vzpomínky hraničářů
IX. část
Narodila jsem se v obci Předlice (nyní předměstí Ústí n. L.) v roce 1924. V roce 1938 musela celá naše rodina uprchnout do vnitrozemí. Otec byl v té době povolán k vojenské službě. Proto jsme utíkaly jen s matkou a s oběma sestrami posledním vlakem vypraveným z Ústí n. L. Na tento vlak ordneři stříleli a první zastávka byla ve Všetatech, kde se spalo na rancích v přeplněné čekárně, restauraci apod. Další den se pokračovalo směrem na Lysou n. L., kde jsme opět hladoví čekali na další cestu. Pak jsme jeli na Nymburk, kam měl být otec přeložen, protože pracoval jako dělník v depu ČSD. Od prosince jsme společně s otcem bydleli u vzdáleného bratrance (cestář) v osadě Drahno, patřící k obci Chleby. Podařilo se nám sehnat deputátní byt u sedláka. Tam jsme byli až do 12. května 1945, kdy jsme se s otcem vraceli zpět do Ústí n. L. Od této doby se celá rodina zase usídlila v Předlicích. Byl nám přidělen malý rodinný dům, který do května 1945 obýval vysoký důstojník SS.
Věra Kvízová, tehdy Ústí n. L.
***
Můj dědeček žil a pracoval v cukrovaru v Ústí n. L. od začátku 90. let minulého století – rodina žila v Žehuni. Jeho čtyři synové pracovali u ČSD, v pohraničí se oženili a založili rodiny. Já jsem přišla do Ústí n. L. jako jedenáctiletá v roce 1935 a chodila jsem tam do měšťanské školy. Žila jsem v rodině svého strýce, který byl vlakvedoucím ČSD, členem sociálně demokratické strany. V roce 1937 se politická situace velmi zhoršila. Nejdříve Němci napadali Židy a německé antifašisty. Mnoho židovských i německých dětí přešlo do českých škol. V mé třídě jich bylo asi deset. Přestože strýček vlastnil ve Střekově domek a velkou zahradu, odešla celá jeho rodina i já s ní do vnitrozemí. Odjeli jsme vlakem 14. září 1938 do Žehuně. Strýček jako zaměstnanec dráhy dostal vagón a mohl odstěhovat veškeré zařízení – nábytek, osobní věci. Zde žila celá rodina až do konce války.
Hned v květnu 1945 se celá strýčkova rodina vrátila do Střekova do svého domu.
Byla to brutální, šovinistická politika nacistického Německa, která vyvolala nejprve okupaci našeho pohraničí a později obsazení celých Čech a Moravy. Štvavá národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání Čechů, dávno v pohraničí usazených. A vlastní Hitlerovy plány s celými Čechami byly mnohem dalekosáhlejší, a to vystěhování obyvatel celých Čech a Moravy až někam na Sibiř. Při odjezdu z Ústí n. L. nám to také Němci dávali jasně na srozuměnou. Na jejich nenávistné výkřiky si nerada vzpomínám.
Anežka Řípová, tehdy Ústí n. L.
***
Jsem jeden z tisíců, kteří se svými rodiči museli nedobrovolně opustit svůj domov, rodné město Ústí n. L. – Krásné Březno. I když mi bylo tehdy čtrnáct let, plně jsem chápala všechno to zlo, které nám přivodila tehdejší SdP (Sudetoněmecká strana). Je zbytečné popisovat, co vše jsme jako Češi v té zlé době od roku 1937 až do konce války prožili.
Jaroslav Janata, tehdy Ústí n. L.
***
Rodiče žili od roku 1925 v Rosbachu u Aše a asi v roce 1933 se přestěhovali do Ústí n. L. Otec byl celní úředník, matka v domácnosti, oba byli členy Sokola, otec v něm měl nějakou funkci. Snad byli v národně socialistické straně, tak jako po válce. Podle vyprávění rodičů bylo soužití s Němci v Rosbachu bez problémů, ne tak v Ústí n. L. Sama se pamatuji na některé střety asi od roku 1937, např. při národním svátku vychrstli z oken německého bytu na průvod splašky. V roce 1938 jsem si nesměla sama hrát venku, protože mě honili němečtí kluci a chtěli mě zbít. Otec měl problémy s henleinovci, někdo nám jednou střelil do okna, ale to vím jen z vyprávění svých rodičů.
V noci těsně před obsazením nás někdo přišel varovat, že naše rodina je na seznamu osob s „nepřátelským vztahem k Německu“.
Byla jsem sama doma s matkou – otec byl jako záložní důstojník mobilizován. V noci mě vzbudila a řekla, že musíme utéct. Dostala jsem jako zavazadlo na cestu jakýsi „chlebník“ přes rameno, ve kterém byla má plynová maska. Při odchodu matka plakala a já jsem jí řekla: „Mami, nebreč, my se sem někdy vrátíme.“ Na cestu vlakem k příbuzným se již nepamatuji. Rodiče se neodvážili po obsazení vrátit do Ústí n. L., nechali jsme tam veškeré zařízení třípokojového bytu, ale nějaké oblečení jsme snad prostřednictvím známého dostali.
Napřed jsme bydleli u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt na Letné a po třech měsících v Holešovicích. První třídu jsem navštěvovala postupně v pěti školách, nebyla jednotná metodika výuky, takže to nebylo snadné. Učitelky však pro mne měly pochopení. Otec dostal místo jako celní tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do Ústí n. L. v roce 1945. Odškodnění za ztracený majetek jsme nikdy nedostali.
Marie Krejčová, tehdy Ústí n. L.
***
Můj strýc Karel Pech byl po první světové válce jako strojvedoucí přidělen do Ústí nad Labem, tam se oženil a bydlel se svou rodinou. Po dlouhá léta první republiky žili Češi a Němci vedle sebe, kamarádili spolu, děti si spolu hrály a chodily do školy. Nástupem Hitlera k moci a vinou Henleinovy strany se všechny přátelské vztahy přetrhaly, dospělí i děti spolu přestali mluvit. Netýkalo se to však německých sociálních demokratů, ti se chovali normálně. Nejhorší to bylo ve městech, v některých místech na venkově byla situace přece jen mírnější.
Nikdy nezapomenu na horký červencový večer, kdy jsem byla u strýce na návštěvě. To tehdy byl ve Vratislavy sjezd německých žen a mluvil k nim Hitler. Všechna okna v městě byla otevřená, v nich radiopřijímače a z nich se po dobu dvou hodin ozýval Hitlerův řev a dlouhotrvající skandování německých žen „Heil Hitler!“ Po zádech mi až běhal mráz. A proti tomu nemohla naše policie nic dělat.
Často se tvrdí, že Hitlera podporovali jen lidé s nízkým vzděláním. To však není pravda. Stýkala jsem se s jednou německou dívkou, abych se zdokonalila v němčině. Pamatuji se na rozhovor s jejím otcem, který obhajoval Hitlerovy názory, a to byl velice inteligentní člověk!
Každý týden přijížděli do Ústí autobusy plné říšských Němců, nahrnuli se do řeznictví pana Matouschka, aby se pořádně nacpali českými uzenkami. Lodníci, kteří jezdili po Labi do Hamburku, říkali, že se Hitler již od roku 1933 připravoval na válku, že v Německu mají jen „dřevěné máslo“, čímž mysleli margarín. Známý je též výrok německých představitelů „Kanóny místo másla!“
Po podepsání dohody v Mnichově musel také můj strýc s celou rodinou utéci a s sebou si mohli vzít jen to nejnutnější.
Za Karla Pecha, tehdy Ústí nad Labem, neteř L. Č., Praha
***
V roce 1931 se naše rodina přestěhovala z Kolínska do pohraničí. Otec dostal zaměstnání s bytem v Ústí n. L. – Pětidomech. V této kolonii bydleli vedle Čechů také občané jiných národností. Nejvíce bylo Němců a smíšených manželství. Žilo se nám relativně dobře. Jako děti jsme si společně hrály, chodily do školy v Předlicích a cvičit do Sokola. Na návštěvu přijel také pan prezident Masaryk. Zpráva, že zemřel, nás velice zarmoutila.
Na to snad Hitler s Henleinem čekali. Němci i ze smíšených manželství podléhali sílící propagandě. To se pochopitelně také přenášelo na děti. O nadávky „ty česká svině“, du tschechische Sau“ nebyla žádná nouze. Později došlo i na fyzické násilí. Rvačky, bitky, různé provokační akce, průvody s hákovými kříži, bílé podkolenky, bubínky, hajlování, srazy ozbrojených ordnerů a sabotáže. Psal se rok 1938. Byli i ranění a mrtví.
Pro udržení pořádku po částečné mobilizaci přijelo naše vojsko. To se spojilo s českou domobranou a ochranou železnice a zařízení ČSD. Jedinou zbraní, ač velmi účinnou, byly pendreky, vyrobené z vagónových hadic. Jednou ráno jsme se probudili a mezi domy byly položeny hákové kříže vyrobené z prken. Situace se přiostřila tak, že jsme raději odjeli, abychom nepřišli o holé životy. Nedalo se nic pěkného čekat. Narychlo jsme odcestovali do vnitrozemí jen s tím nejnutnějším. Přišli jsme skoro o všechno a nikdy jsme žádnou náhradu nedostali.
Josef Vokáč, tehdy Ústí n. L.
***
Žila jsem s otcem a matkou do září 1938 v Ústí n. Labem. V září 1938 jsme musely s maminkou během dvou hodin v noci opustit náš domov a odjet jen s malým kufříkem. Tatínek zůstal v Ústí n. L. až dokonce září a potom za námi přijel do Prahy. Velmi dobře se pamatuji, jak sudeťáci v našem pohraničí vyváděli.
Libuše Komperová, tehdy Ústí n. L.
***
Rodiče mého otce žili v Křešicích, kde otec vychodil německou školu. Celý svůj život tedy prožil v pohraničí. Matka pochází od Mladé Boleslavi. Otec byl průvodčí vlaků a matka v domácnosti. Do roku 1937 nebyly mezi námi a Němci problémy. Vím, že se rodiny stýkaly. Až s nástupem Henleina a vyhrocováním situace se začali Němci oddělovat. V roce 1938 jsme chodili do školy v Děčíně. S narůstajícím časem jsme však museli chodit ve skupinkách, protože jsme jako Češi byli zprvu napadáni německými dětmi a později i dospělými. Agresivita postupně rostla – nejdříve jen slovní urážky a později i fyzické napadání. Museli jsme chodit postranními cestami a pak nám museli chodit rodiče ke škole naproti. To samé bylo i v místě bydliště, ale v menší míře, neboť jsme žili za městem v domě, který byl majetkem ČSD a bydlelo tam 72 rodin, takže jsme tvořili určitou komunitu.
V polovině září 1938 (asi 13. nebo 14.) jsme doslova ze dne na den opustili domov. Matka vzala peřiny a do tašek jen nejnutnější věci. Pamatuji se, že ten den pršelo a my jsme jeli malým žebřiňáčkem naloženým peřinami a několika taškami na nádraží. Dodnes vidím, že když jsme jeli pod železničním mostem, potkali jsme Němce a ti se nám smáli, i nějaké nadávky padly. Nezapomenu na pohled z vlaku, když mi maminka říkala: „Podívej se naposled, kde jsme bydleli.“ Také nezapomenu, když jsme se po válce vraceli zpět. Již dlouho jsem stál u okna a čekal na pohled, který jsem si pamatoval, když jsme utíkali.
Otec zůstal jako průvodčí do poslední chvíle. My s matkou jsme našli útočiště u mé tety v Krpech u Kropáčovy Vrutice. Přestože měli jen dvě místnosti, tak přijali nás i mou babičku a tetu, takže nás ve dvou místnostech bylo deset.
Jiří Dvořák, tehdy Křešice u Děčína
***
Otec žil od roku 1925 v Děčíně, kde pracoval jako pomocný skladník u ČSD. Matka byla v domácnosti. Po nástupu Adolfa Hitlera roku 1933 v Německu k moci stupňovali sudetští Němci v českém pohraničí své požadavky. Od roku 1936 se situace radikálně zhoršila. Zvyšoval se však agresivita Němců vůči Čechům. České děti byly napadány Hitlerjugend. Sama jsem to prožívala. Velmi dobře si pamatuji na 1. Máj 1938. Němci provolávali slávu Hitlerovi, celé město bylo zaplaveno prapory s hákovými kříži. Němci pochodovali hlavní třídou; byly jich tisíce z celého okolí. Čeští pořadatelé vedli český průvod postranními ulicemi, aby nedošlo ke střetu. Němci chtěli český průvod napadnout. Tato doba byla plná hrůzy a strachu, co bude následovat. V českých domech muži drželi již celý měsíc ve dne i v noci hlídky. V noci se nesmělo rozsvítit ani na chodbě, aby Němci dům nenapadli. Zprávy z hranic od finanční stráže informovaly české obyvatelstvo o pohybu Němců na hranicích. Vypadalo to na válku.
V obsazeném území jsme nezůstali. Moje rodina i všichni sousedé utíkali jen v tom, co měli na sobě. Rodiče měli u sebe doklady a něco málo peněz, jinak nic. Nebyl čas něco si zabalit. Všechen majetek zůstal v Děčíně – zařízený byt, sklep plný zásob na zimu, pěkná chata se vším potřebným, nářadí na zahradu. Za tyto věci jsme nedostali žádnou náhradu.
Otec pracoval v Brodě u dráhy. Každý den ráno chodil 10km pěšky tam a večer zase 10 km zpátky. Matka od rána do noci pracovala u bratra a švagrové na polích a ve chlévě z vděčnosti, že nám poskytli střechu nad hlavou. Oni sami neměli nic, čím by nám pomohli.
Marie Kučírková, tehdy Děčín
***
Můj otec byl přeložen v roce 1922 do železničních dílen ČSD v Podmoklech (nyní součást Děčína) a v témže roce se za ním přestěhovala celá naše rodina – matka, starší sestra a já – z Dobronic u Chýnova, okr. Tábor, a zde jsme žili až do našeho odchodu v roce 1938. Jelikož v té době nebyl ještě dostatek vhodných bytů, byli jsme ubytováni prozatím u jedné německé rodiny v podnájmu. Zde jsme, podle vyprávění mé matky, měli jednu světnici, kde bylo vlhko a pod postelemi rostla houba. Toto prostředí se pak podepsalo na mém zdraví. Domácí na nás pohlížel jako na vetřelce. Po nějaké době se otci podařilo zajistit pro nás byt v tříposchoďovém domě zvaném „Tereza“. Otec byl členem sociální demokracie, byl rovněž pokladníkem „Gentského systému“ v dílnách ČSD. Pamatuji se to proto, že za ním do našeho bytu přicházeli dělníci propuštění z práce na dráze. On jim pak vydával určitou částku jako podporu. Rodiče měli svoji vlast velmi rádi a hájili ji proti pomluvám a nepravostem. V tomto duchu nás též vychovávali. Chodil jsem do DTJ, kde jsem cvičil i hrál divadlo.
Soužití Čechů a Němců bylo podle mne dobré. Ovšem tato „pohoda“ trvala jen do doby, než začal svou kampaň Konrád Henlein, tj. do roku 1933. Předtím se některé české a německé rodiny přátelily, navštěvovaly a podobně. Pamatuji si, že rovněž moji rodiče podnikali výlety s jednou německou rodinou a dokonce moje mladší sestra učila jejich dceru česky.
Po roce 1933 a pak po volbách 1935 troufalost a zpupnost jednotlivých členů SdP stoupala, a to hlavně vůči Čechům, které již tehdy začali považovat za méněcennou rasu. V Podmoklech byly tři velké německé školy, dvě byly ve středu města u náměstí a třetí s technickým zaměřením pak na vršku nad městem. Česká menšina měla jen jednu školu, a to mimo střed města. K této škole jsme museli procházet uličkou mezi ploty. Stávalo, že jsme se zde setkávali se žáky německé školy, a tehdy docházelo k různým neshodám a později i k napadání českých dětí. Hřiště DTJ bylo za městem na kopci a muselo se k němu jít kolem kostela „Jánská kaple“, kde pak v letech 1937 – 1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek. Na cvičení jsme proto chodili vždy ve skupině, neboť na větší počet lidí si tito „hrdinové“ nedovolili zaútočit. Abychom se mohli bránit, udělali jsme doma z gumových hadic pendreky, které jsme pak nosili s sebou.
Při zvolení dr. E. Beneše prezidentem ČSR v roce 1935 se večer na náměstí sešlo tak málo Čechů, že to bylo až bolestné. Neúčast lze vysvětlit velkými obavami Čechů před sudetskými Němci. Ti totiž nevynechali žádnou možnost, aby nenapadli nějaké shromáždění Čechů a německých sociálních demokratů a přitom nevyvolali nějakou rvačku. O německých sociálních demokratech je nutno říci, že jejich oddíly RW (Republikanische Wehr) byly velmi agilní a dovedly tvrdě republiku proti násilníkům bránit. Otec mi jednou vyprávěl, že členové RW při naší květnové mobilizaci odešli mezi prvními na hranici a pomáhali ji až do příchodu posil střežit.
Ve městě byla městská policie složená z Němců. Rovněž tak starosta byl Němec. Stalo se ku příkladu, že Němci pořádali různé demonstrace, ale naše česká státní policie byla proti nim bezmocná, neměla od vlády povoleno, aby mohla zakročit. Když však tento demonstrační průvod přišel před radnici, vyšel starosta a prohlásil asi toto: „Nadělali jste rámusu už dost, jděte domů“, a celá demonstrace se v klidu rozešla. Jednou jsme šli ze hřiště DTJ domů a v prvních obydlí jsme zastihli asi jedenáctiletého hocha, který v uniformě a s obnaženou dýkou hlídal domy, neboť starší Němci opět řádili ve městě. On prý hlídal, aby nikdo z jejich domů nic neukradl. Stalo se též, že při jedné potyčce byli napadeni čeští policisté. Jeden henleinovec povalil českého policistu, namířil na něj svůj půllitr se slovy: „Tak mě uhoď, nesmíš, že?“ Aby měli Němci, tj. henleinovci, hodně hlasů, tak k volbám v roce 1935 přinášeli na nosítkách nemocné, nechali je odvolit a pak je nechali ležet na chodbách, takže členové volební komise museli zajišťovat jejich odvoz domů. To jsem se dověděl od svého otce, který byl členem volební komise.
V novinách z té doby bylo hodně článků o tom, že zfanatizovaní Němci napadli četnickou stanici nebo úřadovnu celní a pasové kontroly. Výsledkem pak byli mrtví a ranění z řad četníků, policie, celní a finanční stráže. Němci, a to hlavně mladí, odcházeli do Německa, zde se vycvičili a vyzbrojili, aby pak mohli v republice přepadávat české obyvatelstvo i české úřady. Rovněž do Československa pašovali zbraně, munici a trhaviny, maskované jako potraviny (v plechovkách, pytlích apod.), aby pak mohli u nás provádět různé sabotáže. Hodně členů SOS (Stráž obrany státu – složená z četníků, policie, celní a finanční stráže) bylo zabito nebo zraněno právě těmito německými bojůvkami vycvičenými v Německu. Nebylo by správné, aby se na ně zapomínalo, neboť si zaslouží úctu. Tito lidé byli vlastně prvními mrtvými a raněnými ve válce, která vypukla později.
V roce 1936 jsem ukončil školní vzdělávání, tj. vychodil jsem 4. ročník měšťanské školy. Měl jsem jako učeň nastoupit do továrny, kde pracovala má starší sestra, ale oni učně nepřijímali, prý proto, že tam nějaký učeň něco ukradl. Byl jsem tudíž doma bez práce. Až teprve začátkem roku 1937 se mému otci podařilo pro mne sehnat práci. Dne 15.3.1937 jsem byl přijat jako učeň – mechanik šicích strojů v továrně na šicí stroje Böhmische Clemens Müller Werke A.G. v obci Bynov u Podmokel. Zde jsem se měl učit řemeslu do 14.3.1940. V této továrně pracovali samí Němci, jen já a ještě tři učňové jsme byli Češi. Snad tím chtělo vedení dokázat, že přijímá také Čechy. Všichni němečtí zaměstnanci byli členy SdP, kdo nebyl členem, nemohl zde být zaměstnán. Věřím tomu, že někteří byli členy jen proto, aby měli práci, neboť se ke mně chovali celkem slušně.
Jako učeň jsem jednou až dvakrát týdně docházel do české pokračovací školy. Asi tak 20. nebo 21. září mi v továrně jeden dělník řekl „Zítra půjde všechno Heil Hitler!“ Já mu nevěřil, ale 22. září se to stalo. Dívali jsme se z oken školy na město a tu jsme zpozorovali, že se všude objevuje mnoho červených praporů s hákovým křížem. Náš učitel Jakeš ihned ukončil vyučování a poslal nás domů. Když jsem přeběhl náměstí před náš dům, tak jsem se zhrozil. Po celém náměstí plno rozvášněných Němců, někteří oblečení do černých rajtek, s hákovými kříži na rukávech a roznášeli další prapory k vyvěšení. Z německé školy na náměstí každou chvíli za velkého smíchu a křiku vylétl z oken chuchvalec roztrhaného papíru – byly to roztrhané české knihy. Po celém náměstí se rozléhalo jejich „Heil Hitler!“. Naši českou ani německou policii jsem neviděl. Do celého tohoto dění nezasahovali: Němci nechtěli a Češi nemohli, neboť měli instrukce „neprovokovat, nezasahovat, nedávat záminku ke stížnosti atd.“ Je třeba podotknout, že tehdy ještě existovala Československá republika, bylo to před Mnichovem!
Jelikož hrozilo nebezpečí, že rozvášnění Němci vniknou do našeho domu, rodiče rozhodli, že nás otec odvede na nádraží a my pojedeme k příbuzným na Táborsko, kam jsme už nějaký čas před našim odjezdem poslali bednu s našim lepším oblečením. V přeplněném vlaku bylo hodně těch, co odjížděli ze stejného důvodu jako já s matkou a se sestrou – též prchali před Němci.
U příbuzných v Ratibořicích (okres Tábor) byli jsme dobře a s pochopením přijati. Když jsme s matkou a sestrou odjeli, musel otec v Podmoklech ještě zůstat. Když pak za námi přijel do Ratibořic, tak se slzami v očích vyprávěl, co vše se v Podmoklech a hlavně v dílnách ČSD dělo při stěhování strojů. Museli se bránit přepadům ozbrojených a zfanatizovaných německých bojůvek, které používaly i zbraně. Tehdy jsem otce viděl poprvé a naposled v životě plakat.
V listopadu 1938 odjeli otec a má mladší sestra do Podmokel pro náš nábytek a zařízení bytu. Museli se tam hlásit na městském úřadě, do místních novin dát inzerát, že se hodláme odstěhovat, za to zaplatit pak 50,- Kč. Dále se musel pořídit česky a německy seznam věcí, které si odvezou. Tento seznam musel být na městském úřadě potvrzen. Dále zde museli asi týden počkat, zda se nepřihlásí někdo, komu jsme něco dlužní, a teprve potom se mohl nábytek a zařízení nakládat. Vagóny přidělila česká dráha.
I když jsme nepřišli o žádný majetek, strádali jsme duševně a morálně, neboť všichni jsme naši republiku milovali. To dokazuje i to, že jsem se ještě v Podmoklech, stejně jako mnoho jiných českých mladíků, dobrovolně přihlásil do oddílů na obranu republiky. Vojáci nás cvičili ve zbrani, ale pak k našemu nasazení již nedošlo a oddíly byly před našim odjezdem z Podmokel rozpuštěny.
Josef Bednář, tehdy Podmokly nad Labem
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz, E-mail: vydavatel@seznam.cz