýbe", padaly výstřely z milosti.“ (Guido Knapp, Holocaust, Mnichov, 2006, str. 77-81, Euromedia Group, Praha 2008)
Připravil J. Skalský
Pozn. redakce: Hrdinný maršál Reichenau dal dokonce rozkaz k popravě židovských dětí. Za zmínku stojí, že vyvražďování Židů se zúčastnili i milicionáři z Litvy, Estonska i Lotyšska. Z občanů těchto států vznikaly i jednotky SS. Dodnes jsou tito esesáci v Pobaltí oslavováni jako hrdinové. Dokonce zahraniční esesáci, snad ještě podle nařízení samotného führera, dostávají od SRN měsíční penze. Jak pak ne, když se tak „zasloužili“ o novou Evropu! Pan Schwarzenberg jistě o tom ví, ale neprotestuje. Asi je mu to srdečně jedno. To je, vzhledem k jeho politickému zaměření, pochopitelné. Co však dělá Evropská unie? Proč neprotestuje?
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz