Verše a písně k 28. říjnu
Jak je Ti, česká země?
V krvavé vřavě dusí se svět,
řvou děla, krok armád zní temně -
Ty mlčíš...nesmíš promluvit...
Ty nesmíš dýchat...
Ty nesmíš žít...
Národa Tvého junácký květ -
v cizáckých službách
jde potupně mřít...
Jak je Ti, česká země?
(Rudolf Medek, srpen 1914)
Přísaha
Ve jménu těžkého utrpení,
ve jménu starých křivd a běd,
ve jménu národa zmučeného
my jdeme v boj,
z něhož návratu není.
Za československý lid,
za vbitou na kříž naši zemi,
my budem se bít!
My budem se bít
za slávu a svobodu našich zemí,
nikoho neživit,
nikoho neživit, nešetřit,
nesmlouvat, silami všemi
kupředu letět i vítězit -
i slavně mřít...
(Rudolf Medek, jaro 1917)
Hymna československých legií
Pochodně hněvu neseme
a v srdci střelný prach,
v nějž rudý plamen vrhneme
a rázem zhyne strach.
Pěst naše jako z ocele
a pomstou plane zrak,
jen bijme, palme vesele,
kde nejhustší je mrak.
(Na nápěv sokolského pochodu
„Hoj vzhůru, pestrý sokole“)
Pochodová píseň československých
legií v Rusku
Prapor vlá, v srdci plá
vlasteneckých citů žár.
Kdo jsi Čech, zapuď vzdech,
hrdě povznes svoji tvář.
Svobodu – národu -
nese jeho chrabrý syn,
za Bílou – za Horu,
pomstu nepřátelům svým!
(Na nápěv sokolského pochodu
„Spějme dál!“)
Hoši od Zborova
Hoši od Zborova,
klidně v zemi spíte,
vy se nikdy více domů nevrátíte.
Vy se nevrátíte
nikdy více zpátky,
nikdy nezříte svou zem.
Mužně jste se bili,
mužně vykoupili
vlasti svojí svobodu.
Máte věčně žíti,
příkladem vždy býti
všemu svému národu.
Jeden každý z vašich četných řad
doved čestně pro vlast umírat.
Vaší krve rudé národ vždycky bude
vděčně vzpomínat.
(Karel Hašler, písničkář,
ubit nacisty r. 1941)
Česká legie
(Úryvek z epopeje)
(čti Šmen de dam)
Na Chemin des Dames, hotovo k boji
padesát tisíc jich stojí.
Na Chemin des Dames,
kde granáty ve spoušť kopců a jam
rozrytá země se boří
a nebesa šrapnely hoří,
kde běsi bitvy nejstaršněj šílí -
hle, tam
vysoko plá prapor červenobílý!
To hoši jsou z Podřipska,
od Šumavy,
zpod Brd a z Písecka, od Sázavy,
to Pražská chasa a Hradecka děti,
to chlapci z Hané a zpod Hostýna,
z Tater a zpod Beskyd, od Těšína,
bradatí braši i holobrádci,
úskoci všichni a velezrádci,
psanci a zajatci,
zbabělci, proklatci,
zběhové z císařských řad,
již, jak dí úřední žvást -
prodali krále i vlast.
Ti všichni přišli sem za práva národů,
rovnost a svobodu
životy klást. ...
„Na nůž! Ó bratři, to za Moravské Pole,
na nůž, ó bratři, to za Bílou Horu,
na nůž, ó bratři, to za věky běd,
na nůž, ó bratři, to za křivdy staletí
dnes hněv náš požádá krvavé oběti...“
A byla řež. Útok s útokem
v běsu se stíhá divokém.
Ó Bože, už třicet tisíc jich leží
a znovu řež...
Ó Bože, už čtyřicet tisíc jich leží...
(Antonín Horák, Osvoboditelům.
Československého státu rok první.)
Píseň 28. října
Vlaj, naše vlasko, věčně vlaj,
vlaj za bouře i za pohody!
Chraň čest a řád a práce plody.
Těch pro tě padlých odkaz haj.
Chraň před náporem rodný kraj.
Neklesni v míru ani v boji.
Kde stanul Čech, ať věčně stojí!
Vlaj, naše vlajko, slavně vlaj!
Ne pyšně, hrdě však se vznes!
Ať národ roste, stát ať vzkvétá!
Necouvej před soutěží světa!
Buď dobrých lásku a zlých děs!
(Viktor Dyk, 1918)
Píseň noci 29. října
Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se v dálku rozletí.
Jak je to krásné překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!
Leč všichi vy, jichž srdce pýchou ztvrdla,
jež opíjí dne oslava,
poslyšte výkřik z básníkova hrdla:
Boj teprve nám nastává!
Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
se sobectvím, jež vede v sráz.
Nezapomeňte na svých otců bludy,
nezapomeňte běsů v nás!
Vichřici strašnou slyším ještě skučet.
Chraň, čehos nabyl, vlastní říš.
Čas není, bratři, připravovat účet,,
jejž rodné zemi předložíš!
Ne na svůj zájem, ale na budoucnost
hleď v moři krve prolité.
A nebude-li v srdci čistá vroucnost,
jak uhájíme dobyté?
Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se až až rozletí.
Jak je to krásné, překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!
Leč všichni vy, jichž srdce náhle zhrdla,
jež opíjí dne oslava,
poslyšte výkřik z básníkova hrdla:
Boj teprve nám nastává!
(Viktor Dyk, 1918)
28. říjen
Dvacátého osmého října
devatenáct set osmnáct
přeraziv spár, jenž mě svíral,
spár ptáka, jenž říkal si orel,
ale byl sup,
já, národ československý, stanul jsem
mezi národy svobodnými.
Zavlály prapory, zajiskřily se zraky,
ulice naplnily se živými mraky,
z nichž tryskala radost.
Rostl jsem každou vteřinu,
rovnal jsem se a hlavu jsem zdvihal,
zatím co před pěstí lidstva
ustupovali
Habsburg a Hohenzollern.
Ano, co snili, doufali, věřili,
co bouří a trýzněmi
v srdci svém nosili
nejlepší synové moji, rozstříknutí po celé Evropě,
pod cizím kabátem
i pod prapory legionářů,
stalo se skutkem.
A jméno své položil jsem na všecky věci
svoje,
postavil jsem jednu nohu na Šumavu
a druhou na Tatry,
na říši a svobodu svou.
Tu rozhlédl jsem se
s hlavou nad oblaky
a se srdcem vzhůru,
leč zmizel úsměv můj
a pýcha mě opustila,
veliká přísnost chvíle mě zarazila,
posvátné myšlenky světa
jak veliké vichry ovály hlavu mou.
I přísahal jsem
já, národ československý,
svobodný a živý,
přísahal jsem lidstvu a geniům světa,
že chci býti národ spravedlivý,
že nepřestanu drtit pěstí svatého hněvu
každého, kdo ponižuje,
každého, kdo znásilňuje,
každého, kdo vydírá a utiskuje
v dosahu těchto mých ramen,
že nepřestanu pomáhat
podle svědomí svého,
každému, kdo mluví, jedná,
tvoří ze srdce upřímného, každému, kdo povznáší
a osvobozuje,
každému, kdo brání svobodu
a spravedlnost,
každému, kdo ničí poddanství a násilí.
A přísahal jsem,
že nechci znáti svých synů,
kteří dnešku neproplakali
pro včerejší svou vinu
a kteří se mnou nepřísahali v ten den,
že každý musí býti stejně svoboden.
(S, K. Neumann, 1918)
Pozdrav T. G. M.
Vítězi, který vjíždíš
do pražských bran,
žehnej Ti svatý Václav
a Mistr Jan.
Červenobílý prapor
jsi světem nes,
červenobílý prapor
Ti vlaje dnes.
A miliony srdcí
bijí Ti vstříc
a muži, ženy, děti
přišli Ti říct:
Náš otče, který vjíždíš
do pražských bran,
žehnej Ti svatý Václav
a Mistr Jan.
(Karel Toman, v prosinci 1918)
-