Vývoj Německa k možné válce očima Němce, VIII.
Německo a příští válka
Wolfgang Michal, Berlín 1995
Afrika
Vítr naděje vane nad celou Afrikou. Konflikt mezi Východem a Západem skončil. Vznikají tucty nových stran. Na své vlajky píší jen jedno heslo – demokratizace. Doba starých diktatur končí. Nastává období svobody projevu, shromažďování a svobodných voleb.
Ekonomicky viděno je však toto období katastrofou. Düsseldorfský obchodní deník v roce 1993 napsal: „Afrika prohrála na scéně celosvětových politických změn. Pomoc na vývoj, kterou poskytovaly průmyslové státy, stagnuje. Klesá ochota investovat v Africe. Veškeré peníze tečou směr východní Evropa. Klesající ceny surovin ruinují státní rozpočty a ženou státní zadluženost do neúměrnosti. Obchod, i sám obchod s Německem, představuje dvojmístné ztráty. Afrika je opět „hladový kontinent“. Hospodářský, politický a strategický význam Afriky tenduje k nule. Afrika je kontinentem utrpení. V Angole, Libérií, Somálsku, Sudanu a v jiných státech jsou lidé na útěku. Hledají pomoc a úkryt před občanskými válkami. Stále více států slábne či se dokonce rozpadá. Dosavadní humanitární pomoc nestačí. Proti hladu, suchu, válkám a epidemiím lidstvo musí Afričanům více pomáhat. Má „bílý muž“ ochránit Afriku před Afričany? Bílý muž je připraven!
Joachim Riedl zahájil v roce 1992 diskusi, ve které zastával stanovisko, že Africe je nutno odebrat „svéprávnost“. Nepřenechávejme Afriku Afričanům! Postavte ji pod kuratelu.! To byly jeho požadavky. V tu dobu přistáli Američané v Somálsku.. Spiegel přinesl titulky : „Kontinent bídy – Afrika“, Záchranou Afriky je běloch“. V dubnu 1993 je v časopise „Die Woche“ položena otázka: Má být Afrika opět kolonizována? Zatím jde jenom o otázku. Zatím nikdo neuvažuje o německé jihozápadní Africe. Francie a Anglie si také nárokují velký kus Afriky pro sebe. Sami Němci jim k tomu dodali odvahu. Před sjednocením Německa radili Francouzům: „Starejte se o Afriku!“ Francouzi to udělali.
Nezapomeňme na Ruandu! V červnu 1994 zde intervenovalo 2 500 elitních francouzských vojáků, kteří vytvořili „ochranou zónu“. Jihoněmecké noviny tento krok označili za nebezpečnou koloniální procházku. Spiegel francouzskou intervenci dokonce označil za nejnebezpečnější vojenskou akci západních mocností od vylodění Američanů v Somálsku.
V posledních třiceti letech intervenovala Francie v afrických státech více než dvacetkrát, a to většinou ve prospěch zkorumpovaných potentátů jako byl např. Mobutu a Bokassa. Při těchto akcích se jen velmi málo hledělo na lidská práva. Přesto ministr obrany prohlásil, že Francie není v Ruandě proto, aby hájila své zájmy, ale proto, aby zastavila vyvražďování obyvatelstva. V současnosti má Francie v šesti afrických státech své jednotky v počtu kolem 9 000 mužů. Se sedmi státy má Francie smlouvu o vojenské pomoci. Devatenácti státům poskytuje značnou vojenskou pomoc. Kolem 8000 jejich vojenských poradců pracuje na kontinentě. Francie kontroluje hospodářství celé západní a centrální Afriky. Kromě toho má monopolní postavení v africké zóně franku. Gabun nebo Kongo mohou prodávat svou naftu pouze přes francouzský koncern Elf Aquitaine. Již před čtyřiceti lety prohlásil francouzský ministr pro kolonizaci F. Mitterand: „Bez Afriky nebude existovat žádná francouzská historie 20. století.“ Toto opakoval i na 18. africko-francouzském setkání v listopadu 1994. Jedinou změnou bylo, že z 20. století udělal 21. století. Afrika by tedy měla, podle přání Francouzů, zůstat i v příštím století „francouzským Harlemem.“
Otázkou je, co se stane, když i Němci objeví své vitální zájmy o Afriku, např. o Namibii nebo Zaire. Co se stane, když Němci zjistí, že je Francouzi a Angličané předběhli, aby se v Africe odškodnili za značně snížení své moci v Evropě. Ještě dnes se Němci snaží světu namluvit, že Německo nemá v Africe, stejně jako na Balkánu, žádné zájmy. Opakuji totéž, co světu již v 70. letech 19. století tvrdil Bismarck. Říkal: „ Černý kontinent – to je něco pro dobrodruhy, misionáře, vědce a blázny.“
ČÍNA – místo na slunci
V prvních letech po pádu berlínské zdi byla Čína pro německou zahraniční politiku tabu. Krvavé události na náměstí Nebeského míru v červnu 1989, které proběhly s vědomím čínského ministerského předsedy Li Penga, mohly mít své opakování v Lipsku nebo v Berlíně. Kdo do lidu nechá střílet, nemůže být nikdy partnerem k rozhovorům. Sama „Mladá unie“ neviděla šanci na smíření s „vražednou bandou“ Li Penga.
Stanoviska morálky se však těžko srovnávají s reálnou politikou a národními zájmy. Proto, když Němci o rozkvětu asijského hospodářství a jeho trhu slyší, odsunují své morální zásady.
V listopadu 1992 odcestoval Klaus Kinkel do Pekingu s úmyslem znormalizovat vztahy s nejlidnatější zemí světa. Když se vrátil domů, prohlásil: „Vztahy jsou téměř normální“. Již čtyři měsíce poté konstatoval ministr hospodářství Günter Rexrodt, že vývoz Německa do Číny ohromně vzrůstá, v roce 1992 o 40 % a v roce 1993 dokonce o 100 %. V německém zahraničním obchodě byla Čína v těchto letech jedinou pozitivní výjimkou. Ani to však Německu nebylo dost. Jestliže chce obstát v konkurenci s Francií, Anglií, Japonskem a USA, musí bojovat pěstmi. A tak začalo mezi Německem a Čínou to, co se nazývá politikou velkých obchodů.
V listopadu 1993 odcestoval kancléř Kohl jako představitel i německých hospodářských zájmů do Pekingu. Doprovázeli jej němečtí průmyslníci i bankéři; Hilmar Kopper, šéf Daimler-Benz a Siemens. “Zeit“ v této souvislosti napsal, že podobná delegace ještě nikdy kancléře Kohla při jeho zahraniční cestě nedoprovázela. Jen Vilém II. cestoval s podobnou výpravou.
Nová politika Německa vůči Asií přináší zakázky v miliardové výši, např. nová železniční trať z Pekingu do Šanghaje, metro v Kantonu, atomové elektrárny, dálnice, letiště, telefonní vedení. Číňané kupují jako posedlí. Chybí jim sice peníze, ale doufají, že najdou investory, kteří nejen objekt staví, ale také sami investují, kteří stavby financují, a to za použití úvěrů, které by Čína získala za výhodnějších podmínek. Li Peng za potlesku „německého hospodářství“ vyslovil přání: „Doufám, že spolkový kancléř prosadí výhodné exportní kredity.“ A tak financuje ministerstvo pro vývojovou pomoc stavbu metra, kterou provádí firma Siemens, 350 milionovým úvěrem za vysněných podmínek – splatnost do 40 let, 0,5 % úroku.
Také Francie a Japonsko bojují o přízeň Číny půjčkami. Boj mezi firmami vyústil v boj mezi zeměmi. Pro Německo jako hospodářskou velmoc, je spolupráce s Čínou životně nutná. Od této spolupráce závisí úspěšnost vývozu a zaměstnanost. Čína se těší výjimečné pozornosti. 45 000 firem zahraničních podnikatelů bojuje o nejlepší zakázky. To je třikrát více než v USA a to je také světový rekord.
Žádný stát na světě neposkytuje zázemí tolika zahraničním koncernům jako Čína. Žádný jiný stát neposkytuje takové gigantické zakázky. V příštích letech chce čínská vláda vydat 2,5 bilionů dolarů na přestavby infrastruktury. 90 miliard dolarů chce investovat do 1 200 nových letadel. 1,2 miliardy Číňanů hodlá vyměnit kolo za auto. Čína působí na investory jako opium.