Vyprávět nebo mlčet? Vyprávět!

Je mu 93 let, a přesto nesložil ruce do klína. Přežil nacistické koncentráky, pochod smrti a jiné hrůzy způsobené hitlerovským režimem. Žije v Ostravě, kde v poválečné éře působil jako herec i jako všestranný divadelní umělec. Před pár dny byl hostem setkání přátel Národního archivu v Praze u příležitosti dvacátého výročí existence oddělení nestátních sbírek. Jmenuje je Luděk Eliáš (na snímku).

»Luděk Eliáš, nestor Divadla Petra Bezruče, je úžasný člověk, který přežil Osvětim a dodnes jezdí po školách a vypráví studentům o době, kterou prožil.« Takto o něm promluvil v prosincovém rozhovoru pro Haló noviny ostravský herec, jeho kolega a přítel Pavel Handl. Eliášův životní osud je skutečně mimořádný. Něco o svých životních etapách, ale hlavně svá poselství pro život v míru a svobodě pro všechny národy světa, vyslovil ve filmu, spíše však audiovizuálním záznamu svého rozhovoru s dcerou příslušníka 1. čs. armádního sboru, legendárního radisty od Sokolova, jenž zachytil důležitou zprávu, Kurta Markoviče, Olgou Annou Markowitz. Paní Markowitz je básnířkou a komorní pěvkyní. Film má sympatický název Luďku, vyprávějte stále. Plně vystihuje jeho současné aktivity, kdy navzdory vysokému věku zajíždí besedovat především s mládeží o všem, co zažil jako oběť nacistické perzekuce.
Vyprávět, nebo mlčet? Zásadní otázka, kterou si kladli přeživší holocaustu a věznění v nacistických mučírnách bezprostředně po druhé světové válce. Současnost vyžaduje otevřít všechno, co na základě otřesného traumatu otevřít lze. O tom jsou přesvědčeni Eliáš i Markowitz. »My už o tom musíme říct všechno!«

Zažil hrůzné scény
Luděk Eliáš je židovského původu.
V únoru 1942 byl jako devatenáctiletý deportován do Terezína. Posléze prošel martýriem koncentračních táborů Sachsenhausen a Březinka-Birkenau.
V jednom z nejhorších vyhlazovacích koncentračních táborů, Osvětimi, zahynuli jeho rodiče. To bylo v říjnu 1944, »chvíli před tím, než Němci zlikvidovali pece,« řekl na besedě Eliáš. V celé té velké tragédii byl jeden světlý moment: dívka, kterou miloval a již stihl stejný osud jako jeho, byla zařazena do transportu žen, které měly budovat protitankové zátarasy. Sedm dívek se z této skupiny nepozorovaně oddělilo a podařilo se jim - dnes to zní zcela neuvěřitelně - dostat v lednu 1945 do ještě protektorátní Prahy. Jaké z toho plynulo nebezpečí pro ně (zvláště, když byly jako vězeňkyně stigmatizovány ostříhanými vlasy) a všechny, kteří jim pomohli, je zřejmé. Oba mladí lidé se po válce opět setkali.
Luděk Eliáš zažil v koncentrácích hrůzné scény. Každodenní násilí, boj o holý život. Zaznamenal, jak se člověk, myslící tvor, mění buď v bestii, nebo v její oběť bez jakýchkoli lidských znaků. »Viděl jsem tresty. Například 40 ran holí za maličkosti. To prakticky znamenalo smrt...
Pohled na pět šest nahých mrtvých lidských těl u zdi - to už nikoho nevzrušovalo...«
Jedním z největších poznání lidské povahy byl pro něho pochod smrti v závěru války. »Když jsme šli druhý třetí den, ubývali kilometry, síly i lidé... Toho, kdo už nemohl, jsme vzali mezi sebe, ale musel jít! Když už nešel, bylo nutné ho položit s pocitem, který si pamatuji ještě po tři čtvrtě století: následovala rána, která potvrdila, že jsme se namáhali mamě...« svěřil se pohnutým hlasem posluchačům v kinosále Národního archivu se svými prožitky.
Držela ho zásada: Nejde to? Ne, musí to jít! Konec války zastihl jeho a skupinu vězňů při strastiplném putování z malého KT Schwarzheide do Varnsdorfu. Odtud pak jeli uhlákem do Litoměřic, a tam, náhle, stráže zmizely. Vězni byli svobodní! Tuto vzpomínku uvedl na otázku Haló novin.

Desítky besed ročně
Tělesná váha 48 kilogramů - takový byl výsledek týrání a mučení hladem. Luděk Eliáš se však během půl roku dokázal zotavit natolik, že v říjnu 1945 nic nebránilo, aby byl povolán na vojnu. V roce 1947 se se svou dívkou oženil, o rok později se narodili syn, poté dcera. Manželé Eliášovi, oba bývalí koncentráčníci, se o všem, co zažili, zdráhali hovořit. Mírová přítomnost a péče o rodinu odsouvaly vzpomínky na válku do pozadí. Jejich děti se přirozeně ptaly, kde mají babičky a dědečky (prarodiče z obou stran).
Eliáš se dlouhá desetiletí věnoval naplno profesi herce, režiséra, scenáristy v divadlech v Budějovicích a Ostravě, kde také vedl Divadlo Petra Bezruče. Mimochodem - divadlo hrál i v Terezíně a zažil tamní kulturní produkce jen naoko, když se němečtí nacisté chtěli chlubit světu, že »Hitler dal Židům město«.
Až když se po letech, v kapitalistickém Česku, jednou setkal s hordou ostříhaných mladých lidí, kteří řvali »Židé do plynu, cikáni do plynu!«, pochopil, že musí o své zkušenosti začít hovořit. A právě s mladými. Od té doby absolvuje 40-50 besed do roka. »Je to moc užitečná práce, která dává smysl. Sleduji, jak se vyvíjí tento svět, jak v něm roste násilí ne nepodobné tomu, co jsem zažil,« vysvětlil svou neúnavnost. Zločinec i dobrý člověk má, jak řekl, jakoukoli barvu kůže.
»Vrací se mi představy mých nahých rodičů nebo starých lidí v plynové komoře. To je strašné. To se nesmí nikdy opakovat!« varují Eliášova slova. Člověk není na světě sám, a to musí každý ctít. »Míra mé svobody má určitou hranici - dopřát svobodu i druhému člověku. Znamená to také neprovokovat náboženské cítění druhých,« je přesvědčen muž, který měl v životě »tisíc malých štěstíček« a vyznačuje se silnou vůlí.
Film z roku 2015 Luďku, vyprávějte stále, jehož autorem je student filmové fakulty Leo Decristoforo, musí ještě projít dobrým střihem, aby byl přitažlivý pro diváky - jak ostatně poznamenal po jeho zhlédnutí i zkušený divadelník Eliáš.

* * *
V noci z 8. na 9. března 1944 proběhla největší masová vražda československých občanů. Oběťmi hromadné likvidace vězňů nacistického vyhlazovacího komplexu Osvětim-Březinka bylo 3792 židovských dětí, žen a mužů pocházejících v drtivé většině z Československa.

Monika Hoření, Haló noviny, 11.3.2017, str. 3