Vyškovsko v odboji, II

Proto je povinností pamětníků podat svědectví vzpomínek na dobu okupace naší vlasti nacistickým Německem – na život prostých lidí žijících ve stínu hákového kříže. Současná veřejnost ne zcela vnímá oživování někdejšího „hnědého moru“. Byl tady již jednou … Jeho věrozvěsti i noví rekruti se shlukují, zatím vyřvávají nová hesla, hledají spojence, hledají a oprašují starou fašistickou ideologii na podmínky moderní doby. Proto si i z těchto důvodů připomeňme na několika příkladech, jak jejich předchůdci své ideje uskutečňovali v běhu všedních dnů, které jsme prožívali v letech 1939 – 1945. Nic z toho, co budete – zejména vy mladí – číst, není smyšlené, vyumělkované nebo propagandisticky naaranžované.

Hned na počátku okupace objasnil dlouhodobý úkol okupantů shromážděným nacistickým funkcionářům Reinhard Heydrich u příležitosti nastoupení do Úřadu zastupujícího říšského protektora 2. 10. 1941 v Praze. Některé výroky stojí za připomenutí:

(Fotokopie originálu je uložena v Institut fűr Zeitgeschichte, Mnichov. Na četných místech jsou textové úpravy pravděpodobně Heydrichovou rukou.)

Naznačená idea nacistů neskončila jen uvedenými návody a pokyny, jak s námi jednat a nakládat. Jak tedy pokračovala, jaká byla skutečnost? Věcně, bez emocí je popisována v publikaci Ing. Josefa Mikše „Ve stínu hákového kříže – Vyškov za nacistické okupace 1939 – 1945“, vydané v březnu 2000. Se svolením autora této publikace je použito údajů z části „Okupační kronika Vyškova“ pro vytvoření informačního rámce okupačního klimatu; do něho jsou vloženy i vzpomínky drnovických občanů. Další kniha, tentokrát od PhDr. Václava Šůstka, CSc., „Soužití Čechů s Němci v českých zemích a na Vyškovsku“, napsaná na základě historických listinných dokladů, seznamuje čtenáře i s aktivitami německé národnostní menšiny na Vyškovsku od vzniku Československa. Také občané kterékoliv obce jsou schopni přispět „svojí troškou do mlýna“; germanizační snahy poznali na své kůži.

Hned v počátku vzpomínek si ujasněme, že nejde o tendenční rozdmychávání národnostní nesnášenlivosti nebo dokonce nenávisti. Je však nezbytné připomenout tragické zkušenosti s německým nacismem, ale také se důrazněji postavit proti účelovým polopravdám, zamlčování a překrucování dějinné zkušenosti různými kariéristy. Je to povinnost pamětníků těch dob vůči mladé generaci.

Rok 1939, prvý rok německé okupace

Prvá kolona wehrmachtu dorazila do Vyškova 15. 3. Zprávy z novin, rádia i ústního podání – vše zvyšuje napětí a staví otázku: Co bude dál? Vojáci v uniformách myší šedi se v Drnovicích objevili 16. 3. kolem poledne s polní kuchyní. Nabízeli „eintopf“, ale vůbec o něj nebyl zájem. Část této polévko-omáčkové „šlichty“ posloužila k nakrmení Fabiánkových vepřů, zbytek byl vylit do příkopu poblíž tehdejší váhy U propasti. Úkol byl splněn, vojáci se vrátili do kasáren s prázdným kotlem. Příkazy a akce šly ráz na ráz. Zavedly se nové pořádky. Republika se přejmenovala na Protektorat Bőhmen und Mähren, na silnicích se začalo jezdit po pravé straně, rostl počet německo-českých informačních a jiných tabulí, občané museli odevzdat úřadům střelné a sečné zbraně atd. Majitelé zbraní - zejména účastníci první světové války – zbraně zakopávali a různě poschovávali (pan Modlitba bubínkový revolver s náboji, pan Koutný pušku, pan Tomšík jezdeckou šavli, pušku a náboje; mohli bychom pokračovat trhavinami, ručními granáty atd. Např. zmíněná šavle a náboje byly vyzvednuty ze země až synem majitele v roce 1999). V dalších letech se toto držení zbraní trestalo i smrtí. Občané, kteří pracovali na vyškovském nádraží, barvitě popisovali ovace Němců z ostrůvku při průjezdu Hitlera přes Vyškov cestou do Vídně. Za zmínku stojí také nařízení slavit narozeniny Adolfa Hitlera (20. 4.) vyvěšením protektorátních a německých vlajek na všech veřejných budovách. V Drnovicích byly vyvěšeny na budově pošty (viz foto). Pronikly zprávy o zastřelení českého vojáka v kasárnách a o prvních zatýkaných. Rozhořela se propaganda o náboru do Národního souručenství. Byla to snaha sdružit národ k podpoře okupační politiky.

Drnovice byly vyhlášená obec zedníků. Toto povolání bylo válkou potlačeno a do popředí vystoupila úloha zemědělců. Tvořili skupinu „samozásobitelů“. Okupanti jim „dali možnost“ ponechat si ze své sklizně 13 kg chlebového obilí na osobu a 28 dnů. Na semletí ve mlýně muselo být zvláštní povolení. Také byla povolena jedna porážka prasete za rok, ale z mrtvé hmotnosti prasete museli odevzdat 20 kg sádla (špeku) atd. Lístkový systém zahrnoval všechno. Lístky byly zelené, modré, žluté, červené, hnědé – jiné pro děti, jiné pro dospělé nebo těžce pracující apod. Byly na chléb, odstředěné mléko, maso, poživatiny, brambory, mýdlo, prací prášky; na cigarety byly tabačenky, na oděv šatenky, uhlí se odebíralo na kmenový list atd. Na poukaz byly i boty. Existovaly pracovní, dámské i dětské dřeváky s plátěnými svršky. Máslo se nahrazovalo umělým tukem; med byl také umělý.

Časem klesly příděly masa a másla o 50 % u všech kategorií. U tuků o 55 %, u mléka o 75 % (1/16 litru na dospělou osobu a den!) atd. Spotřeba základních potravin na osobu byla v poválečných šedesátých letech dvoj až trojnásobná ve srovnání s rokem 1943.

Při nedostatku chlebové mouky se sešrotované zrno prosívalo a z „mouky“ se chléb pekl. Sádlo bylo nahrazováno marmeládou (nejčastěji z červené řepy - „německým sádlem“), podomácku se vařilo mýdlo, zhotovoval se škrob apod.

Z totálního nedostatku všeho vznikl černý trh – černý obchod – „šmelina a šmelináři“. Okupanti se cítili být tímto stavem okrádáni a aktéry tvrdě postihovali. S délkou války rostl nedostatek všeho a ceny se zvyšovaly. Vesnice této situaci vzdorovala po svém. Obilí se schovávalo do různých skrýší, mlelo se „na černo“, veterináři metodou fingovaných zvířecích nemocí umožňovali nucené porážky…Obyvatelé si pomáhali navzájem. Do vesnice přijížděli lidé z měst za nákupem nedostatkových potravin. Ve vlacích při zpáteční cestě s potížemi unikali razantním kontrolám „lovců kontrabandu“- nacistům v civilním obleku. Slídivé oči nacistů byly všude. Byla to zlá doba.

Zájem o Národní souručenství rychle pohasl. Jakékoliv oslavy, manifestace nebo průvody byly zakázány. Protektorátní soudy měly právo soudit jen zloděje, podvodníky a běžné kriminální činy. V červnu byl vydán zákaz nošení sokolských stejnokrojů na veřejnosti. O něco později následoval zákaz nošení legionářských uniforem, odznaků a vyznamenání a také prvá opatření proti židům. Od začátku září platilo nařízení o zatemnění oken, od 11. září byl zakázán poslech zahraničního rozhlasu a od poloviny září byl vyhlášen zákaz tanečních zábav, čajů o páté a večírků s hudbou a tancem. Další vyhláškou bylo protektorátním příslušníkům nařízeno zdravení říšských symbolů, vlajek a památníků. V říjnu – měsíc po zahájení války – byl zaveden přídělový systém na potraviny, mýdlo a postupně pak na všechny produkty včetně kuřiva. Bylo zveřejněno ustanovení o nové vlajce protektorátu – červeno-modro-bílá trikolóra bez typického modrého klínu. Po dobu války byla zakázána jakákoliv soukromá výstavba a stavební úpravy.

Němci využili stavu nezaměstnanosti – dědictví předmnichovské republiky s doplňkem okupantů, že podpora v nezaměstnanosti nebude vyplácena – a rozběhli akci najímání pracovních sil do říše. Mladí němečtí muži už naplňovali stavy německé armády připravující se na válku. Z Vyškovska odjely v dubnu dva transporty, v nich i dva dělníci z Drnovic (ročníky 1914 a 1916). Z německého jazykového ostrůvku byli postupně vystěhováváni čeští obyvatelé. Rozšiřovalo se vyškovské letiště; také tam získalo zaměstnání několik drnovických mužů. Od poloviny srpna byla vytvořena protektorátní odborová organizace – Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ), která měla sloužit jako nástroj k ovládnutí pracujících a k jejich usměrňování v zájmu nacistické politiky. Vyhláškami se hrozí proti sabotážím, které mohou mít – i při individuální akci – dopad na široký okruh obyvatel kolektivním trestáním německou říšskou mocí. Gestapo pokračuje v zatýkání. Drnovické občany zatím nepostihlo. Okresní velitel ilegální organizace Obrana národa (bývalý velitel vyškovského 2. pluku útočné vozby Josef Morávek) byl v prosinci zatčen; aby neohrozil stovky členů organizace ve Vyškově, raději 15. prosince zvolil sebevraždu.

Velmi obtížně bylo chápáno a diskutováno uzavření německo.sovětského paktu o neútočení z 28. srpna.^² Nacisté považovali sovětské Rusko za nepřítele číslo 1. Dalo hodně vysvětlování, že SSSR nemohl nabídku odmítnout, protože by mohl být označen za agresora.^³

V listopadu uzavřeli Němci – pod záminkou protiněmeckých demonstrací studentstva - „na tři roky“ všechny české vysoké školy. Zavřeny zůstaly až do německé porážky v roce 1945. Důsledky nedostatku vysokoškolsky vzdělaných odborníků vážně postihly poválečnou obnovu Československa.

V tomto těžkém období hledal český člověk životní rovnováhu vtipem, podobenstvím, sarkasmem. Rodila se sbírka protektorátních vtipů. Tak alespoň několik jednoduchých z raného období okupace:

„Víte, že nacisté sbírají anekdoty o sobě? Samozřejmě i s těmi, kdo je vyprávěli.“

„Jaký je rozdíl mezi Národním souručenstvím a hřbitovem? Žádný. Všichni tam musíme.“

„Jak vznikl nacistický pozdrav – hajlování – zdviženou pravicí? Tak vysoko skáče náš pes. A bylo to.“

První rok německé okupace byl charakteristický postupným upevňováním nacistické moci a vedoucích pozic nacistů ve všech oblastech.

Začátek okupace byl i počátkem odporu občanů proti okupantům. V určitých částech okresu vznikají ilegální skupinky vzájemně si důvěřujících lidí, které se časem rozrůstají. Zatím nemají zkušenosti, chybí jim prostředky k aktivnímu odporu. Pojí je jen idea: Zbavit se okupanta. Bylo to období navazování spojení, prověřování důvěryhodnosti, součinnosti, upřesňování úloh atd. Ne všechno se dařilo. Byl to začátek bojové cesty, na které zůstalo mnoho mrtvých… Následující vzpomínky se budou týkat jen těch událostí, ve kterých úlohu odboje a odbojářů sehráli drnovičtí občané.

V plné úctě a obdivu k občanské odvaze , cti a věrnosti Československé republice si alespoň v úvodu připomeňme několik historických skutečností. Na okrese Vyškov (Bučovice, Slavkov) se postupem času vytvářely ilegální odbojové organizace, později partyzánské oddíly. Známá je odbojová sokolská organizace Jindra, která byla nacisty převážně likvidována v roce 1943. Odbojová organizace Obrana národa složená z bývalých důstojníků rozpuštěné Čs. armády byla nacisty likvidována v roce 1944. Odbojová organizace Lvice byla zaměřena na získávání zpravodajských informací a působila dočasně. Naše vlast byla proti ostatním okupovaným zemím v největší vzdálenosti od fronty, v nejhlubším týlu. K nám přišla bojující vojska až v posledních fázích války a tím byly také podmínky pro vznik partyzánského hnutí vytvořeny později než v jiných zemích. Na Vyškovsku vyvíjel nejaktivnější činnost partyzánský oddíl Olga, který byl součástí partyzánské brigády Jana Žižky. Následovaly oddíly Zdenka, Chřiby-Nevojice a další. Jejich organizace a bojová problematika je popsána i zhodnocena v příslušné literatuře, dosažitelné v našich knihovnách.

Zrazeni, opuštěni, okupováni máme sloužit nacistickému Německu? Co vlastně s námi bude? Myšlenky se honí v hlavě osmnáctiletého jinocha a uzrávají. Oldřich Rychlík se rozhodl z oškubaného a nakonec okupovaného Československa utéci. Co dál, to se ještě uvidí. Ilegální přechod přes hranice se mu však nepovedl. Byl polapen, zatčen a uvězněn v Brně na Špilberku. Za pokus nedovoleného překroční státní hranice byl odsouzen k dvěma rokům káznice. Byl převeden do Lukan a při zvýšeném výkonu nacistické mašinérie smrti do koncentračního tábora Oranienburg, kde v psychických a fyzických útrapách vydržel při životě do konce války. Z drnovických mladých mužů byl prvním, který se odbojně, individuálně vzepřel nacistickému otroctví.

V polovině roku 1939 se tvoří ilegální odbojové skupiny z příslušníků Komunistické strany Československa a pokrokově smýšlejících občanů. (KSČ byla od 20. října 1938 československou vládou generála Syrového zastavena činnost a 27. prosince 1938 byla strana vládou tzv. druhé republiky úředně rozpuštěna v celé zemi.)

Jako začátek činnosti stranického vedení pro obvod Vyškov je uváděn 10. říjen 1939. Vedení pracovalo ve složení Rudolf Pospíšil, zedník z Drnovic, vedoucí ilegálního vedení, Jan Pliska, krejčí ze Studnic, člen užšího vedení, František Hejč, dělník z Vyškova, člen užšího vedení, Josef Gryc, zedník z Drnovic, organizační pracovník, Josef Novák, stolařský dělník z Drnovic, pracovník pro tisk, Emil Kumr, kameník z Drnovic, spojka s obvodním vedením Rousínova.

Alois Kalivoda překročil dvakrát hraniční čáru, přešel na Slovensko a byl tam dvakrát krátkodobě žalářován a posléze vyhoštěn jako nežádoucí živel. Rudolfa Malinku se však financům ani slovenské policii nepodařilo chytit. Mnohokrát prošel důvěrnými stezkami na Slovensko. Na oba dva odvážlivce se vztahoval nejen zákon o nedovoleném překročení státní hranice, ale také zákon o porušení přídělového systému zavedeného nacisty. Nemyslete si; jejich činnost nebyla na úkor našich občanů. Právě naopak.

Prvá setkání s Němci

Naše generace před vypuknutím druhé světové války měla 10 – 12 roků. Před obsazením Čech a Moravy jsme se s Němci setkali jen nahodile při prodeji jatečného dobytka místním řezníkům, případně při jarmaku ve Vyškově , na který nás někdy rodiče brali s sebou. Všímali jsme si zvláštního oblečení – kroje – skromně oblečených žen. „Jsou z ostrůvku,“ odbývala zvědavou otázku máma. První osobní poznatek umožnil prázdninový pobyt asi patnáctiletého výrostka u Modlitbů v naší ulici. Zprostředkoval ho vyškovský občan pan Havelka. Cílem bylo prohloubení znalosti hovorové řeči. Hned v prvém týdnu pobytu urostlého Hanse zajiskřilo. Opravdu se snažil hodně komunikovat, ale při popisu svého prožitku průtrže mračen tvrdošíjně opakoval, jak ta voda byla „moc a moc mokrá“. Vybuchovali jsme smíchem. Eda – byl přibližně stejného věku jako Hans – snažil se o nápravu věty – co a jak – a to neměl dělat. Náš povyk vyvedl Hanse z míry. Přeměnil se ve fackovací obouruční mlátičku, jakou jsem dodnes nikdy neviděl. Eda se kryl rukama, fackování neopětoval. Host je přece „Host“. Za chvíli jsme však byli zase partou z ulice; Hans plánovaný pobyt nevyčerpal. Při své výbušné povaze dokázal synovi hostitele zlomit prst a potom sám požádal o ukončení pobytu. Silný prožitek z mládí zůstal ve vzpomínkách, aniž by měl národnostní zabarvení.

Vzor příslušníka čisté nordické rasy. Slované byli, dle Němců, méněcennou rasou

S tou dvojicí jsme se setkali až na drnovické pouti. Utráceli jsme rodinný příděl pěti korun střelbou na růže. Poznali jsme, že vojáci nás nejen pozorují, ale že o nás mluví. Zajímali se o naše postavy, profil a tvar hlav, barvu vlasů, očí apod. Něčemu jsme porozuměli, němčinu nás učil pan učitel Muzikář, pan učitel Skřepek a další. Něco jsme si domysleli, ale jejich názor zazněl obstojně česky: Rasovým německým normám odpovídal jen jeden z naší kamarádské čtveřice. A to nemohli vědět, že je dokonce nositelem německého příjmení. Fanouš! Tehdy jsme mu snad i trochu záviděli… Vojáky jsme již nikdy nespatřili. Možná ve válce padli za svého vůdce a reich dříve, než naočkovaný jed nacismu začal působit.

Rok 1940 – rok vytváření a upevňování vojenské správy a vojenských vítězství Němců

Tuhá zima vyvolala tak zvané uhelné prázdniny až do začátku března. Prodlužovaly se záměrně a zameškané hodiny se již nikdy nemohly nahradit. Docházelo ke snižování úrovně vědomostí žáků. Od 23. února byl zahájen soupis všech zemědělských hospodářství, pozemků, stavebních ploch – podkladů pro připravovanou germanizaci tohoto prostoru a konfiskaci české půdy. Byly získány podklady pro „těžbu“ zemědělských produktů – zejména pro potřeby války a udržení práceschopnosti občanů obsazené země. Zesílily represe židů. Byla vyhlášena sbírka kovů a od 23. 4. byl zaveden povinný sběr odpadového papíru. Wehrmacht se posílil odvodem koní . 21. května Němci z ostrůvku strhli ve Vyškově sochu T. G. Masaryka, památník M. Tyrše a F. Palackého. (Masarykova socha byla uložena v muzeu, zbylé dvě byly rozdrceny na štěrk.) Organizátorem akce byl Filip Singer, rolník a speditér z Hlubočan, fanatický nacista, se svými syny. Ve dnech 25. 6. až 1. 7. denně od 12,00 do 12,12 hodin bylo nařízeno v celém protektorátu vyzvánění všech zvonů na oslavu „vítězného ukončení války na západě“. V srpnu byl do funkce vládního komisaře ve Vyškově jmenován sudetský Němec, původem Čech z Dědic – Karl Mazal. (Od srpna 1942 si nechal změnit jméno na Matzal.) Jeho nejbližším pomocníkem a „šedou eminencí“ se stal Johann Drabek, místní skupinový vedoucí NSDAP, dřívější adjunkt vyškovského cukrovaru, pozdější správce Mikulíkova dvora (statek Na Drnovické); na statku Kašparov byl správcem další Němec Vessely. V kronice obce z roku 1945 jsou vedeni jako občané Drnovic.

Obvodní vedení KSČ mělo spojení zejména na Rousínovsko. K zamýšleným sabotážním akcím se získávaly trhaviny z lomů v Lulči a Pístovicích, bylo zapotřebí benzínu … Úkoly pro odbojovou činnost předával prostřednictvím Oldřicha Gryce člen ÚV KSČ Eduard Nešpor. Hlavním úkolem ilegálního protifašistického hnutí bylo: Organizovat a rozvíjet odbojové hnutí, rozvíjet agitační a propagační práci s kolportáží ilegálního tisku a získávat občany k zpomalování zbrojní výroby, k sabotážím a škodám na každém úseku činnosti, která sloužila okupantům.

Návštěva u vládního komisaře Mazala

Po schodech vyškovské radnice stoupali ke dveřím vládního komisaře – sudetoněmeckého Němce Karla Mazala - dva muži. Mirek a František, dříve důstojník a příslušník rotmistrovského sboru Československé armády. Po jejím rozpuštění přijali zaměstnání u okresní správy silnic se zařazením na místa pomocných cestářů. Z nabízených možností vybrali tu nejvýhodnější. Sice tedy „k lopatě“, ale s příslibem následného vylepšení platu. Podle pokynů podali i příslušnou žádost. Čas běžel, cestmistr krčil rameny, na slib se asi zapomnělo. S určitou nadějí i obavou, zda se slibu dovolají, došli k určeným dveřím. Po krátkém zaváhání v délce dvojího polknutí jeden z příchozích zaťuká na dveře. Po strohém „herein“ vstupují do místnosti, připomínají podanou žádost a dožadují se vstupu ke komisaři. „Ein moment.“ Ordonanc klepe na dveře a vzápětí za nimi mizí. Za okamžik se vrací a zvýšeným hlasem zvěstuje ortel; vedle busty Hitlera jeho postava roste úměrně síle a výšce hlasu: „Nyní jste nádeníci. Když vám peníze k životu nestačí, máte se nažrat kamení. Na silnici ho máte dost. Raus!“

Za dveřmi Mirek – ten od letectva – utrousil: „Jsou to hajzli. Jeden jako druhý.“ A Franta od útočné vozby nenávistně dodává: „Věčně tady nebudou. Ti budou ještě hledat, kde tesař nechal díru!“ Čas běžel a později museli prokázat znalosti silniční sítě okresu se schopností podat o určených úsecích silnic informaci v německé řeči. Byla to doba, ve které se čím dál víc živořilo, ale tím více se tisklo bankovek. Pomocným cestářům se měsíční plat konečně zvýšil ze 300 na 600 K, ale vedoucímu cestáři úseku ze 300 na 400 K.^⁴ Konec války se blížil.

První setkání s HJ

Byli jsme čtyři a vraceli jsme se z Vykydalky, kam jsme chodili v počátku okupace bruslit. Poblíž katolického domu nás předjížděl oddíl mladých lyžařů. Urputně zdolávali umrzlou a uježděnou silnici vedoucí k Vyškovu. Mlčky, hlavy skloněné, někteří v čepicích organizace Hitlerovy mládeže (HJ). Znenadání, snad pár desítek metrů za našimi zády zazněl útočný povel: „Macht sie fertig! Das sind tschechische Schweine!“ („Napráskejte jim! Jsou to české svině!“) Je to možné? Vždyť to křičí drnovický uličník Franta Rópa alias Nican! Patrně se opozdil zastávkou na Frédách u nevlastní sestry Hilde Fuchs. Dobíhá své nové kamarády. Oddíl zareagoval jinak, než očekával. Lyžaři pootočili hlavy směrem k nám, ale jen na okamžik; znovu zabořili oči i hole do vozovky a přidali na tempu. Byli jsme starší o dva až tři roky než němečtí kluci , ale zůstali jsme chvíli stát překvapením. „Vůdce oddílu“ beze slova proklusal kolem nás. Dobovou seznamovací episodku s HJ v Drnovicích jsme uzavřeli po svém: „Franta se chtěl před svými polosoukmenovci předvést. Je pitomé poturčenec a stává se z něho opravdu pomalu, ale jistě Franz Ropa.“

P.S.: Psal se rok 1952. Autobus z Pustiměře do Vyškova a ke kasárnám na Kozí horku měl zpoždění. Neobešlo se to bez pichlavých poznámek pasažérů – vojáků z povolání -, a proto chtěl řidič vynechat zastávku u tehdejšího hostince U Trnčíků, když se zprudka na celý autobus ozvalo: „Okamžitě zastavte, hergot! Oficírům dáváte přednost před dělnickou třídou. My na ně děláme. Zastavte!“ Natahuji krk, kdo to co to- a on je to Nican! Tentokrát byl v právu a měl pravdu. Přesto mi připomněl přísloví, že poturčenec horší Turka. Vím, přirovnání v jeho situaci trochu nespravedlivé. Trochu se omlouvám.

Rok 1941 – nacisté na vrcholu moci

Tuhá zima pokračovala a byla vyhlášena pracovní povinnost k odklízení sněhu. Uhelné prázdniny trvaly do 20. ledna. Pro všechny příslušníky protektorátu byly zavedeny pracovní knížky jako jednotný doklad o plnění pracovní povinnosti a změnách zaměstnání. Z knihoven se vyřadily knihy ruských autorů. Zesílil požadavek sběru barevných kovů. Do funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě byl jmenován R. Heydrich. 27. září vyhlásil stanné právo, začaly působit stanné soudy. Byl to začátek nové vlny poprav. Vyhláškou je na 22,00 stanovena policejní hodina – zákaz vycházení, shromažďování, příkaz uzavření hostinců, biografů, divadel a veřejné dopravy. Všude číhala smrt … 8. října začíná akce Sokol. Do Vyškova přijelo zatýkací komando a do vazby bere dr. Hona, bývalého starostu, a dalších šest členů Sokola a odváží je do Kaunicových kolejí v Brně. Následují výslechy, věznění, koncentrační tábor. A pro většinu smrt. 12. října je ČOS rozpuštěna a její majetek zabaven ve prospěch říše. Pokračuje nacistický teror. Na veřejnosti jsou vyvěšené červené vyhlášky – seznam popravených. Z Rousínovska je popraveno osm komunistů. Jsou vystěhovány první čtyři obce severozápadně od Vyškova. V hostincích vyhlášky varují před politickými rozhovory, jiné ukládají poslech německých a protektorátních zpráv z rozhlasu v pohostinských místnostech. Židé musí nosit na oděvu předepsanou žlutou hvězdu s nápisem Jude a mají zákaz vstupu do všech kulturních zařízení. Ve školách bylo zastaveno vyučování dějepisu a literatury a rozšířena výuka němčiny. 20. listopadu došlo nařízení odevzdat zvony pro válečné účely. Na Vyškovsku se začínají formovat partyzánské skupiny … Naděje? Blesková válka nacistů na východní frontě zkrachovala. Moskvu nedobyli. Rudá armáda přešla k mohutnému protiúderu.

Rousínovské a vyškovské vedení odboje v roce 1941 předpokládalo uskutečnit řadu sabotážních akcí (zapálení skladu dřeva, skladu obilí, které se vyváželo do Německa, zničení hospodářského družstva, části cukrovaru apod. Plán uskutečněn nebyl.). 22. června byl napaden SSSR hitlerovským Německem a jeho spojenci; protinacistická ilegální síť byla narušena údery gestapa. Drnovický občan Oldřich Gryc byl včas upozorněn na číhající gestapáky a od 3. srpna 1941 přešel do ilegality. Rudolf Pospíšil byl gestapem zatčen 2. září 1941. Agenti gestapa přišli, prohledali dům i zahradu a nic nenašli. Potřebovali nějakou záminku k propagačnímu zdůvodnění zatčení. Přišli znovu a celé odporné divadlo zopakovali. Nakonec mezi trámem a krytinou střech „našli“ pistoli, která tam nikdy nebyla. Rudolf Pospíšil byl 29. září 1941 v Kaunicových kolejích v Brně popraven zastřelením. 2. září byl zatčen a uvězněn Emil Kumr a posléze dopraven do koncentračního tábora Mauthausen.^⁵

Na dopadení Oldřicha Gryce vypsalo gestapo odměnu 50 000 marek (500 000 K). Ten bydlel přes zimu v Brně; byl nucen stále měnit své stanoviště. Protivanov, Vísky, Tišnovsko, lesy při Ruprechtově atd. Jídlo a základní potřeby mu do lesa na smluvené místo přinášeli Jan Bednář z Drnovic a František Vlček z Krásenska. Později navázal spojení s Antonínem Klvačem, Karlem Hudcem, Vladimírem Chabičovským, Františkem Štrajtem, Františkou Štrajtovou, Matoušem Freiwilligem, Květoslavem Hynštem, Josefem Gábrem, Karlem Tomšíkem, Eduardem Diasem, Luďkem Bosákem a dalšími členy již rozsáhlé ilegální sítě. S příchodem další zimy přešel do Borkovan, pak na Tišnovsko atd. Neustále rozvíjel odbojovou činnost a navazoval ilegální spojení jednotlivců i skupin. Osvobození Brněnska ho zastihlo na Bílovicku v bojové akci skupiny zformované kolem bratří Třasáků, dřívějších občanů Drnovic.

1942 – nejtěžší okupační rok

Znovu velká zima, mráz, sníh. Výzva ke sbírce teplého prádla pro německou armádu je komentována – proč teplé prádlo, když jim Rusi „zatápějí, jak je ženou“. Výjimečný stav byl 20. ledna zrušen. Následuje další nařízení - sbírka tahacích harmonik, gramofonů a gramofonových desek pro vojáky na frontě. „A to jim nestačí, když jim vyhrávají Rusi?“ vzájemně se utěšují občané. U Němců je znatelná nervozita. Pro protektorátní občany jsou vystavovány průkazy – „kenkarty“. Byla to součást masového průzkumu s cílem zjistit, kdo je a kdo není schopen asimilace a poněmčení. Fotografování k tomuto účelu se přeneslo i na školní mládež. 8. dubna v Osvětimi zahynul bývalý starosta Vyškova dr. Jan Hon. Během dubna přikročili Němci ke „konečnému řešení“ židovské otázky. Od 22. května byla zavedena pracovní povinnost české mládeže ve věku 16 – 18 let, kterou vedlo Kuratorium pro výchovu české mládeže; z vůle Němců se zrodila další kolaborantská organizace, do jejíhož čela byl postaven ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Krátce nato byl spáchán atentát na R. Heydricha. Rozvinula se nová vlna teroru – pátrací akce, zatýkání, popravy … Stačilo vyjádřit souhlas s atentátem. Vyhláškami i rozhlasem bylo dáno na vědomí, že „dne 10. 6. byla provedena akce v Lidicích“. Dospělí muži byli zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračního tábora, děti do Německa. 24. 6. osadu Ležáky potkal osud Lidic; byly však postříleny i ženy. Akce, která budila děs, hrůzu, ale i nenávist k okupantům. (Od 27. 5. do 3. 7. bylo zatčeno 3 188 Čechů, z nichž bylo 1357 zastřeleno a ostatní převezeni do koncentračních táborů.) Nervové vypětí obyvatel a vystupňování strachu do té doby nevídaným terorem silně poznačilo, ale nezlomilo vůli českého obyvatelstva. Postupně byly ve Vyškově zabírány české školy ve prospěch zřizování škol německých. Z gymnázia se stala pomocná polní nemocnice, jednotlivé školní třídy byly umístěny v ostatních školách. Výuka na gymnáziu byla rok od roku utlumována. Nemocnice původnímu účelu nesloužila. Později byla využita jako nemocnice veřejná. V závodech byl upraven dvousměnný provoz, pracovní doba se zvýšila (1. směna od 06,00 do 18,00 a na ni navazovala druhá směna od 18,00 do 06,00 ráno druhého dne). Nízké potravinové příděly se však nezvýšily. Začátkem září začalo platit nařízení o totálním nasazení české mládeže ročníků 1921 a 1922 na práce do Německa. Učitelům byla nařízena kvalifikační zkouška z německého jazyka. Těm, kteří neuspěli, byl až do vykonání jazykové zkoušky zastaven další platový a funkční postup. Do konce listopadu byly vystěhovány další obce z prostoru plánovaného cvičiště. V prosinci odjížděly první transporty totálně nasazených do říše.

Dobrá zpráva? Německá 6. polní armáda maršála Pauluse byla ve Stalingradě obklíčena. Fašisté byli vyhnáni také z Egypta.

Z věže drnovického kostela byly odvezeny zvony Vavřinec, Marie a Jan pro potřeby války. Celkem 831 kg zvonoviny k výrobě kanónových hlavní. Takto bylo v Čechách a na Moravě ukradeno 50 000 zvonů. Byly skladovány v Paderbornu v Severním Porýní-Westfálsku. Okupanti tak způsobili nesmírnou kulturně historickou škodu, protože mnohé zvony byly cennou starožitností, vypovídající o době svého vzniku.

Emil Kumr končí život v Mauthausenu. Byl 8. ledna popraven. Nacistická mašinérie smrti pokračuje. 8. února gestapo zatýká Josefa Nováka, kterého po žalářování a mučení odváží do koncentračního táboru Buchenwald. Následuje Josef Gryc, který je zatčen 28. února při cestě ze zaměstnání; po krátkém a krutém vyšetřování v Kaunicových kolejích je transportován do koncentračního tábora v Osvětimi a 24. listopadu je popraven. Zatčení a gestapáckému výslechu neunikl Stanislav Teuchner za protifašistické názory a sabotáže při totálním nasazení na práce v Německu. Po jedné destrukční akci byl udán, vyšetřován a dočasně od 18. prosince uvězněn v Chemnitz (Kamenice).

Ilegální vedení KSČ obvodu Vyškov je zásahy gestapa rozbito, je však od března 1942 postupně doplňováno dalšími členy i nestraníky. Manželka Oldřicha Gryce Bohumila byla od 13. 9. vězněna ve Svatobořicích jako rukojmí.

Pokud nacisté povolili vězni napsat z koncentračního tábora dopis, musel být v německé řeči. Všimněte si data tohoto dopisu včetně obsahu a porovnejte s datem popravy na následujícím úmrtním listu.

Josef Novák byl z Buchenwaldu vyvážen s ostatními vězni na různé práce. V posledním období pracoval v dolech na draselnou sůl 400 m pod povrchem. Z nelidských podmínek byli vězni vyvedeni až s blížící se frontou a hnáni zpět do Buchenwaldu. Ti, kteří nebyli schopní jít – bylo jich asi 80, byli postříleni. Zbytek – mezi nimi i Josef Novák – nastoupil „pochod smrti“. Cesta trvala tři dny a nacističtí dozorci zabíjeli ty, kteří dle jejich názoru pochod zpomalovali. Z Buchenwaldu následoval převoz na otevřených železničních vagónech směr Brezno a Tachov. Mrtví byli vyhazováni za jízdy. Zbytek byl z Tachova hnán pěšky do koncentračního tábora Flossenbűrg – část vězňů ubita – a prořídlý transport pokračoval do dalšího koncentračního tábora Dachau, který byl následujícího dne osvobozen spojeneckými vojáky. Těžce nemocný Josef Novák se vrátil do vlasti až v červenci 1945. Lehčí práce byl schopen zastávat až v březnu 1946. V roce 1953 postoupil operaci plic a stal se invalidou. Z životopisu psaného 24. 2. 1959 cituji: „… byl jsem operován na plíce a od té doby pobírám invalidní důchod, který po započtení 25 pracovních let činí 471 Kčs. Jsem ještě živitelem jednoho nezletilého dítěte, práce jsem neschopen. Manželka též není výdělečně činná a měsíční důchod nestačí k obživě rodiny. Kam se poděla spravedlnost, cit a etika naší společnosti? Znovu vzpomínám, když stojím před seznamy vězňů v Buchenwaldském památníku a čtu „Josef Novák, Tischler, Dirnowitz“…^⁶

Dopis rodině (manželce) je psán 22. 11. 1942, oznámení o smrti je nacisty odesláno 28. 11. a úmrtní list byl vydán 27. ledna 1943. Pozůstalým obětí to muselo stačit. Nacistická krutost byla důsledná…

Ve službě německého sedláka v Hlubočanech

Na nucené práce do říše byla nahnána i děvčata. Některá měla štěstí, že byla zařazena do práce v protektorátním zbrojním válečném průmyslu. Menší část i do zemědělství. Část z nich pracovala u českého sedláka, kde pro stáří nebo chybějícího mužského potomka nebyl zaručen žádoucí výkon hospodářství. Další byly přiděleny na práce k německým sedlákům vyškovského jazykového ostrůvku. Jejich postavení nebylo záviděníhodné. Dnes se najdou „odborníci“, kteří tehdejší vztahové otázky idealizují. A dokonce uvádějí jako historicky dobré soužití „našich vyškovských Němců s námi Čechy“ i v průběhu okupace. Nemají pravdu. Jsou to pohledy z vlaku, který již dávno odjel. Prožitky z této doby a nucené práce na německých gruntech (tedy půdě propůjčené českými Přemyslovci někdy ve 13. a 14. století německým osadníkům) mohou vyprávět ještě přímí účastníci. Bez překrucování, obelhávání či tendenčního dobového nátěru. Avšak i zde platí známé - „není Němec jako Němec“.

Byla jsem zaměstnána v továrně pana Pazderky ve Vyškově. Převážně jsem pracovala na ručním lisu. Kluci z německého ostrůvku byli povoláváni na vojnu a tím se projevil nedostatek pracovní síly v zemědělství. Proto mě německý pracák (pracovní úřad) převedl na nádenickou práci do Zvonovic k panu Chladkovi. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nemusím s ročníkem 1921 odjet do Německa, ale zkusila jsem toho dost. Dřiny. To víš – sedlačisko má někdy na člověka nároky jak na tažné zvíře a umořil by i chlapa. Srdíčko začalo zlobit, a tak jsem se stala služkou u Gazdů ve Vyškově. Provozovali restauraci a kino. To bylo již snesitelné a denně jsem byla doma. Všechno je už dávno. Moje jméno tam nepiš! A. B.

„Naše rodina měla v Drnovicích malé zemědělské hospodářství. Od dětství jsem s ostatními sourozenci pomáhala rodičům na poli, ale hlavně jsem si oblíbila ošetřování domácích zvířat. Hlučící a zakouřené prostředí fabrik mne odpuzovalo. V roce 1943 jsem byla při totálním nasazení zařazena na místo děvečky (Pozn.: pomocnice v zemědělství.) k německému sedlákovi v Hlubočanech. Sedlák – pan Schurius – měl přibližně deset hektarů půdy, čtyři krávy, dva koně a nějaké to drobné zvířectvo. V práci mu pomáhal i jeho starý otec. Oba byli pracovití, nebyli zlí. Chtěli jen pracovní výkon; práce bylo od rána do tmy, ale dalo se to vydržet. Selka se převážně starala o slepice, kachny apod. A také o asi desetiletého syna. Byla mi přidělena malá komůrka na spaní, která se nedala vytápět. V chladných dnech jsem musela dát přednost spaní na slámě ve stáji. Při snesitelném počasí jsem se umývala a koupala v nedalekém potoce. Horší časy nastaly odvelením hospodáře na frontu. Znenadání velká část dřiny ležela na mých bedrech. Strava, kterou jsem dostávala třikrát denně, mi nedostačovala a musela jsem ji doplňovat tajným upitím mléka při dojení krav. Velmi mi pomohly rohlíky posílané „mimo příděl“ na lístky od příbuzných z pekárny pana Ježka ve Vyškově. Do obchodů ve vesnicích byly rozváženy pomocníky pekárny v koších na zádech a jízdních kolech. Domů jsem si mohla odskočit jen na pár hodin v neděli odpoledne. A honem zpátky. Připravit krmení, vykydat hnůj, krmit a dojit, ošetřit mléko, připravit krmení na ráno… Neděle měla pro mne hodnotu 2 – 3 hodin volna včetně jízdy na kole domů a zpět do Hlubočan. Jinak to nešlo a také to nešlo pořád. Představte si jen lán jetele. Pokosit, pohrabat, seno odvézt a uložit na půdu. Jistě. Použili se koně i malá mechanizace. Ale bylo třeba provádět souběžně práce každodenně nutné. Nejhorší bylo, že místo uznání a uspokojení z dobře vykonané práce rostl pocit nekonečné bezmocnosti, cizoty a přeměny osobnosti v tažné zvíře. Měla jsem tehdy dvacet roků.

Celá situace se začala odrážet na mém fyzickém a psychickém stavu; to neušlo rodičům při mých návštěvách doma. A táta si do Hlubočan přijel na kole ověřit situaci. Bylo to v čase pozdního oběda. Tátu jsem pohostila jedním knedlíkem s marmeládou a dva zbyly pro mne. Byl to můj přidělený oběd. Selka tátovi místo nenabídla, jednání proběhlo vstoje, stručně a odměřeně. Výsledkem bylo mé propuštění. Další řešení mé situace dopadlo dobře. Byla jsem ráda, že nemusím do rajchu nebo do fabriky, ale do zemědělství k Lukáškům ve Vážanech. Nahradila jsem chybějící pracovní sílu, totiž jejich syna, který byl dlouhodobě nezvěstný. Jak se později ukázalo, skrýval se mimo svou obec u tety a tak se vyhnul nuceným pracím v Německu. Když ochablo slídění po jeho existenci, vrátil se domů. To již byla na půdě postavena klamná stěna s úzkým průlezem. Za ní se skrýval do konce války a dokonce několikrát pomohl na poli při špičkových pracích. Možná ještě dnes pamětníci přidávají k dobru, jak „otec zazdil syna před totalajnzacem“. U Lukášků jsem se cítila jako doma. Práce bylo také až až…. Válka skončila, skončilo mé nasazení mimo domov, ale Lukáškům jsem vypomohla v hospodářství až do konce roku. Dobrovolně. Moc jsme si rozuměli a důvěřovali jsme si.

Ještě něco připomenu. Když se k Vyškovu přibližovala frontová linie, zůstala jsem u rodičů. Krátce před bojem o naši obec celá naše rodina pro lepší bezpečnost přešla do úkrytu spřízněné rodiny a po osvobození obce Rudou armádou jsme se zase vrátili do rodinného domku. Tam nás vyděsil pohled na naši oblíbenou kravičku; visela na mlatě na háku bez hlavy a její maso porcoval voják, řezník a kuchař současně… V těch dnech byl ustaven místní národní výbor a při soupisu válečných škod jsme dostali poukaz na odběr, tedy na náhradu krávy, o kterou nás připravila válka, vyvolaná nacisty. Místem odběru byly Hlubočany. U Schuriusů jsme narazili na zamčené dveře a slovní potyčky s hospodyní rozřešil starý pan Schurius: „Dej jim, co chtějí, stejně budeme muset odejít pryč a krávu s sebou nepotáhneš.“ A my pak s krávou nejkratší cestou humny k jejímu novému domovu. Za naší karavanou dozníval výkřik mladého Schuriuse: „A co prachy? Nic?“ „Leda tak kulku,“ prohodil pohoršeně otec jen tak pro nás. A Martin se ještě z dálky vztekle loučil: „Ta kráva je naše. Wir kehren hierher zurűck.“ (My se sem vrátíme.) A tak si čas od času při vzpomínce na zlou dobu protektorátu se sestrou Miládkou říkáme, kdy ten Martin přijde do Drnovic pro tu krávu. Jeho otec se již z války nevrátil. Padl kdesi na ruské frontě.

Vyprávění Věry Burianové a Milady Burianové-Snášelové

Z Čech a Moravy bylo na nucené práce nasazeno 640 000 mladých lidí. Němci pro ně měli hanlivý název Zwangsarbeiter (nuceně nasazený). Po prohrané bitvě u Stalingradu označení z propagačních důvodů změnili na Gastarbeiter, což se překládá jako zahraniční dělník. Část slova Gast má naznačit, že dělník je v zemi hostem. Toto pojmenování se v německy mluvících zemích zachovalo dodnes.

Z Drnovic na nucené práce do zahraničí byly Němci vyvezeny téměř tři desítky mladých chlapců a děvčat. „Nedostalo se“ na nepostradatelně pracující ve zbrojním průmyslu a v zemědělství. Po šedesáti letech je obtížné sestavit jejich přehledný seznam. Nechtěně a z neznalosti by asi nebyl úplný.

V odpověď na Vaši žádost ze dne 4. 11. 2001 týkající se poskytnutí seznamu osob totálně nasazených pracovním úřadem v Brně z obce Drnovic sdělujeme, že písemnosti pracovního úřadu uložené u fondu Q 5 Okresní úřad ochrany práce v Brně jsou uloženy ve 108 krabicích a jsou řazeny podle abecedy, tedy nikoliv podle místa bydliště nasazených osob. Proto není bohužel technicky možné vyhovět Vašemu požadavku.

V paměti jejich blízkých zůstaly názvy měst, ve kterých otročili pro dobyvačnou válku: Berlín, Brémy, Drážďany, Kiel, Vídeň, Halle. Jedna z dívek pracovala v belgické zbrojovce. Trpěli odlukou od rodin, hladem, leteckým bombardováním a ponižováním. Někteří tam zahynuli.

Rok 1943 – rozhodující přelom

Začátkem ledna odjely z Vyškova další transporty totálně nasazené mládeže na práci do Německa. Vládní komisař Vyškovska Matzal nařídil soupis všech šrotovníků, mléčných odstředivek a máselnic včetně jejich zaplombování. Smyslem bylo zabránit černému mletí obilí a přípravě másla. Z fronty přicházely povzbuzující zprávy. Uskupení německých vojsk u Stalingradu bylo zničeno,^⁷ zajat byl maršál Paulus i se svými 16 generály a s více jak 90 000 vojáky. Rudá armáda postupuje dále na západ. 13. ledna vydal Hitler výnos o přechodu k „totální válce“. Byla to reakce na německou katastrofu u Stalingradu, která si vyžádala řadu opatření. Wehrmacht byl doplněn nutnými počty vojáků z řad německých dělníků z továren a na jejich místa nastoupili zahraniční dělníci nahnaní na nucené práce. Totální mobilizace pracovních sil znamenala také uzavření všech nočních, zábavních a podobných zařízení, ale i všech výrobních, opravářských a dalších služeb, které nebyly válečně důležité. V průběhu února odjely další transporty totálně nasazených. V protektorátu byla stanovena pro pracovní povinnost věková hranice. Mužům od 16 do 65 let, ženám od 17 do 45 let. Obsahem práce všech Čechů mělo být naplnění hesla Vše pro vítězství říše! K zamezení poslechu zahraničního rozhlasu probíhalo ve dnech 23. 4. – 30. 4. odstraňování zařízení pro příjem krátkých vln z radiopřijímačů. Každý byl také doplněn visačkou s výstrahou, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí. V květnu byly k totálnímu nasazení povolány další ročníky, a to 1918 až 1920. Při stále častějších náletech a bombardování Německa hynuli i čeští lidé, kteří tam byli nasazeni proti své vůli. Nejen v továrnách, ale i v jednotkách k odstraňování následků bombardování. Dnem 6. června byla všechna česká divadla až do odvolání uzavřena a herci nasazeni na práci. V protektorátu pokračovalo zatýkání českých lidí. Koncem září bylo jen na jižní Moravě zatčeno přes 300 osob; mezi nimi i Jan Fiala, sklenář z Drnovic, a vyškovský obchodník Karel Hon. Oba v souvislosti s pátráním gestapa po ilegální organizace Obrana národa. Nechali se zlákat konfidentem gestapa do ilegální organizace. Navíc Jan Fiala od něho převzal (byl to jeho známý) – pistoli k opravě. Krátce nato provedlo u nich gestapo prohlídku; našli pistoli… Do 30. 10. bylo z prostoru rozšiřovaného vojenského cvičiště wehrmachtu vystěhováno dalších sedm českých obcí. V listopadu byla organizována sbírka textilií a obuvi pro vybombardované a totálně nasazené. Konec roku? Naděje, že válka již nebude dlouho trvat.

U tohoto zatčení jsem byl

„Firma Sklo, porcelán, obrazy – Alois Hon a syn – se sídlem na Masarykově náměstí ve Vyškově má důstojné místo v historii obchodníků města. U majitele firmy popisované doby, Karla Hona, jsem nastoupil do učebního poměru. Během přípravy na povolání sklenáře jsem někdy zaslechl rozhořčené výpady proti okupaci a okupantům od zákazníků, ale ve většině byli v projevu opatrní, obezřelí. Někteří si s dospělými pracovníky firmy vyměnili pár vět šeptem, ale zakázku vyřizovali hlasitě. Na zatčení pana Fialy nezapomenu. Dva muži v civilu se před prodejnou napřed vyptávali na jeho přítomnost, pak rázně vpadli do provozovny a jmenovaného zajistili. Vzali si ho mezi sebe a nedovolili mu odejít k převléknutí z pracovního pláště. Sako jsem musel přinést z vedlejší místnosti. Vzpomněl jsem si, že některým zákazníkům ukazoval odznaky, které patřily k čepicím sovětských vojáků. Tyto „trofeje“ měl od své manželky, které je daroval člen jejího rodu, voják německé armády. Zalovil jsem v kapsách a vyjmul kovové hvězdičky, na nichž byl symbol – srp a kladivo. Schoval jsem je a později zničil. Agenti GESTAPA pana Fialu odvedli a za pár hodin ve stejný den přišla řada i na našeho šéfa, pana Karla Hona…

Pan Fiala, drnovický občan, družný a výřečný dlouholetý člen Sokola, prošel cestou výslechů, žalářování a ponižování. Z koncentračního tábora Flossenbűrgu se vrátil po skončení války.

Vyprávění Ladislava Smutníka

Rok 1944 – konec války se blíží

V Praze byla založena Česká liga proti bolševismu. Všude vylepovali plakáty s nápisem Zachvátí-li tě, zahyneš! Na plakátu bylo panoráma Hradčan, na něž se vztahovala ruka mající místo prstů pařáty a na předloktí srp a kladivo. Organizace byla ignorována jako ty předešlé a na většině plakátů bylo ručně připsáno: „My se nebojíme, my tam nebydlíme!“ Začátkem dubna dosáhla Rudá armáda československých hranic na bývalé Podkarpatské Rusi a současně i rumunských hranic. Fronta se nezadržitelně blížila. Jsou uskutečňovány směrnice a pokyny pro organizaci a zabezpečení protiletecké ochrany. Území Německa je stále více vystaveno dennímu i nočnímu bombardování a nebezpečí hrozí i českým zemím. Vyškovské noviny 5. 5. přetiskují článek o práci Kuratoria, kde je konstatováno, že byla konečně na jednom z posledních okresů – Vyškov – zahájena činnost této organizace. Nařizuje se nepřetržitá protiletecká a protipožární služba ve všech podnicích, závodech a institucích po celý týden, ve dne i v noci. Je vyhlášen povinný soupis volných bytů a místností pro případné nouzové ubytování. 5. 6. bylo zahájeno ostřelování Londýna střelami V-1. Nacisté se nechali slyšet, že „vůdce má v zásobě ještě další tajné zbraně a překvapení“. A již koloval mezi lidmi vtip, že Hitler píše další knihu. Po díle „Mein Kampf“ to má být „Mein Krach“. 6. června se spojenecká armáda úspěšně vyloďuje ve Francii. 30. června byl vyhlášen na Vyškovsku letecký poplach. Kolem 10. hodiny přelétával nad Vyškovem a Prostějovem americký letecký svaz. Lidé začali protiletecké zabezpečení brát vážně. V červenci narůstal počet leteckých poplachů a byl zaznamenán přelet několika angloamerických letounů v okolí Vyškova. 20. července se nezdařil atentát na Hitlera; ten vzápětí nařizuje téměř úplné omezení soukromého, veřejného i kulturního života a také hospodářské sféry ve prospěch válečných potřeb. Začátkem srpna vypuklo povstání ve Varšavě. V protektorátě pokračuje řetěz sbírek. Obuv pro české dělníky v říši, odevzdání pneumatik všech motorových vozidel, která jsou mimo provoz, omezení provozu nákladních aut a traktorů (provoz mají povolený v okruhu 10 km od stanoviště vozidla). Na silnicích se objevují auta upravená na dřevoplyn. Nálety houstnou. Poplach vyhlašuje Vyškov denně. 25. srpna jsou bombardována některá města na Moravě i v Čechách. Na Londýn dopadají zlepšené rakety V-2.

29. srpna vypuklo Slovenské národní povstání, které později přešlo v partyzánský způsob boje. Den předtím bylo bombardováno vyškovské a prostějovské letiště. Vinou neopatrnosti jednoho z členů Obrany národa byla zatčena řada jejích členů. Vyvěšené vyhlášky upozorňují, že překročení nebo pokus o překročení protektorátní hranice se trestá smrtí. 6. 10. překročil 1. čs. armádní sbor po těžkých bojích hranice u Dukelského průsmyku a vstoupil na půdu vlasti. Spojenci zaznamenávají postup i na ostatních frontách. Okupanti vyhlašují mobilizaci všech německých mužů od 16 až do 60 let. Mají být připraveni bránit německá města a vesnice spolu s wehrmachtem. Vytvořené jednotky měly název volkssturm (lidobrana). Pokračují ztráty na životech popravami i bombardováním. Přelet sovětského průzkumného letadla nad Vyškovem byl pozorován 2. prosince. V prosinci bylo zveřejněno nařízení o povolání české zemědělské mládeže na zákopové práce v Rakousku. Následující nařízení z 27. 12. stanovilo, že čeští muži od 16 do 45 let věku budou nasazeni k zákopovým pracím na území protektorátu. Věková hranice byla později rozšířena na 15 až 60 let.

Bytí a bití v žalářích

Vojtěch Hanák byl agenty gestapa zatčen společně s Čeňkem Kocourkem v poslední dny července 1944 za letáky, které převzal a údajně „zničil“. Jeho útrapy začaly vězněním v Kaunicových kolejích v Brně, pokračovaly ve Wratislavi (Breslau) a ukončily ve Waldheimu – Sasko 10. 5. 1945. Prožil děsivé hodiny, vybaven papírovým oblekem na svoji popravu. Přišlo však osvobození. Celé období po návratu domů sepsal na 14 stran rukopisu a ponechal je v soukromém archivu. Některé věty nejsou dokončeny, pokračují tečkováním a měly snad autorovi připomenout děj při dalším zpracování. Pro představu jeho „bytí za mřížemi ve stínu hákového kříže“:

Pan Vojtěch Hanák na jedné ze schůzí protifašistických bojovníků (SPB) v roce 1965 připomíná: „My bývalí vězni odbojáři nikdy nezapomeneme, jak náš život v kriminále byla jen samá bolest, ponížení, hrůza, tyranie… Ten život tam se nám scvrkl na holé zdi před obličejem, který nám o ně rozbíjeli. Tehdy jsme nerozlišovali, kdo čím byl, tam jsme se měli opravdu rádi, jeden s druhým cítil a trpký život jsme prožívali v té nejlepší soudržnosti. Neměli bychom zapomínat na hrůzy druhé světové války a na zločiny spáchané na našem národě německými fašisty, protože oběti milionů lidských životů v této válce by byly marné. Zamyslete se nad tímto, drazí občané, a mějme se opravdu rádi. Svět je tak krásný a lidský život, žel, tak krátký!“

V. Hanák byl po celý život nadšeným vlastencem. V prvé světové válce ztratil dva bratry. V druhé světové válce ztratil jediného syna, který se při osvobozování Drnovic snažil zapojit do boje proti okupantům. V. Hanák byl oddaným členem Sokola a žil sokolským duchem a snad až do posledních let svého života se udržoval „na duchu i na těle“ individuálním cvičením. Potkával jsem se s ním často ve Vyškově, kde žil u své dcery Jarunky. Na jeho zvučné „Nazdar“ se nezapomíná právě tak, jak na vysvětlenou technologii činnosti po ranním probuzení i na řadu dobových postřehů, uváděných s mladickou jiskrou. Zemřel v roce 1993 ve věku 95 roků.

V září roku 1944 se z politické ilegální organizace vytváří partyzánská skupina. Pro odlišení od dalších skupin byla dodatečně až po skončení války pojmenovaná názvem Vyškov – Jindra – Gryc. Skupina měla 12 až 20 členů. Z drnovických občanů to byli Josef Sýkora, Vojtěch Sýkora, Josef Plhal, Miloš Plhal a Karel Hudec.

Počátek činnosti skupiny spadá již do druhé poloviny roku 1943 budováním krytů a bunkrů v lesích u Olšan, Nemojan, Ruprechtova a Račic. První odbojová akce proběhla na podzim roku 1944 (odcizení 58 ručních granátů, čtyř samopalů a čtyř pistolí z kasáren na Kozí horce). Činnost skupiny v různém početním složení je popisována až do dubna 1945 při šesti akcích – viz Prameny Za národní osvobození vlasti z fašistické okupace (Partyzánská skupina Vyškov – Jindra – Gryc), vydaná v roce 1990 VVŠ PV LS ve Vyškově ve spolupráci s OV SPB. Tato partyzánská skupina vždy po pěti letech organizovala setkání svých příslušníků. Snad poslední bylo v Brňanech roku 1991.

Respekt z partyzánské činnosti vyjadřuje rozkaz K. H. Franka, který vydal 3. listopadu 1944 velitelům bezpečnostních složek na východní Moravě: „…všechny zajaté partyzány ihned pro výstrahu popravovat a ponechat na šibenici 48 hodin za střežení protektorátním četnictvem.“ Řady partyzánů se naopak rozšiřovaly.

Rok 1945 – krach fašismu a osvobození naší vlasti

„Hodina vítězství přijde,“ sliboval Hitler ve svém novoročním projevu… 7. ledna na vyškovském náměstí nastoupily k slavnostní přísaze a pochodu jednotky folksšturmu z obcí německého ostrůvku. Mladí kluci a staří dědkové mají zachraňovat třetí říši.^⁸ Od začátku ledna začala organizovaná příprava moravského prostoru k obraně. Nahnaní zákopníci z řad českého obyvatelstva byli nakomandováni na tyto práce; dělali je s nechutí. Však se to projevovalo také na výsledcích. Vyškovští nacisté současně připravovali opatření, která měla být uskutečněna při ústupu německých vojsk. Měly být zničeny budovy, podniky, zařízení, komunikace, spoje, železnice a zanechána spoušť. V lednu přelety spojeneckých vojsk nebyly, až začátkem února se počaly pravidelně objevovat sovětské letouny. Gestapo je stále v činnosti. Němci odrazili sovětský útok na Moravskou Ostravu. Bojuje se již také u Opavy. Protektorát se měl stát německou pevností. 4. dubna je osvobozena Bratislava, 13. dubna Hodonín a z jihovýchodu se fronta kvapem blíží k Vyškovu. Od 21. dubna jsou vedeny nálety sovětských letounů převážně na Vyškov, kde bylo silné německé vojenské uskupení. Velký nálet na vyškovské nádraží byl proveden 25. dubna. 26. dubna je fronta téměř před Vyškovem. Nacisté a jejich přisluhovači, zrádci a kolaboranti si balí kufry a chystají se zmizet. 26. dubna se začalo bojovat na okrajích města a 29. dubna dostaly německé úřady souhlas k evakuaci. Jejich služební vozy uháněly ve směru na Olomouc. Do večera 30. dubna byl již Vyškov svobodný.

Blížící se konec nacistického Německa lapidárně vyjádřil Vojtěch Hanák při uspořádávání svých dokumentů na „postkartě“ z koncentračního tábora posílané 21. 3. 1945. Je to již poválečné vyjádření.

Do Drnovic přijela kolona vlasovců. Měla několikahodinovou odpočinkovou zastávku. Podivná kolona. Dvě až tři nákladní auta a desítka vozů s koňským spřežením. Vojáci v uniformách různé kombinace, nemluvní a zasmušilí. Na přístrojových deskách aut byly uloženy útočné granáty žlutohnědé barvy. V některém – plachtou nezakrytém - voze jsme zahlédli pušku. Co je to za vojáky? „Je to trén běženců,“ odpovídali veteráni první světové války. „Zradili Stalina a Němci jim nedůvěřují.“ Za několik dnů projížděla další kolona. Vzniklo i podezření, zda to není ta předešlá, která jezdí v bludném kruhu po okresech. Nebyla. Vlasovci směřovali na Vysočinu, na západ…

Poslední týdny ve stínu hákového kříže

Jaro roku 1945. Běží dny plné očekávání a naděje. Porážka nacistického Německa a konec kruté války se neodvolatelně blížil. Zvěstoval to i jižní vítr hlubokými tóny detonací. „Bombardují Vídeň,“ prohodil někdo zasvěceně. „Rusové budou brzy šturmovat Moravu.“ Cigareta je dokouřena, pracovní přestávka končí. Z rozhlasu ještě nedoznělo spokojené hlášení (pochopitelně nejprve v němčině), že nad naším územím nejsou žádná nepřátelská letadla, ale vzdálené vrnění leteckých motorů potvrzuje opak. Zvuk sílí v hukot a nad námi v ještě chladných paprscích slunce přelétají s mihotavým třpytem snad dvě stovky letadel. Bombardovací svaz letadel se po splnění úkolu vrací v doprovodu stíhaček na své letiště. „Kam to Angláni dnes vysypali?“ Odpověď zanikla v jekotu sirén; následující hlášení oznamuje akutní letecké nebezpečí, které vzápětí vymazává táhlý, nepřerušovaný tón. To sirény oznamují konec leteckého nebezpečí nepsanou absurdní tečkou. Letadla zmizela za obzorem, zmlklo i pobrukování opozdilých letadel a k zemi se snáší staniolové proužky – rušiče rádiových vln. Obloha nás přestává zajímat. Rovnáme krky i záda a loudáme se pomalu do dílen. „Tak kdyby něco, tak zase na starém místě,“ loučíme se. Spouštíme stroje a myšlenky plné fantastických představ o konci války potlačují úkoly pracovního dne.

Protektorátní týdny snad zrychlily svůj běh. Fronta se blíží. Nacistická vojska místy kladou silný odpor, ale stále jsou nucena „zaujmout předem připravená postavení“. A také vydat výhružné nařízení o pracovní povinnosti k budování zákopů a překážek. Povinnost se vztahuje na muže v rozmezí stáří od 15 do 60 roků, které mohl postrádat protektorátní zbrojní průmysl a zemědělství. V té době nacistická byrokracie nebyla již schopná uplatnit důslednost a tvrdost kontroly ani vymahatelnost vydaných nařízení. Proto zkušenosti různých pracovních skupin i ročníků se liší. A také jednotlivců. Na nucené práce jsme byli nakomandováni z vyškovských fabrik i od jednotlivých malých podnikatelů – prostě učni různých řemesel, zámečníci, natěrači, prodavači, pomocní dělníci apod. Parta se z nás vytvořila až na pracovišti.

Prvé bylo kousek od vyškovského cukrovaru při silnici Vyškov – Brno. Tuny cementu, písku a vody měli pomocí lopat – pod pohrůžkou samopalů a pokřiku „los, los, Mensch“ – měnit v betonové bloky pro zpomalení blížící se svobody patnácti až osmnáctiletí čeští kluci. Asi po čtyřech hodinách úmorné práce jsme byli vystřídáni a odvedeni na jiné pracoviště. Bloky byly za pár týdnů vybudovány na obou stranách silnice. Jejich povalení na vozovku bylo plánováno pomocí výbušné nálože. Předpoklady německého velení se nesplnily a bloky byly likvidovány až v mírových dobách.

Naše další vnitrozemské „totaleinsatz“ se odehrálo v Brňanech. Úkolem bylo upravit jámu protitankového zátarasu a vytvořit skládku kmenů z lesních stromů. Jestliže u cukrovaru nás komandoval fanatik zajišťovaný dvěma samopalníky, pak v tomto případě jsme měli štěstí. Práce řídil – sice také v uniformě wehrmachtu – snad polský Němec Erwin, který viděl jen na jedno oko. Ozbrojen nebyl. Nás bylo 10 – 12 a někteří kluci byli kuřáci. Dohovor s místními občany byl rychlý. 10 cigaret snad za jeden kubík kmenů „na dlouho“ . Erwin přimhouřil oko, ale nekouřil. Další den se situace opakovala. Sabotáž? Změna pracoviště přišla včas. Třetím pracovištěm byly Smetanovy sady. Opět „panzeršpere“, ale ve dvojím provedení. Tentokrát nám velel rakouský tatík ve stejnokroji vojáka. Vysvětlil úkol, ale hlavně maloval na pilíř železničního mostu křídou to, po čem toužil: „Kralika mit zelo mit knödl.“ Neuspokojili jsme ho, ale zato jsme vedli úporné boje mezi pilíři; hroudami i kamením. Velitel postával u ústí cesty do parku z obavy před kontrolou. Tři směny jsme „odpracovali“. Na kontrolu nepřišla ani noha. Nacistická vrchnost měla jiné starosti. O kmeny neměl nikdo zájem, ale kuřácká vášeň… tabáčníci vypáčili dveře kiosku, který stál poblíž můstku přes říčku Hanou. „Nějaká cigareta zde bude!“ Ale nebyla…

A jednoho dne přinesl poštovní doručovatel pozvánku do Brna. „Hlaste se do tří dnů na zákopové práce tam a tam, jinak budete stíhán dle zákona atd.“ V tomto případě zaordinoval výborný pan doktor Václav Vykoukal. Situaci řešil jednoznačně: „Přece se nenecháš zabít! Naměřil jsem ti vysokou horečku, nikam nepojedeš, za 14 dní se přijdeš ukázat a pak uvidíme, jak dál.“ V dalším týdnu – to se již daly rozeznat palby kanónových baterií od výbuchů bomb – byli jsme zase pro změnu nasazeni prostřednictvím vedení obce na vytváření skládek kmenů při silnici v části lesa Vinice a u Příhonu. Zpravidla jsme nesli ve třech dvojicích na silných větvích jeden kmen. Skupině velel říšský Němec v hodnosti nadporučíka; chyběla mu celá pravá paže. Jeho zástupcem byl robustní, vysoký a zasmušilý desátník, syn kdysi velkopolského statkáře. Nadporučík nebyl spokojen s naším pracovním výkonem; desátník chápal obtížnost nesení syrových kmenů přes výmoly a větve a zastal se nás. Na ostrou hádku jsme doslova civěli. Velitel v teatrálním postoji vytrhl z pouzdra osobní pistoli malé ráže a ve vzteku střelil do blízkého stromu. Jeho zástupce se jen ušklíbl, sejmul z ramene pušku, zamířil a vystřelil. Kývl na nás, ať jdeme s ním. Ve vzdálenosti asi 100 m ve výšce hrudi člověka nám beze slova ukázal vstřel do těla borovice… Tím skončila směna naší skupiny.

Na okraji obce ve směru na Vyškov bylo hloubeno několik kulometných hnízd. Protitankové uzávěry byly budovány v zatáčce silnice mezi zídkou kdysi hřbitova a zdí tehdejší prádelny zaopatřovacího ústavu (zámku), na Vadisváru mezi obchodem pana Šebesty a zídkami předzahrádek protějších domů. Velká skládka munice, zejména protipancéřových pěstí (panzerfaust), za rohem prádelny zámku potvrzovala, že jednotky Rudé armády byly očekávány od Vyškova. Žádná z těchto překážek nebyla dokončena. Překážka na Trávníkách přes brod Drnůvky zůstala jen naznačena.

Další den nám bylo uloženo vykopat vstup do kruhové jámy – kulometného hnízda na okraji obce při silnici vedoucí do Lulče. Odtud byl dobrý výhled k statku Drnovská a na státní silnici Brno – Vyškov. Na práci nám nějak nezbyl čas, ale účast jsme si nechali radnicí zapsat. Drnovicemi se trousily kolony Schörnerovy armády a táhly někam na Vysočinu. Uvnitř obce se krátkodobě střídaly části zabezpečovacích a týlových jednotek; bylo to znamení přibližování bojové linie. 26. dubna 1945 Rudá armáda osvobodila Brno a Slavkov a německé útvary ustoupily na další obrannou čáru . Jejich jednotky obranu Drnovic zaujaly ve večerních hodinách 27. 4. Následující den již bylo v činnosti dělostřelectvo, letectvo i pozemní jednotky. Před devatenáctou hodinou zuřil boj na okraji Drnovic a jejich okrajové části – Frédy a Křivda – byly do půlnoci očištěny od Němců. (Pozn.: viz přílohy.) Obec svobodně vydechla v ranních hodinách díky jednotkám 180. gardové střelecké divize, které velel gardový plukovník Malčevský. (Pozn.: Bližší údaje – Josef Mikš, Na Vyškovském směru, ČSPB Vyškov, 1986; včetně údajů o počtu padlých.)

V třesku paleb jsme vítali osvoboditele

Průběh bojů při osvobozování obce popisují pamětníci; vzpomínky se různí podle hloubky osobního prožitku, úhlu pohledu na projevy války,^⁹ věcnosti, barvitosti a pravdivosti vyprávějícího atd. I z útržků vzpomínek se však dá vytvořit mozaika a z ní pak přijatelný obraz. Než začnou vyprávět ostatní, „vkládám do rámu obrazu první střípky“:

Je podvečer 28. dubna 1945. S tátou se krčíme u parapetu a přes škvíru zabedněného okna hledíme ven. Dávky ze samopalu se mísí do poštěkávajícího kulometu, razítkované výbuchy dělostřeleckých granátů.

Naráz všechno ztichlo a prim dostává bručení tanků, doplněné poklepy jejich pásů a ječivým zvukem převodů. Němci ustupují! K lipám u kostela přibíhají dva němečtí samopalníci, střílí na pohybující se postavy pod kopcem, palbu podporují křikem“Meine kompagný, hurrá!“ „Tak mít alespoň kulovnici,“ ozval se v tátovi kulometčík z první světové války. A najednou hromová rána, moře dýmu a prachu a úlomky zdiva bubnují na stěny domu a střešní krytiny. Téměř po čtyřech utíkáme na dvůr a pak do zahradního sklepa, adaptovaného na kryt. Táta po chvilce jde obhlédnout, co se stalo. Dvojice vojáků mizí ulicí, věž kostela má zásahy od dělostřelců, střecha domů má rozdrcených několik desítek střešních tašek.

Nechtělo se nám. Strach z války, strach o střechu nad hlavou, a kdo se postará o Malinu a Marušu – krávy přece nemohly zůstat hladem a nedojené, a co prase, pes. Jim se to mluví. A táta s námi neodešel. Přešli jsme jen o dva domy v ulici dál k Šimečkům. Potěšilo je to. Sklepní prostora byla daleko větší a poloprázdná. Zvýšil se mylný pocit většího bezpečí.

Snad uplynula jen hodina a severovýchodní okraj obce – ten frontový – byl letecky bombardován. Prvá bomba padla do polí asi dvě stě metrů od sovětských minometníků, druhá do zahrad za kostelem a další ničily domy na Trávníkách. S naším úkrytem si zalaškovala ta druhá; mohutný výbuch rozmetal skla oken, rozechvěl domy a zeminu i vzduch a prach, který oslepoval oči a otupoval sluch. Zhasly i svíce. Z příklopu vstupu do sklepa někdo odhrnoval suť a volal, zda jsme v pořádku… Bomba padla asi dvacet metrů od našeho úkrytu do zahrady rodiny Valouchů. (Až po přejití fronty jsme obhlíželi tři metry hluboké trychtýře s průměrem asi 10 metrů.) Teprve tato situace nás přiměla k odchodu na opačný konec vesnice, k sestře na Frédy. Cestu jsme volili přes Křivdu a pak poli za zádí zahrad. Ještě v zákostelí jsme využili pod bryčkou s koněm skrytu proti padajícím nábojnicím z kanónů letadel. Báli jsme se o zranění Janičky, kterou jsme se švagrem střídavě nesli a ochraňovali. Vojenský vozka nás konejšil: „To ničevo, to ruskije mašiny!“

Pole za lesní správou byla poseta okopy pro ležící střelce a hustotou připomínala hřbitovní pole. Musel zde probíhat úporný boj rojnic, které se přískoky probíjely snad po deseti metrech. Na návrší polnosti Na nivách v útočné sestavě stála tři ruská samohybná děla, zničená boční palbou německých děl z okraje lesa Nad lány. Potvrdily to poničené pancíře levých boků ve směru útoku na Vyškov; také opuštěná palebná postavení německých děl tažených pásovými tahači napříč lesem k Opatovicím. Z jejich stanoviště je vytlačily ruské tanky, které přes Kopaniny a pole přilehlá k lesu Končiny v pochodové sestavě nabíraly směr Dědice – Vyškov. Němečtí dělostřelci při ústupu palbou z tanků ztratili tři muže, které stačili pohřbít v lesíku poblíž opatovického kamenolomu.^¹⁰

Další dny přinesly čestné úkoly. Se švagrem jsme byli určeni k natažení linkového telefonního spojení na Kozí horku k jednotkám v dotyku s Němci. Zpátky jsme šli sami a do smíchu nám nebylo. Následovalo rozšíření průjezdu protitankového zátarasu mezi zídkou a prádelnou zámku. A to již s oběma švagry. Nikdo nepřišel pomoct. Vesnice vypadala jako vymřelá. Zastřelený průzkumník byl v den své smrti přenesen k pomníku sv. Jana při silnici u schodů do kostela, kde byl pochován k dočasnému odpočinku. U vrat našeho mlatečku pár dnů hlídkoval tank T-34; na dvoře také krátký čas setrvala polní kuchyně a krátký odpočinek našla kapitánka zdravotní služby. Až někdy za 14 dnů se na talíř polévky zastavil rumunský kapitán, který vedl svoji četu směrem k Dědicím. S ním jsme se nedohovořili, ale slovo „supu“ doplněné posuňky postačilo.

V míru je čas na porozumění mezi lidmi, ve válce hlavní slovo mají zbraně. Julku Fučíku, tvůj odkaz „Lidé, bděte!“ platí stále.

Závěrem

Nezapomeneme

V kronikách a památnících obcí se setkáváme se jmény a portréty těch, kterým válka vzala život. S úctou a tichou bolestí vzpomínáme

… těch, kteří za osvobození obce položili životy se zbraní v ruce: Čudopalov Andrej Pavlovič, gardový seržant, palubní střelec (narozený 1925), Nikolaj Nikolajevič Ivanov, gardový poručík, velitel letky (narozen 1923), Letjagin Anton Semjonovič, poručík 1909), Malyšev Kuzmič, poručík (1918), Pavlin Fjodor Nikolajevič, kapitán (1908), Semoškin Leonid, nadporučík (1920), Volkov Vladimir, mladší seržant (1926), Žaro Sergej Ivanovič, seržant (1926), ? Petr Silvestrovič, nadporučík (1911), ? Ivan J., gardový vojín (1905), nositel řádu nadporučík Stěgajev Nikolaj Petrovič (1922). Jedno jméno se nezachovalo. Podle úpornosti bojů se odhaduje že nejméně další tři desítky vojáků zemřely na polích kolem Drnovic, ale k pohřbení byli odvezení do Brna

… těch, kteří položili své životy za naši svobodu na vnitřní frontě odboje: Gryc Josef, nar. 1896, umučen v roce 1942 v Osvětimi, Kumr Emil, nar. 1912, zastřelen v roce 1941 v Mauthausenu, Pospíšil Rudolf, nar. 1905, popraven v roce 1941 v Brně, Zbořil František, nar. 1912, popraven v roce 1944 v Mnichově

… těch, kteří přežili útrapy koncentračních táborů a vrátili se do osvobozené obce: Fiala Jan, nar. 1908, vězněn ve Flossenbũrgu, Grycová Bohumila, nar. 1902, vězněna ve Svatobořicích, Hanák Vojtěch, nar. 1898, vězněn ve Waldheimu, Kocourek Čeněk, nar. 1893, vězněn ve Cvikově, Monath Oskar, nar. 1909, vězněn ve Tvoršovicích, Novák Josef, nar. 1908, vězněn v Buchenwaldu a Dachau, Rychlík Oldřich, nar. 1921, vězněn v Oranienburgu, Teuchner Stanislav, nar. 1921, vězněn v Buchenwaldu

… těch, kteří přišli o život na nucených pracích v Německu: Brunclík Jaroslav, nar. 1923, Křetínský Konrád, nar. 1914, Kůrka Antonín, nar. 1923, Ryšánek František, nar. 1912, Teuchner Alois, nar. 1922, Veselý Josef, nar. 1912.

Sovětští vojáci postupovali ze směru Pístovice – okraj lesa Horka – okraj vesnice Drnovice. Podél staré zástavby směrem k Lulči byl poměrně mělký úvoz, na který navazovaly polnosti, jejichž část posloužila před rokem 1986 pro výstavbu soukromých domů – část Přídanky. Na počátku úvozu byl dočasně do provizorního hrobu uložen jeden z osvoboditelů obce, jak uvádí tehdejší nápis: „Zde je pohřben nositel řádu nadporučík Stěgajev Nikolaj Petrovič, narozen roku 1922 Padl 29. dubna roku 1945 v boji s německými okupanty.“

Nutno však připomenout i „realitu všedního dne“ válečného období. Alespoň na několika místních událostech v naší obci.

* K osvobození obce chybělo pár týdnů, kdy na poli v prostoru pod Horkou došlo k zabití manželské dvojice občanů z Pístovic. Příčinou byl nucený odhoz dvou leteckých bomb při zkušebním letu letadla opraveného v dílnách vyškovského letiště.

* Snad jen týden nás odděloval od osvobození obce, kdy byl na drnovickém hřbitově pochován německý poddůstojník. Od „očitých svědků“ byla šířena zvěst, že padl v pistolovém souboji se svým nadřízeným důstojníkem. Incident se stal v prostoru Frédy a patrně šlo o porušení bojové kázně a morálky. Mrtvý voják byl bez jakýchkoliv obřadů zakopán na místním hřbitově a jeho ostatky byly později v nejkratší povolené době uloženy do vyhrazeného prostoru hřbitova.

* Za posledním domem v části Vadisvár ve směru od tehdejšího obchodu se smíšeným zbožím k tehdejšímu hliníku stál úhledný stoh otýpek lesního roští. V něm si dva mladíci vytunelovali úkryt. „Budeme sledovat, jak Němci dostávají na prdel. Metrová stěna roští nás ochrání od střel.“ Vše bylo jinak. Němci z této ulice zpomalovali postup sovětských vojáků směrem na Opatovice – Dědice. Nezvyklá blízkost palby však zmíněnou dvojici vyděsila. Z „bunkru“ zpanikařená vyrazila ven – honem honem přes blízký plot co nejdále od nebezpečí. Jeden překážku zdolal. Miloslava Staňu dávka ze samopalu zasáhla a zůstal na plotu viset. Mrtvý …

* Do obětí války je spravedlivé započítávat i další obyvatele Drnovic, byť nejsou v kronice obce uvedeni. Jednou z nich je Růžena Dočkalová, svobodná podnikatelka, dcera hostinského na Pazderně v Dědicích. Je vzpomínáno její milostné trauma v začátcích 2. světové války v rodné obci, které způsobilo určité hnutí mysli. Zakoupený dům na Trávníkách jí umožnil pronájem části bytového fondu zájemcům. V inkriminované době byl využit rodinou četnického strážmistra a rodinou starosty obce. Při osvobozování obce Rudou armádou se tato majitelka domu střetla se sovětským vojákem, napadla ho sekerou a při potyčce ho zranila - usekla mu prst. Právní vojenský orgán ji odsoudil k smrti. Akt měl být vykonán na dvoře rodiny Konšelů, ale na žádost majitele domu bylo místo změněno. Akt smrti zastřelením byl vykonán v koupelně domu proviněné… Dnešní nejstarší pamětníci si na její jméno nevzpomínají a v záblesku mysli prohodí: „Už vím, to byla ta Němka…“

* Projevy násilí na občanech? Pohnutky? Přemýšlej a odpověz si sám a najdi příčiny…

Sovětské jednotky se probíjely ve směru Dědice – Vyškov a naše rodina byla již ve čtvrtém úkrytu, tentokrát ve dvoře jednoho z místních sedláků. Jeho dcerušku obtěžoval neúnavně jeden ruský vojín. Jejímu otci se podařilo situaci rychle vyřešit. Přivolaný důstojník odjistil svoji pistoli a podal ji otci se slovy: „Hrubě porušil vojenský válečný řád a máš právo ho zastřelit. Hospodáři, střel!“ A dodnes si pamatuji, co hospodář odpověděl: „Dyť je to hlópé klučisko, keré snáď nemá ještě dvacet let. Opil se a votravuje. A musí válčit. Dyť možná mu zétra budou kamarádi kopat hrob. Von vystřizlivi, ale ať nedělá vostudu!“ V tuto dobu ještě doznívalo často vyslovované rčení: „Ať přijdeme třeba o všechno, jen ať přežijeme.“ Uplynulo pár dnů a běžely vesnicí vzdechy – nám vojáci vzali plášť do deště, nám zabrali bicykl, nám… Píše se rok 2009 a slyším – sebrali mi harmoniku a to jim do smrti nezapomenu…

* Do obětí války patří i smrt Pavla Pavloviče Hladilina, dělníka, který se narodil v Kazašské stanici Donské oblasti v Rusku. Z vlasti emigroval a v roce 1933 se oženil v Drnovicích. Po osvobození Drnovic občan Hladilin spáchal sebevraždu oběšením. S přítelem se dohadujeme o příčině nuceného odchodu ze života a slyším: „Byl to strach z transcendentna.“ „Ba ne,“ odporuji, „nebyl to strach z nepoznaného, ale naopak. Dobře věděl o podmínkách pobytu v sibiřském gulagu.“ Možná, že příčiny emigrace do ČSR neznají ani jeho děti.

Snad těch několik příkladů k ilustraci stačí. Vyprávění o válce se může zdát nemístné, nepřiměřeně kruté. Taková byla válka. Dnes je mír a pod jeho záštitou jsou vražděny desítky, tisíce lidí – dětí, žen i mužů rok po roce jen proto, že v jejich zemi je nafta, drahé kovy a další suroviny, že bohatí musí a chtějí být ještě bohatší a silní, aby mohli vládnout většině… Bez krizí a válek to nedokážou. Nic však netrvá věčně

1 Pro širší představu připomeňme stať z memoranda Jana Bati, předaného nacistickým představitelům říše. V memorandu konstatoval, že „po vítězné válce nebude pro Čechy v daném prostoru místo“, a proto navrhl, že by se podílel na „dobrovolném“ přesídlení našich občanů do Patagonie, kde by pro vysídlence zakoupil dostatek půdy. Celková kalkulace postupného přesídlování by prý mohla trvat asi deset až dvacet roků.

3 Složitost sovětské pozice spočívala i v tom, že v tu dobu probíhaly těžké boje s japonskou armádou, která vpadla do Mongolska, s nímž byl SSSR vázán smlouvou o vzájemné pomoci.

5 Němci vybudovali 30 velkokapacitních vyhlazovacích táborů s řadou poboček. Světová encyklopedie koncentračních táborů, která nedávno vyšla v USA, uvádí, že na území Evropy zřídili němečtí fašisté celkem dvacet tisíc koncentračních táborů a jejich poboček.

8 Nicméně mnozí z nich fanaticky bránili po boku wehrmachtu postupu Rudé armády a svými pancerfausty způsobili sovětským tankistům ztráty.

9 Ten úhel pohledu není stejný. Někdo frontové události sledoval podle pravidel 1. světové války, jiný jen sluchem, další ze sklepního okénka, někdo opakoval, co řekla sousedka; ale všichni byli „u toho“. I osobní prožitky mají někdy k obecné pravdě daleko.

10 Exhumaci tělesných pozůstatků vojínů nacistického Německa organizoval Kriegsgräberfűrsorge (Lidový spolek péče o německé válečné hroby). Stovky kosterních nálezů byly v Praze uloženy do společného hrobu, bez jakýchkoliv poplatků. Kde asi odpočívají v Německu české oběti války vyvolané nacistickým Německem. Drnovičtí občané o akci německého lidového spolku neměli zájem. Přesný počet padlých Němců není znám, místa hrobů udávají pamětníci nepřesně. (Frédy při božích mukách tři vojáci, za domy na úpatí Vinohrad 2 – 5, v polích Cigánovsko ve společném hrobě 11, při Drnůvce u Kašparova 3, ve výkopu protitankové překážky u bývalého obchodu pana Šebesty na Vadisváru 2, v bývalé strži při kdysi polní cestě do Končin 2 a v lese Nad lány při křtinské cestě 3. Celkem 26 až 29 vojáků wehrmachtu. Exhumován byl jen jeden.

Vyškovsko v odboji, II.

Od druhé světové války uplynulo liž mnoho let ….