Vpřed do 17. století!

Samozřejmě sama, ani spolu s dalšími církvemi na ní závislých, by asi nic nedokázala. O toho je zde ale světské rámě, které je poslušné církevních doporučení. V Praze je to TOP 09 a KDU zejména, mimo Prahu pak ty samé politické strany, ale v obráceném gardu.

Nyní nám pan kardinál Duka připravuje velké překvapení. Rád by totiž, aby na Staroměstském náměstí v Praze byl opětně vztýčen Mariánský sloup. Takovýchto a podobných snah je samozřejmě vícero. Na naše náměstí či jiné prostoty se mají vrátit někteří Habsburkové, maršálové Radečtí, sem tam nějaký svatý, např. Jan Nepomucký, a tak podobně.  Jak záslužné! Prostředí, v němž žijeme nás má vracet do minulosti, jak se o to „naši dobrodinci“ snaží i po společenské stránce.

Zatímco církve, zejména katolická, již dostali své, restituce byly velkým darem církvím. Ty dostaly i majetek, který jim nikdy nepatřil a miliardy korun navrch. Velké zásluhy o vše má pan P. Nečas, jinak též pan Čistý, který však se nějak umazal, takže musel odejít ze hry, jež ještě nebyla dohrána. Pan B. Sobotka, předseda sociální demokracie a jeho prodloužené ruce, při volbách slibovali, .že zákon umravní. Dokonce bylo slyšet hlasy některých sociálních demokratů, že by o zákonu o církevních restitucích měl rozhodnout svrchovaný lid v referendu. Sliby splnily své. I když ČSSD prohrála volby, ztratila značnou část dřívějších hlasů, byla první jako jednooký mezi slepými. A lid čekaL, co bude.  Hora se zatřásla a porodila církevní komisi v čele se zkušenou bojovnicí paní dr, Gajdůškovou. A komis zasedala a zasedala a časem tak nějak odumřela, aniž by splnila alespoň minimální očekávání. Ale co bylo, bylo. Církve mají „svoje“ a každoročně miliardy k tomu. Ještě by potřebovaly silnější páky vůči světské moci. A ty, jak doufají, také budou. Je to jen otázka času, doufají.

Jen ta šlechta, která jako stav byla hned po vytvoření Československé republiky zrušena, všechny šlechtické tituly byly jejím nositelům umazány, se zatím málo prosazuje.  Stali se z ní občané. Jak nelibě to mnozí nesli, to si umíme  představit. Ale i tento stav, zatím spíše jednotlivé rody, se v současné „demokratické“ společnosti začíná uplatňovat. I na některé restituce došlo. Náš stát je přece bohatý. Na nějaké miliardě, či desítek miliard mu asi moc nezáleží. Někteří státní činitelé to dokázali i skutky. Pánům šlechticům se vracelo občanství, ztrácely se doklady, ubývalo svědků, kteří by mohli mluvit proti té či oné restituci šlechtického majetku. Ale viděno z nadhledu šlechta není zdaleka tak úspěšná jako katolická církev. A tak někteří naši mocipáni si myslí, že i tato nespravedlnost se musí napravit. Společnost je systematicky zpracovávána, aby i pro ně doba štědrosti mohla nadejít. Dveře se zatím pomalu otvírají.

A ještě je tady jeden subjekt, který o restituce či náhrady škod moc stojí. Ano, jsou to naši „spojenci“, jak říká premiér Sobotka. Lid obecný jim z neznalosti říká sudeti, sudetomani, a ti „zasvěcení“ je mají za krajany, či dokonce za milé krajany. Sami o sobě tito pánové říkají, že jsou sudetští Němci. Na polovinu cesty k nim jsou tací, kteří o sobě říkají, že jsou sudetští Češi nebo když chtějí ukázat lepší tvář lidu tak jsou Češi v Sudetech narození. Ale aspoň jeden příklad je dobré uvést. Je jím sám pán místopředseda vlády ČR, předseda kádeuáku, pan P. Bělobrádek. Ten v nepříliš dlouhé době prošel oběma posledními vývojovými stádií.

„Sudetoněmecký landsmanšaft“ již třetí rok se v novelizovaných stanovách vzdává práva na vlast a na odškodnění, ale jaksi se to nepovedlo. Stanovy platí stále ve starém znění. Pan Posselt, přestože je jedním z těch, co by se předmětných práv údajně rád vzdal, slibuje svým soukmenovcům že restituce budou a bude i odškodnění. Pan G. Zeihsel mluví o tom, že v ČR se vedou přímá jednání o odškodnění tzv. Novorakušanů, tj. sudetů. Pan Sobotka si nahlas libuje, jak jsou k nám ti sudeti vstřícní a honoruje je. Jen nám zapomněl říci jednu nepatrnou maličkost, ostatně to tutlají snad všechna „česká“ média, že každý se může vzdát jen těch práv, která má. Sudeti se však vzdávají práv, co nemají, nikdy neměli a ani mít nebudou.

Vzpomínám si, že   4. srpna  roku 2005 Hans Gebe publikoval v Prager Volkszeitung, tiskovém orgánu Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR, článek „Nesnadná cesta ke „smířlivému gestu“, v němž se zabývá odškodněním sudetů. Nejdůležitější část jeho textu je obsažena v závěru. Cituji: „A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice…“.

Nebudu dále komentovat uvedené věty, ale dodávám, že v nedávné době sudeti opět usilují o odškodnění za nucené práce, na něž byli posíláni v obnoveném Československu. Sice děkují vládě SRN za její rozhodnutí odškodnit je, ale zároveň dodávají, že nakonec odškodnění budou muset platit vlády v Praze, ve Varšavě atd. Je to jejich opakovaný tah. Někdy v průběhu prvních let 21. století se o to již pokusili. Nastavovali ruku na odškodnění, které jim mělo být vyplaceno z Česko-německého fondu budoucnosti. Ale nakonec nic nedostali. Zasloužil se o to prezident Václav Klaus a Antje Vollmerové. Nyní se o to mohou pokusit znovu. Sobotka nechal poslat do fondu v posledních měsících asi 270 milionů Kč. Věnujme této možnosti pozornost! Ale i Němci ve vlasti zůstavší, nezapomeňme, že dost brzy po sametu se značná část z nich prohlásila za součást „sudetoněmeckého kmene“, nebyli pozadu. Také žádali odškodnění. Obrátili se přímo na Poslaneckou sněmovnu PČR, ale také po právu ostrouhali. Po sametu ještě část německé menšiny byly  věrná republice. Dokonce ukazovala na ty, kteří zjevně začali spolupracovat s landsmanšaftem jako na novodobou pátou kolonu. Pár let vydrželi. Když se však paní Irena Nováková (jinak Irene Nowak) stala  předsedkyní  Kulturního svazu občanů ČR německé národnosti, poměry v této části německé menšiny se za nepříliš dlouhou dobu „normalizovaly“. Zasloužila se. Je dodnes vidět často na akcích německé menšiny v ČR, jako na akcích „sudetoněmeckého landsmanšaftu. Již dlouho jsme neslyšeli žádného kulturbundistu, že by ukazoval na nějaké své soukmenovce jako na pátou kolonu.

O trojím „lidu“ byla řeč. Ten církevní byl přeúspěšný, tzv. urozený bojuje zatím s nevelkými úspěchy a ten „sudetský“ se chystá s velkou oklikou, skandalizováním našich některých představitelů, přepisováním řady událostí i snad celých našich dějin, i nordickou lstí, si přijít na své. Pokud ve vládě budou sobotkovci,  bělobrádkovci a jim podobní, mají šanci něco dostat. A to i tehdy, když Německo nám nezaplatí reparace, jež nám již dlouhodobě dluhuje. Restituující republika se však restitucemi může zničit. Jakékoliv restituce, z nichž některé se táhnou již před 20 let, je proto třeba zastavit, staré přezkoumat a nové nezačínat. To je jeden z velmi důležitých úkolů vlasteneckých sil.

J. Skalský