(Profesor PhDr. Jiří
Frajdl, CSc.)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí
KČP jako svou 134. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých
organizací. Publikace neprošla jazykovou úpravou. Praha, únor 2005.
Důsledky Jaltské konference
Jen málokdo si uvědomuje, že České květnové povstání v roce 1945 bylo podmíněno v zahraničně politickém směru Jaltskou konferencí, uskutečněnou 4.-11. února 1945 na Krymu v SSSR. Cílem této studie není probrat všechny aspekty mezinárodního jednání, omezím se pouze na podmínky, které objektivně ovlivnily vývoj v Československu koncem světové války. Dominantní snahou celého jednání se stala vůle zachovat protifašistickou koalici, zajistit vítězství a rozhodnout o podmínkách budoucího míru. Z toho logicky vyplynula nutnost strategické koordinace. Neznalost pravicově orientovaných publicistů zamlžuje realitu jaltského jednání. Především okupační pásma v Německu byla určena a definována před Jaltou, stalo se tak 12. Září 1944 v Londýně na zasedání Spojenecké konzultativní komise pro Evropu, přihlíželo se k početní síle každého spojence, k situaci na frontách a ke geografickým podmínkám. U odborníků převažoval strategický pohled, jen W. Churchill požadoval, aby v taktických otázkách bylo počítáno s určitou svobodou jednání a rozhodování. Později se ukázalo, že do taktických otázek prosazuje dlouhodobé strategické záměry spíše politického, méně vojenského charakteru. Ničím nemohl obcházet skutečnost, že Spojenci se vylodili ve Francii až 6. června 1944 a nemohli tudíž dosáhnout středoevropský prostor dříve než Sovětský svaz. Okupační pásma v Německu se netýkala spojeneckých zemí, nicméně bylo jasné, že Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Bělehrad a Budapešť jsou v operačním prostoru sovětských armád. Úvahy, jak zbavit sovětská úspěšná vítězství své ceny diplomatickými prostředky vyzněly naprázdno, což se potvrdilo i v Jaltě. Sovětská vojska stála místy jen 80 kilometrů od předních okrajů Berlína a k obsazení hlavního města Německa měla i dostatečně silnou armádu, osvobodit celou střední a východní Evropu a nikdo se neodvážil žádat, aby jmenovaný prostor opustila a stáhla se k hranicím SSSR. Nic podobného by neučinili ani Spojenci, porážka nacistického Německa byla prioritním úkolem. Na Jaltské jednání navíc nepřicházeli Američané a Angličané v úloze favoritů, naopak, spíše v postavení žadatelů. Angloamerická vojska byla v rychlém postupu blokována na Rýně 30 německými divizemi, které byly sice v obklíčení, ale stále ještě bojeschopné, stejně jako další divize na jih a na sever od tohoto uskupení. Spojenci byli též blokováni válkou v Tichomoří, která se zjevně protahovala, a americké odhady předpokládaly válku konvenčními zbraněmi až do počátku roku 1946 a nejméně ještě milion ztracených amerických životů. Francie, Nizozemsko, ale ani Velká Británie nejevily příliš velkou ochotu pomoci v těžkém boji Spojeným státům proti Japonsku. Mnohem více pozornosti věnovaly návratu svých vojsk do kolonií, obsazených japonskými silami, aby zde znovu nastolily vlastní nadvládu. Jednalo se o Barmu, Vietnam, Laos a Kombodžu a též o Indonesii. Tamní národní hnutí nepočítalo s obnovou starého koloniálního systému a Američanům vadilo, že Britové, Francouzi a Nizozemci přicházejí jako noví okupanti, ne jako osvoboditelé. Začínající dekolonizace vyvolávala vážné starosti především v Londýně a Paříži.
V Japonsko-čínské válce se
podařilo Japonsku obsadit podstatnou část Číny a umístit tu silnou okupační
armádu, schopnou posílat na japonské ostrovy své zálohy, ale i potraviny,
výrobky všeho druhu apod. Odpor Japonska by se tím prodlužoval o další měsíce.
I kdyby Spojené státy měly dostatek vyrobených bomb masového ničení, nemohly je
použít, ničily by nejen Japonce, ale i živé síly svého spojence, Číny. Navíc
japonská armáda plnící především okupační úlohu byla rozložena ve velkém
prostoru, což by eliminovalo výsledky atomového bombardování. Navíc by americká
armáda nemohla do zamořeného prostoru vstoupit. Spojené státy též neměly dost
divizí k obsazení severovýchodní Číny. Proto tak bezprostřední zájem o
sovětskou pomoc. Stačí si uvědomit, že podle čínských údajů měla japonská okupační
armáda 930.000 vojáků, 700 tanků a 900 letadel. K tomu ještě vazalská
vojska v síle 200.000 mužů. Sovětské prameny to potvrzují, do zajetí padlo
593.990 Japonců, část však unikla do Japonska. Sovětská armáda se nemohla
příliš angažovat v bojích o japonské souostroví, neměla dostatek válečného
loďstva. To Američanům vyhovovalo, v tomto směru byli sami dostatečně
silní. Nicméně zájem o sovětská vojska byl v Jaltě naléhavě deklarován.
V zahraničně politickém směru to vedlo Spojené státy k tomu, aby
nepodporovaly protisovětské akce jinde na světě, tedy ani ve střední Evropě.
Tíhu boje proti Japonsku nenesla Velká Británie a W. Churchill by rád viděl
roztržku mezi SSSR a USA a také se snažil vyprovokovat incidenty, vedoucí
k oslabení spojeneckého svazku mezi Moskvou a Washingtonem. Několikrát
inicioval požadavek, aby americká armáda v Evropě nedodržovala dohodnuté
čáry dotyku a vstoupila razantně do sovětského okupačního pásma, ale samotná
anglická armáda se v tom sama neangažovala. Zatím je známo, že nejméně
čtyřikrát vyzval Američany k postupu do sovětského operačního pásma, měl
zájem na obsazení Vídně a Prahy. Pochopitelně, že s tímto krokem spojoval
záměr udržet u moci kapitalistické síly, otřesené ve svých pozicích předchozím
vývojem událostí a často i kolaborací s nacistickým režimem.
Americké síly v Evropě si
dobře uvědomovaly, že vyvolávat spory a incidenty se Sovětským svazem by mohlo
ohrozit slib, daný v Jaltě, že SSSR zasáhne vojensky proti Japonsku. A
pomoc to byla významná, jakou neposkytl Američanům žádný západní spojenec.
Sovětský svaz k 9. srpnu měl v bojovém nasazení 11 vševojsko-vých, 1
tankovou a 3 armády letecké a 3 armády protivzdušné obrany. Dohromady tedy 131
divizí a 117 brigád. Bylo to také 29.835 děl a minometů, 5.250 tanků a samohybných
děl a též 5.171 letadel a 67.944 kulometů. Stačilo to k rychlému
odzbrojení Japonců v Číně a v severní části korejského poloostrova.
Války s Japonskem se zúčastnilo 1 747 465 sovětských vojáků.
Jaltské usnesení v tomto směru bylo bezezbytku splněno. Také další ujednání z Jalt-ské konference bylo ze strany SSSR splněno a obdobně tomu bylo i ze strany USA. Protifašistické mocnosti se zavázaly, že se budou vzájemně informovat o hlavních strategických směrech svých úderů. Byla to nutná a pochopitelná součinnost spojeneckých armád. O sovětském velení se vědělo, že včas a precizně informovalo USA o svém úderu na Berlín, upozornilo i na pražskou operaci a na osvobození Vídně. O květnovém povstání v Čechách a na Moravě se tehdy nevědělo. Povstání nebylo předem domluveno se žádným Spojencem. Byl to vážný nedostatek, který mohl povstání ohrozit. Žádné větší a významnější povstání v Evropě nemělo naději samo zvítězit., pokud mu nebude poskytnuta vnější pomoc od některého spojence z antifašistické koalice. Pro osud květnových událostí mělo význam, dokonce nechtěný, když podle německých pramenů, potvrzených z amerických zdrojů, došlo sdělení, že do oblasti Alp se má přesunout od 24. dubna německá skupina armád C bojující dosud v severní Itálii. Za bluf se to dá považovat jen proto, že „alpská operace“ se nerealizovala. Američané brali problematiku obrany Alp vážně, zpravodajsky sledovali překládání německých úřadů, organizací a institucí do Bavorska. Také mnohé útvary SS zamířily do této oblasti. Alpská pevnost byla v operačním pásu americké armády a tato neměla, vzhledem k Japonsku, zájem na prodlužování války v Evropě. Dwight D. Eisenhower řešil situaci rázně, zastavil postup svých vojsk ve středním Německu a Stalinovi telegrafoval 28. března 1945, že stočí svůj postup jižním směrem a vezme alpskou pevnost útokem. Uvedené přeskupení znamenalo současně zastavení postupu do Čech, což bylo pochopitelné americké generalitě, ale neuspokojilo W. Churchilla v Londýně. Moskva s tímto iniciativním rozhodnutím musela počítat. O to větší odpovědnost cítila za osvobození česko-moravského prostoru. Naposledy tuto skutečnost potvrdil německý historik Friedemann Bedürftig.
Poslední strategické
úvahy – pevnost Alpy
Nejpozději od února 1945 si,
zejména po konferenci v Jaltě, politické i odborné (armádní) vedení
nacistického Německa uvědomilo, že válku nelze již vyhrát a hledalo se
přijatelné řešení pro zachování Německa jako státu a pro přežití jeho elit.
Základní myšlenkou, kterou se opájel sám Adolf Hitler bylo očekávání, že SSSR
se v podstatných věcech nepohodne s USA a jeho spojenci. Přece
nebudou kapitalistické státy přihlížet k vítězství protikapitalistického
systému. J. V. Stalin byl podezírán, že své početné divize nezastaví na
dohodnutých čárách dotyku a požene je až za Rýn. Druhá světová válka se tím
přemění ve třetí a Německo se přeochotně přidá na stranu Západu a nakonec bude
oceněna i jeho zásluha na boji proti sovětskému systému. K tomu bylo ovšem
nutno vytvořit geografické a politické podmínky. Nacistická armáda se soustředí
v hornaté oblasti rakouských, bavorských a italských Alp a hned k tomu
bylo vymyšleno fanfaronské označení „pevnost Alpy“, ač se o žádnou fortifikační
stavbu nejednalo. Postupně tam ustoupí německé divize z Balkánu,
z Jugoslávie, Maďarska, z jihu přijdou německé divize ze severní
Itálie, ze západní fronty ustupující vojska od Rýna a konečně i relativně
početné divize ze středního Německa, umístěné jižně od Berlína, zejména
bojeschopná skupina armád Střed. Z hlediska čistě teoretického mohlo
v horské oblasti západního Rakouska a Bavorska vzniknout uskupení asi 90
divizí, které na relativně výhodném prostoru by vydržely bojovat ještě nejméně
dva měsíce, po dobu, ve které by se střetl SSSR s USA a jeho spojenci.
K splnění uvedeného plánu bylo nutno zajistit několik dalších předpokladů,
především udržet prostor Čechy a Morava, pro ústup ze středního Německa, ze
Slezska a samotného českomoravského prostoru. Udržet jmenovaný prostor po
určitou dobu bylo nezbytně nutné z hlediska válečné výroby. Zájem na udržení
Ostravy, Brna, Pardubic a Plzně byl zřetelný, zejména po ztrátě průmyslového
Porýní. Současně se počítalo i s kapacitou bavorského zbrojního průmyslu.
A opět se v úvahách požaduje a navrhuje, aby definované území bylo drženo
nejméně dva měsíce, tedy celý květen a červen 1945.
Adolf Hitler v podstatě
s uvedeným plánem souhlasil, svědčí o tom přesun mnoha centrálních úřadů a
institucí přes české území do Bavorska. Dokonce vydal rozkaz, aby ve vhodný čas
maršál Keitel a generálplukovník Jodl se svými štáby odjeli do Berchtesgadenu a
spolu s Göringem přijali všechna nutná opatření pro prodloužení války.
Sám se však rozhodl zůstat v Berlíně. Nebylo to jen náladové rozhodnutí,
mělo své příčiny. Z vlastní zkušenosti věděl, jak negativně na morálku vojáků
působí skutečnost, že hlavní město padlo, že vrchní velitel opustil hlavní
město. Příkladem mu byl útěk polské vlády z Varšavy, francouzské vlády
z Paříže, jugoslávské z Bělehradu, norské vlády z Oslo a
dodatečně ocenil neústupnost Stalina, když zůstal přes velké nebezpečí
v Moskvě. Kladl si otázku, jak přimět německého vojáka k neústupnému
boji, kdyby jejich vůdce opustil Berlín a uchýlil se do krytu v Alpách. Konečně
Hitler předpokládal, že právě obsazení Berlína bude příčinou rozporů mezi
Sovětským svazem a západními mocnostmi. Stalin to tušil a rozhodl velmi
prozíravě. Berlín sice obsadila sovětská armáda, měla k němu nejblíže a
měla i dostatek sil, ale v Berlíně byla vyčleněna okupační pásma i pro
Američany, Angličany a Francouze, kteří do Berlína nevstoupili. Američané přece
sami prohlásili, že jejich cílem není Berlín a zastavili v tomto směru
postup. Dohodnuté čáry styku byly dodrženy, z obou stran. Hitlerova
intrika, že dojde k nesváru mezi USA a SSSR pro Berlín nevyšla. Původní
jaltské usnesení bylo splněno.
Adolf Hitler vedle politických
motivů potřeboval poutat americké i sovětské síly do doby, kdy již budou
podstatné síly nacistické armády v Bavorsku, o kterém se dalo
předpokládat, že bude v americkém operačním pásmu, což mělo být pro Němce
výhodné z mnoha důvodů. Tanec kolem Hitlera a jeho přemlouvání, aby Berlín
opustil, byl jen formou ujišťování o věrnosti. A. Hitler sám měl strach, aby
jeho osud nebyl totožný s osudem italského diktátora Mussoliniho. I
sebevraždu chtěl Hitler spáchat s lživým odkazem, že padl jako prostý
vojín v bitvě o Berlín. Když však Göring ho chtěl vystřídat v držení
moci, vyloučil ho z NSDAP a zbavil ho všech funkcí a generálplukovníka von
Greima jmenoval vrchním velitelem letectva a zároveň ho povýšil do hodnosti generála
polního maršála. Stalo se tak v době, kdy nacistům každým okamžikem hrozil
zánik. Na sebevraždu Hitlera měla bezesporu vliv útočící sovětská vojska, která
každým okamžikem se blížila k Hitlerovu bunkru. Tak rychlý pád Berlína ani
Hitler nečekal a na útěk již bylo pozdě. Nechtěl být člověkem ukazovaným světu
a souzeným za válečné zločiny, proto sebevražda. Chaos v jeho myšlení byl
odrazem rychle se měnící situace na frontě, ani pro vyjednávání nebyl vhodnou
osobou.
Se značnou dávkou naivity se
v téže době domníval sám Himmler, že by jednání zvládl, ještě tomu více
věřil Göring, který 6. května 1945 žádal velkoadmirála Dönitze, nástupce
Hitlera ve funkci hlavy státu, aby ho pověřil jednáním s Eisenhowerem, že
vyjedná čestný a neponižující mír. Současně měl strach, zda některá jednotka SS
přece jen nesplní předsmrtný rozkaz Hitlera k jeho likvidaci. 7. Května se rozhodl, že se vydá do rukou
Američanů.
Nejen Himmler a Göring hledali
cestu k Američanům pod záminkou jednání s nadějí, že si zachrání svůj
krk. Činili tak i nižší funkcionáři, K.H. Frank a K. Henlein. Různými cestami
žádali a zvali americkou armádu ke vstupu do Čech. Slibovali bezkonfliktní
obsazování a tím i zásluhy na ukončení války ve středoevropském prostoru. Tím
měla být i zmenšena jejich vina na válce. Oba zastupovali příhraniční Němce a
dělali si liché představy, že pod americkou správou by nacionalisticky
orientovaným Němcům nehrozil odsun a jim osobně soud. Americký zábor značné části českomoravského prostoru mělo být
přece výhodné pro Západ, byl by tu uchován kapitalistický systém. Henlein i
Frank však podcenili veřejné mínění v protifašistických zemích. Neměli
s ním zkušenosti.
I když pozvání k obsazení
českých zemí od Franka i Henleina dorazila k rukám americ-kého velení,
bylo hned od počátku jasné, že jim nebude vyhověno. Americký i světový tisk by
bouřil nad poznáním, že některý spojenecký generál, například Patton, plní
příkazy nacistických funkcionářů. Pro antifašistickou veřejnost nebyly
přijatelné ani podobné pozvánky kolaborantské administrativy z Prahy,
Norska, Dánska a jiných vazalských zemí. Porušila by se tím protifašistická
ujednání z předchozích let a kompromitovat se s kolaboranty a
s válečnými zločinci neměl nikdo zapotřebí. Veřejnost se o tom záhy
přesvědčila. Maršál H. Göring se vydal do amerického zajetí a brigádní generál
americké armády J. Stack byl u toho. Zasalutoval a podal zajatci ruku. Stisk
ruky a zasalutování považoval jen za formální projev slušnosti, ale tisk se na
to díval jinak. Podání ruky válečnému zločinci se považovalo za vrcholně
nevhodné gesto. Válka s Německem nebyla sportovním utkáním, vedeným podle
čestných pravidel a zásad, a nelze tedy zločineckou angažovanost maršála
Göringa ukončit podáním ruky. Ostře protestovaly zejména židovské organizace,
informované o Göringově podílu na likvidaci 6 milionů Židů. Zcela nevěrohodně
znělo i Göringovo ujišťování, že Stabsamt neorganizoval odpor v Alpách,
ale pod jeho vlivem připravoval mír. Američtí důstojníci nařídili ihned
zopakovat směrnice pro své vojáky o chování k Němcům.
Průběh války vyžadoval, aby se Spojenci dohodli na okupačních zónách. Rozhodující byla vojenská síla jednotlivých spojenců, dosavadní úspěchy na frontách a neměnnou skutečností bylo vylodění anglo-kanadsko-amerických sil v západní Evropě až v r. 1944. Na rozdělení Německa se dohodli Spojenci již na teheránské konferenci koncem roku 1943. Na Jaltské konferenci bylo přijato rozhodnutí, že nelze opomíjet Francii, a počet velmocí k obsazení okupačních zón byl stanoven na 4. Podle zmíněného vymezení, nutno potvrdit, že vzniklo po dohodě a dobrovolně, obsadily sovětské armády Braniborsko, Meklenbursko, Sasko, Anhaltsko a Durynsko. Spojené státy zajistily Bavorsko, Hesensko, Würtembersko, Bádensko a Brémy. Pod britskou okupační administrativu náleželo Šlesvicko, Holštýnsko, Hamburk, Dolní Sasko, Severní Porýní, Vestfálsko a Falc. Francouzům připadlo Bádensko.
Již na prvních konferencích bylo
stanoveno, že o hlavních strategických směrech úderů se budou spojenci vzájemně
informovat a v taktickém rozsahu se budou věci řešit na místě samém, ale
po vzájemných konzultacích. Žádný sovětský nátlak tu nebyl, to jen propaganda
vymýšlí podobné legendy. Sovětský svaz s předstihem informoval o své
berlínské i pražské operaci. Pozadu nezůstávaly ani Spojené státy, jen britský
Churchill otálel včas sdělovat své strategické záměry. Jemu šlo skutečně o
záchranu kapitalismu a s podobnou variantou poválečného vývoje přispěchala
přece i nacistická propaganda.
Československo bylo spojeneckým
státem a vytyčovat okupační pásma nepřipadalo vůbec v úvahu. Z čistě
spojeneckých a vojenských důvodů bylo jasné, že Českoslo-vensko bude
v operačním pásmu sovětských armád. Proto je namístě psát a hovořit jen o
čarách dotyku, ale i ty je nutno definovat přesně, i když se připouštěla
vzájemná konzultace. Opět žádný nátlak, žádný diktát. Sovětský svaz vykazoval
největší sílu, největší počet divizí, proto dostával i nejtěžší úkoly. Početně
nejslabší byla francouzská účast a Britové se nemohli srovnávat ani se silou
SSSR, ale ani s Američany. Politicky však byli nadmíru angažovaní, stále
je neopustil mnichovský komplex, který u nich vyvolával pocit a dojem, že budou
rozhodovat o osudu evropských států. Britský komplex je světovládný, český je
jen pocitem malosti, bezmocnosti. Američané se spíše drželi pragmatického
pojetí, že nelze přesně určit budoucí vývoj jednotlivých států. Střední Evropu
neznali, nic netušili, nic nevěděli o radikalismu lidu a o jeho směrování
k nekapitalistickému vývoji, nepředvídali květnové povstání, ale ani
volební vítězství komunistů v poválečném roce 1946. To jen dnešní propaganda vkládá vývoj po roce
1948 do minulosti, aby ukázala, že všechno mělo být jinak, kdyby … Historika spíše zajímá, proč tomu bylo tak a
nejinak. Hledá podmínky, příčiny a podněty. Hodnotí objektivní situaci a
v ní úlohu subjektivního činitele, který dovede, případně nedovede, se
orientovat v objektivní situaci, na nás osobně a individuálně nezávislé.
W. Churchill byl přesvědčen, že jen silné osobnosti určují dějiny, a také se
tak choval. Pro americkou velmoc to bylo až nepříjemné. Rozbor pamětí a
korespondence mezi Eisenhoverem a Mongomerym již v září 1944 prokazuje, že
Churchill nelibě nesl, že americké akce v Evropě především nepřály jeho politickým
záměrům. Rozhodující byla síla divizí na bojišti, ne spekulace o politických
záměrech vlády v Londýně. Britské síly byly slabší a ani proti Japonsku
neslibovala britská vláda větší a důraznější počty vyšších jednotek.
Z Churchillova dopisu
Trumanovi z 18. dubna 1945 vyplívá zjištění, že britský premiér „nemá
v úmyslu chtít cokoli měnit na dohodnutých okupačních pásmech“. Muselo by
se jednat se Sovětským svazem. Vnitřní nespokojenost je cítit z dalšího
konstatování, že „okupační pásma byla ukvapeně stanovena v Quebecu
v září 1944.“ V roce 1945 požadoval, aby americká vojska obsadila
Berlín, Prahu a Vídeň. Uvnitř britské vládní elity byl však Churchill
upřímnější a realističtější. 19. dubna 1945 v dopise Edenovi píše, že
západní mocnosti nejsou s to dorazit v této chvíli do Berlína.
„Rusové soustředili v prostoru nedaleko města dva a půl milionu mužů.
Američané disponují jen útočnými špičkami v celkové síle asi pětadvaceti
divizí, rozptýlených v obrovském prostoru, a na mnoha místech dosud bojují
s Němci.“ Pravda je tedy prostá, Západ neměl dost sil. Stejně je to i
s otázkou Prahy, 6 amerických divizí by nestačilo porazit skupinu armád
Střed v síle více než 80 divizí. Americká generalita se klonila
k názoru, že bude lepší proniknout k Linci a tam se setkat se sovětským
vojskem. Američanům průzkum potvrdil, že v alpském regionu jsou
„nejdůležitější německá zařízení pro atomový výzkum a je v zájmu zachování
tajemství o těchto věcech, abychom se jich zmocnili.“ A to je důležitá
informace, proto ten spěch amerických jednotek do Alp a Horního Rakouska. Ještě
jedno přiznání poskytuje Churchillův dopis Trumanovi z 30. dubna 1945. „Stěží
může být pochyb o tom, že osvobození Prahy a co největší části západního
Československa americkými vojsky by tam velmi pozměnilo poválečnou situaci.“
Britové by tedy chtěli manipulovat s českým národem, tak jako
v Mnichově. Tenkrát podporovali nacismus, nyní se snaží čelit
východoevropské tendenci k levicové a protikapitalistické orientaci. Jen
těch divizí bylo na západní straně málo. Sny Churchilla se nedaly realizovat.
Každý, kdo jen trochu poznal
zásady operačního umění, ve kterém se uplatňují strategické i taktické
požadavky, že každá vojenská jednotka má na bojišti přesně definovaný úkol, ve
kterém ho bude plnit. Zná své sousedy a i postavení protivníka. K plnění
stanoveného úkolu používá dopravních cest, silnic, železnice. Volnost pohybu je
nesmírně důležitá při postupu, ale i při případném ústupu. Němci bombardovali
např. francouzská města a vesnice a vyhnali vyděšené civilní obyvatelstvo na
silnice, ty byly ucpány v takové míře utečenci, že se celé divize nemohly
dostat včas a v plánovaném směru na frontu. V Čechách a na Moravě
operovalo několik armád a každá potřebovala volnou dopravní síť. Již to samo o
sobě kladlo jisté nároky na plánování v operačním rozhodování. Vedle
německé armády se tu pohybovaly jednotky generála Vlasova a dvě maďarské
divize. Na spojenecké straně to byly sovětské divize, americké, ale i polské,
rumunské jednotky a také čs. armádní sbor ze Sovětského svazu. Osm operujících
celků. Sice se předpokládal odpor nepřátelských jednotek, s tím se
počítalo, ale zcela nežádoucí by byl zmatek a ucpání mezi spojenci navzájem.
A ještě je tu jedna choulostivá
věc. I vysoce organizovaná německá armáda měla několik případů, že německé
letectvo i dělostřelci decimovali vlastní jednotky. Za první světové války čs.
legionáři měli větší ztráty na životech od nepřesné palby francouzských
dělostřelců než jim způsobila palba německých jednotek. Byl z toho
ututlávaný skandál, který se vyřídil v rámci československé podřízenosti
vůči Francii tvrzením, že Češi postupovali příliš rychle a francouzské
dělostřelectvo nestačilo překládat palbu. Druhá světová válka sebou přinesla
vysoce mobilní jednotky, velké operace tankových sborů, rychlé až bleskové
přesuny. Vytvářet podmínky pro situaci, kdy by mohlo dojít k podobným
incidentům i mezi spojenci, bylo nežádoucí, ale i tak se stalo, že francouzský
letec z letky Normandie sestřelil sovětského stíhače, pochopitelně, že
nechtěně. Navíc v prvních řadách postupujících jednotek nejdou znalci
cizích jazyků, vojáci se maskují a mohlo by dojít k tragickým omylům,
proto bylo nutné dohodnout se na místech setkání, vzájemného dotyku a bylo
nutno i ctít operační území jiné spojenecké armády. Při nejmenším bylo nejen
slušné, ale vysoce účelné každé sdělení o vstupu do operační zóny svého
spojence. I v době hlubokého míru se předem dojednávají i pravidelné
přelety letadel. To jen propagandisté mluví a píší o zákazech ze sovětské
strany a všude tam, kde měl Západ poskytnout pomoc se jen vymlouval a sváděl
vinu na sovětskou stranu, ale nikdy se neuvádí, zda své akce oznámil předem,
aby nedošlo k nežádoucím incidentům z omylu, neznalosti,
neorganizovanosti apod. Jaká byla skutečná praxe a realita? V době
povstání ve Varšavě se tu nachází ve vzduchu i letectvo západních spojenců.
Průkazní jsou i příklady z Československa. Slovensko bylo zcela jasně
v operačním pásmu sovětské armády, ale již 17.9. 1944 přilétla první část
anglo-americké mise přímo do srdce povstání. Druhá část přistála 7.10. 1944 a
vždy přivezla pomoc ve zbrani, lékařském vybavení apod. Nacisté později zajaté
členy mise povraždili a je vrcholem nestydatosti tvrdit, že vinu na tom nese
slovenské povstání. 7.10. přiletěl z Londýna generál Viest a převzal
velení a generál J. Golián se stal jeho zástupcem. Žádný sovětský zákaz nebyl
k jeho příletu vydán. Spíše nás i po letech zarazí skutečnost, že
generálové Viest a Golian zahynuli v Německu, krátce po svém zajetí. To
Hitler se vůči povstání ve Varšavě zachoval mimořádně , velitel Bor-Komorovski
byl zajat a jednalo se s ním podle zásad konvence přijaté v Ženevě.
Hitler rychle pochopil, že důstojník sanačního režimu, a ten nebyl nikdy
demokratický, realizuje také protisovětskou provokaci. Povstalečtí bojovníci,
pocházející z lidu, ty nechal masakrovat v masovém měřítku.
Angloameričtí letci si také
nedělali žádné výrazné starosti, když v operačním pásmu sovětské armády
bombardovali v roce 1944 třikrát Pardubice, dvakrát Kolín a Záluží.
V Praze bylo zabito a zraněno více než 5.000 obyvatel, když se město stalo
cílem náletů 14.2., opakovaně i 2. a 3. března 1945, nakonec i 25. března 1945.
Leteckými nálety byla napadena i
jiná místa, Kralupy a Plzeň (16.4. 1945), Kolín (15.3.), Kralupy a Neratovice
(22.3.), Plzeň a Kralupy (16.4.), také Kladno, Beroun a Plzeň (17.4), Kolín
(18.4.), Klatovy 20.4), opakovaně Plzeň (25.4). Jen některá z uvedených
míst ležela v operačním pásmu americké armády. Angloameričané to
zdůvodňovali vývojem války, ale nikdo neuváděl, že by jim to sovětská strana
zakázala, i když sovětští letci česká průmyslová střediska neničili, rozhodně
ne koncem války. To spíše na české straně vznikla otázka, zda bombardování
českých měst nesleduje politické cíle, totiž likvidaci českého průmyslu, aby
nebyl konkurenčně schopný v poválečných letech. Nasvědčuje tomu také
případ, kdy americké tanky na našem území likvidovaly psací stroje. Historie
nám poskytuje ještě jeden příklad, kdy téměř 40 amerických důstojníků, převážně
ze zpravodajských alužeb, si zajelo hluboko do sovětského operačního území,
když si přijeli ověřovat taktické a strategické záměry polního maršála
Schörnera až ve Velichovkách u Jaroměře v květnových dnech roku 1945. Není
známo, že by jim to sovětské velení zakázalo, že by protestovalo, velkomyslně
věřilo, že jejich mise se koná v zájmu společného boje.
Politická
situace
25. ledna 1945 si jeden
z vyšších německých důstojníků vyžádal naléhavé slyšení u ministra
zahraničních věcí Ribbentropa. H. Guderian jako člen čestného soudu, nařízeného
po atentátu na Hitlera, vydal stovky vojáků, převážně důstojníků, lidovému
soudnímu dvoru a tím i k popravě. V očích Hitlera se tedy osvědčil,
ale sám měl stále strach z vývoje na frontě, proto se svým sdělením volil
okliku přes Ribbentropa. Naléhal na něho, aby okamžitě uzavřel příměří na
západě, aby zbylé divize mohly být použity na východě proti sovětské armádě.
Ribbentrop to okamžitě sdělil do vůdcova stanu. Guderian byl obviněn
z velezrady a 28.3.1945 ho Hitler propustil. Guderian odešel do Tyrol.
Hitler, Göring a Jodl se na další poradě rozhodli, že nebude nutné žádat Západ
o příměří. Angloameričané tak měli
učinit sami, aby předešli situaci, že SSSR získá vliv ve střední Evropě. Pokud
by jim to nebylo dost srozumitelné, je nutné je k tomu přimět
protiúderem, aby pochopili, že jednání na základě kompromisu má pro ně také
nějakou cenu. I Jodl na poradě kladl otázku, proč se k nim Britové a
Američané nepřipojí. Jak vidět i on byl již ovlivněn propagandou, že Německo
bojuje za celý kapitalistický svět a má být tedy podporováno. 8. února americká
armáda v síle 85 divizí postupovala Porýním. Na východě v berlínském
směru nastupovalo do útoku 311 sovětských divizí. A to nepočítám další divize
na jižním a severním křídle hlavního úderu.
A. Hitler ve snaze zvýšit bojovou morálku svých jednotek
nechal například popravit 8 důstojníků, kteří veleli prořídlým jednotkám u
Remagenu. „Zvláštní létající tribunál Západ“ pod kontrolou generála Hünera,
nacistického fanatika, popravující váhavé výkony německých vojáků. Na západní
frontě nehodlal Hitler kapitulovat a angloamerická armáda to musela vzít na
vědomí.
Podrobné studium amerických strategických záměrů jasně ukazuje, že Spojené státy měly zájem v plném rozsahu obsadit a ovládnout okupační pásmo, určené jim po vzájemných dohodách v protifašistické koalici. Jednalo se o jižní Německo, přesněji o Bavorsko, a část západního Rakouska. V zájmu společného protifašistického boje bylo žádoucí nedovolit včasnou operaci soustředění německých vojsk v hornaté alpské oblasti. O tom, že Hitler považoval obranu v Bavorsku vážně, se přesvědčovali američtí letci, kteří hlásili pohyb německých kolon směrem na jih. Později se zjistilo, že to byla nákladní auta centrálních úřad§ z Berlína a britská i americká zpravodajská služba oznamovala, že Hitler nařídil do Bavorska přesunout prominentní politické vězně a nejvyšší angloamerické zajaté důstojníky, aby je bylo možno využít k případnému vyjednávání se Západem. Američané navíc pojali podezření, že v oblasti Alp je centrum utajeného vedení pro výzkum atomové zbraně, případně i jiných „zázračných“ zbraní. Ke splnění uvedených cílů bylo nutno soustředit adekvátní vojenské síly. Britské velení v té době neprojevilo vůbec žádný zájem převzít ve středním a severním Německu větší frontový úsek a tím uvolnit americké divize pro jižní směr s velkou strategickou důležitostí. Britové velmi pečlivě střežili své okupační pásmo i proti případným americkým zájmům a pochopitelně o to více vůči SSSR, který však nejevil zájem překračovat okupační pásma a také tak neučinil. Naopak, to Churchill prosazoval překročení čar dotyku směrem na východ, ale činil tak opatrně, nepoužil k tomu své divize, pouze naváděl Američany, aby tak učinili.
Ve středním Německu 1. americká armáda dosáhla 25.4.1945 u
Torgau dotyku se sovětskou armádou. Německo bylo rozděleno na severní a jižní
část. Eisenhower zastavil svůj postup na Labi, nutno zdůraznit, že to bylo jeho
rozhodnutí, nebyl to žádný sovětský diktát. Jen Churchill nebyl s tímto
rozhodnutím spokojen. Tak jak vyžadovaly předběžné spojenecké dohody, sdělil
Eisenhower sovětskému velení, že zastavuje postup středním Německem a zaměří
hlavní úder jižním směrem, k Dunaji, do Bavorska a Horního Rakouska. O
postupu na Prahu se tu vůbec nemluvilo. Z okolí Erfurtu se prudce stočila
3. americká armáda jižním směrem na Řezno, Pasov a Linec. 7. armáda zamířila na
Mnichov a Berchtesgaden. 1. francouzská armáda směřovala na Ulm. Na každé
západoevropské válečné mapě se může každý čtenář přesvědčit, že 3. americká
armáda k Dunaji postupovala podél hranic z Československa z r.
1937. Český les a Šumava definovaly jejich levé, severní křídlo operačního
prostoru. A bylo to opět americké velení, ne Sovětský svaz, které již 17. dubna
1945 vydalo rozkaz, aby generál Patton nepronikla hlouběji do českého
vnitrozemí.
Američané
na českých hranicích
Z vojenského hlediska je zcela pochopitelné a logické, že si americké vojsko krylo své severní křídlo. 24.4.1945 sovětské velení oznámilo svůj strategický záměr, obsadit Berlín a osvobodit Prahu. Generál Eisenhower to předvídal, nechtěl žádné komplikace mezi spojenci, proto již 17. dubna žádal, aby Patton příliš nepřekračoval hranice Čech, jen z taktických důvodů, aby si zajistil předmostí, ve kterém by včas a snadno zjistil případný německý protiútok, především jeho směr a sílu. Američané by museli okamžitě přeskupit své divize, zpomalit postup k Dunaji, případně ho vůbec zrušit. A to nebyl jejich zájem. 29. dubna 1945 americké divize 7. armády dosahují Mnichova a 2.5. je město obsazeno. Za této situace nemělo ani americké velení zájem odrážet případný německý útok do svého či zázemí.
Americké možnosti a realita
Průzkum 358. amerického pěšího pluku z 90. divize překročil 18. dubna 1945 české hranice u Aše. Do města však vstoupili teprve 20.4.1945. Zarážející však byla další skutečnost. Nedaleký Cheb, vzdálený 20 km, Američané dobyli až 26. dubna. Takovým tempem by nikdy včas nepřinesli Praze svobodu. Nicméně se Američanům vstupem na hranice Čech otevřelo několik možností.
Nejlepším řešením by byla kapitulace německých jednotek a americké divize by měly volný průchod, ale právě v této době A. Hitler nařizoval zastřelit každého, kdo by se pokusil o vyjednávání k zastavení bojů. Polní maršál Schörner mu byl zárukou, že jeho skupina armád Střed kapitulovat nebude, proto ho také do vysoké funkce jmenoval. Ve své závěti ho dokonce ustanovil vrchním velitelem pozemních sil. Souhlasil a podporoval jeho úmysl odvést skupinu armád Střed do Bavorska a zde protahovat boje až do konfliktu mezi Západem a Východem. I jemu šlo o záchranu svou, své armády, Německa i kapitalismu. To jasně prokazují jeho poválečné vzpomínky.
To ovšem byla nejméně žádoucí varianta vývoje. Maršál Schörner totiž disponoval silou 86 divizí, z toho bezprostředně v česko-moravském prostoru to bylo 62 divizí, k tomu ještě různé pomocné prapory a také jednotky Volksturmu v německých okresech našeho pohraničí. A jaké síly byly na straně americké?
Důležité průsmyky na Šumavě zajistily 90. a 5. divize americké armády a záhy byly doplněny o 4. obrněnou divizi. V plánech maršála Schörnera tento úsek však dostala přidělen pro svůj ústup 2. tanková divize SS a tím se dostávala na komunikace, po níž postupovala 90. americká divize. Je to konkretní důkaz o úmyslu maršála Schörnera probojovat se do Německa. Američanům zajisté nic nebránilo, aby co nejdříve postoupili na předem dohodnuté čáry dotyku se sovětskou armádou. Pomohli by tím k rychlejšímu ukončení okupace českých zemí, podlomili by významně německou morálku a již tím, že by se dostali do přímého zázemí německých divizí, bojujících dosud na sovětské frontě, napomohli by i zhroucení nacistické moci ve středoevropském prostoru. Ve skutečnosti těžili z toho, že sovětská vojska vážou německé divize na sví frontě. V případě, že by se Němcům zdařilo odpoutat se a obrátit svůj postup směrem na Šumavu, potom by proti jejich 62 divizím stálo jen 6 divizí americké armády. Válku by nacisté nevyhráli, ale který americký generál, třeba i slavný Patton, by chtěl několik dní na konci vyhrané války ustupovat? Američané by museli přeskupit své divize, zastavit postup na Linec a do Rakouska. A nakonec by možná žádali o sovětskou pomoc. Proto postupovali pomalu, obezřetně, jen formou průzkumu bojem, aby hlubokým vpádem do středních Čech nevyvolali aktivitu maršála Schörnera, který měl stejně v úmyslu tímto směrem postupovat. 3. americká armáda neměla jen uvedených 6 divizí na českých hranicích, ale další jejich jednotky byly již plně zaměstnány úkoly podél Dunaje. Sovětská vláda nikdy nezakazovala americké armádě, aby postoupila na dohodnuté čáry dotyku. To jen zcela neinformovaný tisk přichází s výmyslem o zákazu. Pochopitelně, že by to vyžadovalo lidské oběti, taková je již realita války. Pro tuto situaci je typická následující událost. Revoluční národní výbor v Plzni si uvědomil, že protifašistické povstání by bylo pohř-beno, když by milionová armáda maršála Schörnera se dala do pohybu k západním hranicím. Již 5.5.1945 byl Jaroslav Stoklasa pověřen, aby ve spojení s americkým velením požádal o pomoc pro Plzeň. Za pomoci antifašistického Němce Heidricha Luebkeho se podařilo kontakt získat a po vzájemné dohodě s americkým generálmajorem E. Harmonem bylo přijato rozhodnutí o vstupu 16. americké divize v ranních hodinách 6. května 1945. Americký velitel žádal, aby se tak stalo za předpokladu nejmenších ztrát amerických vojáků. Bylo tedy na národních výborech, aby vstoupili v jednání s některými německými veliteli ve směru amerického postupu, aby nebojovali.
Pomalý postup amerických jednotek se rapidně zrychlil, když začala pražská operace sovětských vojsk, která plně zaměstnala německé divize. Postup Američanů také zrychlilo přijetí německé kapitulace na západní frontě v Remeši 7.5.1945. Panický ústup německých jednotek nastal v okamžiku, kdy jim hrozilo bezprostřední obklíčení sovětskými divizemi, což pochopitelně prospělo Američanům. Ti proto měli bezprostřední zájem na spolupráci, jinak by tíhu boje nesli sami. Navíc stále ještě existovala válka s Japonskem a Spojené státy neměly zájem vyprovokovat studenoválečnické akce proti SSSR, budou ho ještě potřebovat v červenci a srpnu 1945.
Spory či součinnost?
Neposkytnutá pomoc
Skupina politiků soustředěných v roce 1965 ve Washingtonu kolem Otakara Machotky vydala publikaci Pražské povstání 1945. Sám rovněž napsal svůj příspěvek a v něm zaujal postoj ke slíbeným zbraním z Anglie. Píše: „Nedošly před revolucí a nedošly ani později za revoluce, přestože slib dodati zbraně byl opakován.“ Anglická vláda určila, aby zbraně byly odeslány ze skladiště zbraní v Bari Itálii. Bylo naloženo šest letadel, ale přišel od téže vlády rozkaz zbraně neodeslat a O. Machotka hned pohotově vysvětlil, že to zakázal Stalin. Ten ani nevěděl, že v Bari jsou nějaká letadla připravena ke startu, proto to nemohl ani zakazovat. Také nikdy nebyl podán důkaz, že by anglické velení oznámilo v rámci spojenecké spolupráce, že jeho šest letadel proletí operačním pásmem sovětské armády. Teprve po takové informaci by se mohlo sovětské velení vyjádřit. K ničemu takovému nedošlo.
Tak jak byla rozhodující místa britské vlády svými zpravodajci informována o tajném jednání R. Bienerta s K.H. Frankem, byla také obeznámena s politickým vývojem v odbojovém hnutí. Bylo hlášeno, že zejména u partyzánských oddílů a u dělnictva převládá orientace směrem do leva a u české pracující veřejnosti není zájem o kapitalismus, vyjádřený slovy,že „nechceme poměry předválečné republiky s nezaměstnaností a se střelbou do lidu.“ Londýn o žádný přelet nežádal. Pravdivé vysvětlení poskytl sám O. Machotka: „Jestliže zbraní, které měly být shozeny anglickými letadly, mělo být použito k obsazení továren dělníky nebo přímo k sociální revoluci, bylo by to zneužití cíle, pro nějž byly určeny.“ (s. 22) Pro jistotu nebyly dodány vůbec. Také skupina amerických zpravodajských důstojníků, vydávajících se za novináře časopisu Stars and Stripes, po svém příjezdu do povstalecké Prahy, zjišťovala, kdo povstání vede, jaký je program, zda se jedná o předání moci či o revoluci. Jen příslušníci české buržoazie si mohli povzdechnout, že v roce 1938 se Londýn neodvážil angažovat za Československo proti Německu a v roce 1945 se aktivně nezasadil o pouhé sdělení, že jejich letka má zájem operovat v sovětském operačním pásmu. Angličané mohli jen tvrdit, že jim to někdo zakázal a ironicky se těšit, že sovětské jednotky nebudou včas v Praze. Američané byli v této věci střízlivější, měli stále na paměti, že požádali Sovětský svaz o pomoc proti Japonsku a nutno objektivně dodat, že ani J.V. Stalin neměl zájem vyvolávat nějaké třenice. Očekával, že ho USA podpoří v otázce reparací vůči Německu. USA nebyly zdaleka tak zplundrované a poničené, neboť tam válka nikdy nedosáhla a také si řekly o slušný podíl na odškodnění. Navíc bylo válkou postiženému SSSR naznačeno, že by mohl dostat půjčku na obnovu země. Proč by si Stalin tuto vyhlídku kazil?
Promíšení vojsk bylo
pohrůžkou?
Americký generál O.N. Bradley navštívil osobně 5. května 1945 velitele 1. Ukrajinského frontu maršála I.S. Koněva. Stalo se tak 38 km severně od Torgau. Společně prohlédli operační mapu a sovětský velitel s veškerou slušností upozornil na rozmístění svých vojsk a na plány pro pražskou operaci. Současně požádal, aby americká armáda nepostupovala směrem na Prahu, že by nutně došlo k promíchání jednotek. Také sdělil, že sovětská armáda přidělený úkol splní. Dnes mnozí „také historici“ tvrdí, že to byla výhrůžka. Americký generál na oplátku sdělil, že kdyby se akce nedařila, je ochoten pomoci, ale uznal, že promíchání vojsk je nežádoucí a slíbil, že americké jednotky zůstanou na domluvené čáře dotyku. Pro čtenáře, který by nebyl obeznámen se zásadami operačního umění, sovětské i americké armády, je vhodné upozornění, že všechny čelné útoky na větší města (přímo z chodu) vyvolají velké ztráty na lidských životech. Praha byla osvobozována nejen z východu, od Kolína, ale také z jihovýchodu, severu a severozápadu. Pokud by americká armáda osvobozovala Prahu, a nebylo by to v podmínkách všeobecné kapitulace, musela by se rovněž snažit o obkličovací manévr a buď jedna či druhá armáda by se i nechtěně octla v boku jiné spojenecké armády. Při bleskových úderech je nutná volnost cest a již z tohoto důvodu by si spojenecké divize vzájemně překážely. A navíc silnice na západ, k Plzni, byly záhy přecpány ustupujícími německými civilisty a německým vojskem. Ani jedna spojenecká armáda by nemusela dorazit do Prahy včas. A potom je tu ještě jedna otázka. Americké velení mělo proti skupině armád Střed jen 6 divizí, stačilo by to až na 82 divizí maršála Schörnera? Nelze zapomínat, že vedle jednotek v Čechách a na Moravě měl Schörner k dispozici také jednotky na hranicích se Saskem, v Kladsku, v Horním Slezsku a na přilehlém území Rakouska při českých hranicích a mohl se velmi snadno operačně dohodnout se skupinou armád Jih v Rakousku. Když o něco více než 100.000 německých vojáků v květnových dnech dorazilo k americké linii, najednou americké vedení zastavilo jejich přechod a na komunikace postavilo tanky.
Rozhodnutí bylo jednoduché a prosté. Američtí zásobovací důstojníci hlásili, že nemají dostatek potravin pro téměř milionovou armádu maršála Schörnera a pro civilní obyvatelstvo západních Čech, včetně příhraničních Němců. Ochotně nechali zásobování německých zajatců na bedrech českého zázemí, nyní již se sovětskou vojenskou správou, která předávala moc do rukou národních výborů a i na nich ležela tíha zásobování Němců. Američané jen pokrčili rameny, je to přece v operačním pásmu sovětské armády. Proviantní problém nelze podceňovat. W. Churchill v tu dobu dokonce požadoval, aby ze sovětské okupační zóny bylo zemědělskými produkty zásobováno Porýní a záhy kritizoval vybíjení dobytka ve východním Německu. 1.5. se skupina armád Jih přejmenovala na skupinu Rakousko-Austria, ale bojovnost ještě udržovala na adekvátní úrovni. Skupina armád Střed a Rakousko v květnu 1945 měly více než 80 divizí, z toho 16 tankových a motorizovaných a 35 samostatných pluků a 120 praporů. I ty bylo třeba živit.
Podle Philippe Massona a jeho Historie německé armády 1939 – 1945 se snažilo v posledních týdnech k Schörnerově armádě protlačit 430.000 mužů z Maďarska a 180.000 ze severní a západní Jugoslávie. Ze strategického hlediska bylo možno očekávat, že tato vlna utíkajících německých vojáků se přivalí do americké zóny v Horním Rakousku i v Bavorsku a Američané nakonec byli rádi, že skupina armád Střed váže a posléze i zajala sovětská armáda. O významu zásobování německých zajatců svědčí incident, ke kterému došlo u britské armády, kde v jednom táboře se vzbouřili němečtí vojáci, když nedostali včas najíst. Anglické stráže je postříleli.
Bylo to nutné?
Takovou otázku si kladl nejeden Čech v souvislosti s nálety amerických letadel na Plzeň. Poslední nálet se uskutečnil 25.4.1945. Ve všech náletech na Plzeň zemřelo 951 osob, 982 bylo raněno, 743 domů bylo totálně zničeno, 610 těžce poškozeno a 8.139 poškozeno jen lehce. Hmotnou škodu ohlásilo 18.879 osob. V Plzni nebyla bombardována kasárna německé armády, stejně jako v Rokycanech. U Třebáně byl napaden vlak s pěti sty politickými vězni. To jen na adresu publicistů, kteří každý americký čin velebí, bylo zabito pět vězňů.
Také Rokycany se staly předmětem náletu, první se uskutečnil 15.2.1945. Byly zničeny 4 lokomotivy, což se setkalo se souhlasem veřejnosti. Obdobně byla ničena německá doprava i 19.4.1945. 27. dubna přišel skutečný nálet na civilní objekty. Další nálet přišel ještě 29.4.1945, ale již v pondělí 7. května ve čtyři hodiny ráno vjely do Rokycan americké tanky. Odporuje to tvrzení, že Američané mohli být v Praze 4.5.
Značné rozladění rozjásaných Čechů vyvolaly speciální zpravodajské skupiny amerických vojáků, které vnikaly do zdejších závodů a zabavovaly technickou dokumentaci. Největší pozornost věnovaly plzeňské Škodovce. Upozornil na to historik Petr Prokš v knize Československo a Západ 1945 – 1948, stránka 82. Někteří Američané dokonce propouštěli na svobodu aktivní nacistické funkcionáře zadržené československými bezpečnostními orgány.
Redakce:
J. Skalský
Připravil: dr. O. Tuleškov
Všude
to bylo jiné. U nás po ránu Bezradně stála, mlčíc nad fáči,
stavěli
barikádu z rozkvetlých kaštanů. dvě ruce na tu práci nestačí.
Strom
padal za stromem jak lustry rozsvícené
Leží tu jeden, druhý, čtyři byli,
a
lidé lehali si mlčky do plamene. kéž by se listy stromů v ruce
proměnily
Byl
potom krásný den a ozvala se děla,
Tři umírali; stromy a květ s nimi
a
lidé stírali si pot se svého čela. zmíraly rovněž s těmi raněnými.
Pak
přišla sestra, nesla oddaně Uprostřed boje odnesli je stěží,
chléb, cigarety, vodu ve
džbáně. ale ty stromy, ty tam dodnes leží.
V tom
horku ovšem stromy povadly
Jaroslav Siefert
a
sestra přispěchala s obepínadly. (Ze
sbírky „Přilba hlíny“)