Výročí oslavanské stávky je nutné připomínat i dnes

V Oslavanech se započalo s těžbou uhlí kolem roku 1755. Až do roku 1783 se černé uhlí na Moravě těžilo jedině na oslavanském panství. Rosicko-oslavanský uhelný revír byl v historii svědkem celé řady stávek. Mezi nejznámější patří ty, ke kterým došlo v posledních třech desetiletích 19. století a prvních třech desetiletích století dvacátého. Ke stávkám zde samozřejmě docházelo ještě v období monarchie, a to zejména v letech 1875, 1889, 1898, 1907 a 1917. A také v letech následujících po vzniku Československé republiky. Stávkovalo se zde poté opakovaně také v období let 1920, 1923, 1926, 1928 a 1932-1933. Mzdy horníků zde byly nejnižší ze všech uhelných revírů monarchie a ani po roce 1918 se podmínky zásadněji nezlepšily. Proto také docházelo k poměrně častým a bouřlivým protestům horníků. V roce 1920 se obce a města černouhelné pánve účastnily tzv. prosincové stávky, jež vyústila v boje o oslavanskou elektrárnu. Stávka byla nakonec sice potlačena vojskem, ale stávkující získali cenné zkušenosti, které mohli využít později při důrazné obhajobě svých práv na lidskou důstojnost a únosné životní poměry.

          Stávky byly často jedinou výraznou obranou proti sociálnímu útlaku a za obhajobu důstojných podmínek pro život. Horníci si brzy i díky svým prozíravým vůdcům uvědomili, že jen dobře organizovaná kolektivní akce může mít nějakou šanci na úspěch. V oblasti rosicko-oslavanského uhelného revíru se vždy na živobytí vydělávalo těžce. Zejména to platí pro období monarchie a první republiky. Těžká a nebezpečná práce při těžbě uhlí nebyla dlouhá desetiletí patřičně oceňována a pracující žili navíc pod téměř stálou hrozbou propouštění a dalšího zhoršování již tak dosti složitých podmínek k životu. Pro horníky byla navíc vzájemná solidarita významnou hodnotou a také díky ní dokázali postupně získávat tolik potřebné sebevědomí při obhajobě vlastních přirozených práv. Centrem levicového a dělnického hnutí na Moravě nebylo Ostravsko (to podporovalo pravé křídlo sociální demokracie), ale právě Oslavansko. Jedno z center uhelné rosicko-oslavanské pánve, kde se uhlí těžilo v 19. století již i pro brněnské továrny a od roku 1913 i pro místní elektrárnu. Oslavanská elektrárna zásobovala město Brno i jeho továrny. Byt to tedy dost strategický závod, na jehož provoz bylo navázáno množství průmyslu a tisíce zaměstnanců.

Založení Besedy dělnictva českoslovanského

Již v roce 1889 dochází k důležité události, když byl v revíru založen spolek s názvem Beseda dělnictva českoslovanského a na ustavující schůzi hovořil sám maršál chudých Josef Hybeš. V tom samém roce stávkovali horníci za zvýšení mezd. Stávkovalo se také v roce 1898 i o dva roky později. To především v souvislosti s generální stávkou rakouského hornictva. Tuto stávku vedl osobně Josef Hybeš a ukázala sílu dělnické jednoty a schopnosti velké akce, ačkoliv do revíru bylo povoláno vojsko a četnictvo. Čas ale běžel dál. První světová válka přinesla na Oslavansko další zhoršení sociálních podmínek. I zdejší občané pak přivítali vznik Československé republiky v roce 1918 a s větší nadějí se dívali do budoucna. Brzy se však ukázalo, že nová republika postavení horníků nijak pronikavě nezlepší a že prvorepubliková demokracie bude kromě jiného plným právem nazývána i jako demokracie střílející. Podmínky těžké práce horníků nebyly ani po vzniku naší samostatné republiky zohledňovány při spravedlivějším odměňování. Tučné zisky i nadále plynuly v první řadě uhlobaronům a jejich rodinám. V příkrém kontrastu stáli horníci a jejich rodiny žijící stále ve velmi nuzných podmínkách.  Ani sociální demokraté kromě líbivých slov a řady slibů pro horníky v praxi neučinili žádné zásadní kroky, aby se jejich život výrazněji změnil k lepšímu.

V Československu se brzy radikalizovala nálada uvnitř levicových stran. Zejména v sociálně demokratické straně, kde došlo k velkému a jak se záhy také ukázalo i k těžko překonatelnému rozkolu. Následně pak i k obsazení Lidového domu v Praze. Obsazení levým křídlem vedlo k očekávatelné reakci. Při ní se rozštěpila Československá sociálně demokratická strana dělnická. Pravé křídlo této strany oslovilo státní orgány a žádalo o zásah, který se uskutečnil 9. prosince 1920. Stoupenci levého křídla vyhlásili na 10. prosince generální stávku, která však měla být ukončena již následujícího dne. To vše pak vedlo v roce 1921 ke vzniku KSČ, kam zcela dle očekávání přešlo i mnoho sociálních demokratů, kteří již dál odmítli akceptovat kabinetní a nevýraznou politiku svých vůdců.

Nejnižší mzdy ze všech uhelných revírů vedly k řadě protestů a stávek

Samotná historie stávky v Oslavanech v roce 1920 je i s odstupem mnoha let stále poměrně dost známá. I když po roce 1989 již nebývá především z ideologických důvodů tolik připomínána a také ve školách se o ní žáci a studenti dnes již většinou téměř nic nedozví. Ona prvorepubliková realita pro prostého pracujícího byla na hony vzdálena černobílým filmům pro pamětníky, ve kterých je tehdejší doba často líčena převážně jen jako celkem bezstarostná idyla plná laskavých a dobrosrdečných továrníků, kde chodili všichni krásně oblečení a volné chvíle trávili většinou při tenisu, v kavárně či luxusní restauraci nebo při nejrůznějších jiných radovánkách. Ovšem obyčejný život byl tehdy stejně jako dnes o něčem úplně jiném a mnoho lidí muselo za svoji důstojnost a svůj díl chleba tvrdě bojovat. Oslavanské události navazovaly na krizi v Lidovém domě v Praze dne 9. prosince 1920 a vyvrcholily táborem lidu na náměstí před školou v Oslavanech dne 13. prosince 1920. Z něj zamířilo přibližně pět tisíc účastníků na elektrárnu. Tu také stávkující obsadili a na nádraží odzbrojili i rychle přivolané vojsko. Obsadili také poštu, velkostatek, důl Kukla a také četnickou stanici. Proti vzbouřencům nastoupila pravidelná armáda. Až té se podařilo stávku potlačit. V rosicko-oslavanském revíru došlo k vyhlášení stanného práva. Po tomto dni, tedy 13. prosinci, stále nese pojmenování největší oslavanské náměstí. Naštěstí po roce 1989 v Oslavanech nepodlehli zdejší představitelé žádné masové přejmenovávací mánii, jako v mnoha jiných našich městech. Ostatně v samotných Oslavanech jsou události z let 1920 ale i let 1932-1933 stále v dobré povědomosti u mnoha zdejších obyvatel. Vždyť mnoho místních mělo mezi svými předky právě horníky, a tak velmi dobře vědí, o co tehdy šlo. Mnoho nejen místních rodin, ale i těch z širšího okolí, bylo velmi postiženo perzekucí svých živitelů. A za účast ve stávce roku 1920 bylo zatčeno celkem 1075 osob. Z toho počtu pak dohromady 632 osob bylo odsouzeno k úhrnnému trestu několika set let vězení. Události roku 1920 byly velmi významné pro další vývoj dělnického hnutí v ČSR. Ovšem nejvýznamnější stávkou v tomto kraji byla ta v období hospodářské krize na přelomu let 1932–1933. Trvala plných 16 týdnů a do historie republiky se zapsala jako vůbec nejdelší stávka. Byla podporována nejen celým širokým okolím, ale také pokrokovou brněnskou inteligencí a měla i mezinárodní ohlas. Mzdové poměry rosicko - oslavanských horníků patřily ve 20. i 30. letech k těm nejnuznějším ze všech ostatních uhelných revírů celé republiky. Nebylo divu, že se v této oblasti stávky znovu v dalších letech opakovaly.

Jak vlastně přímo probíhaly dramatické události prosince 1920 v Oslavanech?

Dne 10. prosince 1920 se v Oslavanech konal velký tábor lidu. O dva dny později se potom uskutečnila v Oslavanech U Hanzlů schůze dělnických důvěrníků, kde byla projednána příprava převzetí dolu, elektrárny, velkostatku, cukrovaru, zámku a státních úřadů do lidosprávy. Pro řízení akcí byl zvolen desetičlenný akční výbor. Byly také sestaveny hlídky po vojenském vzoru. Stávka byla vyhlášena jako vyjádření nesouhlasu s výsledkem sporu o Lidový dům v Praze a organizovalo ji radikalizované levé křídlo v tehdejší sociální demokracii. Jednalo se o protest proti výroku Nejvyššího soudu, který v nároku na Lidový dům upřednostnil pravicovou frakci ve straně.   V dalších dnech byly vytvořeny akční výbory i v jiných obcích revíru. Ty měly za úkol řídit všechny akce, vyzbrojování dělníků, zabírání úřadů a organizování pomoci Oslavanům. Kromě Oslavan se stávky zúčastnily také Ivančice, Alexovice, Nová Ves, Padochov, Zbýšov, Rosice, Říčany a Popovice. Správy obcí se ujaly dělnické rady. Tyto události měly velký ohlas i v širokém okolí. 12. prosince pozdě večer byl do Oslavan vyslán polní prapor o síle 218 vojáků, 8 důstojníků a s nimi ještě dalších 20 četníků. Po obsazení elektrárny byli zatčení 4 rukojmí z řad dělnictva. Toto přirozeně nemohlo zůstat bez odezvy obyvatel. Hned dalšího dne se sešlo v Oslavanech před starou školou více než pět tisíc lidí. V jedenáct hodin dopoledne se dali účastníci shromáždění v osmistupech na pochod k elektrárně. Požadovali propuštění zatčených a zastavení dodávky elektřiny pro Brno. Za pochodu se jim podařilo odzbrojit vojenské hlídky u pošty, četu z elektrárny a obsadili i poštu a další důležité body nejen přímo v Oslavanech, ale i v Ivančicích a v dalších okolních obcích. Poté asi 150 ozbrojených dělníků zaútočilo směrem od Padochova na elektrárnu, kterou rychle obsadili a odzbrojili všechny vojáky a četníky. Kořist vzbouřenců byla poměrně výrazná (4 kulomety, 305 pušek a 25.000 nábojů). Obsazení elektrárny proběhlo bez výstřelu a bylo pravděpodobné, že se několik vojáků přidalo na stranu vzbouřenců (na jaře roku 1920 se vyskytly dva další případy odepření poslušnosti, v Nymburku, kde se vojáci přidali na stranu demonstrace a druhý se odehrál v Opavě - povstání v kasárnách).  Z přijíždějícího vlaku také odzbrojili všech 60 vojáků, kteří přijížděli od Brna jako posila. Ti většinou odevzdávali své zbraně klidně a bez odporu. Nutno připomenout, že při tomto odzbrojování vojáků velmi pomáhaly i místní ženy. 

V noci ze 13. na 14. prosince byly zřízeny na zlomení stávky oddíly tak zvané občanské stráže. Složené byly většinou ze členů Sokola, Orla, legionářů, ale i vysokoškolské mládeže. Dne 13. prosince večer byla v Brně rychle zorganizována vojenská jednotka pod velením podplukovníka Sponnera. Tvořilo ji celkem 1500 mužů a navíc ještě jedna dělostřelecká baterie. Jejich úkol od nařízených zněl velmi jasně: „Postupovat bezohledně, obsadit Oslavany a zavést s největší energií pořádek!“  Ještě toho dne pozdě večer přicházeli oslavanským na pomoc také dělníci z Rosic a Zbýšova. V Brně a okolí (Blanensko, Boskovicko) zavládl po Oslavanské akci neklid a nervozita. Hrozilo totiž, že by se radikální protesty mohly rozšířit i přímo do města nebo i do jiných částí republiky.

Časně ráno 14. prosince 1920 zahájila Sponnerova jednotka vojenskou akci proti Oslavanům. Jelikož mezi dělníky došlo ke sporu, zda se bránit i za pomoci zbraní či nikoliv, na odpor se tak postavila jen část ozbrojených dělníků. Vojsko brzy obestoupilo ze všech stran elektrárnu. Před polednem se pokusili důvěrníci oslavanské dělnické rady o vyjednávání. Bylo jim ale nařízeno do hodiny odevzdat zbraně a propustit rukojmí. Po spíše sporadických přestřelkách pak vojsko proniklo bez větších obtíží do Oslavan a obsadilo nádraží, poštu i četnickou stanici. Ihned začalo docházet k prvním zatčením. Vzápětí po obsazení Oslavan bylo vyhlášeno stanné právo, došlo na zatýkání a domovní prohlídky, a to nejen přímo v Oslavanech, ale všude v okolí. V následujících dnech byly na mnohá místa vysílány menší vojenské jednotky. Obsazením Oslavan vojskem ovšem samotná stávka neskončila. Oslavanská elektrárna sice byla znovu uvedena do provozu, ale pouze částečně a to díky inženýrům a studentům z brněnské techniky. Dělníci nenastoupili zpět do práce ještě po řadu dalších dnů. Uhlí do oslavanské elektrárny bylo dováženo až z Ostravy. Pokračovalo také zatýkání. Do 15. prosince bylo do Brna posláno jen z Oslavan 202 zatčených. Do 18. prosince bylo z Brněnska zatčeno již na 900 osob a tento počet ještě nebyl konečný. Zatýkání totiž stále pokračovalo i v dalších týdnech, ještě i v únoru 1921. Již 18. prosince ale byly rozpuštěny oddíly národní stráže a den před Štědrým dnem došlo ke zrušení stanného práva. Několik set rodin zůstalo po týdny bez svých živitelů a tedy také téměř bez prostředků. Soudy vyměřily účastníkům stávky i 8-10 leté tresty a za účast ve stávce roku 1920 bylo zatčeno celkem 1075 osob. Z toho počtu pak dohromady 632 osob bylo odsouzeno k úhrnnému trestu několika set let vězení. Vladislav Burian a Karel Votava dostali 10 let, František Sobotka, Adolf Škoda, František Morel osm let, Jan Kopeček, Josef Kubálek, Raimund Kubálek osm let těžkého žaláře. Obžalováno bylo i 56 žen, z toho 18 přímo z Oslavan. Kromě toho 65 dělníků elektrárny ztratilo práci a delší dobu byli nezaměstnaní. Stávka přivedla rozkol v sociální demokracii k samotnému vrcholu a přispěla významným způsobem ke vzniku KSČ na jaře roku 1921. Organizace KSČ byla nedlouho po událostech založena v Oslavanech a měla zde poté velmi silnou základnu. Prosincová oslavanská stávka nakonec byla poražena, přesto měla svůj nezpochybnitelný význam, což brzy ukázaly události dalších let.

Oslavanské události zůstávají aktuální i po 95 letech

I dnes žije mnoho lidí v nelehké sociální situaci. Nezaměstnanost je u nás stále vysoká. Řada zaměstnanců pracuje za minimální mzdu nebo mzdu, která ji jen o málo převyšuje. Týká se to mnoha profesí. Velmi viditelné je to například u pracovníků v sociálních službách, v pohostinství, v sektoru obchodu, u řady dělnických profesí a dalších. V rámci EU patříme mezi státy, kde zaměstnanci tráví v práci velké penzum času a domů přitom odcházejí s téměř nejnižší průměrnou mzdou (nehledě k tomu, že drtivá většina na průměrnou mzdu vůbec nedosáhne). Kdežto co se týká životních nákladů, zde jsme se zemím na západ od nás nejen vyrovnali, ale je i předstihli.   I přes tyto skutečnosti je ale u nás například stále velmi nízká odborová organizovanost. Velký vliv na tento stav měly opakující se kampaně po roce 1989, kdy se tvrdilo a tvrdí, že odbory jsou přežitkem minulosti a členství v nich je údajně v podmínkách reálného kapitalismu zbytečné. Někteří naši myslitelé dokonce „vtipně“ tvrdí, že zaměstnanec a zaměstnavatel mají zcela stejné postavení a záleží jen na jejich vzájemné dohodě, jaké pracovní a mzdové podmínky si dojednají. Svou roli má však bezpochyby i pasivita mnoha odborových předáků, kteří svoji práci opravdu berou často především jako velmi dobře placené koryto a budoucí vstupenku do vysoké politiky. Jen když nebudou příliš zlobit. Zaměstnanec toto vidí a pak je těžké ho přesvědčit, aby se stal členem některé z odborových organizací. Stále však platí ta zkušenost, že pouze velká a jednotná kolektivní akce a silná a zásadová organizace, která jej zastupuje, může zaměstnanci přinést zlepšení jeho poměrů. Důrazně bojovat o svá práva jsme se ale zatím ke své vlastní škodě ještě nenaučili. Můžeme si zde vzít příklad z lidí bohatých a velmi bohatých. Ti své zájmy hájí až bezohledně, využívají všechny možnosti, včetně svých prostředníků v politice i na jiných důležitých a vlivných místech… . Výročí oslavanské stávky je v kontextu dnešní situace a panujících společenských poměrů opravdu stále velmi aktuální.

Bc. Miroslav Pořízek