Velká vlastenecká válka sovětského lidu. Rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce fašistického Německa

Velitel skupiny armád Mitte, maršál Bock, dostal rozkaz zabývat se obnovením stavu ve svých armádách. Veliteli skupin armád Süd bylo přikázáno vynaložit všechny síly na zničení sovětských armád a nedovolit jim ustoupit na východ za Dněpr. Protože nastala jiná situace, která neodpovídala předchozím plánům, vydal Hitler 23. července dodatek k direktivě č. 33 a zásadním způsobem změnil dříve stanovené úkoly. Nyní měl Leeb se skupinou armád Nord, ale bez dodatečných tankových sil obsadit Leningrad, Bock se skupinou armád Mitte měl útočit na Moskvu a kromě toho se měla 3. tanková skupina, patřící do jeho skupiny armád, probít k Volze. A. Rundstedt na jihu byl posílen a měl projít přes Charkov a Donbas.

V téže době pokračovala na západním směru bitva u Smolenska. V oblasti Jarceva, Jelni, Smolenska a v kotlích u Mogileva byla sovětská vojska velmi aktivní. Výsledek těchto bojů byl natolik nepředvídatelný, že úspěch sovětů mohl vést k těžkým následkům. Hitler byl nucen přijmout 30. července další, 34., direktivu, kterou prakticky měnil svůj předchozí rozkaz a dal znovu pokyny k přechodu do obranné činnosti. Velitel střední skupiny vojsk Bock byl s tímto rozkazem nespokojen. Byl přesvědčen, že rozhodným úderem na moskevském směru může porazit sovětské svazky a ovládnout hlavní město. V daném případě se Hitler obával útočné činnosti sovětských armád a přikázal Bockovi zastavit se, odrazit útok, zabezpečit svá vojska a konsolidovat je. Teprve pak obnovit útok.

Hlavní otázkou, k níž musel Hitler přijmout rozhodnutí, bylo, kam soustředit hlavní úsilí. Zda k útoku na Moskvu či na obsazení Kyjeva. Po řadě jednání se štábem skupiny Mitte a ve skupině armád Süd se Hitler přesvědčil o nutnosti obratu na jih. Hitlerova direktiva z 22. srpna dávala rozkaz zastavit armády skupiny Mitte; za nejbližší strategický úkol stanovil útok na Kyjev, obsazení Ukrajiny a Donbasu. Tím měl být Sovětský svaz zbaven uhlí, železa a nafty, což bylo důležité pro konečné vítězství Německa.

Počáteční období války v boji Sovětského svazu s fašistickým agresorem bylo nejtěžším obdobím. Jeho výsledky dlouho ovlivňovaly podmínky a charakter vojenských akcí na sovětsko-německé frontě. Následkem nepříznivého výsledku pohraničních bojů a velkých ztrát na lidech a vojenské technice byla sovětská vojska nucena v těžkých bojích ustupovat do vnitrozemí. Do poloviny července obsadil nepřítel Lotyšsko, Litvu, část Běloruska a pravobřežní Ukrajiny, vtrhl do západních oblastí Ruské federace, pronikl na vzdálené přístupy k Leningradu a ohrožoval Smolensk a Kyjev.

O ztrátách sovětských vojsk v tomto období svědčí tyto údaje: ze 170 divizí bylo z boje vyřazeno 28 a přes 70 divizí ztratilo polovinu lidí a bojové techniky. Na území obsazeném nepřítelem zůstalo 200 skladů s pohonnými hmotami, střelivem a výzbrojí. Tím se poměr sil na sovětsko-německé frontě ještě více změnil ve prospěch hitlerovců. (Dějiny II. světové války, sv. IV, NV1978, s. 56.) Úspěchy německé armády na počátku války byly výsledkem dočasných výhod získaných militarizací Německa, využitím válečně - ekonomických zdrojů nejen celé západní Evropy a také dlouhou přípravou agrese proti Sovětskému svazu. Německá vojska měla zkušenosti ze soudobé války, jež získala ve válečných taženích v Evropě, byla plně zmobilizována, vybavena letadly a tanky nejnovějších typů, měla převahu v rychlosti a manévrovací schopnosti. Wehrmacht byl včas soustředěn u sovětských hranic, nenadále a velkou silou vtrhl na území Sovětského svazu.

Velkou úlohu tu sehrály chyby a omyly Sovětů v odhadu pravděpodobné doby německého útoku na Sovětský svaz a s tím spojené nedostatky v přípravě k odražení agresorových úderů. Nedokončené rozvinutí sovětských jednotek podle plánu krytu státních hranic a jejich opožděné vysunutí k čarám obrany se nepříznivě projevilo na průběhu a výsledku prvních operací; byly příčinou toho, že armády krytu nedokázaly organizovaně vystoupit. Nepřátelskému letectvu a vysazeným záškodníkům se podařilo vyřadit z provozu mnohé spojovací uzly a spojení na stupni divize-armáda-front. To velitelstvím a štábům všech stupňů ztěžovalo včasné získání nezbytných informací o situaci na bojištích a znemožňovalo řízení vojsk. Narychlo organizovaná obrana, jež měla nedostatek protitankových a protileteckých prostředků, nebyla dostatečně odolná. Armády a fronty musely vyvíjet svou činnost v širokých pásmech (armáda 100 - 200 km, front 300 - 500 km). Velitelé byli nuceni dávat téměř všechny síly do jednoho sledu, takže obrana neměla potřebnou hloubku a zálohy, nebyla dostatečně odolná. Hluboké průlomy německých rychlých svazků donutily sovětské velení zasadit do bojů záložní armády dříve, než počítal plán. Některé armády pak musely zahajovat bojovou činnost ještě před dokončením soustředění svých útvarů a svazků.To jsou některé příčiny nezdarů, jež stihly sovětské ozbrojené síly hned na začátku války.

Plán Barbarossa, založený na myšlence bleskové války a likvidaci Sovětského svazu, však i tak utrpěl povážlivou trhlinu. Agresor narazil na aktivní odpor, utrpěl hned v prvních operacích velké ztráty na lidech a bojové technice. Do poloviny července ztratila jeho pozemní vojska asi 100 000 lidí a zhruba polovinu tanků, jež se zúčastnily útoku. Do konce července ztratilo pozemní vojsko wehrmachtu 213 000 lidí. Národy Sovětského svazu přes všechny spekulace se tváří v tvář strašlivému nebezpečí, jež hrozilo sovětské zemi, dokázaly sjednotit kolem svého vedení k uhájení socialistického zřízení. Ztroskotaly také plány agresorů na zahraničněpolitickou izolaci Sovětského svazu. Zásluhou prozíravé zahraniční politiky Sovětského svazu a jejího programu, který se stal výrazem nadějí a tužeb svobodymilovných národů světa, získal SSSR hned na začátku spojence. Byly položeny pevné základy k vytvoření světové protifašistické koalice. (Srovnej tamtéž, s. 56 - 57.)

Ve dnech 10. - 12. července, současně se zahájením prudkých bojů na vzdálených přístupech k Leningradu a v Estonsku, se na hlavním západním směru rozpoutala bitva známá jako bitva u Smolenska. Právě zde na smolensko-moskevském směru chtěl nepřítel dosáhnout rozhodujícího úspěchu.

Celé dva měsíce se odehrávaly urputné boje na obrovském území 600 až 650 km širokém a 200 - 250 km hlubokém. Bitva u Smolenska začala pro vojska Západního frontu za mimořádně nevýhodné situace. V prvních sledech armád Západního frontu zaujalo obranu 24 divizí. Na každou z nich připadlo pásmo široké 25 - 30 km, obrana nebyla ženijně vybudována. Úkolem těchto vojsk bylo zabránit nepříteli v postupu na Moskvu. Němci ve dnech 10. až 15. července vrhli do útoku proti Západnímu frontu 29 divizí, z toho 9 tankových a 7 motorizovaných, a dosáhli zde dvojnásobnou převahu v lidech, dělostřelectvu a letectvu a téměř čtyřnásobnou v tancích. Celé uskupení hitlerovců směřující k Moskvě mělo na začátku 62 divizí a dvě brigády (skupina armád Mitte a dva armádní sbory 16. armády).

Na počátku bitvy dosáhli Němci významného úspěchu. Vojska Západního frontu (22., 19., 20., 21. a 16. armáda) až na 21. armádu, která se ocitla v obklíčení, byla nucena ustoupit. Pravokřídelní 22. armádu velitele Jersakova rozťal nepřítel na dvě části a také její divize sváděly boje v obklíčení. 19. armáda I. S. Koněva, která se nestačila soustředit a rozvinout, nedokázala zadržet nápor nepřítele u Vitebska, ustoupila ke Smolensku a tam vedla boje společně s 16. armádou. Divize 3. německé tankové skupiny postoupily o 150 km a obchvátily ze severu 16., 19. a 20. armádu. V téže době se 2. německé tankové skupině podařilo postoupit 200 km, dobyla Oršu, Smolensk, Jelňu a druhá část dobyla Kričev a obklíčila Mogilev.

19., 20. a 16. armády Západního frontu se ocitly v operačním obklíčení v obrovském prostoru západně a severně od Smolenska. 20. armáda generála P. A. Pučkova a část 19. armády byly nuceny ustoupit na severozápad od Smolenska. Vojska 16. armády generála M. F. Lukina bojovala od 15. července o Smolensk. 13. armádu generála Gerasimova rozťal nepřítel na dvě části, jednu z nich obklíčil v prostoru Mogileva, druhou část obklíčil na kričevském směru. Ta se pak v těžkých bojích probila za řeku Sož a tam se zachytila.

Jinak se vyvíjely události na levém křídle Západního frontu. Zde přešla 21. armáda generála F. I. Kuzněcova 13. července do útoku, aby po dobytí Bobrujska pronikla na mogilevsko-smolenském směru do nepřátelského týlu. Divize 63. střeleckého sboru úspěšně překročily Dněpr, obsadily Rogačov a útočily směrem na Bobrujsk. Jižně odtud postoupila 232. divize asi o 80 km a zmocnila se přepravišť na řekách Berezině a Ptíči. Zároveň střelecký sbor 21. armády a jednotky 13. armády zadržely divize 2. německé tankové skupiny na roslavském směru. Německé velení tento úder neočekávalo. Narychlo vyslalo dva armádní sbory, které jen stěží zastavily útok sovětských vojsk. Západní front zaujal svým levým křídlem obranu a dlouhou dobu držel takové postavení, které obchvacovalo skupinu armád Mitte z jihu.

Hlavní stan se pokusil zorganizovat a uskutečnit protiútok na hlavním strategickém směru, aby aktivní činností zmařil úmysl nepřítele. Měly se jej zúčastnit armády Záložního frontu, z nichž bylo vytvořeno několik operačních skupin. Předpokládalo se, že jejich úkol v součinnosti s 20. a 16. armádami, bojujícími v nepřátelském týlu, povede k porážce úderného uskupení německých vojsk severně a jižně Smolenska.

Operační skupiny (třetí skupina, dvě střelecké a jedna tanková divize pod velením generála Rokossovského; čtvrtá skupina rovněž dvě střelecké a jedna tanková divize, velitel generál Kačalov) měly udeřit současně sbíhavými směry na Smolensk. Protože týlové útvary skupiny armád Mitte zůstávaly pozadu, rozhodlo sovětské velení poslat k hlubokým výpadům do týlu mogilevsko-smolenského uskupení nepřítele jezdeckou skupinu (tři divize), soustředěnou v pásmu 21.armády.

V rozpoutaných urputných bojích se ukázalo, že útočící operační skupiny nejsou dost silné. Nepodařilo se plně zorganizovat součinnost mezi nimi ani jejich součinnost s 16. a 20. armádou. Přestože útok nedosáhl svých cílů, ztratila nepřátelská vojska pod údery operačních skupin volnost manévru. Německé divize byly poutány na všech úsecích fronty. Některé zadržovaly nápor obklíčené 16. a 20. armády, jiné odrážely čelní protiúdery operačních skupin a ostatní čelily sovětským vojskům za Dněprem a byly poutány v boji o Mogilev.

V tomto období nemělo německé velení žádné kompaktnější uskupení vojsk pro útok na Moskvu. Aktivní činnost sovětských operačních skupin pomohla 20. a 16. armádě uniknout z obklíčení a přispěla ke stabilizaci situace v pásmu 22. armády i celého frontu.

Skupina armád Mitte utrpěla velké ztráty a její úderná síla byla vážně oslabena. Početní stav německých divizí se koncem července přesto, že byly doplněny, snížil u pěších na 80 %, u motorizovaných a tankových na 50 %. Za tři a půl týdne bitvy u Smolenska ztratilo německé letectvo 169 letadel.

30. července vydalo vrchní velení wehrmachtu směrnici č. 34, která nařizovala skupině armád Mitte, aby přešla hlavními silami do obrany. (Dějiny druhé světové války, sv. IV, NV, 1978, s. 72.) Tím, že donutila německá vojska přejít na hlavním západním strategickém směru do obrany, dosáhla Rudá armáda významného úspěchu. 22. srpna začala závěrečná etapa bitvy o Smolensk. Hlavní stan měl v úmyslu aktivní činností porazit skupinu armád Mitte a zmařit její útok na jih. Úkol porazit 2. německou tankovou skupinu byl svěřen Brjanskému frontu, jemuž byla předána vojska zrušeného Středního frontu. Týž den nařídil hlavní stan vojskům Západního a Záložního frontu pokračovat v útoku započatém 16. srpna. Západní front měl porazit 9. německou armádu a proniknout na čáru Veliž - Děmidovo - Smolensk. 24. a 43. armáda Záložního frontu dostaly za úkol dokončit jelněnskou operaci, dobýt Jelňu a proniknout do prostoru Roslavle.

Toto rozhodnutí sovětského velení bylo dalším pokusem uskutečnit velký útok skupiny frontů na mimořádně důležitém západním směru. Události však ukázaly, že tehdy ještě nebyly podmínky pro převzetí strategické iniciativy. Koncem srpna a začátkem září byly sváděny boje na rozsáhlé frontě od Andreapolu až k Novgorodu Severskému. Na pravém křídle Západního frontu zasadil nepřítel tankový úder 22. armádě, prolomil její obranu a 22. srpna obsadil Toropec. Vojska 30., 19., 16. a 20. armády přešla 1. září do útoku, avšak chyběly jim síly i prostředky ke zlomení nepřátelského odporu. Za devět dní úporných bojů postoupila jen o několik kilometrů. Hlavní stan uložil 10. září velení frontu útok zastavit a přejít na dosažených čarách do obrany. 43. armáda Záložního frontu pod vedením Žukova obnovily útok na jelněnském směru. Při přípravě útoku na Jelňu provedl Žukov během týdne přeskupení zde soustředěných vojsk. K uskutečnění útoku bylo vyčleněno deset divizí. Hlavní úder byl veden 24. armádou, postupující ze severovýchodu. Naproti ní z jihovýchodu postupovaly divize 43. armády. Útok byl zahájen 30. srpna. Po dělostřelecké přípravě vojska úspěšně prorazila obranu protivníka a 4. září, při neustálém odrážení nepřátelských protiútoků, se severní a jižní skupiny k sobě přiblížily. Němcům začalo hrozit obklíčení. Proto zahájil nepřítel rychlý ústup z oblasti Jelni. 5. září se sovětská vojska probila do Jelni a ráno 6. září město osvobodila. Pronásledování protivníka pokračovalo ještě 25 kilometrů, kde bylo zastaveno na vybudovaném obranném pásmu Němců.

V pásmu Brjanského frontu byla ke zmaření útoku 2. tankové skupiny uskutečněna na pokyn hlavního velení letecká operace, jíž se zúčastnilo přes 460 letadel. Operaci organizoval a řídil zástupce velitele vojenského letectva generál Petrov. Útvary leteckého uskupení podnikly od 29. srpna do 4. září přes 4 000 vzletů. Pozemní vojsko však plně nevyužilo výsledků leteckých úderů zasazených útočícímu nepříteli. V předcházejících bojích 3. a 13. armády Brjanského frontu utrpěly těžké ztráty, a nedokázaly proto rozvinout úspěch. 2. tanková skupina nepřítele pokračovala i přes velké ztráty na tancích a lidech v útoku do boku a týlu Jihozápadního frontu.

Bitva u Smolenska, obrovská svým rozsahem i intenzitou, skončila 10. září přechodem Západního, Záložního a Brjanského frontu do obrany. Během dvou měsíců jejího trvání znemožnila sovětská vojska plány německého velení na plynulý postup k Moskvě. Výsledky bitvy u Smolenska byly další významnou etapou ke zhroucení hitlerovského plánu bleskové války. Maršál S. K. Timošenko: „Zbavili jsme útočné schopnosti sedm až osm tankových a motorizovaných divizí a dvě až tři divize pěší, které byly proti nám zasazeny.“

Vl. Karpov v knize Maršál Žukov uvádí: „Němci měli přednosti ve všech směrech. My jsme se učili v chodu války, byl to dlouhý proces.“ (Tamtéž, s. 174.) „Za chyby a nedostatky museli jsme draze platit životy vojáků. Naše ztráty byly vysoké. Kolem 100 000 padlých a raněných a odhadem 300 000 zajatých.“ (A. Axell, Válka a Stalin, NV2009, s. 98.)

Koncem září trvala na sovětsko-německé frontě složitá situace. Německé armády měly výhodné operačně-strategické postavení a přes všechny své ztráty i nadále početní a materiálovou převahu. Wehrmacht spolu s ozbrojenými silami svých spojenců měl 207 divizí. Pěší divize měly v průměru 15 200, tankové 14 400 a motorizované 12 600 mužů. Celkem mělo pozemní vojsko nepřítele proti Sovětskému svazu 4,3 milionu lidí, 2 270 tanků, přes 43 000 děl a minometů a 3 050 letadel.

Sovětská bojující armáda měla k 1. říjnu 213 střeleckých, 30 jezdeckých, 5 tankových a 2 motostřelecké divize. Dále 18 střeleckých, 37 tankových a 7 výsadkových brigád. Průměrný stav střelecké divize byl 7 500, jezdecké a tankové kolem 3 000 lidí. Celkem bylo v bojující armádě 3 245 000 lidí, 2 715 tanků (z toho jen 728 těžkých a středních)a 1 460 letadel. Ze srovnání vyplývá, že nepřítel měl 1,3krát více lidí, 1,9krát více děl a minometů a 2,1krát více letadel než sovětská vojska. Za takových nerovných podmínek musely sovětské ozbrojené síly pokračovat v boji s nepřítelem. (Dějiny druhé světové války, sv. IV. NV 1978, s. 86.)

16. září 1941 poslalo velitelství skupiny armád Mitte vojskům směrnici k bezprostředním přípravám útoku na Moskvu. Připravovaná operace měla krycí název Tajfun. Vzhledem k blížící se zimě urychlovali hitlerovci přípravy, aby mohli přejít do útoku počátkem října. Skupina armád Mitte měla podle plánu operace třemi mohutnými údery tankových uskupení z prostoru Duchovščiny, Roslavle směrem na východ a severovýchod rozdrobit obranu sovětských vojsk, obklíčit a zničit vojska Západního a Záložního frontu v prostoru Vjazmy a vojska Brjanského frontu v prostoru Brjanska. Potom měla silná rychlá uskupení obejít Moskvu ze severu a z jihu a současně ji čelním útokem pěších svazků dobýt. Dobytí Moskvy jako důležitého politického, hospodářského a kulturního centra přikládali Němci mimořádný význam. Pád Moskvy měl celému světu názorně ukázat triumf strategie bleskové války a podat poslední důkaz o „nezadržitelnosti“ německé armády.

Při přípravě operace Tajfun byla skupina armád Mitte posílena. Ze skupiny armád Nord se na moskevský směr přesunula 4. tanková skupina (čtyři tankové a dvě motostřelecké divize) a letecký sbor. Ze skupiny armád Süd dvě tankové a dvě motorizované divize a ze zálohy OKH dva tankové svazky. Přesuny vojsk se plánovaly tajně. Koncem září měla skupina armád Mitte celkem 74,5 divize, z toho 14 tankových a 8 motorizovaných. To bylo 64 % všech německých rychlých svazků zasazených na sovětsko-německé frontě. Hitlerovské velení doplnilo početní stav pěších divizí na 90 % a počty tanků v tankových divizích na 70 - 100 % předepsaného stavu. K 1. říjnu měla skupina armád Mitte 1,8 milionu lidí, přes 14 000 děl a minometů a 1 700 tanků. To bylo 42 % lidí, 33 % děl a minometů a 75 % tanků z celkového počtu na sovětsko-německé frontě. K podpoře útoku na Moskvu bylo určeno 1 390 letadel.

Na moskevském směru soustředili Němci většinu svých špionážních a záškodnických orgánů. Tyto skupiny měly narušovat práci závodů, dopravu a zásobování bojující Rudé armády a dezorientovat zázemí. S čelními útvary měly postupovat další zvláštní skupiny bezpečnostní policie a sicherheitsdienstu Moskau s úkolem vniknout s útočícími vojsky do hlavního města, obsadit budovy nejvyšších státních a stranických orgánů, pozatýkat vedoucí činitele státu a komunistické strany, bezohledně se vypořádat se sovětským a stranickým aktivem.

Proti německé skupině armád Mitte stálo 30. září 95 sovětských svazků, tedy 30 % celkového stavu všech bojujících sovětských vojsk. Řada svazků neměla plný stav a divizím lidobrany chyběly nejen bojové zkušenosti, ale i lepší výzbroj a výcvik. Celkem měly tři fronty (Západní, Záložní a Brjanský) 1 150 000 lidí, 7 600 děl a minometů, 990 tanků a 677 letadel.

Německá vojska měla 1,4krát více lidí, 1,8krát více děl a minometů, 1,7krát více tanků a dvojnásobně letadel. Ještě výraznější převahu měli Němci na směrech hlavních úderů. Těžké podmínky sovětům vznikly při zabezpečování vojsk. Byl nedostatek střeliva, pohonných hmot, automobilů a dílenských prostředků. Zbrojní průmysl nedokázal uspokojit rostoucí potřeby bojující armády, zejména pokud šlo o dělostřelecké náboje, letecký benzín a další pohonné hmoty.

Operace Tajfun začala 30. září přechodem 2. tankové skupiny v pásmu Brjanského frontu do útoku. 2. října přešly do útoku proti Západnímu a Záložnímu frontu zbývající armády skupiny Mitte. Začaly se odehrávat události, jež zahájily velkou bitvu u Moskvy, trvající do dubna 1942. Situace Rudé armády se zkomplikovala také tím, že velitelství frontů nedokázala včas vystihnout zámysl a zjistit uskupení nepřítele i určení směrů jeho hlavních úderů. Západní front soustředil své hlavní síly a prostředky západně Vjazmy, avšak velitelství skupiny armád Mitte vytvořilo dvě úderná uskupení v prostoru Duchovščiny a Roslavli, aby zajistilo hluboký obchvat sovětských vojsk ze severu a jihu. Totéž se stalo i Brjanskému frontu, který rozmístil všechny zálohy u Brjanska, zatímco nepřítel zasadil hlavní úder z prostoru

Sostky. Tak vznikla začátkem října na západním směru krajně tíživá situace, jež hrozila průlomem německých vojsk k Moskvě. Značná část svazků Západního, Záložního i Brjanského frontu se ocitla v obklíčení. Obklíčená vojska však pokračovala v odporu, a tak zde poutala 28 nepřátelských divizí. 14 těchto divizí se nemohlo uvolnit pro další útok až do poloviny října. Značná část sovětských vojsk se probila z obklíčení a ustoupila na možajskou linii.

Státní výbor obrany schválil 5. října usnesení o obraně hlavního města. Na bezprostředních přístupech k Moskvě se budovalo další obranné pásmo. Veškerá činnost stranické organizace byla zaměřena k potřebám obrany Moskvy. V několika dnech bylo v Moskvě vytvořeno 25 samostatných dělnických praporů, složených ze tří čtvrtin z členů komunistické strany a komsomolců. V první polovině října poslala Moskva na frontu 50 000 vojáků. Na výzvu strany se 450 000 lidí účastnilo opevňovacích prací na přístupech k Moskvě i v městě samém. Závody pracovaly na tři směny a zajišťovaly tak obráncům města zbraně a střelivo.

V polovině října trvala v pásmu Západního frontu mimořádně složitá situace. Jeho oslabené armády vedly boje na úseku od volžské přehradní nádrže ke Kaluze. Hlavní síly frontu se soustřeďovaly na nejdůležitějších směrech: volokolamský směr bránila 16. armáda, možajský směr 5. armáda, malojaroslavský směr 43. armáda a kalužský 49. armáda. Veliteli 33. armády byla podřízena vojska bojující u Naro-Fominsku. Nepřítel se dral k Moskvě nejkratší cestou. Proti 16. armádě, v níž na každý střelecký prapor připadalo 5 - 6 km obrany a hustota dělostřelectva nepřevyšovala dvě děla na kilometr fronty, vrhli hitlerovci čtyři divize, jež měly 200 tanků. K odražení jejich úderu soustředilo velitelství Západního frontu hlavní síly letectva - 210 stíhacích a 200 bitevních letounů. Vojska armády K. K. Rokossov- ského za jejich podpory německé útoky úspěšně odrazila.

Na volokolamském směru byl nepřítel zastaven 27. října. V bojích o Volokolamsk se zvláště vyznamenali příslušníci 316. střelecké divize generála I. P. Panfilova a pluku posluchačů vojenského učiliště s velitelem plukovníkem S. T. Mladěncevem. Němečtí generálové při zdůvodňování svých nezdarů v útoku vysvětlovali situaci různým způsobem. V. Karpov v knize Maršál Žukov uvádí: „Dne 10. října, když Žukov převzal velení Západního frontu, se na stránkách Völkischer Beobachter vyjímaly titulky: Udeřila rozhodující hodina; Výsledek východní kampaně je rozhodnut.“ Hitler ve svém vystoupení ve Sportpalastu, konaném na počest vítězství, řekl: „Mluvím o tom proto, že dnes mohu se vší určitostí prohlásit. Protivník je rozdrcen a nikdy více se nevzchopí.“ Velitele skupiny Mitte von Bocka takový slavnostní rozruch v Berlíně dokonce polekal. Řekl Brauchitschovi: „Copak nevíte, jaká je skutečná situace?“ V odpovědi mu vrchní velitel Brauchitsch připomněl: „Nezapomínejte na Hitlerovo rozhodnutí vstoupit 7. listopadu do Moskvy a provést tam přehlídku. Doporučuji vám zesílit útok.“ Průběh operace Tajfun během 23 dnů popisuje Halder. „Skupina armád Mitte přesouvá 2. armádu ke Kursku, aby mohla pokračovat v útoku na Voroněž. To je však pouze teorie. Ve skutečnosti armády uvízly v bahně a jsou nuceny spokojit se s tím, že se jim daří s pomocí tahačů jakžtakž zabezpečit dodávky potravin. Guderianova tanková armáda se dostala k Tule od Orla, pohybuje se pomalu a pracně. 4. armáda v součinnosti s Hopnerovou tankovou skupinou prorazila obranné pozice protivníka na úseku mezi řekou Okou a Možajskem. Avšak plánované prolomení severně od tohoto úseku Reinhardtovou tankovou skupinou (přesně 3. tanková armáda od Hotha) ve směru na Klin se kvůli běžným dopravním podmínkám nepodařilo uskutečnit. 9. armádě se po těžkých bojích podařilo stabilizovat situaci v oblasti Klinu a vytvořit dostatečně silnou obranu na svém severním křídle. “ Uvedené poznámky ukazují, uvádí V. Karpov, že se vytratily nadšené výkřiky o klasickém vývoji operace nebo o bleskovém pohybu vpřed a obejití Moskvy. (V. Karpov, Maršál Žukov, s. 243-244.)

Nepřetržité boje však pokračovaly i nadále. Od západu se přes Možajsk prodíraly k hlavnímu městu divize 4. tankové skupiny. V cestě jim stála vojska 5. armády. Na historickém bojišti u Borodina se s nepřítelem utkaly útvary 32. střelecké divize, posílené 18., 19. a 20. tankovou brigádou. Tyto svazky odrážely za podpory letecké skupiny čtyři dny útoky německých vojsk. Sovětské jednotky ustoupily teprve tehdy, když se nepříteli podařilo obejít je z boků.

Napjatá situace vznikla také na jihozápadě od hlavního města. Když nepřítel prolomil obranu 49. armády, vyrazil k Taruse a Malojaroslavci. Přístupy k Malojaroslavci bránila skupina vojsk 43. armády, posílené dělostřeleckými pluky a třemi oddíly raketometů. Po pětidenních bojích se hitlerovským tankům podařilo vniknout do Malojaroslavce. Napnuté boje probíhaly i na dalších úsecích Západního, Kalininského a Brjanského frontu. Odpor sovětských vojsk se stupňoval.

Tempo postupu německých divizí se každým dnem zpomalovalo. Přesto se však Moskva stala přifrontovým městem. Byla z ní evakuována část stranických a státních institucí a celý diplomatický sbor. Politické byro ústředního výboru strany, Státní výbor obrany, hlavní stan a operační skupina pracovníků gen. štábu zůstaly v Moskvě. Odtud byl řízen veškerý život v zemi i bojová činnost na frontě. Významnou úlohu v upevňování obrany Moskvy mělo usnesení Státního výboru obrany z 19. října, jímž se zaváděl v Moskvě a přilehlých obvodech od 20. října stav obležení. Obranná čára 100 až 120 km západně od Moskvy byla svěřena veliteli Západního frontu generálu G. K. Žukovovi a na blízkých přístupech k hlavnímu městu veliteli posádky P. H. Artěmjevovi. Usnesení přispělo k posílení týlu vojsk a k zamezení podvratné činnosti nepřátelské agentury. Strana vyzvala obyvatelstvo hlavního města k udržení pořádku, klidu a k poskytování podpory vojenským jednotkám. Ochrana veřejného pořádku byla svěřena vojskům posádky. Velitelé, politické orgány, stranické a komsomolské organizace vysvětlovali usnesení Státního výboru obrany o zavedení stavu obležení v hlavním městě a provolání vojenské rady Západního frontu.

Obyvatelé Moskvy se aktivně zapojili do budování vnějšího obranného pásma a opevnění uvnitř města. V mimořádně krátké době byly na přístupech k Moskvě zřízeny protitankové příkopy, záseky a kovové ježky. Na nejnebezpečnějších tankových směrech byla postavena protitanková děla. Stovky ozbrojených oddílů, bojových skupin a tankoborníků se spolu s příslušníky bojových jednotek připravovaly na obranu města.Koncem října byl nepřítel zastaven na čáře Volžská přehradní nádrž - východně od Volokolamska a podél řeky Nary a Oky až k Aleksinu.Vojska Západního a Kalininského frontu přecházela stále častěji do protiútoků. Ve válečném deníku OKW je záznam, že sovětská vojska v pásmu 4. německé armády zasazují za podpory tanků a dělostřelectva nepřetržité údery, takže její svazky jsou nuceny přejít do obrany.

Nepřátelské nálety na Moskvu byly úspěšně odraženy. Do začátku bitvy u Moskvy byla protivzdušná obrana hlavního města vybudována v ucelený systém, založený na principu kruhové obrany se zřetelem nejnebezpečnějším směrům, s maximálním využitím bojových možností stíhacího letectva a protiletadlových prostředků. Stíhací letectvo svádělo boje se vzdušným nepřítelem již na vzdálených přístupech a působilo v celé hloubce svého pásma. Na bezprostředních přístupech k Moskvě byla německá letadla ničena protiletadlovými děly střední ráže. Jejich palba byla řízena po sektorech, v každém sektoru jeden protiletadlový pluk útvarů a jednotek. Malorážního protiletadlového dělostřelectva a protiletadlových kulometů se používalo k obraně důležitých objektů uvnitř města. (Celkem 759 protiletadlových děl střední ráže, 353 děl malé ráže a 643 velkorážních kulometů.)

Protiletadlové světlomety (763 kusů) byly rozmístěny do celé hloubky obrany. Vytvářely světlometné pole, zajišťující stíhacímu letectvu činnost, a protiletadlovým dělům osvětlovaly cíle. Jednotky přehradných balónů vytvářely kolem center Moskvy pásma vzdušných zátarasů. Protivzdušné pozorovací jednotky, hlásné a spojové služby měly dvě kruhová pásma výstrahy. Síly a prostředky protivzdušné obrany Moskvy byly řízeny centralizovaně z velitelského stanoviště sboru protivzdušné obrany Moskvy. Velitelem moskevského pásma protivzdušné obrany byl generál M. S. Gromadin.

V říjnu podniklo fašistické letectvo 31 náletů a zúčastnilo se jich okolo 2 000 letadel. K objektům, na něž měly být svrženy bomby, proniklo jen 72 letadel. Při odrážení náletů bylo ve vzdušných soubojích a palbou protiletadlových děl sestřeleno 278 německých letadel. Důraz na letecké bombardování v Moskvě přinesl fašistům nečekané zklamání. Obyvatelé města poznali - možná byli informováni -, že je neúměrně vysoký počet nevybuchlých bomb, tedy výrobních zmetků. A když pak v některých z těchto zbraní našli česky psané pozdravy, bylo jasné, že němečtí letci shazovali důkaz o neschopnosti Hitlera ohlídat i tak důležitý výrobní obor. Proletářský internacionalismus byl silnější než fašistická zvůle. Zmíněná bomba je vystavena v Muzeu obrany Moskvy. Vyrobena byla na podzim 1941 v Bohuslavicích na Moravě. Potíže Němců při hlídání továrny jsou popsány v kronice Slavičína.

Porážka u Moskvy byla první velkou válečnou prohrou hitlerovských fašistů, kteří předtím vojensky ovládli většinu Evropy. Jejich vojenským akcím vždy předcházel intenzivní tlak ekonomický, ideologický, náboženský a jiný. Zkušenosti z této činnosti byly využity v přípravě na protisovětskou agresi. Nově se předvídalo postupovat proti civilnímu obyvatelstvu, spojovat a kombinovat vojenské činnosti s dalšími obory, a použití antisemitských praktik, nacionalismu, rasového násilí a dalších možností, vzniklých rozvojem masových sdělovacích prostředků. I vojenské prostředky umožňovaly využití zejména letectva - bombardovat, vysazovat výsadky, provádět zpravodajské a záškodnické akce. Ve druhé polovině října se postup německých vojsk podařilo zadržet v pásmu Brjanského frontu. To umožnilo 3. a 13. armádě, které téměř tři týdny sváděly těžké boje v nepřátelském týlu, probít se z obklíčení a na příkaz hlavního stanu 23. října ustoupit na čáru východně od Dubny-Slavsk-Verchnoje-Livny.

Vojska Brjanského frontu poutala svou činností 2. tankovou armádu (velitel Guderian) na tulském směru. Obnovit útok se jí podařilo až koncem října, kdy útok 4. armády skupiny armád Mitte již uvázl. Nepřátelské tankové divize postoupily do 29. října od Mcenska až k Tule, kde byly zastaveny. Obrana Tuly zajistila stabilitu levého křídla Západního frontu na vzdálených jižních přístupech k hlavnímu městu. Přispěla také ke stabilizaci situace v pásmu Brjanského frontu.

Říjnový útok německých vojsk na Moskvu ztroskotal. Nepřítel byl nucen přejít do obrany na čáře Seližarovo-Kalinin-Novosil. (Dějiny II. světové války sv. IV., NV 1978, s. 88 - 96.) Houževnatý odpor sovětských vojsk byl hlavní příčinou neúspěchu říjnového útoku a nesplnění cílů stanovených plánem Barbarossa. Zima se blížila a nepřítel spěchal, aby stůj co stůj dobyl hlavní město Sovětského svazu. Operace Tajfun po úspěšném začátku uvázla. Velitel skupiny armád Mitte polní maršál von Bock již operaci Tajfun nemohl dokončit, ale chtěl realizovat novou, kterou nazval Moskevské Kann. Rozhodl se uskutečnit dvojité obklíčení jen Moskvy. První, vnitřní obchvat vojsk Západního frontu měly provést Hopnerova tanková skupina a 4. polní armáda maršála Klugeho. Tanková armáda měla útočit istrinským směrem z volokolamského pásma a 4. polní armáda na podolském směru z úseku Naro-Fominsk- Serpuchov. Obkličovací kruh vnitřního obchvatu měl být uzavřen bezprostředně v Moskvě. Vnější obchvat měly provést 3. tanková Reinhardtova skupina úderem severně od Moskvy směrem na východ na Klin-Dimitrov. Vstřícně měla postupovat z jihu Guderianova tanková skupina úderem z obklíčené Tuly na Kolomnu. Tyto tankové kleště měly uzavřít obkličovací kruh vnějšího obchvatu v prostoru Noginska.

Za složité situace soustředil von Bock na moskevském směru 51 divizí, z toho 31 pěších, 13 tankových a 7 mechanizovaných. Kromě těchto pozemních vojsk podporovala skupinu armád Mitte 2. letecká armáda, která měla více než 650 letounů. Nebezpečí úderu takové mohutné síly bylo obrovské. Von Bock a vrchní velitel pozemních vojsk Brauchitsch zcela důvodně předpokládali, že jimi rozpracovaná operace Moskevské Kann proběhne úspěšně. Sil k provedení čtyř bleskových úderů, pomocí kterých obklíčí a obsadí Moskvu, měli dostatek. (Vl. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakl. 2012, s. 255-256.)

Sovětské velení při hodnocení situace si jasně uvědomovalo, že nepřítel sice utrpěl těžké ztráty, ale své útočné možnosti ještě nevyčerpal. Udržuje si iniciativu, početní i materiální převahu a bude dále usilovat o dobytí Moskvy. Proto se podnikaly všechny kroky k odražení očekávaného útoku.V první polovině listopadu dostal Západní front kolem 100 000 vojáků, 300 tanků a 2 000 děl. Kromě toho mu byla 10. listopadu předána z Brjanského frontu 50. armáda a 17. listopadu z Kalinin- ského frontu 30. armáda. Západní front měl v polovině listopadu celkem 35 střeleckých, 3 motostřelecké, 3 tankové, 12 jezdeckých divizí a 14 tankových brigád. Přestože byl Západní front posílen, zachovávaly si německé armády v listopadu u Moskvy celkovou početní převahu v lidech i bojové technice. Markantně se to projevilo na směrech hlavních úderů. Na klinském směru měl nepřítel proti 56 tankům a 210 dělům 30. armády kolem 300 tanků a 900 děl a minometů.

Sovětské velení soustředilo u Moskvy asi 1 000 letadel a vytvořilo tím převahu nad nepřátelským letectvem. V těchto těžkých dnech slavili sovětští lidé 24. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Jejich přípravu a průběh popisuje Vl. Karpov. Ve stručnosti uvádím. Počátkem listopadu byl Žukov pozván do Moskvy, kde s vrchním velitelem projednali slavnostní zasedání k výročí Října a uskutečnění vojenské přehlídky v Moskvě. Ráno 6. listopadu zavolal Žukovovi Stalin: „Zítra provedeme přehlídku a dnes večer bude slavnostní zasedání moskevského sovětu. V zájmu bezpečnosti zasedání provedeme ve stanici metra Majakovskaja. Dovolí vám situace přijet na zasedání?“ Žukov se tohoto zasedání zúčastnil. Ale na tribuně mauzolea během přehlídky nebyl. Byl na velitelském stanovišti, připraven přijmout potřebná opatření, kdyby se nacisté pokusili Moskvu napadnout. Pro celou zemi byla přehlídka neočekávanou, ale neuvěřitelně radostnou událostí. Byla to sice přehlídka tradiční, ale neobvyklá, nejen vojenská, ale i politická. Přehlídka pohrdající nepřítelem.

Ve dnech, kdy se nepřítel nacházel několik desítek kilometrů od města, bylo uskutečnění přehlídky velice riskantní. Pokud by se o ní Němci dověděli, mohli soustředit mnohanásobnou přesilu pozemních a vzdušných sil a probít se přímo na Rudé náměstí. O chystaném překvapení se však nacistická rozvědka nedověděla a úder nepřipravili. Až v době, kdy přehlídka začala, byly zapojeny radiostanice a přenos z přehlídky šel do celého světa. Uslyšeli ho samozřejmě i v Berlíně a Vlčím doupěti, ale vše bylo neočekávané a tak neuvěřitelné, že nevěděli, jak reagovat. Všichni se o tom báli podat Hitlerovi hlášení. On sám prý zcela náhodně pustil rozhlas a uslyšel z Moskvy slavnostní pochod a rázné kroky. Führer to zpočátku vnímal jako přenos z nějaké německé oslavy, ale když uslyšel povely v ruštině, pochopil. Hned se vrhl k telefonu. Na vynadání zpravodajcům a pracovníkům generálního štábu nebyl čas, proto zavolal rovnou na štáb skupiny armád Mitte.

Když uslyšel telefonistův hlas, zdrženlivě řekl: „Tady Hitler, spojte mne s velitelem bombardovací divize.“ Nějakou chvíli slyšel úryvky vět a cvakání přepínání. Najednou vzrušený hlas zakřičel do telefonu: „Kde je führer, neslyším ho.“ „Já jsem tady,“ řekl Hitler, „Kdo je tam?“ „Velitel dvanácté bombardovací letecké divize.“ „Jste osel, ne velitel divize. Pod nosem vám Rusové provedli přehlídku a vy spíte jako prase.“ „Je špatné počasí, můj vůdce. Není vhodná doba pro létání.“ „Dobří letci létají za každého počasí, dokáži vám to. Dejte mi okamžitě nejlepšího letce vaší divize!“

Nejlepší piloti byli kdesi na plukovních letištích. Generál k sobě přitáhl důstojníka, náhodně se nacházejícího v kanceláři. Ten slyšel, s kým velitel divize mluvil, a rázně se představil: „Tady nadporučík Schranke.“ Hitler potlačil hněv. Proháněl jen vyšší velitele a k frontovým vojákům středního a nižšího článku velení vždy přistupoval v dobrém. „Můj drahý Schranke, už nejste nadporučík, ale kapitán. Dokonce ani kapitán, ale major. Mám zde rytířský kříž, to je vaše vyznamenání. Okamžitě vyleťte a bombardujte Rudé náměstí!“ „Okamžitě letím, můj vůdce!“ vykřikl Schranke a běžel ke dveřím. Když zaznamenal odložení telefonu, zvedl jej velitel divize, a z telefonu zazněl Hitlerův hlas: „Generále, generále, kam jste zmizel?“ „Jsem tu, můj vůdce,“ řekl unaveným hlasem generál ztrápeně a pomyslel si: „Teď mne degraduje.“ Hitler chápal, že hlavní je bombardovat přehlídku a čas na degradaci není. „Generále, dám vám hodinu na to, abyste vykoupil svou vinu. Okamžitě leťte za nositelem rytířského kříže, kterého jsem vyslal, s celým vaším útvarem. Veďte ho sám. Osobně! Cekám na vaše hlášení po návratu. Konec!“ Novopečený major Schranke byl už několik minut ve vzduchu. Viděl, jak za ním vzlétají trojice dalších bombardérů. Schranke do Moskvy nedoletěl. Jeho letadlo a ještě 25 dalších bylo sestřeleno daleko od cíle a ostatní se vrátili zpět. (Tamtéž, s. 250 - 252.)

Slavnostní zasedání moskevského sovětu poslanců proběhlo 6. listopadu a přehlídka vojsk na Rudém náměstí 7. listopadu. Projev předsedy státního výboru obrany J. V. Stalina výrazně posílil důvěru lidu i armády, že nepřítel bude u Moskvy zastaven a bude položen základ k úplné porážce německých vetřelců. Stalin v projevu k vojákům, kteří z Rudého náměstí odcházeli na frontu, jménem strany a lidu uvedl: „Na vás se dívá celý svět jako na sílu schopnou zničit lupičské hordy německých vetřelců. Na vás se dívají zotročené evropské národy, které se dostaly pod jařmo německých vetřelců, jako na své osvoboditele. Válka, kterou vedete, je válka osvoboditelská, válka spravedlivá. Nechť na vás v této válce zapůsobí mužný odkaz našich velkých předků, Alexandra Něvského, Dmitrije Požarského...! Nechť vás vede vítězný prapor velikého Lenina! ... Pod leninským praporem kupředu - k vítězství!“

Sovětští vojáci odpověděli na výzvu strany hrdinskými činy v boji a pracující v zázemí vynikajícími pracovními výsledky. Skupina armád Mitte obnovila po dvoutýdenní přestávce útok na sovětské hlavní město. 15. listopadu začala mohutná dělostřelecká a letecká příprava. Německá 3. tanková skupina zasadila silný úder 30. armádě. Část této armády se na příkaz velení stáhla 16. listopadu na

severovýchodní břeh Volhy. Houževnatý odpor nepříteli kladly svazky, jež se bránily jižně od přehradní nádrže. 16. listopadu překročil nepřítel řeku Lamu, ale ztratil při tom 60 tanků. Také situace na styku Kalininského a Západního frontu se krajně zkomplikovala. K odstranění nebezpečí nepřátelského průlomu na Klin posílilo velení frontu 30. armádu dvěma divizemi a zasadilo útočícím nepřátelským vojskům několik leteckých úderů.

16. listopadu přešla za hromadné podpory letectva na volokolamském směru do útoku proti 16. armádě 4. německá tanková skupina, čítající přes 400 tanků. Její hlavní úder dopadl na rozhraní mezi 316. střeleckou divizí generála Panfilova a skupinou vojsk generála Dovatora. Hrdinní panfilovci v rozhodných bojích zničili za čtyři hodiny nerovného boje 18 tanků a pobili několik desítek fašistů, ale nepřítele vpřed nepustili. Týž den zasadila za letecké podpory část 16. armády nepříteli protiúder. Události na frontě od 16. do 21. listopadu ukázaly, že hlavní síly 3. a 4. tankové skupiny, které měly bleskově obejít Moskvu, byly zataženy do vleklých bojů, tempo útoku se nepřetržitě zpomalovalo, Němci museli zdolávat houževnatou obranu a odrážet protizteče střeleckých, tankových a jezdeckých svazků. Pokusy nepřítele obklíčit kteroukoli divizi nepřinesly většinou úspěch.

Velitelství skupiny armád Mitte posílilo 3. tankovou skupinu další tankovou a motorizovanou divizí a uložilo jí do 19. listopadu dobýt Klin a Solněčnogorsk. Sovětská vojska po urputných pouličních bojích byla nucena obě města vyklidit. Nápor nepřítele nepolevoval ani na dalších úsecích obrany. Zvláště tuhé boje sváděla vojska 16. a části 5. armády na řece Istře. Sovětské divize zde zadržovaly nepřítele a způsobovaly mu značné ztráty. Nepřítel se i přes značné ztráty nepřestával prodírat k Moskvě, přičemž vrhal do boje poslední zálohy. Přesto se mu prolomit obranu sovětských vojsk nepodařilo.

O tom, jak Hitler ve Vlčím doupěti hodnotil situaci, uvádí Karpov: „Hitler, nadšený postupem vojsk v novém útoku, řekl náčelníkovi generálního štábu, aby připomenul Bockovi i dříve stanovené cíle, nejen obsazení Moskvy, ale postup na Jaroslavl, Rybinsk až k Vologdě. Halder okamžitě toto führerovo přání sdělil von Bockovi, ale ten, aniž by zakrýval zlost, odpověděl: ,A kde na to vezmu vojska?‘ Přesto Halder vysoce ocenil Bockovu statečnost a 22. listopadu zapsal do svého deníku: ,Polní maršál von Bock osobně řídí průběh bitvy u Moskvy z velitelského stanoviště v přední linii. Jeho neslýchaná energie žene vojska vpřed. Je pravda, že na jižním křídle a ve středu 4. armády se toho více nedokáže, vojska jsou zcela vyčerpaná a nezpůsobilá k útoku. Avšak na severním křídle 4. armády a u 3. tankové skupiny ještě je možný úspěch (Vl. Karpov, Maršál Žukov, s. 264.)

Po dobytí Klinu a Solněčnogorska se nepřítel pokusil pokračovat v úderu severozápadně od Moskvy. V noci na 28. listopad se mu podařilo malými silami přepravit se na východní břeh Moskevsko - volžského průplavu u Jachromy. Velitelství Západního frontu podniklo rychlá opatření k likvidaci tohoto nebezpečí. Velmi důležité pro změnu situace severně od Moskvy bylo včasné přisunutí 1. úderné armády generála Kuzněcova ze zálohy k Moskevsko-volžskému průplavu na úsek mezi Dmitrovem a Ikšou. Její čelní útvary zahnaly nepřítele na západní břeh průplavu.

Koncem listopadu a začátkem prosince zasadila 1. úderná a 20. armáda za aktivní podpory letecké skupiny německým vojskům řadu protiúderů a společně spolu s 30. a 16. armádou definitivně zastavily další německý postup. Nepřítel byl nucen přejít do obrany. Nebezpečí jeho průlomu k Moskvě ze severozápadu a severu bylo odstraněno.

Prudký spád měly události na levém křídle Západního frontu. Úderné uskupení 2. tankové armády (N), složené ze čtyř tankových, tří motostřeleckých a pěti pěších divizí, prolomilo za podpory letectva obranu 50. armády a v průběhu dalšího útoku dobylo 22. listopadu Stalinogorsk. Jeho svazky vyrazily směrem na Veňov a Kašinu. Toto město a přístupy k němu bránila bojová skupina složená z pluků 173. střelecké divize, 1. a 13. tankové brigády a praporu tankoborníků. Německá 17. tanková divize nedokázala odpor skupiny čelním úderem zlomit, obešla město z východu a 25. listopadu se její jednotky ocitly 15 km od Kašiny.

Další dvě divize 2. tankové armády útočily na Michajlov. K zastavení postupu úderného uskupení nepřítele zasadilo velitelství Západního frontu 27. listopadu 1. gardový jezdecký sbor posílený tanky a raketomety, který vedl protiúder na nepřítele v prostoru Kašiny. Sbor tímto protiútokem způsobil 17. tankové divizi nepřítele těžkou porážku a do 30. listopadu ji zatlačil k Mordvesu.

Houževnatou obranou Tuly a vytrvalým odporem sovětských vojsk v prostorech Stalinogorsk a Veňov byly nepřátelské záměry zmařeny. Po tomto nezdaru podnikli hitlerovci zoufalé pokusy o dobytí Tuly z východu a severovýchodu. 3. prosince se nepříteli podařilo přetnout železnici a silnici severně od Tuly. Boje se vystupňovaly na nejvyšší míru. K odstranění průlomu severně od Tuly zasadila 50. armáda protiúder nepříteli v prostoru Kostrova a Revjakina, kde obklíčili část 4. německé tankové divize. Aktivní činnost vojsk na levém křídle Západního frontu v prvních prosincových dnech donutila 2. německou tankovou armádu k zahájení ústupu. Když nepřítel utrpěl nezdary severně a jižně od Moskvy, pokusil se 1. prosince proniknout k městu na středním úseku Západního frontu. Zasadil silné údery v prostoru Naro-Fominska. Velitelství frontu na to odpovědělo protiúderem záloh 33. armády a sousedních armád. Nepřítel byl vržen zpátky za řeku Naru. Tím ztroskotal jeho poslední pokus zachránit operaci Moskevské Kann. Hitlerovcům se nepodařilo splnit ani plán zničení Moskvy údery letectva. V listopadu pronikala k městu jenom jednotlivá letadla.

Úspěch neměly ani pokusy Němců vyvíjet rozsáhlou špionážní, záškodnickou, teroristickou či jinou podvratnou činnost. Orgány státní bezpečnosti zneškodnily v hlavním městě asi dvě stě fašistických agentů. Jednotky pro ochranu týlu zadržely v prostoru bojové činnosti Západního frontu přes 75 špionů a záškodníků a zlikvidovaly několik záškodnických a špionážních skupin nepřítele. Listopadový útok německých vojsk na Moskvu skončil naprostým nezdarem. Skupina armád Mitte nedokázala dosáhnout cílů, které byly pro operaci stanoveny. Její vojska vykrvácela a ztratila schopnost útočit. V bojích od 16. listopadu do 5. prosince ztratil wehrmacht u Moskvy 155 000 vojáků, 477 tanků a stovky děl a minometů.

Ve dnech 4. a 5. prosince 1941 skončilo obranné období bitvy u Moskvy. Sovětské ozbrojené síly uhájily hlavní město a zastavily útok fašistických vojsk. To, co dosud nedokázala žádná armáda kapitalistických států na západě, uskutečnila poprvé za druhé světové války na sovětsko-německé frontě Rudá armáda. (Dějiny II. světové války sv. IV, s. 97 - 104.) Těchto výsledků bylo dosaženo v podmínkách, kdy Západní front neměl dostatek potřebných sil. Tři nové armády, které byly v tomto období přidány Západnímu frontu, nestačily k vyrovnání sil. Němci měli převahu v živé síle 1,5krát, v dělostřelectvu 1,4krát a v tancích 1,6krát. (Vl. Karpov, s. 272.)

Sovětská vojska přecházela do protiútoku za těžkých podmínek. Přestože fronty západního směru byly zálohami hlavního stanu značně posíleny a doplněny, měl nepřítel stále ještě převahu v počtu vojáků, děl i tanků. Na počátku prosince měla skupina armád Mitte spolu s vojenským letectvem 1 780 000 lidí, asi 13 500 děl a minometů, 1 700 tanků a 615 letadel. Je vhodné upozornit, že Sovětský svaz musel udržovat na východě země silnou armádu, připravenou odrazit případný japonský útok.

Sovětská vojska měla asi 1,1 milionu lidí, přes 7 650 děl a minometů, 774 tanků (z toho 222 středních a těžkých) a 1 000 letadel. Toto jejich posílení zálohami bylo umožněno také proto, že se nenaplnilo německé očekávání o připojení Japonska k válce proti SSSR. Stalin správně vyhodnotil, že Japonsko po drtivé porážce u Chalchyn-Golu v roce 1939 nebude riskovat útokem na SSSR v době, kdy plánovalo zahájit válku proti USA. Německá vojska měla o 55 % více vojáků, o 76 % více děl a minometů a o 51 % více tanků. Jen v letectvu byla převaha na sovětské straně, která měla o 62 % více letadel než skupina armád Mitte. Ta byla při útoku na Moskvu nucena roztáhnout své síly na úseku širokém tisíce kilometrů. Úderná uskupení na křídlech byla od sebe vzdálena 200 i více kilometrů.

Sovětské velení dokázalo využít této nepříznivé situace Němců a soustředilo na křídlech skupiny armád Mitte svá úderná uskupení i podstatnou část své bojové techniky. Nedostatek sil a prostředků nedovolil vytvořit na směrech hlavních úderů výraznou početní převahu nad nepřítelem, což bylo vyváženo nenadálostí protiútoku. Hlavní stan zdařile použil skryté soustřeďování strategických záloh na směrech hlavních úderů. K nenadálosti přispělo, že útok začal bez přestávky, v průběhu těžkých obranných bojů, v situaci, kdy hitlerovská vojska po vyčerpání svých útočných možností nestačila přejít do obrany a vybudovat ji. Německé velení bylo přesvědčeno, že Rudá armáda nebude s to podniknout útočné akce.

5. prosince udeřila na nepřítele vojska na levém křídle Kalininského frontu. Druhý den přešly do protiútoku v součinnosti s leteckými svazky úderné skupiny Západního a části Jihozápadního frontu. Rozpoutaly se těžké boje na kalininském, tulském, solněčnogorském a jeleckém směru v šíři asi tisíc kilometrů. V prvních dnech bojovala útočící vojska o opěrné body a uzly odporu, jež nepřítel narychlo zřizoval ve městech a vesnicích. Tempo postupu bylo pomalé, projevoval se nedostatek tanků a děl. Překážkou byla i vysoká sněhová pokrývka, ztěžující manévr podél cest.

Přesto se 29. a 31. armády v první den bojů přepravily přes Volhu a obsadily spoje 9. německé armády, která držela Kalinin. 50. armáda zlomila nepřátelský odpor severozápadně od Dmitrova a vyrazila do týlu 3. a 4. tankové skupině nepřítele. Na tulském směru vojska Západního frontu rozdrtila nepřátelské posádky v několika obcích. V noci na 7. prosince osvobodila město Michajlovo.

Protiútok se zrychloval. 30. a 1. úderná armáda postupovaly na klinském směru, 20. armáda začala pronásledovat ustupujícího nepřítele na solněčnogorském směru a 16. armáda na isterském. Ještě s větším úspěchem útočila vojska frontu v prostoru Tuly. 10. armáda a 1. gardový jezdecký sbor, posílené tankovými jednotkami, rychle postupovaly směrem na Stalinogorsk. V mnoha armádách byly vytvořeny rychlé skupiny, které úspěšně obcházely nepřítele, což zvyšovalo účinnost úderů zasazovaných nepříteli.

12. prosince byly shrnuty první výsledky protiútoku Západního frontu. Vojenská rada hlásila vrchnímu veliteli: „Vojska frontu, jež v předcházejících bojích vyčerpala nepřítele, přešla 6. prosince do rozhodného protiútoku proti úderným uskupením na jeho křídlech. Obě tato uskupení byla poražena a za obrovských ztrát překotně ustupují, zanechávajíce na místě techniku a výzbroj. Do 10. prosince 1941 osvobodila sovětská vojska přes 400 obcí. V bojích bylo zničeno a ukořistěno velké množství děl, minometů, kulometů, tanků, střeliva a jiného materiálu.“

Urputné boje trvaly v útočném pásmu armád na pravém křídle Západního frontu. Když svazky 3. a 4. německé tankové skupiny utrpěly na bezprostředních přístupech k Moskvě porážku, pokoušely se zaujmout pevné postavení podél leningradské silnice. K tomuto účelu posílil nepřítel klinské uskupení a uskutečnil řadu prudkých protiztečí. Sovětská vojska však jeho nápor odrazila a pokračovala v útoku. 20. armáda osvobodila 15. prosince Klin. 5. armáda využila úspěchu armád na pravém křídle Západního frontu a připojila se k útoku. Její křídelní svazky překročily 11. prosince řeku Moskvu na úseku Zvenigorod-Tučkovo a zajistily zasazení 2. gardového jezdeckého sboru generála Dovatora do boje. Jezdectvo vtrhlo do týlu bránících se nepřátelských útvarů a pomohlo 16. armádě porazit isterské uskupení Němců. Generál Dovator v jednom z prudkých bojů s hitlerovci padl.

Armády na pravém křídle Západního frontu, jež pronikly k nepřátelské čáře obrany na Lamě a Ruze, narazily na houževnatý odpor hitlerovců. Pokusy svazků 1. úderné, 20. a 16. armády překonat nepřátelskou obranu byly marné. Musely se na dosažených čarách zakopat a zahájit přípravu k průlomu opevněných postavení.

Vojska na levém křídle Západního frontu 16. prosince úspěšně dokončila tulskou útočnou operaci, způsobila 2. tankové armádě těžkou porážku a v součinnosti s armádami na pravém křídle Jihozápadního frontu zahájila útok na kalužském, belevském a livenském směru. Významných úspěchů v protiútoku dosáhla i vojska na pravém křídle Jihozápadního frontu, jež porazila hlavní síly 2. polní armády.

3. armáda, 13. armáda a operační skupina generála Kostěnka pokračovaly v útoku zahájeném 6. prosince. Do večera 16. prosince postoupily o 80 až 100 kilometrů na čáru Ljubovka-Pavlovka-Livny a dále na jih. Za deset dnů pobily 16 000 nepřátelských vojáků a ukořistily 150 děl, 250 kulometů a mnoho další vojenské techniky. Bylo osvobozeno území s více než čtyřmi sty obcemi a města Jefremov a Jelec.

Vojska Kalininského, Západního a pravé křídlo Jihozápadního frontu po rozdrcení úderných svazků skupiny armád Mitte, jež pronikly na blízké přístupy k Moskvě ze severu a z jihu, úspěšně splnila do začátku ledna 1942 úkol, který jim uložilo vrchní velení. Dosažením čáry Seližanov-Ržev-Volokolamsk-Ruza-Mosalsk-Běljov- Mcensk-Novosil zatlačila nepřítele od Moskvy o 100 až 250 kilo¬metrů. Nebezpečí hrozící hlavnímu městu sovětského státu a moskevské průmyslové oblasti bylo zažehnáno.

V průběhu protiútoku osvobodila sovětská vojska 11 000 obcí a řadu měst, mimo jiné Kalinin a Kalugu, a odvrátila nebezpečí obklíčení Tuly. Za měsíc útoku bylo rozdrceno 11 tankových, 4 motorizované a 23 pěších divizí. Na bojištích u Moskvy zanechali němečtí agresoři stovky tanků a letadel, tisíce děl, kulometů a samopalů.

Rudá armáda podnikla útok v mimořádně složité situaci. Bojovalo se v terénu s vysokou sněhovou pokrývkou. Co však bylo nejdůležitější, sovětská vojska neměla početní převahu nad nepřítelem, neměla k dispozici tankové a mechanizované svazky. Potřeby vojsk nemohly být plně uspokojovány tak, jak vyžadovala situace. Zvláště byl nedostatek protitankových prostředků. Obzvláště tíživý byl u dělostřeleckého střeliva. (G. K. Zukov, Vzpomínky a úvahy, Svoboda 1971, s. 343.)

O výsledcích protiútoku rozhodla jeho nenadálost, houževnatost velení vojskům v úsilí o dosažení stanovených cílů, obětavost vojáků v bojích o opěrné body a uzly odporu. Neúnavné pronásledování ustupujícího nepřítele, smělé obcházení nepřátelských uskupení a hluboké průlomy do jejich týlu. Důsledkem velké bitvy u Moskvy byla porážka hlavních uskupení hitlerovských vojsk, což mělo velký vnitřní i mezinárodní význam. Sovětský lid byl povzbuzen vítězstvím Rudé armády u Moskvy, jež znamenalo začátek rozhodujícího obratu ve válce. To vše urychlovalo přestavbu národního hospodářství v souladu s válečnými úkoly.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 499. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 31. března 2015.