Velká vlastenecká válka sovětského lidu

Velká vlastenecká válka sovětského lidu. Rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce fašistického Německa

VI.

Václav Šůstek

Zásadní stanovisko Sovětského svazu bylo ranou proti plánu rumunské reakce, jež se snažila zabránit vstupu země do války proti fašistickému Německu a snažila se dojednat s hitlerovským velením tzv. svobodný odchod německých vojsk z rumunského území. Protifašistické národní ozbrojené povstání, uskutečněné v příznivých podmínkách vítězného postupu Rudé armády, se stalo začátkem lidově-demokratické revoluce. Upevnění úspěchu povstání záviselo na výsledcích dalšího boje Rudé armády.

Rozvíjení útoku sovětských vojsk

Po úspěšném dokončení jasko-kišiněvské operace rozvinula vojska 2. a 3. ukrajinského frontu útok ve střední části Rumunska a na přístupech k Bulharsku. Němci se snažili zastavit postup sovětských vojsk v ropné oblasti Ploješti. Už na vzdálených přístupech nasadili proti tankům 6. tankové armády protiletadlová děla, avšak již 29. srpna byli hitlerovci na východním okraji Ploješti rozdrceni a 30. srpna bylo město osvobozeno. Jeho osvobození se po boku Rudé armády zúčastnila i 18. rumunská pěší divize a také další rumunské jednotky; dělnické oddíly blokovaly fašistické jednotky ve městě. V průběhu 30. a 31. srpna porazila sovětská a rumunská vojska nepřítele v údolí řeky Prahova a osvobodila celou Ploješťskou oblast. Tak bylo likvidováno německé uskupení, jež ohrožovalo Bukurešť od severu, a hitlerovská armáda současně přišla o rumunskou naftu. Pád Ploješti byl vojensky a hospodářsky pro nacistické Německo vážnou ranou.

Na Němci ohrožovanou Bukurešť postupovaly další sbory 6. tankové armády. Těsně postoupily k Bukurešti, a tak zabezpečily, aby vítězství povstání bylo upevněno. Do konce srpna povstalci zcela ovládli hlavní město. Od 23. do 31. srpna zajali více než 56 000 a pobili 5 000 hitlerovců. Rumunským hlavním městem, osvobozeným vlastenci, prošly 29. a 30. srpna jednotky Rudé armády a také jednotky 1. rumunské dobrovolnické divize. Obyvatelé hlavního města připravili sovětským vojákům a rumunským dobrovolníkům vřelé přivítání.

Rumunsko mělo na začátku svého vstupu do války proti Německu dvě armády zahrnující devět bojeschopných divizí. Svazky 1. rumunské armády chránily hranice s Maďarskem a Jugoslávií. Nacházely se ve vzdálenosti 200 - 300 kilometrů od sovětských vojsk. Německé velení se snažilo obnovit strategickou frontu, soustředilo zbytky skupiny armád Südukraine a také maďarské útvary s cílem zasadit rumunským vojskům překvapivý úder a zmocnit se průsmyků v Karpatech dříve, než k nim proniknou sovětská vojska. 5. září pět německých a maďarských divizí za podpory tanků a letectva zahájilo překvapivý útok v prostoru Turdy proti 4. rumunské armádě, která tento úsek obsadila a nestačila zorganizovat obranu. Musela pod tlakem ustoupit. Současně začali hitlerovci útočit i proti 1. rumunské armádě a 6. září překročili Dunaj. V této složité situaci přešly od 6. září do operačního podřízení velitele 2. ukrajinského frontu 1. a 4. rumunská armáda, samostatný armádní sbor a 1. letecký sbor (celkem 20 divizí). Velitel frontu uložil úkol 27. a 6. tankové armádě zlikvidovat uskupení nepřítele, které útočilo proti 4. rumunské armádě. Nepřátelské síly, jež bojovaly s 1. rumunskou armádou, měla zničit vojska 58. armády a 18. tankového sboru.

Sovětský svaz poskytoval rumunskému lidu všestrannou pomoc i v zahraničně-politické oblasti. To se projevilo i v dohodě o příměří, která byla podepsána 12. září v Moskvě. Základní články dohody požadovaly likvidaci fašismu v Rumunsku, jeho demokratický a nezávislý vývoj a vytváření podmínek pro nejrychlejší osvobození země od hitlerovců. Byla potvrzena sovětsko-rumunská hranice na základě dohody mezi SSSR a Rumunskem z 28. června 1940. Rumunská vláda se zavázala zformovat 12 pěších divizí s posilovými prostředky, jež se měly zúčastnit války proti fašistickému Německu a Maďarsku pod všeobecným řízením spojeneckého velení. Ke kontrole plnění podmínek příměří byla ustavena Spojenecká kontrolní komise v Rumunsku, složená ze zástupců SSSR, USA a Velké Británie.

V září postoupila vojska 2. ukrajinského frontu o 300 - 500 kilometrů, zmařila záměr hitlerovského velení stabilizovat frontu na linii Jižních Karpat, osvobodila západní oblasti Rumunska, očistila od nepřítele část Transylvánie a pronikla na hranice Jugoslávie a Maďarska. Její útok nadále probíhal v těsné součinnosti s vojsky 3. ukrajinského frontu, Černomořským loďstvem a Dunajskou válečnou flotilou, jež v té době uskutečnily osvobozenecké tažení z Dobrudže a jihovýchodní oblasti Rumunska a Bulharska. Celé Rumunsko bylo osvobozeno od nacistů v říjnu 1944. Přibližně sedm měsíců (od konce března 1944) bojovala Rudá armáda za osvobození Rumunska. Pro splnění tohoto úkolu měla rozhodující význam jasko-kišiněvská operace, jež vedla k likvidaci velkého uskupení hitlerovců, přechodu Rumunska do protihitlerovské koalice a vyhnání německých a maďarských vojsk z Rumunska.

Sovětští vojáci projevili během svého osvobozeneckého poslání v Rumunsku vynikající bojové mistrovství a hromadné hrdinství. Jen v době od srpna do října bylo vyznamenáno řády a medailemi více než 50 000 vojáků. Osvobození Rumunska však bylo dosaženo za cenu velkých obětí. Od března do října 1944 prolilo na rumunském směru krev více jak 286 000 sovětských vojáků, z nichž 69 000 padlo. Ztráty rumunských vojsk v boji proti hitlerovcům od 23. srpna do 30. října činily více než 58 000 zabitých. Osvobození Rumunska a postup sovětských vojsk k hranicím Bulharska, Jugoslávie a Maďarska předznamenaly vyhnání hitlerovců ze všech balkánských zemí. Úspěchy Rudé armády byly obrovskou vojenskou a morální podporou pro národy žijící v okupovaných zemích.

Bitva o Leningrad

Bitva o Leningrad má oprávněné, přímo legendární místo v boji Rudé armády proti fašistickým agresorům. Město uznávané jako místo zrodu socialistické revoluce představovalo baštu socialismu i jako symbol začlenění Ruska mezi významné evropské země Petrem I., bylo obrovským příkladem hrdinství, kdy dokázalo 900 dní a nocí bránit se proti snaze hitlerovců dobýt a likvidovat město. Ve zvláštní zprávě O blokádě Leningradu uvádí Hitler svůj osobní cíl: „Zpočátku zablokujeme Leningrad a potom zničíme město dělostřelectvem. Až vstoupíme do města, odvezeme odtud vše, co zůstalo živé, srovnáme Leningrad se zemí a úsek severně od města předáme Finsku.“n Avšak německé očekávání snadného obsazení Leningradu, které mělo podpořit Němci předpokládané protibolševické povstání obyvatel, se nenaplnilo. Němci očekávali, že po dosažení Leningradu v něm dojde k protisovětskému povstání. Skutečnost však byla opačná. Obránci Leningradu za výrazné pomoci civilního obyvatelstva německý nápor odrazili a způsobili agresorům značné ztráty. Utrpení a osud Leningradu během obklíčení města měl nesmírnou politickou důležitost jak pro jeho obránce, tak i pro sovětský národ jako celek. Úspěšná obrana města a jeho konečné osvobození měly ještě větší dopad na morálku země.

Během počátečního období války v roce 1941 Leningradský a Severozápadní front Rudé armády dokázaly zastavit nápor německé operace Barbarossa. Rudá armáda urputně bránila přístupové cesty k městu, zastavila německé jednotky na jižním předměstí, zmařila německé pokusy zcela obklíčit město od východu. V listopadu 1941 provedla první úspěšnou protiofenzívu ve válce proti wehrmachtu u Tichvina a Volchova. V průběhu bojů vyčerpala skupinu armád Nord tak, že to donutilo Němce, aby přešli do obrany v celé leningradské oblasti.

Leningrad, kde kromě vojsk určených k jeho obraně žilo přes dva a půl milionu obyvatel, byl pro německé velení strategickým cílem. Když se nepřítel nedokázal zmocnit města přímým útokem, začal je barbarsky odstřelovat z děl. Od 4. září do 30. listopadu odstřeloval město 272krát (celkem 430 hodiny). Leningrad byl vystaven také prudkým náletům. Od září do listopadu uskutečnilo německé letectvo asi sto náletů a na město svrhlo desetitisíce zápalných i trhavých pum. V těžké situaci na podzim 1941 Leningradský front, kdy město bylo sevřeno blokádou, zmařil německé pokusy rozbořit město leteckými údery a zničit lodi Baltského loďstva. Velký podíl na tom měla také obětavá činnost jednotek místní protivzdušné obrany.

Blokáda Leningradu ze souše pronikavě zhoršila zásobování ve městě a na frontě. Orgány řídící obranu města musely v nejtěžším období zimy 1941/42 snižovat příděly základních potravin. Od 20. listopadu byly zavedeny nejnižší příděly chleba - 250 gramů dělníkům a 125 gramů zaměstnancům a vyživovaným osobám. Nastal hlad a mezi obyvatelstvem se zvýšila úmrtnost. Leningraďané však přesto napnuli všechny síly k boji s nepřítelem a překonávali těžkosti i strádání. Dělníci za dělostřelecké palby, leteckého bombardování a s prázdnými žaludky dále pokračovali ve výrobě zbraní a střeliva. Státní výbor obrany a ústřední výbor strany podnikaly opatření k ulehčení situace obleženého města. Na základě usnesení Státního výboru obrany o přepravě nákladů pro Leningrad byla přeprava organizována po Ladožském jezeře - „cestě života“. Rovněž lodě Ladožské válečné flotily a říční paroplavby město zásobovaly a podílely se na odsunu hlavně dětí do bezpečí. Přeprava probíhala za mimořádně obtížných podmínek a nepřetržitých útoků německého letectva. Během podzimu bylo po jezeře do města dopraveno přes 60 000 tun nákladů, převážně potravin. Vojska Leningradského frontu obdržela 5 400 karabin, 1 200 kulometů, 10 000 dělostřeleckých nábojů, přes 100 000 ručních granátů a 3 miliony kusů různého střeliva. Dále bylo přes 6 000 tun potravin, zbraní a střeliva do Leningradu dopraveno letadly.

Omezený objem vodní a letecké přepravy však nedokázal nahradit běžnou potřebu potravin a válečného materiálu. Občané města museli prožít v blokádě drsnou zimu, avšak vytrvale bojovali a pracovali.

Situace v Leningradu počátkem léta 1942 byla ovlivněna aktivitou vojsk Leningradského a Volchovského frontu, která v tuhých bojích od ledna do června poutala skupinu armád Nord a usnadnila tak činnost Rudé armády v zimním útoku u Moskvy, zmařila hitlerovský plán na dobytí Leningradu i spojení německých a finských vojsk. Nepřítel po velkých ztrátách byl přinucen na leningradském úseku fronty přikročit k opevňování obranných postavení. Vojska skupiny armád Nord neměla sílu obnovit v nejbližší době útok na Leningrad. Na jaře a počátkem léta 1942 se všechny německé strategické zálohy přesunuly na jih pro zajištění a realizaci připravované hlavní operace na jižním křídle východní fronty.

Na jaře 1942, kdy se dopravou po ladožském jezeře zlepšilo zásobování města potravinami a pohonnými hmotami, přikročily orgány odpovídající za obranu Leningradu k odstraňování těžkých následků blokády. Především byly podniknuty kroky ke zlepšení zdravotního stavu a práceschopnosti obyvatelstva. Zaváděl se pořádek do zdravotnictví a obnovovalo se komunální hospodářství, hlavně vodovod a městská doprava.

Vojenská rada Leningradského frontu vydávala rozkazy vojákům z hlediska obrany a také stanovila výrobní úkoly závodům a stavebním organizacím. Velký význam pro mobilizaci vojáků, ke zvýšení aktivity a vytrvalosti a pro upevňování víry ve vítězství nad nepřítelem měla práce stranických a komsomolských organizací. Intenzívně se pracovalo na posílení obranných postavení u Leningradu. Podle plánu vojenské rady měla do konce roku každá armáda a vojenský svazek vybudovat dvě operační pásma a hned za nimi byl zřízen systém vnitřní obrany města, rozdělený na čtyři úseky. Byla vybudována opevnění polního typu a praporní rajony připravené k obsazení polními vojsky. Městské obranné sektory tvořily systém opěrných bodů a zahrnovaly budovy a území továren připravené ke kruhové obraně. V létě a na podzim vytvořili Leningraďané přes 8 100 kulometných a dělostřeleckých palebných ohnisek, vyhloubili přes 1 500 okopů, zřídili 200 velitelských stanovišť a pozorovatelen, postavili 17 km barikád a vykopali 25 km protitankových příkopů.

Předpokládalo se, že v případě bezprostředního ohrožení dostane velení navíc od Baltského loďstva 24 praporů námořníků, od polovojenské protipožární ochrany 22 střeleckých praporů a od milicí 12 praporů. K palbě na pozemní cíle v obvodu města bylo určeno 14 oddílů protiletadlového dělostřelectva. Tak se systém polních opevnění v pásmech všech armád frontu zdokonalil a území Leningradu i jeho předměstí bylo prakticky přeměněno v souvislý operační prostor. Zimní přestávky využila protivzdušná obrana ke zvýšení bojové připravenosti leteckých, protiletadlových, dělostřeleckých a světlometných útvarů a jednotek vojsk protivzdušné obrany.

Vedle organizačních opatření - vytvoření armády protivzdušné obrany - přispěla k jejímu posílení skupina leningradských inženýrů v čele s S. B. Kobzajevem, která navrhla podstatné zlepšení radiolokátoru Redut (Rus 2). To umožnilo za každého počasí a v každé denní i noční době zjišťovat nepřátelská letadla blížící se k Lenin¬gradu a ničit je prostředky protivzdušné obrany. Počet náletů se pronikavě snížil. Němci však pokračovali v barbarském ostřelování města dalekonosnými děly. Aby bylo možno v tomto směru čelit nepříteli, byla v Leningradském frontu vytvořena zvláštní frontová protibaterijní skupina.

V březnu 1942 poslal hlavní stan Leningradskému frontu dvě letky pro řízení dělostřelecké palby. V této době byl vytvořen balonový oddíl, dvě zvukoměrné baterie a dva oddíly dělostřeleckého měřičského průzkumu. To umožnilo zlepšit průzkum palebných postavení nepřátelských baterií a lépe řídit palbu protibaterijního dělostřelectva. Již v červnu 1942 nastal v boji s německým dělostřelectvem obrat. Intenzita ostřelování se snížila na třetinu až čtvrtinu. Oslabené ostřelování města bylo důsledkem toho, že sovětská vojska převzala iniciativu v protibaterijním boji.

5. června přijala vojenská rada Leningradského frontu usnesení O nezbytných opatřeních v Leningradě. Podle něho bylo nutné dokončit evakuaci práce neschopného obyvatelstva, odvést průmyslová zařízení, posílit vojskovou obranu a další opatření. Velký význam přikládali vedoucí činitelé vytvoření zásob potravin, zabezpečení města palivem a elektrickou energií, zvýšení početního stavu a technické vybavenosti leningradského frontu. Úspěšné řešení naléhavých problémů záleželo do značné míry na úsilí ladožské válečné flotily a Severozápadní říční paroplavby. Byla přijata řada opatření k budování nových přístavišť a ke zvýšení počtu nákladních člunů.

Pro zásobování města a Leningradského frontu pohonnými hmotami bylo z rozhodnutí Státního výboru obrany položeno na západní břeh Šlisserburského zálivu a na dno ladožského jezera potrubí, jímž bylo možno denně přepravovat 300 - 350 tun pohonných hmot. Do provozu bylo uvedeno 18. června 1942 a nepřítelem bylo prakticky nezranitelné. Do Leningradu se denně přepravovalo průměrně 4 200 tun nákladů a z města 1 000 tun nákladů a 300 lidí. Ke zvýšení dopravy přes jezero na 7 000 tun zvýšení počtu evakuovaných osob na 10 000 denně byla vytvořena dopravní správa. Do její pravomoci byly převedeny všechny přístavy, byla pověřena organizací nakládky a vykládky. Ladožská flotila odpovídala pouze za přepravu nákladů na lodích, za vybavení vodní trasy a za její ochranu. K narušení vodní přepravy po Ladožském jezeře používali Němci letectvo - po skupinách 80 - 150 letadel, 120 denních a 15 nočních náletů. K útoku na přístavy, překladiště a nákladní lodi, využívali Němci i námořních sil.

Nepříteli se nepodařilo ladožskou komunikaci přerušit ani zcela vyhladovět Leningrad. Přesnou regulací nakládky a vykládky, ochranou komunikací, hromadným hrdinstvím a obětavostí námořníků, železničářů a dalších probíhala doprava lidí a nákladů plynule a v nebývale velkém rozsahu. Celkem se za dobu navigace roku 1942 přepravilo po Ladožském jezeře asi 1,1 milionu tun nákladů a 838 000 osob. K doplnění Leningradského frontu a Baltského námořnictva přišlo 290 000 vojáků a námořníků. Hromadná evakuace obyvatelstva z města skončila. Za období od 29. června 1941 do 1. dubna 1943 organizovaně vyvezeno téměř 1 750 000 lidí. (Dějiny II. světové války, sv. V., s. 220.)

Hrdinové tzv. Cesty života umožnili vytvořit v Leningradě nezbytné zásoby potravin, zabezpečit činnost mnoha leningradských závodů a zvýšit bojeschopnost vojsk. Úspěšné zajištění přepravy po ladožském jezeře bylo jedním z nejdůležitějších opatření k přeměně Leningradu v nedobytnou pevnost a také přípravy k prolomení blokády. V polovině května 1942 předložila vojenská rada Leningradského frontu hlavnímu stanu návrhy na vypracování plánu operace. Hlavní úsilí se soustředilo na porážku mgasko-siňavinského uskupení nepřítele. V případě úspěchu bylo možno prolomit kruh blokády a ulehčit situaci v Leningradu. Hlavní stan s návrhy souhlasil, ale operaci odložil, protože za dané situace nebylo možno poskytnout k jejímu uskutečnění potřebné síly a prostředky.

Hlavním úkolem Leningradského frontu bylo dále zdokonalovat obranu a podnikat dílčí útočné akce, jež měly zabránit novému útoku na Leningrad, vyčerpávat nepřátelské uskupení, nedovolit přesunutí jeho sil na jižní křídlo fronty a připravovat podmínky k prolomení německé obrany. Zatímco Leningradský a Volchovský front sváděly urputné boje přímo u Leningradu, zaútočil Severozápadní front proti nepřátelskému uskupení v prostoru Děmjanska. Akce sovětských vojsk u Leningradu a v prostoru Děmjanska na jaře 1942 znemožnily německému velení přesunout síly skupiny armád Nord z těchto prostorů na jižní bojiště. Němci byli nuceni své uskupení u Leningradu doplňovat, aby mohli obnovit bezprostřední útok na město, plánovaný na podzim.

Ve směrnici OKW č. 45 z 23. července dostala skupina armád Nord pokyny pro přípravu operace k dobytí Leningradu. K tomuto účelu byla posílena pěti divizemi 11. armády spolu s těžkým dělostřelectvem a dalšími prostředky. 23. srpna se u Hitlera konala za účasti velitele skupiny armád Nord maršála von Kuchlera porada věnovaná přípravě útoku na Leningrad - operace Nordlicht. Bylo rozhodnuto přesunout k Leningradu nejen divize 11. armády, ale i její velení v čele s polním maršálem von Mansteinem, považovaným za odborníka v dobývání pevností. V Hitlerových pokynech bylo uvedeno: „Úkol první etapy - obklíčit Leningrad a navázat spojení s Finy. Úkol druhé etapy - dobýt Leningrad a srovnat jej se zemí.“ Termín útoku byl stanoven na 14. září.

Manstein se ve svých pamětech pokouší ospravedlnit ztroskotání dalšího útoku na město. Samotný zámysl dobýt poměrně malými silami opevněný a sovětskými vojsky hrdinně bráněný Leningrad byl od samého začátku odsouzen k nezdaru. Boje na jihu nutily fašistické velení, aby tam nepřetržitě posílalo zálohy a doplňky. Poskytnout další velké síly pro letní útok na Leningrad nemohlo.

Další příčinou, proč operace Nordlicht ztroskotala, byla siňavinská útočná operace jako předstihový úder na nepřítele. Uskutečnily jej Leningradský a Volchovský front v součinnosti s Baltským loďstvem. Zámyslem operace bylo vstřícnými údery obou frontů, za součinnosti s Baltským loďstvem a Ladožskou flotilou, rozdrtit mgasko- siňavinské nepřátelské uskupení a vyprostit Leningrad z blokády. Ani dvouměsíční siňavinská operace prolomení blokády nezajistila. Měla však význam pro další průběh boje na sovětsko-německé frontě. Nepřítel byl nucen přisunovat do prostoru boje svazky z jiných úseků a také ty, které byly připraveny k útoku na město. Následkem toho vyčerpalo německé velení zálohy. Začátkem června měla skupina armád Nord 34 divizí a do konce října se jejich počet zvýšil na 44.

Prolomení blokády Leningradu

Hlavní stan schválil 2. prosince 1942 návrhy vojenské rady Leningradského frontu k uskutečnění operace, která měla krycí název Jiskra. Velitelé frontů dostali pokyny, aby do 1. ledna 1943 připravili operaci. Vůdčí myšlenka operace spočívala v tom, že fronty vstříc¬nými údery prolomí obranu nepřítele jižně od Ladožského jezera, rozdrtí jeho uskupení severně od Siňavina a obnoví pozemní spojení s Leningradem. Do koce operace měly svazky úderných uskupení proniknout na čáru řeka Mojka-Tortolovo a zabezpečit komunikace leningradského frontu od jihu.

V prosinci se v obou frontech konaly důkladné přípravy k operaci po stránce vojensko-odborné, v materiálním zabezpečení i stranicko-politickém zajištění. Před zahájením operace přišli mezi vojáky vedoucí činitelé městských a obvodních organizací strany a sovětských orgánů. V útvarech a svazcích byli vojáci seznámeni s rozkazy vojenských rad frontů.

12. ledna 1943 zahájily současně oba fronty útok. Zvlášť složitým úkolem bylo prolomení obrany v pásmu 62. armády. Nepřátelské postavení vedlo podél srázného a zledovatělého levého břehu Něvy, který byl vyšší než pravý. Palebné prostředky nepřítele byly rozmístěny ve více patrech nad sebou a kryly několikavrstevnou palbou přístupy k břehu. Překročení zamrzlé Něvy a dobývání předního okraje německé obrany vyžadovalo od vojsk maximální vypětí. V noci před útokem zasadilo sovětské letectvo hromadné údery nepřátelským dělostřeleckým postavením, velitelským stanovištím, letištím i komunikačním uzlům. V 9 hodin 30 minut začala v obou frontech mohutná dělostřelecká a letecká příprava. Tam, kde bylo třeba zachovat ledový příkrov v neporušeném stavu, bylo použito pouze přímé palby děl.

Předtím než pěchota a tanky vyrazily na zteč, udeřilo letectvo frontů ve skupinách po 6 - 8 letounech na spojovací uzly, opěrné body a dělostřelecká postavení nepřítele. Po ukončení dělostřelecké přípravy vyrazila pěchota a za ní i tanky 67. armády po ledě levého břehu Něvy. Pod ochranou přehradné dělostřelecké palby dosáhly protějšího břehu jako první úderné skupiny. Střelecké a tankové jednotky překonaly zamrzlou řeku a velmi úspěšně zaútočily na německá vojska. Houževnatý odpor bránícího se nepřítele byl zlomen. Do večera se střelecké divize útočící ve středu sestavy klínily tři kilometry do německé obrany. V pásmu 2. úderné armády se rozpoutaly tuhé boje o nepřátelské opěrné body Lipce a Rabočiu Pesjolku. Do večera se svazkům armády podařilo prolomit první postavení nepřátelské obrany a postoupit 2 - 3 km. Nepřítel ve snaze zabránit dalšímu rozvíjení průlomu začal zasa¬zovat do boje operační zálohy.

Od 15. do 18. ledna postupovala vojska úderných skupin Volchovského a Leningradského frontu vytrvale sobě vstříc a současně rozšiřovala průlom do stran. Nepřítel za velkých ztrát vyklízel jedno postavení za druhým. Kruh kolem jeho jednotek v severní části siňavinského výběžku se postupně svíral. Dopoledne 18. ledna se vojska 2. úderné a 67. armády spojila v prostoru Rabočich Pesjolků. Do večera bylo jižní pobřeží Ladožského jezera vyčištěno od nepřítele a jeho rychlé skupiny byly zlikvidovány. Avšak další postup 2. úderné a 57. armády ztroskotal.

V plnění útočných úkolů sehrály významnou úlohu letecké svazky 13. a 14. letecké armád. Jen v průběhu operace podnikly 9 000 vzletů. Účinnou pomoc útočícím vojskům poskytlo i dělostřelectvo Baltského loďstva. Významná byla i podpora aktivní činností leningradských partyzánů, kteří narušovali komunikace, přepravu vojsk a materiálu a ztěžovali manévrování německých záloh. Jakmile přišly zprávy o prolomení blokády do Moskvy, schválil Státní výbor obrany 18. ledna 1943 rozhodnutí postavit na osvobozeném území železniční trať, jež by spojovala Leningrad s volchovským železničním uzlem. Tato trať z Poljany do Šlisserburgu byla postavena za 18 dní.

Vítězství u Leningradu mělo velký vojensko-politický význam. Definitivně byl zmařen německý plán dobýt Leningrad, město- kolébku říjnové revoluce. Jedno z největších politických, průmyslových a kulturních center Sovětského svazu získalo po těžkých šestnáctiměsíčních bojích znovu spojení s ostatní zemí. To umožnilo zlepšit zásobování města potravinami a zvýšit výrobu pro potřeby obyvatel a armády. Usnadnilo to také nepřetržité posilování Leningradského frontu a Baltského loďstva lidmi, bojovou technikou a municí. Tím se síla obránců města začala rychle zvyšovat. To vše zlepšovalo strategickou situaci sovětských vojsk na severozápadním směru.

Prolomení blokády zasadilo další ránu pěstované pověsti o neporazitelnosti wehrmachtu, který vynaložil marně obrovské prostředky a síly, aby udržel své postavení jižně od Ladožského jezera. Byl také rozbit mýtus goebbelsovské propagandy o nedobytnosti postavení německých vojsk u Leningradu. Vojska Leningradského a Volchovského frontu následovně zmařila německé pokusy znovu proniknout k jižním břehům Ladogy a o obnovení blokády Leningradu.

Ke konci roku 1943 se situace obléhaného města podstatně zlepšila. To se projevilo na zlepšení života a na bojové činnosti obránců města. Jenom po železniční trati nově vybudované podél jižního břehu jezera bylo do Leningradu od února do konce roku dopraveno 4,4 milionu tun nákladů. Pracující města plnili usnesení Státního výboru obrany a do konce roku uvedli částečně nebo plně do provozu 85 velkých závodů. Dělníci a inženýři Volchovské vodní elektrárny zprovoznili šest jejích agregátů o výkonu 48 megawatů. Zvýšení průmyslové výroby, zlepšení zásobování obyvatelstva potravinami, zpevnění energetické základny spolu s vysokou pracovitostí a organizovaností umožnilo rozvinout opravářské a obnovovací práce. Na začátku zimy 1943/44 bylo 99 % obydlených domů zásobováno vodou z vodovodu, na 12 linkách převáželo cestující více jak 500 tramvajových vozů.

Přímá hrozba Leningradu však přece jen nebyla odstraněna. Linie fronty procházela v blízkosti města. Na jeho ulicích a náměstích ještě vybuchovaly granáty. Železniční trať a automobilová silnice podél jižního břehu jezera byly soustavně napadány nepřátelským dělostřelectvem a letectvem. Zajistit bezpečnost Leningradu i politické a strategické důvody spojené s dalším vedením války, vyžadovaly úplné zlomení blokády a osvobození Leningradské oblasti.

Německé velení nařídilo vojskům skupiny armád Nord bránit úporně zaujatá postavení, pokračovat v blokádě Leningradu a v okupaci Leningradské oblasti, za každou cenu udržet Pobaltí a přístavy na pobřeží Baltského moře. Více než dva roky stavěl nepřítel obranná zařízení u Leningradu a Novgorodu. Na začátku roku 1944 byla v obrovském oblouku, který se svými křídly opíral o Finský záliv a Ilmenské jezero, mohutná a po ženijní stránce dobře vybudovaná obrana. Německá propaganda ji nazývala Severním valem. Její základ tvořily opěrné body a uzly odporu nasycené velkým množstvím dělostřeleckých a kulometných pancéřových i dřevozemních palebních ohnisek. Byly vytvořeny ve všech osadách, železničních a silničních uzlech a na dominantních výšinách. Měly rozvinutý systém základních a příčných postavení, zabezpečovala je několikavrstvová palba, minové a drátěné zátarasy.

Koncem listopadu 1943 byl na poradě v hlavním stanu za účasti velitelů frontů na severozápadním směru definitivně vypracován zámysl operace. Vojska dostala konkrétní bojové úkoly k plánování a přípravě operace. Předpokládalo se současnými a koordinovanými údery Leningradského a Volchovského frontu nejdříve porazit německou 18. armádu, aktivní činností 2. pobaltského frontu poutat hlavní síly 16. armády a operační zálohy skupiny armád Nord. V dalším období měla vojska tří frontů za neustálé součinnosti útokem na narvském a indrickém směru porazit 16. armádu, dokončit osvobození Leningradské oblasti a vytvořit podmínky pro vyhnání okupantů ze sovětského Pobaltí.

Leningradský, Volchovský a 2. pobaltský front byly v prosinci 1943 a na začátku 1944 posíleny lidmi i bojovou technikou. Hlavní stan vyčlenil k posílení těchto frontů velké síly dálkového letectva, útvary samohybného dělostřelectva a ženijního vojska. Tankové útvary a letecké armády byly doplněny a některé vyzbrojeny novou technikou. Na směru hlavního úderu proti německé 18. armádě rozvíjela bojovou činnost vojska Leningradského frontu (bez 23. armády) a Volchovského frontu, v jejichž sestavě byly soustředěny hlavní síly vyčleněné k porážce skupiny armád Nord. Oba fronty měly dohromady 716 000 mužů, 12 165 děl a minometů, 1 132 tanků a samohybných děl. Tak byly v přípravném období vytvořeny podmínky k úspěšnému útoku na severozápadním směru. Sovětská vojska měla nezbytnou převahu nad nepřítelem jak v lidech, tak ve výzbroji.

Vítězství sovětských vojsk u Leningradu a Novgorodu

Jako první nastoupila do útoku vojska 2. pobaltského frontu s úkolem poutat 16. armádu nepřítele a zabránit přesunu jejích sil k Leningradu a Novgorodu. Vojska Leningradského a Volchovského frontu, kterým byla přiřčena hlavní úloha v operaci, zahájila útok 14. ledna 1944. V noci před útokem vzlétly noční bombardéry dálkového letectva. 109 letounů bombardovalo nepřátelská vojska a jeho dalekonosné dělostřelectvo v prostoru osady Bezzabotného.

Útok 2. úderné armády začal po 10. hodině za podpory letectva. Z neumlčených palebných ohnisek vychrlil nepřítel na útočící jednotky příval ohně a po přisunutí záloh provedl několik protiztečí. Třetí den se sovětským vojskům podařilo dokončit průlom nepřátelské obrany a rozšířit jej na 25 km. Střelecké svazky prvního sledu ovládly klíčové komunikační uzly v prostoru Gostilic, probily se do hloubky 8 - 10 km. Útok 42. armády začal 15. ledna. Hlavní pásmo obrany nepřítele bylo nasyceno množstvím trvalých objektů, a proto na ně zahájilo těžké dělostřelectvo palbu o den dříve. Nepřítel využíval výhod silné obrany a kladl útočícím vojskům zuřivý odpor. Teprve 17. ledna prolomila sovětská vojska hlavní pásmo obrany, postoupila do hloubky 10 km a vklínila se do druhého pásma obrany. Nepřítel kladl při ústupu úporný odpor. Bez ohledu na ztráty zasazoval z chodu do boje zálohy, soustřeďoval palbu dělostřelectva a údery letectva na úseky průlomu. Z jiných, pasivních úseků přesunul tři pěší divize a útvary motorizované divize SS Nordland.

Ráno 19. ledna osvobodila 42. armáda Krasnoje Selo a 2. úderná armáda Ropšu. Rychlé skupiny armád postupovaly na vstřícných směrech, koncem dne se spojily v prostoru Ropše a uzavřely kruh kolem krasnoselsko-ropšského uskupení Němců. Nepodařilo se však vytvořit souvislou frontu obklíčení. Nepřítel celou noc pronikal v malých skupinách z obklíčení na jih. Zbytky tohoto německého uskupení byly zničeny následující den.

Porážka krasnoselsko-ropšského uskupení nepřítele měla značný operační a morálně-politický význam. Dvě německé divize byly úplně rozdrceny a pět utrpělo těžké ztráty. Mezi početnou kořistí bylo 85 těžkých děl, používaných nepřítelem k odstřelování Leningradu. Údery na sbíhavých směrech prolomila vojska 2. úderné a 42. armády obranu nepřítele, postoupila do hloubky více než 25 km a vytvořila jednu společnou útočnou frontu. To usnadnilo velení vojskům i jejich zásobování. Rozšířily se možnosti k manévru silami a prostředky.

Současně s útokem u Leningradu se rozvinula bojová činnost u Novgorodu. V noci na 14. ledna vojska jižní skupiny 59. armády Volchovského frontu, jež zasazovala pomocný úder, skrytě přešla po ledovém příkrovu Ilmenského jezera na jeho západní břeh, nenadále, bez dělostřelecké přípravy, zaútočila na nepřítele a do večera vytvořila předmostí široké 6 a hluboké 4 km. Na hlavním směru severně od Novgorodu trvala dělostřelecká příprava 110 minut. Silné sněžení a vánice ztěžovaly přímou střelbu a letouny 14. letecké armády nemohly do boje zasáhnout. Nepodařilo se umlčet část opěrných bodů a dělostřeleckých baterií. Útočící vojska se dostala do silné palby a během prvního dne hlavní pásmo obrany neprolomila.

15. ledna velitel 59. armády generál Korovnikov zasadil do boje na pomocném směru střeleckou divizi a prapor obrněných automobilů. K prolomení obrany nepřítele v pásmu útoku severní skupiny vojsk střeleckou divizi, dvě tankové brigády a samohybný dělostřelecký pluk. Zasazení armádních záloh do boje změnilo situaci. Do večera 16. ledna prolomila armáda severně od Novgorodu hlavní pásmo německé obrany, přeťala komunikaci Cudov-Novgorod, jižně odměsta přerušila silnici Novgorod-Simsk. Německé velení se pokoušelo zastavit sovětská vojska, a proto přisunovalo do prostoru průlomu svazky z jiných úseků. Severně a jižně od Novgorodu se objevily útvary čtyř pěších a jedné lehké divize, samostatné jezdecké a stavební jednotky. Aby zabránil spojení severní a jižní skupiny 59. armády, podnikal nepřítel neustálé protizteče. Útok 59. armády se rozvíjel pomalu. Zalesněný a bažinatý terén, nedostatek cest a začínající obleva spolu s narůstajícím odporem Němců kladly zvýšené požadavky na vypětí morálních a fyzických sil útočících vojsk.

18. ledna byl do boje zasazen 2. sled 59. armády. Útočil od osady Podberezje a v součinnosti s 54. armádou měl obklíčit a rozdrtit ljubaňsko-čudovské uskupení nepřítele. Po těžkých bojích zlomila 59. armáda nepřátelský odpor, přeťala všechny železniční a silniční komunikace vycházející z Novgorodu a ráno 20. ledna město osvobodila. Ve stejné době se spojily severní a jižní skupina 59. armády v prostoru Goryněva. Obklíčené jednotky novgorodského uskupení nepřítele byly ke konci dne zničeny. Jeho ztráty na lidech činily 15 000 mrtvých. Tři tisíce hitlerovců se vzdalo. Novgorod fašisté barbarsky zničili. Nejcennější památky starého ruského stavitelství, chrámy a kostely byly vykradeny a ležely v troskách. Značné škody utrpěl i chrám svaté Žofie, věže a budovy hradu i pomník Tisíc let Ruska. Téměř všechny dospělé obyvatele města němečtí okupanti odvlekli na nucené práce do Německa. Nepřítel vykradl a zničil památky ruské architektury a užitého umění, paláce i muzea, známá po celém světě.

K úspěšnému splnění bližšího úkolu vojsk Leningradského a Volchovského frontu napomáhaly útočné akce 2. pobaltského frontu. Devět dní a nocí neutichaly boje v prostoru Novosokolniky. Sovětská vojska zde poutala hlavní síly německé 16. armády a zabránila jejich přesunu k Leningradu a Novgorodu a přinutila velení skupiny armád Nord zasadit k odražení útoku frontu tři divize ze své zálohy. Ovládnutí stanice Masvy znemožnilo nepříteli použít železniční tratě Novosokolniky-Dno, což silně zhoršilo postavení německých vojsk pravého křídla 16. armády. 22. ledna vyslovil hlavní stan souhlas s návrhy vojenské rady Leningradského frontu na další vedení operace. Velení frontu vycházelo z toho, že německá vojska začala ustupovat a jejich část se přesunula do prostoru Krasnogvardějska. Rozhodlo se dobýt Krasnogvardějsk a osvobodit úsek Říjnové železniční trati, odříznout ljubaňsko-tošenskému uskupení cesty a zničit je v součinnosti s vojsky Volchovského frontu.

Vojska 2. úderné armády ovládla 27. ledna noční ztečí stanici Volosovo na železniční trati Kingisepp-Krasnogvardějsk. Nejobtížnější úkol plnily 42. a 67. armáda, na jejichž směru se nacházely mohutné uzly odporu - města Puškin, Sluck, Mga a další. Svazky 42. armády provedly hluboký obchvat Puškina a Slucka a 24. ledna současným čelním útokem a údery z týlu obě města osvobodily. Do 30. ledna prolomila vojska Leningradského a Volchovského frontu obranu německé 18. armády v šířce 300 km, za neustálých bojů postoupila o 60 - 100 km, pronikla k nepřátelské obraně na řece Luze a přeťala důležité komunikace nepřítele.

Osvobozením Puškina, Krasnogvardějska, Ljubljaně a Říjnové železniční trati byla definitivně zlomena blokáda Leningradu. Skončila v dosavadní historii bezpříkladná epopej hrdinské obrany města, které vydrželo a odolalo obléhání 900 dní. Údery sovětských vojsk způsobily katastrofu velmi silné obraně fašistů, kterou německé velení považovalo za „ocelový kruh blokády“ Leningradu. V paměti Leningraďanů zůstává 27. leden 1944, kdy město slavilo definitivní zlomení nepřátelské blokády. Lidé naslouchali projevu představitelů vojenské rady frontu: „Stateční a nezdolní Leningraďané! Společně s vojsky Leningradského frontu jste bránili naše rodné město. Svou hrdinnou prací a ocelovou kázní, překonávajíce obtíže a útrapy blokády, jste kovali zbraně vítězství nad nepřítelem. Věnovali jste pro dosažení vítězství všechny své síly.“

V. Karpov v knize Maršál Žukov uvádí: „Radostná zpráva byla zkalena tím, co Žukov v Leningradě viděl. Hubení, vyhladovělí lidé se zde pohybovali jako stíny. Každá rodina někoho ztratila. Během blokády zemřelo 642 000 lidí hladem a 21 000 na následky dělostřelecké palby. Na Žukova hluboce zapůsobilo, že během setkání a besed si ani jeden z obyvatel nestěžoval na utrpení vyvolané blokádou. Všechny rozhovory směřovaly k tomu, jak zabezpečit výrobu a opravu bojové techniky pro naše vojska.“ (Tamtéž, s. 324.)

Naděje hitlerovců na udržení Severního valu se nenávratně rozpadly. Velitelem skupiny armád Nord byl místo polního maršála Kuchlera jmenován generál Model. Německým vojskům bylo uloženo zastavit útok Leningradského a Volchovského frontu na řece Luze, ubránit železniční a silniční komunikace Luga-Pskov, které německé velení potřebovalo ke stažení vojsk 18. armády na pásmo obrany Panther. Do lužského prostoru přesunul nepřítel motorizovanou a tankovou divizi ze skupiny armád Mitte a pěší divizi z 16. armády. Tím jeho odpor vzrostl.

Útočná operace Leningradského, Volchovského, 2. pobaltského frontu a Baltského loďstva v lednu a únoru skončila úspěchem. V jejím průběhu prolomila sovětská vojska obranu nepřítele v šířce přes 600 km, srazila jej na vzdálenost 220 - 280 km od Leningradu, osvobodila téměř celou Leningradskou a část Kalininské oblasti a vstoupila na území Estonska. Porážkou fašistických vojsk na severozápadním směru sovětské ozbrojené síly definitivně zlomily blokádu Leningradu, kolébky Velkého října.

Němečtí nacističtí agresoři způsobili obrovské škody národnímu hospodářství v celé Leningradské oblasti. Jen ve městě zbořili více než 3 000 průmyslových budov a 5 milionů čtverečních metrů obytné plochy. Na území oblasti zničili fašisté téměř 90 % průmyslových podniků, zbořili přes 2 000 vesnic a více než 100 000 domů. Historie nezná tak hrdinskou epopej lidské statečnosti, vytrvalosti a obětavého vlastenectví, jakou byla obrana obleženého Leningradu. Byl to jeden z vynikajících, nejúžasnějších masových statečných činů v celé historii válek.

Porážka německých vojsk u Leningradu se přímo dotýkala i Hitlera, který jako vrchní velitel pozemních vojsk (poté, co odvolal velitele Brauchitche) osobně vedl bojovou činnost i u Leningradu. Nesl osobní odpovědnost za barbarské ničení města. Ani výměna hlavního velitele skupiny armád Nord polního maršála von Kuchnera, který nezastavil postup sovětských vojsk, nemohla vést k úspěchu. Obránci Leningradu znemožnili Hitlerovi uskutečnit jeho veřejně proklamovaný osobní cíl, vyložený ve zprávě O blokádě Leningradu.

Viselsko-oderská operace

Tato operace patří k nejúspěšnějším operacím Rudé armády na konci války v Evropě. Byla završena porážkou a zničením 60 německých divizí. Konečným výsledkem bylo osvobození Polska, vstup Rudé armády na území Německa a ovládnutí přístupů k Berlínu. Byla plánována hlavním stanem vrchního velení na polovinu ledna 1945.

12. prosince 1944 Hitler na poradě s vyššími veliteli západní fronty projednal plán uskutečnit proti americkým a britským vojskům mohutný úder. A uštědřit jim „druhý Dunkerk“. Tváří v tvář možné katastrofě Hitler věřil, že Amerika a Británie požádají o mír a wehrmacht bude pokračovat v boji na východě. Hitler tehdy uvedl: „Ještě nikdy v dějinách neexistovala koalice, jakou mají naši nepřátelé, koalice složená z tak nesourodých částí sledujících tak protikladné cíle...Tato koalice už se zmítá v prudkých rozporech a já, jako pavouk sedící uprostřed pavučiny, pozoruji, že protiklady mezi nimi každou hodinu vzrůstají. Dokážeme-li zasadit několik těžkých úderů, co nevidět se tato uměle vytvořená společná fronta s ohromným úderem rozpadne...“ . (A. Axel, Válka a Stalin, s. 154.)

Třebaže německé fašisty dělilo od úplné porážky jen několik měsíců, měli stále dostatek zásob na udržení armády čítající téměř 9 420 000 vojáků vyzbrojených 110 000 děly a minomety, 13 200 tanků a více než 7 000 bojových letadel. Fašistický úder v Ardenách byl nečekaný a zpočátku úspěšný. Hitlerovská vojska zaútočila na anglo-americké síly čtrnácti pěšími a deseti tankovými divizemi. Prolomila spojenecké linie a během deseti dnů postoupila na široké frontě. Američané neuspořádaně ustupovali. 1. ledna 1945 zaútočil Hitler překvapivě téměř tisícovkou letounů na 27 spojeneckých frontových letišť a skladišť. Americký generál J. Paton, znepokojený vypuknutím těžkých bojů, si poznamenal do deníku: „Stále ještě můžeme tuto válku prohrát.“

Generál Eisenhower si uvědomoval nebezpečí, žádal o další vojáky, výzbroj a o ruskou pomoc. Churchill poslal Stalinovi 6. ledna zprávu: „Budu Vám vděčný, sdělíte-li mi, zda můžeme během ledna počítat s ruskou ofenzívou na Visle a Odře nebo někde jinde. Považuji to za naléhavé.“ Stalin 7. ledna odpověděl: „Ofenzívu zahájíme. Hlavní stan vrchního velení rozhodl o urychleném dokončení příprav a o tom, aby byla nejpozději v druhé polovině ledna zahájena, bez ohledu na počasí, po celé délce Středního frontu rozsáhlá útočná operace. Buďte ujištěn, že uděláme všechno, co je v našich silách, abychom podpořili statečná vojska našich spojenců.“

Stalin splnil slib dokonce ještě dříve. Již 12. ledna zahájila Rudá armáda viselsko-oderskou operaci, která svým rozmachem, bleskovým tempem a rozhodností překonala zatím všechny normy. Doslova ohromila fašistické Německo a vzbudila údiv v celém západním světě. Po válce o této operaci napsal jeden z bývalých hitlerovských generálů Mellentin: „Ruský útok se rozvinul s nebývalou silou a prudkostí. Bylo jasné, že vrchní velení plně zvládlo techniku operace obrovských armád. Není možné popsat vše, co proběhlo mezi Odrou a Vislou v prvních měsících 1945. Od doby zániku římského impéria Evropa nepoznala nic podobného.“

Reakce Hitlera na ofenzívu Rudé armády byla rychlá. Vrchní velitelství dalo příkaz k přesunu německých jednotek na východní frontu. V době od 12. do 31. ledna byla na východní frontu přesunuta ze západu třetina vojsk, včetně 6. tankové armády SS. I když měla americko-britská vojska nad Němci převahu v silách a prostředcích, dostali se spojenci na západní frontě do složité situace; počátkem roku 1945 se podařilo zastavit postup německých vojsk v Ardenách, ale hitlerovské velení si udrželo iniciativu v činnosti na ostatních směrech.

USA a Velká Británie s Francií měly na západní frontě 5,7 milionu mužů, 50 000 děl a minometů, 16 000 tanků a samohybných děl a 16 700 bojových letounů. Německá vojska zde měla 1,9 milionu mužů, 45 000 děl a minometů, 3 500 tanků a samohybných děl a 2 700 letounů. Na počátku roku 1945 tak měli spojenci z protifašistické koalice všechny předpoklady k uskutečnění rozhodných útočných operací. Zatímco sovětské ozbrojené síly, které měly strategickou iniciativu a dokončovaly přípravu k mohutnému všeobecnému útoku, vedla v tu dobu americko-britská vojska obranné boje. Hitlerovské velení nadále udržovalo na sovětsko-německé frontě svá nejlepší vojska, jež se úporně bránila proti sovětským ozbrojeným silám.

Hlavní stan sovětského vrchního velení vycházel ze strategické situace, z hospodářských možností země a ze schopnosti ozbrojených sil uskutečnit současně několik mohutných útočných operací. Vytýčil pro závěrečné období války v Evropě rozhodné cíle - dokončit porážku nacistického Německa, splnit internacionální poslání a osvobodit evropské národy a pomoci jim obnovit národní nezávislost a svrchovanost, společně se spojenci přinutit hitlerovské Německo k bezpodmínečné kapitulaci. (Dějiny II. světové války sv. X., s. 44.)

Politika a strategie Německa v závěrečném období války vycházela z toho, že si vedoucí činitelé uvědomovali neodvratnou porážku. Problém spočíval jen v tom, jak nalézt cestu k nejpřijatelnějšímu vyváznutí z této války. Fašistické vedení ji vidělo v dalším protahování ozbrojeného zápasu, a to v naději, že se protifašistická koalice rozpadne.

Protože se Němcům v Ardenách nepodařilo dosáhnout jedním úderem plánovaného cíle, zamýšlelo hitlerovské velení realizovat svůj plán několika operacemi, v jejichž průběhu měly být zničeny americké divize, které byly v prostoru jižně od německého vlomu. S první z těchto operací se počítalo v Alsasku a na horním toku Rýna, a to proti oslabené americké 7. armádě. Německé velení se snažilo útočnými operacemi zmařit plán americko-britského velení, vyhrát čas a získat možnost přesunu části sil k odražení očekávaného úderu Rudé armády. (A. Axel, Válka a Stalin, s. 154.)

Podle představ politického a vojenského vedení Německa mělo to vše přimět vlády USA a Velké Británie ke změně politiky vůči Německu. Takové kalkulace Němců na rozpad protihitlerovské koalice však byly přes různé rozpory mezi spojenci jen spekulativní. Spojenci byli a zůstali jednotní ve snaze dosáhnout bezpodmínečné kapitulace Německa.

Situace na středním úseku sovětsko-německé fronty

Po rozdrcení strategického uskupení nepřítele v Bělorusku v roce 1944 a v západních oblastech Ukrajiny pronikla vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu k Visle, zmocnila se na jejím západním břehu předmostí v prostoru Magnudzew, Pulawy a Sandoměř a do poloviny ledna 1945 tam soustředila mohutné úderné uskupení k dalšímu útoku na středním směru a k dokončení osvobození Polska. Hitlerovské velení přikládalo značný význam udržení velkých průmyslových oblastí Polska. Předpokládalo, že ztráta Slezska spolu se ztrátou prostoru Gdaňska a maďarské naftové oblasti by měly rozhodující vliv na další průběh války. Kromě toho přes Polsko vedly nejkratší cesty do středu Německa a Vislu pokládali hitlerovci za poslední a nejvýhodnější přirozenou čáru pro organizování obrany. To vše nutilo velení wehrmachtu učinit opatření k přípravě vojsk na odražení očekávaného útoku Rudé armády v Polsku. Souběžně se zdokonalovala obranná postavení na Visle a rozvinuly se práce na stavbě mohutného, hluboce členěného obranného systému. Budovalo se ve vysokém tempu. Na tyto práce byly nasazeny ženijní jednotky, váleční zajatci a značné množství místního obyvatelstva, které tam bylo násilím nahnáno. Do začátku ledna připravili Němci sedm obranných pásem, členěných do hloubky 300 až 500 km. Aby se zvýšila odolnost obrany zvláště proti tankům, využilo se rozsáhle toku Visly, Rawky, Varty, Odry a všech dalších řek.

Do obranného systému byla zahrnuta četná města jako Modlin, Varšava, Radom, Krakov, Lodž, Bydhošť, Poznaň a další k dlouhodobé obraně, představující silné opěrné body a uzly odporu. Velkou hustotou objektů se vyznačovalo viselské obranné pásmo. Byly vybudovány na levém břehu Visly a obsazeny vojsky do hloubky 30 až 70 km hustou sítí zákopů, protitankových příkopů, palebných postavení, úkrytů a minových zátarasů. Zvláštní naděje kladlo německé velení do Pomořanského valu a do opevněných prostorů, které byly vybudovány již před válkou podél polsko-německých hranic.

Zvláště silné bylo obranné pásmo na Odře, do jehož systému byly začleněny modernizované staré pevnosti a mohutné uzly obrany jako Kostřín, Frankfurt nad Odrou, Vratislav, Ratiboř a další. Německé velení předpokládalo, že v případě vynuceného vyklízení postavení na Visle bude ustupující vojsko a postupně přisunované zálohy zaujímat postupně další obranné čáry. Tímto způsobem vedení obrany zamýšlelo hitlerovské velení vyčerpat Rudou armádu a nadlouho prodlužovat válku.

V pásmu od ústí Západního Bugu po Jaslo se bránily 9. a 4. tanková armáda a 17. armáda skupiny armád „A“ pod velením generála J. Harpeho. K 10. lednu měly tyto tři armády a záloha skupiny armád „A“ 30 divizí, dvě brigády a přes 50 samostatných praporů, které byly rozmístěny v polských městech. Celkem měla skupina armád „A“ asi 560 000 vojáků, 5 000 děl a minometů, 1 200 tanků a samohybných děl, podporovaných 630 bojovými letouny. V záloze skupiny armád „A“ bylo osm divizí, z nichž čtyři byly tankové a dvě motorizované. Rozmístěny byly proti viselským předmostím v prostoru Magnuszev, Radom, Kielce a Chmelnik.

Operační přestávku, k níž došlo na středním úseku sovětsko-německé fronty. vydávala německá propaganda za projev nedostatku sil Rudé armády k prolomení mohutné obrany na Visle. Vychvalováním nezdolnosti viselských postavení, propagováním dočasných úspěchů protiútoku na západní frontě v Ardenách a zastrašováním svých vojáků tím, že je čeká krutá odplata za zločiny napáchané na sovětském území, se hitlerovskému velení podařilo udržet ve vojskách slepou poslušnost a odhodlání k fanatickému odporu.

Varšavsko-poznaňská operace, jež přerostla ve viselsko-oderskou, byla projevem vojevůdcovského umění Žukova, uvádí V. Karpov v knize Maršál Žukov. Byla uskutečněna 1. běloruským frontem pod velením maršála Žukova, 1. ukrajinským frontem pod velením maršála Koněva a za podpory 2. běloruského frontu pod velením maršála Rokossovského. Před 1. běloruským frontem byla pomocí všech druhů rozvědky odhalena velmi masivní obrana o hloubce 500 km, skládající se ze sedmi mohutně opevněných linií. Na každé z nich byla tři pásma a v každém pásmu několik zákopů (postavení) za sebou. Všude byla položena minová pole, zátarasy z ostnatého drátu, protitankové příkopy a zátarasy, palebné sruby a okopy, tanky zakopané do země, zastřílená děla, ohromné množství kulometů, děl a minometů. V hloubce obrany pak bylo letectvo na blízkých i vzdálenějších letištích. Tyto pozice obsadila nejdůležitější vojska wehrmachtu, vojáci i důstojníci vesměs dobře vycvičeni a skvěle ovládající své zbraně.

Žukovův front musel prolomit tento obranný kolos členěný do sedmi pásem, každé 10 - 15 km hluboké, se všemi pastmi, oddělenými i klamnými pozicemi o celkové hloubce 500 km. Jak řešil Žukov úkol prolomit všech sedm pásem jedním úderem v celé hloubce a v krátké lhůtě? Vytýčil tři úseky k průlomu protivníkovy obrany, vytvořil na těchto hlavních směrech mohutné průrazné tankové pěsti. Například z Magnuszevského předmostí po prvním úderu tří vševojskových armád byly do vytvořeného průlomu nasazeny dvě tankové armády. Jakmile tyto tankové síly prolomily hlavní obrannou linii, rychle postupovaly vpřed do prostoru, který ještě nebyl plně obsazen vojsky připravenými v hloubce hlavní linie. Tímto uspořádáním sestavy vojsk zajistil Žukov průlom nejmohutnější protitankové obrany v plné hloubce v krátkém čase. Předsunuté odřady, které byly Žukovem nasazeny ve třech směrech, nejen že se probily do hloubky, ale zároveň dezorganizovaly a demoralizovaly německá vojska v týlových sledech. Umožnily tak armádám, které je následovaly, rozšířit průlom fronty na 500 km. Nalevo od 1. běloruského frontu přešel do útoku 12. ledna 1. ukrajinský front pod vedením maršála Koněva. Napravo se 13. ledna pohnul vpřed 2. běloruský front maršála Rokossovského. Oba fronty útočily úspěšně a postoupily o několik desítek kilometrů.

Žukovův front udeřil 14. ledna takovým důrazem, že za dva dny vojska 1. běloruského frontu dohnala a předehnala své dříve zasazené sousedy. Zásluhou této úspěšné bojové činnosti splnil 1. běloruský front nejen zámysl varšavsko-poznaňské operace, ale bitva obsáhla daleko širší a hlubší rozsah a přešla v největší bitvu ve vojenské historii. 1. běloruský front natolik předstihl své sousedy, že i Stalin považoval za nutné front přibrzdit: „Dorazíte-li k Odře, odtrhnete se od křídla 2. běloruského frontu o více než 150 km. To dělat nelze. Musíte počkat, dokud 2. běloruský front nedokončí operaci ve Východním Prusku a nepřeskupí své síly na Vislu.“

Potřebná doba více než deseti dnů, po kterou by nebylo zabezpečeno pravé křídlo 1. běloruského frontu, byla příliš dlouhá, ale skutečnost, že protivník byl demoralizován a nebyl způsobilý se úporně bránit, vedla Žukova k žádosti, aby útok frontu nebyl zastaven, protože pak by front hůře překonával opevněnou čáru. V této době obdržel Žukov hlášení rozvědky, že meziříční opevněný úsek není na mnoha místech obsazen německými jednotkami. Velitel skupiny armád „A“ J. Harpe nedokázal stáhnout jednotky, jež zůstaly v prvních liniích a Hitler se zpozdil s přísunem rezerv z hloubky Německa. Žukov nevzal na vědomí doporučení vrchního velitele přibrzdit útok a rozhodl se urychlit postup vojsk k Odře, aby získal na jejím západním břehu předmostí. Hlavní síly frontu na vybraných úsecích udeřily a prolomily meziříční opevněné pásmo, zatím obsazené jen nevýznamnými německými silami. Žukov současně opět vyslal předsunuté odřady k získání míst pro přepravu a předmostí na Odře. Sám uvádí ve své knize jména sovětských důstojníků a vojáků, kteří pochopili zámysl svého velitele, a tento manévr výborně splnili.

Dále maršál píše: „Objevení se sovětských vojsk 70 km od Berlína bylo pro Němce šokující a nečekané.“ Popisuje, jak se odvážlivcům v předsunutých oddílech obtížně držela obsazená předmostí. Němci chápali, jakými nepřekonatelnými obtížemi se pro ně stanou naše předmostí na západním břehu Odry, kterou byli odhodláni přeměnit v nepřekonatelnou poslední linii obrany před Berlínem. Předsunuté odřady vykonaly téměř nemožné tím, že předmostí udržely až do příchodu hlavních sil. Mnozí z nich zahynuli, mnozí se v těchto bojích stali Hrdiny Sovětského svazu. Avšak ani s příchodem hlavních sil napětí nepolevilo. Naopak, Němci přisunuli nové zálohy a bitva se rozzuřila s ještě větší silou. Symbolický souboj s velitelem 9. německé armády a velitelem skupiny armád „A“ skončil Žukovovým vítězstvím. Hitler odvolal oba velitele. Prvního vystřídal generál Theodor Busse, druhého generál Ferdinand Schörner.

Redakce: Dr. O. Tuleškov Připravil: Ing. J. Mikš

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 506. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 10. června 2015.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz

e-mail: vydavatel@seznam.cz