Vyhnání Čechů z pohraničí

- ze vzpomínek hraničářů

XII. část

Pocházím z Tanvaldu a jako osmnáctiletá jsem tam prožila řádění henleinovců. Otec jako poštovní zaměstnanec byl ustanoven místo vojenské služby hlídat poštu, protože Němci přepadávali státní úřady. Po celou dobu jednání velmocí jsme spali oblečeni, matka, já a dva sourozenci, u postele batohy s tím nejnutnějším, protože jsme nevěděli, jestli budeme muset utíkat. Jednou večer přišel otec domů a řekl: „Balte, ráno jede poslední vlak.“ Co jsme stačili, jsme zabalili. Byl říjen, sklep plný uhlí, dřeva a zásob na zimu – to vše jsme tam museli nechat. I v bytě jsme zanechali méně potřebné věci. Ráno byl strašný zmatek, nebyly k sehnání povozy, věci se naložily bez ladu a skladu do vagónů a jeli jsme neznámo kam.

Když přijel vlak do Plavů, houkaly již v Tanvaldě sirény na uvítání říšského vojska. Později jsme se dozvěděli, že otce přišli zatknout, protože byl na „černé listině“. Odpojili nás v Železném Brodě a otec byl přidělen na zdejší poštu. Jeden jeho kolega nám poskytl nocleh a chodili jsme asi deset dní po městě jako bezdomovci. Potom otec sehnal nuzný byt na vesnici, neboť vše bylo obsazeno těmi, kteří mohli utéct dříve. Nevím, proč dnes Němci říkají, že tady mají domy, když tenkrát křičeli „Heim ins Reich“.

Z.V., tehdy Tanvald

***

I když jsem byla v roce 1938 dítě školou povinné – jsem ročník 1929 – přesto je hodně věcí, které si z té doby pamatuji tak, jak se sběhly u nás V Krkonoších - ve Františkově u Rokytnice nad Jizerou.

Již v roce 1936 v Mostě mi zavraždili ordneři strýce. Potom to rychle spěchalo ke katastrofě, ale pro nás děti to nebylo přímo tak patrné, alespoň u nás.

Ještě v roce 1937 na Vánoce jsme si s německými dětmi hrály a hlavně na horách společně lyžovaly. Bylo pro nás šokem, když jsme po květnové mobilizaci musely do české školy chodit pod ochranou sousedovic hocha, který byl starší a Němec. Němci měli v té době v Rokytnici n. J. svoji obecnou školu, měšťanku a dokonce tkalcovskou školu, což bylo tenkrát na úrovni průmyslové školy textilní. My Češi jsme měli jen jednotřídku, postavenou v roce 1928 v Horní Rokytnici; do té doby se učilo pro české děti po domech. To ještě zažila i moje maminka.

Nikdo nemůže popsat tehdejší elán našich vojáků po mobilizaci na jaře. Maminka byla švadlena a vojáci si k ní nosili upravit uniformy, aby se prý Hitlerovi „líbili“. 30. září 1938 byl pro mne nejsmutnější den, když jsme všechny děti stály u školy a škola byla zavřená, z hranic se stěhovali naši vojáci a se slzami v očích nás posílali domů. Cituji větu, kterou si dodnes pamatuji: „Děti, jděte domů, teď se hned tak učit nebude.“ Druhý den asi v 10 hodin dopoledne jsem na západě viděla tři letadla, která měla asi na zadní části německé vlajky a oblétávala naši hranici. Asi za půl hodiny pro nás přišla teta ze sousední vesnice Buřany a odvedla nás k nim. Podotýkám, že jsme byli s maminkou samy, protože tatínek byl v září mobilizován a náš domek hlídali henleinovci, takže se neodvážil jít domů. Maminka naštěstí uměla německy, neboť se narodila ve Františkově, a tak si přece jen na ni tolik nedovolili. Navíc tam bydlel dědeček s babičkou a sousedi měli před nimi celkem respekt.

Teta přišla s nůší a do ní to nejnutnější maminka naskládala. Otec potom odjel, dlouho jsme se neviděli, vánoce toho roku jsme prožili každý někde jinde. Za několik dní byla zabrána i obec Buřany.

Oluše Mittelbachová, tehdy Františkov u Rokytnice n. Jizerou

***

Od roku 1934 jsem žila v Hostinném a studovala v Trutnově. Přítelkyně německé národnosti se mnou okamžitě po zhoršení politické situace přerušily přátelství. Když jsme byli nuceni uprchnout, polovina bytového zařízení zůstala v bytě, protože železniční zaměstnanci po naložení dokumentů ČSD musili zůstat na stanici (otec traťmistr i přednosta stanice s ostatními) a byli střeženi. Jako uprchlíci jsme žili u babičky a dědečka a vzpomínali jsme, jak rázem němečtí spoluobčané zapomněli na dobré vztahy.

Vlasta Houžvičková, tehdy Hostinné

***

Bydleli jsme v Humburkách, dnes Bojiště u Trutnova. Už můj otec byl rodák z toho kraje. V roce 1921 probíhalo sčítání lidu a mně byly dva roky. Tenkrát můj otec volil českou národnost, byl Čechem. Nebylo těžké uhodnout, kdo se za Čecha hlásil, byl totiž jediný v obci. Také již v tomto roce nám Němci vytloukli okna, zničili dveře a okenní křídla rozvěsili po stromech. A 28. října vždy sedláci dělali nejhorší práci, vyváželi močůvku, záchody, hnůj. Otce jako živnostníka bojkotovali, takže měl perný život. I já jsem trpěl; chodili jsme do české školy až do Trutnova. Také zde jsem prožíval samé rvačky a přepady od Němců. Byly to těžké chvíle, způsobené pobuřováním proti nám, Čechům, Konrádem Henleinem. Ten dostával finanční pomoc od Hitlera, i henleinovci a ordneři byli vyzbrojováni z Německa. Také našich hraničářů hodně padlo, byli zavražděni a jiní vyhnáni. To čekalo i mne, protože jsem byl v Sokole.

V roce 1938 mi bylo přes 19 let a měl jsem dva německé kamarády, kterým jsem mohl důvěřovat. Před zabráním pohraničí jsem se jim svěřil, že odejdu. Oni mě ujišťovali, že se nám nic nestane, že jsme žádnému neublížili a že stojí za mnou. Pak přišla ta hrozná doba. Byli jsme všichni zoufalí. Dne 8. října překročila v Královci německá vojska hranice. Už v této době jsme zjistili, že nás sledují. Domluvili jsme se, že rodiče a bratr zůstanou doma, já, protože jsem byl členem Sokola, jsem měl odjet přes Starý Roketník do Úpice. To však už nešlo. Kroužil jsem tedy na kole kolem domu a po silnici, jako že nic nevíme. Tak jsem se přibližoval k Trutnovu a přes Poříčí se dostal do Úpice ke strýci. Ale hned v podvečer byli okupanti v Poříčí. Chtěli mě stavět, stačil jsem však ujet a za mostem byli už naši ustupující vojáci, a to mě zachránilo.

Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře, okna a sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali 2 km do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyšetřováni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na vánoce sešli.

Antonín Rosa, tehdy Humburky u Trutnova

***

Otec byl profesor českého reálného gymnázia v Trutnově (obor latina, francouzština). Byl činný v Národní jednotě Severočeské, za českou menšinu byl druhým náměstkem starosty a v září 1938 dokonce starostou.

Mé dětské vzpomínky jsou neúplné a v podstatě jsou vzpomínkami rodičů. Poměry se zradikalizovaly v letech 1934-35, po vystoupení K. Henleina v Trutnově. Bylo mi tehdy sedm let. První rodiči nezprostředkované dojmy byly z voleb v květnu 1938, kdy na všech rozích byla kandidátka SdP, německé děti běhaly s nafukovacími balónky, označenými číslem 12. Můj čtrnáctiletý bratr jeden takový balónek propíchl špendlíkem, a ten německý kluk si pak k nám domů přišel stěžovat.

V září 1938 po útěku nacistického starosty města a po zajištění prvního náměstka starosty, Němce dr. Kellnera, českou policií, převzal otec funkci starosty. Funkci problematickou, v níž měl přispět k uklidnění situace ve městě. Vzhledem k tomuto postavení ve vedení města a vzhledem k vývoji mezinárodní situace jsem se cítili velmi ohroženi.

Bezprostřednímu opuštění domova předcházela zářijová noc (datum si již přesně nepamatuji),kdy nikdo z rodiny nespal. Z okna bytu v českém družstevním domě, vedoucího na náměstí, jsme se dívali na řvoucí zfanatizovaný dav Němců, skandujících nacistická hesla. Němci si vynutili vstup do kostelní věže, uprostřed noci zněly zvony, čeští policisté měli zákaz zasahovat. Náš odjezd ranním vlakem po oné noci byl kvapný. Jela jen maminka, bratr a já, s nejnutnějšími věcmi, které jsme uvezli. Jeli jsme k babičce do Lázní Bělohradu a jela s námi také čtyřčlenná rodina tatínkova kolegy, prof. Mudrocha, která jinou možnost neměla. Asi měsíc jsme žili s nejasnými představami o budoucnosti. Dvě rodiny ve stísněných poměrech malé vilky v Lázních Bělohradě.

Mezitím bylo české gymnázium z Trutnova přemístěno za nepředstavitelných potíží do Úpice. Město Úpice poskytlo školu i byty českým profesorům. Čtyři z nich byli ubytováni v objektech židovských továrníků, kteří stačili emigrovat. Ve mně více než faktické vzpomínky zůstaly po letech dojmy z psychózy tohoto času. Strach o tatínka, strach z toho, co bude.

Po 15. březnu 1939 nařídily německé úřady vrátit veškeré sbírky a inventář českého, tehdy vlastně nového a dobře zařízeného gymnázia zpět do Trutnova a konečně koncem roku 1940 zrušili okupanti gymnázium v Úpici vůbec. Většina žáků a profesorů začala dojíždět do Jaroměře. Dojíždění bylo složité. Časně ráno Úpice – Svatoňovice autobus, pak více než hodinu cesta vlakem, v zimě vymrzlým, skoro neosvětleným a zatemněným. Při tehdejší zásobovací situaci bylo dojíždění tří lidí z jedné rodiny (otec, bratr a já) od rána od večera neúnosné. Pak se nám podařilo přestěhovat se do Jaroměře.

Události roku 1938 hodnotím jako tragické. Soužití Čechů s Němci bylo před nástupem nacismu obstojné a korektní, i když víme, že po staletí bylo čas od času problematické.

PhMr. Jarmila Kočvarová, tehdy Trutnov

***

Můj otec učil jako profesor od roku 1925 v Trutnově na nově založeném menšinovém gymnáziu. Matka se za ním přestěhovala s mou starší sestrou a se mnou o rok později. Trutnovské gymnázium bylo oporou české menšiny v Podkrkonoší. Čeští dělníci – textiláci pracovali ve zdejších textilkách už před první světovou válkou, ale státní úředníci, železničáři, poštovní zaměstnanci, učitelé atd. sem většinou přišli až po vzniku Československa.

Velice dobře se rozpomínám na trutnovskou henleinovskou demonstraci – přesně datovat už ji ale nemohu. Na demonstraci se sjeli Němci z dalekého okolí, byli sem sváženi autobusy. (Jeden z autobusů se zvláště bojovně naladěnými účastníky přijel z místa mého nynějšího bydliště, České Lípy.) Mám živě před očima valící se průvod zfanatizovaných žen v krojích a v dirndlech, mužů v koženkách s „padacím mostem“, kamizolách s knoflíky vyřezávanými z jeleních parohů, se zelenými tralaláčky s typickou štětkou. Všichni měli bílé podkolenky. Nesli mnoho transparentů se štvavými hesly, provolávali zejména „Heim ins Reich“ a „Heil Hitler“. (My mládež jsme kontrovali voláním „drei Liter“.) Průvod přešel celým středem města do areálu hostince Na nivách. Tehdy byl obecně znám pod německým názvem Augarten a byl hlavní baštou henleinovců. Rodiče nás pak až do večera nepouštěli ven, protože po skončení projevů procházely městem až do tmy hlučné skupiny rozvášněných účastníků srazu a nebylo radno se s nimi potkat.

Pamatuji, že po trase průvodu bylo rozestaveno hodně policistů a četníků, zřejmě sem byla přivolána posila. Chovali se však naprosto pasivně a proti výrazně protistátním projevům nezasahovali. Vzpomínám si, že někteří z nich, zřejmě Němci, projevovali demonstrantům dokonce své sympatie. Od demonstrace zůstala ve městě trvale rozjitřená nálada.

Již v prvních zářijových dnech 1938 nám nacistická bojůvka vytloukla večer okna a vyhrožovala zapálením domu, oběšením apod. Otec byl vyzván, aby svou rodinu dopravil do 24 hodin do bezpečí. Matka přes noc sbalila nejpotřebnější věci a odjela s námi dvěma dětmi z Trutnova k otcovu bratru do vesnice Jelčany na Kolínsku. Byly jsme všichni tři psychicky tak vyčerpány, že jsme do vsi vzdálené 5 km od železniční zastávky pozdě večer s těžkými zavazadly stěží došly. Matka s pláčem padla před strýcem na kolena a prosila, aby nás přijal. Byly jsme přijaty s otevřenou náručí.

Horší bylo přijetí na kolínském gymnáziu, kam jsme musely se setrou dojíždět. Gymnázium bylo přeplněné, z nás vyhnaných z pohraničí byly vytvořeny samostatné třídy. Učilo se ve stísněných podmínkách. Byly jsme zde přijaty velice nevlídně. Ředitel ústavu byl nepříjemný člověk fašistického zaměření a nadával nám do přivandrovalců, kteří způsobili zábor pohraničí svými provokacemi vůči Němcům.

Náš odjezd z Trutnova byl, jak se ukázalo, naštěstí včasný. Večer po pověstném protičeskoslovenském Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září se v Trutnově znovu objevily bojůvky, henleinovci nám znovu vytloukli okna a poškodili nábytek. Otec naštěstí nebyl zraněn, balil právě až do noci menšinovou knihovnu, aby mohla být také odstěhována.

Většina profesorů trutnovského gymnázia odjela začátkem září s rodinami. Otec zde zůstal a stěhoval gymnázium do Úpice (sbírky,knihovny, nábytek atd.). Měl štěstí, že nebyl doma, když ho přišlo gestapo zatknout v první vlně trutnovského zatýkání. Byl právě v Úpici, do Trutnova se již vrátit nemohl.

Náš byt tedy stěhovali dva studenti – oktaváni – na nákladním autě. Jeden z nich, Antonín Bunzl, padl za války jako letec v Anglii. Hoši už ale nestačili odvézt všechno, při poslední jízdě na ně bylo v blízkosti bohuslavického tunelu stříleno, museli střelbu opětovat. V Trutnově zůstala mj. bohužel i velká hromada knih z otcovy knihovny. Šlo většinou o odbornou literaturu, která se už nedala koupit, a o knihy v uměleckých vazbách, jež byly otcovým koníčkem.

Olga Šindlauerová – Procházková, tehdy Trutnov

***

Narodil jsem se v roku 1929 v Trutnově, Dolní St. Město. Měl jsem pět sourozenců. V Trutnově jsme žili vcelku dobře, skromně, ale vždy někdo z nás měl práci. Soužití s Němci bylo ucházející. Horší situace nastala tehdy, když se k moci dostal Hitler. Nastala vzájemná nevraživost, nenávist. Rok 1938 byl pro nás katastrofou. Buď zůstat a sympatizovat s Němci, nebo se vystěhovat. K vystěhování však nedošlo, ale k vyhnání. Odjeli jsme posledním vyhraženým vlakem, který byl k tomu účelu přistaven.

Odvezli jsme nějaké drobnosti a trochu oblečení. Azyl jsme našli u našich příbuzných v Koldíně u Chocně. Poskytli nám jednu malou místnost, kde jsme pak přežívali válečná léta.

Jaroslav Řehák, tehdy Trutnov

***

Manžel žil v Trutnově asi od roku 1925. Zprvu jako učeň jedné německé firmy, kde byl až do záboru. U firmy byli jen dva Češi – prokurista a můj muž. Tím více jsem si ho vážila, že v německém prostředí, kde neměl žádné rodinné zázemí, zůstal Čechem. V Poříčí (nyní Trutnov III) založil s profesorem Krausem z českého gymnázia Sokol, byl členem Čs. obchodnické besedy atd.

Já jsem žila v Úpici a v letech 1934 – 1936 jsem dojížděla do německé obchodní školy v Trutnově. Stejně nás byla polovina Češek, takže německy se mluvilo jen při vyučování. Profesoři se k nám chovali normálně, ale některé německé spolužačky už občas dávaly svou národnost najevo. Dříve klidné soužití se začalo měnit v letech 1937 a 1938. Se svým pozdějším manželem jsem se seznámila v únoru 1938 na sokolských šibřinkách. V létě byl v Národním domě sjezd České obchodnické besedy. Při otevřených oknech jsme s chutí zpívali „Hej, Slované“, naštěstí k žádnému incidentu nedošlo, i když už se čas pomalu naplňoval.

Že Němci tajně pracovali, se můj pozdější manžel nečekaně dozvěděl v Žacléři, kde mu majitel tamního obchodu předložil tajný seznam členů NSDAP. Jaké bylo jeho překvapení, když mu manžel řekl, že je Čech. Pak manžel nastoupil vojenské cvičení, byla mobilizace a on jako četař-účetní musel likvidovat a předávat vojenský materiál, takže propuštěn byl až koncem roku 1938. Neměl kde bydlet, ani zaměstnání, a nebylo lehké nějaké slušné sehnat. Čechy a Morava byly přeplněny vysídlenci. Neměl ani peněžní prostředky, rodiče byli chudí, na vojně byl delší dobu a veškeré úspory do našeho předpokládaného manželství zůstaly ve spořitelně v Trutnově.

Sehnal místo až v Praze, horko těžko i podnájem. Dojížděl za mnou do Úpice. Až po dvou letech přešel kvůli bytu do Čelákovic, kde jsme po sňatku konečně založili rodinu.

V roce 1938 před záborem jsme se se známými z Úpice byli podívat na kraj poněmčené obce Radeč. Vítací transparenty byly velké, hlavně ten „My chceme domů – do Říše“. Když se to Němcům v roce 1945 splnilo, tak ještě po padesáti letech nám to chtějí vyčítat jako zločin!

Helena Rejmontová, tehdy Trutnov

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz