V plynové komoře zpívali „Kde domov můj „.
Od zahájení okupace českých zemí v březnu 1939 se nacistická okupační správa snažila v protektorátu prosadit realizaci norimberských rasových zákonům, které určovaly, kdo z občanů je “ čisté arijské rasy“ a kdo nikoliv. To byli především Slované, Židé a Cikáni. Protektorátní vláda pověřena tímto úkolem jej řešila po etapách .
Řadou vyhlášek a nařízení se postavení židů postupně stále zhoršovalo. byli stále více vyřazováni ze společnosti, omezováni v pohybu na veřejných místech, při nakupování, ale i profesně a majetkově. V roce 1940 došlo také k vyloučení židovských dětí z českých škol. V září 1941 bylo nařízeno povinné označení všech osob židovského původu tzv.Davidovou hvězdou . Byla to šesticípá hvězda žluté barvy 7 až 8 centimetrů velká, na níž byl černý nápis JUDE. Tuto hvězdu museli nosit všichni našitou na levé straně prsou na šatech i kabátech.
V roce 1942, kdy bylo rozhodnuto o „konečném řešení židovské otázky“ bylo v městě Terezín zřízeno židovské ghetto. Jak prohlásil Heydrich, byl to dar Vůdce Židům. Do něj byli postupně transportováni Židé s tím, že je to místo, kde budou moci klidně žít a pracovat Byly zde vytvořeny podmínky simulující normální město a život v něm s takovou věrohodostí, že zde byl natočen propagandistický film film, který ukazoval, jaké výhodné podmínky vytvořila Třetí říše pro Židy.
To však však byla jen nacistická propaganda, která měla zastřít hrůznou pravdu. Terezín byl ve skutečnosti jen přestupní stanicí k masovému vyvražďování v likvidačních koncentračních táborech v okupovaném Polsku. „Konečné řešení“ spočívalo v tom, že zde měli být vyvražděni všichni Židé z celé okupované Evropy. Největším byl Osvětim.
Technika byla přesně promyšlena. Železniční transport židovskýchvězňů , kterým bylo řečeno, že jedou na nové pracovní místo , přijel po strastiplné cestě do železniční stanice na okraji tábora, která byla zařízena jako běžná stanice. Zde došlo k tzv. selekci. Došlí vězni zde byli esesáckým lékařem převážně dr. Mengelem rozdělováni a posílání buď vpravo, nebo vlevo a to znamenalo buď do plynu, nebo zatímní ponecháni na životě k otrocké práci. Skupina určená k likvidaci byla odvedena do „koupelen“ což byly plynové komory a během necelých dvaceti minut usmrcena . Pak následovalo spálení ve vedlejších krematoriích. Výkonnost těchto zařízení byla vysoká a na celém prostoru se šířil pronikavý pach spálených lidských těl.
Přesto, že nacisté tyto skutečnosti přísně tajili, pronikly zprávy o plynových komorách a usmrcování v nich do Terezína i některých míst v protektorátu. Budily obavy,strach i nedůvěru k tvrzením Němců.
Proto se nacisté uchýlili k další „nordické lsti“. Vybrali v Terezíně 5007 vězňů většinou celých rodin, kterým bylo oznámeno, že budou všichni společně převezeni do pracovního tábora BIRKENAU /Březinka/ v Horním Slezsku. Tam bylo pro ně vyhrazeno 30 baráků oddělených od ostatního tábora.
Po transportu byli přijati bez obvyklého třídění a bez lékařské prohlídky. Rodiny se ubytovaly společně, měly u sebe své věci, které si přivezly. Nikdo ze starých a nemocných, čí práce neschopných nebyl nucen pracovat. Samospráva, složená z vlastních lidí vytvářela dobré podmínky pro spolužití. Barák č.31 byl dokonce zařízen zařízen jako domov pro děti. Malé děti zpočátku dostávaly mléko a bílý chléb. Měli sebou i české knihy ,vyhrávala jim patnactičlenná kapela, zpívaly se skladby Voskovce ,Wericha a Ježka.
Směli dokonce psát bez omezení svým příbuzným a známým do Terezína i českých zemí Jejich adresa sdělená jim esesáky byla : Arbeitslager BIRKENAU bei Neu Berun /Pracovní tábor Březinka u Nového Berunu/. Nebyl to tedy podle názvu žádný koncentrační tábor, žádný Osvětim.Výsledkem bylo, že brzy začaly na jejich adresy chodit balíky s potravinami. Jedli české buchty, uzené maso,klobásy a jiné potraviny.V pečivu našli i zapečené české motáky,které vyjadřovaly naději,že válka brzy skončí. A část české veřejnosti byla přesvědčena, že je vše v pořádku.
Celé dění jim dodávalo optimismu, že přežijí.Mnozí se domnívali,že jejich rodinný tábor je pod ochranou Mezinárodního červeného kříže. Nejvíce kolovala fáma, že budou vyměněni za německé válečné zajatce a že tedy nebudou v Birkenau dlouho. Netušili,že koncentrační tábor Osvětim, je vzdálen jen asi tři kilometry od nich a že Birkenau je v podstatě jeho součástí. A také netušili.že jejich idyla brzy skončí. Bylo to stejné podvodné divadlo, jaké pak nacisté zorganizovali v červnu 1944 v Terezíně pro komisi Mezinárodního červeného kříže,která se tak nechala oklamat a ve zprávě uvedla,že „Židům se v Terezíně dobře vede -žijí v privilegovaném sídlišti“.
Tato alibistická hra s českým rodinným táborem trvala půl roku, do začátku března 1944.Tehdy se roznesla zpráva,že český tábor bude přesunut do pracovního tábora Heydebreck v Horním Slezsku. Pátého března psali pohlednice jako obvykle, ale esesmany z politického oddělení byl vydán pokyn, aby vzhledem k neupřesněnému termínu přesunu do Heydebrecku napsali vězni termín odeslání lístků na dny 25.,26., nebo 27.března.
Vedení tábora před vězni předstíralo podrobnou přípravu transportu. Zpracovávaly se seznamy vězňů s udáním jejich profese a různá organizační opatření, což budilo dojem naprosté věrohodnosti .
Pak nadešel osmý březen. Esesáci ještě celý den kontrolovali přípravy k odjezdu. Až večer vstoupili do každého baráku a půl roty SS se rozmístilo mezi nimi. Kolem osmé přijely nákladní vozy. Vězňové začali nastupovat, bylo jich 40 na každém voze. Zavazadla neměli, bylo řečeno, že budou přivezena za nimi. Ale ne u všech to šlo hladce.V šestém bloku začali vězňové zpívat. Esesáci byli zmateni, křičeli a vyhrožovali. Ale sbor z šestého bloku nakazil i ostatní. Zpívali dál- “Byly jste takové hezké,vy naše chaloupky české.“ Na sedmém bloku se zpívala česká hymna. Vězňové naložení na vozech volali při odjezdu z tábora :“Nazdar! Nazdar! Nakonec s pomocí kápů a blokových naložili esesáci postupně první část rodinného tábora na vozy. Došlo přitom k četným, avšak marným pokusům o odpor.
Mezi nimi byla i rodina Pollakových z Vyškova. Otec zemřel již roce 1943 v Terezíně a matka s dcerami pak byla zařazena do rodinného tábora. Jedna z dcer, Věra, byla mimořádně krásná a tak nebylo divu, že se do ní zamiloval polský blokový Franěk Karasiewicz. Protože měl v táboře určité privilegované postavení ,využil toho a tajně se s Věrou scházel.
Plánovali, že po válce uzavřou sňatek. Když se dověděl, že celý rodinný tábor půjde do plynu, rozhodl se Věru zachránit. Chtěl ji vykoupit za zlato, tajně nashromážděné ze zavazadel příchozích transportů a neodevzdané esesákům. Měla být ukryta v ženském táboře mimo rodinný tábor. Věra však jeho nabídku odmítla, protože se nechtěla odloučit od matky a sestry. A tak společně s nimi skončila v plynové komoře. Po válce o tom podal zprávu společník Fraňka v publikaci, která byla v Polsku vydána. Líčí i jejich poslední schůzku, kdy se Věra Fraňka ptala, jak si má v plynové komoře počínat a on ji poradil, aby rychle a hluboce dýchala, aby plyn co nejrychleji učinkoval .
Odvoz trval až do ranních hodin.Každý nákladní vůz jel dvacetkrát. K oklamání převážených nejely vozy přímou cestou k plynovým komorám, ale objížďkou, jakoby ven z tábora. Plynové komory a krematoria pracovaly nepřetržitě.
Druhého dne večer se vše znovu opakovalo.Tentokrát byl na řadě zbytek rodinného tábora, což byli nemocní a neschopní dopravy z minulého dne. Lékař a ošetřovatelky vzdorovali, takže opilí a podráždění esesáci stříleli. Nakonec za použití hrubého násilí byli nemocní vězni naloženi na auta a odvezeni.
I v plynové komoře zpívali vězňové české písně a národní hymnu „Kde domov můj“. Tak skončilo drama pěti tisíc československých občanů židovského vyznání, jejichž jediným „proviněním „ byl nearijský původ.
,A začátkem dubna 1944 začaly přicházet z Birkenau na různá místa v Čechách a na Moravě lístky začínající slovy : „ Jsme zdrávi a daří se nám dobře „.
S využitím vzpomínek osvětimského vězně Oty Krause a materiálu z archivu ČSBS ve Vyškově zpracoval Josef Mikš
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz