Zpráva z tisku: „Nejméně čtvrt milionu vězňů z koncentráků zavraždili Němci od ledna do začátku května 1945 při pochodech smrti. Napsal to týdeník Der Spiegel na základě studie izraelského historika Daniela Blatmana.“
Bylo to tedy v době, kdy Němci věděli, že válka je prohraná, několik týdnů a dní je dělilo od kapitulace německé armády, a přesto vraždili dále. Pak si těžko mohli stěžovat, že v těsně poválečné době si nenávist vůči nim, jíž tak dlouho a hluboko seli, si vyžádala i mezi nimi své oběti. Museli s tím počítat. Bylo to nevyhnutelné. Příčina a důsledky jsou historickými fenomény, jež nevyhnutelně působí v jakémkoliv dějinném období.
Transporty smrti
Cestou z Plzně do Domažlic kousek před městečkem Stod se mezi stromy po pravé straně nachází Háj umučených. Zejména z vlaku je možné ono místo zřetelně spatřit.
Psal se 13. duben 1945, tedy necelý měsíc před koncem války. Do zdejší stanice , tehdejší Sudetengau, přijel vlak s vězni z koncentračního tábora. V situační zprávě železniční stanice se uvádělo, že vlak přijel s více než dvouhodinovým zpožděním. V Bavořích právě probíhalo silné bombardování a nálet spojeneckých letadel byl příčinou zpoždění.
Stodští občané, kteří čekali na svůj spoj do práce viděli, že některé z vagónů byly odkryté. Naskytl se jim hrůzný pohled na zubožené lidské postavy. Strážní doprovod tvořilo 80 příslušníků SS, v transportu bylo na 4000 vězňů. Mnozí z nich ale byli buď již mrtví, či v tak zuboženém stavu, mže nebyli schopni pohybu. Mrtví byli vedle vagonů pokládáni na zem, ti už zcela bezmocní bezcitně ubíjeni. Během pobYtu vlaku ve Stodě bylo napočítáno 240 vězňů mrtvých, zastřelených či ubitých.
Byli z několika zemí, Češi, Poláci, Rusové, Francouzi, Holanďané. Není třeba podrobně vypisovat, jaké podmínky v tomto transportu byly – bez jakýchkoliv zdravotních opatření, či nejnutnějšího hygienického zařízení… A samozřejmě o hladu a žízni. V této směsici národů spolu „cestovali“ živí i mrtví.
Skomírající nacistický režim se nažil narychlo za sebou zametat stopy svých bestiálních činů. Postup spojeneckých armád je nutil k zoufalým přesunům vězňů z koncentračních táborů. To se dělo někdy až chaoticky a tyto „vlaky smrti“ jezdily sem a tam. V těch chvílích vše šlo stranou, národnost vězňů, jejich stav, to vše nehrálo roli. Pro nacisty byli jen bezejmennými stvořeními, pouhá čísla, Co ztratila jakákoliv práva.
Nikdo z těch vězňů nechtěl umírat, tušili dobře, že konec války se blíží. Bylo to v čase, kdy příroda celá začala rozkvétat, ve stodswkých zahradách začaly kvést šeříky. Mnohým z vězňů tohoto transportu žel zavoněly naposled… Nacistická hydra se už svíjela v křečích, přesto ještě dokazovala, jak je zrůdnou.
Na tyhle momenty z války nesmíme ani dnes zapomínat. Kam až kleslo Německo, kdy národ Goetha a Schillera se nechal otrávit jedem nacismu. A byli přitom – a to dobrovolně – i naši bývalí spoluobčané, sudetští Němci. Slyšíme-li dnes jejich stesky a snahy křivit historii, je nutné se ozvat. Ozvat se ale i těm, kteří i z našich řad znovu ohýbají hřbety, či se snaží kolaborovat v jejich zájmu.
Ze vzpomínek pamětníku připravil Josef Sedlák, Plzeň
Cesta do Osvětimi-Sonderbehandlung
Dne 7. března jsme vzpomínali na transport Čechů židovského vyznání, kterým připravili Němci osud, jaký nemá ve své rafinovanosti sobě rovna.
V Horním Slezsku, v nezdravém, bažinatém kraji, vystaveném mrazivým severním větrům, leží malé polské město Osvětim. Jeho jméno stalo se symbolem největší hrůzy a postrachem všech zajateckých a koncentračních táborů. Osvědčim znamenal smrt. Zde zřídil Himmlerův štáb koncentrační tábor. Odlehlost místa a nesnesitelné podnebí byly využity k tomu, aby ve vzdálenosti asi 2 km byl zřízen tak zvaný „pracovní tábor Birkenau“. To bylo však pouze krycí jméno pro adresy vězňů. Skutečný účel však byl jasný ze záhlaví táborových tiskopisů a německých spisů: Vernichtungslager Birkenau – vyhlazovací tábor.
Do tohoto pekla přišel v září 1943 pětitisícový transport z Terezína. Z nařízení Berlína byl sestaven výhradně z českých židů. Z Terezína byl označen jako pracovní transport a umístěn v dosud prázdném sotva dohotoveném části tábora, který má číslo B II b. 32 úplně prázdných polních stájí slouží jako ubikace. Tábor je jediné moře bláta. A tak za nepředstavitelných podmínek, okradení o všechno, bosi, v cárech, o hladu, bez vody a za hromadného umírání buduje si nové osazenstvo v pravém smyslu slova tábor holýma rukama.
Za tři měsíce přichází nový pětitisícový transport z Terezína, opět převážně Češi, do značně zlepšených poměrů. Oba transporty jsou označeny „SB“ – Sonderbehandlung, tschechische Juden mit 6-monatlicher Quarantäne (transport českých židů se 6-měsíční karanténou). SB znamenalo Sonderbehandlung, tj. plyn a krematorium. Oba tyto transporty byly jedinými, které přišly do Birkenau do tak zvaného rodinného tábora, aniž by procházely při příjezdu výběrem. Nikdo nevěděl, co to znamená.
Přiblížil se březen 1944. Každý tušil, že lhůta 6-měsíční karanténa cosi znamená. Vyskytly se zprávy, potvrzované SS-many, že první transport odchází po karanténě jako pracovní kolona. Všichni jsou zachváceni nervozitou. Dne 6. března dopoledne je tento celý první transport, kromě několika infekčně nemocných, převeden do sousední části. A SS-mani se smějí vzrušení a ujišťují každého, že se jedná skutečně o pracovní transport, který odjede příští noc. Druhý den je pln zoufalé nejistoty. Proběhnou zprávy o přípravách v plynových komorách a v krematoriích. A náhle přichází rozkaz uzávěry baráků a celého tábora. Před každým blokem hlídkují SS-mani s kulomety.
V 11 hodin v noci je slyšet odjíždět do sousední části první auto. V zápětí několik výstřelů, řev SS-manů, štěkot psů, křik a volání. A tak to trvalo celou noc. Druhý den ráno byl tábor pustý a prázdný.
Nezapomínejme na dosud nevídané masová vraždění, kterého se dopouštěli Němci v průběhu celé druhé světové války. Nezapomínejme na jejich oběti!
Z poválečných materiálů připravil J. Kovář
Letovický masakr Čechů sudetským Němcem - esesákem Kukou
(Z dokumentace HDK ÚV ČSBS))
Televize nazývaná česká, neustále ukazuje pouze údajné "zločiny ďábelských Čechů na nebohých českých Němcích". Donekonečna omílá smyšlené i některé skutečné křivdy odsunu, provedeného podle Postupimi, za jehož způsob provedení ČSR dostala uznání Mezinárodního červeného kříže.
Jako by dějiny počínaly rokem 1945. Rovněž Ústav pro studium totalit proti svému statutu nestuduje zločiny a masakry na Češích za války i za osvobozování. Vůbec si nevšímá masového vyhnání 250 tisíc Čechů z pohraničí za doby tzv. druhé republiky po Mnichovu a vyhnání nejméně 100 tisíc Čechů z vnitrozemí protektorátu, jaké se událo například na Sedlčansku, Neveklovsku a na Drahanské vysočině.
Úkolem nás odbojářů je rozkrývat pro veřejnost, zvláště pro mladší generace, masové zločiny na Češích, a po státních a veřejnoprávních ústavech požadovat jejich zkoumání a šetření. Letovický masakr na Češích je jen jedním příkladem z této řady velkoněmeckých zločinů, spáchaných v protektorátu. Na ně poukazuje též naše Historicko-dokumentační komise při ÚV ČSBS v Praze.
Hromadné vraždy Čechů v Letovicích zorganizovaly orgány brněnského gestapa, NSDAP a provedlo je 28. sonderkomando pro boj proti partyzánům, vedené sudetským rodákem od Krnova (tehdy říšský Jägerndorf, uloupený říší ČSR) esesákem Herbertem Kukou.
Od r. 1943 na Letovicku, Boskovicku a celé Vysočině sílil odpor vlastenců proti okupantům. Přibývalo uprchlíků z nucených prací z říše, zvětšoval se počet sabotáží v podnicích a na budované Hitlerově dálnici z Wroclavi (Breslau) do Brna a Vídně, kam bylo nahnáno množství pracovníků. Současně na Vysočinu přicházely stále nové partyzánské oddíly, podporované shozy zbraní a výstroje. .
Kukovo 28. ZbV Kommando (Zum besonderen Verwendung-Kommando) přišlo do Letovic v lednu 1945 posílit nedostatečnou činnost tzv. brněnských stíhacích protipartyzánských oddílů, které již nestačily zvládat partyzány. Zmíněné komando nastoupilo do Letovic ze svého předchozího působiště v Blansku. Tím uzavřelo trojúhelník partyzánského území Nové Město - Letovice - Bystřice nad Pernštejnem.
Velitel komanda SS-Obersturmfiührer Herbert Kuka, nevypátraný válečný zločinec, velel třem důstojníkům a asi pětatřiceti poddůstojníkům a mužům. K dispozici měl rovněž síť konfidentů brněnského gestapa, z nichž někteří - Pražan, Winkler, Rittichová - byli po dopadení souzeni mimořádnými lidovými soudy.
Kukovo komando začalo řádit od 23. února 1945 v Újezdě u Černé Hory, ve Skaličce, Vísce u Zbraslavce, Velenově u Boskovic, v Tasovicích, v Šerkovicích a jinde. Jeho akce končily kromě zabíjení partyzánů mučením celých rodin, jako byly rodina Porčova a Škrabalova, které skončily v koncentrácích a na popravištích. Mrtvoly partyzánů komando bralo s sebou. Zpopelnilo je brněnské krematorium. Popel ukládalo v úřadu gestapa na právnické fakultě v Brně (proti níž dnes stojí pomník Edvarda Beneše). Dne 16. dubna 1945 komando zabralo penzion Lamplota na koupališti v Letovicích. (Penzion byl místem nezdařeného atentátu na HJ. Po něm vypukly velké represe českých vlastenců v celém okresu Boskovice.) Protože frontové boje vrcholily a gestapo zrušilo věznici Kounicovy koleje 18. dubna 1945, nebylo možno vězně komanda převážet nadále do Brna. O jejich osudu rozhodoval esesák Kuka po konzultacích s esesákem Maxem Rauschem, vrchním vládním radou v Brně, velitelem SIPO na Moravě.
Masakr na českých vlastencích Kukovo komando spáchalo v lesíku proti hotelu. Přesné datum není známo. Odhady pamětníků se pohybovaly od 25. dubna až do 4. května (?). Masové hroby byly objeveny až po osvobozenÍ. Devatenáct vězňů si muselo vlastnoručně vykopat hroby a padlo zastřeleno ranami do týla za řevu motoru náklaďáků, aby nebylo slyšet výkřiky. Na upozornění mého strýce, odbojáře Miloše Červinky, který Kukovi uvedl, že partyzáni a revoluční gardy jsou připraveni k zásahu na město, dne 7. května Kuka nakonec několik zbylých vězňů propustil dobrovolně.
Před útěkem z města 8. května si vynutil projev na letovickém náměstí. Zde ožralý esesák veřejně lhal, že prý "za něho nebyla prolita kapka krve"(!). Spolu s Kukou utekli do říše – patrně do Bavor -Ietovičtí příslušníci komanda, členové letovické NSDAP Ikráth, Morkes a jiní nacisté. Kukova prolhanost se tragicky projevila dne 9. května 1945. Toho dne byl nákladní vůz na koupališti kontaktován číšníkem hotelu Zdeňkem Zvěřinou. V něm nastražená bomba rozmetala vůz i nebohého českého vlastence, který měl za úkol ho prohlédnout. Detonace zničila koupaliště a následným požárem i hotel Lamplota.
Masové hroby Kukových obětí byly objeveny až po osvobození ve dnech 12. až 15. května 1945, když se začaly propadávat, třebaže byly maskovány mechem a jehličím. V prvním hrobě byl identifikován Josef Opálka, odbojář z Benešova (jeho pamětní deska je v obci a jeho jméno na pamětní desce jedenašedesáti odbojářů okresu v Doubravici, zřízené na můj náklad). Druhý mrtvý nebyl identifikován. V dalším hrobě byli dva partyzáni a dvě ženy (!), z Újezda u Černé Hory. Marie Smíšková a Marie Filková. Hrdinky, vlastenky, oběti ukrutného fašistického mučení, v němž se vyžívaly Kukovy stvůry jako poručík Bussat, Neumann a zvláště tlumočník Johann Weisenberg. Tloukli vyšetřované - i ženy! - zvláštními pruty a čtyřhrannými obušky do bezvědomí.
Trnovou korunu českého mučednictví bestialitě kukovců nasadil objev dvanácti mrtvých vlastenců – Josef Vejrosta (Kozárov), jeho dvě sestry Marie a Josefa, Antonín Konečný (Štěchov), Josef Ryzí (Lačnov), Jan Krejčíř (Těchov), jeho manželka Josefa a dcera Milada, Augustin Tesař (Kunice) a tři neurčení muži.
ZO ČSBS Boskovice má v archivu fotografie objevených hrobů. Jsou k dispozici též HDK ÚV ČSBS. Tyto fotografie nikdy nebyly publikovány. Jediný hromadný záběr rakví zavražděných českých mučedníku uveřejnil profesor Vojtěch Žampach ve své brožuře Se smrtí v týlu (Blansko 1984, s. 23.) Žádné jiné snímky letovického masakru zveřejněny nebyly. Česka televize o ně neměla zájem. Za HDK tímto dáváme podnět Ústavu pro studium totalit a řediteli Hermannovi k dokumentaci nejen letovického masakru Čechů, ale i všech ostatních německých zločinů na českém, slovenském, židovském a romském národě, páchaných nejen za války, ale i v jejím závěru.
Vyzýváme vládu České republiky - Obnovte neoprávněně zrušenou Komisi pro válečné zločiny, kterou proti Listině práv zrušila Čalfova vláda!
Závěrem - letovický masakr po zveřejnění v tisku byl jedním z podnětů pro odsun brněnských Němců. To se neustále zamlčuje!
Dr. Jiří Jaroš Nickelli, člen HDK ÚV ČSBS
„…Pak se provalila fronta někde u Buchenwaldu. Lágrkomandant se pokoušel dojet pro instrukce na motocyklu, ale už neprojel. Uprostřed směny, myslím, že to bylo 12. nebo 13. dubna, byl vyhlášen poplach a nástup na vagony. Už to nebyly dobytčáky po padesáti, ale evakuovali nás na otevřených plošinách po stopadesáti lidech. Projeli jsme Chemnitz (Saskou Kamenicí), to byl jen hřbitov komínů. Kam nás táhli, nevím, snad na jih do Dachau, přes Sudety. Za dva nebo tři dny jsme uvázli v Kraslicích na nádraží, kde nás spojenci – hloubkaři – vybombardovali, poněvadž na vedlejší koleji byl nějaký vojenský vlak.
Byli jsme tam dál ještě dva nebo tři dny. Zažili jsme tam další nálety hloubkařů. A po celou cestu i v Kraslicích nás nechali bez žrádla. Pustili nás z vagónů. Občas do toho nálet, tak nás nechali zalehnout ve stráni. Ale jinak nás hlídali, a byli jsme stále bez jídla. Civilní německé obyvatelstvo na nádraží na nás čumělo jako na zajímavou zvěř, ale nic k snědku nám ti lidé nedali.
Jen jedna manželská dvojice, ona byla Srbka, on Němec, nám nosili pytlíky s brambory a rozdávali nám je. Když jsem si uvědomil, že Kraslice byly již dávno dost velké průmyslové město, tak jsem si s hořkostí říkal, kolik už od Rakouska se tam muselo vypít a vyčurat piva na různých dělnických, sociálnědemokratických a pak komunistických schůzích. Těm z nich, kteří už tady skončili v lágrech, patřil o to větší obdiv, oč byli v tomto prostředí po Mnichově osamocenější. Teď ale v dubnu 1945 , to jsou jediní dva lidé, kteří se odváží něco s námi mít a pomoci nám – Srbka, i když byla tak daleko od domova, a její německý manžel.
Před nádražím byly bramborové krechty, které hlídali volksšturmáci. Nic jiného nám nezbývalo, tak jsme se vždycky znovu plížili k těm krechtům. Volksšturmáci vystřelili vždy, když už jsme byli skoro na dosah, my jsme se rozprchli a pak to zkoušeli znova. Pravda, nikoho nepostřelili, to se ale předem nepozná a stříleli vždycky tak, že jsme si bramboru nikdy nemohli vzít. Jen ta jediná žena, Srbka, nám řekla: “Můj muž bude mít službu tehdy a tehdy, nemějte strach, střílí do vzduchu.“ Chovali jsme se tak, abychom ho neshodili, a když střelil, tak jsme se taky rozprchli, ale když držel hlídku on, bramboru přece jen jsme si stačili vzít.
Jak dnes vím, byla tam ještě hrstka dalších „spravedlivých“. Několik německých sociálnědemokratických rodin v Kraslicích a blízké vesnici Pechbachu (dnešní Smolná) schovalo a živilo skupinku vězňů z našeho transportu až do příchodu Američanů. Napsal mi o tom nyní ze Švédska Karel Kesek, jeden ze spoluvězňů, který byl takto zachráněn. Když jsme se později sešli v Praze, vyprávěl mi, jak ho poprvé oslovila mladá žena z rodiny°; která jej potom skrývala: „Kann ich helfen?“ Hřeje mne to i po půl století a slyším to dodnes, jako kdyby to tenkrát řekla mně.
Většina ostatních lidí se však i v posledních dnech války, když už museli vědět, o co běží, chovala se zcela jinak.
Byla tam taky parta 13-17tiletých kluků, včetně pozdějšího spisovatele Arnošta Lustiga. Těm i několika starším, včetně bratří Süsslandů, se za náletu podařilo utéct do hor, ale druhý den byli taky zpátky na vagoně. Nechytlo je ani gestapo, ani schutzpolizei, ani wermacht, ale přivedli je sedláci s loveckými puškami. Kluci říkali: „Alespoň jsme po letech viděli bílý kafe.“ Kafe dali, ale pochytali je a přivedli zpátky.
Ve srovnání s reichem, kde už bylo cítit náznaky rozkladu, to tady v Sudetech klapalo jako hodinky.
Dva dny už proudily od hranic reichu do pro tektorátního vnitrozemí tankové a motorizované kolony, Němci ustupovali před Američany. Pak už byla slyšet dělostřelba nad Kraslicemi. Druhý nebo třetí den nám dali nástup a pochod. Dostali jsme poprvé a naposledy chleba. Vedli nás po silnici, kde byl frontový zmatek, shora od fronty už utíkali civilisti i čeští kluci z reichu i někteří Němci. Proti nám nahoru naopak rozvinuté rojnice wermachtu, tady už šla fronta. Do toho zmatku dali spoluvězni Rusové echo, abychom průvod co nejvíc roztáhli, aby byly stráže co nejdál od sebe. Ti Rusové byli v koncentráku za to, že už měli za sebou útěky ze zajateckých lágrů a měli zkušenosti. Za chvíli byli strážní eses pár set metrů od sebe. Silnice tam v lese tvořila serpentiny, a tak se každou chvíli objevil úsek, kde nebyl žádný strážný v dohledu, kde se dalo utéct.
Tehdy to vypadalo idylicky. Nad Kraslicemi už bylo slyšet kulomety. Čekali jsme, že Američané tu budou co nevidět. Zdálo se, že to máme konečně za sebou. Bylo přímo symbolické, když v jednom z prvních nestřežených okamžiků vykročit přes příkop do lesa se svou partou Karel Švenk, předválečný herec levicového divadla. Byl v Meuselwitzu v partě Wolfa Saluse, předválečného šéfa československých trockistů, Otíka Kleina, poválečného pracovníka Filozofického ústavu Akademie věd a spoluautora známé práce z šedesátých let „Civilizace na rozcestí“, bratří Süssladů a dalších. Byli to ale pesimisté. Všichni jsme již v Meuselwitzu konec války očekávali s napětím, že to může být i konec náš, že se nás nacisté pokusí oddělat, hlavně aby se od nás lidstvo nedovědělo o vyhlazovacích lágrech. Jenže oni očekávali, že se to Němcům nemůže nezdařit. My, v čele s bratry Staňky , jsme byli naopak optimisté, věřili jsme, že se nám podaří uprchnout - nebo i vzbouřit se. Každou zprávu z fronty jsme přijímali jako důkaz naší naděje, oni i jako důkaz našeho blížícího se konce. Jindra Staněk ohlašoval Venkovi každé další vítěztství Spojenců skoro stejnými optimistickými slovy:“ Tak co, Karle?“ A Švenk vždy pesimisticky odpověděl:“Hovno, hovno, nás stejně oddělají.“ Tady nad příkopem, na doslech americké palby, zaznělo poslední Jindrovo: “Tak co, Karle?“ už jako oslava osvobození. A Karel Švenk formálně znovu opakoval to své „Hovno, hovno“, ale poprvé nadšeně, jako by dával Jindrovi za pravdu.
To jsme ještě netušili, že to nejtěžší máme teprve před sebou. Nevím kudy musel projít Karel Švenk a co nepřekonatelného ho ještě potkalo. Byl přitom starší, v horším fyzickém stavu, již v Meuselwitzu se na opuchlých nohou jen kolébal. Ale když jsem v květnu, už u tety v Jaroměři, slyšel v rádiu, že zemřel v mostecké nemocnici na následky věznění, pomyslel jsem si, jestli mu třeba i ten jeho pesimismus a to jeho „Hovno, hovno“ neubraly kousek sil. Byla to především náhoda, že z naší party se nás všech devět vrátilo. Snad ale přece jen trochu pomohla i strašná vůle dojít, i když už na to síla nebyla.
Naše devítka se rozdělila na menší skupiny, abychom prošli. My jsme byli nakonec čtyři: Milam Weiner, Karči Weistein, Jožka Wallerstein a já. Vybrali jsme si – nervózní abychom to nepropásli – takové špatné místečko, kde šla stráň v lese příkře do kopce. Mezi serpentinami nikde žádný esesák. Ale když jsme byli pár metrů za příkopem, tak se jeden objevil a zrovna takový vztekloun, cholerik, rottenführer, který měl spadeno na Milana. Snad proto, že Milan byl dvoumetrový, a jak přečníval, tak byl pořád na ráně. Milan byl v nádvorním komandu a tenhle esesák jeho strážným. Jak se v lágru někde za blokem ozval řev, tak se tam určitě objevil Milan a za ním tenhle vztekloun. A teď se objevil, když jsme byli jen pár metrů za příkopem, strhnul flintu z ramene a hlasitě ládoval do hlavně, aby to cvakalo, dával najevo, že to myslí vážně, a začal řvát:“Zurük!“
V nás byla chvíli malá dušička, poněvadž jsme věděli, že vrátit se nesmíme, to by byl konec, to by si nás už uhlídali. Po válce se říkalo, že to, co neuteklo – byly to většinou ženy, Polky z Varšavy, protože kromě našich patnácti set nebo dvou tisíc žen tam ještě v předvečer evakuace přivedli asi čtyři nebo pět tisíc žen z jiného lágru
-----------
° Karek Kesek tyto své vzpomínky publikoval ve sborníku „Trpký úděl“. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937-1948, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1997. Se ženou z rodiny svých zachránců se stýká. Ta ale nechce být jmenována, protože tak tehdy jednala „ne proto, že byla a je sociální demokratka, ale protože chtěla pomoci.“
- , to tam zůstalo a pak je prý na bavorské straně postříleli. Ale těch pár stovek nás mužů se většinou rozprchlo. Věděli jsme, že vrátit se nemůžeme, a současně jsme viděli, že v tom kopci, na který jsme se drápali, i když už jsme sotva stáli na nohou, že by nás mohl dostat všechny , i když neměl samopal, ale jen pušku. To bylo ale jen takové krátké rozmýšlení naplano, než noha dopadla, poněvadž jsme věděli, že stejně musíme dál.
Milan se na nás otočil a jen tak přes rameno syknul:“Žádný sraní, jde se dál,“ i když nikdo z nás ani nezaváhal nejít. A teď se stalo něco, co se stane jednou za tisíc let. Nejdříve jsem si myslel, že Milanovi přeskočilo, otočil se na toho vzetklého esesáka, zamával mu, jako když se loučí v neděli ze schůzky s holkou a zavolal na něj:“Auf wiedersehen nach dem Krieg, Herr Rottenführer.“ A kdo se podělal, byl ten esesák, ne Milan. Jen málokdy jsem viděl tak vyděšená očička. Esesáci zřejmě ještě fasovali rum a byli už tak ožralí, stejně jako my viděli, že je konec války, stejně jako my slyšeli nad Kraslicemi už nejen kanonádu , ale i kulomety a jako my si museli myslet, že už tam každou chvíli musejí přijít Američani. Ale až když mu tohle udělal heftlink, po kterém tak tvrdě jel a na kterého se pořád vztekal, tak už asi pochopil, že je skutečně konec. My jsme šli dál a jen přes rameno jsme se po něm ohlíželi. Flinta mu vypadla z rukou, držel ji za řemen mezi nohama, otočil se a vrávoral zpátky na silnici, klopýtal o pušku a řval, aby ho vpředu i vzadu slyšeli esesáci, co se mohli každou chvíli za zatáčkou objevit:“Los, weiter gehen!“ Ale šel sám a nás nechal jít.
Byli jsme pak asi tři dny v lese, protože se ukázalo, že Američani nepřišli ani za pár minut, ani za pár hodin. Po třech dnech nás vyhnal hlad a ve své nezkušenosti jsme filozofovali, jestli o kus chleba žebrat nebo loupit. Proti nám šla nějaká německá civilistka , tak jsme si řekli: samozřejmě žebrat, to je jednoduché. Poprosili jsme ji o kousek chleba a ona řekla:“Jawwohl (ovšemže), pojďte se mnou.“ Uvěřili jsme jí a šli jsme za ní jako ovce až k potůčku. Tam řekla:“Tady počkejte.“ Pak jsme se po třech dnech v tom potůčku myli do půli těla. Když jsme ale zvedli hlavu, už se vracela s rojnicí vojáků, kteří nás obkličovali se samopaly. Tak jsme do toho spadli poprvé. Byli to vojáci wehrmachtu, měli sice řeči: Musíte jim dát nažrat“ – ale předali nás policii. A tak to začalo znovu.
Dvakrát v nás byla zvlášť malá dušička, když se nás pokoušeli předat znovu esesákům. Poprvé nás dovedli do koncentráku v Rottau (dnešní Rotavě). Ten byl ještě v plné parádě, ale nevzali nás, protože to byl jen ženský lágr, tak nás táhli dál.
Druhý takový moment nastal nad Karlovými Vary. Různě jsme se tam setkávali, jak nás různě lapali, takže jsme měli o sobě zprávy. Potkali jsme se zase s bratry Staňkovými a s Pižim na nějakém statku v Doubí (tehdy Aich), kde nás soustřeďovali. Hlídal to tam volksšturm a odtud nás odvedl, aby nás odevzdal nějakému transportu, střeženému esesmany. Ten byl na blízké železniční stanici a byl v hrozném stavu. Jmenovalo se to tehdy Aich-Taalsperre ( Doubí-přehrada) nad Karlovými Vary. Ten transport dodělával. Mrtvoly rovnali do hranolů jako pražce, vždycky řada mrtvol, na ní druhá kolmo, už tam bylo více těch hranolů ze srovnaných mrtvol. Transport byl bez žrádla, mlel z posledního. Pršelo a ti, co ještě žili se choulili v dřepu pod dekami někde u ohníčku. V nádražní budově ožralí esesáci ověšení granáty a samopaly z oken prvního patra pokřikovali:" My vás nechceme, nemáme žrádlo ani pro svý." Ale volksšturmáci se nás chtěli zbavit - bylo nás asi sto, sto padesát - tak odmeldovali: "Předáváme uprchlé vězně," otočili se a odešli.
Najednou jsme tu stáli bez nich a jako bychom se domáhali, aby nás převzali. Věděli jsme, že když nás převezmou, je konec. Ti se tam chechtali, ale jestli to do nás pustí, to jsme nevěděli. Vtom se někde v první nebo druhé řadě sebral nějaký duchapřítomný heftlink, vystoupil, zavelel "Mützen ab!" a zahlásil: "Tolik a tolik heftlinků, odvádím je na sběrný punkt." A znovu zavelel: "Čelem vzad, pochodem v chod !" A šli jsme. A oni nestříleli. Měli jsme ale stažené zadky, byla to ideální možnost nasázet to do nás na útěku. Asi sto, sto padesát metrů od stanice zahýbala cesta do viaduktu pod vysoký násep trati a my jsme jim mizeli z dohledu. Až k tomu viaduktu se pořádně pochodovalo se staženými zadky, ale jak každá pětice mizela ve viaduktu, tak se rozprchla. Tak nás zachránil nějaký neznámý duchapřítomný heftlink.
Tahle to pokračovalo neurčitý počet dní, ztratil jsem přehled. Pokud paměť vydá ještě nějaké střípky, už bez návaznosti a časové posloupnosti. Jednou běžíme za náletu hloubkařů vybombardovaným náměstím v Sokolově. Na rohu náměstí ukazatelé směru a na jednom z nich poprvé vytoužené jméno: "Prag". Jindy a jinde: vedou nás lesním masivem kolem polního velitelství nějaké větší jednotky wehrmachtu - zapíchané trojcípé praporky ukazují rozmístění složek. V hlubokém srázu pod silnicí skupinka důstojníků s rozevřenými novinami v roztažených rukách. Bylo to úmyslně? Zřetelně vidíme celostránkovou fotografii Hitlera pod palcovým titulkem : "Adolf Hitler kaputt." Píší už takhle německé noviny, nebo je to spojenecký shoz? Každopádně to vypadá, že jsme už alespoň toho "pacholka" přežili - vzpomněl jsem si na onu ženu s nůší z Libáně. "Co asi říká těm božím mlýnům?" Přitom jsem vůbec netušil, že pár desítek kilometrů odtud - v Chebu - tedˇ již je můj učitel z obecné školy, Standa Kraus, jako zástupce velitele kombinovaného oddílu naší zahraniční armády, který československá vláda v dubnu stáhla od Dunkerque. Ale že v Praze Miloš Hájek ještě čeká na popravu.
Někde jsme narazili na spoluvězně, které chytli v nějaké vesnici, kde byl mezi nimi taky jeden německý komunista z našeho lágru, nějaký Denkert, zámečník z Porúří. Když po Hitlerově sebevraždě nastoupil Dönitz, prý udělil říšským Němcům amnestii, zkrátka Denkerta v té sudetské vesnici amnestovali a zařadili do volksšturmu. Přesvědčoval je, aby nebojovali proti Američanům, a ti Sudeťáci ho pověsili. Po dvanácti letech lágru - byl v lágru hned od prvních dnů Hitlera - došel až do Sudet a tam ho pověsili.
Když nás eskortovali, snažili se vyhýbat městům - snad kromě Sokolova. A Lokte, kde nás místní vězení na hradě skoro útulně dýchlo dávnou civilizací. Spíš nás vedli vesnicemi. Tam musel být hrozný teror. Před nejednou vesničkou visel na stromě pověšenec - s nápisem na prsou "Verräter" (zrádce). Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domů a obyvatelé vydali gestapu několik dní před koncem války ne "nepřítele", heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. Co jsem prošel od Kraslic až po Domažlicko, kde to končilo, ty, kteří někde ustrašeně za záclonou vykoukli se strachem nebo i se sympatiemi, nebo někdy hodili i krajíček chleba, spočítám na prstech.
Takové byly Sudety v druhé polovině dubna 1945. Nemohu a nechci si přisazovat a tím méně rozdmychávat vášně vedoucí k pomstě. Ale nějaké pohádky, že to bylo poblouznění jenom za Mnichova, nemohu potvrdit. Hitler se doposledka snažil vyvolávat naděje propagandou o tajných zbraních a o alpské pevnosti. Nevím, jak v Alpách, ale tady v Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná do poslední chvíle, doslova až za hrob.
Přesto si myslím, že po půl století dozrál čas k usmíření. Ne však s těmi, kteří jsou tak nenapravitelní, že by to celé chtěli znovu o víc než půl století vrátit zpět. S těmi to možné není. Ne kvůli minulosti - to bychom byli jako oni. Ale kvůli budoucnosti, kterou znovu ohrožují. Chtěl bych doufat, že v tom naleznu pochopení a souhlas i demokratické německé veřejnosti.
Vzpomínám přitom, jak mi Karel Kesek popsal rodinu, která jej ukrývala: matka s jednou dospělou a jednou desetiletou dcerou. Ty dvě dospělé jej ale nabádaly: Před tou desetiletou ani slovo - die ist noch "blöd" (je ještě blbá)! A přece právě z generace tehdy "desetiletých", kteří z velké části nevěděli, co se za Hitlera dělo, se ponejvíce rekrutují dnešní zatvrzelí. Pochopí lépe mladší generace než ta, která "nevěděla"?
Připravila Ing. J. Skřivánková
(Vydalo nakladatelství „Doplněk“, Brno, 2010)
Pozn. redakce: Pohádky o tom, jak nacisté zneužili sudetské Němce, se vyprávějí. Skutečnost byla však jiná. Mnozí sudetští Němci patřili k těm nejzarytějším a nejfanatičtějším nacistům. I výše uvedený text to potvrzuje.
Koncentráčník byl po 12 letech pobytu v koncentráku omilostněn - Když však přesvědčoval sudetské Němce, aby nebojovali proti Američanům, pověsili ho. Udělali tedy to, co neudělali bestiální dozorci SS v KT!
Jiří BENEŠ
6. září 1943, po několika hodinách cesty z Buchenwaldu, nám nařídili vystoupit. Vedli nás dovnitř do jakési ohrady, spočítali nás třikrát a odjeli. Přišli jiní esesmani, spočítali nás dvakrát, seřadili znova po pěticích a vedli nás po kolejnicích, přes hromady písku, cihel, kamene a dříví k vysoké skále, z níž civěla na nás černá tlama tunelu. Vklopýtali jsme dovnitř.
Byli jsme v koncentračním táboře Dora, v místě kde jsme měli Němcům zhotovovat tajné zbraně, ohromné šestnáct metrů dlouhé raketové bomby. Když jsme vešli, můj soused klopýtl o kolejnici, chytil mě za rameno a řekl: "Mně se to nelíbí, Jirko! Jdeme sem jako do pekla."
Tehdy nikdo z nás netušil, že tento muž vyslovil právě tolik pravdy, kolik jí jen lidské slovo dovede vyjádřit.
Během následujících dvaceti měsíců přišli k nám vězni z Dachau i z Dublina, z Pünemünde i Vídeňského Nového Města, z Mauthausenu i z Oranienburgu, ze všech lágrů, kolik jich v Německu bylo, a každý: z nich v různých sice formách a rozličnými slovy, ale ve stejném smyslu: do týdne řekl: "Nikdy bych si nedovedl představit, že lidé dovedou vytvořit tak svinské peklo!"
Dora je jedním z důkazů, že už republikánské Německo se připravovalo na válku. Bylo tam zcela moderní zařízení pro uskladnění milionů hektolitrů benzinu a olejů. Za války se Němci rozhodli vyklidit benzinová skladiště a postavit v tomto podzemí továrnu na "V2".
Hlavními tunely byly dva tunely 2 200 metrů dlouhé, dvanáct metru široké a dvanáct metrů vysoké. Vzdálenost mezi oběma tunely byla 220 metrů. To byla také délka jednotlivých hal, jichž byl čtyřicet devět a každá z nich byla čtrnáct metrů široká. Jejich výška kolísala mezi 14 až 30 metry, podle výšky strojů. Nejvyšší byla hala čtyřicátá prvá, kde byly raketové bomby zkoušeny před odesláním na místo střelby. Při zkouškách musely být postaveny na výšku a vyžadovaly proto halu zvlášť vysokou.
Po příjezdu nás rozdělili do pracovních skupin a dali jsme se do práce.
Práce se nám nezdála těžká. Dvojnásobnou prkennou desku velikosti 1x5 metrů vzali čtyři vězni na ramena a nesli osm set metrů. Zpět šli s prázdnou. Ale šli jsme po čtvrté a po páté a deska byla čím dál tím těžší. Když jsem nesl kládu po páté měl jsem již obě ramena do krve odřená. Také všichni ostatní byli stejně postiženi. Nadávali, odpočívali stále častěji a kápo řval až sípal. Podél cest se postavili esesmani a začala práce v klusu.
Esesmani měli už novou vymoženost Dory: důtky. Na krátké násadě bylo sedm silných kožených řemenů. Některému to ještě nestačilo a uděal si proto na konci řemenů uzlíky. Jiní přišli se psy. Měli vlčáky, boxery a jiné odrůdy a každý pes byl zvlášť vycvičen na vězně.
Toho prvního dne snad každý něco dostal. Jeden z esesmanů, mladý, černý, kučeravý, nejvýše dvacetiletý, byl zvlášť zuřivý. Kulhal na jednu nohu a byl v pozdější době v celém okolí znám pod jménem "Kulhavý ďábel". Ten také poručil skupině dvanáct vězňů svléknout kabát a kalhoty a spráskal jednoho po druhém důtkami přes nahá záda. Všichni byli Češi. A Kulhavý ďábel, když je bil, sliboval jim, že vyhubí celou "českou legii".
Večer seděli jsme na slamnících a mluvili o tom. Kdyby se mělo vyplnit všechno, co jsme si tehdy slibovali pro případ, že vydržíme i tento lágr, nežilo by dnes mnoho Němců.
Dostal jsem jednou v Doře těžkou násadou od motyky a mohu říci, že to bolí tolik, že je třeba skutečně nejvyššího vypětí vůle, aby se člověk ubránil a nekřičel. Takový výprask se končil flegmónou na postižené části těla a často smrtí z otravy krve. Často také esesman bil, aby zabil. Kamarádi, kteří byli zaměstnáni jako lékaři nebo ošetřovatelé v lágrové nemocnici, mohou mnoho vypravovat o úmyslném přeražení dolní části páteře nebo o beznadějných případech roztříštěných ledvin.
Češi byli v lágru Dora třídou pro sebe. Nejsem šovinista a myslím, že dovedu se kriticky dívat i na členy vlastního národa. Ale v Doře jsem se naučil být hrdým na svůj národ a pyšný na to, že jsem se narodil Čechem. Byli ovšem i mezi námi jednotlivci, kteří, když se dostali na nějaké vedoucí místo, zpychli a jednali, jako by byli něčím více než druzí, protože je Němci učinili blokovými nebo kápy. Ale ani ti neprovedli žádné darebáctví. A až na jeden jediný případ, kdy Čech podlehl týrání a prozradil pod ranami býkovcem své spoluvězně, nebyl mezi nimi ani udavač, ani zrádce. Byli naopak mezi Čechy hrdinové, před jejichž obětavostí musíme se sklonit v úctě a obdivu.
Byl mezi námi např. muž, který, když se prozradilo připravované povstání v lágru, byl zatčen omylem místo svého kamaráda stejného jména. Byl to Václav Baštář. Byl starý a nemocný. Stačilo slovo a byl by propuštěn a na jeho místo by byl přiveden mladý a zdravý jeho jmenovec, s nímž nebyl nijak příbuzný. Ale Baštář neřekl ono slovo. Vytrpěl hrozné týrání a nakonec zemřel, ale neprozradil a svou smrtí zachránil svého kamaráda. Byl mezi námi Jan Chaloupka, muž, který zařídil i v tomto lágru smrti rádio pro poslouchání Moskvy a Londýna a připravil vše pro instalaci vysílačky. Byl zatčen. Den za dnem, po dlouhé čtyři měsíce, očekával šibenici, mnohokrát byl nejdrsnějším způsobem vyslýchán specialisty ze Sicherheitsdienstu. Neprozradil nic. Byl mezi námi lékař dr. Češpiva, hlava onoho povstání. Kdyby byl promluvil, málokdo z nás by se vrátil domů. Věděli to o něm a proto je možno si představit, jak ho vyslýchali. Od poloviny října do konce března (1945) den za dnem čekal smrt. Neprozradil. Po evakuaci lágru se dostal k Američanům.
Aby pomohli zkrotit Čechy a jiné cizozemce, byli povoláni do Dory z káznic němečtí zločinci. Hlavní jejich transport přišel počátkem ledna 1944, kdy měla být zahájena výroba nové německé zbraně "V2". Ti nejhorší z nich převzali hned místa kápů, blockaltesterů, vorarbeitru, vnikli do šrajbštuby, na poštu, do kuchyně, převzali nově vytvořené funkce tunelových kontroloru apod. Krádež, loupež, vražda, násilí a pohlavní zvrhlosti ovládly lágr. Život v Doře byl dosud velmi těžký. Nyní se stal utrpením.
Jednoho dne jsem se musel hlásit u majora Dutzmanna. Byl to veliký a silný, asi padesátiletý důstojník, který se mnou od prvního okamžiku jednal velmi slušně. Nikdy jsem neslyšel, že by byl na někoho křičel. Ptal jsem se na to a dověděl jsem se, že to vlastně není Němec, nýbrž v Německu naturalizovaný Lotyš. Vyptával se mne dlouho na nejrůznější věci. Když slyšel, že jsem v lágru, protože mám příbuzné v Anglii, nechtěI věřit, že by za takovou věc dali někoho do takového lágru, jako je Dora. Pak si mne vyzkoušel, jak píšu na stroji, a nakonec mi udělal dlouhý výklad, jak špatně by to se mnou dopadlo, kdybych komukoli prozradil něco z toho, co v jeho kanceláři budu dělat.
Tak jsem se stal písařem ve vojenské kontrolní a přejímací kanceláři v podzemní továrně, kde jsem měl příležitost dovědět se téměř všechno o nejtajnější německé zbrani „V2“. Zde také náhoda mne přivedla k největší sabotáži, jakou jsem kdy mohl provést, a zde také zažil jsem největší strach z celého svého života...
Celkem bylo vyrobeno v továrně 6 320 raket "V2". Z nich byla část určena pro zkoušky a výcvik, 60 bylo určeno pro střelbu do Ameriky a 4 430 raket bylo určeno pro útok na Anglii.
V době, kdy byla zahájena výroba raket rozhodli esesmani, že oficiální popravy budou nyní vykonávány veřejně před všemi vězni. Jako první byli popraveni tři Ukrajinci, kteří utekli z lágru a byli dopadeni.
V neděli po apelu museli všichni vězni zůstat stát. Na apelplac byla přinesena primitivní šibenice ne nepodobná klepadlu na koberce. Tři odsouzení byli vyvedeni z bunkru a postaveni na stůl. Stáli tam bledí jako papír, prostřední mladý, slabý chlapec byl ocelovými pouty připoután k oběma postranním, jeho kamarádi po levici i pravici měli jednu ruku volnou. Bledí, ale klidní museli stát s oprátkou na krku po celou dobu, kterou potřeboval lágrový tlumočník, aby ve čtyřech řečech nám přečetl rozsudek, že říšský ministr vnitra a říšský vedoucí eses Himmler nařídil jejich pověšení. Pak jim lagerältester povalil stůl.
Nejhůře umíral třetí... otvíral a zavíral oči, trhal nohama a rukou ukazoval na esesmany, kteří i s lagerältestem obíhali kolem, aby si ho prohlédli ze všech stran a vyfotografovali v nejpodivnější pozici. Visel a patnáct tisíc bledých a hrůzou vyjevených diváků doufalo, že už je konec... Déle než deset minut tak umíral. Nevím co si myslel každý z těch patnáctitisící vězňů, kteří se museli dívat. Někteří z nich omdleli. Jiní si drželi ruce na obličeji a snažili se nehledět na šibenici. Jiní zatínali pěsti, až jim zbělely klouby. Já sám jsem se díval. Tam viseli tři pověšení a esesmani obíhali kolem, aby jim ani trhnutí bolestí zkroucených očí neuniklo. Deset minut. Ale každá minuta byla věčností.
Myslel jsem na účel všeho, na to, proč vznikla tato loupežná válka, toto loupežné přepadení lidstva, největší a nejhanebnější v dějinách. Na to, proč vlastně tak nelidsky umírá tisíce a statisíce a miliony lidí. Proč je to všechno a kdo to způsobil. Nacisté? Jistě. Ale každý den a nyní znova, když jsem viděl kolem sebe Němce, vězně nacisty uzavřené do koncentračního tábora, jsem se přesvědčoval, že není to to pravé. Nacisté to vše prováděli a organizovali. Ale se souhlasem všech Němců. I zde to hrozné umírání tří Rusů dělo se s viditelným a nezakrývaným souhlasem kolem stojících německých vězňů. Gesty i slovy vyjadřovali radost, že umírají Rusové, špinaví ausländři a potěšení, že mohou vidět umírat člověka tak dlouho.
Snažím se brát každého tak, jaký je. Snažím se pochopit jednání člověka, nalézt důvody a pohnutky jeho činů. Vím, že pochopit znamená odpustit. Ale toho dne jsem se zatvrdil. I kdybych dovedl odpustit vše, co udělali mně a mé rodině, kdybych dovedl zapomenout na všechno utrpení a horší než zvířecí umírání tisíců v Auschwitzu, kdybych dovedl nedbat, jakým štěstím byla pro tolik lidí v Doře smrt, přišla-li rychle, kdybych i dovedl vyhnat ze svých snů smrt těchto tří, přece nikdy nezapomenu a nikdy neodpustím, že Němci se smáli, když ti tři takovou smrtí umírali.. .
(Z knihy V německém zajetí, autor Jiří Beneš, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 38., Praha 2010)
Pozn. redakce: Souboru článků jsme úmyslně dali název nikoliv zabíjení po německu ale vraždění po německu. Slovo zabíjení neodráží tehdejší krvavé nacistické praktiky – masové vyvražďování lidí. Němci genocidě dali dokonce jakýsi „průmyslový“ ráz, do tehdejší doby nevídaný a zcela nepředstavitelný.
Mluvíme nejen o nacistech, ale také o Němcích. Převážná část z nich byla znacizovaná a poslušně prováděla pokyny nacistického vedení Německa. Demokratičtí Němci, sociální demokraté, komunisté, někteří křesťané a také samozřejmě němečtí Židé, byli většinou v koncentračních táborech nebo již povražděni. Ta část, co z nich zůstala v době války na svobodě, tvořila jen nepatrný zlomek německého národa bez nějakého většího reálného vlivu. Demokratičtí Němci si zaslouží naši úctu. De facto byli našimi spojenci. V poválečném období demokratičtí Němci hráli významnější úlohu, nikoliv však takovou, jakou by měli. Nově vznikající studená válka zastavila denacifikaci a z řady nacistů se postupně stali pomocníci Spojenců. Jaký tragický význam měla tato skutečnost pro další vývoj nejen v Německu spolkovém, ale i v Evropě, nyní víme.
Nacisté, včetně sudetských nacistů, nemohli sami, bez aktivní účasti velké většiny německého národa, jehož součástí byli i tzv. sudetští Němci, vést vítězné války, nemohli vraždit své oběti po milionech, nemohli okupovat značnou část Evropy a nastolit v ní teroristický režim.
Mluvit o fanatických nacistických sudetských Němcích jako o německých Čechoslovácích, jak si je dovolil označit jeden z redaktorů ČT 1 v Hyde parku, kde jako host vystupoval pan Bátora, je jen v tom lepším případě totální a arogantní neznalost našich dějin, zejména období první republiky a doby války. Tou horší možností je účast na vědomém falšování našich dějin. Tak či onak takoví redaktoři nepatří do „české televize“ ani do ostatních česky se vyjadřujících médií.
Z výše uvedených důvodů nesou odpovědnost za válečné zločiny Německa, za masové vyvražďování lidí, za zničení nezměřitelných materiálních hodnot Němci jako národ, včetně sudetských Němců.
Sudetoněmecký landsmanšaft vyrůstal z nacistických kořenů. Řada jeho současných požadavků odpovídá nebo se blíží požadavkům znacizovaných henleinovců. V zájmu našeho národa, našeho státu je musíme zcela rozhodně odmítat. Nemohou být podkladem k jakémukoliv jednání.
Sudetoněmecký revisionismus a revanšismus musíme jasně a jednoznačně odmítat. Naše ústavní orgány nemají žádný důvod jednat s tzv. sudetskými Němci, ani s těmi, kteří budou v doprovodu německých ústavních činitelů. Žádejme, aby v jejich suitách byli i představitelé demokratických Němců, pokud tam má být nějaký sudetský Němec.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz