Vývoj Německa k možné válce očima Němce, V.

Německo a příští válka

Wolfgang Michal, Berlín 1995

II. Svět

Strategická normalizace

Potom co Německo svou koncepci „jádra Evropy“ určilo svým sousedům místo, je připraveno věnovat  se  yyššímu poslání.. Zvýšená mezinárodní odpovědnost vyžaduje, aby Německo nevystupovalo pouze jako evropská mocnost, nýbrž jako světová mocnost. Což znamená se postavit se na společný stupeň, které již 50 let stojí zcela nejvýš. Rovnost s velkým bratrem na druhé straně velké louže je dalším etapovým cílem německé politiky.

Dosažení tohoto cíle předpokládá, kromě jiného, i stálé zastoupení v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů. Mezi další předpoklady tohoto vzestupu patří: armádní jednotky, které je možné globálně nasazovat, dispozice s atomovými zbraněmi, němčinu jako světový jazyk a vstup Berlína mezi světová města.

Bude-li Německo pilné a vytrvalé, dosáhne uvedených cílů během  příštích dvaceti let. I císařské Německo potřebovalo 25 let, než mohlo Jeho císařské Veličenstvo zcela hrdě prohlásit, že „z Německé říše se stala světová říše.“ Teprve potom se Německo otevřeně postavilo svému nejobávanějšímu konkurentovi – Anglii.

Také nové Německo, až se opět stane „světovou říší, vyzve Ameriku, svého konkurenta, kterého miluje i nenávidí, na souboj. V roce 1992 vznesl Klaus Kinkel  nárok Německa na zastoupení  v Radě bezpečnosti OSN. Členové v tomto „nejexkluzivnějším klubu světa“, protože rozhoduje o bojovém nasazení jednotek OSN i v Evropské unii. Chybí mu ještě postaví světového policajta.

Uznání Německa na stálé zastoupení v Radě bezpečnosti OSN by se prakticky rovnalo revoluci. Organizace spojených národů  v roce 1945 byla vytvořena proti nepřátelským státům, zejména proti Německu a  Japonsku. Jestliže teď po padesáti letech by se kozel měl stát zahradníkem, znamenalo by to udělat konečnou čáru za druhou světovou válkou.

Návrat Německa, jako evropské velmoci do světové politiky, ovlivní vývoj mezinárodních událostí, které se přímo či nepřímo Německa dotýkají. Úsilí Německa stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN je podporováno zvláště Anglií a Francií tak, jak tyto mocnosti  v roce 1990 podporovaly jeho sjednocení. Ruska a Čína projevují spíše určitou zdrženlivost. USA a generální sekretář  OSN Butrus B. Ghalí jsou pro integraci Německa. Důvod je velmi prostý. OSN trpí chronickým nedostatkem finančních prostředků, nutných k realizaci stanovených úkolů. I na mnohé mírové mise chybí peníze. Protože  platební morálka jednotlivých členských států je špatná, je rozpočet OSN krytý pouze ze 40%. Jen Německo plně a včas platí svůj členský příspěvek se 400 miliony DM ročně je Německo třetí největší poplatník ze 184 členských států. Přináší do pokladen OSN více než někteří stálí členové  RB, např. Anglie, Rusko, Francie, Čína.

Lehčeji dosažitelným cílem pro Němce je globální nasazení německé armády. Golfská válka v roce 1991 motivovala OSN k zásadním změnám. Úkolem OSN již není pouze obrana před agresí, ale i „ochrana životních zájmů“ všude ve světě. Tato změna, která je vlastně novou strategií NATO, byla bez hlasováním parlamentů členských států zcela akceptovaná. Značnou zásluhu na ofenzivním pojetí úlohy NATO má Manfred Werner, tehdejší generální sekretář tohoto vojenského uskupení.

Nové pojetí úlohy NATO umožnilo Volkemu Rühemu, ministru obrany SRN, vydat již 26.11.1992 důležitý dokument, nazvaný „právní linie politiky obrany“, který rozšiřuje možnost bránit Německo i v Perském zálivu či na Sibiři.

12.7.1994 rozhodl Ústavní soud SRN o možnosti nasadit německou armádu na území cizích států. Zdůvodnění tohoto „právního“ aktu bylo jednoduché. Německá armáda může být nasazena kdekoliv na světě, aby ochránili Německo před politickými škodami, které SRN vznikly, kdyby se tam odmítla podílet na ochraně světového míru. V době, kdy uvedené akty byly zveřejněny, byli němečtí vojáci již dávno aktivně činní v mnoha v krizových oblastech světa. Důsledky jsou však ještě mnohem významnější Z německé armády, která měla dosud, alespoň oficiálně, obranný charakter, se stává armáda intervenční.  Süddetsche Zeitung napsaly: „Čtyřicetileté tabu padlo.“ Stern zdůraznil: „ Tímto rozhodnutím o bojovém nasazení (německé armády –red.) na celém světě skončila jedna epocha. Cesta pro Německo je volná.“

Klaus Kinkel prohlásil: „Teď jsme skutečně samostatní, ulehčilo se mi.“ Již tři dny po uvedeném rozsudku rozhodl kabinet  o rozšířeném nasazení německého námořnictva v Adrii. Parlament akci pokryl velkou většinou hlasů (424 poslanců bylo pro, a pouze 48 hlasovalo proti).

Němci se zabývají i řešením další, pro ně zvlášť důležité otázky. Jak získat přístup k atomovým zbraním? Již první alternativa se jeví jako slibná. K  „jádru Evropy“ patří vedle Německa i Francie. V rámci superstrátu, který by měl společnou zahraniční i obrannou politiku, by Německo s Francii mohlo mít nejen společnou měnu, ale mohlo by s ní sdílet  nejen zkušenosti, ale i jaderné zbraně.. Tato německá strategie vyvolává ve Francii obavy. Baladu prosazoval nikoliv německo – francouzské jádro Evropy, nýbrž Evropu francouzsko – anglickou.

Cestu k jaderným zbraním Němci potřebují i v plánovaném rozšíření NATO na východ. Tato strategie je sice realističtější ale plná rizik. Především předpokládá dobré vztahy Německa k USA. S Amerikou musí Němci jednat opatrně. Paříž smí Německo trochu nakopnout. Přes Washingtonem  musí však stále ještě klečet.

Šance Německa stát se mocností,  která „chrání „ ostatní země,  jsou od doby rozpadu Sovětského svazu lepší než kdy jindy. Rusové jsou unaveni, chtějí se z Evropy stáhnout. Do takto vzniklého vakua se tlačí Němci. Pevně opřeny o Američany chtějí vzít ruské impérium do kleští. Američané v Pacifiku, Němci v Evropě. To by byla ta rovnost, po které Němci touží.

Němci jsou vytrvalí. Jak dlouhý je jejich dech, dokazují  v NATO i v OSN. Dělají se nepostradatelnými. V této politice budou jistě pokračovat. Dál budou platit čtvrtinu rozpočtu OSN, dál budou nabízet svou pomoc při všech konfliktech, dál budou posílat pilné a schopné lidi do Bruselu.

1. ledna 1995 se stal předsedou vojenského výboru NATO Klaus Naumann. Zaujal tak místo nejvyššího vojenského stratéga. V této významné funkci se zřejmě bude starat, aby se Německo, kromě Boha, již nemuselo nikoho bát. Němčina se pomalu stává třetí úřední řečí EU. Na mezinárodních jednáních OSN a NATO není sice dosud o němčinu zájem. V NATO má jasně přednost angličtina a francouzština. V OSN je zase upřednostňována španělština, arabština ruština a čínština, což Němci považují za ponižující. V této souvislosti jazykovědec Ulrich Ammon připomíná, že v letech 1890 – 1914 byla němčina celosvětově uznávaným jazykem vědy. Přes polovinu vědeckých publikací vycházelo v Němčině.  V období mezi rokem 1900  a 1920 mluvil každý druhý nositel Nobelovy ceny německy. Teprve po světových válkách musela němčina ustoupit angličtině. Dnes němčině duje nový vítr do plachet. Je úředním jazykem pěti zemí, částečně užívaným jazykem v Belgii a Itálii. Německy mluví miliony „gastarbeitrů“ z Turecka, bývalé Jugoslávie a Řecka, menšiny v Rusku, Rumunsku, Kazachstánu, tisíce vyučených dělníků v Německé demokratické republice z Kuby, Nikaragui, Mosambïku a Mongolska. Přibývají i noví žáci ve východní Evropě., kteří spatřují v němčině užitečný jazyk v ekonomické oblasti.

Helmut Glück v roce 1994 prohlásil: „Bonn konečně musí dělat centrálně řízenou politiku v zájmu rozšíření němčiny. Němčina nesmí vyklidit pole angličtině.“ Východní politika byla již od dob kolonizace tradiční oblast němčiny. Němci založili první gymnázium v Rusku , další německé školy v Petěrburku, Kyjevě, Oděse, Archangelsku a Tiflisu. Východoevropská inteligence studovala ve Vídni, Berlíně, Lipsku. Na Karlově univerzitě v Praze byla němčina vyučovací řečí. Snahu o rozšiřování němčiny nesmí příslušné státy vidět jako vměšování, nýbrž jako snahu o normalizaci. „Němčina pro svět“ je novým heslem německé kulturní politiky.

Co Německo, budovanému jako světová velmoc, ještě chybí, je punc města, které by se vyrovnalo Paříži, Londýnu nebo New Yorku. Berlín se tedy musí stát světovým městem. Koncem roku 1994 nastala v Berlíně stavební exploze. Tam, kde stála jen zeď, rostě něco nového, velkolepého, co bude reprezentovat všechny Němce. To, co pod vedením nejlepších architektů roste mezi Postdamským náměstím a Alexandrově náměstím, má světu představit styl nového Německa. Tento styl má být výrazně německo-pruský.

Poté, co se s Berlínem rozloučil poslední ruský voják, považuje ministr obrany Volker Rühe za vhodné, aby se 3. říjen, německý státní svátek, oslavoval vojenskou přehlídkou v hlavním městě. Podobně jak to dělají Francouzi 14. července při přehlídce směřující k Vítěznému oblouku.