Vývoj Německa k možné válce očima Němce,I
Německo a příští válka
Wolfgang Michal
Berlín, 1995
I. O blížícím se prušáctví
Doba se změnila. Kultura zdrženlivosti, která byla po dlouhá desetiletí znakem německé zahraniční politiky, ustoupila novému myšlení plném nároků. V roce 1992, kdy došlo ke skutečnému obratu v poválečné politice, se vrací do německého myšlení arogance.
V tomto roce neodvolatelně končí vnitronárodní, okolní svět přehlížející debata: dnes v ní pokračuje v zapadlých fejetonech již jen pár básníků a dva nebo tři Prušáci. V roce 1992 se obrací národní diskuse směrem ven a přejímá ideje imperialistického myšlení. Nepřehlédnutelným znamením je výměna paradigmat: Od národní identity se národní myšlení obrací k národním zájmům, od provincionálního soustředění na sebe sama k reálnému politickému pohledu na svět, od převahy vnitřní k převaze vnější politiky. Od roku 1992 má Německo své „životní zájmy“ všude na celém světě.
Bylo by proto nesprávné vidět hlavní nebezpečí v růstu nového nacionalismu. Tím se již noví myslitelé dávno nezabývají. Ve své knize „Až se Evropa probudí“ nemyslí již Peter Sloterdijk probuzení národní, ale mocenské. Národní myšlenka ustoupila myšlence říšské. A Německo se opět cítí příliš malým pro své veliké úkoly.
Po založení Německé říše tomu nebylo jinak. Ani tenkrát netrvala národní soustředěnost dlouho. A jen několik let po sjednocení Říše začali Němci nově definovat své vnější politické zájmy, směrem k budování velké říše. Neboť myšlenka na plně národní stát nemá Německu žádnou tradici. Skutečnou německou touhou je žádat víc. Léta 1878 až 1879 přinesla změnu: Dvojspolek s Rakouskem pohřbil myšlenku na středoevropskou říši. Dnes přináší představa o Německu jako jádru Evropy základ nového expansionismu. Neboť vášniví obhájci spojené Evropy zdaleka nepřemýšlejí vzdát se moci, ale naopak ji rozšířit. Sledují tím středoevropskou politiku říše císařské i předběžné představy Hitlerova úsilí o životní prostor. Konstantou suverénní německé politiky je nikdy neuznávat hranice. Kdo v tváři tvář těmto tradicím hovoří pouze o nebezpečí normalizace nebo o německém riziku, podceňuje stav věci.
Je příznačné, že v Německu není národnostní myšlení nikdy spojováno s demokracii, jak je obvyklé v západních zemích, ale výlučně s mocí. „Strach z moci“, „Ústřední moc Evropy“, „Světovou velmocí proti vlastní vůli“, - tak se nazývají příspěvky německých historiků a politologů k tomuto tématu. Žádá se nová „vůle k moci“. Akademické snahy opakovaně vedou k výzvě „Německo, probuď se!“. Veřejnost nasává „silný, čistý vzduch světových dějin“. A ten, kdo k potěše historiků stejně jako před sto lety, posiluje mocenské nároky Němců, působí výchovně. Po fejetonovém návratu takových autorů jako jsou Carl Schmidt, Ernst Jünger a protagonistů konzervativní revoluce, objevují dnes naši národní pedagogové ranné práce Maxe Webera, Friedrich Neumanna a Gustava Stresemanna. Nacionálně liberální obrat již v Německu zakotvil.
To, co následuje, je ryzí prušáctví. V pozadí debaty lze již cítit změnu: nepřátelství vůči ideálům jednání, sousedství a rovnoprávnosti. A opodál stojí národní scéna, která vidí v mocenském státě cestu k uplatnění svých siláckých tužeb.Zde bylo také do národní diskuse prosazeno slovo „nezpochybnitelný“, pilně dnes užívané od prezidenta až po bulvární tisk. Trochu snad k přátelskému připomenutí, nicméně s cílem budovat vědomí nezpochybnitelného vlastenectví. Rovněž hanlivě míněný „strach Němců z moci“, jež historik a vládní rada Gregor Schölgen tak rád používá, prozrazuje libí vztah k nadvládě.
Veřejně se vyjadřuje lítost, že se stát pod vlivem médií nechová jako muž, ale podléhá ženským pocitům tam, kde je třeba vážit národní zájmy bez sentimentality. Téměř fyzický odpor je pociťován ke státu žensky poslušnému a opatrovnickému, který postrádá autoritu, protože již není státem patriarchálním a neplní svou výchovnou funkci jako ve své době.
Stát by měl být tvrdý, ale spravedlivý, střízlivý a přímý. Lidská přání jsou přenesena na stát a stát se stává jakousi živou bytostí: osobou, která si nárokuje moc ke svému sebeuskutečnění, moc bez jakýchkoliv omezovacích přívlastků. To bylo již před sto lety poznávacím znamením německé „geopolitiky“, která krátce na to dosáhla čestného uznání jako oficiální státnická věda císařské říše. Stejně tak i dnes sotva najdeme zahraničněpolitický úvodník, který by nebyl poznamenán alespoň nějakou stopou geopolitického myšlení.
Opakované výpovědi o moci jsou ve skutečnosti jen výrazem starého dělení světa na přátele a nepřátele. Bez něho se moc stává bezúčelnou. Nasáváním přátelského a nepřátelského myšlení prostřednictvím řeči o moci je německá společnost militarizována a militarismus vede, protože všechny mocenské státy se chovají stejně, k válce.
Friedrich von Bernhardi, pruský generál a vojenský spisovatel, to doslova uvedl v roce 1912, když předpovídal blížící se válku. Jeho spis „Německo a příští válka“ (Deutschland und der nächste Krieg), vydaný po druhé Marocké krizi v hněvu nad váháním císaře zahájit konečně válku, vyvolal v Evropě velký rozruch a vedl ve Francii a Anglii k panice. Zahraničním čtenářům byla Bernhardiho kniha důkazem o bezpodmínečné vůli Německa k válce.
Podstatná část spisku se zabývá podrobným rozborem německé vojenské síly a nešetří obvyklými stížnostmi na změkčilost Němců, kteří se stali národem až příliš mírumilovným. S odkazem na nacionalisticky zfalšovaného Nietscheho čtou se široké pasáže knihy jako přehodnocení všech hodnot, počínaje líčením míru coby lidsky nedůstojného živoření až po válku jakožto jedině kulturně tvůrčí a charakter formující mravní sílu. Celá kniha je vyplněna tehdy převládající filozofii dějin a práva, vycházejíc z práva silnějšího a obsahující vše, co zahrnovala státní moc. Apoštoly tohoto myšlení byli historik Heinrich von Treitschke a právník Rudolf von Ihering.
Rozhodující výpověď von Bernhardiho je v jeho velmi aktuálně znějící kapitole „Světová moc nebo zánik“. Zaostření na jedinou možnost „vše nebo nic“odpovídalo duchu tehdejšího imperialismu. Bernardi viděl císařskou říši stát před osudovým dějinným rozhodnutím: mimořádný přírůstek obyvatelstva a strmě narůstající průmyslová výroba vyžadovaly nové prostory k osídlení, nové pracovní příležitosti, nové surovinové zdroje a nové trhy. Na Dálném východě a na Dálném západě se vynořily nové velmoci Japonsko a USA. Zajišťovaly si stále větší oblasti vlivu. Nikdo, kdo měl oči k vidění, o tom nepochyboval. Jak však mělo Německo, sevřeno mezi Ruskem,, Francií a Anglií, s těmito světovými mocnostmi konkurovat.
Evropské mocenské uspořádání bylo třeba, podle Bernhardiho upevnit a rozšířit. Jen vytvořením středoevropského svazu, vedeného Německem, bylo možné dosáhnout rovnoprávného uspořádání světa. Především to znamená prolomit zásadu evropské rovnováhy, která od doby Vídeňského kongresu byla pokládána za svatosvatou. Avšak naprosto neoprávněně, protože brání svobodnému vývoji Německa a slouží pouze anglickému obchodu. Na to by se Německo muselo ucházet o své malé sousedy, a to „jen tím, že své slabší sousedy poctivostí a silou naší politiky přesvědčíme, že jejich samostatnost a jejich zájmy jsou nejlépe zaručeny připojením k Německu a pod ochranou německých zbraní.“
Až by se toho dosáhlo, bylo by možné riskovat velký střet. Žádnou jinou alternativu Bernhardi neviděl. „Musíme si být vědomi, že válce o své světové postavení se žádným způsobem nemůžeme vyhnout“. A proto ji bylo třeba vést „za nejvhodnějších možných podmínek“.
Jak dlouho to bude po znovusjednocení Německa trvat, než si opět vybudují tehdejší mocenské struktury a zajistí věcné důvody a nezbytnou argumentaci poukazující na nezbytnost stejné války, jako byla ta v roce 1914.
Friedrich Naumann, vedoucí představitel německých liberálů, tvrdil v roce 1915 ve své známé knize „Střední Evropa“, že „současná válka začala již v roce 1876“. To bylo pět let poté, co Bismarck sjednotil říši. Pět let po znovusjednocení Německa psali jsme rok 1995.
Proto byla napsána tato kniha.
Na rozdíl od Bernhardiho objevuje se předložený text ne dva, ale třicet nebo čtyřicet let před další válkou. Předcházím vývoji, protože mi jde o ony příznaky, které Neumann ve své knize jmenuje a jejichž obrysy lze již dnes odkrýt. Německo si rovná cestu k nové válce.
Myslet tak daleko do budoucnosti namáhá ovšem představivost. Široko daleko není vidět žádný císař Vilém, nejvýše nějaký Schäuble, Rühe, Kinkel. Vzato ovšem z druhé strany: kdo by si byl myslel, že po Bismarckovi bude následovat diletantský šašek a že, abychom uvedli další vynikající příklad, Hitler, největší vojevůdce všech dob, promění svou knihu „Mein Kampf“ ve skutek. Takové úvahy ponecháváme zpravidla minulosti. Muselo to tak být, říkáme pak, když už je pozdě. Proto tvrdíme předčasně: dějiny Německa se opakují. A to je hlavní teze, vedoucí myšlenka této knihy.
Události probíhají stejně jako po založení Říše v roce 1871. Znovusjednocené Německo chce narušit evropskou rovnováhu. Neboť národní scénář Němců nemá za cíl uspokojení demokratickým národním státem, ale vytvořením středoevropské velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě. Tak tomu vždy bylo a bude. Je to nutkavý sen Němců obnovit impérium Římské říše.
Program této mocenské politiky je jednoduchý a téměř stupidní. Jde o věčný trojskok: nejprve Evropa, pak svět a konečně válka. Tento program stojí na nevykořenitelné představě o ohrožení, vyplývající ze zeměpisné polohy, a odtud objektivně odvozené nezbytnosti stát se přední evropskou velmocí.
V roce 1871 následovala fáze stabilní evropské politiky. Pak se rozvíjela dlouhá fáze evropského rozpadu, paralelně s ní probíhala fáze světové politiky a nakonec fáze přípravy k válce. Za Hitlera se vše odehrávalo přesně stejně. Kolik let ještě potřebujeme?
Co je překvapivé, je skutečnost, že německé zájmy zůstaly po léta a staletí stejné – jak politicky, tak geograficky. Neustále jde o jedno – stabilizace Německa v Evropě, ovládání Evropy, získání vlivu na východě, v Orientu, v Africe, na Dálném východě. Mnozí mohou namítnout, že se časy změnily. Proti teorii této knihy svědčí významné argumenty:
1) Němci se již nehodí k ovládnutí světa. Odvykli si a jsou rozmazleni.
2) Mnozí si myslí, že ekonomické a politické sítě již zamezí, aby již potřetí vztáhli ruku po světové moci.
Z druhé strany je však si třeba uvědomit, že Německo mírovou cestou dosáhlo, co chtělo. Je uznávanou velmocí a mistrem světa ve vývozu.
Německo je na cestě stát se světovou velmocí. Také Německá říše potřebovala 25 let, než v roce 1896 mohl císař Vilém prohlásit, že „ z Německa se stala světová velmoc“. Teprve poté začala konkurovat obávané a mocné Anglii.
Také nové Německo, až se stane světovou říší, vyzve svého posledního rivala, Ameriku, k měření sil. Dnes ještě Německo Ameriku potřebuje. Ruku v ruce obě mocnosti chtějí zničit ruské impérium – vzít ho do kleští. Amerika chce vládnout v Pacifiku a Němci Evropě.
Někdo by mohl namítnout, že po válce prošlo Německo demokratizací, že návrat k prušáctví není proto již možný, 40 let demokracie se nedá zvrátit.
K historii Německa však patří nespokojenost, touha po větší a větší moci, touha vládnout tak jako slepice vejci. Německo je zase zemí, kde „eros moci“ voní opět mužně.