Vůči Rusku jsou mnozí němečtí politici velmi tvární

Zatímco CDU/CSU zastávají zásadně protiruskou politiku, němečtí sociální demokraté lavírují. Ruka Merkelové spočívá i za rozhodováním tzv. Lidové strany, která je nejsilnějším poslaneckým klubem v Evropském parlamentu. I odtamtud se kdysi nesl hlas, že jsou křesťané, dámy a pánové, nachystáni na válku s Ruskem. Občasně podobné nesmysli vysílají do éteru nyní jednotlivě, výjimečně skupinově.

Nyní sociální demokraté, aby zvýraznili své „mírové úsilí“,  mluví o tom že jedinou podmínkou pro zrušení protiruských sankcí je naplnění Minských dohod.  Jak všichni víme, jejich plnění je závislé především na banderovsko-neonacistickém režimu v Kyjevu, který se k těmto dohodám ani příliš nezná. Zato slyšíme z Ukrajiny silná slova o tom, jak uspořádá jejich armáda přehlídku na Rudém náměstí. Zatím však jen ostřeluje donbaská města a vesnice. A je jim jedno, zda trefí do vojenského objektu nebo do obydlených budov. Někdy, když jsou ukropové pod parou, těžko vůbec míří. Hlavní věc, že střílí  a tedy i bojují.

Ale rád bych německým sociálním demokratům připomněl, že před Minskem II byl Minsk I a ještě před nimi pak byla  dohoda uzavřená mezi prezidentem Janukovičem a ukrajinskou opozicí, která měla zajistit uklidnění situace. Proto ji garantovali někteří ministři zahraničních věcí evropských států. Jak si vzpomínám,  podpis pod touto dohodou zanechal i německý ministr. A co se během několika hodin  stalo? Janukovič musel utíkat z prezidentského sídla, aby si zachránil holý život. Banderovci a neonacisté se dostali k moci. Cestu k ní jim připravovali mnozí Němci, Češi a samozřejmě i jiní, např. jedna paní se sušenkami, která přijela až z USA.

Takže kdyby němečtí sociální demokraté dělali skutečně solidní zahraniční politiku, nedošlo by k nastolení fašistické vlády na Ukrajině, nebyli by dvakrát v bojích poraženi ukrajinské vojenské jednotky, které  zachránily až Minské dohody, neumřelo by válce více než 10 tisíc lidí v bojích v Novorusku.

Německá politika vůči Rusku je někdy jako voda ve vířivce. Ale ať dělá, co dělá, Krym se nestane německou riviérou, jak to kdysi německému národu slíbil Hitler. Takže  boj o toto dědictví by měli němečtí sociální demokraté konečně odtroubit bez ohledu na to, zda podle  signálu se budou řídit i němečtí křesťané v čele s A. Merkelovou.

Pokud by páni sociální demokraté se nechtěli kát, pak jim musíme připomenou nedávný výrok pana M. Rotha, náměstka ministra zahraničních věcí SRN  „Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth. Řada jeho výroků je k pousmání – problémy jsou natolik komplexní, že „musíme Evropě dát čas“. Nechápu, kdo má dát Evropě čas (kdo je ono my), a nechápu, jak je možné mluvit o Evropě jako o subjektu, kterému je třeba dát čas. Evropa pana Rotha neslyší. A odpovídat neumí.

Podstatné je však něco jiného. V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.

V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí.

Neměl by premiér Sobotka požádat německou vládu o vysvětlení, zda je to oficiální stanovisko Spolkové republiky?“ (Václav Klaus, 8. 6. 2016)

Bude lepší, když Německo bude skromnější. Budeme rádi i za to, že bude již konečně alespoň dodržovat mezinárodní právo, skutky nikoliv slovy!