Mgr. Jan Jandl
V roce 1919 v Paříži zasedala mírová konference, která formálně ukončila první světovou válku. Výsledkem této války bylo mimo jiné poprvé od časů napoleonských válek totální překreslení hranic evropských států. Na troskách rozpadlé rakousko-uherské monarchie vznikla jako tzv. “nástupnický stát” také Československá republika, sestávající z historických českých zemí a dále z území dosavadních uherských provincií – Slovenska a Podkarpatské Rusi. Jeden americký diplomat při pohledu na tvar nově vzniklého středoevropského státu, nakresleného na mapě, údajně prohlásil, že mu tvar tohoto státu připomíná pulce s hlavičkou zabořenou na západě do Německa a s ocáskem mávajícím daleko na východě.
Tento stát, který byl slavnostně vyhlášen 28. října 1918, byl prvním novodobým státním útvarem, v němž náš národ po 300 letech habsburské nadvlády získal svoji státní suverenitu a nezávislost. Byl vybojován doslova krví a železem na frontách první světové války hrdinstvím tisíců našich statečných legionářů, stejně jako politickým a diplomatickým úsilím naší politické reprezentace v zahraničním odboji v čele s prof. Tomášem Garrigue Masarykem, dr. Edvardem Benešem a generálem Milanem Rastislavem Štefánikem. Zejména politický úspěch, kterého T. G. Masaryk dosáhl v letech 1914 – 1918, byl skutečně ojedinělý a impozantní. Odešel do emigrace jako univerzitní profesor v penzijním věku a vůdce malé politické strany, reprezetující jen zlomek české politické reprezentace. A vrátil se jako hlava státu - prezident samostatné Československé republiky.
Éra tzv. “první republiky” je dodnes politickým pojmem, k němuž se i v budoucnu náš národ vždy bude vracet. I proto, že vyjma demokratického meziválečného dvacetiletí a období po roce 1989, náš stát nepřízní osudu příliš skutečné svobody a státní nezávislosti nezažil. Za dobu jeho existence mu nebylo dopřáno ono “padesátileté období” nerušeného a klidného kontinuálního vývoje, o jakém snil jeho první prezident. Temné období nacistického protektorátu, jakož i období komunistického režimu, silně devalvovaly pojmy jako vlastenství, hrdost na svůj stát a národ, demokracie a svoboda. Od založení našeho novodobého státu v roce 1918 prakticky každá další nastupující generace zažila krizové období, kdy se jakoby náš stát začínal budovat znovu od začátku a jeho dosavadní vývoj byl zpochybňován a negován. Ale demokratické zkušenosti a síla tradice s budováním státu přetrvaly. Ne náhodou se na listopadových demonstracích v roce 1989 objevily obrazy a fotografie jeho “otců zakladatelů” a někdejší prvorepubliková ústavní listina z roku 1920 sloužila o 70 let později jako vzor našim novodobým zákonodárcům při práci na ústavě současné České republiky.
28. říjen je a měl by i do budoucna zůstat našim hlavním státním svátkem. I když tvar a rozloha dnešní České republiky už nejsou oním pulcem třepetajícím se na mapě střední Evropy. Někdejší Podkarpatská Rus se stala po roce 1945 součástí Ukrajiny a Slovensko si v roce 1992 zvolilo cestu samostatné státní existence. Není však pochyb o tom, že současná Česká republika je nástupnickým státem a dědicem někdejší Československé republiky a nemá žádný důvod se za tuto skutečnost stydět. Na počátku byl stát, který už v období 1918 - 1938 garantoval vysoký standard občanských práv a demokratických svobod nejen Čechům a Slovákům, ale také dalším národnostním skupinám, žijících v jeho hranicích. Rozhodně se k nim nechoval macešsky, i když mu to z jejich strany nebylo vždy opláceno stejnou mincí.
Přejme naší republice k jejím letošním narozeninám demokratickou a svobodnou budoucnost ve spolupráci s dalšími evropskými i mimoevropskými demokratickými zeměmi.
Ostatně jsou to právě USA, kdo měl rozhodující podíl na vzniku a uznání ČSR v roce 1918 a významně nám pomáhaly i v době 2. světové války a zejména po ní - pomoc v rámci UNNRA, nabídka hospodářské pomoci ve formě Marshallova plánu (kterou bohužel naše republika tehdy pod tlakem SSSR odmítla).
Jeho zakladatelé si jistě nepřáli a naši vojáci za něj ve dvou světových válkách hrdinně nebojovali a neobětovali své životy jen proto, aby se tento státní útvar rozpustil jako kostka cukru v nadnárodních a pochybně definovaných strukturách, kde slova vlast, národ a národní stát zní skoro jako nadávka. Za bezmála jedno století své existence náš stát nesčetněkrát prokázal, že má své pevné místo v Evropě a i nadále uchovává ideály a tradice, z nichž se zrodil.
Autor je historik, předseda Historicko-dokumentační komise Kounicovy koleje
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz