Vlastenectví a nacionalismus

Už dlouho o tom přemýšlím, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Kromě toho, že do 50tých let jsme znali jenom vlastenectví, pak dlouho nic, a v posledních létech zase jen nacionalismus. Obojí přece znamená vypjatý cit pro svou vlast a svůj národ, ochotu přinést pro ně oběť i tu nejvyšší – vlastní život – a přece je mezi nimi propastný rozdíl.

Nacionalismus jsme my, starší generace, poznali ve 30tých a 40tých létech v té nejhorší podobě, jako velkoněmecký nacionální socialismus neboli nacismus. Národ, vlast, rasa byly povzneseny nade všechny, ty ostatní byly méněcenné a určené k likvidaci. Likvidace Židů byla během války prováděna s příšernou dokonalostí, likvidace slovanských národů byla naplánovaná a jen díky porážce nacistického Německa nebyla uskutečněna.

Možná méně hrůznou, zato však nesmyslnější podobu nacionalismu poznáváme nyní v této době v bývalé Jugoslávii, na Kavkaze, v Africe a bůhví kde ještě. A v poměrně nevinné a naivní podobě na Slovensku před rozdělením republiky.

Označení novodobých nacionalistů jako „méně hrůzných“ je nesprávné. Všichni jsme se přece ze sdělovacích prostředků dozvídali o ukrutnostech, páchaných jednou bojující stranou na druhé a naopak. Ale nebyla to snad tak masové, tak jasně součástí státní politiky a ideologie jako byl německý nacismus. Je ( nebo lépe bylo ) to daleko od nás a nás se to tak bezprostředně netýkalo.

Proto je pojem nacionalismus tak  přečasto zneužíván ať už z neznalosti nebo ze zlé vůle a snahy někoho nebo něco nepříznivě ocejchovat.

Třeba zrovna Sokol. Dříve - to myslím do roku 1948 a v krátkém období v roce 1968 – byl Sokol ve všeobecné úctě právě pro své vlastenecké zaměření. Nyní je znovuobnovený Sokol, oslabený a těžce zápasící o svou existenci, trnem v oku ( komu? bývalým komunistům? moderním pragmatikům? podivenům?) a tak po něm plivnou jedovatou slinu „ nacionalisté“! A dokonce jsem slyšela i některé členy Sokola pronášet s vážnou tváří : „ Abychom získali mladé členy, musíme se oprostit od své nacionalistické minulosti“.

Podívejme se tedy, co je vlastenectví a jaký je rozdíl mezi ním a nacionalismem. Jako příklad pravého vlastenectví mám na mysli literaturu a kulturu z doby našeho národního obrození, a všechny  projevy vlasteneckého cítění za první světové války, první republiky, druhé světové války a mnohá léta po tom, kdy opravdová láska k vlasti byla udušena nejdříve proletářským internacionalismem a pak lhostejným nezájmem, který přešel do jakéhosi neurčitého evropanství a ještě neurčitějšího světoobčanství.

Co vlastně chtěli naši vlastenečtí předkové před dvěma sty lety, ti skromní písmáci, kněží, učitelé a jiní představitelé drobné inteligence utlačovaného lidu? Hlásali vlast a národ jako nejsvětější božstvo, jemuž je třeba nekriticky sloužit a eventuelně zemřít? Nikoli, v rámci boje za zachování jazyka a kulturního povědomí hlásali nutnost především vzdělání, kultury a výchovy, aby všeobecným povznesením se nejprve národ ( který po 30tileté válce zmizel z mapy) vyrovnal ostatním národům a pak je i předčil silou ducha! Nikoliv  řinčením zbraní a hrozbou skutečného nebo aspoň obrazného krveprolití, jak by to dělali nacionalisté. Jejich vlastenectví se projevilo především šířením osvěty všeho druhu, od kultury po racionální selské hospodaření, jejich heslem bylo  „V práci a vědění je naše spasení!“  Nikoliv „Rasa a národ je naše spása,“ jak by hlásali nacionalisté.

Když byl před více než 130ti lety založen Sokol jedním profesorem estetiky Miroslavem Tyršem a jedním vzdělaným a zcestovalým podnikatelem Jindřichem Fugnerem ,  proklamoval sám sebe jako vlastenecký spolek.

Jeho základní ideou byl vyrovnaný rozvoj krásy těla a ducha – kalokagathia. Vlastenectví Sokola se do první světové války projevovalo – moderně řečeno – téměř výlučně zlepšováním fyzické kondice a morálního profilu obyvatelstva.

Ano, při tak masové členské základně, jakou Sokol míval, můžeme mluvit o jeho celonárodním působení. Formování tělesné zdatnosti  a charakteru se projevilo naplno až v legiích za první světové války  a v domácím i zahraničním odboji  za druhé světové války.

Díky sdělovacím prostředkům jsme měli – konečně posledních 5 let – možnost poznat to nepatetické a tím úctyhodnější hrdinství těch účastníků odboje, kteří přežili. Osatně nedávný Maryškův seriál rozhovorů s 90ti až 100letými bývalými legionáři nebo některé dílčí relace v rozhlase a televizi s československými letci nebo bojovníky u Tobruku nepotřebují zvláštní  vysvětlení.

Jen bych ráda věděla, jaké pocity by při nich měli ti útlocitní mládenci s dlouhými vlasy svázanými stužkou a odmítající každé násilí, zejména proti jejich vážené osobě. Anebo ti povznesení kazatelé bezbřehého humanismu, kteří si tak rádi pletou vlastenectví s nacionalismem! Pokud vůbec takové pořady sledují a pokud jsou schopni pochopit nezměrný etos vlasteneckého hrdinství.

MUDr. Alena Machová

31.12.1995