Velká vlastenecká válka sovětského lidu

Velká vlastenecká válka sovětského lidu. Rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce fašistického Německa

IV.

Václav Šůstek

Hitlera porážka u Moskvy rozlítila tak, že sáhl k opatřením proti velení německé armády. Byl odvolán vrchní velitel pozemních vojsk von Brauchitsch a Hitler se stal vrchním velitelem pozemních vojsk. Během krátké doby odvolal velitele armádních skupin - polní maršál von Rundstedt (skupina armád Süd), polní maršál von Bock (skupina armád Mitte), polní maršál von Liebe (skupina armád Nord) a dalších více než 40 vojenských velitelů nejvyšší úrovně. Sedm jich bylo dokonce postaveno před válečný soud.

Celkový výsledek války v roce 1941 ukázal, že německá armáda nesplnila cíle podle plánu Barbarossa. Obsadila však rozsáhlé území, přičemž Sovětský svaz utrpěl obrovské ekonomické škody. Rovněž Rudá armáda měla velmi vysoké ztráty, protože nesla na svých bedrech celou tíhu boje s nacistickým válečným strojem. Současně však Německo zaznamenalo nenapravitelnou politickou porážku. Postavilo se jako agresor proti celé mírumilovné Evropě a poprvé za existenci nacistického Německa nedokázalo porazit zvoleného protivníka, ale naopak, místo bleskové války bylo účinným odporem donuceno k vleklému válečnému konfliktu. To umožnilo i ostatním protihitlerovským silám připravit se na rozhodující boj. Důsledkem sovětského válečného úspěchu a ztroskotání německých válečných plánů bylo vytvoření protihitlerovské koalice, která jako Spojené národy vznikla začátkem ledna 1942 a Sovětský svaz v ní patřil mezi nejdůležitější členy.

Vytvoření jednotné fronty států a národů v boji proti fašismu

Fašistická agrese překročila od června 1941 rámec kapitalistické soustavy a vedla ke změně mezinárodního poměru sil. Agrese Německa proti Sovětskému svazu ohrozila výsledky socialistické revoluce a zvýšila nebezpečí, že hitlerovský fašismus ovládne národy celého světa.

Zesílení fašistické agrese vyvolalo výraznou diferenciaci sil na mezinárodním poli. Na jedné straně se sjednotily země s reakčními fašistickými a profašistickými režimy, jež vyhlásily za svůj cíl dobytí světovlády, a na druhé straně okupované národy a státy usilující o národní samostatnost, nezávislost a demokratické svobody ohrožované hitlerovským fašismem.

Agresivní blok, v němž vedoucí úlohu hrály mocnosti „osy“ (Německo, Itálie, Japonsko), k zajištění svých světovládných cílů usiloval o nejrychlejší porážku Sovětského svazu a o jeho mezinárodní izolaci. Fašistické Německo ve snaze připoutat své spojence k válečnému tažení proti SSSR slíbilo Rumunsku území mezi Dněstrem a Dněprem, Finsku východní Karélii a oblast Leningradu, Maďarsku jugoslávská území a předhůří Karpat. Hlavní účastníci bloku se snažili získávat výhody na úkor jiných států a slabších partnerů bloku. Vznikající protihitlerovská koalice, jejíž základ tvořil Sovětský svaz, USA a Anglie, se sjednocovala na protifašistické platformě, spojovala nejrůznější společenské organizace a pokrokové síly kapitalistických zemí a socialistického státu. I mnozí stoupenci sblížení se zemí Sovětů kriticky hodnotili vyhlídky na úspěch ve válce. Četní britští i američtí činitelé byli přesvědčeni, že Sovětský svaz nevydrží údery wehrmachtu, jak je nevydržela Francie. Tak například 80 % expertů britského ministerstva války tvrdilo, že Rusko bude vyřazeno z války za deset dnů. Britské vládnoucí kruhy se snažily využít zápasu mezi Německem a SSSR k posílení bezpečnosti britských ostrovů a klíčových pozic impéria na Blízkém a Středním východě. Také vedoucí vojenští činitelé USA považovali za nutné vytěžit maximum z tohoto - podle jejich názoru krátkodobého - oddechu, který západním zemím poskytovala sovětsko-německá válka.

V této složité situaci musela sovětská diplomacie vyvinout mimořádné úsilí k vytvoření jednotné protifašistické fronty. 12. července 1941 byla v Moskvě podepsána sovětsko-britská dohoda o společném postupu ve válce proti Německu. Dohoda měla dva články, v nichž se obě strany zavazovaly poskytovat si ve válce proti Německu pomoc a podporu a nevyjednávat v jejím průběhu a neuzavírat s Německem příměří nebo mírovou smlouvu bez oboustranného souhlasu SSSR a Anglie. Poskytování vojenské pomoci Sovětskému svazu bylo pro Anglii spojeno s objektivními těžkostmi, její zbrojní průmysl nebyl dobudován. Odesílání válečného materiálu zdržovali někteří britští vedoucí činitelé, kteří nevěřili v síly sovětského lidu, v jeho schopnost úspěšně vést boj s agresorem.

Vztahy mezi SSSR a USA se v létě a na podzim 1941 vyvíjely v oblasti hospodářské spolupráce. Sovětská vláda 30. června předložila americké vládě seznam materiálů, které Sovětský svaz potřeboval. Vznesla také požadavek na poskytnutí úvěru na pět let. V průběhu jednání, jež se konalo v červenci a v září, uznal Roosevelt za nutné urychleně vyhovět sovětským požadavkům, neboť usoudil, že pro úspěch společné věci má boj SSSR největší význam.

Sovětský velvyslanec Umanskij a státní tajemník Welles si 2. srpna vyměnili nóty o prodloužení sovětsko-americké obchodní dohody ze 4. srpna 1934 do 6. srpna 1942 a o hospodářské pomoci USA Sovětskému svazu. Ve Wellesově nótě je uvedeno: „...vláda Spojených států se rozhodla poskytnout veškerou možnou hospodářskou pomoc k posílení Sovětského svazu v jeho boji proti ozbrojené agresi. K tomuto rozhodnutí dospěla vláda Spojených států v přesvědčení, že zesílení ozbrojeného odporu Sovětského svazu proti lupičskému útoku agresora, který ohrožuje bezpečnost a nezávislost nejen Sovětského svazu, ale všech ostatních národů, odpovídá zájmům státní obrany Spojených států.“ (Dějiny II. světové války, sv. IV., s. 160)

Prohlášení sovětské vlády o osvobozeneckých cílech SSSR ve válce bylo velmi přitažlivé. Proto se v souladu s požadavky veřejnosti svých zemí rozhodly vystoupit s prohlášením o všeobecných cílech boje proti agresi. Roosevelt a Churchill na schůzce schválili a 14. srpna 1941 zveřejnili anglo-americké prohlášení, známé jako Atlantická charta. Charta měla ve svém celku demokratický ráz a sehrála významnou úlohu v mezinárodních vztazích. Proklamuje hlavní zásady poválečného uspořádání světa, neukazuje však konkrétní cesty, jak odstranit fašistické pořádky. Nedůsledně řeší otázky práva národů na sebeurčení a současně ignoruje, jakou úlohu v úsilí o zajištění bezpečnosti může sehrát SSSR. K projednání Atlantické charty se v září 1941 konala v Londýně mezispojenecká konference, které se zúčastnili zástupci Sovětského svazu, Velké Británie, Belgie, Československa, Řecka, Polska, Holandska, Norska, Jugoslávie, Lucemburska a Svobodné Francie. Sovětská vláda vyjádřila svůj souhlas s hlavními zásadami charty a navrhla řadu závažných doplňků. Vymezila charakter války, zdůraznila agresivní cíle hitlerovského bloku. Zformulovala hlavní úkol národů a států - nejrychlejší a rozhodnou porážku agresorů a mobilizaci všech sil a prostředků k tomuto účelu. K obnovení práv národů sovětská vláda prohlásila: „Sovětský svaz obhajuje právo každého národa na státní samostatnost a územní nedotknutelnost jeho země, určovat si takové společenské zřízení a volit takovou formu vlády, jaké považuje za odpovídající a nevyhnutelné při zabezpečení hospodářského a kulturního rozkvětu své země.“ (Tamtéž, s. 161.) Sovětská vláda přiznávala všem národům právo na sebeurčení až do odtržení.

Atlantická charta a deklarace sovětské vlády měly pro vytvoření protifašistické koalice značný význam. Atlantická konference a dokumenty, které vypracovali její účastníci, napomohla k uspořádání konference SSSR, Velká Británie a USA. Ze dvoustranné schůzky Roosevelt a Churchill, konané 14. srpna 1941 v Argentině, zaslali text společného poselství představiteli Sovětského svazu - Stalinovi. Mimo jiné v něm bylo uvedeno: „Plně si uvědomujeme, jaký význam pro porážku hitlerismu má statečný a urputný odpor Sovětského svazu, a víme, že za těchto okolností musíme jednat rychle a okamžitě v této otázce - v plánování programu budoucího rozdělení našich společných zdrojů.“ Současně navrhli k tomuto účelu uspořádat konferenci.

Konference představitelů SSSR, USA a Velké Británie o válečných dodávkách Sovětskému svazu se konala 19. září až 1. října 1941 v Moskvě. V té době dokázala Rudá armáda svou schopnost čelit armádám fašistického bloku. Britská a americká vláda si uvědomovaly, že je v jejich vlastním zájmu zajistit dodávky zbraní a válečného materiálu Sovětskému svazu. Sovětská delegace informovala britské a americké zástupce o situaci na sovětsko-německé frontě, o poměru ozbrojených sil a bojové techniky SSSR a Německa a předložila seznam požadavků na období října 1941 až června 1942.

Výsledky konference byly vtěleny do protokolu, který byl podepsán 1. října. USA a Anglie se zavázaly dodávat Sovětskému svazu od října 1941 do června 1942 měsíčně 500 tanků, 400 letadel, protitanková a protiletadlová děla i jiné druhy válečného materiálu. Sovětský svaz vyjádřil ochotu dodávat Anglii a Spojeným státům suroviny, kterých měly nedostatek. Moskevská konference měla zásadní význam pro mobilizaci zdrojů států protifašistické koalice k porážce agresivního bloku. Zhatila plány hitlerovců na izolaci Sovětského svazu. Její výsledky přijala pokroková veřejnost s velkým zájmem a uspokojením.

Sovětská vláda, upevňující dobré vztahy se Spojenými státy americkými a s Velkou Británií, vyjádřila současně ochotu navázat širokou spolupráci i s dalšími zeměmi, které vyhlásily boj proti hitlerovskému Německu. Vyslovila se pro navázání styků s emigrantskými vládami okupovaných evropských zemí se sídlem v Londýně. Začátkem července 1941 byly emigrantské vlády Polska, Československa a Jugoslávie informovány o tom, že sovětská vláda je pro obnovení nezávislosti těchto zemí. Podle jejich přesvědčení je otázka charakteru státního zřízení záležitostí národů a souhlasí s tím, aby bylo v Moskvě zřízeno polské, československé a jugoslávské zastupitelství. Vlády Velké Británie a Francie po vstupu do války s Německem roku 1939 neodvolaly svůj podpis pod Mnichovskou dohodou, neprohlásily, že berou zpět uznání německé okupace Československa. Velká Británie dlouhou dobu neuznávala československou vládu v exilu. Podobný postoj zaujaly i Spojené státy.

Sovětská vláda v prvních dnech Velké vlastenecké války informovala československého prezidenta Edvarda Beneše o tomto:

„a) politický program vlády sovětské je samostatné Československo s československou národní vládou;

b) rozumí se samo sebou, že vláda sovětská nechce se míchat do vnitřních věcí československých a že o vnitřním režimu a struktuře rozhodne se československý lid;

c) pošle-li vláda československá do Moskvy svého zástupce, vláda sovětská jej ráda přijme;

d) vláda sovětská je ochotna poskytnout pomoc k organizaci vojenské jednotky československé v Sovětském svazu ... jediná podmínka je, že by operačně a vojensko-technicky jednotka podléhala vrchnímu velení ruskému ... měla by velitele československé ...“ (Tamtéž, s. 163.)

18. července 1941 byla mezi Sovětským svazem a Československou republikou podepsána dohoda, která předpokládala obnovení diplomatických styků mezi oběma zeměmi, vzájemnou pomoc proti Německu a potvrzovala souhlas sovětské vlády s vytvořením československých národních jednotek na území SSSR. Tato dohoda měla obrovský význam pro upevnění mezinárodního postavení československého státu. Prezident Beneš ve svých pamětech napsal: „Vrátili jsme se ve vztazích mezi oběma našimi státy k předmnichovské situaci a k starému přátelství. Sovětský svaz, který se od počátku stavěl proti Mnichovu a se stejnou rozhodností byl proti 15. březnu 1939, zasadil v tomto rozhodném okamžiku smrtící ránu Mnichovu a všem jeho důsledkům, neboť hned plně a rozhodně bez jakýchkoliv omezení a podmínek uznal opět republiku v jejím předmnichovském statutu.“ (E. Beneš, Paměti..., Praha 1948, s. 244.)

Jakmile se v Londýně dověděli o sovětské iniciativě, rozhodla se britská vláda navázat s československou vládou normální diplomatické styky. Klement Gottwald řekl, že zásluhou Sovětského svazu „vyšlo opět Československo na mezinárodní arénu jakožto právně uznaný samostatný státní útvar, se všemi atributy státní suverenity.“ (K. Gottwald, Spisy, sv. XI., Praha 1955, s. 307.)

Složitěji se vyvíjely sovětsko-polské vztahy. I přes problémy s polskou vládou v exilu byla na závěr sovětsko-polského jednání 30. července 1941 podepsána dohoda o obnovení diplomatických styků mezi SSSR a Polskem. Obě strany se zavazovaly poskytovat si vzájemnou pomoc ve válce proti Německu. Kromě toho sovětská vláda vyjádřila souhlas s vytvořením polské armády na území Sovětského svazu.

Sovětský svaz podporoval boj národů proti fašistickým okupantům, poskytoval veškerou možnou pomoc jugoslávskému národně-osvobozeneckému hnutí. Bratrská solidarita Sovětského svazu s národy Jugoslávie byla faktorem stmelujícím jugoslávské vlastence. To mělo velký význam v souvislosti s nepřátelským postojem západních spojenců k národněosvobozeneckému boji. Postoj Sovětského svazu v jugoslávské otázce přispíval k upevňování mezinárodní autority národně-osvobozeneckého hnutí Jugoslávců.

Sovětská vláda navázala kontakty se zástupci hnutí Svobodné Francie, jež byla jedinou legální organizací Francouzů, která bojovala na straně spojenců proti Německu. Na základě sovětsko-francouzského jednání koncem září 1941 v Londýně uznala sovětská vláda oficiálně Národní výbor Svobodné Francie a vyjádřila ochotu poskytnout Francouzům pomoc a podporu ve společném boji proti hitlerovskému Německu a jeho spojencům. Zdůraznila pevné odhodlání zajistit - po dosažení vítězství nad nepřítelem - plnou obnovu nezávislosti a velikosti Francie.

V srpnu 1941 navázala vláda Sovětského svazu diplomatické styky s emigrantskou vládou Norska a Belgie. Tak byly na začátku října 1941 položeny základy protihitlerovské koalice, nezbytné pro úspěšný boj národů proti fašistické okupaci.

Úspěchy sovětské diplomacie na mezinárodním fóru umožnil hrdinský odpor sovětského lidu a jeho armády proti nepřátelskému vpádu. Sovětský svaz celému světu ukázal, že se o osudech lidstva rozhoduje na sovětsko-německé frontě. Sovětská vláda ve snaze spojit válečné úsilí SSSR a Velké Británie v boji proti společnému nepříteli vyzvala britskou vládu, aby použila svých ozbrojených sil na západě. Stalin 18. července 1941 v poselství Churchillovi uvedl: „... strategická situace Sovětského svazu právě tak jako Velké Británie by byla podstatně lepší, kdyby byla vytvořena fronta na západě. ... Zdá se mi, že přes obtíže by mohla být vytvořena nejen v zájmu naší společné věci, ale i v zájmu Anglie samé. Nejsnadnější je vytvořit takovou frontu právě nyní, kdy jsou Hitlerovy síly upoutány na východě. (Dějiny II. světové války, sv. IV., s. 166.)

Tak byla poprvé formulována jedna z nejzávažnějších otázek mezispojeneckých vztahů - otázka druhé fronty. Téměř po celou dobu války byla zkušebním kamenem upřímnosti a skutečné ochoty spojenců poskytovat Sovětskému svazu účinnou pomoc v jeho boji proti fašistickým agresorům. Představitelé Velké Británie ze svých třídních přístupů neměli zájem na otevření druhé fronty na západě. Obávali se velkých ztrát a nákladů, které zatím nesl sovětský lid osamoceně. Anglie měla zájem především na udržení a upevnění svých pozic na Blízkém a Středním východě a v oblasti Středozemního moře. Vyhýbala se střetnutí s hlavními nepřátelskými silami, přenechávala boj proti nim Sovětskému svazu.

Důležité místo ve vztahu mezi SSSR, USA a Velkou Británií zaujímaly dodávky válečného materiálu do Sovětského svazu. Když se ukázalo, že hitlerovská blesková válka na východě ztroskotala, bylo ve Washingtonu rozhodnuto pomoc Sovětskému svazu zvýšit. Roosevelt oznámil Moskvě 30. října, že se americká vláda rozhodla poskytnout Sovětskému svazu bezúročnou půjčku ve výši jedné miliardy dolarů. 7. listopadu rozšířil platnost zákona o půjčce a pronájmu i na zbraně a válečný materiál dodávané do SSSR. Přestože Sovětský svaz nesl hlavní břemeno války, dodávky válečného materiálu dosáhly k 21. prosinci 1941 pouze čtvrtinu závazků stanovených v protokole. V prvních měsících války Německa proti SSSR byly americké a britské dodávky podstatně nižší, než bylo dohodnuto. Přesto však i tento poměrně malý objem dodávek Sovětům měl výrazný pozitivní vliv. Rozhodnutí USA a Velké Británie o pomoci Sovětskému svazu podle zákona o půjčce a pronájmu umožňoval a realizoval společný postup tří velmocí.Sovětská diplomacie pokračovala v úsilí o další upevňování vzájemných vztahů s vládami západních velmocí a o odstranění rozličných názorů a nevyřešených otázek uvnitř koalice. Ve druhé polovině prosince 1941 se odehrály významné události, které velmi ovlivnily další posílení protifašistické koalice. V první řadě – sovětská vojska u Moskvy přešla úspěšně do protiútoku a USA vstoupily po útoku Japonska na Havajské ostrovy a zničení amerického loďstva do války proti mocnostem „osy“.

Po vstupu USA a mnoha dalších zemí do druhé světové války bylo zapotřebí upřesnit (kodifikovat) vojenskou spolupráci zemí bojujících proti agresivnímu bloku. Tímto aktem byla deklarace 26 států známá jako deklarace Spojených národů, která byla podepsána 1. ledna 1942 ve Washingtonu. Mezi signatáři tohoto dokumentu byl Sovětský svaz, USA, Velká Británie, Čína, Československo, Polsko, Indie, Kanada a další země.

Úvodní část deklarace obsahovala závažnou myšlenku, že k obraně života, svobody, nezávislosti a k zachování lidských práv a spravedlnosti je nezbytně nutné vítězství nad nepřítelem (fašismem). Také další část dokumentu - nutnost mobilizovat všechny zdroje vojenské a hospodářské k boji proti fašismu - byla přijata na návrh SSSR. Deklarace obsahovala také závazky pro účastníky. V první řadě využít všech svých zdrojů ve válce proti členům paktu tří (Německo, Itálie, Japonsko) a jeho stoupencům. Dále závazek vzájemně spolupracovat a neuzavírat s nepřátelskými zeměmi separátní mír ani příměří.

Deklarace Spojených národů měla obrovský význam pro upevnění protifašistického bloku států a národů a jejich úsilí o porážku fašismu. Nová situace, jež vznikla vstupem USA do války proti bloku agresorů, vedla k uspořádání dvoustranného jednání o rozšíření vojenskopolitických svazků mezi USA a Velkou Británií. Konference se konala od 2. prosince 1941 do 14. ledna 1942 ve Washingtonu. Vypracovala společnou strategii v oblasti zbrojní výroby. V diskuzi k těmto otázkám předložila britská delegace celkový plán války, který byl schválen. Místo otevření druhé fronty v Evropě stanovila konference vpád amerických a britských vojsk do francouzské severní Afriky. Vynutily si to zájmy USA a Velké Británie, které se snažily upevnit své pozice v této části světa.

Proces vytváření jednotné fronty států a národů s rozdílným společenským zřízením proti fašismu se přes problémy pomalu dovršoval. Rozhodujícím způsobem byl ovlivněn bojem sovětského lidu a jeho ozbrojených sil, které zmařily německý plán bleskové války proti Sovětskému svazu a způsobily v zimě 1941 - 1942 agresorovi těžkou porážku. Mezinárodní autorita sovětského státu výrazně vzrostla. K vytvoření protifašistické koalice výrazně přispěly národy Velké Británie, USA a dalších zemí. Tak vznikl blok států s rozdílným společenským zřízením ke společné obraně světové civilizace před zničením, které jí hrozilo od nejreakčnějšího oddílu imperialismu, od fašismu.

Ztroskotání pokusu o rozšíření fašistického bloku

Hlavním zahraničněpolitickým cílem fašistického Německa a jeho spojenců bylo zajištění co nejrychlejší porážky Sovětského svazu. Za jednu z rozhodujících podmínek k dosažen tohoto cíle považovaly fašistické státy rozšíření svého bloku a mezinárodní izolaci SSSR. Velení třetí říše se snažilo přimět své evropské partnery ke zvýšení jejich vojenského a hospodářského přínosu v boji proti Sovětskému svazu. Současně usilovalo o zatažení Japonska, Turecka, Bulharska, Iránu i Afghánistánu do této války.

Válku Sovětskému svazu vypověděly Rumunsko, Maďarsko a Finsko. K nim se připojily také loutkové vlády Slovenska a Chorvatska, které dosadili k moci hitlerovci. Japonsko a Španělsko, jež formálně zachovávaly neutralitu, s Německem spolupracovaly. Hitlerovskými spojenci byly také vlády Bulharska a vichystické Francie. Německé vedení se snažilo zatáhnout Japonsko do protisovětského tažení. Japonská vláda dostala 30. června 1941 oficiální žádost, aby Japonsko vstoupilo do války se Sovětským svazem. Ve snaze využít příznivé situace k útoku na východní oblasti Sovětského svazu pečlivě maskovali řadu přípravných patření. Teprve hrdinství, které prokázala Rudá armáda v průběhu strategické obrany, donutilo japonské militaristy odložit útok na SSSR.

Zvlášť nebezpečně se vyvíjela situace v Iránu. Země byla zaplavena stovkami německých důstojníků převlečených do civilu. V červnu se zde objevil šéf zpravodajské služby wehrmachtu W. Canaris. V severních oblastech Iránu, hraničících se Sovětským svazem, zřizovali hitlerovci skladiště zbraní a výbušnin. Kromě toho se zde vytvářely záškodnické a teroristické skupiny, jež měly být přesunuty do Sovětského svazu. Sovětská vláda se snažila diplomatickými prostředky zabránit zatažení Iránu do fašistického bloku.

8. září 1941 byla podepsána v Teheránu dohoda, která položila základ anglo-sovětsko-íránské spolupráce po dobu války. Iránská vláda se zavázala vypovědět ze země německé, italské, rumunské a maďarské mise, nestrpět žádné akce, které by poškozovaly boj Sovětského svazu a Velké Británie proti fašistickému Německu a pomáhat při přepravě vojenských nákladů spojenců íránským územím. Dobyvačné úmysly Německa v Afghánistánu, zemi hraničící se Sovětským svazem, ohrožovaly zájmy Anglie i Afghánistánu samotného. Vlády Sovětského svazu a Velké Británie se obrátily v říjnu 1941 na afghánskou vládu, aby zamezila podvratné činnosti německé a italské agentury. Vláda s tím vyslovila souhlas a Němce i Italy ze země vypověděla. Nejvyšší zastupitelský orgán země schválil v listopadu 1941 politiku přísné neutrality Afghánistánu.

Vládu Sovětského svazu znepokojoval postoj Turecka. Jeho politické a obchodní styky s Německem se i v polovině roku 1941 rozšiřovaly. 18. června 1941 byla v Ankaře podepsána německo-turecká smlouva o přátelství a neútočení. Turečtí státníci se snažili využít těžké situace Sovětského svazu ke svým agresivním cílům. Společnými diplomatickými akcemi SSSR a Velké Británie se podařilo oslabit aktivitu profašistických kruhů Turecka. Ztroskotání fašistického plánu bleskové války, a porážka německých vojsk u Moskvy odradily tureckou vládu, třeba jen dočasně, od dalšího sbližování s Německem. V prosinci 1941 potvrdilo Turecko svou neutralitu.

Tak se Sovětskému svazu a Velké Británii podařilo společným úsilím značně zlepšit politickou situaci na Blízkém a Středím východě. Hitlerovské agentuře v Iránu a Afghánistánu byla zasazena vážná rána. Činnost profašistických kruhů v Turecku zeslábla. Hlavním výsledkem společného úsilí vlád Sovětského svazu a Velké Británie bylo odvrácení nebezpečí útoku na Sovětský svaz na jeho jižních hranicích.Pokusy Německa rozšířit svůj blok získáním dalších nových států neměl úspěch, neboť tomu svými akcemi včas čelily sovětská a britská vláda i USA. Nakonec se ani Japonsko jako účastník paktu tří („osy“) k útoku na SSSR neodhodlalo. Jistě působila i porážka z roku 1939, kterou japonská armáda utrpěla od sovětských a mongolských vojsk v bitvě na Chalchin golu.

Protifašistická koalice se v tomto období rozšiřovala a mohutněla. Koncem dubna 1942 zahrnovala již 29 států. Vytvořením svazku národů a států, jež se postavily proti fašistické agresi, mělo velký význam pro celý vývoj světové politiky a mezinárodních vztahů za války. Sjednocením největších států světa s obrovským lidským i materiálním potenciálem v protifašistické koalici jasně předurčovalo nevyhnutelnou porážku fašistů.

Bitva u Stalingradu

Stalingrad byl významným průmyslovým střediskem se šesti sty tisíci obyvatel a byl klíčovou křižovatkou, spojující centrální oblasti Ruska s Kavkazem. Po Volze se z Baku dopravovala zejména nafta pro potřeby průmyslu a zásobování armády. Německé vrchní velení vědělo, že bez dobytí Stalingradu nebude moci ovládnout celý Kavkaz. Očekávaný úspěch bitvy znamenal naftu pro fašistické Německo, možnost spojení s tureckými ozbrojenými silami, možnost odříznutí transsibiřské magistrály, která umožňovala udržovat pozemní styk s britskými a americkými spojenci, i lákavou vyhlídku na případný postup wehrmachtu do Iránu a Indie.

Němci plánovali úder na Stalingrad s cílem zabezpečit levé křídlo uskupení, jež sledovalo hlavní cíl - obsazení Baku. Během těchto bitev získával útok na Stalingrad charakter hlavního směru útoku německých vojsk. Proto dokonce nepřítel přemisťoval vojska z kavkazského směru (mimo jiné 4. tankovou armádu) na směr stalingradský. Hluboký německý klín do území až k Volze by znamenal, že země bude rozdělena na dvě izolované části. Proto přijímalo sovětské velení řadu opatření k obraně Stalingradu. V této bitvě došlo opět k nasazení velkého počtu lidí a techniky. Jen na německé straně se jí zúčastnilo kolem milionu vojáků a důstojníků, 675 tanků, více než 10 000 děl a minometů a 1 216 letadel. Na sovětské straně se ve všech fázích bojů do bitvy zapojilo více než milion lidí, 15 500 děl a minometů, 1463 tanků a 1 350 bojových letadel.

Bitva u Stalingradu trvala déle než šest měsíců - od 17. července 1942 do 2. února 1943 - a odehrávala se na rozloze přes 200 000 km a na frontě dlouhé 500 až 900 km. V obranných bojích od července do listopadu 1942 odrazila sovětská vojska nápor nepřítele, vyčerpala jeho úderná uskupení a potom zahájila protiútok - jedinečný svým zámyslem i provedením, v němž hlavní síly těchto německých uskupení rozdrtila.

Obranné období bitvy na Volze trvalo čtyři měsíce. V jeho průběhu uskutečnila Rudá armáda na stalingradském směru postupně dvě strategické operace. První operaci prováděla na přístupech ke Stalingradu od 17. července do 12. září 1942 vojska Stalingradského a Jihovýchodního frontu. V jejím průběhu bylo vyčerpáno hlavní úderné uskupení wehrmachtu na sovětsko-německé frontě a zmařeny plány Němců na dobytí Stalingradu z chodu. V prudkých obranných bojích, jež se rozpoutaly ve velkém ohbí Donu a později na stalingradských obranných pásmech, ochromila sovětská vojska útočnou sílu nepřítele a udržela hrdinné město, i když se fašistům podařilo probít severně od Stalingradu až k Volze a proniknout k jeho předměstím. V úporných bojích na přístupech k městu byla bránící se sovětská vojska pod náporem nepřítele nucena vyklidit území přes 30 000 km2 a ustoupit do hloubky asi 150 km. Němci okupovali 14 okresů Stalingradské oblasti.

Druhá strategická operace sovětských vojsk zahrnovala obranné boje Jihovýchodního frontu přímo ve Stalingradu a jižně od města a dílčí útočné operace severně od města s úkolem uhájit Stalingrad. Hlavní úderné uskupení nepřítele, jež operovalo v pásmu 62. armády Stalingradského frontu, tvořilo k 9. říjnu osm divizí, které měly 90 000 vojáků, 2 300 děl a minometů a 300 tanků. Jejich činnost podporovalo asi 1 000 bojových letounů. Těmto nepřátelským silám čelila na čáře Rynsk - sídliště traktorového závodu - závodu Barikády - Rudý říjen - svahy Mamajovy mohyly 62. armáda. Celkem to bylo 55 000 lidí, 1 400 děl a minometů a 80 tanků. Podporovalo je 190 letadel. Nepřítel měl tedy 1,7 x více vojáků, děl a minometů než sovětská vojska. V tancích měl převahu 3,6násobnou a více než pětinásobek letadel.

25. srpna vyhlásilo vedení města stav obležení. Většina civilního obyvatelstva byla za stálého bombardování a při nemalých ztrátách na životech evakuována na druhý břeh Volhy. Týkalo se to žen, dětí a starců. Muži zůstali. Pokud nepracovali v továrnách a zařízeních určených pro obranu města, byli povoláni do zbraně v dělnických milicích. 3. října se konalo plenární zasedání stalingradského oblastního výboru. Byla na něm schválena výzva k obráncům města - ustupovat není kam, vytvořit z města nedobytnou pevnost.

Druhá strategická operace sovětských vojsk zahrnovala obranné boje Stalingradského frontu přímo ve Stalingradu i jižně od města a dílčí útočné operace frontu severně od města. Cílem bylo uhájit město a připravit podmínky pro přechod Rudé armády do protiútoku. Touto operací, jež trvala do 18. listopadu, splnila sovětská vojska hlavní úkol, který jim uložilo vrchní velení. Za nerovných podmínek výrazné převahy agresora začaly boje o traktorový závod a o závody Barikády a Rudý říjen. Trvaly až do 18. listopadu. Stalingradský průmysl vyráběl či opravoval tanky T-34, kanóny, minomety a také kaťuše; to vše včetně nábojů a podobně. Byl to kolektiv 150 000 pracovníků. Jen za dvacet srpnových dní se v traktorovém závodě vyrobilo řádově 240 tanků T-34. (Dějiny II. světové války sv. V., s. 148.) 15. října se hitlerovcům podařilo obsadit Stalingradský traktorový závod a na úzkém dvou a půlkilometrovém úseku proniknout k Volze.

Situace 62. armády se zkomplikovala. Část jejích sil na sever od závodu byla odříznuta. Hrdinný boj však pokračoval. Celý měsíc se odehrávaly těžké pouliční boje o každý blok domů, o každý dům, o každý metr půdy před Volhou. 11. listopadu podnikli Němci poslední pokus o dobytí města. Toho dne se jim podařilo obsadit jižní část závodu Barikády a na úzkém pruhu dosáhli i zde břeh Volhy. Bojující vojska Čujkovovy armády byla rozdělena na tři části. Hlavní síly armády pevně bránily území závodu Rudý říjen a úzkou pobřežní část města až k Carici. Skupina plukovníka Goročkova zaujímala prostor Rynku a Spartakovky. Divize plukovníka Ljudnikova bránila východní část závodu Barikády. Němcům se nepodařilo zmocnit se celého města. Hlavní nepřátelské uskupení operující v prostoru Stalingradu utrpělo tak velké ztráty, že bylo nuceno definitivně přejít do obrany. 18. listopadu 1942 skončilo obranné období stalingradské bitvy. Město bylo udrženo, nepřítel svého cíle nedosáhl. V krvavých bojích na přístupech ke Stalingradu a v městě samém se útočné možnosti Němců vyčerpaly. Rozmístění útočících vojsk 6. armády generála Pauluse vytvářelo příhodné podmínky pro jejich obklíčení.

Historický význam hrdinství obránců Stalingradu spočívá v tom, že na březích Volhy bylo definitivně zastaveno agresorovo válečné tažení, jež začalo v roce 1939. Nevídanou vytrvalostí a houževnatostí v obraně hrdinného města na Volze přispěly sovětské ozbrojené síly k dosažení zásadního obratu ve válce. Úspěchy obrany města na Volze svědčily o nezdolné síle Rudé armády, což byl výsledek práce a úsilí sovětských lidí vedených stranou.

Obklíčení německých vojsk u Stalingradu a jejich likvidace

Dvě stě dní a nocí zuřila na obrovském území mezi Volhou a Donem stalingradská bitva. Dějiny dosud nepoznaly tak obrovskou bitvu, která by se vyznačovala tak urputným bojem a měla tak dalekosáhlé následky. Stručný zámysl operace vycházel z možnosti obklíčit a zničit velké uskupení německých vojsk ve Stalingradě. Na obě nepřátelská křídla byly vedenu hluboké údery, které vyřadily další německé útvary a zcela zneškodnily německé spojence Maďary a Rumuny.

Strategická útočná operace sovětských ozbrojených sil k obklíčení a rozdrcení fašistických vojsk u Stalingradu trvala od 19. listopadu 1942 do 2. února 1943. Byla připravována v podmínkách, kdy sovětské zázemí již dokázalo zásobovat bojující armádu vším potřebným, kdy vedení Sovětského svazu dokázalo vytvořit strategické zálohy, velitelé získali zkušenosti a vojáci se zocelili v bojích.

Útvary a svazky Jihozápadního a Donského frontu zaujaly před svítáním 19. listopadu výchozí postavení. I přes nepříznivé povětrnostní podmínky začala podle plánu salvou z raketometů osmdesátiminutová dělostřelecká příprava. Po přenesení palby do hloubky nepřátelské obrany vyrazila útočící pěchota a tanky 5. tankové a 21. vševojskové armády a úderného uskupení 65. armády. Spolu se střeleckými svazky dokončily tyto sbory průlom obrany rumunské armády (na křídlech německého uskupení) a pronikly do operačního prostoru. Bitevní letectvo, jež působilo v malých skupinách, uskutečnilo v první den útoku 106 vzletů k umlčení jednotlivých cílů.

Vojska Jihozápadního frontu pokračovala v útoku. Úspěšně si počínal 26. tankový sbor a 4. tankový sbor, které postoupily v boji o 20 - 25 km. 26. tankový sbor generála Rodina pronikl do nepřátelského postavení 20. listopadu a zničil štáb 5. rumunského armádního sboru. První den útoku dosáhla největšího úspěchu vojska úderného uskupení Jihozápadního frontu. Obrana 3. rumunské armády byla prolomena na dvou místech jihozápadně od Serafimoviče a v prostoru Kletské. 2. a 4. rumunský armádní sbor byly rozdrceny a jejich zbytky spolu s 6. armádním sborem (v prostoru Raspopinské) byly obchváceny z boků.

20. listopadu přešla do útoku vojska Stalingradského frontu. Tato zpráva silně znepokojila německé velení. Úder sovětských vojsk z prostoru jižně Stalingradu pro ně byl zcela neočekávaný. Teprve nyní si vedoucí činitelé wehrmachtu uvědomili, jak vážné nebezpečí hrozí uskupení vojsk bojujících v prostoru Stalingradu. Velení německého vojska začalo být jasné, že ani velitel skupiny armád B, ani velitel 6. armády nebudou s to zabránit obklíčení. Útok Stalingradského frontu začal za nepříznivých povětrnostních podmínek. Velitel frontu několikrát odložil zahájení dělostřelecké přípravy. Po ní zaútočila vojska 57. a 51. armády na nepřítele. Za několik hodin prolomily střelecké divize těchto armád obranu 4. rumunské armády. Kolem poledne byly v pásmu útoku úderného uskupení Stalingradského frontu vytvořeny podmínky k zasazení do průlomu rychlých svazků. 4. mechanizovaný sbor generála Volského vstoupil do boje v pásmu 51. armády. Postoupil o 40 km a 21. listopadu obsadil Zety, překonávaje při tom odpor roztříštěných nepřátelských jednotek. 4. jezdecký sbor generála Šapkina byl zasazen do průlomu hned za 4. mechanizovaným sborem. Druhý den dobyl nádraží a obec Abganěrovo a zabezpečoval vojska úderného uskupení od jihu.

V prvních dnech útoku dosáhla vojska frontu velkého úspěchu. 3. a 4. rumunská armáda utrpěly těžkou porážku, sovětská vojska obešla křídla 6. polní a 4. tankové armády Němců. Začal se také rýsovat hluboký obchvat uskupení rumunských vojsk v prostoru Raspopinské. Současně vojska 1. gardové a 5. tankové armády Jihozápadního frontu a 51. armády Stalingradského frontu s úspěchem vytvářela vnější obkličovací frontu.

V souvislosti s hlubokým vklíněním úderných uskupení Jihozápadního a Stalingradského frontu do operační hloubky fašistických armád se v Hitlerově hlavním stanu začalo hledat východisko z této situace. Po projednání různých variant bylo rozhodnuto přesunout ke Stalingradu ze severního Kavkazu dvě tankové divize. 6. armáda dostala rozkaz zůstat na místě a Hitler kategoricky prohlásil: „Od Volhy se nehnu, od Volhy neustoupím!“ (Dějiny II. Světové války sv. VI., s. 56)

Úspěšně pokračoval útok sovětských vojsk, 26. a 4. tankový sbor Jihozápadního frontu pronikly 21. listopadu k Manojlimu. Zde se stočily na východ a nejkratší cestou zamířily k Donu, do prostoru Kalače. Protiútoky 24. německé tankové divize nedokázaly zastavit postup 4. tankového a jezdeckého sboru. Předsunuté jednotky 4. tankového sboru se blížily ke Golubinskému. Toho dne se štáb 6. německé armády místo plánovitého přesunu dal na panický útěk. (Tamtéž, s. 56.)

V té době postupoval 26. tankový sbor ke Kalači na Donu. Včasné proniknutí jeho jednotek do týlu nepřítele značně záviselo na rychlém obsazení přepraviště přes Don v daném prostoru. Velitel sboru vyslal předsunutý odřad k ovládnutí mostu. Když odřad získal informace, že most přes Don u města byl vyhozen, pomohli místní občané, kteří odřad zavedli k druhému mostu severozápadně od města. Po zneškodnění německé stráže u mostu zaujal odřad kruhovou obranu. Pokusy nepřítele most znovu ovládnout ztroskotaly. Do večera se k mostu probily tanky 19. tankové brigády. Obsazení neporušeného mostu umožnilo svazkům 26. a později 4. tankového sboru rychle překonat Don. Druhý den obsadily jednotky 26. tankového sboru po tuhých bojích Kalač.

Zatímco rychlé svazky Jihozápadního frontu bojovaly o přepraviště na Donu, blížily se jim vstříc brigády 4. mechanizovaného sboru Stalingradského frontu. 21. listopadu obsadily důležité opěrné body na cestě k Sovětské, kde rozbily štáb 4. německé tankové armády. Vzdálenost mezi čelními svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu se do večera 21. listopadu zkrátila na 80 km. K dokončení obklíčení nepřítele bylo třeba v nejkratší době přetnout poslední komunikaci 6. německé armády. Ke splnění tohoto úkolu bylo nutno, aby 26. tankový sbor vyslal přes Don své hlavní síly. 8. jezdecký sbor měl pokračovat v útoku směrem na Oblinskou a 1. tankový sbor měl dobýt železniční stanici Suravikino.Vojska všech tří frontů pokračovala v útoku. 4. mechanizovaný sbor útočil úspěšně směrem na severozápad. Jeho předsunuté svazky pronikly toho dne do Sovětské. Vzdálenost mezi rychlými svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu se zmenšila na 10 - 12 km.

Naděje 6. německé armády, že se podaří zabránit katastrofě, se rozplynuly. 23. listopadu podal generál Paulus rádiem do štábu skupiny armád B hlášení, v němž mimo jiné uvedl, že armáda je obklíčena, zásoby pohonných hmot jsou téměř u konce, stav munice je kritický a potraviny vydrží jenom na několik dní. Zároveň požádal, aby mu pro případ, že se nepodaří zorganizovat kruhovou obranu, byla ponechána volná ruka. Připouštěl totiž, že ho situace může donutit ke stažení vojsk ze Stalingradu i ze severních úseků fronty a spojit se se 4. tankovou armádou. Jako odpověď přišel z Hitlerova hlavního stanu rozkaz, ve kterém byla myšlenka na únik z obklíčení kategoricky odmítnuta. Veliteli 6. armády se doporučovalo, aby se z Nižněčirské hned přesunul se svým štábem do Stalingradu, tam organizoval kruhovou obranu a čekal na pomoc zvenčí.

Operace k obklíčení nepřítele byla úspěšně dokončena 23. listopadu, kdy 45. tanková brigáda ze 4. tankového sboru pronikla k Sovětskému a spojila se zde s 3. mechanizovanou brigádou. Rychlé svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu proniknutím do prostoru Kalače, Sovětské a Marinovky dokončily operační obklíčení obrovského uskupení německých vojsk. V kotli se ocitlo 23 divizí a přes 160 samostatných útvarů, jež byly součástí 6. polní a částečně 4. tankové německé armády. Vnější obkličovací fronta od Rybného k Umancevu měřila přes 450 km. Maximální vzdálenost mezi vnitřní a vnější obkličovací frontou v pásmu Jihozápadního frontu se pohybovala kolem sta kilometrů. V pásmu Stalingradského frontu mezi 20 až 80 kilometry.

K tomu, aby bylo možno zlikvidovat obklíčené uskupení, bylo nezbytné vytvořit stabilnější obkličovací frontu a posunout ji na západ, aby nepřátelská vojska byla spolehlivě izolována od možné pomoci zvenčí. Ve dnech 24. - 30. listopadu pokračovala sovětská vojska v útoku. Překonávala houževnatý odpor nepřítele a svírala stále pevněji obkličovací kruh. Do 30. listopadu se území obsazené obklíčeným nepřítelem zmenšilo téměř na polovinu. Od severu k jihu měřilo 30 - 40 km a od západu na východ 70 - 80 km. Vojskům Jihozápadního, Donského a Stalingradského frontu se tak podařilo v krátké době obklíčit velké uskupení nepřátelských vojsk. Tím skončila první etapa sovětského protiútoku.

Po dokončení obkličovací operace začaly přípravy k útočné operaci na středním toku Donu. V souvislosti s přípravou nové operace nazvané Saturn bylo nutné v co nejkratší době dokončit likvidaci obklíčeného nepřátelského uskupení. Průzkum ukázal, že německé velení soustřeďuje v prostoru Termosina a Kotělnikovského velké síly, přesunované z Francie, ale i z některých úseků sovětsko-německé fronty, a připravuje se k vyproštění své 6. armády. To vedlo ke změně poměru sil ve prospěch nepřítele. Hitlerův hlavní stan rozhodl ponechat 6. armádu ve Stalingradu. Göringovo rezolutní prohlášení, že německá luftwaffe plně zajistí zásobování obklíčené skupiny, a Keitelovo i Jodlovo stanovisko neustupovat od Volhy podpořilo dřívější Hitlerovo rozhodnutí. Prohlásil, že vojska tam v případě potřeby budou celou zimu a budou vyproštěna při jarním útoku. Zároveň však Hitler vyslovil souhlas s návrhem urychlené přípravy operace k vyproštění obklíčených vojsk.

Německé velení k dosažení příznivých podmínek pro organizaci protiúderu vytvořilo v pásmu od Vešenské k řece Manyč novou skupinu armád Don. Do jejího čela byl postaven polní maršál von Manstein. Velitel skupiny armád Don se rozhodl, že vyprošťovací akci zahájí kotělnikovské uskupení. Přímým řízením operace byl pověřen velitel 4. tankové armády generál Hoth. Vedle svazků 4. tankové armády, které se nacházely v prostoru Kotělnikovského, byly do úderného uskupení přeřazeny divize přesunuté z Francie, ze Severního Kavkazu, od Voroněže, Orla a značné posily z Německa. V době zahájení protiúderu mělo toto uskupení 3 tankové, 1 motorizovanou, 6 pěších a 2 jezdecké divize a podporovala je 2. polní divize letectva, dále řada jednotek a útvarů ze zálohy vrchního velitelství, včetně tankového praporu vybaveného tanky typu Tiger. Ty měly stomilimetrový pancíř a kanón 88 mm. Byly použity na sovětsko-německé frontě poprvé. Boky úderného uskupení zabezpečovala rumunská vojska.

12. prosince udeřily německé tankové divize na úzký úsek fronty podél železnice Tichoreck-Stalingrad. Na jejich křídlech útočily jezdecké a pěší útvary. Tankovým divizím se podařilo prolomit obranu sovětských vojsk a do příštího dne proniknout do prostoru Verchněkumského. Pokusy zastavit nepřátelský postup na úseku 51. armády zasazením 13. tankového sboru neměly úspěch. Nepřítel dále stupňoval sílu úderu, aby se probil k obklíčenému uskupení. Aktivním zásahem 4. mechanizovaného sboru do boje byl postup nepřátelských vojsk dočasně zastaven. Situace v pásmu 51. armády však zůstávala těžká. Všechny její zálohy byly již vyčerpány, situaci mohly zachránit jen nové posily.

Manstein před příchodem 2. gardové armády generála Malinovského vrhl na úzký úsek frontu proti 4. mechanizovanému sboru a dalším jednotkám poslední zálohy, mimo jiné 17. tankovou divizi. Za obrovských ztrát pronikl nepřítel 19. prosince k řece Myškově, kde se rozpoutaly rozhořčené boje. Sovětská vojska neuvěřitelným úsilím a za cenu obrovských ztrát čelila téměř sedm dnů nepřátelské přesile. Své postavení ubránila a umožnila tím příchod čelních jednotek 2. gardové armády na bojiště. Zatímco sovětská vojska sváděla obranné boje s nepřátelskou přesilou, rozvinuly se hlavní síly 2. gardové armády podél severního břehu Myškovy. Právě zde se odehrály rozhodující boje, které určily konec dalšímu postupu nepřátelských vojsk a zhatily tak plány vrchního velení wehrmachtu na vyproštění 6. armády z obklíčení. Vznikly podmínky pro definitivní zničení obklíčených německých vojsk.

Významné místo v prosincových bojích zaujímá operace Malý Saturn. V jejím průběhu způsobila vojska Jihozápadního a levého křídla Voroněžského frontu nepříteli další těžkou porážku a rozšířila protiútok zahájený v prosinci u Stalingradu. Touto operací byla nepřátelská obrana prolomena na úseku širokém 340 kilometrů a rozdrceny hlavní síly 8. italské armády, operační skupiny Hollidt a zbytků 3. rumunské armády. Celkem bylo zničeno pět divizí a tři brigády italských vojsk, rozdrceno 5 rumunských a jedna německá divize a způsobeny těžké ztráty čtyřem pěším a dvěma tankovým německým divizím. (Tamtéž, s. 71.)

Velkých úspěchů v prosincových bojích dosáhla vojska Stalingradského frontu, jež způsobila těžkou porážku kotělnikovskému uskupení nepřítele a zatlačila je za řeku Manyč. Vzdálenost, jež dělila stalingradské uskupení nepřítele od vnějšího obklíčení, se zvětšila na 200 až 250 km.

Vítězné dovršení stalingradské bitvy

Závěrečnou etapou boje u Stalingradu, jež trvala od 10. ledna do 2. února 1943, byla operace Kruh, jejímž cílem byla definitivní likvidace obklíčené 6. německé armády. Operace byla svěřena Donskému frontu pod velením generála Rokossovského. V době zahájení operace měl Donský front 39 střeleckých divizí, 7 leteckých divizí, 45 dělostřeleckých a minometných pluků, 10 raketometných pluků, 5 tankových brigád, 14 tankových pluků a 17 protiletadlových dělostřeleckých pluků. Tyto svazky a útvary měly však nízké stavy. Sovětskému velení se nepodařilo dosáhnout početní převahy nad nepřítelem. Převahu však měl Donský front v dělostřelectvu ( 1,7:1) a v letectvu (3:1).

Ve snaze vyhnout se zbytečnému krveprolití předložilo sovětské velení 8. ledna velení obklíčených vojsk návrh na zastavení nesmyslného odporu a kapitulaci. Hitler a velení wehrmachtu tento humánní návrh odmítlo a předurčili tak obklíčené vojáky k téměř jisté smrti. 10. ledna 1943 přešla vojska Donského frontu po dělostřelecké a letecké přípravě k útoku. Dělostřelectvo podporovalo útok pěchoty a tanků soustřeďováním palby na nejdůležitější objekty německé obrany. Na mnoha úsecích byla německá obrana prolomena a první den postoupila vojska o 6 - 8 km. 17. ledna stanula vojska Donského frontu na čáře Bolšaja Rossočka - Gončarov - Voropanovo.

Délka obkličovací fronty se zmenšila z 1 400 km na 600 km. Zvláště citlivá pro 6. armádu byla ztráta letiště, z něhož byla v podstatě zásobována obklíčená vojska. Velitel 6. armády hlásil 24. ledna vrchnímu velitelství branné moci: „Další odpor nemá smysl. Zhroucení obrany již nelze odvrátit. V zájmu zachování životů zbývajících vojáků žádáme snažně o povolení okamžité kapitulace.“ I tato žádost byla odmítnuta. 26. ledna došlo v prostoru Rudý říjen a na Mamajevově mohyle k historickému setkání 21. a 62. armády. Německá vojska byla rozdělena na jižní skupinu (ve střední části města; zbytky devíti divizí) a severní skupinu v prostoru závodu Barikády a traktorového závodu (zbytky dvanácti divizí). Od 27. do 31. ledna pokračovaly boje k likvidaci nepřítele. Velení 6. armády neustále snižovalo normy spotřeby. Paulus později dosvědčil, že v posledních dnech před kapitulací dostávali všichni generálové 150 a vojáci 50 gramů chleba denně.

31. ledna dostal generál Paulus telegram, který mu sděloval, že ho Hitler povýšil na polního maršála. „Znamená to zřejmě příkaz k sebevraždě^ řekl Paulus, „ale tu radost mu neudělám.“ (A. Axell, Válka a Stalin, s. 105.) 31. ledna zastavila odpor jižní skupina v čele s maršálem Paulusem. Severní uskupení hitlerovců se stále ještě zoufale bránilo. Když byl zajatý Paulus požádán, aby vojskům nařídil zastavit odpor, odmítl to, že válečný zajatec na to právo nemá. Velení Donského frontu vydalo vojskům rozkaz, aby zlomila nepřátelský odpor silou zbraní. 1. února od 8 hodin se na postavení německých vojsk valila lavina ohně a železa. Jakmile palebný orkán utichl, začaly úžlabinami a křovisky pronikat k postavení sovětských vojsk řady německých vojáků a důstojníků se zdviženýma rukama. Zbytky nepřátelských vojsk se vzdávaly do zajetí. Příštího dne zazněly poslední výstřely historické bitvy na Volze.V průběhu obrovské bitvy, jež trvala dvě stě dní a nocí, ztratil fašistický blok čtvrtinu sil, které působily na sovětsko-německé frontě. Rozdrceny byly 6. polní a 4. tanková armáda, rumunská 3. a 4. armáda a italská 8. armáda. Celkové ztráty nepřítele na mrtvých, raněných a zajatých či nezvěstných dosáhly přes půl druhého milionu vojáků. Německé ztráty zahrnovaly přes 3 000 tanků, téměř 4 400 letounů a přes 12 000 děl.

Podobně vysoké ztráty byly i na sovětské straně. Rudá armáda ztratila 1,1 milionu mužů. Rozsah materiální ztráty u Stalingradu si lze jen stěží představit. Západní vědecký pracovník Dr. Philip Morrison odhadl, že by se rozsah škod ve Stalingradu a v okolních městech i osadách mohl přirovnat k účinku více než jednoho sta atomových pum, jaké srovnaly se zemí Hirošimu.

Vítězství Rudé armády u Stalingradu vysoko pozvedlo politickou i vojenskou prestiž země socialismu a bylo jedním z rozhodujících faktorů, které posílily protihitlerovskou koalici a sjednotily všechny svobodymilovné národy.

Bitva u Kurska

U Kurska se odehrálo další gigantické střetnutí sovětských a fašistických armád, které dále rozhodlo o uchopení strategické iniciativy Rudou armádou k vyhnání okupantů a k porážce fašistů.

V důsledku bojů, které probíhaly v zimě 1942 - 43, se vytvořila linie fronty, která vstoupila do dějin jako kurský oblouk či kurský výběžek. Byla to oblast o rozloze více jak 65 000 km2, obsazená sovětskými vojsky, a na jejích okrajích byly mohutné německé síly.

Německé velení v úsilí změnit nepříznivý vývoj událostí zpracovalo operační plán Zitadelle, jenž měl pomocí tankových kleští zde likvidovat sovětské armády a pokračovat dále v útoku na Moskvu a Leningrad. K operaci Zitadelle byla povolána vybraná vojska wehrmachtu a nejzkušenější velitelé von Manstein a von Kluge. Na kurském Němci soustředili obrovské síly: 50 divizí (z toho 16 tankových a motorizovaných), 3 samostatné tankové prapory a osm oddílů samohybných děl. To bylo asi 70 % tankových, 30 % motorizovaných a přes 20 % pěších divizí z celkového počtu svazků na sovětsko-německé frontě. Bylo zde nasazeno 65 % všech bojových letounů luftwaffe na východní frontě. Představovalo to 2 700 tanků, 2 000 letounů a 10 000 děl.

Hitlerovci vkládali velké naděje do nové bojové techniky, do tanků typu Tiger a Panther, do samohybných děl typu Ferdinand a do letounů FW 190A. Byli přesvědčeni, že nové zbraně wehrmachtu předstihují sovětskou techniku a zajistí Němcům vítězství. Keitel 5. června 1943 v Hitlerově hlavním stanu prohlásil: „Takový zbrojní potenciál Německa, taková výzbroj nejen že nahrazují materiální ztráty, jež jsme utrpěli za známých okolností, ale zajišťují i takovou úroveň vyzbrojení německé armády, která předstihne všechno, co dosud existovalo.“ (Dějiny II. světové války, sv. VII., s. 110.)

Polní maršál von Kluge v telegramu generálnímu štábu pozemních vojsk 18. června 1943 označil rozhodnutí o útoku podle plánu Zitadelle za nejlepší možné: „Tímto útokem sevřeme nepřítele do kleští. Útok sám bude mít rychlý spád, neboť obě skupiny mají velké množství tanků. Jeho velký rozmach nevyhnutelně zatáhne do boje hlavní síly všech ruských vojsk včetně těch, která jsou severně od Orla. Jestliže se to podaří, mělo by to přivést maximální úspěch. .. (Tamtéž, s. 122.)

10.-12. dubna se v Moskvě konala porada o plánu na léto a podzim 1943. Generální štáb si vyžádal od velitelů frontů jejich názory na pravděpodobný charakter činnosti a směrů úderů nepřátelských vojsk. Velitelé Středního a Voroněžského frontu vyjádřili pevné přesvědčení, že nepřítel bude útočit na kurském směru.

Na poradě za účasti J. V. Stalina, G. K. Žukova, A. M. Vasilevského a zástupce náčelníka generálního štábu A. I. Antonova se dospělo k závěru, že předpokládaným cílem útoku wehrmachtu v letní kampani 1943 bude obklíčení a zničení sovětských vojsk v kurském výběžku. Podstatou řešení této situace bylo, že sovětské operace na kurském výběžku se musí skládat ze dvou etap. První etapa spočívá v záměrné a neprostupné obraně, která by vyčerpala hlavní síly útočícího nepřítele. Druhou etapou měl být rozhodující útok a porážka uskupení nepřítele útočícího v kurském oblouku.

Přechod do dočasné záměrné obrany byl za tehdejší situace nejvhodnějším způsobem, jak vyčerpat úderná uskupení wehrmachtu a vytvořit příznivé podmínky pro nástup do všeobecného útoku. Na poradě byla projednána i jiná varianta pro přechod k aktivní činnosti pro případ, že fašistické velení útok u Kurska v nejbližší době nepodnikne. Generální štáb a velení Voroněžského a Středního frontu dostaly pokyn naplánovat a připravit obrannou operaci v daném prostoru.

Fronty vytvářely pásmovou obranu do hloubky 300 km, kde byly v soustavě zákopů připraveny nejen zbraně pro přímé ničení tanků, ale i mnoho tanků samotných k ničení tanků protivníka přímou palbou. Děla se zastřílela na nutné linie a úseky. Došlo ke složitému přeskupení vojsk, byly soustředěny ohromné síly. Ve dvou frontech, Středním a Voroněžském, bylo šest vševojskových armád, dvě tankové armády, jedna letecká armáda, 22 střeleckých sborů, 76 střeleckých divizí, 4 samostatné střelecké brigády, 4 samostatné tankové sbory, 9 samostatných tankových brigád, jedna divize gardových minometů (kaťuší) a další útvary speciálních vojsk.

V kurském oblouku byla v pásmech Středního a Voroněžského frontu včetně strategických záloh (Stepní front) soustředěna asi jedna třetina lidí a bojových letounů, přibližně polovina tanků a samo¬hybných děl a více než čtvrtina děl a minometů bojující armády. Prostor Kurska se stal místem, kde bylo jedno z největších soustředění materiálních prostředků a vojsk za celé období války. Do začátku července se sovětskému vrchnímu velení podařilo dosáhnout vysokého stupně soustředění sil a prostředků na směru hlavního úderu a vytvořit silnou skupinu vojsk na jihozápadním a západním směru.

Redakce: Dr. O. Tuleškov Připravil: Ing. J. Mikš

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 500. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 2. dubna 2015.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz