- ze vzpomínek hraničářů
IV. část
Narodil jsem se v roce 1934 v Žihli, dnešní okres Plzeň – sever. Při obsazování našeho pohraničí nacistickým Německem v roce 1938 museli rodiče s námi dětmi urychleně opustit svůj byt, a to v důsledku bezohledné výzvy tamějších Němců: okamžité opuštění obce občany české národnosti.
Otec pracoval v cihelně a matka byla dámskou krejčovou. Oba museli narychlo sehnat povoz a naložit jen to nejnutnější.
Matka měla v Kožlanech bratra s rodinou. Ti se nás ujali. Bydlelo nás tehdy ve dvou místnostech osm lidí. Po roce velkého odříkání a trápení obou rodin se vším, co k takovému „životu“ patřilo, i po stránce obživy, sehnal otec ve svém rodišti (Radnice u Rokycan) jednu místnost v dělnickém domě. Celkem jsem se stěhovali za dobu války z různých důvodů pětkrát. Otec pracoval v Radnicích na šachtě, jiná možnost nebyla, a matka také pracovala, aby sehnala obživu pro nás čtyři děti.
Tehdy při útěku z Žihle jsme byli Němci kamenováni a já – pětiletý – byl těžce zraněn do hlavy. Dodnes mám na hlavě jizvu! V obci byli všichni Češi přinuceni opustit své domovy, pokud se nechtěli dát poněmčit. Panoval tehdy velký strach a obavy z toho, co bude dál. Veškeré podrobnosti mi rodiče vyprávěli. Pro ty, kdo uprchli ze svých domovů, nebyly tehdy žádné možnosti finanční úhrady či podpory. Na tato léta zbyla jen smutná vzpomínka a hlavně pro naše rodiče trpká zkušenost z násilných činů sudetských Němců, kteří se tehdy roztahovali nejen v pohraničí, ale v celé naší vlasti.
M.T., tehdy Žihle
***
Naše rodina žila v pohraničí od nepaměti, a to v Dobřanech.u Plzně. Otec byl zedník, matka v domácnosti, babička byla pradlena, strýc byl v učení a já byla v té době školačka. Báli jsme se henleinovců, kteří nám vyhrožovali, a proto jsme museli po Mnichovu odejít do Prahy k příbuzným. Přišli jsme skoro o vše. Ještě dnes vidím ty nešťastné tváře, když jsme utíkali jen s kufry v rukou. Všechno ostatní jsme tam museli zanechat. I když mi tehdy bylo deset let, mé zážitky z té doby jsou otřesné.
Bylo to velké neštěstí a na nás všech to zanechalo následky. Stále jsem vzpomínala na naše rodiště.
V.S., tehdy Dobřany u Plzně
***
Naše rodina žila od roku 1918 V Dobřanech u Plzně, které byly v roce 1938 zabrány Němci. Otec tam byl zaměstnán v ústavu pro choromyslné. Celá rodina byla v místním Sokole. Průmyslovou školu stavební jsem absolvoval v Plzni. Situace v našem městě byla poměrně klidná. Až během roku 1938 se někteří Němci veřejně angažovali jako příslušníci Henleinovy strany.
První den po příchodu německé armády byli zajišťováni mnozí mladí lidé – moji kamarádi. Já sám jsem o této akci dostal včas zprávu a okamžitě jsem přes blízké hranice utekl do města Přeštic. Otec musel v zaměstnání zůstat ještě týden. Při vystěhování zachránili rodiče jen to zařízení, které se vešlo na nákladní auto. Zbytek majetku zůstal na místě.
Dočasně jsme se nastěhovali do Přeštic, kde jsme naštěstí měli příbuzné. Rodina se později odstěhovala do Prahy, kde otec dostal zaměstnání. K odškodnění nedošlo. Celý akt vyhnání Čechů z jejich domovů cítím dodnes jako velkou křivdu. Nejde ani tak o škody na majetku, i když ani to nebylo zanedbatelné, ale vyhnání mělo za následek roztržení rodiny, která se již po válce z různých důvodů nikdy nesešla ve společném domově.
Josef Hrádek, tehdy Dobřany u Plzně
***
V roce 1938 jsme bydleli s rodiči a bratrem v Újezdě nad Mží u Plzně. Otec pracoval jako hajný , bydleli jsme u lesa u lesa v hájence. V den vpádu nacistického vojska do Újezda jsme byli všichni na návštěvě ve vesnici u p. Paška, odkud jsme viděli příjezd německých obrněných vozidel na nádvoří zdejšího zámku. Protože otec uměl dobře německy, zaslechl německého důstojníka, který dával vojenské hlídce a ordnerům s páskami na rukávech rozkaz, aby na místě zastřelili otce, a to jako ruského vyzvědače, a celou rodinu zajistili ve sběrném táboře.
Po vyslechnutí jejich rozmluvy odešel otec s námi do hájovny, kde vzal pouze kazetu s rodinnými dokumenty a jen s tím, co jsme měli na sobě, jsme utíkali již za šera z domu do lesa. Ještě jsme zahlédli přijíždějící vojenská auta s Němci. Utíkali jsme kolem chatových kolonií u řeky Mže (pod dnešní přehradou Hracholusky). Dvakrát musel otec s námi dětmi i matkou přebrodit Mži. Museli jsme se dostat přes asfaltovou silnici, která tvořila demarkační čáru mezi okupovaným územím. Na silnici stály německé stráže ve vzdálenosti asi 50 m, aby znemožnily útěky k Plzni. Než jsme se k této silnici dostali, museli jsme se blížit za tmy přes pole a louky, po kterých přejížděly kužely světla světlometů a ve chvíli, kdy nás objevily, rozštěkaly se kulomety.
Nikdo z nás však nebyl raněn, doplazili jsme se těsně k silnici, kde otec vyčkal chvilky, kdy se stráže od sebe co nejvíce vzdálily, převedl nás přes silnici do neobsazeného území. Dostali jsme se do Plzně ke známým, kteří nás ubytovali ve sklepní místnosti. Druhý den nás děti otec odvezl vlakem na Moravu do Žabčic k matčiným rodičům, kde jsme zůstali asi rok, než rodiče dostali práci a trochu se zajistili.
Asi za čtrnáct dní po našem útěku poslal otec matku s přáteli nákladním autem pro náš majetek. Celý dům včetně veškerého zvířectva byl místními Němci vykraden. Při zpáteční cestě prázdným autem odvedli ordneři matku na obecní úřad, kde ji zmlátili, zavřeli do sklepa a nechali bez jídla a vody asi dva dny, dokud jim nepodepíše, že si vše v pořádku odvezla. Tak pod nátlakem podepsala. Pak ji odvezli na hranici okupačního pásma, odkud musela jít až do Plzně pěšky.
Hubert Hoger, tehdy Újezd nad Mží
***
V roce 1938 jsme bydleli v Liticích na Plzeňsku, mně bylo deset let. Jednoho říjnového dne se objevili němečtí vojáci a my děti jsme byli u všeho, co se dělo.
Viděla jsme, jak ti Němci, kteří v Liticích pokojně žili, se najednou změnili; na každém domě visel německý prapor a německé vojáky vítali jako osvoboditele. Byla jsem u toho, když místní hostinský a řezník vyvalil sudy piva a přinesl salámy a hostil vojáky vším možným.. Místní Němci snášeli československé vlajky na náves a tam je spálili. Od Plzně přicházel náš čs. Voják a oni se na něho vrhli, trhali mi knoflíky na uniformě, až ji celou zničili a já, celá vyděšená, jsem se na to dívala. Naše parta dětí si řekla, že se musí něco udělat, že se budeme bránit. Tak jsme si nakoupili naše vlaječky a všem Němcům jsme je zastrkali do oken.
U domu, kde jsem bydlela, byla stodola, a tam ubytovali německé vojáky. Za domem byla louka s kompostem a my děti jsme si z něho udělali bunkr s pozorovacím okénkem. Ale dlouho jsme se z něho netěšili. Za naši maminkou, která uměla německy, přišel německý důstojník a řekl, že je to provokace, že to nebude trpět, vytáhl pistoli, jinak že nás zastřelí. A že to myslel vážně, jsem poznala z toho, jak dlouho ho maminka přesvědčovala, že jsme děti, takže z toho nemáme rozum.
I když jsme byly jenom děti, přece jen jsme chápaly, že se v té době děje něco strašného. Pak se jednoho dne u nás objevil obecní policajt s nařízením, že se musíme do 24 hodin vystěhovat.
Blažena Šebková, tehdy Litice
***
Patřím mezi Čechy vyhnané v roce 1938. Bydleli jsme tehdy v Nýřanech. Mně bylo třináct let, sestře devět let. Otec byl tehdy mobilizován a někde na hranicích. Takže se sama maminka musela s námi do večera, tj. do 24 hodin, vystěhovat. Bylo to hrozné. Dobře si to pamatuji. Přeji si, aby to již nikdy nikoho nepotkalo!
J.J., tehdy Nýřany
***
Také naše rodina se musela v roce 1938 vystěhovat. Bydlela jsem tehdy s rodiči v Nýřanech. Bylo mi sice jen devět let, ale dodnes si vše dobře pamatuji.
Můj otec byl v té době na vojně a maminka byla se mnou a mou sestrou v Nýřanech, když přišel rozkaz vystěhovat se, a to do 24 hodin. Pamatuji se ne ten zmatek, kdy nebylo k sehnání auto, které by nás odstěhovalo. Pak přijel můj otec, který sehnal autobus, ovšem všechny věci jsme do něj přece jen dát nemohli.
Pamatuji si na to, jak lidé vezli jen několik nutných věcí na vozíčku a v nejbližších obcích za zabraným územím prosili dům od domu o ubytování.
Radomíra Lišková, tehdy Nýřany
***
Naše rodina – rodiče a my čtyři dcery – žila od roku 1933 v Nýřanech. Otec byl vedoucím prodejny firmy Baťa a mé dvě starší sestry tam byly prodavačkami. Mně bylo v roce 1938 šestnáct let a studoval jsem, nejmladší sestra byla osmiletá.
Do zabrání se v Nýřanech žilo pokojně a přátelsky, dá se říct, že v sousedské úctě. Nerozlišovalo se, kdo je Čech a kdo Němec. Němci uměli česky, měli své německé školy a všude byly česko-německé nápisy. Takže se jim žilo velmi dobře v naší zemi. My jsme je ctili jako rovnocenné spoluobčany se všemi jejich právy – to nemohou popřít! Provinili se na nich až Hitler a Henlein, kteří je zfanatizovali svými projevy o nadřazené rase a jejích právech. Já osobně jsem žasla, s úžasem zírala na jejich proměnu a nechápala, jak je možný takový zvrat v jednání. Dříve normální slušní sousedé přestávali být „lidmi“. Svět cti a slušnosti se zbortil. Nejhorší to bylo v září 1938.
Všichni Češi v Nýřanech žili v panice. Nikdo jim nedovedl říct, kde bude hranice, zda před městem, v polovině Nýřan nebo až za nimi. Baťa to však přesně věděl – včas zachraňoval svůj majetek; museli jsme všechno zboží a inventář zabalit a odeslat.
Jedna vzpomínka z mé mysli snad nikdy nevymizí. Tenkrát byl v Nýřanech sraz henleinovců ze západočeského kraje. Nejdříve ukřičené, fanatické projevy a pak lampionový průvod. Ta hrozná masa lidí valící se ulicí, zfanatizovaná a hrůzná, vyřvávající hesla, vyvolávala děs, strach a pobouření v mé mladé mysli. Proč dělali sraz v Nýřanech, kde bylo jen pár německých rodin? To, aby u demarkační čáry prezentovali svou moc a sílu a nahnali nám strach?
Po příchodu německého vojska docházelo k dalším projevům nenávisti. Henleinovci povalili pomník horníků, postavený před radnicí. Proč? Čím se tito mrtví horníci provinili? Pak byla na řadě židovská synagoga. Zprvu se ozývaly rány a hřmot, jak v ní házeli na hromadu lavice, knihy, historické obrazy atp., vše pak polili a zapálili. Synagoga vzplála, plameny šlehaly do výše a praskot se mísil s křikem Němců.
A jaká byla moje reakce na zabrání? Nosila jsem čepici „masaryčku“ a nad štítkem trikoloru. Provokativně jsem se v í producírovala a „zviditelňovala“ tak své češství. Od maminky, která žila v mládí ve Vídni, jsem se naučila „řeči“ určené německým vojákům. Jako – jakým právem jsou ono zde, tady je naše česká země a my Češi jsme tu doma. No a moje „Ich bin stolz darauf, das ich Tschechin bin“ mně utkvělo dodnes v paměti. Později následoval trest – odebrání propustky a „kenkarty“ na dojíždění do školy v Plzni. Jaký byl důvod?
Byl zákaz převážet české noviny. Samozřejmě, že jsem měla v tašce český časopis Kino. U kontroly jsem hlásila, že to nejsou noviny, ale jsou tam jen ukázky z filmů a herci, a to i němečtí, američtí atp., ale zbytečně. A tak mne, šestnáctiletou, ještě německá kontrolorka pokořila rozkazem vysvléci se ze šatů. Tím také skončilo moje dojíždění za studiem do Plzně.
V té době jsem byla i po nějakou dobu sama doma jen s osmiletou sestrou; naši už byli v Plzenci a zařizovali možnost vystěhování. Přišel další šok. Jednou v noci rána a bušení na domovní dvéře. Přišli němečtí vojáci. Pamatuji ty boty šlapající po neonových písmenech firmy Baťa, rozložených v prázdné prodejně. Slyším dodnes to chrupající sklo pod jejich nohama a tu hulákající němčinu. To nebyli lidé, lidé by viděli ten děs v dětských očích a zen otazník proč, proč jen to všechno. My byli bez šance, bezbranné proti hulvátství fanatiků.
V obsazených Nýřanech jsme nemohli zůstat. Baťova prodejna byla zrušena a otec a sestry přišli o zaměstnání. Odstěhovali jsme se tedy do Starého Plzence, kde otec sehnal opět místo vedoucího prodejny fy Baťa.
Emilie Železná, tehdy Nýřany
***
Narodila jsem se v roce 1924 v Sulislavi, okres Stříbro. Tato vesnička zůstala českým ostrůvkem i za protektorátu. Oba moji rodiče pocházejí ze Sulislavi, a pokud vím, i jejich předkové. Můj otec byl vyučený tesař, pracoval na různých místech, pak ve Stříbře. Když se oženil, postavil si ve Stříbře domek a veškeré práce ze dřeva si udělal sám. V roce 1928 jsme se stěhovali do našeho nového domku, kam přibyli ještě bratr a sestra. Po čase se kolem nás rozrůstaly další domky, sousedé i kamarádi byli Němci. Velice dobře jsme s nimi vycházeli Nikomu z nich nevadilo, že jsme chodili do české školy a do Sokola. Můj otec byl organizován v sociálně demokratické straně a v odborech, byl členem Národní jednoty pošumavské a nikomu to nevadilo.
To se však změnilo, když se objevil Henlein. Německé děti se nám začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi, že otec mé kamarádky na mne plivl. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Henleinovci se začali srocovat, s křikem táhli městem a házeli kameny do oken Čechů. Kolikrát jsme nemohli jít spát, stáli jsme v kuchyni s uzlíčky nejnutnějších věcí a čekali, budeme-li muset utéct, nebo počkat, až se henleinovci vyřvou a odejdou. V té době už otec dostal místo na poště ve Stříbře, a tak když se zabíraly Sudety, odešel s poštovním úřadem do Plzně.
Jelikož jsme neměli kam jít, zůstali jsme zatím ve Stříbře a otec slíbil, že nás co nejdříve odveze do Plzně. V den, kdy Němci okupovali Sudety, jsme šli do Sulislavi k babičce a s hrůzou jsme se vraceli domů. Avšak několik dní nás Němci nechali na pokoji.
Jednoho dne ráno asi v 7 hodin přišlo gestapo s místním výrostkem, my děti byly ještě v posteli. Řvali na maminku, celý barák prohledali, nás z postele vyhnali a nakonec chtěli mluvit s tátou. Maminka mluvila německy špatně, a tak musela vyslechnout mnoho hrubostí a nadávek. Táta přišel z Plzně v sobotu večer, maminka ho prosila, aby se zase hned do Plzně vrátil, ale on odmítl, že nikomu nic neudělal. Hned druhý den v pravé poledne přišlo gestapo znovu a otce sebralo. Pár dní byl ve vězení ve Stříbře a pak ho převezli do Asmberku.
O naši rodinu se nikdo nestaral, maminka byla bez prostředků, pomáhala nám babička, která měla malé hospodářství. Můj bratr a sestra museli jít do německé školy, protože česká byla zrušena. Všude námi pohrdali. Na Štědrý den dopoledne se nám táta vrátil, úplně zničený. Pamatuji si, že bratr utíkal do lesa pro stromek a snad to byly naše nejkrásnější vánoce!
Hned v lednu se otec vrátil do Plzně, byt pro nás sice neměl, ale nastěhovali jsme se k našemu strýci, který také s rodinou utekl ze Sulislavi. Strýček měl tři děti a obýval jednu místnost, kam jsme přibyli i my, tři děti a rodiče. Spali jsme na zemi, tísnili jsme se, ale byli jsme šťastni. Ze Stříbra jsme si odstěhovali nábytek, jinak jsme domek opustili. V domku, kde jsme ve strýčkově místnosti nějaký čas žili, otec udělal ze stáje také jednu místnost, a tam jsme byli až do konce války. Zavedl si tam elektřinu, ale vodu jsme do bytu nosili.
Moc hezky nás místní lidé nepřivítali. Když maminka slyšela, jak hubují, cože tady ti uprchlíci chtějí, proč nejsou doma, tak se rozplakala. Když jsme se po válce vraceli do Stříbra, tak zase plakaly sousedky, že nás ztrácejí.
Do našeho domku ve Stříbře jsme se vrátili asi v červenci 1945 (do té doby tam byli američtí vojáci). Nikdy nemohu zapomenout na to, co jsme vytrpěli.
A.J., tehdy Stříbro
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz