Církevní papaláši zřejmě připouštějí pouze totální podřízení a nepodmíněný souhlas. Jenomže demokracie je diskuse, a diskuse bude pokračovat, i když pánové v purpuru budou dupat nožičkami a křičet, že se jim tím děje křivda.
Ivan Štampach
Církev v Ježíšových stopách
Všichni obyvatelé České republiky se nesklonili před autoritou pravicové vlády a náboženských představitelů, nepřijímají poslušně, co pomazané hlavy předkládají a dovolují si tu nevýslovnou drzost, že o zákoně diskutují a vyslovují k němu připomínky. V římskokatolické církvi je něco neslýchaného, když obyčejný smrtelník vysloví námitku. Demokracie však přes velké potíže přece jen pozvolna postupuje. Před rokem už přetekl pohár trpělivosti a Římu vždy poslušná irská vláda se vzbouřila. Irský premiér Taoiseach Enda Kenny se vyslovil o církevní zprávě, která měla sprovodit ze světa pedofilní aféru, že vynesla na světlo nefunkčnost, odtrženost, elitářství a narcismus, který dominuje kultuře Vatikánu až do těchto dní a pokládal za nutné připomenout: Toto není Řím. Toto je Irská republika v roce 2011, republika, v níž platí zákony. Demokracie, toť diskuse a diskuse bude pokračovat, i když zdejší pánové v purpuru a jiných barvách budou dupat nožičkami a křičet, že se jim tím děje křivda.
Signatáři společného prohlášení České biskupské konference, Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí, Dominik Duka, Joel Ruml a Jiří Daniček tvrdí, že předvolební kampaň sociální demokracie vytváří atmosféru závisti a nenávisti vůči církvím a náboženským společnostem. Pokud je rozdílný názor značné většiny českých obyvatel a celé opozice prohlašován za projev nenávisti, je zřejmé, že se církevní představitelé nepoučili z minulosti. Těžký kalibr, kterým nabili svá mediální děla, ukazuje, že jim je pořád nejbližší řešení názorových rozepří „milosrdně bez prolití krve“, totiž metodou, jíž jedna z podepsaných církví použila v Kostnici r. 1415 (a v tisících dalších případů) a předchůdci a inspirátoři druhé např. v Ženevě r. 1553 nebo roku 1619 v Haagu. Ještě štěstí, že nás před nimi chrání sekulární stát.
Představitelé náboženské minority v české společnosti vůčihledně a vulgárně lžou, když nesouhlas sociální demokracie s podobou narovnání mezi církvemi a státem přirovnávají k propagandě totalitních režimů naší minulosti. Je zjevné, že sociální demokracie uznává potřebu zmírnění majetkových křivd způsobených církvím minulým režimem a počítá s nějakou podobou narovnání. Odmítá nehospodárnou, na neseriózních údajích založenou nyní projednávanou podobu zákona. Církevní papaláši zřejmě připouštějí jedinou podobu opoziční reakce na pravicový návrh zákona, totiž totální podřízení a nepodmíněný souhlas.
Do demokratické politické rozpravy o vhodné podobě zákona vstoupil Dominik Duka se svými pokornými přisluhovači s neuvěřitelně sprostým pseudoargumentem. Zneužívá památky milionů židovských obětí nacistické genocidy ve 40. letech minulého století, když naprosto bezdůvodně spojuje sociálně demokratické stanovisko k zákonu předložené voličům s antisemitskými plakáty třetí říše. Myslí si snad, že se jim podařilo vymazat historickou paměť? Domnívá se, že dnešní generace už nic neví o bojové a politické spolupráci Slovenského štátu (1939 – 1945) v čele s římskokatolickým knězem Josefem Tisem s nacistickým Německem? Pokládá za zapomenuté transporty Židů do vyhlazovacích lágrů organizované klérofašistickým režimem? Zapomněl na církevní pomoc pachatelům holokaustu na jejich poválečné cestě do bezpečného exilu v Latinské Americe? Myslí si, že všichni občané jsou tak hloupí a nevědí, že jeho mnohokrát veřejně deklarovaný obdiv k Ferdinandu Aragonskému (1452 – 1516) a Isabele Kastilské (1451 – 1504) znamená obdiv k panovníkům, kteří ve Španělsku zavedli kruté a nelidské pronásledování Židů a jejich vyhánění ze země? Pan Duka si nesmí myslet, když pronáší ostré a bojovné výroky proti druhému semitskému náboženství, islámu, a pléduje pro huntingtonovskou válku civilizací v kruhu známých a přátel, že to nikdo nevynese ven. Naznačovat antisemitismus sociálních demokratů v souvislosti s podobou zákona o majetkovém narovnání je za těchto okolností skutečně pokrytecké a hrubě necitlivé vůči židovským spoluobčanům.
Představitelé náboženských směrů se hněvají na sociální demokraty, že odmítají, aby vláda vzala peníze potřebným občanům a darovala je církvím. Sociální demokraté tradičně stojí na straně neprivilegovaných občanů a jejich politických, občanských a sociálních práv. Že by tím sociální demokraté církve činili z církví spoluviníky při krádeži, to ze stanoviska sociální demokracie přímo nevyplývá. Ale že by církve nesměly být obviněny z podílu na krádeži, pokud na uplácení ze strany vládní koalice přistoupí? Mají snad imunitu už i církve? Nedopustily se snad nesčetněkrát v dějinách krutého a podlého jednání? Je v liberální demokracii povoleno kritizovat vše kromě církví?
Křesťanské církve a židovské obce reprezentují ušlechtilou nauku. A jejich členové včetně duchovních svému vedení tuto nauku připomínají. Pokud někdo vytkne církvím, že chtějí profitovat z miliard ukradených asociální mocí v době krize penzistům, postiženým, nezaměstnaným, sociálně vyčleněným, studentům a mladým absolventům škol a dalším občanům, nesmí mu v tom být bráněno. Církve nejsou před občanským nesouhlasem chráněny. A občané by přivítali, kdyby se pokusily plnit to, co mají vepsáno do svého programu.
V závěru prohlášení ujišťují signatáři, že navržené řešení nikoho nechce okrádat a že jde o vrácení části zkonfiskovaného majetku. Uvádějí, že by tak skončila závislost na státním rozpočtu. Přitom je zjevné, že o možnost pokrývat své náklady pouze z výnosu vlastního majetku přišly církve dávno před nástupem komunistického režimu. Už první republika kompenzovala církvím příjem z majetku odebraného náboženským uskupením pomocí kongruy, tedy státních mezd pro duchovní. Na státním rozpočtu byly křesťanské církve a ostatní náboženské společnosti závislé dávno před nástupem komunistického režimu r. 1948. Proti vrácení toho, co prokazatelně zabavil komunistický režim, tedy na základě předpisů přijatých po 25. únoru nebo v rozporu s platnými předpisy nikdy sociální demokracie nebyla. Je nespravedlivé jí to připisovat.
Úlitba „poctivým členům ČSSD“ v posledním odstavci prohlášení silně připomíná komunistickou propagandu. Členové ČSSD si demokratickou procedurou zvolili své vedení a to je reprezentuje. Vrážet klín mezi členstvo a vedení strany je nečestné a hlavně krátkozraké. Stejný argument by totiž bylo snadné použít proti autorům dokumentu. Vždyť proti politice církevních představitelů se staví různé křesťanské iniciativy prostřednictvím demonstrací, petic a otevřených dopisů. Na restitucích se mohlo podílet 21 registrovaných a akreditovaných náboženských společností. Čtyři se všech uplatit nenechaly a podíl na tomto tunelování státního rozpočtu principálně odmítly.
Nasazení mimořádně ostré a neseriózní propagační kampaně v prohlášení náboženských představitelů by znamenalo vyhlášení války, zatím naštěstí jen studené či psychologické většině občanů a jejich politické reprezentaci. Je však možné, že se představitelé vzpamatovali a zděsili se toho, co sami vyprodukovali. Dopoledne totiž zveřejnili prohlášení, ze kterého tento článek cituje a na které reaguje. Odpoledne se však objevilo jiné, rovněž nedatované, znění téhož prohlášení (nebo nové prohlášení?) také stěží přijatelné, avšak formulované mírněji.
Diskuse (7 příspěvků) Ivan Štampach - religionista, Praha 4
Pátek, 10.srpna 2012, 10:53:20
Adam Borzič najednou nemůže přispívat do diskuse a požádal mne, abych sem umístil jeho diskusní příspěvek k mému článku:
Doporučuji tento obsahově i jazykově pozoruhodný text Achaba Haidlera. Jen mám obavy, že živelný mystický pirát bude také obviněn z nenávisti k církvím a náboženství.
http://haidler.blog.idnes.cz/c/282647/Srandicka-a-zadrhel.html
A coby křesťan se necítím být uražený plakátem ČSSD, za to mě uráží, jak se vůbec neproblematizuje ve světle evangelia získání tak nestoudně objemného majetku. Od raných křesťanů, přes valdenské, Františkově intenci věrné františkánští radikálové, někteří čeští i světoví reformátoři, baptisté, kvakeři, mennonité, někteří mystikové, paracelsiáni, pietisté, teologové osvobození nebo feministické teoložky vždy soukromé vlastnictví (nejen) církve z teologického hlediska problematizovali. To přinejmenším znamená, že neexistuje žádná teologická vše-shoda na téma (církevního) majetku. Zaráží mě také, jak manažerský jazyk a sentimentální řeči a la „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, vytlačily jakoukoli teologickou argumentaci. Ta nepřichází vůbec. Jestliže je církev společenstvím Božího lidu, znamená to, že onen majetek bude náležet všem jejím věřícím? O jakou eklesiologii se vlastně vedení církví opírá?
A nejsme jako křesťané v době, kdy stále více našich bližních je vystaveno narůstající chudobě, diskriminaci a úzkosti v důsledku krize, povinni v prvé řadě upřednostnit nejpotřebnější? Přesně na nedostatek této řeči geniálně poukazuje Achab Haidler! Proč nám církevní a náboženští hodnostáři veřejně neoznámí, že majetek, který získají, upotřebí pro nejchudší? Inu, protože to je poslední věc, kterou by s ním zamýšleli udělat.
A také nevycházím z údivu, jak falešný a pitomý estetismus, mor české inteligence, zase zahaluje skutečnost. Tohle přece není o plakátu, ale o podezřelém transferu peněz a majetku. A podílejí se na něm ti, kteří by měli být příkladem evangelijní životní orientace. Naštěstí se ani nenamáhají maskovat své cíle náboženskou terminologií. To by v kontextu biblické tradice byla totiž čirá blasfemie!
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz