- vzpomínky hraničářů
Část III.
Vyhnáni z našeho domova jsme byli celkem dvakrát, ponejprv v roce 1938 z České Kubice do Starého Plzence, kde jsme bydleli na spilce pivovaru a spali na slámě. Zhruba nás tam bylo 300, včetně dětí.
Podruhé pak to bylo v roce 1939, a to definitivně, byli jsme bezdomovci, nikde nás nechtěli. Asi v roce 1940 jsme získali domovské právo v Petrovicích, okres Domažlice. Pak jsme až do konce války bydleli v Domažlicích.
Když jsme se po válce dostali do České Kubice, zjistili jsme, že náš domek byl tak v dezolátním stavu, že jsme se mohli vrátit až v roce 1946. Celou dobu od skončení války jsme jej dávali do pořádku.
Jiří Schleiss, tehdy Česká Kubice
***
Od roku 1926 žila naše rodina ve Vimperku, kde byl otec cestářem. Zprvu byly poměry mezi Čechy a Němci normální, ale během roku 1938 se vyhrotily tak silně, že Němci například otci vyhrožovali smrtí, že bude „jeho hlavou flastrována silnice“. Proto jsme na místě nemohli zůstat.
Nevěděli jsme do poslední chvíle, kudy povede demarkační čára, nakonec byl náš dům posledním v Říši a ne prvním v nezabraném území. Proto jsme dům opouštěli mezi posledními, spolu s odcházejícím českým vojskem. Při tom spěchu se v mansardě převrhla zapálená svíčka, naštěstí oheň včas uhasila po našem odchodu teta. Na ruční vozík a káru jsme naložili jen nejnutnější věci.
Přišli jsme o rodinný domek se zařízením, který otec svépomocí stavěl v letech 1926 až 1929 a kde bydlela naše šestičlenná rodina a ještě rodina tety a strýce, také šestičlenná.
Odjeli jsme, vlastně jenom odešli, do nejbližší vesnice, která nebyla zabrána. Žili jsme pak odděleně v různých rodinách na třech místech.
Později bylo umožněno matce (otec měl zákaz) odvézt nějaký nábytek, abychom měli v čem bydlet. Teta s rodinou se později musela vystěhovat do Smrčné.
Do Vimperka jsme se vrátili až v říjnu 1945. Domek byl totiž obsazen Němci a my museli půl roku čekat, než ho uvolnili.
Miluše Peková, tehdy Vimperk
***
Před válkou jsme bydleli v Nýrsku na Šumavě. Velmi jasně si vzpomínám na postupně se měnící názory, přicházející z tehdejšího Německa. Přestože Nýrsko bylo převážně sociálně demokratické, poměrně silně se i zde začaly rozvíjet nacistické myšlenky. Vzpomínám na projev Henleina, který řečnil z okna rohové restaurace pod kopcem. Prostranství sice nebylo přeplněné posluchači (táhla je spíš zvědavost jako nás), ale svých přívrženců přece jen našel dost. Myslím, že to byl výrazný okamžik, který způsobil zvlnění dosud celkem poklidné hladiny společného života.
My děti jsme spolu kamarádily bez ohledu na to, kdo byl Čech a Němec, ale pomalu se i zde začaly projevovat různice. My jsme Němcům začali překážet a bylo vidět, že se náš vztah zhoršuje. I když celkem nepochopitelně, protože podle tehdejších začínajících projevů to vypadalo tak, že my zůstaneme a Němci odejdou. Protože jejich hlavním mottem bylo „Heim ins Reich!“ Říše se jim jevila v první řadě jako vlast, kam se chtěli vrátit. I když teď předbíhám, myslím, že to bylo to pravé, co jim nakonec bylo umožněno po válce. Návrat domů, do vlasti.
Vím z vlastní zkušenosti (i po válečném procitnutí Němců), že to nakonec pro ně nebylo také jednoduché, ale byl to přirozený důsledek – a vlastně splnění jejich přání. Nebyl to tudíž žádný „vyhazov“, i když – v rámci spravedlnosti – ne všichni si to přáli. Ale zase – jaké spravedlnosti?
A co my? My jsme ve třicátém osmém roce nevolali, že chceme domů, doma jsme se cítili tam, kde jsme bydleli. A museli jsme odejít. A naráz! Bez toho, co si smíme vzít nebo co ne – byl to skutečný, život zachraňující útěk. Vzpomínám si na tuto situaci přesně.
Jako děti jsme byly samozřejmě normálně ve škole. Chodil jsem tenkrát do prvního ročníku měšťanské školy. Najednou se rozlétly dveře, vstoupil pan ředitel a rozčíleným hlasem nás vyzval, abychom okamžitě odešli domů, že dochází k záboru.
Do nás jako když střelí. V ulicích došlo během několika dopoledních hodin k úplné změně. Strategická místa byla obsazena našimi vojáky, vytvořena kulometná hnízda, obrněné vozy – jako ve filmu. Doma už nás čekali rodiče. (Bylo nás pět dětí.) Maminka sice měla připravený oběd, ale ten jsme již nestačili sníst. To proto, aby nám neujel poslední ohlášený vlak, který sbíral lidi od Železné Rudy.
Nejnutnější věci jsme naložili na vozík – nádobí, šatstvo, prádlo, peřina – a v ulicích jsme se již setkávali s dalšími, kteří také takto vybaveni spěchali k nádraží. Zde jsme ale několik hodin čekali. Panoval již všeobecný strach, co se děje, ale nakonec vlak přijel. Byl hlídán ozbrojenými dobrovolníky a uvnitř plno lidí – pouze v pracovním, tak, jak stačili doběhnout – např. přímo z polí. Pamatuji si na jednu plačící paní s motyčkou v ruce. Tam nahoře už šlo skutečně o život. Tam se střílelo a lidé zachraňovali pod ochranou našich vojáků holé životy. Podařilo se nám všem (myslím) dostat se do vlaku i s našimi vozíky a odjeli jsme do Klatov, kde bylo sběrné středisko. V té době tenkrát určitě Němci neviděli, příp. nechtěli vidět, tu tragedii, zoufalství a bídu tisíců Čechů, kteří nevěděli, co s nimi bude. Neviděli, a proto se dnes nemohou rozpomenout.
Později jsem pochopil význam slova solidarita. Přicházeli jednotlivci, organizace, které přebíraly celé rodiny do přechodné péče.
Můj otec byl ruský legionář. A tak jeho kolega-legionář si vzal nás a ještě další k sobě. Byl to železničář – bydlel ve Švihově na „vechtru“, kde se nás v jedné místnosti tísnilo deset. Teprve zde jsme se trochu uklidnili, porozhlédli. Viděli jsme další tisíce, jak prchají, rozjíždějí se do nejrůznějších stran.
Za nějaký čas rodiče sehnali samostatnou místnost ve Švihově, kde jsme se trochu zařídili. Otec dostal práci v Klatovech, potom v Plzni, kam jsme se asi po roce přestěhovali.
Já jezdím do Německa a nikde jsem se nesetkal s problematikou sudetských Němců. Naopak spíš s pochopením pro náš osud předcházejících let politického komunistického útlaku.
Vytvořil jsem si i své přátelské vztahy, které je teď třeba upevňovat, rozvíjet a postarat se o to, aby na základě problémových životních zkušeností naší starší generace vyrostla generace nová. Neříkám, že úplně bezproblémová, to ani nejde. Ale svobodná, schopná nacházet vždy jen to nejlepší ve vzájemných vztazích. Ve vztazích dobrých sousedů, ve vztazích rovného s rovným. A to je pro nás – a hlavně pro ty po nás – nejdůležitější.
Josef Horák, tehdy Nýrsko
***
Naše rodina žila od roku 1932 v Nýrsku. Otec byl obchodníkem a výrobcem konfekce a prádla. Vystavěl zde dům pro potřebu živnosti a rodiny a také prostory pro čs. poštu, která dříve byla v nedobrých nájemních podmínkách. Když čs. poštu přebírala říšská pošta, převzala do vlastní správy i celý dům.
Ačkoliv dříve bylo soužití obou národností přijatelné, po aktivitě Konráda Henleina byla většina německých občanů zfanatizována a život pro nás se stal utrpením. Zůstat v Nýrsku nebylo možné, český živnostník neměl naději na přežití a my bychom museli navštěvovat německou školu. Věřili jsme v ujišťování vlády, že nedojde k postoupení území, a tak k vlastní škodě jsme odešli až bezprostředně před příchodem německé armády.
Na poslední den prožitý zde mám také kuriózní vzpomínku. Ráno 6.10.1938 se sice ještě otevřela pošta, ale nebylo pro koho úřadovat, vše bylo připraveno k vojenskému obsazení, a tak byly vydány několika málo občanům vzpomínkové kartony s čs. známkami a vůbec posledním razítkem čs. pošty. Pak se jen čekalo na příchod německé armády. Asi hodinu před jejím příchodem jsme odjeli. Poštmistr, který v úřadě setrval, aby předal úřad německému nástupci, při vlastním předávání skonal, neboť neunesl tíhu potupy a poroby národa. My jsme odjeli, jeho však rodině přivezli v rakvi. Byla to snad první oběť způsobeného násilí, ale ani zde se nijak o této záležitosti neví.
V důsledku rychlého spádu událostí zůstalo v Nýrsku vybavení dílny a prodejny. Žili jsme pak u otcova bratra v Klatovech, spali jsme na zemi a asi po roce jsme si našli malý byt.
Jiří Treml, tehdy Nýrsko
***
Moji rodiče si koupili v roce 1922 hotýlek v Železné Rudě na Šumavě, který zvelebovali, přestavovali, stavěli nové budovy. Hotel a pension Praha byl v roce 1938
na úrovni (park, tenisové kurty, koupaliště atd). Naše klientela byla stálá, byli zde i hosté ze zahraničí – z Anglie, Belgie, Austrálie apod.
V pohnuté době roku 1938 byly evakuovány děti a ženy do vnitrozemí. Moje maminka však do poslední chvíle vařila finanční stráži. Když byl oznámen finanční stráži vpád Němců do Železné Rudy, odvezli maminku s sebou. Byli ještě v městě a již se střílelo. Přijeli do Klatov a tam již byli ranění četníci ze Železné Rudy.
Naši o vše přišli, začínali znovu. V roce 1945 se chtěli vrátit, nemohli. Němci hlavní provozní budovu zničili, nebyla vůbec provozuschopná.
J.J., tehdy Železná Ruda
***
Můj otec byl v roce 1938 přednostou stanice Ronšperk, dnešní Poběžovice, na trati Domažlice - Bělá nad Radbuzou, celá naše rodina, rodiče, sestra a já, jsme bydleli v nádražní budově. Já jsem v té době chodil do školy, bylo mi 16 let. Poběžovice byly převážně německé a na podzim se Němci začali shromažďovat a provokovat. Chodili kolem nádraží, hlavně mladí, heilovali a hrozili. Začali jsme se bát, otec byl však rozhodný, nebál se. Jednoho večera, kdy již všude Němci provokativně útočili, zaútočili také na nádraží s kameny a holemi. Začali vytloukat okna, utekli jsme tehdy na půdu. Otec, ač bezprostředně ohrožován kameny, ještě stačil zavolat do Horšovského Týna o posilu vojska na obranu nádraží. Posila vojáků přijela, tuším na koních, a Němce rozehnala. Druhý den jsme se, zatím bez otce, stěhovali do Domažlic. Co se potom v Poběžovicích dělo, nevím.
Antonín Bělenský, tehdy Poběžovice
***
Tehdy jsem bydlela s rodiči a bratrem v obci Blížejov, okres Horšovský Týn. Tatínek byl zedník a postavil tam domek o dvou obytných místnostech a s krámkem se smíšeným zbožím. Jednou mu spadla na hlavu cihla, což mělo trvalé následky, V důsledku toho byl stále bez práce, a tak krámek zkrachoval.
Maminka měla vážnou srdeční vadu. Mně bylo 18 roků a příležitostně jsem pomáhala v zemědělství. Bratrovi bylo 15 let a učil se v Domažlicích. Převážně nás živila naše koza. Za její hnůj jsme si směli na „panském“ zasázet řádek brambor. Také nám dovolili vyžínat některé meze a za trávu jsme pak museli dělat tři dny na polích. Prostě jsme měli v první republice velikou bídu
Jednu říjnovou neděli v roce 1938 ráno přišla zpráva, že ve dvě hodiny odpoledne přijedou naši obec zabírat Němci. Otec se z toho nervově zhroutil. Chudák maminka doslova běžela hodinu cesty do Lštění, kde měla sestru, vyprosit dva vozy s koňmi a kočím. Já s bratrem zatím balila skromný majetek, který jsme pak rychle nakládali na vůz. Stačili jsme naložit jeden odvezli ho na trať, kde hlídal bratr, a rychle jsme se vraceli pro druhý. Jenže ten už jsme nestačili naložit. Přesně ve dvě hodiny začali vjíždět do vsi po zuby ozbrojení němečtí vojáci.
Postavili dělo na železniční přejezd, zavřeli závory, a tím byla nová hranice uzavřena. Lidé plakali, lomili rukama, místní Němci si vyřizovali účty s Čechy, vítali vojáky s kyticemi apod. Byl to hrozný mumraj.
My jsme zatím naložili druhý vůz, mečící kozu uvázali za něj a prosili velícího důstojníka o přechod na druhou stranu, kde smutně stál u závor můj bratr. Ale důstojník odmítl, že prý musíme mít povolení z Horšovského Týna.
V první republice nejezdily nikde žádné autobusy. Tak jsem si sedla na vypůjčené kolo a šlapala do kopce víc než 4 km do Týna. Tam jsem pomocí tlumočníka prosila německého velitele o povolení k přechodu. Po dlouhém vysvětlování jsem povolení dostala.
Ale blížejovský důstojník odmítl pustit koně. Jen prý osoby. Místní starosta byl Němec. Když viděl naše zoufalství, u důstojníka se přimluvil, takže nás nakonec propustil.
A tak jsme za tmy, vyčerpaní, dojeli k tetě do Lštění. Tam nám zemědělci nechali naložené vozy ve stodolách a my jsme nocovali dílem u tety a dílem u sousedů. A maminka pak každý den chodila dvě hodiny přes les do Domažlic hledat byt. Trvalo to celý týden, než se to povedlo. Byl to byt maličký, bez vody, se společným záchodem i chodbou. Kozu jsme museli dát řezníkovi; seno, brambory, slepice i jiné věci zůstaly v zabraném území.
Maminčina srdeční choroba se těmi útrapami natolik zhoršila, že nám brzy umřela.
M.K., tehdy Blížejov
***
Rodiče žili s mou sestrou od roku 1930 ve Vejprtech, později v Lískové (Haselbachu), kde jsem se roku 1936 narodila. Otec tam byl vrchním respicientem finanční stráže.
Z vyprávění rodičů vím, že před nástupem Hitlera k moci byly sousedské vztahy mezi Čechy a Němci celkem dobré. Vše se však změnilo po prvních projevech K. Henleina. Když v roce 1938 ordneři zastřelili člena finanční stráže Röhlicha, byla naše evakuace nevyhnutelná. Pamatuji si, že nás v noci odváželi vojáci a že jsem si nemohla vzít ani svoje hračky.To jsem tehdy považovala za největší křivdu. Museli jsme tam nechat skoro všechny věci, odjeli jsme jen s nejnutnějším vybavením. Žádnou náhradu jsme však nikdy nedostali.
Jiřina Kučerová, tehdy Lísková
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz