(z knihy F. Nedbálka: Pochody a vlaky smrti přes české území v roce 1945 )
Motto: H. HimmIer: „Nikdo nesmi přežít "
Brno - Kaunicovy koleje - Svitavv - Česká Třebová - Praha - Plzeň - Flossenburg.
Dne: 23.1.1945 se z Brna vydal na cestu vlakový transport 893 politických vězňů za mrazu na západ, z toho přes 800 Čechů, dále ruští zajatci a jiné národnosti, v krytých uzavřených vagónech pak příslušníci SS. Z Kaunicových koleji nákladními auty na 5. nástupiště, kde stála připravena transportní-souprava. Bez jídla a pití, příjezd do KT Flossenbürg 28.1. S námi přijel i lidový soudní dvůr, který pak přímo v táboře pokračoval ve svém smrtonosném díle. Tragika tohoto transportu vyplyne v plné hrůze, když si uvědomíme ztráty, které ho postihly: mrtví na pracovních komandech a pochodech smrti sice podchyceni nebyli, nikdo se o to nezajímal, ale podle dochovaných záznamů bylo zjištěno: 152 mrtvých, 11 popravených. 45 odešlo na transport do Norimberka, 11 do KT Bergen-Belsenu, 36 do jiných KT. O dalších 350, kteří byli vybráni pro různé KT, chybí jakýkoliv záznam a zpráva. Přes 200 zůstalo v KT Flossenbürg, avšak museli při náhlé "evakuaci" 29.4.1945 do KT Dachau. Cestou zmizela více jak jedna čtvrtina: zemřeli vysílením, jen několika se podařilo uprchnout.
Brno - Kaunicovy koleje - Jihlava - České Budějovice - Mauthausen.
Dne 8.4. 1945 byl vypraven vlakový transport 227 - 240 politických vězňů, mužů i žen, z Kaunlcových koleji v Brně do KT Mauthausen, vedoucím transportu byl kriminální zaměstnanec brněnského gestapa Jan Baar. Do Mauthausenu dorazili 9.4. 1945.
Podle zprávy ministerstva vnitra č.j. VII-F-3103/591-30/V-1947 ze dne 30.6.1947, které případ šetřilo, byl jejich osud následujici:
"V noci ze 6. na 7.4.1145 bylo ve velkém sále Kaunicových koleji shromážděno na 200 vězňů. Ráno přibyly 3 ženy. Druhého dne ráno byly přivezeni autem na nákladové nádraží v Brně a spolu s asi 30 ženami z věznice na Cejlu navagonováni do dvou dobytčích vozů. Celý transport se skládal ze čtyř vagónů. Ve třetím, osobním vagónu byli doprovázející SS, tj. Jan Baar jako velitel, vrchní strážmistr Joksch 12 zaměstnanců brněnské policie, ve čtvrtém ženy SS-manů s dětmi a zavazadly.
Transport jel jako samostatný vlak přes Jihlavu, kde přijal dalších osm vězňů, z toho jednu ženu a byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic, kam dojel mezi 16. a 17. hodinou. V noci z 8. na 9. pokračoval v jízdě do KT Mauthausen. Tam dorazil 9.4. dopoledne. Na nádraží byli vězni sestaveni do pětistupů a došli po hodinové cestě, přerušované leteckým poplachem do KT.
Jak udal svědek Franz ArnoId z Vidně V., Bucherplatz 4, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován a přijal ho teprve na naléháni Baara, který ve své výpovědi z 13.11. 1948 u ObIastni úřadovny státní bezpečnosti v Brně udal, že mu bylo pobočníkem řečeno, že mohou být přijímány jen transporty určené pro "Sonderbehandlung" (poprava bez soudu). Schutzhaftlagerführer Franz Ziereis, SS-Standarteführer, rozhodl teprve po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS-sturmbamführerem Krausem, že transport bude převzat. Zatím stáli vězni celý den před politickým oddělením bez jídla a vody, vystaveni urážkám a surovému zacházení esesmanů. Pozdě večer byli odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10.4. vyvedeni na dvorek přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny, mužl se museli vysvléct do naha. Na dotaz, zda jsou v transportu i Němci, vystoupil jediný AmoId. Ostatní byli pokIusem zahnáni do bunkru.
Josef Čuhal z Brna, Pelicova 3, který byl tenkráte písařem v Aufnahmkommandu při politickém odděleni KT Mauthausen, ve své výpovědi 7.1.1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně, o jejich osudu vypověděl: „Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynováni mužů byly později zplynovány i ženy. Když vynášeli mrtvoly z plynové komory do nového krematoria, měl jsem možnost je shlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna." Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.
Jmenný seznam tohoto transportu se nezachoval. Osud .lidi z brněnských Kaunicových koleji však potvrdil i rakouský občan Franz Arnold z Vídně, který na dotaz rodičů Marie Sedláčkové "Manky", odpověděl: „Odvedli mne k výslechu, kde jsem musel vysvětlit, proč jsem odsouzen k smrti. Před rozsudkem jsem si měl ještě odpykat deset let nucených prací. Ostatní vězňově odešli. Když jsem se od výslechu vrátit, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Při tom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dověděl od ostatních vězňů, byli muži v plynově komoře jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto musel být do komory vpuštěn znovu, aby byli vězňově usmrceni. Po kremaci zůstala jen malá hromádka popela, kterou vězni zachránili. To je vše, co o transportu vím. Že by někdo unikl, nevím, ale jsem si stoprocentně jist, že všichni, kteří tímto transportem do Mauthausenu příjeli, že tam také zahynuli."
Brno - Kaunicovy koleje – Rájec - Jestřebí - Skalice nad Svitavou - Česká Třebová -Praha - Beroun - Mirošov.
Dne 9.4. 1846 v 8 hod. začali. Přišli na každou světnici, přečetli několik jmen. Rychle sbalit věci, přikrývku, šálek, chvatné loučení, teplý stisk ruky, na chodbě dvojstupy. Dvorem kolem popraviště do sálu, odevzdáváme přikrývky a pak i šálky. Čtou se jména, vydávají zadržené peníze a ostatní věci kromě nožů; ty zůstávají v krabici. Ženou nás znovu do sálu, přečetli jména a vracíme se na barák. Padají facky, aby nás tam vtlačili padesát. Oběd, opět do sálu a do řad. V zápětí kvílí siréna, poplach se protahuje. Pozdě odpoledne poplach končí, předčítají se jména, pak ještě jednou, dostáváme přikrývky a večeři; chléb, kolečko salámu a čaj. Kdy! jsme to zhltli, dověděli jsme se, že jsme si snědli příděl na cestu. Pak po sedmé předčítání jmen, tentokrát podle skupin: Rusové, Ukrajinci, Poláci, do šesté podzemní hnuti. Šeptá se, že KT Mauthausen je již dobyt, pojedeme prý do Mirošova - kde to je? Poplach, pak táhlý tón, poplach přece jen končí. Po chvíli nastupujeme do autotobusu - 70 lidi. Před Kauničkami světla jako ve dne. Špalír bachařů od domovních dveří až k dvířkám autobusu. Bylo nás 460-500 poIitických vězňů, vezou nás po Tivoli, Husovou, na přerovské nástupiště a tam 4 vagóny pro 600 lidi. Předtím zatlačili gestapáci nás, na něž se nedostalo místa v přeplněném autobuse, do známé "ponorky". Nebylo tam místa, nebylo světla, ale hlavně jsme se dusili nedostatkem vzduchu. Dvířka zapadla a jeli jsme k nádraží. Takřka u cíle zahoukaly sirény, slyšeli jsme zděšený křik německých děti a nářek žen gestapáků a pak rychle se vzdalující kroky. Všichni se asi šli schovat a nás ponechali osudu. Nedostatek vzduchu rostl každou minutou a nikdo nikdy si nepřál zbožněji konec poplachu jako my. Konečně "ponorka" znovu popojela, couvla a právě ve chvíli, když táhlý zvuk sirény oznamoval konec poplachu, zarachotil v jejich dveřích klíč. Dveře se otevřely a závan studeného nočního vzduchu nám připadal jako dar nebes. Avšak: Los, los ! - a znovu zapadají vrata dobytčího vagónu. Nebylo to radostné, ale mohli jsme aspoň dýchat. Egyptská tma, stojíme jeden na druhém, že se nemůžeme ani pohnout, počítáme se: 119. Je před půlnocí, někteří se pokoušejí sednout nebo alespoň dřepnout. Potom je generální zkouška posadit se jeden vedle druhého. Ale tři čtvrtiny se dusí na zbytku plochy, musíme vstát. Znáš přece dobytčí vozy, co je na nich napsáno: 8 koni nebo 40 mužů! Ve čtyři hodiny 10.4.1945 se vlak dává konečně do pohybu. V pohodlných vozech 2. třídy jede s námi 120 bachařů - asi jsme nebezpečnější než dynamit.
Transport zastavit na vedlejší koleji v Rájci-Jestřebí, kde jej předjížděl rychlík. Zpráva o nás se bleskurychle rozšířila po okolí, vzápětí přicházeli občané, přinášeli, co kdo mohl narychlo sehnat, a podávali to vězňům do vozů. Stráže ze začátku to trpěly, ale když zástup lidí na rampě vzrůstal a důstojník zpozoroval, že vězňům jsou podávány potraviny, zakázal to a vyzval k rozchodu. Lidé neuposlechli a snažili se dále pomocí železničářů vězňům různé věci podat, proto vystřelil z pistole do vzduchu, ale nikdo nebyl raněn. Transport pak odjel směrem na Skalici nad Svitavou, která byla telefonicky vyrozuměna, ale zde již nedovolil někomu něco podat.
Brno-Kaunlcovy koleje – Slatina – Rájec - Jestřebí – Čtyřicet Lánů - Česká Tfebová - Praha. Beroun - Mirošov.
Dne 17.4. 1945 jsou gestapáci na fakultě v uniformách a přilbách, mají zbraně, proč? Opět nálety, střelba v okolí fakulty. Vyslýchající občas odbíhají, o průběh výslechu nejeví zvláštní zájem. Byl vyslechnut vzrušující rozhovor manželky dozorce na fakultě. Maji dům rozbitý a manželka chce pryč, vše se připravuje k evakuaci Brna, "Schreklich, schreklich !" Oni mají strach a to je výborné, v noci jsou nálety, světlo jako v dne. V poledne odjíždíme z fakulty, gestapák veze kufry, na nich je nápis: Mlroschau bei Pllsen. V Kauničkách je pozdvižení, otvírání cel: "Alles mit und raus!", poklusem na chodbu, byla již plná vězňů, nechápavé, často vyděšené pohledy: transport, nebo poprava? Hned nás ženou dolů do sálu, který slouží k shromažďováni transportů i na popravy. My vlak dostáváme krajíček chleba, plátek salámu a deko margarínu. Vyhánějí nás na dvůr, další kontrola, sestavuje se transport a pod silnou stráži nás nahánějí do náklaďáků. Projíždíme Veveřim, KoIištěm, Křenovou, ulice jsou silně obsazeny a zastavujeme na slatinském nádraží. Jsou připraveny dobytčí vagóny, nás vězňů je 400 na 3 vagóny. 250 Čechů, 30 Slováků, stejně Rusů a Ukrajinců, zbytek členové ostatních evropských národů. Slyšíme kanonádu. mohutnou a sílící, fronta je nedaleko, sovětští vojáci jsou na prahu Brna a my? … V noci bombardovali Rusové letiště, naše nervy jsou nadranc, kdy to dopadne na nás? Druhý den se konečně dává vlak do pohybu. Hned za lokomotivou jsou 2 osobní vozy s rodinami gestapáků. Transportu velí SS-untersturmbarnführer Lange. Protože máme prostřílený vůz, lze dírou pozorovat okolí. Ve voze se organizujeme a poznáváme, že mezi námi jsou I němečtí vojáci. Jede s námi stařičký profesor Krafta ze Slovenska a je mu nevolno z nedýchatelného vzduchu. Vylamujeme pro něj otvor nad nárazníkem. I mně není dobře. neboť jsem vedle přítele, kterému uhnívá maso, tak byl ztlučen při výslechu. Profesor trpí a chce, abychom tlumočili veliteli transportu, aby jej raději zastřelil. Těšíme jej a dáváme mu cukr a kapky. V Rájci-Jestřebí stoji spousty lidi, v rukou baličky a kalíšky s pitím. Chtěli nám to dát, ale SS je k vagónům nepustili. Přebírají to však gestapáci a dají nám jen to, co chtějí. Celý další den jedeme do České Třebové. Děr a otvorů v rozbitém voze přlbývá a třl odhodIaní chlapci se rozhoduji v noci k útěku. Před Čtyficeti Lány, kde vlak jezdívá pomalu, seskakují. Němci dělají křik, v České Tfebové začíná výslech. SpoIuvězni z jejich okolí jsou odváděni a bohužel někteří Češi, ale není jich bohudík mnoho - drží s Němci a označuji ty, kteří spali vedle uprchlíků. Gestapáci nás kopou, biji a sousedy uprchlíků svazuji a odvádějí. V noci přijíždíme do Prahy. Z Prahy pak vedla cest. vězňů na Rokycany. do MIrošova.
Redakce: J. Skalský
Poznámka redakce: Kolik z nás ví o Kaunicových kolejích, o mučení, vraždění našich lidí v nich po celou dobu protektorátu, kdo ví o transportech smrti vyjíždějících z Brna? Vždyť poslední transporty opouštěly Brno ani ne dva měsíce před odsunem brněnských Němců. Proč o tom nepíše náš tisk, nemluví naši historici, proč o tom se nedozví naše děti ve školách?
Na druhé straně máme řadu Čechů – bojovníků za zájmy tzv. sudetských Němců. Ti mluví o „pochodech smrti“ brněnských Němců, tedy těch, z nichž mnozí se osobně zúčastnili pronásledování a kruté perzekuce českých vlastenců, německých antifašistů, těch, kteří mají velký podíl i na vraždění našich lidí.
Co dnes se dozvídáme o úloze, jíž hráli brněnští a vůbec moravští a slezští Němci za okupace, kolik jich bojovalo v německých uniformách za světovládu nacismu, kolik z nich padlo „na poli cti a slávy“? O jejich zločinech naši germanofilové cudně mlčí. O to více však mluví o zločinech, jichž jsme se měli údajně dopustit na Němcích. A o tom se dozvídáme poměrně často z našich médiích, česká televize nám dokonce přináší filmy o českých zločinech.
A tak jsme v procesu, kdy z obětí se dělají zločinci a ze znacizovaných zločinců pak oběti, nad nimiž máme plakat. Přepisování dějin je v plném proudu. Ne tedy agresor má platit náhrady škod, jež jeho oběti v důsledku agrese vznikly, ale agresor si nyní stále silněji začíná nárokovat odškodnění. Kdo dnes mluví o německých reparacích, které německo jako nástupnický stát nacistické říše je nám povinno zaplatit ve výši cca 360 miliard předválečných korun? Co dělají naši ústavní činitelé? Proč nenárokují reparace? Vždyť v přepočtu na dnešní kurz jde o částku minimálně desetkrát větší, tedy asi o 3,5 bilionů korun. Naši politici, než aby se statečně postavili a žádali na Německu zaplacení reparací, raději šetří na lidech starých, nemocných, nezaměstnaných, těch kteří se jen těžko mohou bránit.
A co politické strany? Nejvstřícnější k požadavkům sudetů je pravděpodobně KDU-ČSL, TOP 09, následují Zelení, jejích předseda ještě jako mládežník prosazoval v Brně omluvu města za vyhnání Němců. Někteří funkcionáři ČSSD, např. Špidla, Rouček, Marksová-Tominová, se sudetům omlouvají, zúčastňují se jejich akcí. Zřejmě představují germanofilní křídlo v ČSSD. Smutné, že? Jedno je jisté, pokud by ve válce zvítězili Němci, pak český národ by již dávno neexistoval.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz