Velká vlastenecká válka sovětského lidu. Rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce fašistického Německa
V.
Václav Šůstek
Zmaření útoku wehrmachtu Rudou armádou
Po několikerém odsunu termínu operace rozhodl Hitler zahájit útok 5. července. Tohoto dne za svítání přešla mohutná uskupení německých vojsk na severním i jižním úseku kurského oblouku do útoku a ihned narazila na houževnatou obranu armád Středního i Voroněžského frontu. Sovětský průzkum - vojskový, operační i agenturní - zjistil nejen den, ale i hodinu zahájení útoku - 5. červenec ve tři hodiny ráno. Tak získalo sovětské velení dostatek podkladů pro naplánování protipřípravy. Na pěší a tankové svazky nepřítele, připravené k útoku ve výchozích postaveních, na jeho dělostřelecké baterie, štáby i sklady střeliva a pohonných hmot se snesla mohutná dělostřelecká palba. Zároveň bitevní a stíhací letouny 2. a 7. letecké armády udeřily na osm nepřátelských letišť a zničily 60 letounů.
Německé svazky utrpěly značné ztráty již ve výchozích postaveních. Palebný systém jejich dělostřelectva byl dezorganizován a řízení vojsk narušeno. Němcům se nepodařilo využít momentu překvapení a utajit dobu zahájení útoku. Sovětská dělostřelecká protipříprava zdržela zahájení útoku německých svazků proti Střednímu frontu o dvě a půl hodiny, proti Voroněžskému frontu o tři hodiny.
5. července po páté hodině, po dělostřelecké přípravě a leteckých úderech, zaútočila německá vojska na čtyřicetikilometrové frontě na celé pásmo 13. armády generála Puchova a přilehlá křídla armád generála Romaněnka a Galanina. Nepřítel zasadil do boje devět divizí, z toho dvě tankové, sedm oddílů samohybných děl a také samostatný tankový prapor. Hlavní úder hitlerovců směřoval na Olchovatku. Tam působilo kolem pěti set tanků a samohybných děl. Hitlerovci nepochybovali o úspěchu. Podle jejich výpočtů měla nová bojová technika spolehlivě zlomit obranu sovětských vojsk. Sovětští vojáci však ničili nepřátelské tanky palbou z děl, protitankových pušek a zapalovali je lahvemi s hořlavou směsí. Nepřátelské tanky a samohybná děla ztroskotávaly na minových polích, sovětské střelecké jednotky úspěšně oddělovaly pěchotu od tanků a všemi prostředky ji ničily.
V první den útoku odrazily sovětské jednotky čtyři prudké zteče. Všechny pokusy hitlerovského vedení vrazit mezi sovětské armády tankové klíny ztroskotaly. Teprve pátou ztečí se podařilo Němcům vklínit se do předního okraje 13. armády a zatlačit její útvary. Nepřítel s vynaložením obrovského úsilí postoupil na poměrně úzkém úseku o 6 až 8 kilometrů.
Hned první den bojů tak ukázal, že se Němcům nezdařil záměr jedním úderem prolomit sovětskou obranu. Velitel skupiny armád Mitte von Kluge zasadil proto druhé sledy a zálohy. Za dva dny bojů pronikli Němci do hloubky 6 - 10 km, ale utrpěli přitom značné ztráty - přes 25 000 vojáků a obrovské množství bojové techniky. Velení německé armády bylo nuceno od dalšího útoku na široké frontě upustit. 8. července vrhli hitlerovci do boje čerstvé síly. Znovu se pokusili o prolomení obrany na olchovatském směru. Ráno zaútočilo 300 tanků spolu s pěchotou na bojové postavení protitankové dělostřelecké brigády. Sovětští dělostřelci přesnou palbou ničili nepřátelskou obrněnou techniku. Po ztrátě velkého počtu tanků byli Němci nuceni útok zastavit. 3. protitanková dělostřelecká brigáda dokázala na tomto směru obranné postavení udržet.
Do 9. července zasadilo velení skupiny armád Mitte celé úderné uskupení 9. armády - sedm pěších a pět tankových divizí. Hrdinný odpor vojsk Středního frontu silně podlomil útočné možnosti německých svazků. Hitlerovské velení muselo vydat rozkaz k zastavení útoku a přeskupilo vojska k úderu na rozhraní mezi dvěma sovětskými armádami. Útok byl obnoven 10. července. K posílení úderu nařídil Hitler předat skupině armád Mitte téměř třetinu letectva skupiny armád Süd. Avšak i další pokusy nepřítele rozvinout útok skončily nezdarem. Údernému uskupení se ani v dalších dnech nepodařilo proniknout do hloubky sovětské obrany.
Pouhý týden potřebovaly armády Středního frontu, aby zmařily německý útok na orelsko-kurském směru. Obklíčit sovětské svazky v prvních dnech bojů, jak to předpokládal plán Zitadelle, se hitlerovcům nepodařilo.
Velení Středního frontu v hlášení hlavnímu stanu vrchního velení uvedlo: „Vojska Středního frontu ničivou palbou, vytrvalostí a houževnatostí vyčerpala v nepřetržitých urputných osmidenních bojích nepřítele a zastavila jeho nápor. První etapa bitvy skončila.“ (Dějiny II. světové války, sv. VII, s. 143.)
Intenzívní boje se rozpoutaly i na jižním úseku kurského oblouku v pásmu Voroněžského frontu. Dělostřelecká protipříprava - stejně jako na severním úseku - způsobila nepříteli značné ztráty. V 6 hodin ráno 5. července přešla hitlerovská vojska po dělostřelecké přípravě a hromadných náletech do útoku. Hlavní úder zasazovalo pět tankových, jedna motorizovaná, dvě pěší divize, dva samostatné prapory těžkých tanků a oddíl samohybných děl na obojaňském směru sovětské 6. armádě. Druhý úder směrem na Koroču zasadily tři tankové a tři pěší divize 7. gardové armádě.
Sovětští vojáci se bránili s nesmírnou vytrvalostí. Dělostřelci ničili nepřátelské tanky přímou palbou. Mnohé tanky uvázly na minách. Příkladný hrdinný čin vykonali vojáci a velitelé 214. pluku 73. gardové střelecké divize. Odrazili útok 120 tanků (mezi nimi bylo 35 tanků Tiger) postupujících společně se samopalníky. Ve dvanáctihodinovém boji zničili přes vlastní ztráty 39 tanků - Němci neprošli.
Ráno 6. července zasadil nepřítel opět hromadné tankové údery. Na některých směrech bylo na kilometr fronty až sto tanků a samohybných děl! Na obojaňském směru se rozpoutaly obrovské tankové boje. V několika hodinách zbyly ze stovek tanků hromady železa. Současně s prudkými tankovými boji se rozpoutaly i boje ve vzduchu. Sovětské letectvo si vybojovalo nadvládu ve vzduchu i na jižním úseku kurského oblouku. Dvoudenní bitva na obojaňském směru nepřinesla hitlerovcům očekávaný úspěch. Postoupili za tyto dny o 10 - 18 kilometrů, utrpěli však obrovské ztráty a před druhým pásmem sovětské obrany byli zastaveni. Jen na úseku Jakovlev-Lučki se jednotky tankového sboru SS vklínily do druhého pásma obrany. K posílení Voroněžského frontu přidělil hlavní stan dva tankové sbory k zahrazení průlomu druhého pásma. Německé velení přesunulo do prostoru Kurska několik dalších divizí, aby v průběhu bojů dosáhlo obratu. Zkušenosti ukázaly, že když Němci narazili na obojaňském směru na prudký odpor, přenesli hlavní úsilí na prochorovský směr, aby se dostali ke Kursku oklikou. Hitlerovci dále na prochorovském směru posilovali útočící uskupení. Stáhli sem své nejlepší svazky, tankové divize Das Reich, Totenkopf a Adolf Hitler, i hlavní síly 3. tankového sboru. V tomto uskupení byl značný počet těžkých tanků Tiger a samohybných děl typu Ferdinand. Údernému uskupení poskytovalo podporu veškeré německé letectvo operující na jižním úseku kurského oblouku. Nepřítel stále stupňoval sílu úderu a dral se kupředu. Byly to poslední pokusy vyhrát třetí útok na Východě.
Sovětské velení včas odhadlo, kdy se útok hitlerovských vojsk dostával do krize. Voroněžský front, posílen strategickými zálohami, dostal za úkol zasadit mohutný protiúder a rozdělit vklíněné uskupení Němců. 12. července, kdy vojska Brjanského a levého křídla Západního frontu přešla do útoku; svazky 5. gardové vševojskové a 5. gardové tankové armády po dělostřelecké přípravě nastoupily k protiúderu. Na samém začátku bitvy vyrazily proti sobě dvě pancéřové laviny. První sled 5. gardové tankové armády se za plné jízdy vklínil do německé bojové sestavy. Tanková bitva se rozpoutala ve dvou prostorech. Západně od Prochorovky bojovaly tankové síly 5. gardové tankové armády. Zbývající část této armády pod velením zástupce velitele armády generála Trofanova se střetla s tankovým uskupením fašistů jižně od Prochorovky. Celkem se bitvy v prostoru Prochorovky zúčastnilo 1 200 tanků a samohybných děl. To bylo největší tankové střetné sražení druhé světové války.
Tankovou bitvu u Prochorovky vyhrála sovětská vojska. Wehrmacht zde utrpěl velké ztráty na lidech a bylo zničeno asi 400 jeho tanků. Dvanáctý červenec se stal dnem zhroucení německého útoku na Kursk od jihu. Mansteinova vojska nedosáhla svého cíle a začala ustupovat.
19. července byl na pokyn hlavního stanu vrchního velení zasazen do boje Stepní front. Sovětská vojska pronikla svými hlavními silami na čáru, kterou zaujímala před zahájením obranné bitvy. Na jižním úseku kurského výběžku se svazky 4. tankové armády a operační skupiny Kempf vklínily do sovětské obrany až 35 km hluboko. Udržet úzké pásmo vklínění však nedokázaly. Úderné možnosti mohutného nepřátelského uskupení směřujícího na Kursk z jihu byly vyčerpány. Útok wehrmachtu nepřinesl ani na tomto směru úspěch.
V průběhu bitvy probíhaly vzdušné boje. Sovětské letectvo zničilo 1500 nepřátelských letounů, samo jich ztratilo kolem tisíce. Boj o nadvládu ve vzduchu během bitvy v kurském oblouku skončil vítězstvím sovětského letectva. V kurské obranné operaci se v celé velikosti projevily skvělé morální vlastnosti sovětských vojsk.
Protiútok sovětských vojsk
Protiútok Rudé armády, kterým byla zahájena druhá etapa bitvy u Kurska, začal v době, kdy na bělgorodsko-charkovském směru probíhaly obranné boje a na orelském směru byl nepřátelský postup teprve zastaven. Vojska Západního frontu a vojska Brjanského frontu, která se odrážení nepřátelského útoku nezúčastňovala, zaútočila na orelském směru 12. července. V orelském prostoru se bránilo 37 německých divizí, z toho osm tankových a dvě motorizované. Měly kolem 600 000 vojáků, 1 200 tanků, přes 7 000 děl a minometů a 1 100 bojových letounů. Hitlerovci zde vybudovali obranu s rozvětveným systémem polních obranných objektů chráněných ženijními zátarasy a minovými poli. Do zahájení útoku na orelském směru mělo levé křídlo Západního, Brjanský a Střední front 1 286 000 vojáků, přes 21 000 děl a minometů, 2 400 tanků a samohybných děl a přes 3 000 bojových letounů. Tak byla dosažena potřebná převaha pro útok na silně vybudovanou obranu nepřítele.
Krátce před útokem byla provedena mohutná dělostřelecká a letecká příprava. Svazky 11. gardové armády do druhého dne prolomily taktickou hloubku obrany a postoupily o 25 kilometrů. 1. tankový sbor rozdrtil rozhodným úderem 5. tankovou divizi wehrmachtu. Za těžkých podmínek se rozvíjel útok v pásmu Brjanského frontu. Němci se snažili udržet Bolchov jako důležitý uzel obrany, který chránil cesty do týlu jejich orelského uskupení. V první den útoku se nepodařilo prolomit hlavní pásmo obrany. Tempo útoku se zvýšilo, když byl do boje zasazen 1. gardový tankový sbor. Do druhého dne se hloubka průlomu zvětšila na 14 - 15 kilometrů. Údery Západního a Brjanského frontu oslabily obranu hitlerovců na orelském nástupišti.
15. července přešly po krátké dělostřelecké a letecké přípravě do protiútoku armády Středního frontu. V těžkých obranných bojích značně oslabené armády musely dobývat zpátky území, kterého se nedávno zmocnil nepřítel. Do 17. července vytlačil Střední front německá vojska do postavení, která zaujímala před zahájením bitvy. Úspěšně se rozvíjel útok 11. gardové armády, jejíž svazky po odražení protiúderů dvou tankových a jedné motorizované divize postoupily do 19. července směrem na jihovýchod o 70 km. Tím ohrozily hlavní komunikaci orelského uskupení nepřítele - železnici a silnici spojující Orel s Brjanskem.
V urputných bojích pokračovala vojska Brjanského frontu, která útočila na Orel z východu. Do 16. července se sovětská vojska vklínila do nepřátelské obrany 17 - 22 km hluboko a pronikla k mezilehlé čáře obrany na řece Olešnici. Německé velení ve snaze udržet orelské nástupiště přesunulo během sedmi dnů k posílení 2. tankové armády z jiných úseků sedm tankových, jednu motorizovanou a čtyři pěší divize. K zajištění rozvoje dalšího úspěchu rozhodl se hlavní stan zasadit do boje strategické zálohy. Již 12. července posílil levé křídlo Západního frontu 11. armádou a 18. července 4. tankovou armádou. Brjanský front byl posílen 3. gardovou tankovou armádou.
Zasazením do boje tankového svazu, jakým byla 4. tanková armáda, se situace na bolchovském směru pronikavě změnila ve prospěch sovětských vojsk. Nepřátelská obrana byla prolomena, 4. tanková armáda poutala tankové a mechanizované divize nepřítele, a tím usnadnila ostatním svazkům frontu splnění bojových úkolů. K dalšímu rozvíjení útoku Brjanského frontu byla 19. července zasazena do boje 3. gardová tanková armáda generála Rybalka.
26. července se na poradě v Hitlerově hlavním stanu jednalo o vyklízení celého orelského prostoru a o stažení vojsk. Vojska se měla stahovat postupně od jedné čáry k druhé do hloubky asi 100 kilometrů. Velitel skupiny armád Mitte von Kluge napsal 31. července: „Štáb skupiny armád si jasně uvědomuje, že dřívější záměr zasadit nepříteli při ústupu co nejvíce úderů je nyní ... nesplnitelný. Teď jde o to, co nejrychleji vyklidit orelský oblouk.“ (Tamtéž, s. 158.) Začátek srpna se vyznačoval urputným bojem na přístupech k Orlu, který byl důležitým železničním uzlem a také mohutným opěrným bodem nepřítele. V této době předal hlavní stan sovětského vrchního velení Brjanskému frontu 11. gardovou a 4. tankovou armádu a 2. gardový jezdecký sbor k zajištění těsné součinnosti vojsk útočících na Orel z východu. Toto rozhodnutí umožnilo pokračovat v útoku proti orelskému uskupení a současně soustředit pozornost na porážku nepřítele na smolenském směru. Němci pustošili vyklízené území, odvlékali s sebou lidi a ničili úrodu. Z Orla byly narychlo evakuovány sklady a uloupený majetek. Boje o Orel se chýlily k závěru. 5. srpna byl Orel od německých okupantů osvobozen. Týž den osvobodili příslušníci Stepního a Voroněžského frontu Bělgorod.
Sovětský protiútok proti orelskému uskupení trval 17 dní. Po zdolání opevněných čar postoupila vojska o 150 km na západ a rozdrtila 15 nepřátelských divizí. Začátkem srpna byla na jihozápadním křídle sovětsko-německé fronty situace příznivá pro přechod sovětských vojsk do protiútoku na bělgorodsko-charkovském směru. Uskupení německých sil, zaujímajících obranu v tomto prostoru, mělo začátkem srpna 18 divizí, z toho 4 tankové. K 3. srpnu mělo bělgorodsko-charkovské uskupení na 300 000 lidí, přes 3 000 děl a minometů, 600 tanků a samohybných děl. Podporovala je 4. letecká armáda, jež měla přes 1 000 stíhaček.
Německá vojska se opírala o dobře rozvinutou a předem připravenou obranu. Její taktická hloubka skládající se ze dvou pásem dosahovala 15 - 18 km. V operační hloubce byla připravena obranná postavení a osady byly přeměněny v mohutné uzly odporu s tankovou obranou. Zvláště silně opevnili Charkov, Bělgorod, Sumy, Achtyrku, Lebedin a Cugujev.
Voroněžský a Stepní front měl 980 000 lidí, přes 12 000 děl a minometů, 2 000 tanků a samohybných děl a 1 300 letounů. Sovětská vojska měla nad nepřítelem více než trojnásobnou převahu v počtu lidí a čtyřnásobnou v počtu děl a tanků. Letounů měla o 30 % více.
Protiútok na bělgorodsko-charkovském směru začal 3. srpna časně ráno po dělostřelecké přípravě a leteckých úderech. Na úseku průlomu Voroněžského frontu postoupila 5. gardová armáda dopoledne o 4 - 5 kilometrů. Velitel frontu pak zasadil do boje rychlou skupinu - 1. a 5. gardovou tankovou armádu, jejichž čelní brigády dokončily průlom taktické obrany a rozvíjely úspěch v operační hloubce. Dvě tankové armády v útoku na jednom operačním směru vytvořily pancéřový meč, který zasazoval hloubkový roztínavý úder. 1. tanková armáda přeťala do večera silnici Tomarovka - Bělgorod a 5. tanková armáda pronikla k Bessonovce. Do večera postoupily tankové armády o 30 km. Hlavní uskupení obou frontů úspěšně rozvíjelo úder směrem na jih. Příští den postoupilo o dvacet kilometrů, 1. a 5. gardová tanková armáda postoupily o více než 50 km.
Ráno 5. srpna vyrazily svazky Stepního frontu k Bělgorodu a pronikly k jeho severnímu okraji. Němci proměnili město v silný opěrný uzel odporu, udržet město se jim však nepodařilo. 7. gardová armáda po překročení Severního Donce ohrozila nepřátelskou posádku z východu. Útvary 1. mechanizovaného sboru útokem západně od města přeťaly železniční trať a silnici Bělgorod-Charkov. Fašistická posádka začala rychle ustupovat, aby se vyhnula obklíčení. Do večera 5. srpna bylo město osvobozeno. Po osvobození Bělgorodu se útok sovětských vojsk dále rozvíjel. 1. tanková armáda a předsunuté útvary 6. gardové armády postoupily za pět dnů více jak o sto kilometrů a do večera 7. srpna dobyly opěrný bod nepřátelské obrany Bogoduchov.
Svazky 5. gardové tankové armády, jež si vytrvale klestily cestu mezi řekou Udon a Lopaní, postoupily za pět dnů asi o 80 km a do večera 7. srpna dobyly silné nepřátelské body Kazačí Lopaň a Zoločev. Tankové svazy tak nepřátelskou obranu rozťaly.
V době od 11. do 17, srpna probíhaly v prostoru Bogoduchova prudké boje. Vojska Voroněžského frontu postoupila na jih a jihozápad, vytvořila se možnost hlubokého obchvatu německého uskupení v prostoru Charkov. Aby tomuto obchvatu zabránilo, soustředilo velení skupiny armád Süd jižně od Bogoduchova tři tankové divize a zasadilo protiúder 1. tankové armádě. 12. srpna vstoupilo do boje asi 400 tanků s úkolem rozdrtit sovětskou 1. tankovou armádu a zmocnit se železniční trati Charkov-Poltava. Nepřátelským tankovým divizím se podařilo zatlačit v bojích oslabené svazky 1. tankové armády a 6. gardové armády. Na příkaz hlavního stanu byla na ohrožený směr vyslána 5. gardová tanková armáda a byl proveden rozsáhlý manévr dělostřelectvem, přesunutým na tento směr. Protiúder německých vojsk tak byl zmařen.
Velení wehrmachtu připravovalo další úder proti sovětským vojskům, která ohrožovala achtyrské uskupení. K tomuto úkolu byly určeny dvě motostřelecké divize, dva samostatné prapory těžkých tanků a útvary 17., 11. a 19. tankové divize. K úderu na jih od Achtyrky byla určena tanková divize SS Totenkopf.
Utok na achtyrském směru zahájila hitlerovská vojska 18. srpna ráno po silné dělostřelecké přípravě a náletech letectva. Využitím převahy v tancích se jim podařilo první den postoupit v úzkém úseku asi 24 km. Týž den udeřila z prostoru jižně od Achtyrky tanková divize SS Totenkopf, avšak rozvinout dále protiúder se jí nepodařilo. Vojska Voroněžského frontu úspěšně pokračovala v útoku. 40. a 47. armáda pronikly 20. srpna k Achtyrce ze severu a severozápadu a hluboko obchvátily levé křídlo fašistických vojsk zasazujících protiúder. Postup německých tanků byl definitivně zastaven. Velení wehrmachtu vydalo rozkaz k přechodu do obrany.
Vojska Voroněžského frontu rozdrtila ve dnech 22. - 25. srpna nepřátelské uskupení v prostoru Achtyrky a město osvobodila. Pro nepřítele se nepříznivě vyvíjela situace také jižně od Charkova. Vojska Jihozápadního a Jižního frontu zahájila útok v polovině srpna, prolomila obranu na Severním Donci. Část sil pak postupovala jižně od Charkova a hlavní síly do středních oblastí Donbasu. 13. srpna prolomila vojska Stepního frontu vnější pásmo obrany, vzdálené 8 - 14 kilometrů od Charkova, a 17. srpna zahájila boj na severním okraji města. Před nebezpečím obklíčení charkovského uskupení zahájili Němci ústup z města. V rozkaze vrchního velitele bylo uvedeno: „Dne 23. srpna zlomila vojska Stepního frontu za aktivní součinnosti vojsk Voroněžského a Jihozápadního frontu po prudkých bojích nepřátelský odpor a ztečí dobyla město Charkov.“ Druhé sídelní město Ukrajiny bylo vysvobozeno z útlaku fašistického Německa.
Úspěšným protiúderem Rudé armády na bělgorodsko-charkovském směru skončila bitva u Kurska. Voroněžský a Stepní front v průběhu bojů rozdrtil 15 nepřátelských divizí, z toho čtyři tankové. Za tři týdny útoku postoupila sovětská vojska o 140 km na jih a jihozápad a rozšířila pásmo útoku na 300 kilometrů. Ve všech etapách operace poskytovalo pozemním vojskům velkou pomoc sovětské letectvo. Ve vzdušných bojích a bombardováním letišť bylo zničeno 800 nepřátelských letounů.
Výsledky bitvy u Kurska
Bitva u Kurska trvala téměř dva měsíce. Za tuto dobu došlo na poměrně malém území k prudkému střetu obrovského množství vojsk vybavených na svou dobu nejmodernější bojovou technikou. Na obou stranách bitvy se zúčastnilo přes 4 miliony lidí, více než 69 000 děl a minometů, přes 13 000 tanků a samohybných děl a 12 000 bojových letounů. Na německé straně bylo nasazeno přes stovku divizí, což bylo více než 43 % všech divizí na sovětsko-německé frontě. Tankové boje, které skončily pro Rudou armádu vítězně, patřily k nej větším ve druhé světové válce.
Naděje fašistického vedení třetí říše na úspěch operace Zitadelle se nesplnily. Sovětská vojska v průběhu této bitvy rozbila 30 divizí, wehrmacht ztratil asi půl milionu vojáků, 1 500 tanků, 3 000 děl a přes 3 700 letadel. (Dějiny II. světové války sv. VI.I, s. 169 - 170.) Zvláště těžké porážky byly způsobeny německým tankovým svazům. Z dvaceti tankových a motorizovaných divizí, které se zúčastnily bitvy u Kurska, bylo 7 rozdrceno a ostatní utrpěly značné ztráty. Plně nahradit tyto ztráty se fašistickému Německu již nikdy nepodařilo.
Drtivá porážka německých armád v kurském oblouku svědčila o výrazném zvětšení hospodářské, politické a vojenské síly Sovětského svazu. Vítězství bylo výsledkem velkého hrdinství sovětských ozbrojených sil a obětavé práce lidu. Obrazně řečeno - v této bitvě bojovali ruku v ruce s pěšákem, tankistou, dělostřelcem, letcem, ženistou také kovodělníci, konstruktéři, inženýři a zemědělci. Bojové hrdinství vojáků splývalo s hrdinskou prací lidí v zázemí. Jednota fronty a zázemí, kterou vytvořila revoluční strana, byla pevným základem bojových úspěchů ozbrojených sil. O porážku německých vojsk u Kurska se zasloužili také sovětští partyzáni, kteří vyvíjeli aktivní činnost v týlu nepřítele.
Události probíhající na sovětsko-německé frontě vyvolaly na celém světě nadšený ohlas. Uvádím jen nejzákladnější.
Prezident Roosevelt 29. července v rozhlasovém projevu mimo jiné prohlásil: „Rozhodující boje se v současné době odehrávají v Rusku ... Rusko, zachraňujíc samo sebe, hodlá zachránit celý svět před nacismem. Musíme být vděčni této zemi, která také dokáže být dobrým sousedem a upřímným přítelem v budoucím světě.“
Při ústupu realizovalo hitlerovské velení zločinný plán úplného zpustošení vyklizovaného území podle receptů totální války, o čemž se buržoazní autoři většinou vůbec nezmiňují. Velitel skupiny armád Süd polní maršál von Manstein 11. září v rozkaze vojákům napsal: „Zkušenosti získané při vyklízení území ukazují, že podstatná část obyvatelstva nechce dobrovolně odejít s německými vojsky. Jenom nejpřísnější opatření vojsk nám umožnila odvést s sebou statisíce lidí, dobytek a obilí. Je třeba všemi prostředky usilovat o to, aby vesnické obyvatelstvo spolu s koňmi a hovězím dobytkem odcházelo na západ. ... Lidi, kteří jsou s to vykonávat vojenskou službu, musí být jakýmikoli prostředky shromážděni a po skupinách odesláni do týlu. Materiální prostředky, které nelze odvézt, musí být stůj co stůj zničeny.“
Totálního pustošení vyklizovaných oblastí, hromadného vyhlazování pokojného obyvatelstva a jeho deportace do Německa se spolu s pravidelnými vojsky a v těsné součinnosti s nimi aktivně zúčastnily jednotky SS a policie.
Operace Bagration
Operace Bagration začala 23. června 1944 na běloruských polích a trvala 67 dní a nocí. Její výsledek podstatně a definitivně změnil strategickou situaci na východní frontě. Její význam zdůraznila sku¬tečnost, že probíhal souběžně s boji spojenců po vylodění ve Francii, což ztěžovalo Němcům manévr vojsk k odražení jak vyloďovaných vojsk, tak ofenzívy v rámci operace Bagration.
Běloruský výběžek se vytvořil během předchozího zimního tažení. Když byly hitlerovské armády poraženy na křídlech východní fronty, vznikl na středním úseku velký oblouk s vrcholem obráceným na východ. Němci tento výběžek nazývali Balkon a úporně jej bránili, protože pro ně měl strategický význam. Chránil nejkratší cesty směřující do Východního Pruska, Varšavy, Berlína a do životně důležitých středisek třetí říše. V době očekávaného přechodu sovětských vojsk do útoku mohli Němci zasadit na severním nebo jižním úseku tohoto balkonu údery do boků sovětských front.
Hitlerovská obrana v Bělorusku sestávala z několika obranných pásem a byla hluboká 250 - 300 km. Za umělými překážkami vybudovali Němci hluboké palebné a spojovací zákopy, odkrytá i okopová kulometná postavení i dělostřelecké a minometné pozice. Němci vytvořili silný a dobře organizovaný systém obranných pásem. Obrana byla vybudována i na západním břehu důležitých řek jako Dněpr, Prut a Berezina, s jejich rozsáhlými záplavovými nížinami. Podél silnic byla vybudována silná postavení. Vitebsk, Orša, Mogilev a Rogačov byly přeměněny ve velké pevnosti, doplněné soustavou zákopů, palebných krytů a pevnůstek.
Obranu běloruského výběžku zajišťovala skupina armád Mitte pod velením polního maršála Ernsta Busche. Skupina armád Mitte spolu se svazky sousedních skupin, jež se k ní přimykaly, měla 63 divizí a 3 pěší brigády, celkem 1 200 000 mužů,. Byla vyzbrojena 900 tanky, samohybnými děly a měla 9 500 děl a minometů. Bojových letounů měla k dispozici 1 350.
Uskupení sovětských vojsk, jež mělo porazit nepřítele v Bělorusku, se skládalo z 1. pobaltského, 3., 1. a 2. běloruského frontu. Tvořilo je 66 střeleckých divizí, 12 tankových a mechanizovaných sborů, 7 pevnostních útvarů a 21 brigád. Sovětská vojska měla 2 400 000 mužů vyzbrojených 36 000 děly a minomety, 5 200 tanky a samohybnými děly a 5 300 bojovými letouny.
Obě bojová uskupení byla velká, avšak sovětská vojska měla značnou převahu. V žádné z předchozích operací neměla sovětská strana takové množství dělostřelectva, tanků a bojových letounů. To umožňovalo zasadit nepříteli zdrcující údery a v průběhu útoku stupňovat jejich sílu.
Již v dubnu bylo rozhodnuto, že porážka nepřítele v Bělorusku bude nejdůležitějším úkolem sovětských vojsk v létě 1944. Práce generálního štábu na plánu operace pod krycím názvem Bagration skončila v polovině května 1944 a 30. května ji definitivně schválil hlavní stan vrchního velení. Pojmenována byla po Petru Bagrationovi, generálu pocházejícím z Gruzínska, který padl v roce 1812 v boji proti napoleonským armádám.
Podstatou zámyslu operace bylo hlubokými údery čtyř frontů rozdrtit hlavní síly skupiny armád Mitte v taktické a bližší operační hloubce, osvobodit sovětské Bělorusko a vytvořit příznivé podmínky pro další útoky sovětských vojsk v západních oblastech Ukrajiny, Pobaltí, Východního Pruska a Polska.
Plán operace předpokládal současné prolomení německé obrany na šesti úsecích fronty, což by vedlo k rozdělení jeho vojsk na části a na jejich postupné likvidaci. Zvláštní význam se přikládal rozdrcení nejsilnějších uskupení hitlerovců na křídlech jejich sestavy, bránících prostor Vitebska a Bobrujska. Tím se měly vytvořit široké průchody pro rychlé pronikání mohutných sil 3. a 1. běloruského frontu a rozvíjení jejich úspěchu po sbíhavých směrech na Minsk. Vojska nepřítele, která by přečkala úder, měla být vržena do hloubky 200 - 250 km do prostoru Minska, jenž byl nevýhodný pro organizaci obrany. Tam jim měly být odříznuty ústupové cesty, vojska obklíčena a zničena. (Dějiny II. světové války, sv. IX., s. 42.)
6. června informoval Stalin Roosevelta a Churchilla: „Letní ofenzíva sovětských vojsk bude zahájena v polovině června na jednom z nejdůležitějších úseků fronty. Generální ofenzíva bude probíhat po etapách postupným zasazováním armád do útočných operací. Koncem června a začátkem července přejde tato operace do generální ofenzívy.“
Ve stejné době, nezávisle na operaci Bagration, prolomila sovětská vojska německou obranu a potom rozdrtila nepřítele v Karélii a na Karelské šíji. Když se přiblížila ke státní hranici s Finskem, Finsko z války vystoupilo.
Úder Rudé armády v Bělorusku byl pečlivě připraven. Maršál Rokossovskij konstatoval: „Plánování předcházelo rozsáhlé průzkumné úsilí v terénu, zejména v předních liniích. Muži se učili překonávat močály a řeky s pomocí jakýchkoliv dosažitelných prostředků a orientovat se při postupu lesy. K průchodu močály si zhotovovali zvláštní obuv a k přepravě kulometů, minometů a lehkých děl čluny, vory a prámy. Rovněž tankisté prodělávali výcvik ve způsobu vedení boje v mokřinách. Osádky vybavovaly s pomocí ženistů každý tank hatěmi na zpevnění podkladu, poleny a speciálními trojnožkami na přejíždění širokých zákopů.
Velká pozornost byla věnována momentu překvapení. Veškeré přípravy byly před nepřítelem pečlivě tajeny. Plány týkající se operace Bagration znali pouze členové nejvyššího velení. Jakákoliv korespondence, telefonování a radiový provoz byly zakázány. S cílem obelstít protivníka bylo nařízeno několika běloruským frontům vybudovat klamné obranné linie, do klamných postavení byly umístěny makety děl a tanků. Vojska se přemisťovala na úseky plánovaných průlomů jen v noci, přísně se dbalo na maskování a další bezpečnostní opatření.
Německé ozbrojené síly počítaly, že Rudá armáda zahájí ofenzívu, a proto již v srpnu 1943 začaly budovat tzv. východní val. Podle tvrzení některých Němců byl mnohem silnější než údajně neprůchodný Atlantický val. Měl zastavit postup sovětských vojsk na západ. Běloruský Balkon, který tvořil součást valu, měl pak chránit nejkratší trasy na směru do Německa a zajišťovat hlavní komunikace nacistických ozbrojených sil podél celé východní fronty. Německá vojska i zásoby se na frontu přesunovaly hlavně přes Bělorusko.
Běloruská operace se odehrávala na obrovském území přes 1 000 km širokém od Západní Dviny až po Pripjať a 600 km hlubokém od Dněpru po Vislu a Narev. Útok sovětských vojáků připadl na třetí výročí války s Německem. V uplynulých letech došlo k historickým událostem. Sovětský svaz přes počáteční neúspěchy rozdrtil v mnoha bitvách fašistická vojska a teď dokončoval osvobození své vlasti. O osudu fašistického Německa bylo v zásadě rozhodnuto na sovětsko- německé frontě. 6. června se úspěšně vylodili spojenci v Normandii a vytvořili druhou frontu v Evropě. Sovětský svaz a jeho vojska uvítal vytvoření druhé fronty s radostí, neboť si všichni uvědomovali, že to urychluje porážku fašismu a přibližuje konec války.
22. června provedly tři sovětské fronty průzkum bojem na 400 km širokém úseku. V jeho průběhu se prvosledové prapory vklínily na mnoha místech 2 - 6 km do obrany nepřítele a přinutily jej zasadit do boje divizní i sborové zálohy. Na základě výsledku průzkumu bojem si mohlo sovětské velení ověřit údaje o protivníkově obraně a patřičně korigovat dělostřelecké i letecké útoky.
Několik dní před zahájením operací Rudé armády k osvobození Běloruska podnikly partyzánské oddíly pod vedením stranických orgánů republiky řadu rozsáhlých akcí ke zničení železničních tratí, silnic a mostů, což ochromilo nepřátelský týl v nejkritičtější době. Partyzánské oddíly a svazky rozvíjely svou činnost koordinovaně s operacemi frontů, zabraňovaly německým vojskům v ničení průmyslových objektů, budov a mostů.
V noci na 23. června uskutečnily bombardéry dálkového letectva a frontů více než 1 000 bojových vzletů, udeřily na uzly obrany a dělostřelectvo nepřítele na úsecích průlomů 3. a 2. běloruského frontu. Ráno začala u čtyř sovětských frontů bouřlivá dělostřelecká příprava. Na úseku průlomu 3. běloruského frontu před zahájením útoku udeřilo na nepřítele 160 bombardérů. Pak přešla vojska těchto frontů do útoku. Prolomila obranu německé 3. tankové armády a pronásledovala její vojska. Sovětská vojska se úspěšně probíjela vpřed a současně zvětšovala průlom do šířky.
Druhého dne operace útočily již hlavními silami všechny čtyři fronty. Ani na jednom z hlavních směrů se hitlerovcům nepodařilo zastavit sovětská vojska, vyhnout se úderům nebo organizovaně ustoupit do hloubky obrany. Vojska frontů na většině úseků prolomila hlavní pásmo a pronikla k druhému obrannému pásmu. Také 1. pobaltský front se vklínil do německé obrany na polockém směru. 25. června vojska 43. armády překročila Západní Dvinu a pronikla do prostoru Gnězdiloviče, kde navázala přímý dotyk s 39. armádou 3. běloruského frontu.
Třetího dne operace bylo v prostoru Vitebska obklíčeno pět pěších divizí hitlerovců. Nepřítel se úporně snažil probít na západ, avšak bez úspěchu. 26. června sovětská vojska Vitebsk osvobodila. Když Němci u Vitebska ztratili naději, že se probijí z obklíčení, 27. června se vzdali. Ztratili zde 20 000 padlých a více než 10 000 zajatých, mnoho zbraní a bojové techniky.
Na ostatních úsecích se německé jednotky úporně bránily. Jejich protiútoky následovaly jeden za druhým. Na obou stranách čáry fronty se odehrávaly krvavé boje. Mnohá postavení i obydlené oblasti střídavě přecházely z jedněch rukou do druhých. Vcelku však byl německý odpor zlomen.
26. června pronikla 65. armáda k Bobrujsku a 28. armáda osvobodila Gluck. Sovětská vojska tak obchvátila ze severozápadu a jihozápadu německou 9. armádu. Následující den uzavřely 9. a 1. gardový tankový sbor obkličovací kruh kolem bobrujského uskupení nepřítele. Do obklíčení se dostalo šest divizí - 40 000 vojáků a velké množství bojové techniky. Také tyto divize se snažily probít z obklíčení. Vzdušný průzkum odhalil, že hitlerovci stahují tanky a dělostřelectvo na silnici Žlobin-Bobrujsk s úmyslem prorazit zde obkličovací kruh. Ke zničení obklíčeného vojska nepřítele rozhodli se představitelé hlavního stanu maršál Žukov a maršál letectva Novikov spolu s velením frontu udeřit na ně silami 16. letecké armády.
27. června zaútočily skupiny bombardovacích a bitevních letounů na čelo nepřátelské kolony, další skupiny udeřily na tanky a automobily stojící na silnici. Hromadný nálet 526 letounů trval půl druhé hodiny. Němcům způsobil velké ztráty a definitivně je demoralizoval. V té době se přiblížila vojska 48. armády a údery z několika směrů zničila téměř celé obklíčené uskupení. Boje za konečnou likvidaci odporu fašistických vojsk pokračovaly do 29. června. Vojska 48. armády v součinnosti s 65. armádou dokončila za aktivní podpory letectva porážku obklíčeného uskupení a Bobrujsk osvobodila. V průběhu bojů na bobrujském směru ztratili Němci na 74 000 padlých a zajatých, velké množství zbraní a bojové techniky. Sovětská vojska obchvátila z jihu do velké hloubky německou 4. armádu a zároveň pronikla na výchozí čáru, z níž mohla postupovat k Minsku a současně rozvíjet útok na Baranoviči.
Útok sovětských vojsk v Bělorusku ve dnech 23. - 28. června způsobil, že skupina armád Mitte se dostala na pokraj katastrofy. Její obrana byla prolomena na všech směrech 520 kilometrů dlouhé fronty. Sovětská vojska postoupila na západ o 80 - 150 kilometrů, osvobodila několik set měst a vesnic, obklíčila a zničila 13 německých divizí a tím vytvořila výhodné podmínky k rozvíjení útoku ve směru na Minsk.
Hlavní stan sovětského vrchního velení vydal 28. června útočícím vojskům rozkaz, aby sbíhavými údery obklíčila nepřítele v prostoru Minsk. Uzavřít obkličovací kruh bylo svěřeno 3. a 1. běloruskému frontu. Jejich svazky měly rychle proniknout na Moloděčno a Baranoviči, aby tak vznikla pružná vnější fronta obklíčení a bylo nepříteli zabráněno v přísunu záloh k obklíčenému uskupení. Částí sil měly současně vytvořit pevnou vnitřní obkličovací frontu. 2. běloruský front měl útočit na Minsk z východu.
Úkoly uložené hlavním stanem byly plněny úspěšně. 1. července zlomila 5. gardová tanková armáda odpor fašistických vojsk a osvobodila Borisov. Následující den uskutečnily jednotky 2. gardového tankového sboru téměř šedesátikilometrový skok přes partyzánskou oblast u Smolevičů a zaútočily na nepřítele u Minsku. V nočním boji byly německé jednotky rozdrceny a tankisté pronikli ráno 3. července ze severovýchodu do města. Na jeho severní okraj se probily jednotky 5. gardové tankové armády. Ve 13 hodin vstoupil do města z jihu 1. gardový tankový sbor a vzápětí za ním se k Minsku přiblížily z jihovýchodu svazky 3. armády 1. běloruského frontu. Koncem dne bylo hlavní město Běloruska osvobozeno.
Město Minsk hitlerovci na ústupu téměř zcela zničili. Maršál Vasilevskij po návštěvě osvobozeného města zaslal 6. července vrchnímu veliteli zprávu: „Včera jsem byl v Minsku. Dojem je tíživý, město je ze tří čtvrtin zničeno. Z velkých budov se podařilo zachránit sídlo vlády, budovu ústředního výboru, závod na výrobu radiopřjímačů. Dům Rudé armády, zařízení elektrárny a železniční uzel s nádražím byly rozbořeny.“
Albert Axell v knize Válka a Stalin uvádí: „Ruští vojáci viděli na trase německého ústupu trosky domů, z nichž zůstaly jen komíny, a šibenice, na kterých viseli místní obyvatelé. V hlavním městě Minsku bylo zničeno 300 továren. Wehrmacht vypálil 78 škol, státní galerii umění, budovu baletu a opery, všechna kulturní střediska a knihovny.“ (Tamtéž, s. 115.)
V době, kdy probíhaly boje v prostoru Minsk, postoupila vojska jezdecko-mechanizované skupiny generála Oslikovského na pravém křídle 3. běloruského frontu o 120 kilometrů. S aktivní pomocí partyzánů osvobodili město Vilejku a přeťali železniční trať Minsk-Vilnius. Jezdecko-mechanizovaná skupina generála Plijeva na levém křídle 1. běloruského frontu přerušila železniční trať Minsk- Baranoviči.
Východně od Minsku dokončila sovětská vojska obklíčení 105 000 vojáků nepřítele. Německé divize, které zůstaly v kotli, se pokoušely prorazit na západ a jihozápad. Během těžkých bojů od 5. do 11. července se vzdaly nebo byly zničeny. Němci zde ztratili více než 70 000 padlých a přibližně 25 000 zajatých, přičemž sovětská vojska zajala 12 generálů, velitelů sborů a divizí. Bylo ukořistěno velké množství zbraní a vojenské techniky. Poté, co sovětská vojska čtyř frontů obklíčila a zničila velké nepřátelské síly, pronásledovala a vyhnala Němce postupně z celého běloruského území.
Sovětské vrchní velení upřesnilo další úkoly frontům postupně po etapách. Do poloviny července se podařilo hlavní síly skupiny armád Mitte rozdrtit. Nyní měla na nepřítele udeřit vojska 1. běloruského frontu. Bylo to 36 střeleckých, 6 jezdeckých divizí a 4 tankové sbory. Celkem 416 000 vojáků, více než 7 600 děl a minometů, 1 750 tanků a samohybných děl a 1 500 bojových letadel.
Ráno 18. července zahájilo uskupení sovětských vojsk, soustředěné v tomto prostoru, útok hlavními silami a téhož dne prolomilo německou obranu a začalo pronikat na Siedlec a Lublin. Prolomení nepřátelské obrany západně od Kovelu a násilný přechod Západního Bugu uskutečnila sovětská vojska společně s polskými svazky a partyzánskými oddíly. Těchto bojů se zúčastnila v sestavě 1. běloruského frontu část dělostřelectva 1. polské armády. Polští dělostřelci podporovali vojska 69. armády při překračování Západního Bugu. 23. července vstoupily na polskou půdu hlavní síly 1. polské armády.
Vojska levého křídla 1. běloruského frontu rychle postupovala k Visle. 2. tanková armáda a 8. gardová armáda osvobodily 24. července Lublin a postoupily severně od Deblinu k Visle. 29. července se k ní probila vojska 69. armády, její předsunuté odřady uskutečnily násilný přechod řeky a zmocnily se předmostí. Velitel frontu obrátil 2. tankovou armádu z dosažené čáry na sever s úkolem dobýt varšavské předměstí Pragu. To se však nepodařilo. Dosažením čáry Zelgava-Dobele-Augustov, Narvy a Visly zakončila 29. srpna 1944 sovětská vojska běloruskou strategickou operaci.
Běloruská operace se zapsala do dějin jako významná událost druhé světové války. V jejím průběhu byla poražena skupina armád Mitte a velké ztráty utrpěly i skupina armád Nord a Nordukraine. V této operaci bylo zcela zničeno 17 nepřátelských divizí a 3 brigády. 50 dalších divizí ztratilo více než polovinu svého stavu. (Dějiny II. světové války sv. IX., s. 63.) Během operace Bagration ztratil Hitler více než milion mužů, 6 700 tanků, 28 000 polních děl a přes 2 000 bojových letadel. Když bitva skončila, dosahovaly německé bojové ztráty na celé východní frontě téměř jednu třetinu původního stavu.
Aby zastavili útok sovětských vojsk a stabilizovali frontu, bylo německé velení přinuceno přesunout do Běloruska 46 divizí a 4 brigády. To vedlo k oslabení sil wehrmachtu na jiných úsecích sovětsko-německé fronty, ke zhoršení pozice německých vojsk na západní frontě a v okupovaných zemích. Přesun tak velkých sil nepřítele v této době na běloruskou frontu usnadňoval i útok britských a amerických vojsk ve Francii.
Výsledkem běloruské operace bylo osvobození Běloruské SSR, části Litvy a Lotyšska a východních oblastí Polska. Německá skupina armád Nord byla izolována v Pobaltí.
V období, kdy operace Bagration končila, došlo k varšavskému povstání proti německým okupantům. Přibližně 40 000 povstalců šlo do akce jen s ručními zbraněmi. Dostali k tomu pokyn od polské exilové vlády z Londýna. Povstalci měli méně než 10 000 pušek, kulometů a pistolí a asi pětidenní zásobu střeliva. Boje však trvaly dva měsíce. Polští povstalci se dopustili osudné chyby, když přijali příkazy exilové vlády, ale opomenuli koordinovat povstání s postupující Rudou armádou a vedením v Moskvě. Stalin poslal 16. srpna Churchillovi sdělení: „Varšavská akce je hazardní a neblahou hrou, která od obyvatelstva vyžaduje těžké oběti. Nemuselo k tomu dojít, kdyby bylo sovětské velení o varšavské akci předem informováno.“
V polovině srpna, kdy bylo varšavské povstání v plném proudu, zahájila sovětská vojska neúspěšné akce proti německým silám ve východním Polsku. Německé vrchní velení aktivizovalo v pásmu 1. běloruského frontu velké síly, které kladly značný odpor. Sovětská vojska během šesti týdnů nepřetržitých bojů zaznamenala velké ztráty, přičemž zásobování zůstalo daleko pozadu. I tak se Sověti snažili povstalcům pomoct. Maršál Rokossovskij uvádí: „Počínaje 13. zářím jsme povstalcům letecky dopravovali zbraně, střelivo, potraviny a zdravotnický materiál. Používali jsme noční bombardéry PO-2.“10 Vojenské dějiny uvádějí, že ruské letectvo shodilo polským povstalcům pomocí padáků 2 667 samopalů a pušek, 41 700 granátů, 3 000 000 nábojů, 113 tun denních přídělů proviantu a kolem 500 kg léků.
Během povstání byli do zásobování Varšavy zapojeni američtí a britští letci. Letečtí velitelé však zjistili, že shazování nákladů z velkých výšek je neefektivní. Vítr odnášel padáky často k německým postavením
Po boku Rudé armády bojovala 1. polská armáda pod velením generála Berlinga. Poláci se pokoušeli zaútočit na Varšavu z předmostí na západním břehu Visly, dostali se však do nesnází. Plán skončil nezdarem, když se do tohoto prostoru přesunuly tři německé divize, aby zabránily rozšíření předmostí.
Když se v srpnu Winston Churchill svého vojenského štábu ptal, proč se sovětská ofenzíva u Varšavy zastavila a zda to nebylo motivováno politickými úvahami, dostal tuto odpověď: „Němci vynakládali velké úsilí, aby tento uzlový bod svých komunikací udrželi, obklíčili a zničili ruské tankové síly, které se k tomuto městu blížily.“ Odtajnění britských dokumentů také potvrzuje, že Moskva nebyla o povstání informována. Komise jmenovaná britským generálním štábem hlásila: „Bylo politicky i vojensky nepřijatelné podnikat jakékoli podobné kroky bez souhlasu Rusů a bez součinnosti s nimi.“
V dané době byla německá vojska, kterým museli Sověti stále čelit, natolik silná, že vojenské faktory převažovaly nad politickými úvahami. Zde je nutno připomenout, že Rudá armáda v době zahájení Varšavského povstání právě končila náročnou strategickou operaci. Porazila mocné síly protivníka, sama však utrpěla značné ztráty. Zásobovací centra se od bojující armády vzdálila až na 500 kilometrů a letectvo nemělo v blízkosti fronty potřebná letiště.
Jasko-Kišiněvská operace
Z hlediska politického a strategického významu Rumunska patřila jasko-kišiněvská operace k významným tažením Rudé armády ve druhé světové válce. Útok sovětských vojsk začínal v situaci, kdy byla dokončována porážka nepřátelských sil na středním směru východní fronty a docházelo k aktivizaci národněosvobozeneckého boje lidu balkánských zemí.
Rumunsko bylo pro Německo životně důležitým zdrojem zásobování a nacisté je chtěli důrazně bránit. Pro fašistické zázemí mělo význam politický, vojenský i hospodářský. Jako německý satelit poskytovalo suroviny (především naftu) i lidské síly. Podle oficiálních rumunských a německých dokumentů dodalo Rumunsko Německu od 1939 do srpna 1944 více než 13 000 000 tun nafty. V letech 1940 - 1944 1 300 000 tun obilí, 75 000 tun masa, 125 000 tun zeleniny a ovoce a velké množství stavebního dřeva. Bylo i zdrojem lidských sil - pro podporu hitlerovského vpádu do Sovětského svazu poskytlo 16 až 18 armádních divizí.
V polovině srpna 1944 zaujímala vojska skupiny armád Südukraine pod velením generála H. Freisnera obranu na linii dlouhé 580 kilometrů. Skupina armád, která zajišťovala balkánské válčiště, se skládala ze 60 divizí. Z toho skupina armád Südukraine měla 47 divizí a 5 brigád a podporovala ji část sil 4. letecké armády a rumunský letecký sbor. Německé velení využilo četné vodní překážky a kopcovitý terén k vybudování silné obrany s rozvinutým systémem ženijních zátarasů do hloubky 80 km. Fašistická vojska byla doplněna lidmi, výzbrojí a bojovou technikou. Hitlerovské velení doufalo, že tak velká skupina vojsk a pevný obranný systém mu umožní udržet nejen Rumunsko, ale celý Balkán.
Hlavní stan sovětského velení správně ocenil vzniklou situaci a rozhodl připravit a uskutečnit strategickou operaci v prostoru Jas a Kišiněva s cílem porazit vojska skupiny armád Sudukraine, osvobodit Moldavskou SSR a vyřadit Rumunsko z války po boku Německa. Tuto operaci měly uskutečnit 2. ukrajinský front generála Malinovského a 3. ukrajinský front pod velením generála Tolbuchina.
Důležitou úlohu mělo plnit Černomořské loďstvo pod velením admirála Okťabrského. Mělo poskytovat palebnou podporu 3. ukrajinskému frontu, narušovat pobřežní komunikace nepřítele, vylodit výsadky, pomáhat vojskům při násilném přechodu řeky. Sovětským vojskům poskytli značnou pomoc pracující Moldavie. Účastnili se obnovy 58 železničních mostů, více než 700 km železničních tratí, opravy stovek automobilů, desítek tanků a děl, budování obranných zařízení a letišť. Moldavští partyzáni udržovali spojení se štáby frontů a armád, předávali jim údaje o nepříteli, narušovali jeho komunikace a ničili malé posádky.
Zvláštností připravované operace bylo, že vojska dostala za úkol nejen zlomit odpor nepřítele a rozdrtit jeho silné uskupení, ale také uskutečnit vojenské akce na území státu, jehož armáda se účastnila společně s německými vojsky války proti Sovětskému svazu. Tuto zvláštnost muselo mít sovětské velení, politické orgány, stranické a komsomolské organizace neustále na vědomí, aby zachovávali vynikající čest a přednosti sovětského vojáka osvoboditele. Vojákům se objasňovaly úkoly sovětských vojsk na území Rumunska.
Poměr sil a prostředků byl na počátku operace pro sovětská vojska výhodný. Měla převahu nad nepřítelem zvláště v tancích - 4,7:1 a v letadlech - 2,7:1. Sovětské velení využilo rostoucí možnosti ozbrojených sil k tomu, aby se na úsecích průlomu ještě zvětšila jejich převaha. To vytvářelo podmínky pro útok do velké hloubky a vyso¬kým tempem. Tato operace měla za úkol porazit velké nepřátelské uskupení, osvobodit Moldavsko a vyřadit Rumunsko z války po boku Německa. Současně směřovala k poskytnutí účinné pomoci rumunskému lidu v jeho úsilí o osvobození z fašistického jha.
Útok sovětských vojsk začal 20. srpna 1944. Po dělostřelecké přípravě a leteckém ničení nepřátelských postavení prolomila vojska 2. ukrajinského frontu již prvního dne celou taktickou hloubku obrany. Německé velení se pokoušelo postup sovětských vojsk zastavit a v jaském prostoru vrhlo do protiúderu tři pěší divize a jednu divizi tankovou. To však vývoj situace neovlivnilo. V pásmu 27. armády byla po zdolání druhého pásma obrany zasazena do průlomu 6. tanková armáda. Tankisté dokázali rychle proniknout k třetímu pásmu obrany. Pěchota, tanky a dělostřelectvo za mohutné podpory letectva si razily cestu na jih v tak mocném proudu, že už je nic nemohlo zastavit.
Večer téhož dne dokončily armády 3. ukrajinského frontu průlom hlavního pásma obrany nepřítele. Vojska frontů pronikla do hloubky 10 - 16 kilometrů. V průběhu 20. srpna ztratil nepřítel devět divizí. Zvlášť velké ztráty utrpěla rumunská vojska.
Druhý den útoku vedlo úderné uskupení 2. ukrajinského frontu boj o třetí pásmo obrany. Německé velení stáhlo k 21. srpnu k prostoru, kde úderné uskupení proniklo obrannou linií, útvary 12 divizí, mezi nimi dvě tankové. Nejúpornější boje se rozhořely na přístupech k Jasům, kde vojska nepřítele přešla třikrát do protiúderu. Do průlomu byl zasazen 18. tankový sbor. K večeru 21. srpna vojska 2. ukrajinského frontu nepřátelskou obranu definitivně rozdrtila. Zvětšila průlom na šířku 65 a do hloubky 40 kilometrů, překonala tak všechna tři obranná pásma. Současně dobyla Jasy. Úderná skupina 3. ukrajinského frontu odrazila silné protiúdery pěchoty a tanků nepřítele. Za dva dny bojů pronikla do hloubky 30 kilometrů a průlom zvětšila na 95 kilometrů.
Úspěšně plnila své úkoly i letecká armáda. Ve válečném deníku skupiny armád Südukraine bylo 21. srpna zapsáno, že v důsledku úderů sovětského letectva, jež získalo v prostoru bojové činnosti armádní skupiny absolutní nadvládu ve vzduchu, utrpěla německá i rumunská vojska velké ztráty.
K urychlení úplné porážky nepřítele nařídil hlavní stan vrchního velení večer 21. srpna frontům proniknout co možno nejdříve do prostoru Husi (jižně Kišiněva), tak dokončit obklíčení nepřátelského uskupení a otevřít cestu k hlavním ekonomickým i politickým střediskům Rumunska.
Do večera 22. srpna přeťala úderná uskupení frontů ústupové cesty nepřítele na západ. Námořníci Dunajské válečné flotily společně s výsadkovou skupinou 46. armády uskutečnili násilný přechod 11 km širokého dněsterského limanu a osvobodili město Akterman.
23. srpna rozvíjely fronty útok s cílem uzavřít kruh obklíčení a současně pokračovaly v postupu na vnější obkličovací frontě. Navečer 23. srpna dokončila vojska 2. a 3. ukrajinského frontu operační obklíčení kišiněvského uskupení nepřítele. 46. armáda 3. ukrajinského frontu dokončila v součinnosti s Dunajskou válečnou flotilou obklíčení 3. rumunské armády. Následujícího dne jednotky této armády zastavily odpor. 24. srpna osvobodila 5. úderná armáda hlavní město Moldavské SSR Kišiněv.
Pátý den byly obklíčeny hlavní síly skupiny armád Südukraine. Vojska, jež bojovala na vnější obkličovací frontě, obsadila města Roman, Bacan, Birland a pronikla k městu Tecuci. Mezi vnitřní a vnější frontou obklíčení vzniklo hluboké pásmo. Tak se vytvořily příznivé podmínky pro likvidaci obklíčeného uskupení a rychlý postup sovětských vojsk do hloubky rumunského území.
Za vedení komunistické strany začalo 23. srpna v Rumunsku protifašistické povstání. Bylo nutné poskytnout mu co nejdříve pomoc, zvýšit tempo útoku, aby hitlerovské velení nestihlo přesunout do Rumunska posily k potlačení povstání. Pokusy Německa udržet rumunského satelita v agresivním bloku, složitá vnitropolitická situace a také intriky reakčních sil vyžadovaly od sovětského velení rozhodnou činnost k co nejrychlejšímu osvobození této země.
Sovětské velení ponechalo k likvidaci obklíčeného uskupení 34 divizí a více než 50 divizí usměrnilo k postupu do nitra Rumunska. Hlavní úlohu při rozvíjení útoku na vnější frontě připadla 2. ukrajinskému frontu a podílelo se na ní i letectvo.
Velení skupiny armád Südukraine konstatovalo 5. září, že obklíčené sbory a divize armády je nutno pokládat za definitivně ztracené, a tato porážka je největší katastrofou, jakou kdy tato skupina armád prožila.
V období, kdy byla dokončována likvidace obklíčeného nepřítele, i v následujících dnech se tempo útoku sovětských vojsk na vnější frontě neustále zvyšovalo. Houževnatý odpor kladl nepřítel na přístupech k Východním Karpatům. Zbytky německých divizí, jež se zde soustředily, a také maďarské prapory využívaly horský terén, poskytující příznivé podmínky pro obranu. Sovětské jednotky, jež na tomto úseku útočily, dokázaly přes velké obtíže srazit nepřítele a Východní Karpaty překročit.
Do 29. srpna osvobodila vojska 3. ukrajinského frontu města Tulcen, Konstancu, Galati a další. K ovládnutí Konstance, hlavní námořní základny Rumunska, byl v jejím prostoru vysazen námořní i vzdušný výsadek. Sovětská vojska útočila směrem k jihu, drtila roztroušené skupiny nepřítele, a tak zabraňovala jejich stahování k Bukurešti.
Za svého postupu do nitra země navazovala sovětská vojska styk a organizovala součinnost s rumunskými svazky, které obrátily zbraně proti hitlerovcům. Sovětská vojska v době od 20. do 29. srpna úspěšně uskutečnila jasko-kišiněvskou operaci a v mimořádně krátkém čase obklíčila a zlikvidovala jedno z největších nepřátelských uskupení.
Do 3. září byly zlikvidovány i roztroušené skupiny hitlerovců. V průběhu boje od 20. srpna do 3. září zničila sovětská vojska 22 německých divizí, z toho 18, jež se dostaly do obklíčení. Byly rozdrceny téměř všechny rumunské divize, nacházející se na frontě. Do zajetí padlo 208 600 vojáků včetně 25 generálů. Zničeno bylo 490 tanků a samohybných děl, 1 500 děl, 298 letounů a 15 000 automobilů. Sovětská vojska ukořistila více než 2 000 děl, 340 tanků a samohybných děl, 18 000 automobilů, 40 letounů a mnoho jiné bojové techniky a výzbroje. Nepřítel utrpěl velké ztráty a byl nucen na rumunský úsek přesunout síly z jiných balkánských zemí.
Porážka hlavních sil skupiny armád Südukraine, která přehrazovala cesty od severovýchodu na Balkán, výrazně změnila celou vojenskopolitickou situaci na jižním křídle sovětsko-německé fronty. Výsledkem operace bylo osvobození Moldavska a Izmailské oblasti Ukrajinské SSR. Z fašistického bloku bylo vyřazeno Rumunsko, jež pak Německu vyhlásilo válku. Rozdrcení nepřítele u Jas a Kišiněva vytvořilo rozhodující podmínky pro úspěch ozbrojeného povstání rumunského lidu, který svrhl Antoneskův fašistický režim. Zhroutily se plány prosazované Churchillem na obsazení Rumunska a dalších balkánských zemí západními armádami.
Vítězství ozbrojeného povstání rumunského lidu
Tím, že sovětská vojska porazila hlavní síly skupiny armád Südukraine, ztratili hitlerovci i Antoneskova vláda svou hlavní ozbro¬jenou oporu v této oblasti. Vytvořily se příznivé vnější podmínky pro svržení fašistického režimu v Rumunsku. Rozpory v politické situaci uvnitř země stále narůstaly a vzmáhal se odpor a pobouření lidových mas proti politice hitlerovců a proti útlaku Antoneskova režimu. Protifašistické nálady se šířily nejen ve společnosti, ale i v armádě. To se projevilo ve snaze kruhů kolem panovníka a mezi představiteli buržoazně-statkářských stran odpoutat se od politiky Antoneska. Komunistická strana navázala styky s opozičními stranami a vystoupila s plánem ozbrojeného povstání. Na poradě vojenského výboru pro přípravu povstání bylo 19. srpna rozhodnuto zahájit povstání 26. srpna. Úspěšný postup sovětských vojsk umožnil zahájit povstání již 23. 8. Podle připraveného plánu a se souhlasem krále Michala došlo k uvěznění fašistické vlády. Jednotky bukurešťské posádky obsadily a chránily vládní úřady, telegraf, rozhlas a další důležité objekty před fašisty.
Pod údery vlasteneckých sil se fašistický režim zhroutil. Ani jedna jednotka rumunské armády, včetně ochranného pluku fašistického diktátora, nevystoupila na obranu vládnoucí Antoneskovy kliky.
23. srpna bylo v Bukurešti vydáno prohlášení o svržení Antoneskovy vlády a vytvoření Vlády národní jednoty. Současně byla vydána zpráva o zastavení válečných akcí proti Spojeným národům, a že Rumunsko přijímá podmínky příměří.
Když Hitler dostal zprávy o událostech v Bukurešti, nařídil povstání potlačit, krále uvěznit a vytvořit vládu s některým generálem, který by se orientoval na spojenectví s Německem. 24. srpna hitlerovci barbarsky bombardovali Bukurešť a vyhrožovali, že hlavní město úplně zničí. Přesto, že Němci měli zpočátku převahu, povstání v Bukurešti se jim potlačit nepodařilo.
V této době pokračovala sovětská vojska v likvidaci německých svazků a rychle postupovala k městu. Do Bukurešti začala přijíždět rumunská vojska z nejbližší oblasti. To umožnilo povstalcům nejen odrazit útoky Němců, ale přejít k rozhodným akcím a zneškodnit německou posádku. 29. srpna očistili od fašistických sil Bukurešť a jeho okolí; udrželi je až do příchodu sovětských vojsk.
Sovětská vláda v prohlášení zdůraznila, že sleduje cíl společně s Rumuny obnovit nezávislost jejich země osvobozením Rumunska z německého područí. Zároveň uvedla, že pokud Rumunsko zastaví vojenské akce proti sovětským vojskům a zaváže se vést společně s ním osvobozovací válku proti Německu, pak je Rudá armáda nebude odzbrojovat, ponechá jim celou výzbroj a všemi prostředky jim pomůže splnit tento úkol.
Redakce: Dr. O. Tuleškov Připravil: Ing. J. Mikš
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 505. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 7.června 2015.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz