Vpád Maďarů na Podkarpatskou Rus a na Slovensko

Na Rumuny neměla Karpatská sič (nacionalistické ukrajinské oddíly v Podkarpatí, zhlížející se v německých nacistech) důvod vzpomínat v dobrém. Zatímco československé vojáky a civilisty vypravili Rumuni vlaky přes Jugoslávii na Slovensko a do již okupovaných protektorátních Čech, sičské střelce i s důstojníky vrátili za dva dny do rukou stejných úhlavních nepřátel, před kterými utekli do Rumunska. Navíc na tom samém mostě přes Tisu, za kterým hledali spásu. Maďaři je hned internovali. V Bačkovu narychlo, kde se dalo. Celé dva týdny je vyslýchali od rána do večera. Sem přivezli další střelce, které zajali na dalších úsecích fronty nebo pochytali v horách.

Tady je zaskočila nová zpráva. Znovu se bojovalo. Střílelo se a dokonce padaly bomby. Začínala nová válka. Jenže už ne na Zakarpatské Ukrajině.

Ráno 23. března tři vlny honvédů, jižní, střední a severní, se vrhly na slovenské hranice. První od Kapušian přes Pavlovce na Michalovce, druhá od Užhorodu na Sobrance a třetí od Velkého Berezného přes Ublu na Sninu.

Když Szczygielski a jeho přátelé bránili Chust, netušili, že hyrthyovští honvédi útočí nejen proto, aby „na Karpatské Ukrajině nevypukla anarchie a bylo zabezpečené právo na sebeurčení ukrajinských obyvatel", ale i proto - jak konstatovala pěšťská vláda, když jednala o otázce hranic -, že „Česko-Slovenská republika je ještě horší formou státu, než bylo Československo", a proto „východní Slováci touží patřit spíš k Maďarsku" a „kdyby bylo v průběhu vojenské akce obsazené východní Slovensko, tak už by nebylo možné odtud maďarské vojsko dostat".

Žádný ze sičských střelců se nikdy nedozvěděl o politické a diplomatické předehře, která událostem předcházela. Nevěděli, že když se teprve chystali do boje, honvédi v noci z 14. na 15. března již překračovali slovenské hranice a obsazovali některé slovenské obce, na což Bratislava odpověděla mobilizací pěti slovenských ročníků a interpelovala v Budapešti.

„Obsazení několika slovenských obcí v těchto dnech není ničím než realizací madarsko-česko-slovenské dohody o úpravě hranic," vysvětlovali v Berlíně horthyovští diplomaté.

Šéf maďarského abwehru plukovník Andorka slovenskou stížnost dokonce kritizoval, protože prý „zprávy o obsazení slovenských územních částí maďarskými vojáky jsou neopodstatněné", a farizejsky tvrdil, že byl vydán rozkaz „respektovat hranice za všech okolností".

Ve skutečnosti maďarský vyslanec, ten, s jehož pomocí Hitler osobně povzbuzoval Budapešť k okupaci Zakarpatské Ukrajiny, se souhlasem své vlády odevzdal již 17. března na berlínském ministerstvu zahraničí mapový nákres, objasňující potřebu překročit slovensko-rusínskou hranici provizorně stanovenou „před dvaceti lety" a nevyhnutelnost této vojenské operace zdůvodňoval obranou proti „přivandrovalým rusko-ukrajinským teroristickým skupinám, stejně jako proti některým složkám českého vojska". Informaci uzavřel konstatováním, že porušit „tuto stále ještě ne definitivní hranici tu a tam o několik kilometrů nepředstavuje nějaký fait accompli", a požádal Ribbentropa, aby přesvědčil Tisovu vládu o nezbytnosti posunout „celou administrativní hranici provizorně stanovenou před dvaceti lety o deset dvacet kilometrů na západ".

V duchu této interpretace pověřil Berlín konzula v Bratislavě, aby slovenskou vládu informoval o tomto „nevyhnutelném posunutí hranic západním směrem na linii, která začíná deset kilometrů na západ od Užhorodu, u Sobranců směrem na sever".

Postup nacistické diplomacie zesílil ještě více nejistotu luďáckých kruhů, vyplývající z neznalosti skutečných záměrů Německa se Slovenskem. Labilní zahraničněpolitické postavení právě vytvořeného slovenského státu, a jeho sotva znatelná váha na mezinárodní scéně, vážně znehodnocovaly obavy, že Berlín používá Slovensko jako výměnný artikl v jednáních s beckovským Polskem, s nímž vzájemné vztahy silně poznamenaly jeho postoje v tragickém období Mnichova, pověsti o německých slibech rozdělit Slovensko mezi Polsko a Maďarsko, nebo strach, že nacisté chtějí doopravdy obětovat zájmy Slovenska ve prospěch Maďarska. To vše podněcovalo luďáckou vládu, aby podnikala horečné akce, kterými se snažila pojistit si pozice a zájmy. Na prvním místě dokončit těžce se rodící smlouvu

o ochraně. I když Německu zaručovala obsazení rozsáhlých území na západ od Váhu a dostávala Slovensko do postavení vazala, na druhé straně - jak bratislavská vláda naivně věřila - měla ho chránit před ztrátou dalších území, nebo dokonce samostatnosti.

Zkušený a obratný, za předního znalce maďarského revizionismu považovaný hrabě Teleki, který v mezidobí vystřídal Imredyho, si plně uvědomoval tento aspekt dopracovávaného a k podpisu připravovaného dokumentu: pozdější ambice na zisk částí Slovenska chráněného již schutzvertragem mohly být hůře realizovatelné, ne-li zcela vyloučené. Proto zasáhl. Nečekaje na berlínský podpisový ceremoniál, vydal urychleně rozkaz vtrhnout na východní Slovensko a zabrat, co se dalo.

Berlínské ministerstvo zahraničí informoval o akci necelou hodinu před jejím zahájením. Ribbentrop vzal zprávu na vědomí. Tuka a Ďurčanský byli vyrozuměni o vpádu maďarských vojsk na Slovensko přesně v poledne, kdy byla smlouva v Berlíně podepsána. V Bratislavě se zděšení ministři snažili získat informace, jaký zaujmout postoj. Z Berlína je lakonicky ujistili, že jsou o průběhu akce informovaní. Navíc Karmasinovi doporučovali, aby „upustil od veřejných antimaďarských postojů, které by mohly rušivě zasáhnout do současné situace“.

Večer ve tři čtvrtě na osm telefonoval maďarský velvyslanec v Německu Ribbentropovi, že „hranice svévolně administrativně určené Benešem překročila maďarská armáda bez vojenského odporu a obsadila asi patnáct- šestnáct kilometrů území na západ od nich, obydleného zhruba 10 000 až 15 000 Rusíny a 10 000 Slováky" a současně Ribbentropa požádal, „aby mu plně důvěřoval".

Maďarskému konzulovi v Bratislavě byl v ten samý večer doručen text smlouvy o ochraně právě podepsané v Berlíně. Současně byl upozorněn, že pokud maďarská vláda neprojeví ochotu ukončit vojenské operace, slovenská armáda podnikne hned příští den protiútok. Opravdu, 24. března slovenský protiútok začal.

Bombardování Spišské Nové Vsi, které tak vzrušilo spišské Němce, vyburcovalo Berlín, aby žádal okamžité zastavení slovenských akcí. Němci doporučovali, aby obě strany namísto válčení začaly jednat. A tak po třech dnech usedly delegace obou zemí k jednacímu stolu. Slovenská delegace ve složení Zvrškovec, Viest a Haššík akceptovala po dalších třech dnech územní požadavky Budapešti. 4. dubna byl na ministerstvu obrany v Budapešti podepsaný oficiální protokol.

Horthyho ambice získat nad rámec vídeňské arbitráže spolu se Zakarpatskou Ukrajinou také část přilehlého východního Slovenska se splnily.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 131-133

nakladatelství Futura