Vývoj Německa k možné válce očima Němce, VI.
Německo a příští válka
Wolfgang Michal
Berlín, 1995
Rusko – nedohledný prostor
Po pádu berlínské zdi to vypadalo, jakoby slavný spis Emmanuela Kanta „O věčném míru“ se stal skutečností. Patnáct měsíců, až do války v Perském zálivu, panovala nepopsatelná euforie. Helmut Kohl ve svém deseti bodovém programu k obnovení jednoty Německa označil Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE) za srdce evropské architektury. Michail Gorbačov mluvil „o evropském společném domě.“ Ministři zahraničí Hans Ditrich Genscher (SRN) a James Baker (USA) snili o „evropsko-atlantické bezpečnostní (obranné) společnosti od Vancouru až po Vladivostok. Společné všem těmto snům bylo jedno – Rusko – říše zla, byla přijata do okruhu civilizovaných národů. Ale Gorbačov a Genscher, tehdy nejoblíbenější politici Němců, koncem roku 1991 zcela nečekaně zmizeli z politického jeviště. V roce 1992 začíná nový, jiný čas. Začíná obnovením staleté rivality mezi Ruskem a Německem. Znovu spojené Německo hodlá Rusko vytlačit z Evropy. Nemocný muž v Moskvě se proti tomu nemůže bránit (Putin dneška,není Jelcinem minulosti-red.). Je přetížen i vnitřními problémy země, takže se zdá, že Německo má na východě volnou ruku. Předvojem jeho úsilí je hospodářská politika. Více než 130 miliard marek Německo napumpovalo do států bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. To je víc, než nabídly všechny ostatní státy společně.
V roce 1994 dosáhl obchod poprvé hranice 100 miliard marek. Die Zeit mluvíl o „tažení k vysněným trhům“. Padají i jiná hesla: „Průlom na východ“ nebo „operace východ“. Drážďanská banka v celostránkových inzerátech uvádí dvojsmyslné titulky: „K Polsku jsou si věřitelé zajedno“. V Ukrajině stojí němečtí obchodníci a podnikatelé na startovní čáře.
Nápadné je, že německý kapitál se koncentrovaně zakupuje v oblastech těch, které v dřívější době patřily pod nadvládu Rakouska- Uherska a Německa, např. ve Slezsku, Maďarsku a v Čechách. Berlínský vydavatel Wolf Jobst prohlásil, že Německo bude muset převzít klíčové funkce v Maďarsku, v Čechách, na Moravě, ale především v Polsku. Orientace těchto zemí na Německo je zásadně jednoznačná.
Seidler, který vydal deseti dílné monumentální dílo „Německé dějiny ve východní Evropě“, jde ještě dál: „Až se překlenou potíže znovusjednocení, ovládne Německo hospodářsky východní Evropu a touto cestou se mu pravděpodobně podaří to, co se Třetí říši s několika sty divizemi nepodařilo – totiž ovládnutí nekonečného prostoru mezi Bugem, Dněprem a Donem.
V lednu 1994 zformulovali čtyři poslanci CDU/CSU program k tzv „Königsbergské otázce“ (Kaliningradu a jeho okolí –pozn. red.) Připomínají návrh dřívějšího předsedy Německé banky udělat z oblasti kolem Baltického moře zónu volného obchodu.
F.Pflïger, poslanec CDU/CSU, však vyslovil obavy, že by se východní Prusko (součást Ruska, pozn. red.) mohlo stát oblastí napětí a tak by se proces demokratizace a integrace střední a východní Evropy zastavil a hospodářská asanace zemí bývalého východního bloku by se dramaticky ztížila. Experti proto z tohoto důvodu připomínají, že řešení „Köngsbergské otázky“ nevyžaduje ruskou odpověď, nýbrž evropskou.
Rusové se cítí ukřivděni. Jsou názoru, že se s nimi špatně jedná. Stěžují si, že větší část finanční pomoci západních států směřovala především do východní Evropy a na ně se dostaly jen drobky. Rusko je považováno za ostrov přírodního bohatství, který má být vykořisťován, nikoliv vybudován. Ruskému zemědělství je export na západ ztěžován, a import technických výrobků rušen zbytečnými kontrolami. Co bylo pro Rusko obzvlášť ponižující, že se Německo rozloučilo s ruskými jednotkami jako s částmi vítězné mocnosti druhé třídy, přísně separované od západních spojenců. Prezident Jelcin prohlásil, že Rusko nežádá žádná zvláštní práva, ale požaduje stejná práva jako ostatní evropské země. Přitom je Rusko světovou mocností, která musí být respektována.
Napůl prosebně, napůl výhrůžně usiluje Jelcin a jeho ministr zahraničí o spolupráci Ruska, Německa a ostatní Evropy. V roce 1994 prohlásil Kozyrev, tehdejším ministr zahraničí, že kdo pochybuje o rusko-německém partnerství, ten pokládá minu k základům evropské stability. Přesto však izolace Ruska je již jasnou skutečností.
V březnu 1994 zveřejnil bývalý americký bezpečnostní poradce Zbigniev Brzezinski
Tezi, v níž se s ohledem na možné selhání demokratizačního procesu v Rusku, žádá přezkoumání americké zahraniční politiky vůči Moskvě.Vztah k Rusku se změnil. Líbánky skončily. V létě 1994 se vznáší na Rusko největší kritika od časů Brežněva. Všude se objevují ruští pašeráci částic atomových zbraní a způsobují paniku. Také extremismus červeno-hnědých, pod vedením Žirinovského. Hitlera Rusů , nahání Němcům studený pot na zádech. Na konci léta napsal Josef Joffe: „Rusko nemůže být integrováno ani v EU, ani v NATO. Rusko musí zůstat venku.“ M. Gorbačov, dříve oslavovaný hrdiny, zareagoval: „Kdo se pokusí Rusko izolovat, dostane se do potíží.“ Nastane situace, před kterou západ varuje – nový ruský imperialismus může znovu vzniknout.
Tři roky po rozpadu Sovětského svazu dosáhlo Společenství nezávislých států svých starých rozměrů. S výjimkou baltských států přicházejí staří odpadlíci méně nebo více dobrovolně zpět do náruče velkého bratra. Cíleným rozpoutáváním konfliktu na Kavkaze, ve střední Asii a na Krymu, přerušováním dodávek nafty na Ukrajině a Bělorusku, nasazením ruských posádek „k zajištění míru“ v Azerbejdžánu, Tadžikistánu a Moldavii, jsou bývalé sovětské republiky uvařeny do měkka.
Od listopadu 1993 platí následující vojenská doktrína. Bývalé sovětské republiky jsou považovány za „blízkou cizinu“. To znamená, že jejich suverenita je ohraničena. Rusko má v úmyslu násilně intervenovat, kdyby došlo k ohrožení ruské menšiny nebo ruských vojenských základen. To se může stát právě tak na Ukrajině, kde žije 12 milionů Rusů, jako v Moldávii, kde ruská 14. armáda obsadila část země.
Pružně reagují Rusové ve východní Evropě. Na prostor mezi Ruskem a Německem otevřeně prohlašuje svůj nárok mocný soused Ruska, Německo. Proto Rusko se snaží působit k zachování stability v této části Evropy. K tomu užívá starokomunistickou variantu strategie. Ovlivňuje levicové síly. Exkomunisté, za pomoci starých struktur, soustavnou mravenčí prací ovládli mnohé parlamenty. S výjimkou České republiky, Lotyšska a Estonska, vládnou od Litvy na severu, až po Bulharsko na jihu.
Další krok Ruska spočívá v ovlivňování východoevropských států svou NATO a „evro“ skepsí. Tak se snaží držet západní struktury co nejdále od sebe.
Stejně jako Francie a Anglie vidí Rusové své zájmy daleko od Evropy. Čína je pro Rusko mnohem zajímavější než Evropa. Novými nejsou ani toto myšlení, ani tato politika. J. Joffe v září 1994 napsal: „Politika nového Ruska není odlišná od politiky Alexandra II. v 19. století, když Rusko ve své nouzi hledalo spásu na jihu a na východě.“ Joffe jen zapomněl dodat, že také dnešní německá politika není odlišná od politiky Bismarckovy. V době založení říše byly mezi Německem a Ruskem ty nejlepší vztahy. Rusko vznik německé říše umožnilo, protože se v průběhu německo-francouzské války chovalo neutrálně. Německo pak bylo, potom co car svou Krymskou válku proti Anglii, Francii a Rakousko-Uhersku prohrál, jediným přítelem Ruska na západě. Alexander II. věřil, že si Němce vděčností zavázal na celé věky. Bismarck se však nespokojil s úlohou juniora a hledal třetího partnera. Našel ho v Rakousku-Uhersku. Tento svazek tří mocností byl od počátku jen politickým, nouzovým řešením. Zájmy Rakouska a Ruska se střetávaly na Balkáně. Když se Bosna, Srbsko a později i Bulharsko postavily proti turecké nadvládě, využilo Rusko této příležitosti a vytlačilo Osmanskou říši z Evropy. Výsledek války, který byl v roce 1877 potvrzen mírovou smlouvou, se nehodil ani Rakušanům, ani Angličanům, protože Rusko po vzniku „Velkého Bulharska“, mělo volnou cestu ke Středozemnímu moři. Obě mocnosti žádaly Bismarcka o pomoc. Bismarck věřil, že je schopný tento těžký konflikt vyřešit. Nakonec se však při jeho řešení ukázal jako příliš „malý“. Nestál, jak ubezpečoval, nad zájmy Balkánu. Stál uprostřed. Nakonec se rozhodl pro Rakousko-Uhersko, nikoliv pro Rusko. Toto rozhodnutí podnítilo „zákopového společenství“ a o 36 let vedlo ke světové válce.
Berlínský kongres v roce 1878 znamenal v mnohém obrat. Zklamání nad „vyhozením“ z Evropy, blokáda německého trhu pro ruské obilí, odmítání dalších půjček, to vše zradikalizovalo náladu v Rusku. Přestože Alexander II. a jeho ministr zahraničí, stejně jako Jelcin a Kozyrev, se snažili rusko-německé vztahy zachránit, bylo však již pozdě. Co bylo osudovým pro ukončení dobrých rusko-německých vztahů? Orientace Německa i Ruska na jih. Německo se stalo osamoceným v Evropě. Jeho zájmy směřovaly na východ a jihovýchod. Střízlivou politiku Bismarcka vystřídala imperialistická politika císaře Viléma II, nasměrovaná na Orient. Na Balkáně a v Turecku se střetly nejsilnější mocnosti kontinentu, Rusko a Německo.