Vyhánění a přesídlení I.
Ještě před počátkem druhé světové války Němci vyháněli Čechy z jejich domovů v pohraničí. Někteří z nich se před henleinovským terorem zachraňovali útěkem. Aby si zachovali své životy, utíkali často jen s tím, co měli na sobě. Česká krev však tekla ještě i před vyháněním, zvláště v době těsně předmnichovské. Vyhnaných Čechoslováků, tedy nejen Čechů, ale i německých komunistů a sociálních demokratů, Židů bylo asi na 200 tisíc. To bylo první vyhnání.
V letech válečných Němci vyháněli české obyvatelstvo, a to i na Moravě z jejich zemědělských usedlostí, živností, údajně pro potřeby německé armády. Desítky tisíc lidí bylo takto postiženo.
Mnohem ranější a krvavější bylo vyhánění Poláků z jejich domovů na začátku druhé světové války.. Část Polska Němci zabrali a přičlenili k říši. Polské obyvatelstvo bylo vyhnáno. Německé vojsko vniklo do obcí, Polákům dali půl hodiny či o málo více, aby se připravili a pak je z jejich domovů hnali v zástupech pryč. Tam Němci již nejen bili, ale také zcela běžně stříleli lidi. Poláci pro ně byli „podlidi“, kteří museli uvolnit životní prostor německému panskému národu. Ti, co zbyli na Němci nově získaném území, byli považováni za novodobé otroky, kteří jim museli sloužit. Podobným krvavým způsobem Němci postupovali i na Ukrajině. V průběhu války, kdy Německo potřebovalo miliony pracovníků, byli Poláci, Ukrajinci, Rusové naháněni jako divoká zvěř, chytání a odesíláni do Německa na práce. To byly možná i miliony lidí, podle německé optiky šlo pouze o podlidi, kteří sice jako lidé vypadali, ale lidmi nebyli.
O pracovních silách koncentráčníků, jejichž pracovní sílu Němci postupně vysávali a když již nemohli pracovat, byli v koncentračních táborech likvidováni. Jen Židů bylo v KT zavražděno pravděpodobně kolem 4 milionů, někdy se udává počet 5 milionů. Ze sovětských zajatců bylo zavražděno asi 2,5 milionů. Značná část z těch, kteří měla to štěstí, že nezemřeli brzy po zajetí, třeba i pod pásy německých tanků, které vjížděly do řad zajatců s cílem usmrtit jich co nejvíce, byla likvidována prací a hladem.
Vyhánění Čechů, kteří zůstali v Němci obsazeném pohraničí, pokračovalo značnou část války. Museli opustit své domovy, statky, usedlosti i mnohdy i živnosti, aby se jich mohl ujmout německý pán.
Ovšem vrcholem všeho byly pochody smrti. Cílem těchto pochodů bylo nejen přemístit vězně z KT, ke kterým se blížila sovětská armáda, ale současně jich co nejvíce zlikvidovat. Koncentráčníci byli často převáženi i v otevřených vagonech bez ohledu na to, že mrzlo. Houfně umírali. Ostatně byli to velmi nepohodlní svědkové, kteří měli zmizet z povrchu zemského. A to bylo již v době, kdy bylo nad slunce jasnější, že Německo válku již prohrálo.
Snad nejhorší na tom bylo, že část německého obyvatelstva v našem zabraném pohraničí se účastnila na „lovu“ uprchlých vězňů z pochodů či vlaků smrti, někdy snad dokonce i na jejich likvidaci.
Německo rozpoutalo druhou světovou válku, kterou vedlo barbarským způsobem. Němci vyhnali nejen miliony lidí z jejich domovů, ale také další miliony vyhnali ze života. Jako agresoři jsou povinni nahradit škody svým obětem, které jim agresí vznikly. A zatím SRN své povinnosti v tomto směru zdaleka neplní. Dokonce odmítá platit postiženým státům reparace, které byly mezinárodně potvrzené. A na to vše by pan R. Grulich neměl zapomínat. Ona lež má vždy krátké nohy a proto pravda ji vždy dožene, i když to někdy nějakou dobu, třeba i delší, trvá. J. Kovář