1939 – 1945
(Studijní texty)
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Vládní vojsko 1939 – 1945
Nepozaražená, ale přesto likvidovaná čs. armáda se pod vlivem zahraničních i vnitřních podmínek transformovala v Čechách a na Moravě do tzv. vládního vojska a na Slovensku vznikla slovenská armáda. Oba celky sehrály určitou úlohu v čs. dějinách v letech 1939 – 1945.
V roce 1884 Německo vyhlásilo ochranu nad jihozápadní Afrikou, první kolonií, následně obsadilo Tiao-čou svým vojskem. V roce 1884 si Německo přivlastnilo Německou jihozápadní Afriku. 5 července 1884 Berlín vyhlásil protektorátní správu nad Togem. V roce 1884 si Německo vynutilo také protektorát nad Kamerunem. Záhy zde ovládlo na 430.000 km2. Po vzoru jiných mocností si v uvedených protektorátech vytvořilo koloniální jednotky. Pod tvrdým pruským drilem vznikly oddíly domorodců, schopných potlačit i nepokoje svých krajanů. Adolf Hitler cítil živočišnou touhu zřídit si také koloniální armádu. Jejím posláním by byly úkoly jako každé jiné koloniální armády. Koloniální vojsko a držení kolonií mělo deklarovat velmocenské postavení Německa..
V nočních hodinách 14. března 1939 Hitler chrlil výhružky nejen na prezidenta Háchu, ale také sliboval, stejně činil i Göring. Sdělil vystrašenému prezidentu, že při poslušnosti k Říši budou Čechové moci využít výhod, které jim rakousko-uherská monarchie nikdy neposkytla. E. Hácha dostal ujištění, že bude disponovat osobní vojenskou ochranou, snad i prezidentskou gardou. O několik let později maršál Göring dokonce uvažoval, že protileteckou ochranu zbrojovek v Plzni a v Brně svěří českým jednotkám. Češi měli střílet na Američany a Brity.
Slib o organizování českých jednotek byl obsažen i ve statutu protektorátu Čechy, a Morava, vydaném Hitlerem v Praze, již za přítomnosti německé okupační armády. Zde bylo také řečeno, že protektorát se spravuje sám, což ovšem nebyla pravda, jak prokázala praxe dalších dnů.
Pro povolení vládního vojska, ve všech aktivitách však podřízeného německé armádě, výzvědné službě a policejně-politickým orgánům, mluvily také důvody mezinárodní. Německo se do určité míry dostalo do pasti vlastních lží. Tvrdilo, že český prezident dobrovolně podepsal vznik protektorátu, svěřil odůvodněně osud českého národa do rukou Vůdce, navrátil se k tradicím Svaté říše římské německého národa. Tvrzení o dobrovolnosti bylo třeba něčím podepřít, argumentem se stalo vládní vojsko. A. Hitler již spřádal své hlavní plány na další vojenské tažení, měl na mysli Francii, Anglii ale také Sovětský svaz. Přál si získat neutrální postoj evropských států a ideální naplnění svých tužeb viděl v získání spojenců, i když by šlo o malé státy v Evropě. Slovensko mělo již zajištěnou tzv. ochrannou smlouvu a s Maďarskem úzce spolupracoval při likvidaci Československa. Chtěl získat také Bulharsko, Rumunsko, Finsko, případně i Jugoslávii a nemohl tedy vytvořit reálný obraz svých záměrů, likvidovat český národ. I po stránce formální měl protektorát v Čechách a na Moravě vytvářet iluze o tom, jak je Německo velkorysé k malým národům. Proto také relativně mírnější období pod dozorem prvního protektora K. Neuratha.
Konečně tu působil i důvod praktický, ale spojený s ilegální aktivitou. Jaká bude, to dosud nikdo nevěděl, ale dalo se s jistotou předvídat, že důstojníci a poddůstojníci, po vzoru legionářské tradice, budou odcházet do zahraničí a tam budovat novou armádu. Maršál Göring dokonce nabídl českým letcům službu přinejmenším v letecké dopravě. Předvídat se dala také účast v domácím odboji. Proto bylo výhodné nabídnout propuštěným vojákům, nyní bez zaměstnání, odchod do vládního vojska.
Do vládního vojska budou záhy odcházet mladí čeští chlapci za jiných Němci zatím nepředvídaných okolností. Bylo zaznamenáno několik případů útěků z pracovního nasazení v Německu. Některým se dokonce podařilo proklouznout i do vládního vojska. Mnohem větší počet tvořili muži, kteří se právě touto cestou vyhnuli totálnímu nasazení v Říši. Nelze ani pominout ještě další, čistě osobní důvody vstupu do vládního vojska.
V první světové válce německá armáda poznala význam technických a pomocných sborů. Protektorát přímo nabídl možnost vytvořit pomocný sbor, o jehož nasazení se vždy rozhodne podle situace.
Sicherheitsdienst (SD) – bezpečnostní služba vyžadovala, aby se „povolené české vojsko“ kompromitovalo ve prospěch Říše. Předpokládala stávky a demonstrace a při jejich potlačování se měla prokázat služební disciplína a ochota angažovat se pro nacistický režim. Vládní vojsko, ale také policie a četnictvo se měly nasadit proti Čechům. Pokud budou na straně protektorátní administrativy, budou se současně kompromitovat v očích českého lidu. V případě, že by se uvedené ozbrojené složky postavily na stranu demonstrantů či manifestantů, bylo by nutné je okamžitě rozpustit a potrestat. Uvažovalo se i o případné provokaci, aby se to zjistilo.
Nelze zamlčet, že vznik vládního vojska velmi těžce nesli českomoravští Němci. Ti by protektorát nejraději zrušili a sami ho spravovali. Někteří vyslovili i extrémní názor, že by nebylo dobře, aby se Češi osvědčili. Hitlera se neodvážili kritizovat, ale podíleli se ochotně na akcích dokazujících, že protektorát by měl zaniknout.
Z české strany se nikdo neozval s protestem. Běžně se mezi lidmi věřilo, že až bude nejhůře, že vládní vojsko se postaví po bok svého národa. Také odbojové organizace počítaly s větší, či menší účastí vládního vojska v protiokupačním zápase. Zřetelně se to projevovalo především od roku 1944. S nasazením na frontě po boku německé armády se nepočítalo, předpokládalo se, že Německo mu věřit nebude, také vzhledem k legionářským tradicím. Jen extrémní kolaboranti nabízeli opakovaně české vojáky k nasazení na bojišti. Německo se spíše spokojilo s odvodem celých ročníků na práce v Říši. Z kolaborantských organizací to byla především Vlajka, nabízející české vojsko pro válečné nasazení a pozadu nezůstal Český svaz válečníků a extrémní složky Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. 5.3.1945 byla vytvořena Svatováclavská dobrovolnická rota, a to z rozkazu K. H. Franka. Do vyhlášeného útvaru pro nasazení na frontu se měli přihlásit elitní členové Kuratoria, především z oddílu ZZ – zvláštní zasazení, případně členové jiných kolaborantských a fašistických organizací v Čechách a na Moravě. Mobilizačním táborem měla být Čeperka u Unhoště. Velitelem byl jmenován poručík Beywl, německé národnosti. Úplný krach akce se prokázal, když přišlo sloužit jen77 dobrovolníků. Po válce se uchytili v cizinecké legii, většina potom padla v koloniálních válkách vedených Francií.
Dosti složitě se vyvinula otázka, zda Němci mohou vstupovat do vládního vojska. Zájem byl hlavně v pohraničí. Motivem byla představa o dosažení důstojnických hodností snadnější a rychlejší cestou. Vycházelo se z představy o koloniálním vojsku s německým velením.Zájem projevili Češi, kteří se přihlásili v roce 1938 o německé státní občanství, když očekávali odvod do německé armády.Vyšší okupační místa však ke vstupu do vládního vojska nepřivolila, ale dala najevo, že vládní voják Čech, by mohl požádat za určitých předpokladů o německou příslušnost. Požadoval se rasově žádoucí typ a německé předky někdy v minulém století. Zájem byl nepatrný, navíc nerealizovaný. Pouze několika jednotlivcům bylo naznačeno, že za informátorkou službu pro wehrmacht, případně bezpečnostní službu, by bylo možno dosáhnout německou příslušnost.
Morální stav příslušníků vládního vojska byl modifikován nejen českým původem, ale také mezinárodní situací, především na frontě. Relativně nejvyšší byl v rozmezí let 1940-1941 do začátku války s Jugoslávií, Řeckem a SSSR. V roce 1940, po porážce Francie, stoupla i autorita prezidenta Háchy, neboť při pohledu na evropskou mapu nebylo vidět stát, schopný Německo porazit. V té době byl E. Hácha dokonce chválen, že udělal krok správným směrem.
Bezpečnostní služba ve svých referátech uváděla, že vládní vojsko nevěří, že by Anglie byla schopna porazit Německo. Zatím Angličané prohráli v Norsku, nepomohli Polsku, Dánsku, Jugoslávii a v Řecku je čekala také porážka, dokonce prohráli zápas o Krétu. K tomu mohu jen dodat, že v té době ještě nebyly ve válce USA a SSSR. Když se tak stalo v roce 1941, názor na celkovou situaci se změnil a služebnost Německu byla jen formální a předstíraná. V roce 1944 byl již úpadek vládních vojáků zřetelný. Když ještě byly zjištěny kontakty s odbojovým hnutím, bylo rozhodnuto odeslat 11 praporů do Itálie a tím i přetrhat styky s vlasteneckými organizacemi doma. Dosud nevyjasněné jsou kontakty několika důstojníků vládního vojska z Lán a z Prahy s generálem Vlasovem a jeho některými dalšími důstojníky. Jsem si jist, že se tak v dubnu a začátkem května 1945 stalo při přípravách na vznik tzv. Českomoravské republiky. Ta měla vzniknout v předstihu před osvobozeneckými vojsky. Organizátorem byla část protektorátní vlády, doplněná o několik pravicově orientovaných politiků, vězněných dosud gestapem. Nikomu se do tak riskantního podniku moc nechtělo a vyjednávání s druhořadými osobnostmi vyžadovalo čas a ten nebyl k dispozici. Část protektorátní vlády, spíše fakticky jen protektorátní administrativy, předpokládala, že K. H. Frank by mohl plán na Českomoravskou republiku podpořit, pokud by dostal ujištění o své beztrestnosti a pohraničním Němcům by se slíbilo, že nebudou odsunuti. V té době již čs. vysílání z Košic oznamovalo transfer, Slovensko bylo již osvobozeno a proto byl volen i název proponovaného státu, Českomoravská republika.
K. H. Frank a patrně i ještě vyšší místa nedala souhlas k návratu vládního vojska z Itálie a tím plánovaná vláda přišla o mocenskou oporu, se kterou by ráda počítala.
Nyní je vhodné udělat si představu o reálné síle vládního vojska. Vládní vojsko bylo pojato jako profesionální sbor s předepsanou službou na 25 let. Maximální počet měl dosáhnout 7.000 mužů. Smělo přijmout také do služby 350 civilních zaměstnanců. Ročně mohlo být přijato jen 280 dobrovolníků. V r. 1944 byl početní stav 6.685 vojenských osob, z toho 279 důstojníků, 2.502 rotmistrů, 3.904 poddůstojníků a střelců (vojínů). Týlovou službu zajišťovalo 225 důstojníků. Mezi rotmistry, poddůstojníky i důstojníky bylo mnoho příslušníků straších ročníků z bývalé čs. armády. Vzhledem k věku očekávali vyřazení do důchodu, většinou do pěti let. Touto cestou chtěli zajistit své rodiny po dobu války. Působil tu aspekt i sociální. Z bývalé čs. armády bylo do vládního vojska převedeno 5.940 osob. Byli mezi nimi dokonce čs. legionáři, což iritovalo K.H. Franka, který výslovně zakázal používat pojem „české vojsko“, aby se tím nepřipomínala tradice samostatnosti.
Po stránce hodnosti známe přesněji situaci k 1. dubnu 1942, kdy ve vládním vojsku bylo v řadách mužstva, tedy bez důstojníků, 211 štábních strážmistrů, 530 vrchních strážmistrů, 1.721 strážmistrů, 681 rotmistrů, 1.289 četařů, 159 desátníků, 108 svobodníků a 1.223 vojínů (střelců). Celkem 5930 příslušníků mužstva. Výzbroj byla na velmi nízké úrovni, zcela podle představ německé armády a K.H. Franka, stále se pletoucího do administrativy, taktiky a strategie vojska. Nechtěl, aby bylo bojeschopné. Vládní vojsko mělo k dispozici 4.569 karabin vzor 95, k tomu 4.744 bodáků vzor 95, 143 jezdeckých šavlí, (pro důstojníky). 228 pistolí ráže 7,62 mm a větší množství revolverů. Jen 9 pistolí bylo samočinných. Pistole nosily hlavně technické roty. A také všichni hudebníci. To byl také útvar, se kterým přišla do styku veřejnost ve větší míře.
Velící složkou byl generální inspektorát v Praze v čele s bývalým brigádním generálem J. Emingerem (1886-1964), původně rakouským důstojníkem. Jemu byly podřízeny tři inspektoráty v Praze, Hradci Králové a v Brně. Jím bylo podřízeno 12 praporů s průměrným počtem okolo 500 mužů.. Prapory byly rozmístěny následovně: Praha (1), Rakovník (2), s rotou v Kralovicích, Písek (3) s dvěma rotami v Týnu nad Vltavou, Benešov (4) později v Čáslavi, Kutná Hora (5) s dvěma rotami v Čáslavi, Hradec Králové (6), Josefov (7), Jičín (8) s dvěma rotami v Turnově, Vysoké Mýto (9), Bučovice (10), s jednou rotou v Bzenci, Kostelec nad Orlicí s dvěma rotami v Rychnově nad Kněžnou (11) a v Lipníku (12).
Když nacisté vycítili, že existuje skutečné nebezpečí zařazení vládního vojska mezi odbojové složky, rozhodli přemístit 11 praporů do Itálie k hlídání železnic, tunelů, mostů a jiných objektů před partyzány. V Praze zůstal pouze jeden prapor, zajišťující i ochranu státního zámku v Lánech. V Itálii bylo vládní vojsko rozloženo v prostoru od Rimini a Milána až po Turin a údolí Aosty. Do 25.8.1944 zběhlo k italským a slovinským partyzánům 687 vojáků. Nějaký čas se dařilo vydávat přeběhlíky k partyzánům za odvlečené. Některým vojákům se podařilo přeběhnout přes neutrální Švýcarsko do Anglie 8 důstojníků a 273 příslušníků mužstva, přes Francii se do Anglie dostalo rovněž 8 důstojníků a 273 příslušníků mužstva. K jugoslávským partyzánům se dostalo 18 vojáků a u italských partyzánů se do boje zapojilo 111 příslušníků mužstva a 1 důstojník.
Jakmile německé zpravodajské orgány zjistily stoupající nespolehlivost, nekázeň a tendence ke zběhnutí, nechala vládní vojsko v Itálii odzbrojit. Současně pod hrozbou perzekuce rodinných příslušníků se wehrmacht snažil situaci zvládnout. Vládní vojáci nastoupili na pozemní ženijní práce, byli k dispozici německé 10. armádě. Policejní vyšetřování bylo svěřeno gestapu.. Zbraně vládní vojáci odevzdali již 4. října 1944 do rukou jednotek SS, jen důstojník si směl ponechat revolver, poddůstojník a mužstvo jen bodák.. Prapory musely odevzdat i dopravní prostředky, včetně jízdních kol. Přesun praporů se konal za asistence příslušníků SS. Generál Vítěz, vyslaný z Prahy na kontrolu vládních praporů 28. dubna 1945 se svým štábem přeběhli k 5. americké armádě. 25.4.1945 byli popraveni 3 vládní vojáci, L. Sedlář, J. Bohuslávek a R. Reisinger. 26.4.1945 přešla k partyzánům a poté k Američanům štábní rota. Předala Američanům i několik německých zajatců. V posledních dnech dubna vypověděly slovenské jednotky poslušnost Němcům a v okolí Remy zahájily operace proti ustupujícím Němcům. Aktivně se podílely na odboji a k Američanům přešly 24. dubna, ve stejný den zběhla i většina Čechů. Ve Florencii se vytvořila se souhlasem Američanů čs. vojenská základna, ke které se připojili také Slováci. Vládní vojáci měli ještě nějaké finanční prostředky a vypomohli slovenskému útvaru. Slováci dostali na žold, stravu a ošetření 5 milionů lir. 25.5.1945 se ustavilo Velitelství čs. jednotek v Itálii. V rámcové podobě se vytvořila 1. čs. divize s 207 důstojníky a 5.970 vojáky a ještě Československá brigáda, zvaná samostatná s 133 důstojníky a 3.313 příslušníky mužstva. Koncem července čs. jednotky, včetně Slováků, opustily Itálii. Po návratu domů byli někteří bývalí vládní vojáci zařazeni k již existujícím útvarům čs. armády, další byli propuštěni do civilu. České veřejné mínění nebylo natolik dobře informováno, že nedovedlo odlišit vládní vojáky od těch, kteří dezertovali a přidali se na stranu partyzánů. Dostatečně nebyla oceněna ani pasivita, vykazovaná celým vládním vojskem. Také o účasti vládních vojáků v květnovém povstání se mnoho nevědělo. Něco informací bylo přímo z Prahy, o situaci v jiných městech se neví téměř nic. V jednotlivých domácích kasárnách zůstala malá skupina starších vládních vojáků, určená k údržbě budov. Ve Vysokém Mýtě padl v květnových dnech např. jeden příslušník vládního vojska.
V pražském povstání je dodnes těžko rozpoznat, zda první bojovou aktivitu vládních vojáků vyvolali protektorátní činitelé, zasvěcení do plánu vzniku českomoravského státu, z míst, která se již nepodřizovala německým okupantům. Či to byla již akce vyvolaná vlnou revolučního nadšení? Květnové povstání znamenalo i na venkově angažovanou účast ozbrojených složek protektorátní správy, policie, četnictva i vládního vojska. I když zapojení do květnového povstání mohlo být jen alibistické, byla to pomoc kvalifikovaná. V úplnosti nebyla ještě podchycena. Proto jen několik údajů z Prahy.
V Praze směl zůstat jeden prapor, měl 6 důstojníků, 7 úředníků, 2 roty a četu hudebníků, celkem 292 mužů.
O půl hodiny dříve než vládní vojáci vyrazili k rozhlasu policisté z Bartolomějské ulice. Oba ozbrojené útvary, policejní i vládní, byly vyslány k obsazení rozhlasu, kam se chtěl v plném bezpečí také dostat protektorátní premiér Richard Bienert (+1949), pověřený zastupováním prezidenta Háchy, aby oznámil zcela oficiální konec okupace a vznik českomoravského státu. Vývoj událostí mu znemožnil dostat se včas do rozhlasu. I když obě jednotky, policejní i vojenská, vyrazily na rozkaz vlivných osob z protektorátní struktury, kde se stále ještě počítalo s převzetím moci po vzoru 28. října 1918, který měla starší generace zažitý a mnohokrát v knihách popsaný. Pochopitelně, že zde měl vliv alibismus, snaha opatřit si zásluhy o nový stát v posledních dnech války, projevilo se tu i utajované češství a předtím i skrývané vlastenectví. Policisté i vládní vojáci věřili, že dělají správnou věc a nezatěžovali se spekulacemi, zda jde o předání moci, či o povstání a revoluci. Okamžitě se také přidali k proudu nabírajícímu směr k povstání a revoluci. Kdo zmařil předávání moci, kdy bylo možno předpokládat mírnější, případně žádné ztráty na lidských životech? Vždyť část okupačního aparátu byla nakloněna k jednání. Rozhodl o tom polní maršál Ferdinand Schörner (1892-1973), krátce předtím jmenovaný Hitlerem nejvyšší pánem českomoravského prostoru. Ten zakázal každé jednání s Čechy, nařídil se zbraněmi v ruce se probojovat do Bavorska a vykonávat tresty smrti nad německými dezertéry i v poslední den války a smrtí vyhrožoval každému, kdo by byl ochoten vyjednávat. Rozhlas tedy nebyl předán, německá posádka ho zoufale bránila. Proto také chápeme účelové volání pražského rozhlasu 5. května ve 12.33 hod.: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, dostavte se ihned k budově rozhlasu – esesáci nás chtějí vyvraždit!“ Typické revoluce začínají ideovou proklamací, i povstání ohlašuje vždy své první cíle politického i hospodářského charakteru. V Praze zaznělo strohé, jasné hlášení a protože iniciátor rozkazu obsadit rozhlas nebyl zasahujícím českým jednotkám znám, je volání o pomoc adresováno obecně. Dokonce se domnívám, že již výjezd vládních vojáků z kasáren s půlhodinovým rozdílem od policie, vyšel ze stejného centra jako původní příkaz obsadit rozhlas před příjezdem R. Bienerta. Ten měl již jisté zkušenosti z října 1918, kdy v Praze pomáhal organizovat státní převrat. Dosud nebyla vyhodnocena skutečnost, že někteří policisté ze zásahové jednotky byli cvičeni v boji o budovu a docházeli do budovy rozhlasu několik dní před 5. květnem 1945 pod záminkou akce: „Boj proti kapsářům“.
Byli to také ministři protektorátní vlády, kteří po sdělovacích prostředcích pod kontrolou okupační moci , poslali 4. a 5. května na pošty a železniční stanice pokyn k vyvěšení čs. vlajek a praporů, k zavedení českého jazyka jako jedné úřední řeči a k nebrání německých platidel. Vlajkosláva měla uvítat projev R. Bienerta, stejně jako vznik českomoravského státu. Lidí všechny tyto akce, především volání Prahy o pomoc, chápali jako signál k povstání. Vysoká vlna radikalismu podnítila místní regionální povstání na několika místech dříve, než zazněl signál z Prahy. To bylo svědectví o přítomnosti lidových vrstev ve státním převratu, který byl na levém politickém spektru chápán jako revoluce, u pravicově orientovaných osob jako nezdařený pokus o převzetí moci, který se organizátorům vymkl z ruky. V té době ještě nerozlišitelný střed přijal květnové dny jako lidové povstání, naplněné bojem, místy i kompromisním vyjednáváním. Svědčí o tom fakta z venkovských regiónů. Nelze však tím zastřít podíl maršála Schörnera, který svým nacistickým fanatismem zmařil předání moci. Němci v českém pohraničí se svým Volksturmem se postavili okamžitě na pozice nacistického maršála, někde dokonce překročili hranice protektorátu, aby se podíleli na potlačování povstání, jinde plnili zpravodajské úkoly a zajišťovali ustupujícím německým vojákům týlové služby. Pokud v okolí Chebu a Aše projevili zájem o vyjednávání, potom jen s americkou armádou, kterou do Prahy zval nejen K. Henlein, ale K.H. Frank. Oba zapomněli, že američtí důstojníci nemohou a nebudou plnit příkazy vysokých funkcionářů nacistického Německa. Na takovou pozvánku nemohli a nechtěli jednat. Tím spíše, že velcí spojenci se dohodli na čarách dotyku.
Vládní vojáci zasáhli v organizovaných útvarech v Praze na několika místech, v bojích o rozhlas, o smíchovské nádraží, při obraně staroměstské radnice, na Hradě, v Dejvicích, v Bubenči a jinde. Jako jednotlivci se podíleli na povstání i mimo Prahu, zatím mám zjištěno 72 míst, kde byla zaznamenána jejich bojová angažovanost. I ti Češi, kteří zůstali ve vládním vojsku až do konce války, se připojili ke květnovému povstání.
Ze souhrnné zprávy ministerstva národní obrany z roku 1945 lze zjistit, že 269 rotmistrů a poddůstojníků Němci nechali vyřadit z vládního vojska na žádost gestapa, bezpečnostní služby a wehrmachtu pro rasové důvody, legionářskou minulost a negativní postoj k nacistické ideologii. Dva z této skupiny byli popraveni. Pro sabotáž bylo uvězněno dalších 29 vojáků, z toho 8 odsouzeno k smrti. V koncentračních táborech se octlo 30 důstojníků, z toho 5 bylo utýráno a jeden byl popraven. Dalších 65 důstojníků bylo vzhledem ke své vojenské minulosti a pro malé nadšení pro nacistický režim propuštěno. Různá forma perzekuce postihla 1.098 vládních vojáků. Dezertérů a tzv. odvlečených bylo 689. Podle německého hodnocení to byl nejhorší morálním stav jednotek označovaných v určité době za spojenecké. Odhad K.H. Franka, že čeští vojáci nesmějí být označováni za spolehlivé a schopné nasazení jako spojenci německé armády, byl správný.
Slovenská armáda 1939 – 1945
Je dobře, že stále častěji na knižním trhu nacházíme publikace bez frází, nevědecké nenávisti, bohaté na nově zjištěná fakta, kterým také odpovídají věcné a střízlivé hodnotící závěry. K publikacím uvedeného typu patří práce Charlese K. Klimenta a Břetislava Nakládala, vydané koncem roku 2003 (360 stránek). V úvodní části, kde se připomíná historické pozadí slovenského státu, se stručně ale jednoznačně konstatuje, že jazyková secese L. Štúra a J.M. Hurbana posílila vliv maďarizace a stejně upřímně je tu sděleno, že v roce 1918 se v jeden stát spojily dva celky s odlišnou životní a kulturní úrovní, aniž by to bylo možno Slovákům vyčítat. Byl to důsledek přináležitosti k uherskému státu. Ten nedbal na svébytné a specifické potřeby slovenského národa. Stačí připomenout, že v r. 1910 z 3.862 škol bylo jen 482 slovenských a k tomu ještě jen základních. Tři slovenská gymnázia stačila uherská vláda zrušit před vznikem ČSR. Neméně pravdivě je tu popsán vliv nacistického Německa a fašistického Polska, stejně jako nedemokratického Maďarska na rozpad ČSR. Strategický požadavek, aby se Slovensko odtrhlo od Československa nejméně den před vpádem německého agresora do Prahy, byl splněn za pomoci slovenských separatistů. Tím se dostala již okleštěná Česko-Slovenská republika do úplné izolace a armáda, která by v českých zemích kladla odpor, by mohla na slovenské území v případě ustoupit jen za cenu incidentů se Slováky, což by mělo dalekosáhlé negativní důsledky pro další česko-slovenské soužití. V čs. armádě v posledních letech republiky sloužilo v průměru 63-64% Čechů, 13-14% Slováků a 20-22% Němců. Nedostatek slovenských maturantů trval až do roku 1929, zapříčinil relativně menší počet slovenských akademiků a posléze i důstojníků.
Po vzniku slovenského státu byl mírový stav armády 950 důstojníků, 150 délesloužících poddůstojníků a 43.000 mužů.
Válečný stav byl naplňován na 52.000 mužů. Do roku 1942 dosáhl stav důstojníků 1.537 osob, z toho bylo bývalých čs. důstojníků 432, 27 reaktivovaných, 532 záložních, především z řad učitelů., 333 povýšených z řad poddůstojníků a 212 nových absolventů vojenské akademie. K 1. lednu 1940 měla slovenská armáda 9 pěších pluků, pluk útočné vozby, cyklistický prapor, jezdeckou jednotku, spojovací oddíly, automobilní pluk a ženijní jednotky a k 1.5. 1940 byly z nich vytvořeny 3 divize. V recenzované knize je na několika místech připomenut negativní vztah armády k Hlinkově gardě, stranickému vojenskému útvaru.
Naší širší veřejnosti není dokonale známo, že nacistické Německo zatáhlo slovenský stát do války proti Polsku v r. 1939. V plné míře se tu projevila bezcharakternost slovenské vládnoucí garnitury, která v letech 1938-1939 hledala a dostávala podporu varšavské vlády při separatistických akcích, a nyní slovanský stát bojuje proti druhému slovanskému státu, slovenští katolíci proti polským a můžeme připomenout, že i dva autoritativní státy proti sobě. Válku tedy zahájila německá a slovenská armáda. Válka s Polskem trvala od 1. září do 1. října 1939. 26. srpna 1939 Slovensko mobilizovalo nejprve tři ročníky a 30. srpna dalších pět ročníků. Do protipolského tažení bylo posláno celkem 51.306 mužů, zařazených do německé armádní skupiny Jih, do její 14. armády. Do boje a okupace Polska zasáhly tři slovenské divize, Jánošík, Škultéty a Razus. V polské kampani přišla slovenská armáda o 18 mrtvých, 42 raněných a 11 pohřešovaných. Prezident Tiso na adresu Adolfa Hitlera prohlásil, že „slovenský národ vůdce nikdy nezklame“.
Slovenská armáda byla s přispěním domácí kolaborace a na pokyn z Berlína zatažena také do války proti SSSR, a to tzv. „rychlou skupinou“. Ta měla 59 důstojníků, 27 poddůstojníků a 1.824 vojínů. Měla též 47 tanků, 3 obrněná auta, 183 nákladních a 49 osobních aut. Hranice SSSR překročila 25. června 1941. Po doplnění byla přeformována na rychlou brigádu. Zde již bylo zařazeno 117 důstojníků, 39 poddůstojníků a 3.390 vojáků. Během bojů o Lipovec padlo 75 Slováků, 167 bylo zraněno, 17 bylo pohřešována o dva padli do zajetí. Plukovník Turanec si zapsal do svého deníku: „Mužstvo je v podstatě zbabělé. Jakmile Rusové zahájí palbu, utíká. Důstojníci jsou při útoku vzadu, ale při ústupu jsou v prvních řadách“. (str. 93)
Na německé naléhaní muselo Slovensko zvýšit podíl v boji na slovenské frontě, byla proto vytvořena rychlá divize. Ve svém stavu měla 19.1.1942 57 důstojníků a 5.956 příslušníků mužstva. Rychlá divize vlivem vývoje mezinárodní situace, která byla Německu nepříznivá, a pod bezprostředním dojmem ze Slovenského národního povstání, zaznamenala velký počet dezercí a byla nefunkční. Její stav se snížil na 2.300 mužů. Nedostatkem práce výše uvedených autorů je neznalost přesných počtů dezertérů, což vyniká ve srovnání s jinými statistickými údaji o slovenské armádě. Je to zřetelná absence znalosti sovětských archivních pramenů, dnes by již mohly být bez větších problémů přístupny. V celém díle je i ze slovních komentářů jasně vidět, že autoři čerpali z úředních informačních zdrojů, ze spisů bratislavské vlády i ministerstva obrany slovenského státu, ale ani v závěrečném seznamu nejsou zmíněny a patrně ani jiné archivní fondy úřední provenience uvedeny. To snižuje hodnotu této knihy, které chybí i další složky pomocného vědeckého aparátu, například věcný, místopisný a osobní rejstřík. Rozhodně by to prospělo k rychlejší orientaci po celé publikaci.
Z hlediska politologického je vhodné ocenit, že i převážně pouhý popis politického dění pravdivě zjišťuje dnes často zamlčovanou skutečnost, že „ protifašistické síly byly velmi aktivní a angažovány v zápase s domácím i německým a maďarským fašismem“. Pozitivně jsou hodnoceny partyzánské jednotky, které představovaly „úctyhodnou bojovou sílu“ (str. 132). Oba autoři pravdivě uvádějí, že během Slovenského národního povstání docházelo k politické snaze ovlivnit dění na Slovensku z londýnské exilové vlády i z moskevského centra KSČ.Rozbor podnětů, příčin a podmínek uvedeného jevu tu ovšem nenajdeme. Na jednu stranu je to škoda, na druhou stranu je to lepší, než číst nepravdivé a falešné fráze, kterými řada publicistů vymývá mozky nejmladší generaci. Naši autoři se podobných nečestností nedopouštějí. Nicméně uvádějí mnoho nových poznatků k česko-slovenské problematice z let druhé světové války. A to lze pozitivně ocenit. Jen jako příklad uvádím, že generál Viest mohl proti německé ofenzivě postavit jen 18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 12 lehkých tanků, 20 letadel a 60.000 vojáků, včetně mobilizovaných a asi 12.000 partyzánů. (str. 126)
Autoři se nevyhýbají ani zločinům slovenských jednotek, kdy např. přesně popisují trestnou výpravu jednotky Perun proti civilnímu obyvatelstvu v Maloduši, kde byli civilisté zahnáni do jednoho domu a část popravena střelbou a část upálena. Současně jsou v adekvátní podobě připomenuty pozitivní činy slovenských vojáků ve prospěch sovětských občanů, boje Slováků v partyzánských jednotkách a také osobní příklad podplukovníka Kmiciewicze, který odmítl perzekuci proti domácímu civilnímu obyvatelstvu s poukazem, že může bojovat jen proti vojákům. Byl zbaven velení a poslán na Slovensko. Pro malou bojeschopnost muselo německé velení změnit 15.11.1943 zajišťovací divizi na technickou brigádu a přeložit ji do Itálie, kde se již nepodílela na bojových akcích, ale plnila ženijní úkoly, stejně jako 11 praporů vládního vojska z protektorátu po jejich odzbrojení. Technická brigáda měla 147 důstojníků, 165 poddůstojníků a 4.176 vojínů. Časem byla doplněna o další dva důstojníky a 845 mužů. 1.4.1944 byla přejmenována na technickou divizi, ale její velitel plukovník Imro i se svým náčelníkem štábu Hujsem zběhl k Američanům. Na závěr války se slovenská jednotka spojila s vládním vojskem a vytvořila Skupinu československých vojsk v severní Itálii. V létě 1945 se vrátila do vlasti.
Velmi přesně a působivě jsou popsány boje Slovenského národního povstání a ocenění zaslouží identifikace německých jednotek působících na Slovensku (s. 135-136). V souvislosti s partyzánským hnutím je vzpomenuta také brigáda Janošík v Jugoslávii, složená ze Slováků a několika Čechů v síle 2.300 mužů a žen. K italským partyzánům zběhlo 581 slovenských vojáků z 2 technické divize. S určitou hrdostí je připomenut osud Oto Smika, který bojoval nejprve ve Francii a v Anglii velel 312. peruti, následně i 127. peruti RAF a v době, kdy padl v boji, byl pátým nejlepším čs. stíhačem v RAF.
Při popisu negativních stránek vyvíjena Slovensku je zmíněna německá akce „Sběr brambor“, znamenající odzbrojení dvou slovenských divizí v předpolí Karpat, které měly otevřít Dukelský průsmyk. Autoři upozorňuji na skutečnost, že Němci usazeni na Slovensku vytvořili velmi kvalitní zpravodajskou agenturu ve prospěch německé armády a pro realizaci perzekučních akcí proti Slovákům. A nelze se tedy divit, že zvýšená radikalizace Slováků se koncem války obrátila vůči nim. Slabinou slovenského povstání byla naopak malá angažovanost slovenské zpravodajské práce. Podle německých pramenů povstalci ztratili přibližně 4.000 padlých a 15.000 zajatců. Perzekuce civilního obyvatelstva v uvedených číslech není zahrnuta a autoři knihy přesné údaje neznají.
Přísné hodnocení vyslovili oba badatelé, když v závěrečné části napsali: „Kdyby nebylo slovenské odboje a Slovenského národního povstání, vítězní spojenci by asi nebyli tak velkoryse zapomněli, jak se Slovensko chovalo během válečných let. Slovenský národ by tak postihl osud ostatních národů fašistických států – nesl by odpovědnost za válečné zločiny, musel by platit válečné reparace a nést další důsledky“. Ke cti bojovníků SNP je nutno upozornit, že přes výzvy se jako celek nepříteli nevzdali, nekapitulovali, ustoupili do hor. A v tom je zásluha partyzánů.
K cenným údajům patří zjištění, že 30.7.1944 měla slovenská armáda následující stav:
Polní jednotky důstojníků rtm. podd. mužstva
Východoslovenská armáda 856 163 356 22.618
Protiletadlová obrana Slovenska 56 9 47 1.714
1. a 2. tech. div. v Rumunsku a Itálii 293 92 141 7.860
Zápolní jednotky
Kmenové jednotky v posádkách 253 775 1053 45.973
Pracovní sbor 7.877
Statistické údaje o ztrátách slovenské armády se bohužel nezachovaly. Jen z let 1939 -1944 byly následující:
1.235 mrtvých (z toho 50 důstojníků)
3.198 raněných ( z toho 93 důstojníků)
2.243 pohřešovaných ( z toho 36 důstojníků)
294 zajatých ( z toho 7 důstojníků)
Přehled neupřesňuje počet zběhů a bylo by nutné upozornit, že německá armáda držela v zajetí 17.000 slovenských vojáků, 100 důstojníků. Konce války se dočkali v zajateckém táboře.
Za vůbec nejcennější lze považovat podíl Slováků v československých jednotkách v zahraničí.
Stav k datu útvar celkový počet mužů z toho Slováků v %
30.7.1939 Čes. a slovenská 871 123 12,8
legie v Polsku
3.2.1940 1. pěší divize 8.535 3.810 44,5
ve Francii
20.8.1940 1. čs. brigáda 3.724 459 14
v Anglii
1940-44 čs. jednotka 2.489 402 16,1
na středním Východě
1.10.1943 1. čs. brigáda v SSSR 3.348 343 10,2
31.12.1943 čs. obrněná brigáda 3.740 740 18,3
v Anglii
5.5.1944 I. Čs. armádní sbor 23.151 4.601 19,8
Stav k datu útvar celkový počet mužů z toho Slováků v %
1.7.1944 2. čs. parades. 2.804 1.960 70
brig. V SSSR
18.5.1945 I. čs. armádní 97.299 72.500 74
v ČSR
18.5.1945 I. čs. smíšená letecká 979 891 91,1
divize v SSSR
Smíšená letecká divize v SSSR byla složena převážně z bývalých slovenských letců. Převahu měli Slováci také ve 2. paradesantní brigádě, složené z přeběhlíků z bývalé slovenské armády.
Škoda, že jedné otázce nevěnovali autoři pozornost, byť byla poněkud mimo vymezený rámec jejich studia. Není tomu ani rok, co se na Slovensku a potom následně i v České republice rozviřovala kampaň o zavlečených čs. občanech do SSSR. K tomu jen několik doplňujících sdělení:
1. Na území SSSR se dostali zajatí vojáci slovenského státu, který byl ve válečném stavu s SSSR.
2. Bylo obtížné zjišťovat, od kterého okamžiku je slovenský voják ještě občanem fašistického státu a od kdy již občanem spojenecké ČSR.
3. Do SSSR se dostali maďarští fašisté, zajatci, špioni, teroristé z Maďarskem obsazeného území jižního Slovenska, kteří teprve dodatečně prohlašovali, že jsou občany ČSR.
4. Sovětské orgány zadržely slovenské špiony, pracující ve prospěch německé armády a fašistického režimu na Slovensku i v Německu.
5. Zadržena a souzena byla skupina vrahů, kteří měli na svědomí Židy, kteří se vrátili z pracovních táborů a z koncentračních táborů na svůj majetek arizovaný představiteli fašistického režimu.
6. Skupina Slováků, kteří se dopustili vraždění sovětských civilních osob.
Po Slovenském národním povstání, které z převážné části likvidovalo slovenský vazalský fašistický režim a s postupující sovětskou a rumunskou armádou, zůstala pravomoc bratislavské vlády omezena na západní část Slovenska. Nově jmenovaný ministr obrany Haššík se pokusil, také na nátlak Němců, organizovat ozbrojenou moc na záchranu Tisova režimu. Četnictvo se z valné části rozložilo, ožily zbylé tradice československého četnického sboru, znám byl ukázněný postup četníků za slovenského povstání a bezesporu tu působily i alibistické tendence, vždyť bylo jasné, že Německo válku prohraje. Nicméně radikálně laděné fašisty Slovensko ještě mělo, a to v Hlinkových gardách. Jednotky Hlinkovy gardy převzaly úlohu policie i četnictva.
Úsek od Jasla v Polsku po Košice, tehdy zabrané Maďarskem, hájila na frontě 1. tanková armáda generála Gottharda Heinrici v návaznosti s jižním sousedem, s 1. maďarskou armádou. Na jihovýchodě od Košic k Hronu se nalézala 8. polní armáda generála Otto Whitlera. Nově postavené a mobilizované útvary bratislavské vlády měly být použitelnou zálohou, ale rozklad pokračoval tempem, že k realizaci tohoto záměru již nedošlo. Haššíkova Domobrana v lednu 1945 dosáhla počtu 41.533 mužů a nenaplnila předpoklad o 80.000 sboru. Navíc německá nedůvěra způsobila, že na slovenském území bylo pouze 26.633 mužů a neozbrojení, případně nedozbrojení Slováci, byli použiti na kopání zákopů a jiné ženijní práce. Morálka byla velmi nízká a většina vojáků se snažila dostat ke svým rodinám. V posledních dnech bylo sbíhání tak masové, že ho Hlinkova garda nezvládla. Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy, založené rozkazem z 21.9.1944, se vyznačovaly fanatismem a terorem. Byly použity většinou k perzekučnímu tažení proti podporovatelům a aktivním účastníkům Slovenského národního povstání. Pohotovostní jednotky Hlinkovy gardy byly podřízeny Sicherheitsdienstu a Sicherheitspolizei. Měly 38 pohotovostních oddílů, 6 polních rot, a 3 polní prapory, okolo 5.000 mužů.Specializovaným útvarem pohotovostních oddílů HG se staly protipartyzánské jednotky Edelweiss (sněženka). Celkem zde sloužilo a Němcům se podřizovalo 2.568 mužů. Pro svou brutalitu byly stejně obávané jako jednotky SS. Po ukončení války bylo z hromadných hrobů exhumováno 2.876 obětí, byli to nejen Slováci, ale i Židé, Češi.
Z Domobrany byly na frontu dosazeny jen jedna dělostřelecká baterie a jedna rota pěchoty. Aby Domobrana budila respekt svým počtem, byly dvě technické divize slovenské armády v Maďarsku a v Itálii prohlášeny za součást Domobrany, ale útvar v Itálii odmítl toto označení, stále se považoval za slovenskou armádu, byl v tom tichý ale těžko trestatelný čin nesouhlasu s Haššíkovou fašistickou orientací. Zde je vhodné připomenout, že původní slovenská rychlá divize, po porážce na Krymu, byla již v roce 1943 přejmenována na 1. pěší divizi a 1. července 1944 na 1. technickou divizi, nasazenou v Rumunsku a Maďarsku na stavbu opevnění. Původní slovenská zajišťovací divize, bojující proti partyzánům, byla v srpnu 1943 přejmenována na 2. pěší divizi, v listopadu 1943 zreorganizována na 2. technickou brigádu a po převozu do Itálie 1. července 1944 na 2. technickou divizi, ale ta byla schopna již jen ukázněně přejít do zajetí ke Spojencům.
O celé slovenské armádě platila charakteristika, že mužstvo bylo křesťanského vyznání s katolickou a evangelickou orientací a propaganda zpracovávající je k boji proti bolševikům, jako masovým bezvěrcům, selhávala, když viděli hromadné popravy žen a dětí, před smrtí se modlících a křižujících se. Také bestiální upalování civilistů ve stodolách působilo negativně na slovenskou morálku. V katolické Itálii se Slováci setkali s lidem, který se k nim nechoval nepřátelsky a návštěva stejných kostelů je sbližovala. Jen pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy byly fanaticky věrné fašismu, jinak by se nemohly dopouštět v masovém měřítku zločinů proti lidskosti na slovenském lidu.
Některé zahraniční jednotky ve službách Třetí říše (Příloha)
Albánie
21. Waffen-Gebirgs-Division der SS Skanderbeg
Belgie
27. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division Langemarck
28. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division Wallonien, SS-Freiwilligen Legion Flandern, SS-Freiwilligen-Standarte Nordwest SS-Freiwilligen-Sturmbrigade Langemarck
6. SS-Freiwilligen-Sturmbrigade Langemarck
5. SS-Freiwilligen-Sturmbrigade Wallonien SS-Freiwilligen- Verband Plandern SS-Sturmbrigade Wallonien Wallonisches-Infanterie Bataillon
Bulharsko
Waffen-Grenadier Regiment der SS
Chorvatsko
Polizei- Freiwilligen- Regiment 1, Kroatien Polizei-Freiwilligen-Regiment 2, Kroatien
Polizei- Freiwilligen- Regiment 3, Kroatien Polizei-Freiwilligen-Regiment 4, Kroatien Polizei- Freiwilligen- Regiment 5,
13. Waffen-Gebirgs-Division der SS Handschar (kroatische Nr. 1)
23. Waffen-Gebirgs-Division der SS Kama (kroatische Nr. 2)
Dánsko
Dánští dobrovolníci Waffen-SS, Frikorps Danmark
Estonsko
Estnische SS-Freiwilligen-Brigade 3. Estnische SS-Freiwilligen-Brigade, Estnische SS-Legion, 20. Waffen-Grenadier-Division der SS
Finsko
Finnisches Freiwilligen-Bataillon der Waffen-SS
Francie
Waffen-Grenadíer-Brígade der SS Charlemagne
33. Waffen-Grenadíer-Dívísíon der SS Charlemagne
Maďarsko
22. SS-Freíwíllígen-Kavalleríe-Division María Theresa
25. Waffen-Grenadíer-Divísion der SS Hunyadi
26. Waffen-Grenadier-Dívision der SS Hungaría, 33. Waffen-Kavallerie-Dívísion der SS
Itálie
Waffen-Grenadier-Brigade der SS
29. Waffen-Grenadier-Dívision der SS
Lotyšsko
Lettische SS-Freiwilligen-Brigade, 2. Lettische SS- Freiwilligen Brigade
15. Waffen-Grenadier-Division der SS, 19. Waffen-Grenadier-Division der SS
Nizozemsko
23. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division Nederland
SS-Freiwilligen-Standarte Nordwest
Norsko
Freiwilligen Legion Norwegen (Den Norske Legion) SS-Schijäger Bataillon Norwegen (Skijegerbataijon Norge)
Rumunsko
Rumunští dobrovolníci Waffen-SS: Waffen-Grenadier-Regiment der SS
Sovětský svaz
Russkaja Osvoboditelnaja Narodnaja Armija (RONA):
Waffen-Sturm-Brigade Kaminski, Sonderverband Bergmann
Tataren-Gebirgsjäger-Regiment der SS, Turkestanische Legion
Waffen-Gebirgs-Brigade der SS,
Waffen-Grenadier-Brigade der SS (weissruthenische Nr. 1)
14. Waffen-Grenadier-Division der SS (ukrainische Nr. 1)
29. Waffen-Grenadier-Division der SS (russische Nr. 1)
30. Waffen-Grenadier-Division der SS (weissruthenische Nr. 1)
Wolgatatarische Legion
Waffen SS – Division Galizien
Bosna a Hercegovina
SS divize Handžár
Téměř ve všech uvedených státech vznikaly i mnohé policejní jednotky, složené z domácích kolaborantů. Pokud uvedené skutečnosti srovnáme s protektorátní realitou, můžeme říci, že žádná česká jednotka nebojovala na frontě společně s nacistickými oddíly, ale naopak vždy jen proti Němcům. Údajnou českou masovou kolaboraci, jež má vést ke snížení našeho sebevědomí, vyvracejí fakta. ČSR byla jedním z vítězných států druhé světové války.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 436. publikaci určenou vlasteneckým organizacím. Praha, 12.3.2013.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz