Velká vlastenecká válka sovětského lidu. Rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce fašistického Německa II.

Po podepsání protokolu, jímž se 25. března 1941 Jugoslávie připojila k paktu tří, dochází v ní k širokému lidovému odporu obyvatelstva. 27. března, kdy hromadné akce byly v plném proudu, skupina generálů spjatá s buržoazními stranami provedla státní převrat. Do čela nové jugoslávské vlády se postavil generál Dušan Simonič. Jeho vláda po převzetí moci zakázala protifašistické demonstrace, nedovedla uskutečnit amnestii politických vězňů a neučinila nic pro řešení akutní národnostní otázky. Když se fašističtí pohlaváři dověděli o událostech z 27. března, rozhodli urychlit realizaci svých plánů na Balkáně a přejít od politického nátlaku k nezastřené agresi proti Jugoslávii.

Ihned po státním převratu v Jugoslávii uspořádal Hitler v Berlíně poradu s veliteli pozemního vojska a vojenského letectva i s náčelníky jejich štábů. Oznámil na ní rozhodnutí provést všechny přípravy ke zničení jugoslávských branných sil a ke zničení Jugoslávie jako státu. (Dějiny druhé světové války, sv. III, NV1978, s. 248.)

Německé velení se rozhodlo napadnout současně s útokem na Jugoslávii i Řecko. Vojenské akce proti oběma balkánským státům byly považovány za jednotnou operaci.

Propagandistickému aparátu Německa se ukládalo, aby rozněcováním národnostních rozporů v zemi podlomilo bojovou morálku jugoslávské armády. Fašistickou agresi proti Jugoslávii měla německá propaganda vydávat za válku proti vládě Srbska, které se orientovalo na Anglii. Německé velení usilovalo o vyvolání protisrbských nálad. Po projednání a schválení plánu útoku sděluje Hitler Mussolinimu, že očekává pomoc Itálie. Německé velení dokázalo do operace zapojit nově získané spojence a satelity.

Pro agresi na Balkáně poslalo Německo a jeho spojenci 80 divizí, z toho 32 německých, přes 40 italských a zbytek tvořily divize maďarské. Celkem se agrese zúčastnilo 2 000 tanků a 2 000 letadel.

Zatímco Německo a další země fašistického bloku zahájily aktivní přípravy k agresi proti Jugoslávii, nová vláda se obávala odporu proti nepříteli. Proto také zastihl úder německých vojsk jugoslávskou armádu v počátečním stadiu strategického rozvinování. Ani jeden štáb (od štábu divize výš) nedokončil plánovanou mobilizaci.

Početní stav jugoslávské armády v době zahájení bojů nelze přesně určit. Jejich 28 pěších a 3 jezdecké divize, stejně jako 32 samostatných pluků nebylo plně zmobilizováno. Měly 70 - 90 % válečného stavu a nebyly to organicky skloubené jednotky, které byly jen slabě vybavené. Neměly automatické zbraně, trpěly nedostatkem protileteckých kanónů. Motorizované jednotky armáda neměla. Dva tankové prapory měly 110 zastaralých tanků. Letectvo tvořilo 416 letounů, z nichž jen polovina vyhovovala současným požadavkům.

Nedostatky vládních kruhů v organizování odporu vedly k tomu, že v době, kdy Němci a jejich spojenci vtrhli do země, nebyla jugoslávská armáda na odražení agrese připravena.

V podobné situaci se ocitla i řecká armáda. Podstatná část řeckých vojsk (15 pěších divizí) byla rozmístěna na italsko-řecké frontě v Albánii. Vstup německých vojsk do Bulharska a jejich proniknutí k řeckým hranicím postavily před řecké velení neřešitelný úkol - organizovat obranu na novém směru. Situace se nezměnila, ani když byl koncem března do Řecka přesunut britský expediční sbor, složený ze dvou pěších divizí a jedné tankové brigády.

K odražení agrese vytvořilo řecké velení dvě armády. Armádu Východní Makedonie tvořily tři pěší divize a jedna pěší brigáda. Armád Střední Makedonie měla tři pěší divize a britský expediční sbor. Řecké velení nemělo strategické zálohy.

Situace na Balkáně vyžadovala společný postup Anglie, Řecka i Jugoslávie. Výměna úkolů mezi generálními štáby ukázala, že Anglie nemá v úmyslu poskytnout Jugoslávii a Řecku žádnou významnou pomoc, a také se nepodařilo uzavřít dohodu o součinnosti jugoslávské armády s řecko-britskými silami.

Německá vojska vtrhla do Jugoslávie a Řecka v noci na 6. dubna. Hlavní akce pozemních vojsk se zpočátku odehrávaly na území Makedonie, kde měla německá vojska technickou převahu. Proti 500 německých tanků postavili Jugoslávci jen 30 protitankových děl. Činnost pozemního vojska podporovalo německé letectvo; jugoslávská armáda neměla žádné letecké zajištění.

Již první den útoku postoupily německé jednotky 30 - 50 km. Do večera druhého dne bylo jugoslávské vojsko v Makedonii rozdrceno. V průběhu dalšího útoku navázala německá vojska 10. dubna dotyk s italskými silami v Albánii a vytvořila podmínky pro pokračování útoku v Řecku.

V těchto dnech vyvinula aktivní činnost německá pátá kolona a kapitulantská jugoslávská buržoazie. Vůdce ustašovců (chorvatských fašistů) Slavko Kvaternik vyhlásil deklaraci o vytvoření nezávislého státu Chorvatsko. 10. dubna, když se německé tanky blížily k Zábřehu, zajistila hitlerovská agentura této deklaraci širokou publicitu. Chorvatská selská strana a její vůdce Vladimír Maček, vyzvali chorvatský lid, aby se podřídil nové vládě a spolupracoval s ní.

Kapitulantský charakter měla i činnost Slovinské lidové strany. Byla zde ustavena Národní rada ze zástupců slovinských buržoazních stran. Rada připravovala vydání Slovinska Němcům bez boje. Zrádcovská činnost politických vůdců chorvatské a slovinské buržoazie měla demoralizující vliv na vojska jugoslávské armády. Do večera 10. dubna obsadil nepřítel Zábřeh, hlavní politické a hospodářské centrum země. Po pěti dnech bojů byl odpor jugoslávských vojsk na území Chorvatska a Slovinska zastaven. Jugoslávské vrchní velení vydalo vojskům směrnici k ústupu do jižního Srbska, kde mělo zaujmout kruhovou obranu.

Německá vojska rychle postupovala jugoslávským územím a spojila se s italskými jednotkami v jižním Srbsku. V té době zahájily útok i maďarské brigády pod záminkou ochrany maďarského obyvatelstva ve Vojvodině.

Na schůzi jugoslávské vlády 13. dubna bylo rozhodnuto vyžádat u německého velení podmínky příměří. 15. dubna vydala jugoslávská vláda armádě příkaz, aby složila zbraně. 17. dubna generál Jankovič podepsal bezpodmínečnou kapitulaci jugoslávské armády. Jugoslávský král a vláda v té době již opustili zemi.

6. dubna, současně s akcemi proti Jugoslávii, zahájily německé jednotky z území Bulharska útok na Řecko. Řecká armáda Východní Makedonie kladla zpočátku nepříteli houževnatý odpor. V té době útočící 2. německá tanková divize pronikla přes jugoslávskou Makedonii do týlo řecké armády a obsadila Soluň. 9. dubna řecká armáda kapitulovala.

Rychlý postup německých divizí v Jugoslávii vytvářel nebezpečné situace - obejití a obklíčení řecko-britské armády Střední Makedonie. Řecké velení rozhodlo o stažení bojujících vojsk z Albánie a o zaujetí nové čáry obrany od Olympu k Butrinskému jezeru. Britské velení považovalo odpor proti německým vojskům za beznadějný a začalo plánovat stažení expedičního sboru z Řecka. Stažení řeckých vojsk z Albánie a neúspěchy na frontách vyvolaly ve vládnoucích kruzích Řecka krizi. Zmatek se ještě zvýšil, když 18. dubna spáchal ministerský předseda Korsis sebevraždu. Po řadě změn ve velení armády byl dosazen generál Tsalakoglou, který 20. dubna podepsal s velitelem divize SS Adolf Hitler dohodu o příměří mezi Řeckem a Německem. Druhý den nahradil maršál List tuto dohodu novou, obsahující kapitulaci řeckých ozbrojených sil. Hitler ji ale nepotvrdil, neboť Mussolini požadoval, aby dohodu o kapitulaci řecké armády podepsala také Itálie.

Tato třetí dohoda byla podepsána 23. dubna 1941. Týž den opustil král Jiří II. a vláda Atény a odletěli na Krétu. Do 29. dubna byla dokončena evakuace britských vojsk (přes 50 000 z 62 000 mužů), když předtím Britové zničili své těžké zbraně a dopravní prostředky.

Tažení německých vojsk na Balkáně trvalo 24 dnů (od 6. do 29. dubna). Ovládnutí Balkánu stálo německou armádu 2 500 mrtvých, 6 000 raněných a 3 000 nezvěstných vojáků. Ztráty Jugoslávie, Řecka a Angličanů byly větší. Fašistická vojska zajala 375 000 příslušníků jugoslávské armády a 225 000 řeckých vojáků. Ztráty Angličanů na mrtvých a raněných dosáhly 12 000 mužů.

Závěrem operací balkánského tažení bylo dobytí ostrova Kréty německými vojsky. Obsazením ostrova umožnilo Němcům blokovat přístupy do Egejského moře a kontrolovat přístupy k východní části Středozemního moře.

25. dubna 1941 podepsal Hitler směrnici č. 280 o uskutečnění operace Merkur (obsazení Kréty). Byla jednou z největších výsadkových operací druhé světové války. Zúčastnily se jí dvě divize - 7. výsadková (15 000 výsadkářů) a 5. horská (8 500 horských myslivců). Pro přepravu leteckých výsadků bylo určeno 550 dopravních letounů Ju 52 a 60 nákladních kluzáků. Letecké zajištění bylo svěřeno 8. leteckého sboru.(420 bombardovacích a 180 stíhacích letounů).

Britská posádka na Krétě měla 3 000 mužů a bylo zde také asi 14 000 řeckých vojáků. Ochranu ostrova podporovaly britské lodi, rozvinuté severně od Kréty. Vojenské jednotky na Krétě neměly dostatek děl, prostředků protivzdušné obrany a žádné letouny.

Operace začala 20. května prudkým bombardováním postavení bránících obránců a vysazením leteckého výsadku. V prostoru Maleme se podařilo německým výsadkářům za cenu velkých ztrát zachytit. Německé velení toho využilo a během dne sem byly dopraveny letouny jednotky německé horské divize.

V následujících dnech se Němcům nepodařilo vysadit další výsadkové oddíly zásluhou hlídkujících britských lodí. Následkem úderů německého letectva, které britské lodi značně poškodilo, byli Britové 23. května nuceni hlídkování zastavit a postupně opustit krétské vody. Tím byly vytvořeny podmínky pro přepravu dalších německých výsadkových vojsk. Německá vojska se stala 31. května pánem Kréty. Z ostrova se podařilo evakuovat jen část britských vojáků. Přes 12 000 jich bylo zajato a 4 000 zabito. Velké ztráty utrpělo i britské loďstvo. Byly potopeny 4 křižníky a 6 torpédoborců, mnoho lodí bylo poškozeno. Značné ztráty utrpěla rovněž německá vojska. 4 000 vojáků bylo zabito nebo se stalo nezvěstnými, přes 2 500 bylo raněno.

Do léta 1941se hitlerovskému Německu dobytím balkánského prostoru podařilo vytvořit si jižní strategické nástupiště pro realizaci plánu Barbarossa. Výsledkem úsilí německé diplomacie byl podpis německo-turecké smlouvy o přátelství. Tím se přiklonilo Turecko k fašistickému bloku.

Připojením mnoha evropských států k paktu tří vznikla do poloviny roku 1941 agresivní koalice, v níž hlavní úlohu hrálo Německo, Japonsko a Itálie. Pro aktivní účast v agresi proti Sovětskému svazu získali Němci Rumunsko, Finsko a Maďarsko. Hitlerovcům poskytovaly pomoc rovněž reakční vládnoucí kliky Bulharska a také loutkových států Slovenska a Chorvatska. S fašistickým Německem spolupracovalo také Španělsko, Portugalsko, Turecko a vichystická Francie. Hitlerovci intenzivně využívali hospodářských a lidských zdrojů dobytých a okupovaných evropských zemí: Rakouska, Protektorátu Čechy a Morava, Polska, Dánska, Norska, Holandska, Belgie, Francie, Jugoslávie a Řecka. Zájmům Německa bylo v podstatě podřízeno také hospodářství neutrálních evropských zemí. K realizaci plánu Barbarossa zmobilizovalo Německo všechny zdroje všech evropských států - jak svých přímých spojenců, tak i okupovaných, závislých a neutrálních zemí, jež měly přes 300 milionů obyvatel. Rozšíření a posílení fašistického bloku znamenalo další zvýšení nebezpečí války hrozící všem demokratickým a pokrokovým zemím.

Německé monopoly využívající výsledků dobyvačných tažení wehrmachtu rázně přikročily k realizaci svých dávných globálních plánů hospodářské expanze a staly se hlavními organizátory olupování národů.

Za války zesílil proces přerůstání monopolistického kapitálu v kapitalismus státně monopolistický. To se projevovalo v zintenzivnění začlenění monopolů k zajištění potřeb války, ve vytváření různých sdružení a výborů s právy státních orgánů a ve splývání aparátu monopolů s aparátem fašistického státu i nacistické strany. To vedlo ke vzniku nového jevu v imperialismu - vojenskoprůmyslového komplexu, který soustřeďoval ve svých rukou řízení politiky i ekonomiky státu. V německé válečné ekonomice hrál vedoucí úlohu Úřad pro čtyřletý plán, v jehož čele stáli představitelé finančního kapitálu. Nejvyšším orgánem pro řízení válečné ekonomiky byla ministerská rada pro obranu říše.

Další četné monopolistické orgány a správy největších koncernů vypracovaly plán na hospodářské využívání okupovaných zemí a za pomoci wehrmachtu pak zabíraly průmyslové podniky a surovinové zdroje evropských zemí. Monopoly a státní orgány fašistického Německa používaly k získání klíčových pozic v evropském hospodářství nejrůznější metody od přímého drancování až po zakládání nových společností s převahou německého kapitálu. Hospodářská expanze monopolů pokračovala souběžně se zaváděním režimu fašistické diktatury a systému brutálního vykořisťování a pošlapávání nejzákladnějších práv pracujících na okupovaném území.

Velké německé banky si přivlastnily majetek okupovaných zemí. Drážďanská banka schvátila Zemskou banku ve Vídni, Komerční banku v Krakově, Českou eskomptní banku a úvěrní ústav v Praze, Bratislavskou obchodní a úvěrovou banku a další banky v okupovaných zemích

Za bankami nezůstaly pozadu ani průmyslové koncerny. Göringův koncern v roce 1941 ovládal veškerý rakouský a rumunský hutní průmysl, polovinu výroby surového železa a oceli v Protektorátu Čechy a Morava a v Polsku, veškerou výrobu mědi v Jugoslávii, 80 % těžby hnědého uhlí v severočeském pohraničí atd. Pod přísnou kontrolou koncernu bylo 128 společností v okupovaných a závislých zemích. Německý monopolistický kapitál podřídil svému vlivu do značné míry i hospodářství Švédska, Švýcarska, Španělska, Portugalska a Turecka. Německé monopoly již před válkou vlastnily nebo kontrolovaly 617 přidružených sesterských podniků ve Švédsku, Španělsku a Portugalsku. Hospodářská expanze německých monopolů se rozšířila i za hranice Evropy (Jižní Amerika, zvláště Argentina).

Německé monopoly se snažily vtisknout svým lupičským akcím na okupovaných a v závislých zemích zdání zákonnosti. Široce využívaly všestranného clearingu, tj. systému bezhotovostního vyúčtování započtením vzájemných pohledávek a závazků. Oficiálně to vypadalo tak, že dodavatelé nedostávali od Německa náhradou nic. Fašistické monopoly neplatily za zboží z okupovaných zemí ani markami, ani protihodnotou ve zboží. Hodnota dodávaného zboží byla zapisována jako dluh Německa, ale při clearingovém zúčtování bylo vyrovnání odsunuto „do budoucna“.

Největšího rozmachu dosáhla hospodářská expanze německých monopolů v českých zemích a v Polsku. V těchto zemích byly zabrané závody předávané německým firmám v podstatě bezplatně, což bylo nezastřené lupičství. Do západoevropských zemí německé monopoly nepronikaly přímým zabráním majetku v takovém rozsahu, ale přesto jim to stačilo, aby Německu zajistily převahu v hutním, chemickém, elektrotechnickém a těžebním průmyslu, jakož i v bankovnictví. (Dějiny druhé světová války, sv. III, NV1978, s. 266.)

Německé monopoly v honbě za dalším rozšiřováním sfér svého vlivu podněcovaly fašistické vedení k dalším územním výbojům. Využívání zdrojů porobené Evropy pro přípravu války. Pro drancování okupovaných zemí a pro využívání jejich hospodářských zdrojů vybudovali hitlerovci rozvětvený aparát. V českých zemích, Polsku, Belgii a Holandsku působily inspektoráty pro výzbroj, podřízené přímo Úřadu pro válečnou ekonomiku a vyzbrojování při OKW. K hlavním úkolům německých válečně ekonomických orgánů patřila kontrola nad plněním zakázek wehrmachtu na okupovaných územích a mobilizace výrobních, surovinových a lidských zdrojů a také dopravy ve prospěch Německa. Tyto orgány byly součástí fašistického okupačního režimu a hrály významnou úlohu v olupování a utlačování porobených evropských národů.

Z okupované Francie byly konfiskovány stroje, speciální zařízení pro naftový průmysl, pro budování ponorkových základen a zařízení pro těžební průmysl. Celková hodnota průmyslových zařízení a obráběcích strojů vyvezených z Francie dosahovala 9,8 miliardy franků. Velkou pozornost věnovali Němci vývozu strategických surovin a materiálů. Jenom v okupovaných oblastech Francie a Belgie zkonfiskovali hitlerovci do konce roku 1940 celkem 135 000 tun mědi, 20 000 tun olova, 9 500 tun přírodního kaučuku, 9 000 tun niklu a 9 000 tun hliníku.

V září 1940 bylo z jižní Francie do Německa vyvezeno najednou 5 000 tun přírodního kaučuku, 10 000 tun hliníku. Od té doby posílala vichystická Francie každý měsíc 3 000 tun hliníku, 300 tun hořčíku, 2 000 tun kysličníku hlinitého. Kromě toho byla do Německa vyvážena železná a kobaltová ruda, grafit, speciální a rostlinné oleje a značné množství potravin. Z Polska, Belgie, Holandska a ostatních okupovaných zemí vyvezli Němci všechny potřebné obráběcí stroje.

Hitlerovci zabrali v okupovaných evropských zemích mnoho dopravních prostředků. Jen v Belgii zkonfiskovali 74 000 železničních vagónů a 351 000 (90 %) automobilů. Z Francie odvezli do léta 1941 celkem 5 000 lokomotiv a 250 000 vagónů. Britské a americké zbrojní koncerny i během války spolupracovaly s německými.

Od léta 1940 zvětšovalo Německo rozsah hospodářského drancování vazalských a neutrálních zemí. Rumunsko zvýšilo od června 1940 dodávky nafty Německu ze 170 na 250 tisíc tun, což krylo ze 60 % německou potřebu nafty. Z Jugoslávie od roku 1940 dostávali měsíčně 2 500 tun surové mědi; dodávky olova a olověných koncentrátů se zvýšily dvacetinásobně. Pro válečný potenciál Německa měla velký význam švédská železná ruda. Každé německé dělo a tank obsahovalo asi 30 % švédského kovu.

Vedle vývozu zařízení, surovin a potravin z okupovaných zemí využívalo Německo i jejich výrobní kapacity k výrobě různých druhů zbraní a dalších výrobků nutných k vedení války. Do poloviny dubna 1941 vyrobil francouzský průmysl pro Německo 13 000 nákladních automobilů, 3 000 letadel, milion dělostřeleckých nábojů. Dánské loděnice opravily od 9. dubna do prosince 1941 celkem 174 německých lodí. Výrobu zbraní a dalšího válečného materiálu organizovali hitlerovci i v bývalém Československu, Polsku, Belgii, Norsku a v dalších okupovaných zemích. Začátkem roku 1941 pracovalo v těchto zemích na zakázkách wehrmachtu asi 5 000 průmyslových podniků. Před útokem na Sovětský svaz získalo tak Německo rozsáhlé možnosti pro zvětšování zbrojní výroby. Okupovaná Evropa sloužila kromě toho jako důležitý zdroj pracovní síly. V květnu 1940 bylo v Německu téměř 1,2 milionu dělníků násilně odvlečených z okupovaných zemí na nucené práce. Za rok, v květnu 1941, dosáhl celkem 3,1 milionu (téměř 9 % pracovníků v Německu).

Možnosti německé válečné ekonomiky následkem okupace mnoha evropských států připojením některých k fašistickému bloku se ve výrobě elektrické energie, surového železa, oceli, a automobilů více než zdvojnásobily. Také těžba kamenného uhlí a výroba hliníku se zdvojnásobily. Těžba měděné rudy se zvětšila 3,2krát. Na dvacetinásobek se zvětšily zdroje, pokud jde o naftu a bauxit. Kromě toho měli Němci k dispozici zdroje potravin z okupovaných a závislých zemí, jež dvoj a trojnásobně převyšovaly zdroje vlastní.

Německo tím, že využilo surovinových zdrojů okupovaných a závislých zemí a zvýšilo výdaje na vojenství, zvětšilo v letech 1939 - 1941 produkci a zásoby mnoha nejdůležitějších výrobků a zbraní. Výroba železa a oceli v Německu se v roce 1941 zvýšila o 28 %, výroba neželezných kovů o 35 %, pohonných hmot o 56 %. Určité části zvětšených hospodářských zdrojů Německa se využívalo k vytvoření strategických rezerv. Tak zásoby hliníku kryly potřebu válečné ekonomiky na 13 měsíců, zásoby mědi na 9, manganu a niklu na 7, olova na 12, zinku na 13 a cínu více než na 20 měsíců. Zásoby výrobků z nafty mohly stačit na 7 měsíců.

Bezprostředně před útokem na Sovětský svaz vypracovali a v praxi uplatňovali řadu organizačních opatření k urychlení výroby zbraní a doplnění zásob nafty, neželezných kovů a dalších strategických surovin. V listopadu 1940 byl vytvořen zvláštní výbor pro zbraně. Předsedou se stal zástupce Kruppova koncernu Erich Müller.

2. srpna 1940 sdělil Keitel na poradě v Berchtesgadenu generálu Thomasovi, že zaměření strategických plánů německého velení se přesunuje z Anglie na Sovětský svaz. Proto je nutné soustředit hlavní pozornost na výrobu vojenských letadel, na stavbu ponorek a na vyzbrojení tankového vojska. OKW uložilo Úřadu pro válečnou ekonomiku a vyzbrojování počítat s technickým vybavením 180 divizí včetně 20 tankových.

Hitlerovské vedení přikládalo v bleskové válce proti SSSR mimořádný význam tankovému vojsku. Velitelství pozemního vojska žádalo v lednu 1941 ministerstvo pro výzbroj zvýšit výrobní kapacitu na 1250 tanků a samohybných děl měsíčně. Ve srovnání s rokem 1940 to znamenalo více než šestinásobný růst. Ke zvýšení počtu tanků vydatně přispěly české závody zabrané hitlerovci. Na tyto podniky (ČKD Praha Vysočany) připadla v první polovině roku 1941 pětina všech vozidel předávaných do výzbroje wehrmachtu. (Dějiny druhé světové války, sv. III, NV1978, s. 274.)

ČKD Praha Vysočany do dubna 1941 předala 800 strojů. ČKD vyráběla lehké tanky Praga LT 38, jež branná moc převzala do své výzbroje pod názvem Pzkgtw 38/t. Ze 17 tankových divizí, které se zúčastnily bojů na východní frontě, bylo jich českými tanky (převážně Pzkpfw 38/t) vyzbrojeno šest. (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, J. B. Uhlíř, Ottovo nakladatelství 2008, s. 181, 183, 200.)

Růst výroby tanků umožnil Německu vybavit další divize pro útok na Sovětský svaz. Místo lehkých tanků P I a P II předávalo do armády více středních tanků P III a P IV, vybavených mohutnějšími rychlopalnými kanóny. V červnu 1941 byla ustavena tzv. tanková komise, jež měla urychlit plánování, vývoj a výrobu tanků. Urychlovalo se i tempo výroby vojenských letounů. Německé letectvo do přepadení Sovětského svazu ztratilo 5 500 letounů. Ztráty se nahrazovaly rozšiřováním výroby ve stávajících továrnách, ale i budováním nových podniků. V roce 1940 se v Německu vyrobilo 10 247 letadel všeho druhu a v dalším roce 12 401 letadel. Od srpna 1940 do 22. června 1941 se počet letadel německého vojenského letectva zvýšil na 7 682 bojových strojů.

Zvláštní pozornost se věnovala výrobě stíhacích letadel, jejichž počet se v roce 1941 zvýšil o 36 %. Po skončení války s Polskem byla německá luftwaffe zmodernizována. Zvyšovala se výroba průzkumných letadel, důraz byl kladen i na modernizaci bombardérů, stíhacích a dálkových průzkumných letounů, které měly velkou rychlost a značný dolet. V době útoku na SSSR mělo německé bojové letectvo 31 % stíhacích, 69 % bombardovacích a průzkumných letounů.

Pozornost byla věnována i dalším druhům vojenské výzbroje. Stoupla výroba samopalů, kulometů, protitankových pušek, minometů a děl. Průměrná výroba dělostřeleckých a ručních zbraní byla v roce 1941 téměř o 80 % vyšší než v roce 1939.

V programu zbrojní výroby přikládalo fašistické Německo velký význam zvýšení výroby střeliva. Během bojů na západě bylo spotřebováno méně střeliva, než se předpokládalo. I když poklesla celková výroba munice, zvyšovala se výroba střelného prachu, výbušnin, nábojů pro protiletadlová děla a leteckých bomb.

Dále se rozšiřovaly námořní síly Německa. Do roku 1941 byla dokončena stavba bitevní lodi a dvou těžkých křižníků. Zvláštní pozornost Německo věnovalo stavbě ponorek. Jestliže za pět předválečných let bylo postaveno 57 ponorek, od počátku války do června 1941 to bylo 147.

Německo se připravovalo i k chemické válce proti Sovětskému svazu. Zásoba otravných látek dosahovala 10 000 tun. Pro jejich hromadné použití byl vyvinut šestihlavňový minomet s dostřelem 6 km. Početnost chemického vojska byla začátkem roku 1941 desetkrát větší než před válkou.

Úsilí, které hitlerovci věnovali v druhé polovině roku 1940 a v prvním pololetí 1941 rozvoji válečného hospodářství, vedlo ke zvýšení výroby tanků, letadel, ponorek a dalších druhů výzbroje. Mnohé druhy byly zmodernizovány. Do června 1941 bylo zajištěno technické vybavení pro více než dvě stě divizí pozemního vojska.

Velká vlastenecká válka Sovětského svazu Útok nacistického Německa a jeho spojenců na Sovětský svaz

Možnost rozšíření území říše viděl Hitler v okupaci sovětských zemí již v samém počátku své agresivní politiky. K tomu jej ponoukaly jak domácí reakční síly, tak i mezinárodní.

Uceleně to vylíčil na poradě s generály v listopadu 1939: „Dlouho jsem váhal, kde začít, na západě, nebo na východě. Ale wehrmacht jsem nevytvořil proto, aby nebojoval. ... Situace je taková, že na západě se protivník soustředil za svými pevnostmi. Současné Rusko není nebezpečné. Je oslabeno mnohými vnitřními událostmi a kromě toho máme s ním smlouvu. Avšak smlouvy se dodržují do té doby, pokud jsou výhodné. Proti Rusku můžeme vystoupit pouze tehdy, až budeme mít volné ruce na západě.“ (Vl. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakl. 2012, s. 116.)

V roce 1940, po rozdrcení francouzské armády za 41 dní, nastala ta chvíle. 22. června 1940, v den kapitulace Francie, obdržel Halder Hitlerovu direktivu k rozpracování plánu vpádu do Sovětského svazu.

Němci své plány pojmenovávali slovně barvami: Fall Gelb (Žlutý), Fall Weiss (Bílý), Fallv Grun (Zelený). Za těmito označeními se skrývá štábní profesionalismus. Bez uvažování je z každého slova jasné, oč běží: Fall Grun - vpád do ČSR, Fall Weiss je válka s Polskem, Fall Gelb válka s Francií. Tyto plány se tvořily za kulisami diplomatických jednání a za širokými dekoracemi propagandy i kontrapropagandy šířené všemi možnými prostředky - tiskem, v éteru i ústně. Jedním z hlavních úkolů bylo odlákat pozornost, zamaskovat či jednoduše řečeno oklamat druhé země, jejich vlády a lid. Je nutné vše rozšířit ještě o mohutné a pečlivě zakonspirované sítě rozvědky a kontrarozvědky, které pronikaly všude, omotávaly svou neviditelnou pavučinou zemi určenou k napadení, pronikaly do jejích tajemství a šířily pověsti buď odvádějící pozornost od skutečných záměrů protivníka, nebo vyvolávaly strach před jeho mohutností.

Jedním z nejlépe propracovaných plánů, ke kterému Hitler směřoval celé roky a kvůli kterému uskutečnil řadu bojových operací v Evropě, byl plán války proti Sovětskému svazu. Plán pojmenoval Hitler Barbarossa podle císaře Fridricha I., Barbarossy.

Hitler vydal podrobné příkazy, které se staly osnovou budoucího plánu. Pod vedením náčelníka generálního štábu pozemního vojska Haldera se rozpracovávaly dvě varianty, každá samostatně. Na jedné variantě v OKW pod vedením Jodla a jeho zástupce generála Warlimonta. Tato varianta měla název Losbergova etuda. Lišila se od druhé varianty generála Marxe tím, že hlavní úder byl směřován na severní úsek fronty. Při konečném schvalování se Hitler přiklonil k závěrům Jodla.

V diskusi o zvolení cílů Brauchitsch prohlásil, že nejbližším cílem pro skupinu armád Nord musí být Pskov a Leningrad, pro skupinu armád Mitte Smolensk a Moskva a pro skupinu armád Süd Kyjev. Předpokládal, že všechny tři skupiny armád, útočící od hranic bez přestávky, dosáhnou jedním úderem určená města a obsadí je. Hitler dal pokyn rozdělit operaci na dvě etapy. Nejdříve zničit protivníka v Pobaltí a vytvořit si tak spolehlivé zázemí pro následující útok na křídle na Moskvu.

V době, kdy byly zpracovávány tyto varianty, byl zástupcem náčelníka generálního štábu jmenován generál Paulus, před něhož byl postaven úkol sloučit všechny plány do jednoho a zapracovat všechny připomínky, které měl führer na předchozích jednáních. Osud si s Paulusem krutě zažertoval. Autor konečné varianty plánu útoku na Sovětský svaz se stal prvním zajatým německým maršálem. Jeho 6. armáda byla obklíčena a zničena u Stalingradu a on padl do zajetí.

V zajetí napsal polní maršál knihu Vzpomínky a poznámky, mimo jiné ke způsobu vypracování plánu Barbarossa: „Přípravná hra pro operaci Barbarossa proběhla pod mým vedením v polovině prosince 1940, během dvou dnů na vrchním velení pozemních vojsk v Zossenu. Uvedu základní pohledy štábní hry, i když ne do všech detailů, které se tehdy posuzovaly. Hlavním cílem byla Moskva. Pro dosažení tohoto cíle a vyloučení hrozby ze severu bylo nutné zničit rudá vojska v pobaltských republikách. Proto se předpokládalo obsazení Leningradu a Kronštadtu, čímž se měla zbavit ruská baltská flotila základny. Na jihu byla prvním cílem Ukrajina s Donbasem a později Kavkaz s jeho ropnými zdroji. Zvláštní význam se v plánech OKW připisoval obsazení Moskvy. Tomu však muselo předcházet obsazení Leningradu. Dobytím Leningradu se sledovalo několik vojenských cílů: likvidace primárních základen ruské baltské flotily, zablokování vojenského průmyslu tohoto města a likvidace Leningradu jako bodu pro soustředění vojsk k protiúderu proti německým vojskům útočícím na Moskvu. Když říkám, že bylo přijato rozhodnutí, nechci tím říci, že v názorech odpovědných velitelů panovala shoda. Ozývalo se mnoho varovných hlasů jak v otázce uskutečnění celé operace, tak i v otázkách obtíží spojených s úsilím o dosažení cíle.“ (Tamtéž, s. 120.)

Hry se zúčastnil i Hitler. Souhlasil s vyloženými operativními plány a řekl k tomu: „Důležitým cílem je nedopustit, aby Rusové při ústupu zachovali stálou linii fronty. Útok je nutné vést tak daleko na východ, aby ruské letectvo nedokázalo uskutečnit nálety na území říše, ale zároveň aby německé letectvo mohlo vést vzdušné útoky proti ruským průmyslovým oblastem. Proto je třeba dosáhnout rozdrcení ruských ozbrojených sil a předejít jejich obnovení. Již první údery musí být vedeny takovými jednotkami, aby se podařilo zničit velké síly protivníka. Proto bude nutné postupující vojska využívat na sousedních křídlech obou severních skupin armád, kam bude zaměřen směr hlavního úderu. Na severu musíme dosáhnout obklíčení nepřátelských sil nacházejících se v pobaltských zemích. Proto skupina vojsk, která bude útočit na Moskvu, potřebuje takový dostatek vojáků, aby byla schopna vrhnout značnou část sil severně. Skupina vojsk útočící jižně od Pripjaťských bažin musí nastoupit později a dosáhnout obklíčení velkých nepřátelských sil na Ukrajině uskutečněním obchvatného manévru ze severu.“ (Tamtéž, s. 121.)

18. prosince 1940 podepsal Hitler podrobně vypracovaný plán Barbarossa. Hitlerovští generálové, přesvědčení o převaze německé válečné mašinérie, předpovídali rychlý pád Ruska. Německý generální štáb odhadoval v září 1940 trvání této kampaně na 8 až 10 týdnů. Generál Alfred Jodl, operativní náčelník vrchního velitelství ozbrojených sil, uvedl, že po zahájení útoku Hitler svým spolupracovníkům řekl: „Za čtyři týdny budeme v Moskvě a toto město bude srovnáno se zemí.“ Führer chtěl, aby město i jeho jméno zmizely a aby na jeho místě bylo utvořeno jezero.

Hitlerovi generálové byli přesvědčeni, že v okamžiku zahájení blitzkriegu se rozpadne mnohonárodní struktura Ruska. Polní maršál Ewald von Kleist: „Naše naděje na vítězství se do značné míry zakládaly na naději, že náš útok vyvolá v Rusku politický převrat.“ Snadné vítězství Německa předpovídali i mnozí západní „odborníci“. Náčelník britského generálního štábu John Dill prohlásil, že Němci proniknou Ruskem jako horký nůž máslem. Také v USA ministr války Henry Stimson prohlásil, že Rusko Hitlera zaměstná na čtyři, nanejvýš však na dvanáct týdnů. (Albert Axell, Válka a Stalin, NV2009, s. 78.)

Úsilí o využití vojenských zkušeností z počátečního období války při přípravě sovětských ozbrojených sil

Březnové zasedání ÚV VKS(b) v roce 1940 výrazně ovlivnilo rozvoj ozbrojených sil SSSR. Vzhledem k výsledkům sovětsko-finského konfliktu a zejména s ohledem na charakter dosavadních bojových akcí světové války, která již začala, byl vytýčen naléhavý úkol - učit se jen tomu, co bude zítra ve válce zapotřebí. Začala reorganizace všech druhů ozbrojených sil i druhů vojsk. Významná opatření byla učiněna k upevnění zásady nedílné velitelské pravomoci, pořádku a disciplíny ve vojscích. Rozkaz lidového komisaře vyžadoval změnit systém bojové přípravy a výchovy vojsk. Pod jediným zorným úhlem - výcvik vojsk přiblížit podmínkám bojové skutečnosti. Mužstvo připravovat k překonávání dlouhodobého fyzického vypětí, taktická zaměstnání konat ve dne i v noci, za každého počasí a s přihlédnutím k faktoru překvapení podle zásady vždy být ve stavu bojové pohotovosti. Rozkaz vyžadoval od vševojskových velitelů, aby studovali možnosti a bojové zvláštnosti ostatních druhů vojsk tak, aby s nimi dovedně udržovali vzájemnou součinnost v průběhu boje.

V květnu byl jmenován lidovým komisařem obrany S. K. Timošenko. Za jeho přímé účasti se konala v září prověrka taktické přípravy vojsk vojenského okruhu. Prověrková cvičení za účasti vyšších vojenských činitelů byla velmi poučná a mobilizující. S jeho jmenováním lidovým komisařem obrany nastal v bojové přípravě obrat uloženým směrem. Zejména mnoho pozornosti bylo věnováno průzkumu, bojovému využitím terénu jak pro útočné úkoly, tak i pro obranu. Podobných cvičení uspořádalo velení okruhu v roce 1940 mnoho, a proto není náhodné, že v prvních dnech války vojska Jihozápadního frontu bojovala mistrně a působila nepříteli citelné ztráty.

V prosinci 1940 se z podnětu ústředního výboru strany konala v Moskvě porada nejvyšších velitelů armády, kde byly předneseny referáty k základním otázkám soudobého vojenského umění. G. K. Žukov byl pověřen vypracovat referát Charakter soudobé útočné operace. Kromě toho se plánovalo uspořádání velké strategické hry, kde Žukov měl být „modrou stranou“ (nepřítelem).

Porada se konala koncem prosince 1940. Byli na ní přítomni velitelé okruhů a armád, členové vojenských rad, náčelníci štábů vojenských okruhů a armád, náčelníci všech vojenských akademií, generální inspektoři všech druhů vojsk a také členové politbyra ÚV VKS(b). Všichni, kdo se zúčastnili diskuse, i lidový komisař obrany, který přednesl závěrečné slovo, byli stejného názoru, že rozpoutá-li fašistické Německo válku proti Sovětskému svazu, budeme mít co činit s nejsilnější armádou Západu. Zdůrazňovala se její vybavenost tankovými a mechanizovanými vojsky a silným letectvem a také velké zkušenosti z organizace a vedení války. Diskutující považovali za nutné pokračovat ve výstavbě tankových a mechanizovaných svazků divize-sbor, aby se síly vyrovnaly silám německé armády. Hovořilo se o reorganizaci a přezbrojení vojenského letectva, protiletadlové a protitankové obraně i o nutnosti převedení dělostřelectva na mechanický tah.

Porada ukázala, že sovětská vojenská teorie v podstatě správně určila hlavní směry v rozvoji soudobého vojenského umění. Na základě závěrů porady bylo po určité době učiněno další opatření ke zvýšení bojové připravenosti vojsk pohraničních okruhů a ke zdokonalování umění štábů. V okruzích proběhla nová vlna velkých operačně-taktických her a cvičení, vypracovával se plán obrany státních hranic. „Po poradě,“ uvádí Žukov, „jsme byli s Timošenkem pozváni k J. V. Stalinovi. Stalin nás uvítal, pozdravil kývnutím hlavy, a když jsme usedli, vytkl Timošenkovi, že skončil poradu a nedověděl se o obsahu závěrečného projevu. Dále se informoval o válečné hře, a kdo představuje modrou a červenou stranu. Na závěr požádal, aby účastníky porady - velitele nerozpouštěl.“

Příštího dne byla zahájena velká operačně-strategická válečná hra. Za základ strategické situace byly pojaty pravděpodobné události, k nimž v případě útoku Německa na Sovětský svaz mohlo na západních hranicích dojít. Válečná strategická hra měla v podstatě za cíl ověřit si reálnost a účelnost hlavních tezí plánu krytu hranic a činnosti vojsk v počátečním období války. Všechny materiály vypracované generálním štábem do značné míry odrážely poslední operace německých vojsk v Evropě.

Hra byla plná dramatických okamžiků pro východní stranu. Tyto okamžiky se v mnohém podobaly těm, k nimž došlo 22. června 1941, kdy Německo přepadlo Sovětský svaz. Po skončení hry nařídil lidový komisař obrany velitelům obou stran, aby provedli dílčí rozbor a uvedli nedostatky i kladné okamžiky v operaci obou účastníků. Celkový rozbor byl uspořádán v Kremlu, kam byli všichni účastníci Stalinem pozváni. Přítomni byli rovněž členové politbyra.

O průběhu hry referoval náčelník generálního štábu armádní generál Mereckov. Když uváděl údaje o poměru sil obou stran a o přesile modrých na počátku hry, zejména pokud jde o tanky a letectvo, Stalin jej přerušil a konstatoval: „Nezapomínejte, že ve válce je důležitá nejen aritmetická většina, ale také umění velitelů vojsk.“ Po několika dalších připomínkách vystoupil lidový komisař Timošenko. Informoval přítomné o operačním a taktickém růstu velitelů, náčelníků štábů okruhů, o užitečnosti nedávné porady a válečné strategické hry. Uvedl: „Ve výcvikovém roce 1941 budou mít vojska možnost připravit se ještě cílevědoměji a organizovaněji, protože se v té době už budou muset zařizovat v prostorech podle nové dislokace.“

Po něm vystoupil generálplukovník Pavlov, hodnotící válečnou hru. Na otázku Stalina „V čem jsou příčiny neúspěchu operací vojsk červené strany?“ pokusil se odpovědět žertem, že se ve válečných hrách tomu tak stává. Stalin však kriticky poukázal: „Velitel vojsk okruhu musí ovládat vojenské umění, dokázat za všech okolností nalézt správné řešení, což jste v této hře nedokázal.“

O slovo požádal Žukov. Zdůraznil velký význam těchto her pro růst operační a strategické úrovně vyšších velitelů a navrhl, aby byly pořádány častěji, bez ohledu na složitost jejich organizace. „Pro zvýšení vojenské připravenosti velitelů a pracovníků štábů okruhů a armád musíme zahájit praxi velitelsko-štábních polních cvičení se spojovacími prostředky pod velením lidového komisaře obrany a generálního štábu.“ Pak se zmínil o výstavbě opevněných prostorů v západním Bělorusku. Protože začala polemika kolem výstavby opevněných prostorů, zakončil své vystoupení. Potom k celé řadě problémů hovořili další přední velitelé.

Příští den po rozboru hry byl Žukov pozván ke Stalinovi, který jej informoval: „Politbyro se rozhodlo uvolnit Mereckova z funkce náčelníka generálního štábu a místo něho jmenovat vás.“ Žukov uvádí, že očekával vše možné, jen ne toto rozhodnutí. Poukázal: „Nikdy jsem ve štábech nepracoval. Byl jsem vždy přímo u vojsk. Náčelníkem štábu nemohu být.“ „Politbyro se rozhodlo jmenovat vás,“ řekl Stalin. Žukov pochopil, že jakékoli námitky jsou zbytečné, a poděkoval za důvěru. Pak řekl: „Nebude-li ze mne dobrý náčelník generálního štábu, požádám, abych byl opět poslán k vojskům.“

U lidového komisaře obrany se Žukov dověděl, že místo něj bude velitelem okruhu generálplukovník M. P. Kirponos. Žukov po předání své funkce a dalších věcí v okruhu byl již 31. ledna 1941 v Moskvě a příští den převzal od Mereckova agendu a ujal se funkce náčelníka generálního štábu

Do funkce náčelníka generálního štábu se Žukov zapracovával těžce vzhledem k jeho dosavadní činnosti a stupni vojenského vzdělání. Zároveň nemohl navázat na dobře fungující aparát generálního štábu, který byl v té době značně oslaben probíhajícími změnami. Do práce se pustil s jemu vlastní ohromnou energií; usiloval, aby co nejrychleji pronikl do podstaty práce a byl ve své funkci platný. Sám o tom napsal: „Celý únor jsem strávil poctivým studiem všeho, co bezprostředně souviselo s činností generálního štábu. Pracoval jsem 15 až 16 hodin denně, často jsem v kanceláři přespal. Nemohu říct, že jsem hned pochopil principy mnohostranné činnosti generálního štábu..“ (V. Karpov, Maršál Žukov, Otovo nakl. 2012, s. 105.)

K pochopení čtenářům uvádí následující: „...Všichni vojevůdci nebo hlavy států, kteří přemýšleli o možnosti války nebo o napadení kohokoli, nejdříve spočítali své síly a možnosti a současně síly protivníka. V té době byly takové plány jen v hlavách vojevůdců. Bez předběžného plánování a rozpočtu se obecně vítězství dosáhnout nedá. S růstem armád a měřítek bitev se objevila nutnost sestavení plánů, které nebylo možné udržet v jedné hlavě. Respektování toho, že velké armádě nevelel jen jeden vojevůdce, ale mnoho pomocníků na různých stupních a přitom museli budoucí události chápat stejně, začaly se plány vypracovávat písemně. Tyto plány měla každá země, každý stát a je zcela přirozené, že když o tom věděli budoucí soupeři, vždy usilovali o to, aby se k plánům dostali. K tomu měli k dispozici rozvědku. Od 19. století, kdy se armády staly masovou záležitostí a nebojovaly jen armády, ale celé národy, kdy před začátkem války a hlavně během ní se na opatřeních podílela celá ekonomika země, se pro takovou válku muselo vše plánovat v předstihu.“

Takové plány měl i Sovětský svaz a plánování bylo na odpovídající úrovni. Následné události, ke kterým došlo, narušily tyto zpracované plány na obranu státu. Protože došlo ke změně politické situace i forem a způsobů vedení války, jejichž nositelem byli němečtí nacisté, bylo třeba tomu přizpůsobit i plány obrany země.

V letech, kdy se Žukov stal náčelníkem generálního štábu, vznikly jak teoretické, tak i praktické podmínky pro vypracování dvou nových plánů. První byl mobilizační a obsahoval způsob a termíny provedení všech opatření pro rozvinutí ozbrojených sil a přechod ekonomiky a různých státních zařízení na režim činnosti v podmínkách války. Takovýto plán se rozpracovával jak v celkovém měřítku ozbrojených sil, tak ve větších vojenských uskupeních a rovněž v průmyslových závodech. V souladu s ním se ihned po vyhlášení mobilizace povolávají lidé do armády a hospodářství se převádí na válečnou výrobu.

Kromě toho se v generálním štábu sestavoval i plán strategického rozvíjení ozbrojených sil. Na základě toho dochází k rozvinování vojsk, tedy soustřeďování sil ve zvolených směrech, vytvoření hlavních uskupení vojsk a jejich přemístění do určitých oblastí, přemístění letectva na polní letiště, rozvíjení týlu a technických prostředků, zabezpečení výchozích postavení jednotkami a útvary, obsazení hranic a uskutečňování toho všeho v souladu s obecným strategickým záměrem. Změny proběhly nejen ve velení generálního štábu, ale souběžně i v politické situaci. Na podzim 1939 a na jaře 1940 se posunuly hranice SSSR v Evropě o několik set kilometrů na západ. V Rudé armádě rychle rostly stavy jednotek vybavených nejmodernější sovětskou technikou a výzbrojí. V souvislosti s tím se opět musel přepracovat plán strategického rozvíjení ozbrojených sil. První varianta byla hotová na jaře 1940.

Na úsvitu války se při rozpracování sovětských plánů na obranu země počítalo, že ruským nejtěžším protivníkem bude Německo ve svazku s Itálií, Rumunskem, Finskem a Maďarskem. Předpokládalo se rovněž, že i Turecko může pod německým tlakem otevřeně vystoupit proti SSSR. Druhým reálným protivníkem, který mohl souběžně s německou agresí zahájit bojovou činnost na Dálném východě, bylo Japonsko. Proto se plány obrany země rozpracovávaly na dvě fronty, při čemž hlavní byla ta západní, kde se proto soustředily hlavní prostředky sovětských ozbrojených sil.

Generální štáb předpokládal na západních hranicích soustředit v souhrnu všech divizí střeleckých i speciálních kolem 180 divizí (23 s připraveností do 15 - 30 dní) a 172 leteckých pluků. V souladu se sovětskou doktrínou se počítalo, že sovětská vojska po odražení prvního útoku protivníka přejdou do protiútoku, rozdrtí německá vojska ve Východním Prusku a v oblasti Varšavy a postoupí k Visle na její dolní části. Současně měl být na levém křídle veden pomocný útok na Ivangorod s cílem zničit Lublinské uskupení protivníka a následně postoupit k Visle v jejím středním toku.

V plánu byly podrobně popsány směry úderů, oblasti soustředění, množství vojsk, jejich úkoly, rovněž úkol letectva, námořnictva atd. Tento plán obrany SSSR, který se opíral o pečlivě zdůvodněnou analýzu vzniklé strategické situace a předpokládaných uskupení protivníka a jeho očekávané útočné činnosti, v podstatě přesně určil nejnebezpečnější dějství války a hlavní směry základního úsilí sovětských ozbrojených sil.

Plán měl samozřejmě i nedostatky, byl zpracován pouze v jedné variantě. Takové plány musí odpovídat více možným variantám jak protivníkových, tak i vlastních vojsk. Projekt i plán strategického rozvíjení vojsk Rudé armády byl projednán v září 1940 se Stalinem za účasti některých členů ústředního výboru strany. Stalin, když se seznámil s plánem, nesouhlasil s názorem generálního štábu o předpokládaném směru hlavního úderu protivníka na severozápadě. Domníval se, že Němci soustředí své hlavní síly na jihozápadě, a nařídil dopracovat plán tak, že hlavní bojová činnost a hlavní bitvy se odehrají na jihu.

20. března 1941 náčelník zpravodajské služby Golikov seznámil velení se zprávou obsahující údaje výjimečné důležitosti. V dokumentu se probíraly varianty možných směrů útoku německých vojsk při napadení Sovětského svazu. V jedné z variant byla reálně vystižena podstata tohoto plánu. Varianta číslo podle údajů z února 1941: „K útoku na SSSR se vytvoří tři armádní skupiny. 1. skupina pod vedením generála polního maršálka Leeba zaútočí ve směru na Petrohrad; 2. skupina pod velením generála polního maršála Bocka ve směru na Moskvu a 3. skupina pod velením generála polního maršála Rundstedta ve směru na Kyjev. Začátek útoku na SSSR je orientačně stanoven na 20. května.“

K. K. Žukov ve své práci o době jmenování náčelníkem generálního štábu napsal: „Nyní někteří autoři vojenských pamětí tvrdí, že jsme před válkou neměli mobilizační plány ozbrojených sil ani plány operativně-strategického rozvoje. Ve skutečnosti tyto plány v generálním štábu samozřejmě byly. Jejich rozpracování a úpravy nebyly nikdy přerušeny. Po jejich přepracování byly okamžitě předávány vedení země a po jejich schválení vojenským okruhům. Ještě na podzim 1940 byl z dřívějška existující plán do základů přepracován a přihlížel k úkolům, které bylo nutno zabezpečit v případě napadení. V plánu však byly strategické chyby, spojené s jedním nesprávným předpokladem.“ (V. Karpov, Maršál Žukov, s. 115.) V letech, jež napadení SSSR předcházela, se u Stalina stékal mohutný proud různých protiřečení ve zprávách. Do toho vnášely zmatek komentáře politiků, vojáků i diplomatů a každý z nich chtěl přesvědčit, že hlavně jeho argumenty a soudy jsou spolehlivé, správné. Nemohlo být jednoduché vyznat se v tom informačním chaosu. Navíc se leckdo považoval za vševědoucího a hlavně byl přesvědčen, že Hitlera přechytračí. Ke všemu zmatku a nepřesnostem je nutno přičíst i Němci promyšlenou a uskutečňovanou dezinformaci, kterou dokázali Stalina ovlivnit. Nejen že padl do těchto šikovně nastražených sítí, ale působil na své okolí tak, že je nutil potlačovat nebo umlčovat ty, kteří si dovolili smýšlet jinak.

Pro seznámení s dezinformačními opatřeními Němců uvádí několik úryvků z dokumentů (Tamtéž s.113.) „Instrukce OKW. Řízení vojenské rozvědky a kontrarozvědky: V nejbližších týdnech se koncentrace vojsk na východě značně zvýší. Z tohoto našeho přeskupování nesmí v Rusku v žádném případě vzniknout dojem, že připravujeme útok na východ. V práci naší rozvědky, jako i v případě jiných odpovědí na dotazy ruské rozvědky, je nutné se řídit následujícími základními a zásadními tezemi.

1) Maskovat celkový počet německých vojsk na východě podle možnosti šířením fám a zpráv o jakoby intenzívní výměně vojenských útvarů, která v této oblasti probíhá.

2) Vytvořit dojem, že hlavním směrem v našem přemisťování jsou jižní oblasti a že koncentrace vojsk na severu je nevelká.“

Následovalo mnoho opatření ve stejném stylu. Tyto dezinformace se nacistům podařilo sovětskému vedení podstrčit. Na soustředění vojenských sil říše pro brzké zahájení války proti SSSR Stalin nevěřil. Na francouzském pobřeží probíhala s plným nasazením příprava operace ke vpádu do Anglie podle plánu Seelowe.

Německé velení prokázalo ve vedení dezinformací profesionalitu. Stejně vysoké však bylo mistrovství sovětských rozvědčíků k tomu, aby sovětské vedení dokázalo správně zhodnotit situaci a německý útok odrazit. Stalin věřil své smlouvě o neútočení s Hitlerem a nedovolil nalomit své přesvědčení o partnerství, které chtěl. Jak by se tomu také mohlo uvěřit, když Hitler zpočátku dodržoval podmínky smlouvy do puntíku. Rozdělil se o Polsko, dodržel neutralitu při válce SSSR proti Finsku i při připojení Pobaltí.

Stalin by se jen obtížně dobral k pravdě, když mu tak zásadně rozdílně referovali v tomto směru nejkompetentnější činitelé. Před omyly a tápáním není chráněn nikdo. Chyba byla v tom, že Stalin více než svým rozvědčíkům věřil Hitlerovi, jeho slibům (dohodě) a tajným smlouvám - uvádí Karpov. (Tamtéž, s. 115.)

Věrohodnější vysvětlení, vyplývající z řady podkladů, včetně materiálů maršála Žukova je, že Stalin se pouze spoléhal získat zdrženlivostí čas na dokončení přípravy Rudé armády, zejména přezbrojení moderními zbraněmi, které tehdy probíhalo. Také našim vojákům (Svobodovcům), kteří byli internováni v Orankách, sovětští představitelé otevřeně uváděli, že se s těmi, kteří odcházeli do Francie, sejdou na společné protihitlerovské frontě.

Fašistické Německo porušilo Smlouvu o neútočení a 22. června 1941 zasadilo nenadále a bez vypovězení války Sovětskému svazu mimořádně mohutný úder. K provedení plánu Barbarossa shromáždilo u západních hranic Sovětského svazu téměř 200 divizí (včetně 33 tankových a motostřeleckých) a čtyři letecké armády. Kromě nich tam byla vojska, která na východ vyslalo Maďarsko, Itálie, Finsko a Rumunsko. Tyto útočné síly čítaly téměř čtyři miliony mužů. Sovětský svaz měl v pohraničním pásmu něco přes milion mužů, jeho vojska však byla rozptýlena mezi Severním ledovým a Černým mořem. (A. Axel, Válka a Stalin, NV2009, s. 83)

V téže noci začaly aktivně působit německé diverzní skupiny vyslané na sovětské území. Již v první hodině války byl vysazen do týlu paradesantní pluk Brandenburg se zvláštním posláním. Jeho vojáci a důstojníci, záškodníci nejvyšší úrovně, rozdělení do mnoha skupin, zahájili rušení spojení a likvidaci velitelského sboru Rudé armády. Během noci naváděli německá letadla na umístění sovětských jednotek, šířili šeptandu a přijímali všemožná opatření k vyvolávání paniky a zmatku. Německé letectvo uskutečnilo hromadné nálety na letiště, železniční křižovatky, uskupení sovětských vojsk v pohraničním pásmu, zvláště na Minsk, Kyjev, Oděsu a Murmansk.

Fašistické dělostřelectvo provedlo hodinovou dělostřeleckou přípravu na pohraniční opevnění, na prostory rozmístění předsunutých armád, svazků a útvarů pohraničních vojsk. Po skončení dělostřelecké přípravy přešlo do útoku pozemní vojsko a rozpoutaly se boje na frontě od Baltu po Karpaty a Černé moře.

Německá armáda byla na začátek války lépe připravena, vycvičena, vyzbrojena a také psychologicky lépe připravena. Měla bojové zkušenosti s vítěznou válkou v Evropě. Také německý generální štáb i štáby vojsk pracovaly v té době lépe. Němci měli přednost ve všech směrech. Účinnost nenadálého napadení spočívala také v tom, že pro obránce byla překvapivá šesti až osminásobná převaha útočících na rozhodujících směrech. Nečekaná byla i měřítka soustředění německých vojsk a tím i síla jejich úderu.

„Před úsvitem 22. června,“ uvádí Žukov ve svých pamětech, „byla ve všech západních příhraničních okruzích narušena spojovací síť mezi vojsky. Štáby okruhů neměly možnost rychle předat své rozkazy. Předtím shozené diverzní skupiny ničily spojovací sítě, zabíjely spojaře a útočily na velitele. Radiovými prostředky nebyla značná část vojsk okruhů vybavena. “

Velké síly hitlerovců včetně podstatné části tankových svazků, soustředěné na směrech hlavních úderů, měly značnou převahu nad sovětskými armádami krytu. Na křídlech Severozápadního a Západního frontu, kde zasazovala úder německá vojska skupiny armád Mitte (Střed), se na čtyři sovětské střelecké divize, jež se vysouvaly ke státní hranici, vrhly tři tankové, dvě motorizované a deset pěších divizí německých. Vzhledem k početní převaze se podařilo vojskům skupiny armád Nord (Sever) a Mitte do večera 22. června postoupit do hloubky 30 a místy až 50 kilometrů.

Za tři týdny války dosáhl nepřítel velkých operačně-strategických úspěchů. Pozemní vojsko za podpory letectva, jež bylo pánem ve vzduchu, vyhrálo pohraniční bitvy, způsobilo sovětským vojskům prvního strategického směru těžkou porážku a postoupilo na severozápadním směru o 400 - 450, na západním 450 - 600 a na jižním směru o 300 - 350 kilometrů.

Sovětský vojskový operační týl pracoval ve složitých podmínkách. Jeho útvary neměly plný stav a potřebné množství automobilů. Při narušeném řízení a bez spolehlivého spojení s vojsky nemohlo plnit své úkoly. Hned na počátku války měly bojující armády nedostatek střeliva, pohonných hmot a dalšího materiálu, ačkoli ve skladech a na základnách v pohraničním pásmu byly postačující zásoby.

Přepadením Sovětského svazu začala Velká vlastenecká válka proti fašistickému Německu a jeho spojencům. Svým politickým charakterem se lišila od války, kterou vedly s fašistickým blokem kapitalistické státy. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že válka vnucená sovětskému lidu byla nekompromisním bojem dvou protichůdných společenských systémů, urputným zápasem mezi bezohlednými údernými silami německého imperialismu a socialismu. Vedoucí činitelé třetí říše se pokoušeli zastřít pravé cíle svého východního tažení a přesvědčit německý národ a světové veřejné mínění o tom, že válka na východě sleduje jeden cíl - zachránit světovou civilizaci před smrtelným nepřítelem bolševismu.5

V prohlášení, jež z pověření ÚV VKS(b) a sovětské vlády učinil 22. června 1941 lidový komisař zahraničních věcí V. M. Molotov, se uvádělo, že útok hitlerovského Německa na SSSR je v dějinách civilizovaných národů bezpříkladnou věrolomností.

Hitlerovská verze o preventivní válce proti Sovětskému svazu byla demaskována také v norimberském procesu s hlavními válečnými zločinci. Důkazy ve věci agrese proti SSSR a výpovědi svědků i obžalovaných nezvratně potvrdily, že přepadení Sovětského svazu bylo zosnováno i naplánováno záměrně, aniž by SSSR dal k tomu podnět.

V rozsudku norimberského tribunálu se o tom říká: „Dne 22. června 1941 Německo bez vyhlášení války vtrhlo na sovětské území podle dříve připravených plánů. Důkazy, které byly předloženy tribunálu, dokazují, že Německo mělo podrobně vypracované plány na rozbití SSSR jako politické a vojenské velmoci.“ Dále: „Plány hospodářsky vykořistit SSSR, hromadně deportovat obyvatelstvo, vyvraždit komisaře a polické vedoucí jsou částí podrobně vypracovaného plánu, s jehož prováděním bylo započato 22. června bez jakéhokoli varování a bez stínu zákonného ospravedlnění. Byla to zřejmá agrese.“ (Dějiny II. světové války, sv. IV, s. 31.)

Velká vlastenecká válka Sovětského svazu proti fašistickému Německu přispěla k tomu, že se všechny pokrokové a demokratické síly světa semkly kolem SSSR. Dala mocný impuls k dalšímu vzestupu protifašistického národně-osvobozeneckého hnutí národů, které našly spolehlivého spojence, schopného vysvobodit je z fašistické poroby. Společné zájmy národů buržoazně-demokratických zemí a Sovětského svazu v boji proti fašismu se staly objektivním předpokladem pro vytvoření protifašistické koalice států s rozdílným společenským zřízením.

Vedoucí silou hnutí na podporu spravedlivého boje sovětského lidu proti fašistickému Německu byly komunistické strany. Ústřední výbory komunistických stran Velké Británie, USA, Francie, Cíny, Itálie, Bulharska, Maďarska, Rumunska a dalších států v prohlášeních, provoláních a výzvách ke svým národům odsoudily fašistickou agresi a vyzvaly pracující a všechny pokrokové síly národů, aby se postavily na obranu socialistické země. Také vlády Velké Británie a USA se vyslovily pro podporu Sovětského svazu. F. D. Roosevelt na tiskové konferenci

5 Zde je třeba připomenout, že fašistické Německo zůstávalo státem kapitalistickým, imperialistickým, což se v současnosti snaží propagandisté zastírat, jako kdyby fašismus či nacismus byly něčím jiným než formou bezohledné a nedemokratické kapitalistické vlády, ke které sahá buržoazie vždy, když se cítí být ohrožena. O tom, že nacisté považovali boj proti socialistickému Sovětskému svazu jako svému smrtelnému nepříteli a cíle územních výbojů za hlavní vojenskopolitickou orientaci, svědčí celý vývoj nacistické strany a zejména ideová základna nacismu - Hitlerův Mein Kampf

prohlásil: „Máme samozřejmě v úmyslu poskytnout Rusku pomoc všemi prostředky, které budeme mít k dispozici.“ (Tamtéž, s. 53.)

Oficiální prohlášení britské a americké vlády o podpoře Sovětského svazu měla velký mezinárodní význam. Svědčila o tom, že plány nacistických vůdců na politickou izolaci SSSR ztroskotaly.

Opatření komunistické strany a sovětské vlády k mobilizaci země pro odražení nepřítele

Přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem vyžadovalo od komunistické strany a sovětské vlády mimořádná opatření k mobilizaci všech zdrojů státu k odražení agrese - k přizpůsobení života celé země válečným potřebám.

Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR vydalo hned první den války výnosy o mobilizaci osob narozených v letech 1905 - 1918 a povinných vojenskou službou, o zavedení výjimečného stavu mnoha republik a oblastí a o předání funkcí státní moci, pokud jde o obranu a zajišťování veřejného pořádku a státní bezpečnost, vojenským radám frontů, vojenských okruhů, armád, případně velitelstvím vyšších svazků.

Rada lidových komisařů a ÚV VKS(b)6 schválily 23. června usnesení, jímž se uváděl v činnost mobilizační plán výroby munice. Druhý den byly projednány naléhavé potřeby tankového průmyslu. V usneseních o výrobě tanků bylo stanoveno vybudovat mohutný tankový průmysl v Povolží a na Urale. Osmý den války schválil ústřední výbor a rada lidových komisařů SSSR národohospodářský plán na třetí čtvrtletí ke zvýšení výroby vojenské techniky.

VKS(b) - Všesvazová komunistická strana (bolševiků); oficiální název do XIX. sjezdu strany. Od této doby KSSS.

24. června 1941 byla zřízena Evakuační rada, jež měla řídit evakuaci obyvatelstva, institucí, vojenských a jiných nákladů, průmyslových zařízení a dalších materiálních hodnot z oblastí ležících blízko fronty. Ústřední výbor vypracoval v prvních dnech války široký program reorganizace činnosti celé strany a země v nové situaci s novými úkoly, program mobilizace všech sil sovětského lidu do boje proti nepříteli. Zformuloval osvobozenecké cíle Velké vlastenecké války a ukázal jak dosáhnout vítězství nad německými vetřelci. Program činnosti komunistické strany a sovětské vlády pod heslem Vše pro frontu, vše pro vítězství směřoval k přeměně celé země v jeden bojový tábor. Byl vyložen ve směrnici rady lidových komisařů a ústředního výboru VKS(b) stranickým a sovětským organizacím.

Ústřední výbor vyzval sovětský lid, aby přeměnil celou zemi v jeden bojový tábor a zvedl se do nemilosrdné války s nepřítelem, bránil každou píď sovětské půdy, bil se do poslední kapky krve, všemožně zvyšoval bojeschopnost ozbrojených sil, poskytoval bojující armádě všemožnou pomoc, podřídil práci v zázemí potřebám války, maximálně zvýšil výrobu zbraní a jiného válečného materiálu a zahájil v týlu nepřítele partyzánský boj.

V oblastech obsazených nepřítelem bylo proto úkolem vytvářet partyzánské a záškodnické oddíly k boji proti nepřátelské armádě, k stálému rozvíjení partyzánské války na všech místech. Na obsazeném území se vytvářely nesnesitelné podmínky pro nepřítele a jeho přisluhovače.

Boudou-li jednotky Rudé armády nuceny ustupovat, bude třeba odvážet všechny vlakové soupravy, neponechávat nepříteli ani jednu lokomotivu, ani jeden vagón, ani litr pohonných hmot. Kolchozníci musí odehnat dobytek, obilí odevzdat státním orgánům, které je dopraví do zápolí. Ve směrnici se zdůrazňovalo: „Nyní vše závisí na tom, jak rychle se dokážeme zorganizovat a jednat, neztrácet v boji s nepřítelem ani minutu, neponechat bez využití ani jedinou možnost.“

Hlavní myšlenky směrnice z 29. června byly rozvedeny v rozhlasovém projevu předsedy Státního výboru obrany J. V. Stalina. Stalin upozornil na nebezpečí, jež hrozí celé zemi, a na nutnost ze všech sil podporovat sovětská vojska, jež se hrdinně bila s nepřítelem „po zuby ozbrojeným tanky a letadly“. Prohlásil, že uzavřením paktu o neútočení jsme zabezpečili pro naši zemi mír na půl druhého roku a přípravu všech sil k odporu pro případ napadení naší země fašistickým Německem. Na otázku, co získalo Německo věrolomným porušením paktu, odpovídá: „Dosáhlo několika vítězství svých vojsk v krátkém období, ale prohrálo politicky, odhalilo se v očích celého světa jako krvavý agresor. Politické vítězství je pro SSSR důležitým a dlouhodobým činitelem, na jehož základě se budou rozvíjet vojenské úspěchy Rudé armády. K odstranění nebezpečí hrozícího vlasti nelze trpět v našich řadách zbabělce, panikáře a fňukaly. Veškerou práci třeba podřídit vojenskému řádu.“ V projevu věnoval pozornost upevňování morálního ducha armády a lidu. Vl. Karpov konstatuje: „Obecně to byl celý program války a vyjádření neochvějné víry ve vítězství sovětského lidu.“

Orgánem, v jehož rukou se soustředila veškerá moc v zemi, se stal Státní výbor obrany, zřízený 30. června 1941 společným usnesením ÚV VKS(b), prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a rady lidových komisařů v čele se Stalinem, Molotovem, Vorošilovem, Malenkovem, Bulganinem, Vozněsenským, Kaganovičem a Mikojanem.

K řízení sovětských vojsk byl 23. června vytvořen Hlavní stan velení ozbrojených sil SSSR, jehož členy byli jmenováni S. K. Timo-šenko, G. K. Žukov, J. V. Stalin, V. M. Molotov, S. M. Buďonnyj, K. J. Vorošilov a N. G. Kuzněcov. Pracovním aparátem hlavního stanu byl generální štáb a ústřední správa lidového komisariátu obrany.

Usnesením Státního výboru obrany z 10. července 1941 byla zřízena velitelství strategických směrů jako mezičlánky strategického řízení vojsk. Velitelství Severního a Severozápadního frontu. Operačně mu bylo podřízeno Severní a Baltské loďstvo.

Velitelství vojsk Západního směru v čele s S. K. Timošenkem odpovídalo za organizaci odporu proti nepříteli v pásmu činnosti Západního frontu.

Velitelství vojsk Jihozápadního směru (velitel S. M. Buďonnyj) řídilo bojovou činnost Jihozápadního a Jižního frontu a také Černomořského loďstva.

19. července byl Hlavní stan velení ozbrojených sil SSSR reorganizován na Hlavní stan vrchního velení. Jeho předsedou se stal J. V. Stalin a dalšími členy byli Molotov, Timošenko, Buďonnyj, Vorošilov a Žukov.

19. července 1941 byl J. V. Stalin jmenován lidovým komisařem obrany a 8. srpna vrchním velitelem ozbrojených sil SSSR. V ústředním aparátu byla provedena řada změn, jež měla zlepšit řízení ozbrojených sil, jejich výstavbu a zabezpečení.

Po dokončení první etapy mobilizace - za prvních osm dnů války - nastoupilo do armády 5,3 milionu mužů. Státní výbor přikročil k formování nových střeleckých, jezdeckých, tankových, leteckých a dělostřeleckých útvarů a svazků i k přípravě velitelských, politických a vojensko-technických kádrů. Do vytváření záloh se zapojily všechny svazové i autonomní republiky. Podle usnesení ústředního výboru strany přešel na práci do armády značný počet komunistů (přes dva tisíce funkcionářů) a podle usnesení politického byra dalších 18 500 komunistů a komsomolců.

Politické orgány podřídily veškerou práci v armádě mobilizaci vojáků k ničení fašistických agresorů. Vysvětlovaly osvobozenecké cíle války Sovětského svazu, vychovávaly u vojáků kázeň, vysokou bdělost, statečnost, neohroženost v boji, odolnost a vůli k vítězství nad nepřítelem. Široce popularizovaly hrdinské činy vojáků a velitelů. Stranické a komsomolské organizace zajišťovaly vedoucí úlohu komunistů a komsomolců v boji.

Začátkem července 1941 schválil ÚV VKS(b) vlastenecké hnutí za vytvoření útvarů a svazků lidobrany na pomoc frontě. Do 7. července bylo v Moskevské oblasti zformováno dvanáct divizí a čtrnáct samostatných dělostřeleckých - kulometných praporů, jež měly přes 135 000 lidí.

Od prvních dnů války se prováděla různá patření k organizaci boje s nepřátelskými záškodnickými skupinami. Z dobrovolně se hlásících komunistů a komsomolců byly zřizovány stíhací prapory. Podle usnesení rady lidových komisařů z 25. června 1941 byla zavedena funkce frontových a armádních náčelníků ochrany vojskového týlu. Orgány týlové ochrany vedly boj proti nepřátelské agentuře, zajišťovaly bezpečnost týlu, provoz spojů a komunikací.

18. července schválil ústřední výbor usnesení O organizaci boje v týlu německých vojsk. V něm konkretizoval úkoly partyzánského boje a opatření k jeho přeměně v masové hnutí. 24. června byla vytvořena Sovětská informační kancelář v čele s tajemníkem ÚV VKS(b) A. S. Ščerbakovem, která denně zveřejňovala informace o frontách Velké vlastenecké války, o činnosti v zázemí a o událostech ve světě. Souhrnné zprávy sloužily nejen k informacím, ale pomáhaly mobilizovat k nemilosrdnému boji s nepřítelem.

Válka proti fašistickému Německu přinesla nové úkoly v oblasti zahraniční politiky Sovětského svazu. Sovětský svaz se vyslovoval pro obnovení demokratických svobod a svrchovaných práv národů v zemích okupovaných Německem. Stalin v projevu 3. července 1941 zdůraznil, že cílem Velké vlastenecké války Sovětského svazu proti fašistickým utlačovatelům je nejen odstranění nebezpečí hrozícího sovětské zemi, ale i poskytnutí pomoci všem evropským národům, jež zotročil německý fašismus. Zahraničněpolitický program vyjadřoval zájmy pracujících všech zemí, pomáhal mobilizovat národy do boje za zničení fašismu. V červenci 1941 podepsala sovětská vláda dohody o společném postupu ve válce proti Německu s vládami Velké Británie, Československa a Polska. Tím byl položen základ k protifašistické koalici.

Po napadení Sovětského svazu se německé vrchní velení v čele s Hitlerem přemístilo z Berlína na nové velitelské stanoviště. Tento hlavní stan byl speciálně postaven pro vedení operací proti Sovětskému svazu. Nacházel se ve Východním Prusku, ve velkém lesním masivu nedaleko od města Rastenburg. Byly zde vybudovány dva typy staveb. Dřevěné budovy, ve kterých se nalézaly služební místnosti, zasedací sály a pracovny. Zároveň tu byly hluboko pod zemí železobetonové bunkry, ve kterých byly služební pracovny, místnosti pro porady a byty, v nichž žili obyvatelé hlavního stanu. Hitlerův bunkr měl stěny silné šest metrů. Sám Hitler nazval toto místo Vlčím doupětem.

O čem referovali Hitlerovi představitelé vojenského velení, se dá přesně zjistit na základě deníku náčelníka generálního štábu pozemních vojsk generála Haldera. „Útok nepřítele zaskočil... Jeho vojska v pohraničním pásmu byla rozptýlena na širokém území. Ochrana hranic byla celkově slabá. Taktická neočekávanost vedla k tomu, že odpor protivníka v pohraničním pásmu byl slabý a neorganizovaný. V důsledku toho se nám všude podařilo obsadit mosty přes vodní překážky a prorazit pohraniční pásmo opevnění v celé hloubce. Po počátečním ztuhnutí vyvolaném neočekávaností útoku přešel protivník k aktivní činnosti. Po příznacích operativního ústupu není ani stopy.

Řada velitelských instancí - například štáb 10. armády – vůbec neznala situaci, a proto na řadě úseků fronty téměř chybělo velení činnosti vojsk po linii vyšších štábů.“ Rovněž popisuje situaci pod jednotlivých úsecích skupin armád Sever, Střed a Jih a činí tento závěr: „Úkoly pro skupiny armád se nemění. Není žádný důvod pro jakékoli změny v této operaci.“

Dvanáctý den války ovládala válečná nálada celé Německo. Goebbels blahopřál pateticky soukmenovcům k novým vítězstvím, s jásotem oznamoval stále nová a nová jména míst, která obsadila německá armáda. V Hitlerově hlavním stanu rovněž vládla sváteční nálada. Všichni byli přívětiví a usměvaví. K führerovi vzhlíželi s velkou úctou. Jak by ne, vždyť je to vítěz nad Francií, Polskem a téměř pokořitel Ruska!

3. července si Halder do svého deníku poznamenal: „Celkem lze nyní už říci, že úkol zničení hlavních sil ruské pozemní armády před dosažením západní Dviny a Dněpru je splněn. Východněji se můžeme setkat pouze s odporem jednotlivých skupin, jež s ohledem na jejich počty nemohou vážněji překážet pohybu německých vojsk. Proto nebude přehnané říci, že kampaň proti Rusku byla vyhrána během 14 dní. Samozřejmě vyhráno ještě není.“ (VI. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakl. 2012, s. 182.)

Hitler na poradě 4. července prohlásil: „Celou dobu se snažím vžít do postavení protivníka. Prakticky válku už prohrál. Je dobré, že jsme rozdrtili tankové a letecké síly Ruska již v samém začátku. Rusové je již nedokážou obnovit.“ Hitler pak 11. července podepsal direktivu č. 32. Tato direktiva stanovila operativní úkoly wehrmachtu po ukončení plánu Barbarossa. Předpokládalo se, že po rozdrcení vojenských sil Ruska mohou být před ozbrojené síly na podzim 1941 a zimu 1941/42 postaveny následující strategické úkoly: ze Zakavkazska vrhnout mechanizovaný expediční sbor na Írán a Irák, zablokovat západní vstup do Středozemního moře; v severní Africe obsadit Tobruk a zaútočit na Suezský kanál. Direktiva č. 32 byla harmonogramem globálního blitzkriegu. Po vyřešení anglické otázky bude odstraněn anglosaský vliv v Severní Americe. USA a Kanada měly být napadeny masivními výsadky ze základen v Grónsku a na Islandu. Tento útok se plánoval ve fázi, kdy bude dosaženo všech jeho výchozích bodů. J. Skála uvádí, že plán byl míněn smrtelně vážně. (J. Skála, Dějiny psané kuráží, Orego 2005, s. 16.)

Na rozdíl od plánování světovládných zítřků se však vytvářela reálná situace. Skutečnost byla taková, že skupina armád Mitte utrpěla v bojích u Smolenska velké ztráty. Na svém pravém křídle měla zaostávající skupinu armád Süd. Sovětská vojska Jihozápadního frontu ohrožovala týl postupující skupiny armád Mitte a mohla jí zasadit citelný úder.

Tak se před führerem objevily reálné problémy, které avizovaly, že sázka na bleskový úder nevyjde. Ve všech variantách východní kampaně, které se zpracovávaly před začátkem války, se požadovalo nedopustit ústup Rudé armády do hloubky území Sovětského svazu. Všechny armády měly být obklíčeny a zničeny před hranicí danou Dněprem. K tomu však nedošlo. 19. července vydal Hitler rozkaz č. 33 - první rozkaz od podepsání plánu Barbarossa. V souladu s touto direktivou se dočasně pozastavoval útok skupiny armád Nord.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 495. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 15. března 2015.