Pentagon pracuje na obkličování Eurasie a obklopení Eurasijské trojdohody sestávající z Číny, Ruska a Iránu. Ovšem každá akce vyvolává reakci.
Žádná z těch tři euroasijských mocností nebude pasivně sedět jako ideální cíl USA. Peking, Moskva a Teherán, ti všichni přistupují ke svým vlastním svébytným protiopatřením, aby vzdorovaly pentagonské strategii vojenského obkličování.
Čína rozvíjí v Indickém oceánu vojenskou infrastrukturu v rámci toho, co Pentagon nazývá Čínský „perlový náhrdelník“. Irán prochází procesem námořní expanze, během něhož vidíme, jak vysílá své námořní síly dále a dále od svých domovských vod v Perském zálivu a Ománském zálivu.
Všechny tři euroasijské mocnosti spolu s několika svými spojenci mají také rozmístěná vojenská plavidla u plavebních cest Jemenu, Džibuti a Somálska v geo-strategicky důležitém námořním koridoru Adenského zálivu.
Americký globální protiraketový štít je součástí pentagonské strategie obklíčit Eurasii a tyto tři mocnosti. Tento vojenský systém je v první řadě zaměřen na nastolení jaderné převahy USA a neutralizaci jaderné odpovědi Ruska a Číny na útok USA či NATO. Globální protiraketový štít je zaměřen na znemožnění reakce čili jaderného „druhého úderu“ Rusů a Číňanů na jaderní „první úder“ Pentagonu.
Americký globální protiraketový štít versus ruská námořní expanze
Všechny nové zprávy o těch pobočkách amerického protiraketového štítu, které se zřizují v jiných částech světa, mají nádech senzačnosti, v níž se líčí jejich geografická expanze jako nějaký nový vývoj. Tyto zprávy ignorují skutečnost, že tento protiraketový štít byl konstruován jako globální systém s jednotlivými součástkami strategicky rozmístěnými po celém světě už od samého počátku. Pentagon to naplánoval už v 90. letech a možná už daleko dříve. Japonsko a pentagonští spojenci v NATO byli více či méně partnery tohoto vojenského projektu od samého počátku.
Globálních ambicí Pentagonu na protiraketový štít si byly jak Čína, tak i Rusko vědomy už roky dopředu a činily společná prohlášení, která to odsuzovala jako projekt destabilizace, který naruší globální strategickou rovnováhu. Čína a Rusko také v červenci 2000 společně vydaly vícestranné prohlášení spolu s Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem varující, že vytvoření pentagonského globálního protiraketového štítu bude prací proti mezinárodnímu míru a že je v rozporu s Dohodou proti anti-balistickým střelám (ABM). Vláda USA opakovaně dostávala varování, že kroky, které činí, polarizují planetu nepřátelstvím, které by mohlo připomínat Studenou válku. Tato varování doléhala ale k arogantně hluchým uším.
Rusové nyní globální protiraketový štít Pentagonu znefunkčňují pomocí svých vlastních velice praktických kroků. K těmto krokům patří rozšíření přítomnosti své vlastní země na vzdálených mořích a modernizace schopností svého válečného námořnictva. Moskva plánuje otevřít nové námořní základny mimo své domovské vody jak u námořních cest Černého moře, tak i Středozemního moře.
Ruská federace má už dvě námořní základny mimo ruského území; jedna je v ukrajinském přístavu Sevastopol v Černém moři a ta druhá je v syrském přístavu Tartus ve Středozemním moři. Kreml se teď poohlíží po Karibském moři, Jihočínském moři a východním pobřeží Afriky (v těsné blízkosti Adenského zálivu) a jako vhodné lokality pro nové ruské základny se jeví jako první kandidáti k hostitelství ruských námořních základen v těchto vodách Kuba, Vietnam a Seychely.
Rusové už byli přítomni ve vietnamské Cam Ranh Bay do roku 2002. Tento vietnamský přístav býval domovem Sovětů od roku 1979 a pak hostil ruské síly i po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Rusko rovněž pokračovalo s post-sovětskou vojenskou přítomností na Kubě až do roku 2001 prostřednictvím zpravodajské signály vyhodnocující základny Lourdes, která monitorovala USA.
Kreml dále rozvinul svoji vojenskou infrastrukturu u svého arktického pobřeží. Nové arktické námořní základny se otvírají na sever. Tohle se částečně překrývá s pečlivě realizovanou ruskou strategií do níž patří Polární kruh. Ta je koncipována s myšlenkou na její duální funkčnost. Jednou z funkcí je ochrana ruského území a energetických zájmů proti státům NATO na Lomonosově hřbetu. Druhým účelem je posloužit ruské globální námořní strategii.
Moskva si uvědomuje, že USA a NATO chtějí omezovat je a jejich námořní síly v Černém a Středozemním moři. Manévry USA a EU ke kontrole a omezování ruského námořního přístupu do Sýrie jsou ukazatelem jejich strategických sklonů a záměrů. Tyto manévry na dosažení strategického obkroužení ruských námořních sil jsou jedním z důvodů, proč chce Kreml námořní základny v Karibiku, Jihočínském moři a na východoafrickém pobřeží.
Ten rozvoj ruské arktické námořní infrastruktury a otvírání ruských námořních základen na místech jako Kuba, Vietnam a Seychely by téměř mohl zaručit globální přítomnost ruských námořních sil. Ruská plavidla by měla několik bodů, z nichž by vstupovala do mezinárodních vod a zabezpečená kotviště v zahraničí. Tyto základny by Rusům poskytnou trvalá kotviště jak v Atlantickém oceánu, tak i v Indickém oceánu.
Ty budoucí zámořské námořní základny, jako je ta v Sýrii, ruští činitelé nenazývají „námořními základnami“, nýbrž jinými termíny. Moskva je nazývá „zásobovací body“ či základny námořní logistiky, aby to znělo méně hrozivě. Na názvosloví ale opravdu nezáleží. Funkce těchto námořních zařízení však slouží strategickým vojenským účelům, které se koncipují.
V současnosti má Rusko trvalá kotviště pouze na svém vlastním národním pobřeží Severního ledového a Tichého oceánu. Navíc ruskou námořní infrastrukturu na ruském Dálném východě na tichomořském pobřeží z těch, co poskytující ten největší přístup do otevřených mezinárodních vod. Moskevská námořní infrastruktura na Baltu je geograficky v omezeném prostředí a šlo by ji imobilizovat stejně jako ruské námořní infrastruktury v Černém moři, kdyby snad došlo ke konfrontaci s USA a NATO. Námořní infrastruktury na místech jako Kuba navíc účinně zaručí, že ruské námořní síly budou mít volné ruce a ne, že budou obkrouženy USA a jejich spojenci.
Nová ruská jaderná postavení na moři
Historicky spočíval mandát námořních složek Ruských ozbrojených sil v ohraně ruského pobřeží. Jak Rusko, tak i Sovětský svaz zakládal svou obrannou strategii na odporu vůči ohromné pozemí invazi. Z těchto důvodů byl charakter jak Ruských, tak Sovětských námořních sil vždy zaměřen na funkcionalitu při pomoci v boji s pevninskou invazí. Ruská námořní flotila tudíž nebývala strukturována jako ofenzivní útočná síla. To se ale mění jako součást moskevské reakce na strategické obkličování Pentagonem.
Rusko, stejně jako Čína a Irán, se teď zaměřují na námořní sílu.
Rusko modernizuje a rozšiřuje svou jadernou námořní flotilu. Ruská média už o tom referovala jako o novém pokusu své země o „námořní dominanci“. Moskevským cílem je dosáhnout jaderné nadřazenosti své námořní flotily pomocí na moři umístěných jaderných útočných kapacit. To je přímá reakce na globální protiraketový štít Pentagonu a obkličování Ruska a jeho spojenců.
Do roku 2020 dostane Ruská flotila více než padesát nových bojových válečných lodí a více než dvacet nových ponorek. Asi 40% těch nových ruských ponorek bude mít smrtící kapacity pro jaderný útok. Tento proces začal poté, co Bush Jr. začal v Bílém domě zahajovat kroky ke zřízení amerického protiraketového štítu v Evropě.
Ruská protiopatření proti americkému protiraketovému štítu se začala ukazovat až v posledních letech. Zkoušky ruské ponorkové třídy Borey začaly v Bílém moři, kde leží přístav Archangelsk v roce 2011. Ve stejném roce byl oznámen vývoj ponorky střílející kontejnery svazků jaderných balistických střel, o kterých se říká, že jsou schopny prorazit americký protiraketový štít. Ruské ponorky pak tajně v roce 2011 tento kontejner mnoha hlavic vyzkoušely z Barentsova moře.
Zadělává se na budoucí Kubánskou raketovou krizi?
Bude-li dosaženo s Havanou dohody, je tu vždy možnost, že Rusko na Kubu pošle rakety, jako to udělali Sověti. Z hypotetického hlediska by tyto střely s největší pravděpodobností měly jaderné hlavice. Zjednodušeně to lze vylíčit jako reprízu scénáře, který vedl ke Kubánské raketové krizi mezi USA a Sověty s Kubou v roce 1962. V pozadí tohoto příběhu ze Studené války je toho ještě daleko více, co tohle vyvolalo.
Hlavním pachatelem Kubánské raketové krize byla vláda USA. Vyslání sovětských jaderných střel na Kubu byl strategicky asymetrický krok k vytvoření protiváhy vůči tajnému vyslání amerických jaderných střel do Turecka, a ty mířily na sovětská města a občany. Americká vláda s těmito vlastními jadernými střelami v Turecku mířícími na sovětské obyvatelstvo své občany neobeznámila, protože by to vyvolalo spoustu otázek americké veřejnosti o tom, kdo je tu skutečný agresor, a která strana opravdu mohla za rozpoutání této krize v roce 1962. Budoucí vyslání ruských atomovek na Kubu by bylo podobně reakcí na jaderné zbraně, kterými Pentagon obklopuje Rusko a jeho spojence. Stejně jako v roce 1962 by i teď zase za to mohla vláda USA, kdyby se po vyslání jaderných zbraní na Kubu vytvořila krize.
Zatím ovšem rozhovory o obnovení ruské přítomnosti na Kubě teprve probíhají. Zatím nebylo mezi vládami v Havaně a v Moskvě nic konkrétního dohodnuto, a zatím nepadly žádné zmínky o vyslání ruských raket na Kubu. Jakékoliv komentáře o ruských krocích na Kubě jsou zatím spekulace.
Jaderná modernizace, kterou Rusko provádí u svého námořnictva, je ale daleko významnější než jakákoliv budoucí ruská základna na Kubě nebo někde jinde. Nová ruská námořní jaderná postavení jim ve skutečnosti dovolují chytře rozmisťovat četné mobilní atomovky kolem USA. Jinými slovy, Rusko má „hodně Kub“ ve formě svých plovoucích mobilních jaderných námořních plavidel, které může poslat kamkoliv na světě. Také proto Rusko rozvíjí námořní infrastruktury v zahraničí. Rusko bude mít na výběr, buď se vzdát nebo na Spojené státy vyrazit ze zálohy svých vlastních na moři umístěných jaderných úderných sil.
Ruská námořní strategie je chytrý výmysl na protiopatření vůči globálnímu protiraketovému štítu Pentagonu. Do tohoto procesu patří i přijetí politiky preventivního jaderného úderu Kremlem jako reakce na agresivní post-studenoválečnickou doktrínu Pentagonu a NATO o preventivním jaderném úderu. Ve stejném roce, kdy Rusové otestovali ten hlavicový kontejner, tak velitel Strategických raketových sil Ruské federace generál-plukovník Karakajev řekl, že ruské mezikontinentální balistické rakety se v blízké budoucnosti stanou „neviditelnými“.
Svět se čím dál více militarizuje. Americké kroky a akce teď nutí ostatní mezinárodní hráče, aby redefinovali a přehodnotili své vojenské doktríny a strategie. Rusko je jen jedním z nich.
Mahdi Darius Nazemroaya, Překlad: Miroslav Pavlíček převzato z AC24
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz