Velká vlastenecká válka sovětského lidu

Velká vlastenecká válka sovětského lidu. Rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce fašistického Německa

VII.

Václav Šůstek

Bleskové uskutečnění operace nebylo jen zásluhou Žukova. Nelze vylíčit, jaké potíže překonávali vojáci při řešení nejsložitějších kritických situací, od vojáka až po generála. Byli to velmi zkušení bojovníci, kteří prošli za roky bojů ohněm války, mnozí prošli nemocnicemi a v bojích často ucítili dech smrti.

Sovětským vojskům dříve poskytovaly velkou pomoc svou bojovou činností a rozvědkou partyzánské oddíly. Zde na nepřátelském území pochopitelně již partyzáni nepůsobili. Naopak, v týle sovětských vojsk působily banderovské a další nacionalistické skupiny. Železniční tratě, silniční mosty, spojovací prostředky a činnost týlových zařízení byly trvale vystaveny útokům těchto oddílů.

V téže době vznikaly i německé protizteče, jež na Žukovův front útočily v době, kdy se již radoval z obsazení oderských předmostí a připravoval se k dalšímu postupu na Berlín. Situace se mohla bleskově otočit. Němci totiž připravovali sovětským vojákům něco na způsob stalingradského kotle. Žukovovo vojsko mělo odkryté pravé křídlo, neboť 2. běloruský front nepostupoval stejně úspěšně. Vznikla tak několik set kilometrů téměř nekrytá oblast, do níž se německé velení urychleně připravovalo zaútočit. Guderian o tom napsal toto: „Německé velení chystalo provést mohutný protiúder silami skupiny armád Visla s bleskovou rychlostí dříve, než Rusové přisunou k frontě velké síly, nebo dokud neuhádnou náš záměr. Ve skupině armád Visla bylo 40 divizí a kromě toho byla ve Štětíne 3. tanková armáda. Kdyby tyto síly udeřily do týlu Žukovova frontu, došlo by ke katastrofě. Sovětské jednotky pohybující se daleko vpředu by v té době vyčerpaly veškeré zásoby paliva, munice a potravin. Všechny zabezpečovací služby by zaostaly, a německý úder by je těžce poškodil.

V této zdánlivě bezvýchodné situaci projevil Žukov výjimečnou vynalézavost, spojenou s ohromným rizikem, pokud by maršálovy propočty byly nepřesné. Po rozboru situace přijal rozhodnutí rozvinout vstřícně směrem ke vzniklé hrozbě 4. vševojskovou a 2. tankovou armádu, během krátké doby zničit v součinnosti s 2. běloruským frontem skupinu armád Visla a potom vrhnout vojska berlínským směrem dříve, než zde Němci stihnou vytvořit uskupení způsobilé provést protiúder.

O otočení vojsk na nový směr se snadno mluví. Lze si jen představit, co to je šest armád a přenesení jejich úderné síly ze západu na sever směrem k Baltu. Přesto se to povedlo a úder armád 1. běloruského frontu ve spolupráci s frontem Rokossovského způsobil plnou porážku německé skupině armád Visla.

V těchto podmínkách musel Žukov udržovat předmostí na Odře i poté, když převelel šest armád na jiný směr. Němci se snažili využít oslabení sovětských vojsk na předmostích a zlikvidovat je. Německé letectvo denně bombardovalo vojska na Kostrzynském předmostí a 5. úderná armáda utrpěla velké ztráty, avšak Rudá armáda svá předmostí udržela.

Celkově byla viselsko-oderská operace zakončena porážkou a zničením 60 německých divizí. Bylo osvobozeno Polsko, Rudá armáda vstoupila na území Německa a obsadila přístupy k Berlínu. Přes mohutnou obranu, která byla zřízena proti sovětským vojskům, byl postup Žukovových vojsk 45 - 70 km za den. Žukov o tom ve svých vzpomínkách sám píše: „Taková rychlost byla dosažena poprvé v průběhu Velké vlastenecké války. Zvláštní role v rozvíjení útoku na frontách, došlo k průlomu obrany protivníka, náležela tankovým armádám, samostatným tankovým a mechanizovaným sborům, které v součinnosti s letectvem představovaly samy o sobě rychle se pohybující taran v ohromné síle prošlapávající cestu vševojskovým armádám.

Silné předsunuté odřady zasadily hluboké údery a současně se neuvazovaly do zatěžujících bojů s jednotlivými skupinami nepřítele. Němci nedokázali prakticky ani na jednom z dříve vybudovaných pásem zorganizovat pevnou obranu.“

V roce 1993 vyšel ve Vojenském vydavatelství výzkum - Pečeť tajemství odstraněna. Je v něm o bojích 1. běloruského frontu ve viselsko-oderské operaci uvedeno následující: Doba trvání operace 23 dní, šířka fronty bojové činnosti 500 km. Hloubka postupu sovětských vojsk 500 km. Viselsko-oderská operace zahrnuje varšavsko - poznaňskou operaci. Stavy vojsk 1. běloruského frontu na počátku operace 1 028 000. Nevratné ztráty - padlí 17 032, sanitární ztráty (ranění a nemocní) 60 310. Celkové ztráty 77 342. K 10. výročí vítězství bylo vojensko-historické správě generálního štábu uloženo určit z pohledu vojenského umění nejúspěšnější operaci Velké vlastenecké války. Vojenští vědci a historici ještě jednou prostudovali a zhodnotili celý průběh operací z let 1941 - 1945 a sdělili, že nejlepší a nejvýraznější operací z hlediska vojenského mistrovství je viselsko-oderská operace. K ocenění tak vysoce profesionálním a prestižním sborem není co dodat.

Bitva o Berlín

V dubnu 1945 zesílily válečné akce a zasáhly značnou část území Německa. Z východu útočila vojska sovětská, ze západu spojenecká vojska anglo-americká. Vznikly reálné podmínky k úplné a konečné porážce wehrmachtu. Na začátku berlínské operace měli fašisté na sovětsko-německé frontě 214 divizí, z nichž bylo 34 tankových a 15 motorizovaných. Proti americko-britským vojskům bylo nasazeno 60 divizí, z toho 5 tankových. Hitlerovci měli v této době ještě značné zásoby zbraní a munice. To jim umožňovalo v posledním měsíci války klást zejména na sovětsko-německé frontě tuhý odpor.

Podstatou strategického plánu Německa bylo udržet za každou cenu obranu na východě, zadržet útok Rudé armády a současně se pokusit o uzavření separátního míru s USA a Velkou Británií. Udržení východní fronty považovali Němci za předpoklad obratu ve válce.

Berlín byl nejen politickou baštou fašismu, ale současně i jedním z největších vojensko-průmyslových středisek země. Na berlínském směru byly soustředěny hlavní síly wehrmachtu. Jejich porážkou a dobytím hlavního města Německa musela proto vítězně vyvrcholit válka v Evropě. Podle rozhodnutí jaltské konference sahalo sovětské okupační pásmo daleko na západ za Berlín. Sovětská vojska již stála na Odře a Nise (60 - 100 km od Berlína) a byla připravena zahájit berlínskou operaci. V tu dobu se někteří britští a američtí politici zaobírali myšlenkou dobýt město dříve než Rudá armáda. O dobytí Berlína se dlouhou dobu zasazoval Winston Churchill. Sovětské vedení vědělo, že hitlerovci vyvinuli v poslední době aktivní činnost, aby uzavřeli s britskou a americkou vládou separátní dohodu. Vzhledem k beznadějnému postavení německých vojsk se dalo očekávat, že wehrmacht zastaví odpor na západě a otevře americkým a britským vojskům cestu na Berlín.

Na berlínském směru stála v obraně proti Rudé armádě vojska skupin armád Weichsel a Mitte. Bylo v nich 48 pěších, 6 tankových a 9 motorizovaných divizí, 37 samostatných pěších pluků a velké množství dalších vojsk, včetně dělostřeleckých a speciálních útvarů a svazků. V prostoru Berlína mělo německé velení více jak 2 000 bojových letounů, z nichž 70 % bylo stíhacích. Město dále chránilo asi 600 protiletadlových děl. Na berlínském směru měl wehrmacht připravenu hluboce členěnou obranu. Jejím základem byla odersko-niská linie a berlínský obranný prostor. Odersko-niská linie se skládala ze tří pásem. Mezi nimi byla na nejdůležitějších směrech vybudována mezilehlá a příčná postavení. Celková hloubka této obrany dosahovala 20 - 40 km. Přední okraj hlavního pásma probíhal podél západního břehu Odry a Nisy. Osady byly přeměněny v silné opěrné body. Ve vzdálenosti 10 - 20 km od předního okraje bylo vybudováno druhé pásmo obrany, které bylo ženijně nejlépe zajištěno v prostoru Seelowských výšin. Třetí pásmo obrany bylo vzdáleno 20 - 40 km od předního okraje obrany. Skládalo se v podstatě stejně jako pásmo druhé z mohutných uzlů obrany spojených zákopy a spojovacími zákopy.

Před zahájením útoku sovětských vojsk připravil nepřítel berlínský obranný prostor. Zahrnoval tři kruhové obvody vybavené k úporné obraně. Vnější obranný obvod probíhal podél řek, kanálů a jezer 25 - 40 km od středu města. Jeho kostru tvořily velké osady přeměněné v uzly obrany. Vnitřní obranný obvod, který byl považován za hlavní pásmo obrany opevněného prostoru, probíhal po obvodě města. Všechny opěrné body i jednotlivá postavení byly mezi sebou propojeny systémem paleb. Hloubka obrany tohoto obvodu činila 6 km. Třetí městský obvod obrany probíhal podél okružní železniční trati. Všechny ulice vedoucí do středu města byly přehrazeny barikádami a mosty byly připraveny k destrukci. V rámci příprav k odražení útoku Rudé armády uskutečnilo hitlerovské velení řadu opatření, aby organizačně stmelilo svá vojska. Využilo strategických záloh, záložních útvarů i vojenských škol k doplnění početního stavu a technického vybavení téměř všech divizí. Velitelem skupiny armád Weichsel byl místo Himmlera jmenován Gotthard Heinrici. Velitel skupiny armád Mitte Schörner byl 5. dubna 1945 povýšen na polního maršála.

15. dubna se Hitler obrátil s naléhavou výzvou k vojskům východní fronty, aby za každou cenu odrazila útok Rudé armády. Nařídil zastřelit na místě každého, kdo se odváží ustoupit nebo dá rozkaz k ústupu. Výzvy byly provázeny výhružkami rodinám vojáků, kteří se vzdají do zajetí Rudé armádě. Hitlerovské velení se snažilo krutými represemi oddálit nevyhnutelný svůj konec. Sovětské ozbrojené síly stály před úkolem zasadit poslední úder fašistickému Německu a donutit je k bezpodmínečné kapitulaci.

Příprava berlínské operace

Vojenskopolitická situace v dubnu vyžadovala, aby sovětské velení připravilo a uskutečnilo operaci s cílem dosáhnout v co nejkratší době rozhodné porážky berlínského uskupení nepřítele a zmocnit se hlavního města Německa. Úspěšné splnění tohoto úkolu mělo zmařit plány fašistického velení na prodlužování války.

Hlavní stan vrchního velení určil k provedení berlínské operace vojska tří frontů. 2. a 1. běloruského a 1. ukrajinského, které měly celkem 21 vševojskových, 4 tankové a 3 letecké armády, 10 samostatných tankových a mechanizovaných sborů a 4 sbory jezdecké. Předpokládalo se také, že bude využita část Baltského loďstva, 18. armáda dálkového letectva, vojsko protivzdušné obrany státu a Dněperská válečná flotila. K porážce fašistického Německa se připravovala i polská vojska - dvě armády, tankový sbor, letecký sbor, dvě průlomové dělostřelecké divize.

Na přípravě berlínské operace se pracovalo již v průběhu zimního útoku sovětských vojsk. Hlavní stan vrchního velení analyzoval vojenskopolitickou situaci v Evropě. Stanovil cíl operace a posoudil plány, které připravily štáby frontů. Konečný plán byl potvrzen začátkem dubna na rozšířeném zasedání hlavního stanu za účasti členů politického byra ÚVVKS(b) a velitelů 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu. Podstatou zámyslu sovětského velení bylo prolomit mohutnými údery tří frontů nepřátelskou obranu na Odře a Nise, rozvinout útok do hloubky, obklíčit hlavní uskupení fašistických vojsk na berlínském směru a současně je rozdělit na několik částí a ty zničit. Pak měla sovětská vojska proniknout v průběhu dalšího útoku k Labi na čáru dohodnutou se západními spojenci. V souladu se zámyslem operace stanovil hlavní stan konkrétní úkoly jednotlivým frontům.

Hlavní úsilí tří frontů bylo usměrněno v první řadě na prolomení nepřátelské obrany a pak na obklíčení a rozdělení hlavních sil hitlerovců, bránících se na berlínském směru. Obklíčení nepřátelského uskupení mělo být provedeno tak, že vojska 1. běloruského frontu (velitel maršál G. K. Žukov) obejdou Berlín od severu a severozápadu, zatímco z jihu a jihozápadu měl obejít hlavní město 1. ukrajinský front (velitel maršál I. S. Koněv). Obklíčené uskupení se mělo rozdělit úderem dvou vševojskových armád 1. běloruského frontu. Ve všeobecném směru na Brandenburg. Bezprostřední dobytí hlavního města Německa bylo svěřeno vojskům 1. běloruského frontu. Pohyb vojsk Rudé armády v zimní ofenzívě se rozběhl tak rychle, že i americké noviny New York Times oznamovaly, že „ruská ofenzíva se rozvíjí s bleskovou rychlostí, před níž blednou německá tažení 1939 v Polsku a 1940 ve Francii.“

1. ukrajinský front, útočící hlavními silami severozápadním směrem a částí sil na Drážďany, měl porazit německá vojska jižně od Berlína. Izolovat hlavní síly skupiny armád Mitte a zabezpečit od jihu útok 1. běloruského frontu; mimo to měl být připraven spolupracovat bezprostředně s 1. běloruským frontem při boji o hlavní město fašistického Německa. Vojska 2. běloruského frontu (velitel maršál Konstantin Rokossovskij) měla odříznout od skupiny armád Mitte německou 3. tankovou armádu, zničit ji, a tak zabezpečit od severu postup 1. běloruského frontu. Tím zajistit blokádu uskupení nepřítele v Kuronsku. V souladu s těmito úkoly zahájila sovětská vojska počátkem dubna bezprostřední přípravu operace. Jedna ze zvláštností berlínské operace byla krátkost její přípravy - celkem 13 - 15 dní. V tak krátkém období bylo nutno učinit velké množství různorodých a složitých opatření k přípravě vojsk a štábů. Obtížné bylo rozsáhlé přeskupování vojsk, která se zúčastňovala východopomořanské a hornoslezské operace. Po skončení těchto operací se naskytla příležitost soustředit hlavní síly na berlínském směru.

U frontů probíhala velitelsko-štábní cvičení se štáby střeleckých sborů a divizí, jichž se zúčastnili příslušníci štábů dělostřelectva, tankových a leteckých útvarů a svazků. Za účasti představitelů všech druhů vojsk se prováděla společná rekognoskace terénu na předním okraji nepřátelské obrany s upřesňováním úkolů a organizací součinnosti. Bylo přesně stanoveno, jakým způsobem budou uvolněny cesty pro zasazení rychlých skupin do průlomu a jak budou zabezpečeny jejich boky.

Vypjaté termíny přípravy operace kladly vysoké nároky na práci týlu, který musel nahromadit nezbytné zásoby nejrůznějšího materiálu. Jen u 2. běloruského frontu bylo nutno v přípravném období operace přisunout 127 000 tun nákladů. Zásluhou pečlivé organizace přísunu zásob byla vojska vším potřebným pro útok zabezpečena včas.

Základním úkolem stranickopolitické práce bylo zajistit vysoký morální duch a elán všech příslušníků ozbrojených sil. V článku uveřejněném v Pravdě bylo znovu vyloženo stanovisko komunistické strany k této složité otázce. Uvádělo se v něm: „Rudá armáda plní své osvobozovací poslání. Bojuje s cílem zlikvidovat hitlerovskou armádu, hitlerovský stát, hitlerovskou vládu, ale nikdy si nekladla a neklade za cíl vyhubit německý národ.“ Tato práce se vyznačovala velkou operativností. Vojáci byli informováni o situaci na všech úsecích sovětsko-německé fronty, o situaci v zázemí, které v rostoucí míře zásobovalo fronty zbraněmi, bojovou technikou, výstrojí i potravinami. Zásluhou rozsáhlé politické práce v rámci příprav k operaci pronikl ke každému vojákovi rozkaz vrchního velitele: „Vztyčit nad Berlínem prapor vítězství!“

Dobytí Berlina

Ráno 16. dubna přešly hlavní síly 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu do útoku. Dvě hodiny před svítáním začala dělostřelecká příprava. V tom okamžiku se výstřely z mnoha tisíců děl, minometů a kaťuší rozhořel celý okolní kraj jasným světlem a hned nato se ozval ohlušující rachot výstřelů i výbuchů leteckých pum. Po půlhodinové palbě, kdy se nepřítel nezmohl ani na jediný výstřel, bylo rozhodnuto zahájit ofenzívu.

Na signál světelných raket se rozzářilo 140 světlometů, které oslepily nepřítele a odhalily cíle útoků našich tanků a pěchoty. Pěchota společně s tanky vyrazila vpřed a jejich útok byl doprovázen palebným valem. Na všech úsecích fronty postupovala vojska úspěšně. Hitlerovci, kteří se opírali o silné a ženijně značně rozvinuté druhé pásmo obrany, začali klást houževnatý odpor. Seellowské výšiny, tato přirozená hradba, jejíž příkré svahy stály před sovětskými vojsky jako souvislá zeď, kryly blízké přístupy k Berlínu. Právě zde před branami Berlína chtěli Němci zastavit útočící vojska. Proto zde soustředili největší množství sil a prostředků. Hitlerovská propaganda zdůrazňovala rozhodující význam a nepřekonatelnost Seelowských výšin, jež nazývali zámkem Berlína.

„Ve 13 hodin mi bylo jasné,“ vzpomíná maršál Žukov, „že palebný systém nepřátelské obrany zde v podstatě odolal a že v té bojové sestavě, ve které jsme zahájili útok a dále v ní pokračujeme, nedokážeme Seelowské výšiny dobýt.“ Proto se Žukov rozhodl zasadit do boje tankové armády, aby společným úsilím se vševojskovými svazy dokončily průlom pásma obrany. Německé velení se snažilo výšiny udržet za každou cenu, a proto koncem dne zasadilo zálohy skupiny armád Weichsel. Také druhého dne uskutečnili několik zuřivých protiztečí. V těžkých a úporných bojích prolomila vojska úderného uskupení frontu do konce 17. dubna druhé pásmo obrany a dvě mezilehlá postavení. Německé pokusy zastavit postup sovětských vojsk zasazením čtyř záložních divizí neměly však úspěch.

Třetí den pokračovaly těžké boje v hloubce nepřátelské obrany. Výjimečně úporný ráz obrany se projevil na tempu postupu sovětských vojsk. Do konce dne pronikly svazky ještě 3 - 6 km a vyšly na přístupy k třetímu pásmu obrany. Pomalý postup 1. běloruského frontu ohrožoval podle názoru vrchního velitele splnění záměru obklíčit berlínské uskupení nepřítele.

17. dubna požadoval hlavní stan na veliteli frontu, aby zajistil energičtější útok vojsk. Současně vydal hlavní stan veliteli 1. ukrajinského a 2. běloruského frontu směrnici, aby podpořil útok. 2. běloruskému frontu bylo uloženo, aby po překročení Odry rozvinul útok hlavními silami na jihozápad a obešel Berlín od severu s cílem dokončit obklíčení berlínského uskupení v součinnosti s 1. ukrajinským frontem. V důsledku učiněných opatření prolomila vojska úderného uskupení do konce 19. dubna třetí pásmo obrany a během čtyř dnů postoupila do hloubky 30 km. Získala tak možnost rozvíjet útok na Berlín a obejít jej od severu. Vojska 1. běloruského frontu potřebovala na průlom oderského pásma obrany čtyři dny. V té době byly nepříteli způsobeny těžké ztráty; 9 jeho divizí prvního operačního sledu a divize druhého sledu ztratily na 80 % svých příslušníků a téměř všechnu bojovou techniku.

Úspěšně se rozvíjel útok 1. ukrajinského frontu. Byl zahájen 16. dubna v 6 hodin dělostřeleckou přípravou, v jejímž průběhu zesílené prapory divizí prvního sledu postoupily až k Nise. Po přenesení dělostřelecké palby začali řeku překračovat vojáci čelních jednotek pod ochrannou clonou dýmu. Protože mosty nebyly dosud hotovy, musela být část polního dělostřelectva přetažena přes řeku po lanech. Prapory prvního sledu se rychle zmocnily předmostí na levém břehu Nisy a vytvořily podmínky pro stavbu potřebných mostů a přepravu hlavních sil. Již po osmé hodině zahájila vojska prolamování hlavního pásma obrany. Boj na levém břehu Nisy byl velmi úporný. Hned prvního dne operace vrhlo německé velení do boje ze své zálohy tři tankové divize a protitankovou brigádu.

Příští den byly zasazeny do boje hlavní síly dvou tankových armád. Sovětská vojska dokončila průlom druhého pásma německé obrany. Během dvou dnů postoupily úderné skupiny frontu o 15 – 20 km. Bojovou činnost tankových armád zabezpečovala většina sil 2. letecké armády. Také na jižním, drážďanském směru byl dokončen průlom taktického pásma německé obrany. Zasloužila se o to vojska 2. a 57. armády. Za dva dny bojů postoupila až o 20 km. Úspěšným útokem 1. ukrajinského frontu vzniklo pro nacisty nebezpečí, že jeho berlínské uskupení bude v hloubce obchváceno z jihu. Začali tam usměrňovat zálohy skupiny armád Mitte a vojska 4. tankové armády. Avšak všechny pokusy Němců změnit ve svůj prospěch průběh bojů byly neúspěšné.

Během tří dnů postoupily armády 1. ukrajinského frontu na směru hlavního úderu až o 30 km. Značnou pomoc pozemním vojskům při tom poskytla 2. letecká armáda. V době kdy 1. běloruský a 1. ukrajinský front vedly úporné boje s cílem prolomit odersko-niskou čáru obrany, dokončovala vojska 2. běloruského frontu přípravy k násilnému přechodu Odry. 18. dubna překročily střelecké pluky divizí prvního sledu Východní Odru. Násilný přechod byl proveden na lehkých přepravních prostředcích pod ochranou dělostřelecké palby a dýmové clony. Nepřátelská obrana v prostoru meziříčí byla zdolána a útočící vojska pronikla k břehům Západní Odry.

Aktivní činností v meziříčí Odry ovlivňovala vojska 2. běloruského frontu podstatně i průběh berlínské operace. Po překonání nížiny při Odře zaujala výhodné postavení pro násilný přechod západního ramene řeky a pro průlom nepřátelské obrany na levém břehu na úseku mezi Stětínem a Schwedtem. To znemožnilo nepřátelskému velení přesunout 3. tankovou armádu do pásma 1. běloruského frontu.

V pásmech všech tří frontů se tak k 20. dubnu vytvořily podmínky k rozvíjení operace. Nejúspěšněji pokračoval útok vojska 1. ukrajinského frontu. V průběhu bojů na Nise a Sprévě porazila zálohy nepřítele, vyšla do jeho operačního prostoru a zamířila k Berlínu.

Rychlý postup 3. a 4. tankové armády a 13. armády vedl k tomu, že na sklonku 20. dubna byly nepřátelské skupiny armád Weichsel a Mitte od sebe odříznuty. Nepřátelská vojska v prostoru Chotěbuze a Sprembergu se ocitla v polovičním obklíčení. Když se zjistilo, že sovětské tanky pronikly na jih od Zossenu, nastal v nejvyšších kruzích wehrmachtu poprask. Operační štáb vrchního velení wehrmachtu a generální štáb velitelství pozemních vojsk rychle Zossen opustily.

Rychlé rozvíjení operace reálně přiblížilo setkání sovětských a americko-britských vojsk. 20. dubna zaslal hlavní stan vrchního velitele velitelům 1. a 2. běloruského a 1. ukrajinského frontu, velitelům vojenského letectva a tankových a mechanizovaných vojsk Rudé armády upřesnění. Na základě dohody se spojeneckým velením bylo velitelům armád nařízeno určit dočasnou taktickou hranici mezi sovětskými a britskými útvary a také nutnost stanovit znamení a signály pro vzájemné poznání.

Pohled z druhé strany - z Hitlerova hlavního stanu

19. dubna dorazil do hlavního stanu generál Wolf a referoval o svých rozhovorech s A. Dullesem. Hitler si velmi vážil Wolfových úspěchů a na místě mu udělil jednu z nejvyšších hodností vojsk SS. Současně předal příkaz pokračovat v kontaktech a co možná nejrychleji dosáhnout dohody s anglo-americkým velením. Po návratu do Itálie se Wolf setkal s Dullesem a rozhovory o separátním míru pokračovaly. Allen Dulles však dostal pokyny americké vlády, aby jednání o separátním míru přerušil. Přesto pokračoval v rozhovorech a pokyny své vlády se neřídil.

20. dubna po oslavě šestapadesátých Hitlerových narozenin se naposledy konala porada vyššího velení. Bylo na ní rozhodnuto, že vojensko-politické velení se rozdělí na tři části. Hitler s Goebbelsem a Bormannem zůstanou v Berlíně a s nimi štáb operačního vedení a část důstojníků generálního štábu pozemních sil. Druhé vedení se vytvářelo v Bavorsku a Rakousku pod názvem Alpská pevnost. Nejvyšším velitelem byl jmenován polní maršál Kesselring. Jeho hlavním úkolem bylo nejen vedení bojů, ale také součinnost s Wolfem. V severní části Německa se vytvářelo třetí vedení, v němž byl řídícím pracovníkem velkoadmirál Karl Dönitz.

V Hitlerově bunkru se přijímala všechna opatření, aby byla do Berlína stažena vojska nacházející se v jeho blízkosti (mimo bojové pásmo) a aby byla využita k uvolnění sevření hlavního města. 21. dubna byl do hlavního stanu pozván velitel skupiny armád Mitte Schörner. Hitler mu nařídil, aby se probil se svou skupinou armád na pomoc Berlínu. Schörner rázně odpověděl, že rozkaz führera bude splněn přesně. Po proceduře se Schörnerem se náčelník štábu Krebs zmínil o Steinerově bojové skupině. Velitel skupiny armád Weichsel chtěl touto skupinou přikrýt své pravé křídlo. Hitler okamžitě nařídil Steinerově skupině odříznout z jihu sovětské jednotky, které začaly obkličovat Berlín. Na pomoc jí měl přijít do protiútoku 56. tankový sbor.

Celé dva dny čekali v bunkru na hlášení, jak Steinerova skupina plní uložený úkol. Ve skutečnosti Žukovovy jednotky skupinu porazily a pokračovaly v útoku. 22. dubna podávali Krebs a Jodl na poradě v bunkru zprávu o situaci. Po delším váhání byli generálové nuceni rozpačitě přiznat pravdu, že Steinerova skupina nebyla úspěšná a je fakticky rozdrcena. Hitler dostal hysterický záchvat. Později si pozval velitele Berlína generála Hellmutha Reymanna a nařídil mu: „Shromážděte všechny síly. V žádném případě nedovolte protivníkům průlom do středu města!“ Reymann soustředil poslední rezervy, 80 000 vojáků z rozbitých jednotek a několik praporů volkssturmu, dohromady asi 300 000 lidí. Vynaložil všechny síly ke splnění Hitlerova příkazu.

Keitel navrhl führerovi stáhnout vojska ze západní fronty a vrhnout je na uvolnění Berlína. K vyplnění tohoto úkolu mělo být jako nejrychlejší řešení použít Wenckovy 12. armády, která byla na západní frontě a byla nejblíže ze všech k Berlínu. Ke splnění tohoto úkolu odejel z hlavního stanu Keitel. Setkal se s generálem Wenckem a sdělil mu: „Od nynějška bojujeme pouze proti východu.“ Ve stavu Wenckovy armády byl 20. sbor pod velením generála Kollera, který si uchoval vzhled bojové jednotky. Jemu Wenck nařídil útočit směrem na Postupim a uvolnit Berlín.

V Hitlerově hlavním stanu se hledaly možnosti, jak vydržet do příchodu Američanů do Berlína. Goebbels prohlásil, že jako vrchní komisař Berlína donutí každého obyvatele, aby se bil se sovětskými vojáky. Všichni členové hitlerjugend byli zmobilizováni a pancéřové pěsti dostávali dokonce i dvanáctiletí chlapci. Ve všech pokynech, letácích a rozkazech bylo neustále v závěrečných slovech řečeno, že každý, kdo nesplní tyto pokyny, bude zastřelen.

Jelikož Göring a Himmler pochopili, že konec třetí říše je blízký, snažili se zachránit svou kůži a zahájili jednání ve snaze domluvit se s anglo-americkými představiteli za Hitlerovými zády. Již 21. června 1941 byl Göring zákonem jmenován Hitlerovým nástupcem v případě jeho smrti. Rozhodl se této situace využít v obavě, že Martin Bormann převezme iniciativu v jednání. Současně se obával Hitlerova hněvu. Aby se pojistil, poslal 23. dubna telegram, v němž mimo jiné uvádí: „Pokud neobdržím odpověď do 10. večer, budu považovat za potvrzení, že jste ztratil svobodu konání. Podmínky obsažené ve Vašem výnosu vstoupí v platnost.“

Telegram jako první četl Bormann. Přišel s ním k Hitlerovi a s komentářem nepříznivým pro Göringa řekl, že aniž by Göring vyčkal na výsledek bitvy o Berlín, snaží se na sebe vzít povinnosti hlavy státu, objednal si letadlo, aby odletěl do Eisenhowerova štábu a osobně s ním projednal podmínky kapitulace na západní frontě. Bormann hledal příležitost, jak Göringa odstranit, využil tento příhodný okamžik a popuzoval Hitlera, že za takovou zradu by měl nechat Göringa zastřelit. Nato Hitler telegramem Göringovi sdělil, že dobu, kdy vstoupí v platnost zákon z června 1941, určí sám. Ústně pak nařídil šéfovi bezpečnostní služby a SD uvěznit Göringa pro velezradu.

V těchto dnech vedl velmi aktivní jednání i Himmler. Chtěl se setkat s Dwight Eisenhowerem s prohlášením o bezpodmínečné kapitulaci na západní frontě. Dopis s obdobným obsahem poslal i Montgomerymu a de Gaullovi. Himmlerovy návrhy posoudili ve Washingtonu a v Londýně 25. dubna. K tomuto dni již sovětská vojska obklíčila Berlín a jednotky 1. ukrajinského frontu se setkaly na Labi se spojeneckými vojsky. Zahájit jednání s Himmlerem již nemělo žádný smysl. Jeho návrh byl 28. dubna nejen odmítnut, ale v rádiu bylo dokonce vysíláno, že takové návrhy Himmler zaslal, ale byly západními představiteli odmítnuty. Tato informace londýnského rozhlasu byla sdělena i Hitlerovi. Hitler opět ztratil sebeovládání, ačkoli Himmler vedl jednání údajně s jeho vědomím. Fuhrera rozzlobilo i zklamalo to, že separátní kapitulace před západními armádami byla definitivně zamítnuta. Následoval Hitlerův rozkaz k nalezení Himmlera a jeho uvěznění.

Řízení německých vojsk z Hitlerova krytu bylo stále obtížnější. Hitlerovi hlásili, že 56. tankový sbor pod velením generála Weidlinga ustupuje od Berlína směrem na jih. Hitler nařídil všechny síly soustředit v hlavním městě k jeho obraně. Došel k závěru, že Weidling chce se svým sborem utéct z bitvy, a nařídil jej zastřelit. V tu dobu bylo jediným uplatňovaným opatřením führera pro ty, kdo nesplnili jeho rozkazy, vězení, zastřelení nebo oběšení. Weidling nehledě na nebezpečí, které mu hrozilo, rozhodl přijít do hlavního stanu a vyjasnit, oč jde. V krytu se setkal s náčelníkem generálního štábu, který jej vyslechl. Weidling hlásil, že dostal rozkaz velitele 9. armády přemístit své velitelské stanoviště a potom s částí sboru zamířit na jih, odkud se k Berlínu blížila Koněvova vojska, ale že tento rozkaz ještě nesplnil, a proto není vinen. Náčelník generálního štábu Krebs přikázal Weidlingovi okamžitě zavolat do svého štábu a odvolat rozkaz 9. štábu armády. Sám šel informovat Hitlera. Za půl hodiny se vrátil a řekl, že führer chce vyslechnout Weidlinga osobně. Generál Weidling místo popravy dostal vysoké jmenování. Stal se velitelem východního a jihovýchodního sektoru Berlína. Druhého dne mu opět z hlavního stanu zavolali a generál Krebs jej požádal, aby ihned přijel do Hitlerova krytu. Když stanul před Krebsem, první věta náčelníka generálního štábu Weidlinga šokovala: „Při svém včerejším hlášení jste zapůsobil na vůdce příznivým dojmem. Proto vás jmenoval velitelem obrany Berlína.“

V. Karpov uvádí, že je třeba vzdát čest, že Weidling dokázal organizovat velení jednotek, které utrpěly ztráty, včetně jednotek, které byly zformovány z volkssturmu, a ze starců. Našel příhodné místo pro své velitelské stanoviště v krytu protiletecké obrany města. Dokázal sjednotit různorodé ustupující jednotky a organizovat odpor. (V. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakladatelství 2012, s. 448 - 458.)

Dokončení obklíčení berlínského uskupení nepřítele

24. dubna se 8. gardová a 1. gardová tanková armáda 1. běloruského frontu spojily s 3. gardovou tankovou armádou 1. ukrajinského frontu jihovýchodně od Berlína. Hlavní síly německé 9. a část 4. tankové armády byly odříznuty od města a obklíčeny. Příští den se svazky 1. ukrajinského frontu spojily s vojsky 1. běloruského frontu v prostoru Ketzin, západně od Berlína. Tím bylo obklíčení berlínského uskupení Němců dokončeno.

Sovětská vojska tak během deseti dnů zdolala mohutnou obranu nepřítele na Odře a Nise, obklíčila a rozdělila jeho vojska na berlínském směru a vytvořila podmínky pro úplnou porážku tohoto uskupení. Koncem dubna soustředilo sovětské velení veškerou pozornost na boj o Berlín. Před závěrečnou ztečí Berlína byla u vojsk znovu rozvinuta stranickopolitická práce. Člen vojenské rady 1. běloruského frontu Tělegin napsal: „Jak veliká musela být duchovní síla a touha zvítězit, aby voják došel do cíle v ohnivé bouři palby, přes kamenné a železobetonové překážky, aby překonal četná záludná překvapení - palebné pytle a léčky, pouštěl se do boje muže proti muži. Vždyť každý chtěl žít! Tak už je vychován sovětský člověk. Štěstí jeho lidu a sláva vlasti jsou mu nade vše drahé, dražší než vlastní život.“

Při řešení problému, jak dobýt Berlín, si sovětské velení bylo vědomo, že nelze podceňovat frankfurtsko-gubenské uskupení, které chtěli hitlerovci využít k vyproštění hlavního města. Toto uskupení mělo 200 000 vojáků, bylo vyzbrojeno 2 000 děly a 300 tanky. Od 26. do 30. dubna zde probíhaly úporné boje, avšak snaha nepřítele prolomit obklíčení nebyla úspěšná. 30. dubna byla hlavní část frankfurtsko-gubenského uskupení zlikvidována. Sovětská vojska zajala 120 000 vojáků, zmocnila se 300 tanků a samohybných děl, přes 1 500 polních děl, 17 600 automobilů a dalšího vojenského materiálu. Na padlých ztratil nepřítel 60 000 vojáků. Poslední naděje fašistického velení na uvolnění Berlína tak ztroskotaly.

Současně vrcholil boj v Berlíně. Početní stav berlínské posádky se postupně zvětšoval a dosáhl počtu 300 000 lidí. Ve výzbroji měla více než 3 000 děl a 250 tanků. Území německého hlavního města a předměstí představovalo 325 km2. Ve městě byly vybudovány železobetonové bunkry pro 300 až 1000 vojáků. Likvidace berlínského uskupení se zúčastnily armády 1. běloruského frontu a části sil 28. armády 1. ukrajinského frontu. Celkem 464 000 bojovníků, 12 700 děl a minometů, na 2 100 raketometů a 1 500 tanků a samohybných děl.

Sovětské velení upustilo od útoku po celém obvodu města a využilo taktiku vrážení hlubokých klínů do sestavy nepřítele. Tím byla jeho obrana rozkouskována na jednotlivé izolované části a paralyzováno řízení německých vojsk. Sovětské velení nařídilo vytvořit v každé divizi úderné odřady v síle roty až praporu. Každý odřad měl ve své sestavě kromě pěchoty také polní děla, tanky, ženisty i ohňometníky. Útoku předcházela dělostřelecká příprava.

Boje ve městě neustávaly ani v noci. Sovětská vojska 26. dubna odřízla od Berlína postupimské uskupení nepřítele. Příští den se svazky obou frontů vklínily do nepřátelské obrany a zahájily boj přímo v centru města. Soustředěným útokem bylo nepřátelské uskupení do večera 27. 4. stlačeno do úzkého pásma dlouhého 165 km

a širokého 2 - 3 km. Do konce 28. dubna bylo obklíčené uskupení rozděleno na tři části. V té době se definitivně zhroutily pokusy velení wehrmachtu pomoci obráncům údery zvenčí. 30. dubna měla hitlerovská vojska v Berlíně, roztržená na několik různě silných a izolovaných částí, paralyzováno velení. Ve fašistickém velení vznikla panika. Aby unikl odpovědnosti, spáchal Hitler 30. dubna sebevraždu. Ve snaze utajit to před německou armádou oznámil německý rozhlas, že Hitler padl na frontě u Berlína. Téhož dne jmenoval Hitlerův nástupce velkoadmirál Donitz prozatímní vládu, která se snažila navázat kontakt s USA a Velkou Británií na protisovětské základně. Situace berlínského uskupení se 30. dubna stala katastrofální.

1. května ve 3 hodiny přešel náčelník generálního štábu německé pozemní armády generál H. Krebs po dohodě se sovětským velením linii fronty v Berlíně a byl přijat generálem Čujkovem. Krebs informoval o Hitlerově sebevraždě, předložil seznam členů nové říšské vlády a návrhy Goebbelse a Bormanna na dočasné příměří válečných akcí v hlavním městě. V dokumentu nebylo ani slovo o kapitulaci. Byl to pokus německých pohlavárů vnést rozkol do protihitlerovské koalice.

Krebsova informace byla prostřednictvím Žukova odeslána do hlavního stanu vrchního velení. Odpověď byla krátká: donutit berlínskou posádku k okamžité bezpodmínečné kapitulaci. V 18 hodin vešlo ve známost, že fašističtí předáci odmítli požadavek bezpodmínečné kapitulace. Sovětské velení vydalo vojskům rozkaz, aby v co nejkratší době dokončila porážku nepřátelského uskupení v Berlíně. Když byly zbytky posádky rozděleny na izolované skupiny, pochopili hitlerovci, že další odpor je marný.

2. května sdělil velitel obrany Berlína generál Weidling sovětskému velení, že 56. tankový sbor, který mu byl bezprostředně podřízen, kapituluje. Sám pak přešel v pásmu 8. gardové armády linii fronty a vzdal se do zajetí. Na návrh sovětského velení podepsal rozkaz berlínské posádce, aby přerušila odpor a složila zbraně. O něco později podepsal podobný rozkaz jménem prozatímní říšské vlády Goebbelsův spolupracovník Hans Fritsche. Protože velení hitlerovského vojska v Berlíně bylo paralyzováno, nemohly být rozkazy doručeny všem německým útvarům a svazkům. Ráno 2. května pokračovaly jednotlivé nepřátelské skupiny v odporu a pokoušely se probít na západ. Teprve po rozšíření rozkazu radiem začala hromadná kapitulace. V 15 hodin nepřítel zcela přerušil odpor. Jenom toho dne zajala sovětská vojska 135 000 fašistických vojáků.

V průběhu operace se tisíce Němců na vlastních zkušenostech přesvědčily o humánním postoji příslušníků Rudé armády k civilnímu obyvatelstvu. Ještě pokračovaly prudké boje v berlínských ulicích a sovětští vojáci se již dělili s dětmi, ženami a starými lidmi o teplé jídlo. Za vedení vojenských inženýrů a techniků uvedli sovětští vojáci společně s obyvatelstvem do provozu podzemní dráhu a byla obnovena tramvajová doprava. Život se zabíhal do normálních kolejí.

Porážka berlínského uskupení Němců a dobytí Berlína Rudou armádou byly vrcholným aktem zápasu proti fašistickému Německu. Pádem svého hlavního města ztratilo jakoukoli možnost pokračovat organizovaně v odporu a kapitulovalo.

Internetová Wikipedia uvádí, že berlínské operace se na německé straně zúčastnilo 766 75 vojáků, posílených o desetitisíce bojovníků z hitlerjugend, volkssturmu a policie. Německé ztráty uvádí takto: 88 000 mrtvých a 479 000 zajatých. Dále 22 000 padlých ve vnitřním Berlíně. Značné byly i civilní ztráty, které představovaly 22 000 občanů. Celkové ztráty Němců v této operaci jsou vyjadřovány počtem 937 378 mužů. Podle téhož pramene jsou udávány sovětské ztráty takto: 81 116 mrtvých či pohřešovaných, z toho 2 825 Poláků. Nemocných a zraněných 280 000.

Řízení státu a velení ozbrojeným silám za války

Slavné bitvy a vítězné operace Rudé armády, popsané v této publikaci, nejsou jen výsledkem hrdinství a obětavosti vojenských mas. Nedílnou součástí tohoto gigantického zápasu a jeho vítězného konce byla organizátorská a rozhodovací činnost velitelského kolektivu počínaje velitelem družstva až po nejvyšší vojenské velení.

O vojenské a zahraniční politice, jakož i o rozvoji celého státu i společnosti rozhodovala podle ústavy vedoucí síla sovětské společnosti - Ústřední výbor Komunistické strany SSSR - a realizaci jeho rozhodnutí zabezpečovalo politické byro (politbyro) vedené generálním tajemníkem strany, kterým byl od roku 1922 Josif Vissarionovič Stalin.

Státním nejvyšším orgánem byl Nejvyšší sovět v čele s předsedou Nejvyššího sovětu V. I. Kalininem. Výkonným orgánem pak byla vláda - Rada lidových komisařů -, v jejímž čele stál předseda rady lidových komisařů Molotov. Lidovým komisařem obrany byl v době napadení SSSR nacistickými vojsky maršál Timošenko; výkonným orgánem byl Generální štáb Rudé armády. Náčelníkem Generálního štábu byl generál N. G. Žukov. Oba byli ve funkcích nedlouho. Námořnictvo mělo svého samostatného komisaře. V té době byla Rudá armáda v reorganizaci a přezbrojování a přesto, že se množily náznaky, že Němci SSSR napadnou, nebyla jim přikládána váha a Stalin byl přesvědčen, že Hitler válku nezačne.

K ránu 22. června však byl nenadálý útok Němců zahájen. Neodkladně byl uvědomen Stalin, který se rychle dostavil na generální štáb a s lidovým komisařem obrany Timošenkem a náčelníkem generálního štábu Žukovem se radili o potřebných opatřeních. Bylo rozhodnuto vydat velitelům okruhů rozkaz, aby všechna vojska v pohraničních okruzích zahájila na svých směrech protiůtok a vetřelce odrazila a zničila. Rozkaz byl odeslán, bohužel se později ukázalo, že k vojskům nepronikl a spojení s okruhy bylo přerušeno. Byla to dílo diverzních skupin, které Němci shodili padáky. Diversanti ničili linkové spojení štábů, vraždili spojaře a přepadávali velitele. Situace byla nepřehledná a zprávy, které docházely, byly protichůdné. Bylo zřejmé, že dochází k rozhořčeným bojům na celé šířce fronty...

Hlavním úkolem nyní bylo získat podrobné zprávy o postupu nepřítele a situaci vlastních vojsk. Protože spojení nefungovalo, bylo nutno vyslat z generálního štábu a odborných správ důstojníky s tímto úkolem. Postupně se rýsoval obraz potvrzující rychlý postup Němců na některých směrech a na jiných místech houževnaté boje a odpor vlastních vojsk. Byl nutný přechod vlastních vojsk do strategické obrany. Ukázala se také potřeba vytvořit systém velení, který odstraní byrokratické průtahy a urychlí rozhodovací proces. Dne 30. června 1941 - osm dní po zahájení války - bylo oznámeno utvoření Státního výboru obrany na čele s generálním tajemníkem VKS(b) J. V. Stalinem. Jeho členy se stali V. M. Molotov - místopředseda, L. P. Berija, K. J. Vorošilov, G. M. Malenkov, A. I. Mikojan, L. M. Kaganovič, N. A. Bulganin a N. A. Vozněsenský.

Byl to autoritativní orgán řízení státu ve válce, v jehož rukou byla soustředěna veškerá moc. Všechny organizace - civilní, vojenské, i stranické - byly povinny bezodkladně a s veškerým úsilím plnit všechna nařízení a usnesení Státního výboru obrany. Na kontrolu jejich plnění ve všech oblastech a odvětvích určil výbor své zástupce.

Začátkem července 1941 byla usnesením politbyra VKS(b) přebudována soustava strategického řízení ozbrojených sil a 10. července byl utvořen Hlavní stan vrchního velení jako nejvyšší orgán přímého řízení vojsk (STAVKA). Jeho členy se stali J. V. Stalin (předseda), V. M. Molotov, maršálové S. K. Timošenko, S. M. Buďonnyj, K. J. Vorošilov, B. M. Šapošnikov a generál G. K. Žukov.

O několik dní později (19. července) byl Stalin ustanoven lidovým komisařem obrany a od 10. července jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil. Současně byla zřízena soustava tří hlavních velení směrů s cílem sjednotit úsilí vojsk na rozhodujících strategických směrech

V souvislosti s těmito změnami byl 8. srpna 1941 přejmenován Hlavní stan (STAVKA) na Hlavní stan nejvyššího hlavního velení CTaBKa, který byl zachován až do skončení bojů 3. září 1945. (V české vojenské literatuře je používán název Hlavní stan vrchního velení.)

Došlo i k reorganizaci Lidového komisariátu obrany, který byl hlavním výkonný orgánem STAVKY. Byly zpřesněny funkce jednotlivých správ a vytvořeny nové potřebné orgány. V krátké době se funkčnost nového systému prokázala.

Maršál Žukov v knize Vzpomínky a úvahy uvádí, že na zasedáních Státního výboru obrany, která probíhala v kteroukoliv denní nebo noční dobu zpravidla v Kremlu nebo ve Stalinově vile, se jednalo a rozhodovalo o nejdůležitějších otázkách války. Plány největších operací projednával Státní výbor obrany společně s ústředním výborem strany i lidovými komisaři, jejichž pravomoci byly značně rozšířeny. Umožňovalo to soustřeďování obrovských materiálních sil a prostředků na nejdůležitějších směrech a prosazovat jednotnou linii v oblasti strategického řízení, opírající se o její organizované zázemí, a koordinovat bojovou činnost vojsk s úsilím celé země.

Členové státního výboru obrany nebyli vázaní na místo STAVKY ani na vojenskou funkci. Podle vývoje situace a potřeby byli vysíláni k frontům a armádám jako představitelé STAVKY s určenými pravomocemi a konkrétními úkoly pomoci vojskům a zabezpečit splnění zámyslu schváleného STAVKOU. Když to vyžadovala situace, byl náčelník generálního štábu nebo jiný vybraný člen STAVKY ustanoven velitelem frontu tam, kde hrozilo nebezpečí porážky nebo nesplnění cíle operace. Po úspěšném splnění úkolu se vrátil a byl zařazen na místo určené vrchním velitelem. Současně u každého frontu nebo armády byli zařazeni významní představitelé ÚV VKS(b) jako členové vojenských rad s plnou spoluzodpovědností za plnění úkolů. V popisu jednotlivých operací najdeme mnoho takových příkladů.

V dalším průběhu války se často představitelé STAVKY – generál a pozdější maršál Žukov, zástupce vrchního velitele Stalina, a také náčelník generálního štábu maršál Vasilevský, podíleli na vypracování zámyslu operace a po jeho schválení byli vojenskou radou pověřeni zabezpečením přípravy vojsk a nakonec i řízením jeho realizace, jak dokazují stránky této publikace věnované jednotlivým operacím.

Nedílnou součástí procesu řízení ozbrojených sil bylo každodenní řízení vojsk na frontě, získávání zpráv o nepříteli a jeho zámyslech a z toho vyvozování závěrů pro konkrétní činnost a akce na jednotlivých směrech. K tomu byl Stalinem zaveden zvláštní denní režim, který byl přísně dodržován a za který osobně zodpovídal náčelník generálního štábu. Přípravou podkladů byl pověřen náčelník operační správy.

Podrobný popis tohoto každodenního rituálu uvedl ve své publikaci Generální štáb za války generálplukovník Štěmenko, ke konci války působící jako náčelník generálního štábu. Uvádí, že hlášení vrchnímu veliteli podávali pravidelně, zpravidla denně. Prvé - od 10.00 do 11.00 hodiny dopoledne - podával obyčejně telefonicky náčelník operační správy. Večer od 16.00 do 17.00 hod. pak zástupce náčelníka generálního štábu. Nakonec v noci chodívali do hlavního stanu v sestavě náčelník generálního štábu, náčelník operační správy a určení důstojníci operační správy. Když náčelník generálního štábu nebyl přítomen, ku příkladu v té době plnil úkol u některého frontu, dokladoval jeho zástupce.

Pro doklady byly připraveny mapy se situací vojsk v měřítku 1:200.000, a to pro každý front zvlášť, do divizí, někdy až do pluku. Stalin byl náročný a vše muselo být ověřeno a potvrzeno. Nesnášel přikrašlování situace nebo zatajování skutečností. Hlášení se podávala buď v kremelské pracovně Stalina, nebo na jeho chatě v Kuncevu. Kromě Stalina se na hlášení zpravidla zúčastňovali členové Politického byra ÚV VKS(b) a členové hlavního stanu. Pokud to situace vyžadovala, byli přizváni vedoucí pracovníci daného oboru.

Po skončení hlášení byly předkládány a schvalovány směrnice pro vojska a direktivy hlavního stanu, které reagovaly na projednanou situaci a které se často dotvářely v hlavním stanu. Jestliže nebylo připomínek, byly směrnice podepsány vrchním velitelem Stalinem a náčelníkem generálního štábu.

Tyto dokumenty se zpravidla nedávaly přepsat na psacím stroji, ale přímo v originálu šly do nedaleké spojovací ústředny, odkud je ihned odesílali frontům. Celý akt končil obvykle kolem třetí nebo čtvrté hodiny ranní.

K tomu Žukov poznamenává, že režim z období války zůstal v generálním štábu zachován až do Stalinovy smrti. Nadále i v míru pracovali do ranních hodin, pak šli odpočívat. Ráno v 10.00 - 11.00 hodin již znovu museli být na pracovních místech.

Stalin se však nespokojil jen s podaným hlášením, ale během dne se informoval podle vývoje na frontě osobním rozhovorem s veliteli frontů a v případě nutnosti ihned formuloval příkazy k řešení situace.

Velitelé frontů po válce potvrzovali, že pokud se situace vyvíjela podle plánu a bojová činnost byla úspěšná, byl vrchní velitel kritický, pobízel je k urychlení plnění úkolu, což v úzkém kruhu zdůvodňoval snahou, aby velitelům nestoupla sláva do hlavy a neuspokojovali se skutečností, že vojska postupují. Na druhé straně, když se front nebo armáda dostaly do těžké až kritické situace, starostlivě velitelům připomínal, že chápe jejich těžkosti, žádal je, aby vydrželi, že jim bude poskytnuta pomoc posílením zálohami i zbraněmi, což vždy splnil.

Jak ohromná práce byla vykonána jen v tomto směru, o tom svědčí skutečnost, že ve Státním výboru obrany bylo za války vypracováno přes 10.000 rozhodnutí a usnesení vojenského a hospodářského rázu.

V zájmu historické pravdy je však třeba připomenout, že rozhodující podíl na porážce nacistického Německa měla velitelsko-organizační, řídící a rozhodovací činnost J. V. Stalina jako vrchního velitele Rudé armády a také práce jeho zástupce maršála G. K. Žukova.

J. V. Stalin je v současnosti hodnocen jako bezohledný diktátor a v některých stránkách své působnosti dokonce jako zločinec. Nová historická bádání však ukazují, že ne za vše, co je mu kladeno za vinu, je plně zodpovědný. Ku příkladu Evropský soud pro lidská práva v roce 2014 vynesl senzační nález. Rusko nenese odpovědnost za vraždu tisíců polských důstojníků v Katyni.

Přelomový rozsudek přepsal historii. Dokumenty předložené za Jelcina a Gorbačova, svědčící o tom, že za popravy tisíců polských důstojníků je vinen Stalin a sovětská strana, shledal soud podvrhem. Je to skutečně senzační rozsudek. Znamená to, že se posledních 20 let ruské vedení neustále kálo za zločin, kterého se dopustil někdo docela jiný. Někdo z okolí prezidenta Gorbačova měl zájem zkompromitovat ruské dějiny i samotného Stalina. (Polsko a jeho historie - autor Josef Vít, Czech free press - www. ceskenarodnilisty. cz)

Pokud však hovoříme o činnosti Stalina od napadení Sovětského svazu nacistickým Německem až po vítězství v roce 1945, musíme přiznat, že to byl on, který prokázal své vůdčí schopnosti v mimořádně kruté válečné době a po etapách přivedl SSSR k rozhodujícímu vítězství i mezinárodnímu uznání a získání rovnocenného postavení mezi spojeneckými mocnostmi.

Kdo by mohl lépe charakterizovat osobnost J. V. Stalina než G. K. Žukov, který byl jeho zástupcem a byl s ním během celé války v každodenním styku? Ve svých pamětech uvádí, že Stalin byl menší postavy a na pohled nenápadný, ale působil silným dojmem. Byl podrobně informovaným člověkem v nejrůznějších oblastech. Jeho obdivuhodná pracovitost a umění rychle si osvojit materiál mu umožňovaly zvládnout za den značnou sumu faktografického materiálu. Byl mnohostranný a talentovaný, ale ne vyrovnaný. Měl silnou vůli, uzavřenou a prchlivou povahu.

Ovládal organizační otázky frontových operací i operací skupin frontů, řídil je úplně odborně a dobře se vyznal i ve vysokých strategických problémech. Schopnosti Stalina jako hlavního velitele se projevily zejména od Stalingradu. Při řízení ozbrojeného boje jako celku Stalinovi pomáhal přirozený um a bohatá intuice. Dovedl najít hlavní článek a když jej uchopil, mohl čelit nepříteli, uskutečnit tu či onu útočnou operaci. Nesporně byl nejvyšším velitelem na úrovni.

Bylo také všeobecně známo, že v revoluci 1918 velel na caricynském frontu armádě i frontu, zatímco Hitler v té době jako svobodník - spojka velitele praporu - předával velitelům rot v zákopech jeho rozkazy. Město Cyricyn bylo později přejmenováno na Stalingrad. Boj o něj se stal mezníkem nacistické agrese.

Hodnotíme-li tedy J. V. Stalina souhrnně za celou jeho státnickou činnost, musíme konstatovat, že přes všechny chyby, nedostatky, nezákonnosti, ba i zločiny, kterých se dopustil, byl to on, kdo ze zaostalého carského polofeudálního Ruska vytvořil moderní průmyslovou a vojensky vyspělou velmoc, schopnou sehrát v soudobém světě rozhodující roli při udržení vyrovnanosti poměru sil mezi velmocemi a udržení světového míru.

Jestliže si z množství schopných, v boji prověřených generálů a maršálů nejvyšších funkcí vybral za svého zástupce právě G. K. Žukova, pak k tomu měl pádné důvody. Byl o generaci mladší - v roce 1941 měl Stalin již 63 a Žukov 43 let, což sice hrálo určitou roli, ale nebylo rozhodující. Podstatné bylo, že za dobu služby v armádě od prostého vojína, bojovníka Rudé jízdy v revoluci a občanské válce, kde se vyznamenal, prošel řadou funkcí od velitele eskadrony přes velitele oddílu, pluku, brigády, divize, sboru a zástupce velitele jízdy Běloruského vojenského okruhu. Ve všech funkcích byl vysoce hodnocen a za dosažené výsledky několikrát vyznamenán a povyšován. Mezitím prošel různými vojenskými kurzy. Jeho spolužáci - později rovněž na vysokých funkcích - vyprávěli, že Žukov věnoval mimořádnou pozornost a vytrvalost studiu vojenství. Oni se po skončení denního studia šli zpravidla věnovat jiným záležitostem, a když se vrátili, Žukov ležel v ubikaci na zemi, kolem sebe mapy a příručky a studoval podrobně všechny slavné bitvy, strategii i taktiku armád. To se pak kladně odrazilo ve válce proti německému fašismu. V červnu roku 1939 byl jmenován velitelem skupiny vojsk Rudé armády na Dálném východě, kdy japonští militaristé zahájili agresi z Mandžuska proti spřátelenému Mongolsku a chtěli uchvátit část jeho území. Boje trvaly od 11. května až do 16. září, kdy provedli Japonci několik útoků, které byly spojenými vojsky Mongolské lidové republiky a Rudé armády odraženy a nakonec i díky mistrnému řízení bojové činnosti Žukovem poraženi. Tímto vítězstvím si získal vysoké uznání a byl mu udělen titul Hrdina SSSR. Za rok nato - v červnu 1940 - byl ustanoven do funkce velitele Kyjevského vojenského okruhu a v červenci povýšen do hodnosti armádního generála. Na začátku roku 1941 po úspěchu ve štábní válečné hře, ve které velel vojskům útočníka a zvítězil, byl jmenován zástupcem lidového komisaře obrany - náčelníkem generálního štábu. Organizoval řadu opatření ke zvýšení bojové pohotovosti vojsk Rudé armády, které však nemohly být plně realizovány, protože došlo k napadení SSSR vojsky nacistického Německa. Vzhledem k nepře-hledné situaci v oblasti Jihozápadního frontu byl koncem června pověřen Stalinem funkcí velitele frontu a po několika dnech, když se situace ráznými zásahy Žukova konsolidovala, byl povolán zpět k plnění funkce NGŠ.

Při hodnocen situace v Hlavním stanu 29. června, kdy Žukov podal návrh, ve kterém zdůvodňoval nutnost ústupu z Kyjeva, se dostal do ostré výměny názoru se Stalinem, která skončila jeho odvoláním z funkce náčelníka generálního štábu. Později však Stalin uznal, že Žukovovy názory a návrh byly správné. V srpnu 1941 pak byl Žukov jmenován prvním náměstkem lidového komisaře obrany a zástupcem vrchního velitele, což mu dávalo nové výrazné pravomoci. V dalším až do září úspěšně organizuje a řídí Jelninskou útočnou operaci, která přispěla ke konsolidaci situace v tomto výběžku.

V září 1941, po vzniku nebezpečí, že Němci ovládnou Leningrad, když veleni Leningradského frontu uvažovalo o vydání města, byl Hlavním stanem jmenován velitelem frontu s úkolem zabránit ztrátě kolébky revoluce a zabezpečit její pevnou obranu. Žukov okamžitě odletěl do Leningradu, převzal velení, zrušil rozkazy bývalého velení a připravil protiútoky, kterými byly proniknuvší síly nepřítele ničeny. Pak zorganizoval pevnou, hluboce členěnou obranu, která odradila nacisty od pokračování v pokusech k ovládnutí města. V dalším se uspokojili s neustálým dělostřeleckým a leteckým napadáním. Po úspěšném splnění úkolu se v říjnu vrátil do STAVKY.

Německá ofenzíva přes houževnatý odpor Rudé armády pokračovala, i když se již nedalo hovořit o bleskové válce. Hlavní nápor byl nyní veden na moskevském směru a hrozilo nebezpečí, že se nepřítel města zmocní. Na Stalinův návrh byl Žukov ustanoven velitelem Západního frontu a od října 1941 do ledna 1942 řídil bitvu o Moskvu. Nečekaným mohutným protiúderem, který srazil divize wehrmachtu 150 - 200 km zpět, natrvalo likvidoval nebezpečí ohrožení Moskvy.

Od září 1942 do ledna 1943 se Žukov spolu s generálplukovníkem Vasilevským podíleli na přípravě zámyslu a rozpracování plánu porážky Němců u Stalingradu a na jeho realizaci. Za úspěšné splnění úkolu byl Žukov vyznamenám řádem Suvorova s číslem 1 a 18. ledna je mu jako prvnímu během Velké vlastenecké války udělena hodnost maršála Sovětského svazu. Po ukončení Stalingradské bitvy byl Zukov znovu odvelen do Leningradu, kde od ledna do března 1943 úspěšně řídil operaci JISKRA na prolomení blokády města.

V období od května do srpna 1943 se podílí na přípravě plánu bitvy u Kurska a pak koordinuje bojovou činnost frontů k úspěšné porážce hitlerovských vojsk. V lednu a únoru 1944 uskutečňují vojska 1. a 2. ukrajinského frontu pod velením G. K. Žukova úspěšně Korsuň-Ševčenkovskou operaci. Pak Žukov přebírá velení 1. ukrajinského frontu po zraněném Vatutinovi a skvěle řídí v dubnu Proskurovsko-černovickou operaci, za což je vyznamenán řádem Vítězství s pořadovým číslem 1.

Od května až do července pak Žukov koordinuje činnost frontů v operaci Bagration, která skončila vyhnáním Němců z Běloruska, za což je mu udělena druhá Zlatá hvězda Hrdiny SSSR.

Od listopadu 1944 až do února 1945 uskutečňuje Žukov jako velitel 1. běloruského frontu jednu z nejpromyšlenějších a nejúspěšňejších operací - Viselsko-oderskou, která svým rozmachem, bleskovým tempem a rozhodností překonala zatím všechny normy.

Od 16. dubna 1945 uskutečňuje Žukov poslední, rozhodující operaci Velké vlastenecké války - Berlínskou operaci. V čele vojsk 1. běloruského frontu, v součinnosti s vojsky 1. ukrajinského frontu přijímá 2. května po rozhořčených bojích kapitulaci berlínské posádky. Konečně 9. května převzal spolu se zástupci spojeneckých vojsk bezpodmínečnou kapitulaci všech německých vojsk. Tím končí i jeho úloha zástupce vrchního velitele vojsk Rudé armády.

Uvedené údaje o jeho válečné činnosti mají za cíl poskytnout souhrnný přehled jeho aktivit, o kterých kolovalo ve vojscích mínění, že „kde to hoří, tam pošlou Žukova“. Byly však u mnohých pocity, že byl příliš náročný, až bezohledný. Ale rozhodující jsou výsledky. A ty nás přesvědčují, že řízení a velení vojskům, uskutečňované STAVKOU, na kterém měli Stalin a Žukov lví podíl, bylo na výši, protože dosáhlo porážky nacistické válečné mašinérie, považované za neporazitelnou.

Epilog

V květnu 1945 skončila vítězstvím spojeneckých armád a porážkou nacistického Německa druhá světová válka na území Evropy. Tehdy bylo všemu obyvatelstvu osvobozených národů a států, ale i jejich politickým a vojenským představitelům naprosto jasné, že rozhodující podíl na vítězství a nejvíce obětí přinesl ve válce Sovětský svaz a jeho armáda. A také to vyjadřovali jak v průběhu, tak i po skončení války. Při napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem britský ministerský předseda Winston Churchill - zapřisáhlý odpůrce komunismu, jak se sám hodnotil, u vědomí skutečnosti, že tím končí izolovaný boj Velké Británie a rýsuje se naděje ve společném boji Třetí říši porazit, v rozhlasovém projevu řekl: „Vidím ruské vojáky, jak stojí na prahu své rodné země a brání pole, která jejich otcové obdělávali od nepaměti... Vidím nacistickou válečnou mašinérii, která proti nim postupuje. Vidím také tupou, vydrezírovanou, poslušnou surovou masu německé soldatesky, která táhne jako hejna kobylek... A vidím onu malou skupinu ničemů, kteří plánují, organizují a ženou na lidstvo tento příval hrůzy.... Máme jediný cíl a jediný neodvolatelný záměr. Jsme odhodláni zničit Hitlera a každou stopu nacistického režimu... Pomůžeme Rusku a ruskému lidu vším, čím můžeme moci... Nebezpečí, které hrozí Rusku, hrozí i nám, hrozí i Spojeným státům, právě tak jako věc každého Rusa bojujícího za svůj krb a domov je věcí svobodných lidí a svobodných národů na kterémkoli místě zeměkoule.“

Od zahájení války byl Churchill v přísně utajovaném a šifrovaném spojení s vedoucím činitelem SSSR J. V. Stalinem, a tak měli možnost přímo projednávat, konzultovat a rozhodovat nejširší otázky, které souvisely s vedením války oběma zeměmi. Po vstupu USA do války koncem roku 1941 tohoto spojení využívali všichni tři státníci. Používali je také k hodnocení úspěchů i neúspěchů na frontě. Tak 8. července 1941, nedlouho po zahájení, píše Churchill Stalinovi: „Jsme zde všichni velmi rádi, že ruské armády kladou tak silný a houževnatý odpor zcela nevyprovokované a surové invazi nacistů. Všeobecně se obdivuje statečnost a vytrvalost sovětských vojáků a sovětského lidu. Učiníme pro Vaši pomoc vše, co nám dovolí čas, zeměpisné podmínky a naše rostoucí zdroje.“

V další zprávě z 26. července 1941 sděluje: „ Sledujeme s obdivem a pohnutím skvělý boj všech Vašich armád a všechny naše informace svědčí o těžkých ztrátách a škodách nepřítele. Naše letecké údery na Německo budou pokračovat s rostoucí silou.“ Dne 15. srpna 1941 dostává Stalin společný dopis W. Churchilla a amerického prezidenta F. D. Roosevelta. Předkládají návrh na společnou schůzku v Moskvě a končí slovy: „Plně si uvědomujeme, jaký význam pro porážku hitlerismu má statečný a urputný odpor Sovětského svazu, a víme, že za těchto okolností musíme jednat rychle a okamžitě v této otázce - v plánování programu budoucího rozdělení naších společných zdrojů.“

Zpráva W.Churchilla Stalinovi 6. října 1941: „Nedostává se nám slov, abychom vyjádřili city, jaké v nás vyvolává Váš obrovský heroický boj. Doufáme, že je dokážeme co nejrychleji činem.“

Po prvních úspěších tzv. bleskové války wehrmachtu, kdy se zdálo, že střetnutí skončí dobytím Moskvy a Hitlerova suita již připravovala vítěznou přehlídku na Rudém náměstí, přišel ruský protiúder a ústup poražených německých divizí se zastavil po 200 až 300 kilometrech. Tehdy to v lednu 1942 komentoval světově známý deník New York Times takto: „Američané nesmějí dopustit, aby jim znepokojení, které se jich zmocnilo v souvislosti se situací v Tichomoří, zatemnilo skutečnost, že na ruské frontě, nejdůležitější frontě celé války, utrpěl Hitler největší porážku.“ W. Churchill k tomu 24. února 1942 píše Stalinovi: „Čtyřiadvacáté výročí vzniku Rudé armády se oslavuje po osmi měsících bojů, které přinesly největší slávu jejím důstojníkům a vojínům a jimiž vstoupila na věčné časy do dějin. Při této slavné příležitosti tlumočím Vám, předsedovi výboru obrany Svazu sovětských socialistických republik a všem příslušníkům sovětských vojsk výrazy obdivu a vděčnosti a výraz našeho přesvědčení, že vítězně zakončíme boj, který vedeme společně proti společném nepříteli.11

Vedeno snahou o odplatu za porážku u Moskvy a o získání strategické iniciativy, připravilo nacistické velení na léto 1942 mohutnou ofenzivu na středním úseku německo-sovětské fronty. Tehdy říšský ministr propagandy Joseph Goebbels v září 1942 prohlásil: „Mohu říci s naprostou jistotou, že do zimy 1942 přestane být ruská armáda pro Německo nebezpečím. Prosím vás, abyste si to za několik měsíců vzpomněli. Ukázal se však být špatným prorokem.

Již 5. listopadu 1942, kdy Rudá armáda úpornou obranou zastavila německou ofenzívu, píše Stalinovi Churchill: „Dovolte mi dále, premiére Staline, abych Vám vyjádřil, stejně jako panu Molotovovi, své blahopřání k slavné obraně Stalingradu a k rozhodující porážce druhého Hitlerova tažení proti Rusku.“ Po ukončení bojů a zajetí maršála Pauluse sděluje Stalinovi: „Prosím, přijměte mé blahopřání ke kapitulaci polního maršála Pauluse a ke konci německé šesté armády. Je to věru překrásný úspěch.“

Na vítězství Rudé armády u Stalingradu reagoval i britský král Jiří VI. sdělením: „Úporná obrana Stalingradu zvrátila chod událostí a stala se předzvěstí zdrcujících úderů, které vyvolaly zmatek v řadách nepřátel civilizace a svobody. Přikázal jsem na důkaz hlubokého obdivu, který pociťuji já i národy Britského impéria, aby byl zhotoven Čestný meč, jež budu mít to potěšení odevzdat Stalingradu.“ Nedlouho nato v Moskvě osobně předal Čestný meč premiéru Stalinovi s žádostí, aby jej odevzdal představitelům Stalingradu.

Generál Eisenhower, v té době velitel amerických sil bojujících společně s britskými vojsky v Africe, napsal v únoru 1943: „Svět se stal svědkem jednoho z nejsmělejších činů v dějinách obranných válek: vojáci ruské armády zachytili veškerou údernou sílu nacistické válečné mašinérie a definitivně ji zastavili. Nyní jsme svědky větší vojenské epopeje - obrovského útoku, v němž titíž důstojníci a vojáci ruské armády zasazují nepříteli drtivé údery, vyhánějí ho z území, které vydrancoval, a ženou ho do jeho rozpadajícího se impéria.“

Winston Churchill, ministerský předseda VB, píše 19. září 1944, tedy již v době probíhající invaze spojeneckých vojsk ve Francii, J. V. Stalinovi: „Využiji zítřejší příležitosti, abych opakoval v Dolní sněmovně to, co jsem již řekl dříve, totiž, že to byla ruská armáda, která ochromila německou válečnou mašinérií a nyní drží v šachu zdaleka největší část nepřítele na své frontě.“

V blahopřání k 27. výročí vzniku Rudé armády v únoru 1945 Churchill napsal: „Rudá armáda oslavuje 27. výročí svého vzniku uprostřed triumfů, které jí získaly nehynoucí uznání jejich spojenců a zpečetily zkázu německého militarismu. Budoucí generace uznají bez výhrad svůj dluh Rudé armádě, stejně jako jej uznáváme my, kteří jsme byli svědky těchto velkolepých úspěchů.“ K úloze ruského spojence generál Eisenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil: „Tažení Rudé armády sehrála nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků - mužů i žen -, musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu, se bude uctívat v dějinách navždy.“ Státní tajemník USA E. Stettinius prohlásil ještě v květnu 1950, kdy se již mluvilo o studené válce: „Americký lid nesmí zapomínat, že nechybělo příliš ke katastrofě. Kdyby byl Sovětský svaz nemohl udržet svoji frontu, Němci by získali možnost dobýt Velkou Británii. Rovněž by se bývali mohli zmocnit Afriky a za této situace by se jim podařilo vybudovat svoje předmostí v Latinské Americe.“

álka skončila a poválečný vývoj přinesl i podstatné změny v oblasti mezinárodních vztahů. Vytvořily se dva soupeřící tábory a začala tzv. studená válka. Hlavní protagonisté postupně odcházeli ze scény a jejich nástupci se již k minulosti neradi vraceli. Protože však nezvratné skutečnosti nebylo možno popřít, a to se týkalo i hodnocení válečného úsilí ve druhé světové válce, přistoupilo se k taktice mlčení. K této problematice byly zpracovány dokumentární filmy, vyšly články, které přibližovaly boje té doby. Chyběla byť jen zmínka o rozhodující úloze SSSR, který nesl největší tíhu boje s nacistickým Německem na přelomu roku 1945. Mlčení jako forma zastírání historické pravdy.

Nejinak je tomu u nás. Připomíná se jen konec války. Osvobození převážné části republiky Rudou armádou jakoby nebylo. Velké oslavy byly jen v Plzni, kde se oslavovala americká armáda. Veřejnoprávní televize již tradičně problematiku boje proti nacismu a osvobozování Čs. republiky ignorovala. Stejně tak regionální tisk, který by měl připomínat tyto události ve svém rajonu. Situaci zachraňovali jen občané v menších městech a vesničkách, kde si historii s úctou připomínají. Nezapomínají na slova prezidenta Beneše po návratu z exilu do osvobozené vlasti:

„Opakuji. Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí a opravdové a správné lidskosti stále a stále připomínat. “

Přehled literatury

1. Dějiny druhé světové války 1939 - 1945, svazky 1 - 12, Naše vojsko, 1978

2. Žukov, G. K., Vzpomínky a úvahy, Svoboda, 1971

3. Štemenko, S. M., Generální štáb za války, Naše vojsko, 1973

4. Koněv, I. S., Čtyřicátý pátý, Svoboda, 1985

5. Bagramjan, I. Ch., Na cestě k vítězství, Naše vojsko, 1981

6. Karpov, V., Maršál Žukov, Ottovo nakladatelství, 2012

7. Beneš, E., Paměti, Praha, 1948

8. Dimitriv, G. M., Výbor z projevů, Svoboda, 1949

9. Gottwald, K., Spisy svazek XI., Praha, 1955

10. Skála, J., Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci, Orego, 2005

11. Axell, A., Válka a Stalin, Naše vojsko, 2009

12. Piekalkiewicz, J., Bitva o Moskvu, Naše vojsko, 2004

13. Newton, S. H., Kursk - německý pohled, JOTA, 2011

14. Glanty, D. M., Bitva o Leningrad, Naše vojsko, 2011

15. Tilke, W., Boj o Berlín 1945, Naše vojsko, 2011

16. Baxter, J., Východní frornta, archivy SS, Svojteka, 2005

17. Uhlíř, J. B., Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, 2008

18. Michálek, P., Pravda o východní frontě, Bondy, 2010

19. Kolektiv autorů, Na vlastní oči, druhá světová válka, Naše vojsko, 2010

20. Korespondence předsedy rady ministrů SSSR s prezidenty USA a min. předsedou Velké Británie za velké vlastenecké války, SNPL Praha, 1958

Redakce: Dr. O. Tuleškov Připravil: Ing. J. Mikš

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 507. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 19. června 2015.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz