Vývoj Německa k možné válce očima Němce, VII.

Německo a příští válka

Wolfgang Michal, Berlín 1995

Orient

Ještě v červnu 1991, když už situace na Balkáně se stávala téměř bezvýchodnou, pokusila se Evropská unie všemi prostředky podpořit Jugoslávii jako jednotný stát. Prezident komise EU Jaques Deloros lákal dohadující se strany programy okamžité pomoci, nabízel půjčky několik miliard dolarů a rychlou asociaci země do EU: Přesto Slovinci a Chorvati byli k neudržení. 25. 6. 1991 vyhlásili svoji  samostatnost a odmítli se zúčastnit jakýchkoliv jednání  o možné společné budoucnosti všech jugoslávských národů.  Tím začala v Jugoslávii válka. Tím opět byla nastolena otázka Orientu. Evropské mocnosti se nedohodly na tom, co je nutné dělat. Velká Británie, Francie a Holandsko trvaly na zachování jednoty státu, stejně jako USA a generální tajemník OSN.  Němci se však vyslovili pro uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska. Stanovisko ostatních států se jim podařilo zvrátit. 15. ledna 1992 uznala EU Chorvatsko a Slovinsko, Makedonie a Bosna následovaly. JUGOSLÁVIE ZANIKLA. Válka o Bosnu mohla začít.

24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena. Tento požadavek se brzy stal požadavkem veřejnosti. Jak k tomu došlo? V srpnu viděl celý svět vyhublé postavy vězňů ze srbských koncentračních táborů. Na podzim se veřejnost dozvěděla o masovém znásilňování muslimských žen Srby. V lednu 1993 vypracoval poslanec CDU Stefan Schwarz zprávu o pokusech na lidech, prováděných jedním „srbským Josefem Mengelem“. V únoru 1994 přinesly televizní stanice snad na celém světě drastické záběry roztrhaných mrtvol na tržišti v Sarajevu.  V dubnu svět slyšel zoufalé volání o pomoc z obklíčeného Goražde. Podněcují se zprávy o národnostních čistkách, o vyvražďování národnostních skupin (nepoměrně méně byla veřejnost informována o zločinech chorvatské a muslimské strany, pozn. red.)

Otázkou bylo, jak dostat tuto válku pod kontrolu. Mají do bojů zasáhnout bojové jednotky NATO, mají být vytvořeny ochranné zóny, má být dodržováno embargo nebo mají být na Balkán dodávány i těžké zbraně? Odpověď byla dlouho hledána.

Wolfgang Schäuble v dubnu 1994 prohlásil: „Pro nás je Bosna důležitější než cokoli jiného.“ Proč je Bosna tak důležitá? Nejde jen o Balkán. Jde o celou Osmanskou říši. Bosna je jen místem řezu, na kterém jedna světová mocnost jiné mocnosti odřezává cestu. Jedna chce ke Středozemnímu moři, druhá k Perskému zálivu. Jednou mocností je Rusko, druhou Německo. Zde na Balkáně opět ožívá stará rivalita. Německo opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření Středoevropského svazku.

Společně s Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Turecko-Osmanskou říší, která zahrnovala Sýrii, Palestinu a Izrael, ústřední mocnosti v čele s Německem  téměř dosáhly cíle sledované první světovou válkou. Vojensky a ekonomicky měl tento obrovský podnik dosáhnout „Bagdádské linie“, která by umožnila vybudování železnice z Berlína až k Perskému zálivu. Bagdádská linie měla světu ukázat: vše, co leží nalevo i napravo od kolejí, je naše.

Tento německý plán měl ale jedno slabé místo: S R B S K O. Tato malá země ležela jako časovaná bomba na kolejích a ohrožovala projekt.

Také Rusko usiluje o svou zónu vlivu – od Moskvy až na pobřeží Středozemního moře.Také Rusko sní svůj starý carský sen o „osvobození“ Konstantinopolu. V roce 1878 bylo Rusko blízko svému cíli. S Bismarckovou pomocí však bylo zatlačeno zpět. Jestliže však Rusko chtělo svého cíle dosáhnout, muselo odříznout Německo od Orientu. Do cesty sledované Německem se dostalo Srbsko.Tak se dostala tato malá balkánská zem do středu pozornosti dvou imperialistických velmocí.  Německé a ruské sny na sebe narazily. Srbsko je v pravém slova smyslu „křížem Balkánu“. Jeho poloha je důvodem, proč se v Bosně tak bojuje. Rusko by bylo u cíle, kdyby Srbsko dostalo přístav Adrii. Díky této skutečnosti je Albánie nezávislá. Evropské mocnosti ji považuji za závoru proti Rusku. Bulharsko, největší přítel Ruska na Balkáně,  nezískalo ze stejných důvodů přístup ke Středozemnímu moři. Řecko, kulturou i jinak na Rusku vázané, muselo proto vstoupit do NATO. Na oplátku toho měli Němci, po tom, co již Chorvatsko a Slovinsko hospodářsky anektovali, vzdát se Bosny.  Němci nesmí získat rozhodující vliv na trase, která vede na Kavkaz nebo dokonce do Tádžikistánu, která odděluje Rusko od teplého jihu., ale která především otevírá Německu  možnost pro vytvoření ohromné ekonomické zóny vlivu.

Jedním z těžišť německé strategie, podobně jako za doby císařství, je bratrství ve zbrani s Tureckem. Vojensky Turecko patří k NATO. Od roku 1964 vyvezlo Německo do Turecka zbraně a válečný materiál v hodnotě 6 miliard DM. Od rozpuštění Lidové armády Německé demokratické republiky je Turecko přímo přecpáno zbraněmi z její výzbroje. V roce 1993 se SRN v obchodu se zbraněmi dostala z 5. na 2. místo ve světě.

Celá turecká armáda byla vyzbrojena. Získala 2.400 tanků, 4.500 bojových letadel, 70 lodí, 51.000 vojenských vozidel. V průběhu války proti Iráku dostalo Turecko v rámci „zvláštní pomoci“ ještě 1.000 nákladních vozidel, 300 pancéřů, 5.000 kulometů, 100.000 granátů, 250.000 protitankových raket, 250.000 kalašnikovů a mnoho desítek tun munice. Vše za 1,5 miliard marek. Obrana Ankaru dnes přijde na 1/4 státního rozpočtu.

 Mnohé zbraně, které dodávají Němci do Turecka, nasazují Turci proti Kurdům, což ovšem německou vládu nijak neznepokojuje. Podle slov politika Křesťanskodemokratické strany, Karla Lamerrse, pracujícího na ministerstvu  zahraničí SRN, je Kurdům úplně jedno, zda budou zabiti německými nebo ruskými zbraněmi. Němci chtějí být důslední při dodržování lidských práv. Proto při každém masakru, jako např. při kurdské slavnosti Nového roku, dodávky zbraní zastavují. Bohužel však nejdéle na dva měsíce.  Pak zbraně dodávají dál a ještě pilněji. Turecko slibuje, že bude německé zbraně používat pouze v rámci NATO:  Tento rámec se ale od roku 1991 rozšířil i na boj proti teroristům. Zbraně spolkové armády, ale neslouží k potlačování Kurdů ve východní Anatolii: Bohužel se dostávaly oklikou přes Istanbul i do Kosova a tím do rukou bosenských Muslimů.

V obou směrech spolupracuje Německo a Turecko ruku v ruce. Společně usilovali o nasazení jednotek NATO v Bosně, společně chtěli zrušit embargo proti Muslimům, společně pěstují své vztahy v Iráku.Zatímco se Turecko považuje za ochranou mocnost všech Muslimů na Balkáně. Německo se snaží být mocností garanční.

Nejvýznamnějším cílem německé orientální politiky je svolání druhého berlínského kongresu, na kterém, za předsednictví kancléře Kohla, by byly vyřešeny všechny problémy Balkánu ve prospěch německých zájmů. Němci chtějí před očima celého světa postoupit do ligy světové politiky. Německo by se v uvedeném smyslu mělo stát zárukou míru.

Zůstává ještě jeden vzdálený cíl: Perský záliv. Zde chtějí Němci vytvořit gigantickou zónu  vlivu a vývoje z německé milosti.  Süddetsche Zeitung  položil též otázku: „Nemáme také vitální zájmy na Blízkém východě?“

Mírový proces na Blízkém východě zrodil ty nejkrásnější představy. Na mezinárodní hospodářské konferenci v Casablance v říjnu 1994 byl schválen investiční program, na kterém je možno vydělat miliardy. Nejedná se pouze o stavby dálnic a tunelů pod Středozemním mořem, ale také o stavbu železnice z Istanbulu do Káhiry. Oči německých bankéřů se rozsvítily.

Nyní musí vymyslet, jak by vytlačili francouzskou a britskou konkurenci z této německo-turecké zóny vlivu. „Bagdádskou“ železnici chtějí stavět sami. A tak německá orientální politika dostává v mnohých detailech obrysy, které již před sto lety vyznačili politici císařského Německa. Tím by byla základní konstelace pro pozdější válku určena.  Vytlačení Ruska, odklon od Anglie a Francie, navazování kontaktů s bývalými zeměmi Rakousko-Uherska, spolupráce s Tureckem znamená, že expanzivní německá zahraniční politika směřuje automaticky opět na jihovýchod. Tam již dříve existovaly velmi vhodné podmínky pro válku.

Ozbrojení „nemocného muže na Bosporu“ firmou Krupp a reorganizace turecké armády německou vojenskou misí, přivedly Rusy již v roce 1887 k jednoznačným závěrům, že cesta do Konstantinopole povede přes Berlín, ovládaným bojechtivými německými generály a maršály.

Historie se opakuje. Již v tehdejší době používali Turci německé zbraně k vyhlazování národnostních menšin. Tehdy to byli Arménci. Při masakrech v letech 1895-1896 přišlo o život 200 000 lidí. Ani tehdy to německou vládu nevyvedlo z klidu.