Velká vlastenecká válka sovětského lidu. Rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce fašistického Německa

Vydáno ve spolupráci s výborem Českého svazu bojovníků za svobodu ve Vyškově k 70. výročí osvobození Československa Rudou armádou a ukončení II. světové války, Vyškov 2015

Věnováno všem protifašistickým bojovníkům, kteří položili své životy v boji proti fašismu, zvláště 29 milionům Slovanů

Autor vyslovuje své dceři poděkování za vytvoření podmínek, aby mohla být práce připravena k vydání a vydána.

Sborník je výsledkem společné práce kolektivu bývalých pracovníků Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově, vedeného Václavem Šůstkem.

Na práci se dále podíleli Milan Konvalina, Josef Mikš, Antonín Rak; jazyková kontrola František Macháček, editace Jan Stětina.

Druhá světová válka, nejničivější válka v dějinách lidstva, skončila před 70 lety. Válku rozpoutaly nejreakčnější síly soudobého kapitalismu - německý fašismus a japonský militarismus.

Ničivé válečné střety byly vedeny na území čtyřiceti států (plocha válčiště 22 000 000 km2. Žila zde jedna miliarda a sedm set milionů obyvatel). Do vojenské služby bylo povoláno 110 milionů osob. Válka zanechala katastrofické ztráty (škody na majetku kolem 4 000 miliard tehdejších amerických dolarů). Způsobila nevyčíslitelné strádání občanů, loupení, mučení, hlad a znásilňování, devastaci duchovní kultury, morálky i ničení životního prostředí a šíření nemocí.

Teprve v období, kdy německý fašismus ovládl evropské státy a stál před branami Moskvy, byly položeny základy k protihitlerovské koalici. Konference představitelů SSSR, Velké Británie a USA (29. září až 1. října 1941 v Moskvě) znemožnila plány hitlerovců na izolaci SSSR a mobilizovala zdroje protifašistické koalice k porážce agresivního bloku.

Zásluhou antifašistické koalice, která se v průběhu války rozšířila na 60 států, byl německý fašismus a japonský militarismus vojensky poražen.

Likvidace fašistických států dále umožnila rozmach národněosvobozeneckého boje zejména v okupovaných zemích, vedla k nebývalému vzrůstu demokratických, pokrokových a mírumilovných sil ve světovém měřítku. Zásadně znemožnila dokončit proces podmanění a likvidace slovanských států a národů. Také našemu národu, který žil v Protektorátu Čechy a Morava, šlo o samotnou existenci. Zastupující říšský protektor Heydrich prohlásil 2. října 1941: „Českomoravský prostor je součástí říše a ‚Čech v tomto prostoru nemá co pohledávat.“ Nenahraditelné lidské ztráty Sovětského Svazu, Polska Jugoslávie i Československa činily přes 28 milionů občanů. V protektorátu přišlo o život kolem 260 000 obyvatel, kteří měli odvahu nesouhlasit s fašistickým režimem a rozvíjeli odbojové hnutí. Celkové lidské válečné ztráty Československa včetně ztrát vojenských činí 360 000 osob.

Druhá světová válka, která se odehrávala v nové epoše, byla všestranně prostudována a posouzena vojenskými historiky bojujících stran a tak se v jejich hodnoceních objevují i některé rozdílné názory. Vyšly mnohosvazkové studie a monografie, jež zkoumaly příčiny války, její charakter, její průběh a výsledky, ukazují rozhodující podíl lidových mas na vítězství nad fašismem, odhalují skutečné motivy politiky různých států, analyzují válečné akce na všech frontách i činnost zázemí válčících států.

Minulost je nerozlučně spjata s přítomností i budoucností. Její hodnocení je vždy třídní. Proto také najdeme snahy různých autorů ospravedlnit kapitalismus a sejmout z něho odpovědnost za rozpoutání války, zamlčování významu obrovských bitev na sovětsko-německé frontě, ale dokonce i snahy svalit zodpovědnost za rozpoutání války na Sovětský svaz. Dnešní doba, po převratu v roce 1989, nechává lhát bez skrupulí o tragédii a hrdinství domácího i zahraničního odboje. Jsou toho plné knihovny a knihkupectví. Pozadu nezůstávají ani sdělovací prostředky.

Současnou situaci nazval pravým jménem profesor ústavního práva Václav Pavlíček: „V současné době můžeme pozorovat obnovování ideové koalice druhé republiky, na kterém se podílejí stejné nebo obdobné síly jako tehdy: monarchisté, část šlechty, část církevní hierarchie, značná část mediálních prostředků, podporovaných jako tehdy z německých peněz, a sudetoněmecké hnutí. Shodné jsou požadavky a cíle, jen nenávistný antisemitismus je zatím tlumen.

Naproti tomu nic nového proti stavu v druhé republice není v útocích na dr. Beneše, T. G. Masaryka, na bojovníky za obnovu republiky nebo na některé směry tohoto odboje, na tradice první republiky a na laický stát. Hanobí se husitství, česká reformace a národní obrození, velebí se protireformace a rakušáctví. To vše bylo rozvinuto v druhé republice a patřilo k ideologii českého fašismu. Někteří čeští fašisté byli tak horliví, že se v době protektorátu stali nepohodlnými i pro německé okupanty a skončili v koncentračním táboře. Takové projevy, tendence a činnost byly nebezpečím pro demokracii i český národ tehdy a jsou jím i dnes. (J. Skála, Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci, OREGO, 2005, s. 11.)

V klimatu druhé republiky dělaly kariéru a mamonily jen postavy, jež za to stihlo všeobecné opovržení. Byla to galerka zbabělého kariérismu. Těm dnešním nevede ruku jen novořeč (newspeak), do níž vtělil své postavy Orwel: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost.“ Dnešní účelové lži o dějinách slouží podvodu před našima očima. A ten není vůbec indiferentní k tomu, jak dějiny rozhodly právě tehdy.

Režimy čiré restaurace jsou, jak známo, jen pašalíkem mechanického návratu. Tyhle pašalíky nastolené po roce 1989 to nutkavě táhne mnohem dále, než mohou říci nahlas. Právě tam směřuje celá tržní globalizace, jíž restaurace ve východní Evropě otevřela stavidla. Cílem je zvrátit v podstatě všechno, v čem se svět změnil díky triumfu nad fašismem. Kousek po kousku demontovat tehdejší mílový skok práva, demokracie a společenského pokroku. J. Skála, Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci, OREGO, 2005, s. 12.)

Právě o tom budou následující stránky. O poselství historie, jež vzkazuje dnešku, že pro nás není jen „dávnou historií“. Bude o tom, kdo a proč se snaží zatajit a umlčet pravdu a někdy ji obrátit úplně naruby. Je zapotřebí vyloučit pochybnosti - z „podjatosti“. Proto dostanou slovo autentičtí svědci - státníci, vojevůdci i mužové pera. Historická fakta odhalují zrůdnost a ničivost nacistické agresivní války, vedené v zájmu tzv. vyšší rasy k ovládnutí světa.

Z druhé světové války se také zrodilo nové úsilí o udržení míru. Norimberský proces 1946 právně definoval válečné zločiny. Byla vytvořena Organizace spojených národů, jejíž charta vymezila pojetí oprávněné války - buď sebeobrana, nebo na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti. V současném období přelomu ve světovém měřítku narůstá zápas mezi reakčními a demokratickými silami. Jsme svědky vyostřování konfliktů, narůstání terorismu, horečného zbrojení a nebezpečí válek, které však Charta OSN nemohla zastavit.

Druhá světová válka jako výsledek politiky usmiřování - appeasementu, připravovaná hlavními kapitalistickými státy1, začala1.září 1939 přepadením Polska fašistickým Německem. Podle strategie bleskové války byly leteckými údery napadeny komunikační uzly, letiště a hospodářská i správní centra Polska. Západní velmoci Británie a Francie měly podle smlouvy okamžitě vypovědět Německu válku. Po dlouhém váhání teprve 3. září vypověděla Německu válku britská vláda a o několik hodin později i vláda Francie, avšak jejich ozbrojené síly prakticky do války o Polsko nezasáhly.

Vládnoucí kruhy Francie po celé předválečné období uskutečňovaly reakční zahraniční politiku a osnovaly plány proti východním sousedům. Buržoazně statkářské Polsko bylo hospodářsky i vojensky slabé, a proto v roce 1934 uzavřelo pakt s Německem. Ale ani to mu nepomohlo a tak své expanzivní plány chtělo uskutečňovat ve spojení se silnými státy. Nakonec se Polsko stalo samo objektem fašistické agrese a nemělo opravdové spojence; zůstalo osamoceno.

Fašistické Německo porážkou Polska usilovalo o zlepšení svého postavení vůči Francii a Británii a vytvoření nástupiště pro svou politiku „Drang nach Osten“. Kladlo si za cíl zlikvidovat polský stát a vyhladit pokrokové síly jeho národa. K útoku na Polsko vrchní veleni wehrmachtu soustředilo 62 divizí o celkovém počtu 1 600 000 vojáků, 2 800 tanků, 6 000 děl. minometů. Dále kolem dvou tisíc bojových letadel a silné válečné loďstvo. Podle plánu útoku na Polsko s krycím názvem Weiss byl základní myšlenkou plánu války záměr hlubokého obchvatu, obklíčení a zničení hlavních sil polské armády v průběhu jedné strategické operace. Rozhodující úlohu mělo sehrát tankové vojsko a letectvo.

Proti německým vojskům stálo uskupení polských ozbrojených sil podle plánu „Zachod“, vypracovaného těsně před válkou. Plán předpokládal, že úspěch ve válce s Německem je možné zajistit jen spojeným úsilím Polska a západních spojenců. Při vojenském přepadení Polska se tak válka měla od počátku přeměnit

1.Závěry z mírového urovnání po první světové válce nebyly potřebným základem pro mírové soužití světa. Naopak, poražené Německo bylo natolik pokořeno, že již v prvních poválečných letech vzrůstal odpor proti poválečnému urovnání, který vyvrcholil vítězstvím revanšistického fašismu v Německu a dalších evropských zemích. Zatímco se kritická pozornost Evropy většinou zaměřovala na vznikající socialistickou konkurenci v SSSR, narůstaly rozpory mezi státy, až vyvrcholily snahou Německa a jeho spojenců ovládnout svět na úkor svých sousedů i velmocí, které vyšly z první světové války jako vítězné.

ve válku Německa proti koalici západních států a Polska. Polská armáda měla až do doby, než spojenci zahájí vojenské operace, čelit nepřátelské přesile. Německý útok měl být zastaven houževnatou obranou a protiúdery záloh na čarách, které měly chránit životně důležité oblasti Polska a získat čas pro rozvinutí bojové činnosti anglo-francouzských vojsk na západě.

Podle mobilizačního plánu měly mít ozbrojené síly celkem půldruhého milionu mužů, pozemní armáda 39 pěších divizí, 3 horské, 11 jezdeckých, dvě obrněné motorizované brigády a asi 80 praporů Národní obrany.

Do začátku bojové činnosti se polskému vedení podařilo rozvinout na obranných čarách 24 pěších divizí, 8 jezdeckých, jednu obrněnou motorizovanou, tři horské brigády a 56 praporů Národní obrany, v podstatě milionovou pozemní armádu, 4 300 děl, 220 lehkých tanků a 65 tančíků. Vojenské námořnictvo mělo čtyři torpédoborce, pět ponorek, šest minolovek a další pomocné lodě. Prapory pobřežní obrany měly zajistit obranu námořní válečné základny Gdyně a Helské kosy. Vojenské letectvo: z počtu 824 letounů mohlo být použito 407, z nichž bylo 44 bombardovacích a 142 stíhacích.

Fašistické Německo mělo celkovou početní i materiální převahu. Na směrech hlavních úderů byla tato převaha přímo drtivá. U tanků osminásobná, u dělostřelectva čtyřnásobná, v protitankovém dělostřelectvu sedminásobná, v letectvu pětinásobná. Wehrmacht měl vyšší úroveň jak technického vybavení, tak i bojové připravenosti vojsk.

Značná početní a materiální převaha nepřítele, nedokončené rozvinutí polských ozbrojených sil, nereálnost plánu obrany vycházejícího ze zásad poziční války přivedly polskou armádu do svízelné situace, v níž nebyla schopna obstát. Reakční politika polských vládnoucích kruhů2 a záludnost anglo-francouzské diplomacie byly hlavní příčinou rychlé porážky Polska fašistickým Německem.

Vojenské akce v Polsku probíhaly ve třech etapách. První zahrnuje období od 1. do 8. září. Německá vojska uskupená podle plánu Fall Weiss podnikla útok, aby obklíčila a zničila polskou armádu v ohbí Visly, západně od Varšavy. Wehrmachtu se podařilo prolomit obranu polské armády a rozetnout její frontu do velké hloubky. Mnohé polské svazky utrpěly značné ztráty. Vojska začala ustupovat na východ, aby se vyhnula nebezpečí, že budou obklíčena. Polský ministr zahraničí Josef Beck jednal se sovětským velvyslancem o možnosti nákupu zboží zejména zdravotnického. Sovětský velvyslanec udělil zástupci polské vlády vízum na cestu do Moskvy k příslušnému jednání. (Dějiny II. světové války, III, NV, s. 28.)

V druhé etapě od 9. do 16. září se polský hlavní štáb pokusil vybudovat obrannou čáru podél řek Narev, Visla a San. Svazky armády Poznaň, probíjející se na východ, zasadily protiúder 8. německé armádě. Jeden protiúder však nemohl změnit celkový průběh strategické operace. Německá vojska obklíčila východně od Varšavy polské útvary, zlikvidovala následky protiúderu svazků armády Poznaň a dosáhla významných strategických výsledků. Polské ozbrojené síly byly fakticky rozdrceny. Polská vláda uprchla 16. září do Rumunska a zanechala tak lid i zemi napospas osudu.

Za této situace sovětská vláda podnikla diplomatické a vojenské akce, aby uchránila obyvatelstvo západního Běloruska a západní Ukrajiny před fašistickou okupací.

Toto území obsadilo bílé Polsko po intervenci z roku 1920 proti ruské revoluci.

2.Připomeňme, že ještě v závěru roku 1938 se Polsko po boku Německa podílelo na rozvrácení Československa územními zábory!

Tehdejší představitel Polska Pilsudský ve spolupráci s dalšími protisovětskými silami (např. Petljurovci apod.) ovládli i Kyjev. Rudá armáda však jejich postup zastavila a velitel frontu Tuchačevský postoupil s rudoarmějci až k Varšavě. Avšak další neúspěch Rudé armády v říjnu 1920 znamenal, že 12. října 1920 byla v Rize podepsána prozatímní mírová smlouva mezi Polskem a Sovětským Ruskem, která stanovila hranice polsko-sovětské daleko na východ od Curzonovy linie, původně navrhované britským ministrem zahraničí jako rozhraní Polska a Sovětského Ruska. V tomto Polskem zabraném území byla část západního Běloruska, západní Ukrajiny a dokonce i dnešní hlavní město Litvy Vilnius.

Vláda Sovětského svazu vydala 17. září 1939 Rudé armádě rozkaz k zabránění dalšího postupu Němců na východ. Rudá armáda postoupila až na úroveň Curzonovy linie, čímž se posílila obrana Sovětského svazu a alespoň dočasně ochránilo obyvatelstvo západních částí Běloruska a Ukrajiny před fašisty.

V této době Francie i Velká Británie, které byly formálně ve válečném stavu s Německem, neposkytly Polsku žádnou pomoc, ačkoli se k tomu Smlouvou o vzájemné pomoci zavázaly.

Ve třetí etapě, od 17. září do 5. října, polské politické a vojenské vedení ztratilo již vliv na vývoj událostí v zemi i na průběh bojové činnosti. Polští vlastenci však nesložili zbraně. Některé jednotky polské armády pokračovaly v bojích proti fašistickým agresorům. K hlavním událostem patřila hrdinná obrana Varšavy a jednotlivá ohniska odporu - posádka pevnosti Modlin, malá posádka na Helské kose i jednotlivé oddíly polských vojsk generála Kleeberga.

Obrana hlavního města Polska začala 8. září. Fašistické tanky pronikly k jižním předměstím, kde narazily na houževnatý odpor obránců Varšavy. To donutilo německé vedení, aby upustilo od dobytí města z chodu.

10. září obešla německá tanková vojska Varšavu z východu. Svazky 3. armády postoupily k severnímu okraji Varšavy. Posádka hlavního města se ocitla v obklíčení. V tuto dobu Varšavu bránilo 17 pěších praporů, 16 baterií dělostřelectva a tankový prapor.

Vojskům polské armády přišli na pomoc obyvatelé Varšavy. Obrana města přerostla v lidový boj proti fašistickým vetřelcům. Desetitisíce Varšavanů budovaly barikády a protitankové zátarasy.

Zřizovaly se oddíly Červeného kříže, stanice první pomoci a protipožární oddíly. Od 5. září se začaly formovat dělnické prapory, do nichž vstoupilo přes 6 000 mužů. Na nejtěžších úsecích obrany města bojovali polští komunisté - včerejší vězni, propuštění z věznic.

Na místo bojů přijel 12. září i Hitler. Velitel 8. německé armády, která měla za úkol dobýt Varšavu, vydal 19. září rozkaz ke generálnímu útoku. Od 22. září zahájili fašisté intenzívní nálety a hromadnou dělostřeleckou palbu. Dne 27. září se náletu na město zúčastnilo 1150 letadel, která použila barbarské metody, kdy cílem útoku nebyly vojenské objekty, nýbrž obytné čtvrti. Obránci přes četné útrapy, zranění i ztráty na životech pokračovali v odporu proti agresorům. Stále častěji pociťovali nedostatek střeliva, potravin a léčiv. Oběti na životech byly velké. V bojích bylo zabito 5 000 a zraněno 1 600 vojáků. Mezi civilním obyvatelstvem dosáhly ztráty 25 000 zabitých a několik desítek tisíc zraněných. Dne 28. září bylo velení varšavské posádky po vyčerpání všech sil a prostředků, které bylo možno použít v boji, nuceno kapitulovat. Hrdinná obrana Varšavy trvala 20 dnů. Stala se příkladem statečného odporu obyvatelstva velkého města proti německým agresorům. Statečně a vytrvale sebránila malá posádka na Helské kose a obránci pevnosti Modlin. V prvních říjnových dnech roku 1939 zlikvidovala německá vojska poslední ohniska odporu polských pravidelných jednotek. Polské tažení wehrmachtu skončilo, polské ozbrojené síly utrpěly naprostou porážku. Jejich ztráty byly značné. 66 300 mrtvých, 137 700 zraněných a 420 000 zajatých.

Německá vojska měla 10 000 mrtvých, 30 000 zraněných a 3 400 nezvěstných. Příčinou poměrně malých ztrát hitlerovské armády byla její značná vojensko-technická převaha.

Hlavní příčinou porážky buržoazně statkářského Polska byla reakční vnitřní i zahraniční politika jeho vládnoucích kruhů. Následkem této politiky zůstalo hospodářsky, politicky i vojensky slabé Polsko fakticky izolováno od ostatních států. Bylo nuceno vést proti Německu nerovný boj osamoceně.

Následky zářijové porážky byly pro polský lid tragické. Za divizemi wehrmachtu nastupovaly na obsazené území zvláštní trestné oddíly SS a policie. Začal se uskutečňovat obludný program likvidace polského státu a polského lidu. Hitlerovým dekretem z 8. října 1939 byla Poznaňská, Pomořanská, Slezská a Lodžská vojvodství a také část Kieleckého a Varšavského vojvodství, kde žilo 9,5 milionu lidí prohlášeno za německá území a připojeno k Německu. Na zbývajícím polském území byl vytvořen „generální gouvernement“ jako agrární a surovinový přívěšek Německa a kolonie německých monopolů. V jejich prospěch byl zkonfiskován veškerý majetek polského státu, zabrány banky a úvěrové ústavy, všechny průmyslové podniky. Kat polského lidu Hans Frank, jehož Hitler postavil do čela generálního gouvernementu, prohlásil:

„Dne 15. září 1939 jsem dostal za úkol převzít správu nad dobytými východními oblastmi, zvláště rozkaz nemilosrdně zpustošit tuto oblast jako válečné území a jako podmaněnou zemi.“ (Dějiny II. světové války III, NV1978, s. 34.) Fašistický teror však nezlomil vůli polského lidu v boji za svobodu a nezávislost.

Skončení německo-polské války a skutečnost, že Německo nepokračovalo dále na východ, jak někteří politici očekávali, přimělo západní spojence věnovat pozornost skandinávskému nástupišti, jež chtěli využít pro upevnění svého postavení, případně k získání Německa pro společné cíle.

Strategický význam skandinávského nástupiště spočíval v tom, že jeho ovládnutí poskytovalo obranu severního křídla „třetí říše“ a rovněž ohrožovalo Velkou Británii strategickým obchvatem z východu. Mělo hlavní význam v tom, že sloužilo potřebám dalších cílů německého fašismu - jeho politiky Drang nach Osten.

Dne 1. března 1940 podepsal Hitler směrnici k provedení operace proti Norsku a Dánsku pod krycím názvem Weserübung. Předpokládalo se, že úder bude proveden současně proti Dánsku i Norsku s širokým využitím vzdušných i námořních výsadků. V Norsku měly výsadky obsadit všechna hlavní střediska země. Pozemní vojska měla překročit dánské hranice. Operace se mělo zúčastnit veškeré německé válečné loďstvo. Hladinové lodi měly za úkol vylodit výsadky, přesunout pozemní vojska do prostoru vylodění a zajistit pak ochranu norského pobřeží. Vojenské letectvo mělo po získání nadvlády ve vzduchu aktivní činností kompenzovat slabost německého loďstva. Vzdušné výsadky měly obsadit nejdůležitější vojenská letiště a tím zajistit německému letectvu základny pro boj proti námořním silám spojenců na přístupech k pobřeží Norska.

Vedle důsledných požadavků strategie bleskové války věnovala směrnice pozornost činnosti páté kolony v Dánsku i Norsku. Vojenské a politické vedení Německa udržovalo těsné styky s vůdcem norských fašistů Vidkunem Quislingem. V Dánsku a Norsku se organizovaly zvláštní skupiny, které měly v době agrese ochromit činnost státního a vojenského aparátu.

Ráno 9. dubna předal německý velvyslanec v Kodani ministru zahraničních věcí Petru Munchovi memorandum s požadavkem, aby Dánsko kapitulovalo. Než se vláda a velení ozbrojených sešly na mimořádné poradě u krále, vylodily se německé námořní výsadky v určených prostorech. Pěší a motorizované svazky podporované letectvem postupovaly dánským územím. Hodinu po vpádu se vláda a král rozhodli neklást hitlerovským vojskům odpor a kapitulovat. Dánsko bylo vojensky obsazeno.

Jiná situace se vyvinula v Norsku. I zde 9. dubna v ranních hodinách předal německý velvyslanec v Oslu norské vládě ultimátum, jež požadovalo kapitulaci. Norská vláda váhala, začala vyjednávat a za určitých podmínek byla schopna se smířit s okupací. Německá vojska se již v Norsku vylodila. Vojenskému štábu byl dán rozkaz provést částečnou a přitom skrytou mobilizaci.

Do poledních hodin 9. dubna německé jednotky obsadily Oslo, Arendal, Stavanger, Egersund, Bergen, Trondheim a Narvik. V těchto městech a jejich blízkosti žila většina obyvatelstva země. V rukou nepřítele se ocitly hlavní sklady zbraní, potravin i operační dokumenty gen. štábu a štábů okruhů.

9. dubna vystoupil v rozhlase vůdce „páté kolony“ Quisling; oznámil, že se místo zákonné vlády ustanovuje nová vláda pod jeho vedením. Požadoval zastavit mobilizaci a uzavřít mír s Německem. Za této situace se zákonná vláda zmobilizovala a přijala opatření v armádním velení. Nové velení - generál Otto Ruge - zajistilo zvýšení bojeschopnosti armády. Protože spoléhal na pomoc západních spojenců, dal norským vojskům příkaz k vedení bojů na zdrženou a nechal se zatáhnout do rozhodující bitvy.

První etapa bojové činnosti v Norsku trvala od 9. 4. do 14. dubna a rozhodla o osudu země. Z šesti pěších divizí, jež mělo Norsko k dispozici, si zachovala bojeschopnost pouze 6. divize a částečně i 2. a 4. divize. Válečné loďstvo a letectvo bylo zničeno a nejdůležitější hospodářská a politická centra byla obsazena.

Britská vláda stejně jako francouzská neměla v úmyslu vstupovat do rozhodujícího boje s Německem kvůli Norsku. Reálná situace donutila spojence něco podniknout. Bylo rozhodnuto pokusit se o vytlačení německého výsadku ze strategicky důležitého prostoru Narviku a přilehlých oblastí severního Norska.

Postupně byly do Narviku dopraveny jednotky skotských střelců z 24. pěší brigády, hned následovala 146. britská pěší brigáda a 5. francouzská horská polobrigáda. Velení výsadku bylo svěřeno britskému generálmajoru Mackesymu a loďstva admirálu Corkovi. Každý z nich dostal od svého resortu pokyny, jež si v mnohém odporovaly. Zatímco si velitelé vyjasňovali, zda mají nebo nemají dobývat Narvik, nevyvíjely spojenecké síly žádnou činnost. K boji o Narvik se nepřikročilo na příkaz z Londýna, aby hlavní úsilí spojeneckých vojsk bylo přeneseno na dobytí Trondheimu ve středním Norsku. Podle nového plánu činnosti se měly spojenecké jednotky vylodit v Namsos a útočit na sbíhavých směrech k Trondheimu. Tato akce měla vést k izolaci německé posádky a k dobytí Narviku.

V Namsos se vylodila 146. britská pěší brigáda a některé francouzské jednotky. Velitel spojeneckých vojsk, britský generál, měl k dispozici 2 200 britských a přes 4 000 francouzských vojáků. Tato vojska začala postupovat k Trondheimu. Německé letectvo zpomalilo postup spojeneckých sil. Německé jednotky v Trondheimu se snažily udržet v obsazeném prostoru. Boj o město začal nabývat vleklého charakteru. Spojenci vylodili od 17. do 27. dubna v prostoru Trondheimu, kde se bránila dvoutisícová německá posádka, celkem 13 000 vojáků, ale ani tohoto příznivého poměru sil nevyužili.

Situace se zásadně změnila, když britské a francouzské velení dostalo zprávy o připravovaném útoku wehrmachtu na Francii.3 Spojenci se rozhodli vyklidit střední a jižní Norsko a soustředit své úsilí na boj o severní prostory země. 28. dubna byl vydán příkaz k evakuaci spojeneckých vojsk. V noci na 1. května opustila spoje¬necká vojska Namsos. Spojenci dospěli k názoru, že Norsko nemá jako nástupiště k boji proti Německu velký význam. Bylo však uznáno, že je nutné dobýt Narvik pro zlepšení podmínek k evakuaci vojsk. Do 10. května dosáhl stav spojeneckých vojsk v prostoru Narvik 25 000 mužů. Byly zde soustředěny značné síly loďstva, mimo jiné letadlová loď Ark Royal.

Generál Mackesy vypracoval plán postupného vytlačování Němců z Narviku. Bylo dosaženo dohody s norskými vojsky. Útokem 12. května se spojeneckým a norským vojskům podařilo zatlačit nepřítele a zaujmout vhodné postavení pro dobytí města. Zteč Narviku byla stanovena na 28. května, kdy bylo město ztečí dobyto.

V té době velení spojeneckých vojsk tajně, aniž o tom informovalo Nory, dokončilo přípravy k evakuaci vojsk. Francouzské jednotky opustily svá postavení 5. června a 6. června je následovaly i jednotky britské.

Norská vojska, opuštěná svými spojenci, byla nucena 10. června kapitulovat. Král a vláda uprchli do Anglie. Norsko se ocitlo pod nadvládou německých okupantů. Tak skončila druhá etapa bojové činnosti v Norsku, jež začala 14. dubna vyloděním spojenců v severní části země a trvala do kapitulace Norska.

V norské operaci utrpěly obě strany nemalé ztráty. Norská armáda měla 1 700 padlých a raněných, Angličané měli 4 400 padlých a raněných, francouzské jednotky měly 530 padlých a raněných. Ztráty německých vojsk: 2 920 padlých a raněných, 2 375 nezvěstných, celkem 5 295 osob.

Značné ztráty byly rovněž na moři. Angličanům byla potopena letadlová loď, křižník, protiletadlový křižník, 7 torpédovek a 4 ponorky. Francouzi a Poláci ztratili po jedné torpédovce a jedné ponorce.

Německé válečné loďstvo ztratilo 3 křižníky, 10 torpédoborců, 4 ponorky, dělostřeleckou loď a 10 malých lodí.

Okupací Dánska a Norska se zlepšila strategická situace Německa, pod jehož kontrolu přešly všechny severoevropské země.

Proniknutí německých vojsk k švédským hranicím vedlo k pronikavé změně vnitřní i zahraniční politiky neutrálního Švédska.

Protože Anglie a Francie neměly jednotné velení, v němž by byly zastoupeny všechny tři druhy ozbrojených sil, nebyla činnost vojsk dostatečně koordinována. Západní spojenci rovněž ignorovali norské velení a uzavírali se před ním. To vytvářelo atmosféru vzájemné nedůvěry a vedlo k nejednotnosti záměrů i bojové činnosti.

Operace Weserübung posloužila německému wehrmachtu jako generální zkouška před zahájením velké války v Evropě. Norský lid se však nepovažoval za poraženého a pokračoval ve svém boji proti německým vetřelcům.

3 Německý útok v západní Evropě, směřující do Belgie, Nizozemí a především Francie, byl zahájen 10. května 1940.

Po porážce Polska bylo velitelům všech druhů německých ozbrojených sil posláno Memorandum a směrnice k vedení války na západě. V tomto dokumentu byly na základě koncepce bleskové války stanoveny strategické cíle příštího tažení.

Již 19. října 1939 podepsal generál Brauchitsch směrnice k soustřeďování a rozvinování sil pro operaci na západě, známou pod krycím názvem Fall Gelb.

Fašističtí vůdcové přikročili k rozsáhlému politickému a operačně-strategickému maskování plánované agrese. Pod rouškou těchto a mnoha dalších maskovacích akcí urychlovalo fašistické velení přípravy k operaci podle plánu Fall Gelb. Útok byl stanoven na polovinu listopadu 1939.

Stanovený termín vyvolal u mnoha vojenských odborníků pochybnosti. Podle odhadu německých historiků ztratil wehrmacht v polském tažení asi polovinu automobilů, úroveň nově zformovaných svazků byla nízká. Problémem bylo zabezpečení plánované operace municí. Německý průmysl nestačil krýt vzrůstající požadavky ozbrojených sil. Hitler byl nucen tyto skutečnosti akceptovat a zrušil útok ve stanoveném termínu. Později se zahájení agrese pod různými záminkami devětadvacetkrát odkládalo až do 10. května 1940. (Dějiny druhé světové války, sv. III, NV1978, s. 36.)

Strategické přestávky využilo německé velení k urychlené výrobě vojenské techniky, munice a k rychlému zvyšování bojeschopnosti wehrmachtu. Od září 1939 do dubna 1940 dostala vojska 680 tanků nových typů. Lehké divize se postupně reorganizovaly v tankové divize. Stav dělostřelecké výzbroje pozemního vojska se zvýšil o 1 368 polních děl ráže 75 mm a výše, dále o 1 630 protitankových kanónů. Vojska dostala 2 172 minomety. Početní stav armády vzrostl na 3,2 milionu mužů. Bylo vytvořeno 15 nových sborových štábů, 31 pěších divizí a 9 divizi ochrany týlu. Počet letadel luftwaffe se zvýšil téměř o 1500 bojových strojů. (Tamtéž, s. 36.) Nečinnost spojenců na západní frontě vytvářela příznivé podmínky pro mobilizační rozvinování wehrmachtu a pro zvyšování jeho bojeschopnosti.

Politika Anglie a Francie se po porážce Polska v zásadě nezměnila. Obě velmoci pokračovaly v „podivné válce“, jejímž základem byla mnichovská dohoda, úsilí o vytvoření nové fronty proti prvnímu socialistickému státu.

Britské a francouzské vládnoucí kruhy počítaly, že budou-li vyvíjet na Německo politický a hospodářský tlak, aniž se budou uchylovat k bojovým akcím, podaří se jim přimět Německo, aby upustilo od útoku na západě a pokračovalo v expanzi na východ. Ve francouzských a britských vojenských štábech panovalo přesvědčení že válčící státy dospějí ke kompromisu. Podivná válka s nečinností na frontě podlamovala morálku příslušníků francouzské armády i britských expedičních sil, vyvolávala pocit bezstarostnosti a otupovala bdělost velitelského sboru.

Monopolistické kruhy západu se bály účasti lidových mas v boji proti fašismu. Prováděly protilidovou politiku a obávaly se, že zapojí-li se lid aktivně do války, vzkřísí se přízrak demokratické lidové fronty, což znamenalo pro dané společenské zřízení nebezpečí. Britské a francouzské vládnoucí kruhy využívaly válečné situace k tomu, aby zesílily vykořisťování pracujících mas a rozbily revoluční strany. Byl prodloužen pracovní den, zvýšeny daně a vzrostly životní náklady.

Vládnoucí třídy využívající válečných zákonů vedly útok na politická práva pracujících. V Anglii si ministerstvo vnitra zajistilo právo držet tzv. nespolehlivé osoby ve vězení bez soudu i obžaloby, zastavovat tisk bez uvedení příčiny a bez možnosti odvolání. Daladierova vláda již 26. srpna 1939 zakázala ve Francii vydávání komunistických listů a 26. září vydala dekret o rozpuštění všech komunistických organizací. 18. listopadu byl zveřejněn Dekret o podezřelých, který poskytoval policii právo bez soudu a vyšetřování posílat do koncentračních táborů politicky nespolehlivé osoby. 20. ledna 1940 byli komunističtí zastupitelé podle zvláštního zákona vyloučeni ze všech zastupitelských institucí Francouzské republiky. V březnu bylo rozpuštěno 620 odborových organizací. 20. března oznámil ministr vnitra v parlamentě, že 2 778 komunistů, poslanců Národního shromáždění a členů generálních a obecních rad bylo zbaveno mandátu. Dále bylo zatčeno 3 400 funkcionářů a zastaveno 161 listů.

V období podivné války se zostřovala krize politického režimu Francie a byly likvidovány demokratické svobody, kterých pracující dosáhli za dlouhá léta úporných zápasů. Přitom Daladierova vláda nepodnikla žádná opatření, aby zabránila rozvratné činnosti fašistických živlů v zemi. Tak vznikla příznivá situace pro spojení všech sil, které byly pro dohodu s hitlerovským Německem na protilidové základně.

Politika monopolistické buržoazie v období podivné války vytvářela materiální a morální podmínky pro pozdější vojenskou porážku se všemi katastrofálními důsledky.

24. února 1940 vydalo německé velitelství pozemních vojsk směrnici, která obsahovala variantu plánu Fall Gelb. V připravované operaci mělo být poraženo severní uskupení vojsk koalice západních států, obsazeno Holandsko, Belgie a severní část Francie. Dobyté oblasti měly být využity pro dokončení porážky francouzských ozbrojených sil a pro vyřazení Francie z války. Také jako nástupiště k rozšíření námořní a letecké války proti Anglii.

Podle Fall Gelb se rozvinuly tři skupiny armád, jež zahrnovaly osm armád, celkem 136 divizí, z toho 10 tankových a 7 motostřeleckých. Jejich činnost podporovaly 2 letecké armády. Vojska určená k útoku měla 2 500 tanků, 3824 bojových letounů a 7 378 děl ráže 75 mm a vyšší.

K zasazení hlavního úderu v pásmu širokém 170 km zaujala výchozí postavení skupina armád A, jež měla 45 divizí, z toho 7 tankových a 3 motorizované. Tato skupina představovala mohutnou obrněnou pěst, jež měla nenadále udeřit na nejslabší úsek obrany spojenců. Fall Gelb počítal s vedením rychlé války. Představitelé třetí říše měli informace o vnitřních rozporech západních spojenců. V Holandsku a Belgii počítali s podporou kapitulantských živlů ve vládnoucích kruzích a spoléhali na neschopnost spojeneckého velení zorganizovat proti německému útoku odpor.

Hlavní strategické záměry spojenců byly obsaženy v plánu války na rok 1940. Zpracoval jej francouzský velitel pozemních vojsk generál Gamelin. Považoval za nemožné, že by nepřítel mohl zaútočit na úseku francouzsko-německých hranic, chráněném Maginetovou linií. Podle jeho předpokladů mohlo německé vojsko udeřit na anglo-francouzská vojska ze severu nebo z jihu, přes Belgii, nebo Švýcarsko. Proto navrhoval vyslat do Belgie francouzsko-britská vojska. Západní státy považovaly Belgii a Holandsko za své potenciální spojence, kteří vstoupí do anglo-francouzské koalice, jakmile Německo proti nim podnikne vojenské akce. Spojenci počítali, že Němci mohou zahájit útok severně od čáry Lutych přes belgické hranice směrem do francouzských Flander. Nepřátelský úder přes Ardeny byl považován za málo pravděpodobný.

Když spojenecké velení plánovalo odražení úderu německých vojsk přes Belgii, vycházelo z předpokladu, že postavení na belgicko-francouzských hranicích nezajistí pevnost obrany. Proto vyžadovali vysunutí spojeneckých vojsk do Belgie. Další operačně taktické plánování francouzského velení se zaměřilo na vypracování manévru spojeneckých vojsk do Belgie.

Zámysl tohoto strategického manévru byl schválen na zasedání nejvyšší spojenecké rady v Londýně. Spojenecká vojska se přeskupila ke strategické obranné operaci.

Plány spojenců svědčily o pasivnosti jejich strategické koncepce a o omylech v hodnocení pravděpodobného průběhu boje i o podceňování nových bojových prostředků a způsobů ozbrojeného zápasu.

Zámysl operace k odražení německého vpádu spojeneckými vojsky se tak redukoval jen na několik variant vyslání vojsk do Belgie a Holandska k vytvoření souvislé fronty. Gamelinův plán počítal s organizací tuhé a nepružné obrany. Tento plán se setkal s ostrou kritikou základů francouzské strategie (byly zde již zkušenosti z německého postupu v Polsku). Podal ji plukovník Charles de Gaulle, zastávající funkci velitele tankového vojska 5. armády. Zdůraznil, že podnikne-li nepřítel útok s použitím mechanizovaných vojsk a letectva, bude fronta spojenců nutně prolomena. Navrhoval nejen zvýšit výrobu zbraní, ale také soustředit mechanizované prostředky jako zálohu v jedněch rukou, aby bylo možno odrazit německý útok.

Začátkem května bylo německé uskupení připraveno operaci Fall Gelb zahájit. Také spojenecké armády dokončily přípravy k obranným bojům a k přesunu do Belgie.

Pokud jde o celkový poměr sil, měla spojenecká vojska převahu v tancích a dělostřelectvu. Kvantitativní poměr sil a prostředků uskupení, jež stojí proti sobě, není jediným faktorem, který rozhoduje ve válce. Německá vojska měla v době vpádu do Francie a Belgie bojové zkušenosti, zatímco spojenecké armády v úrovni bojové přípravy zůstávaly pozadu a navíc nebyly podřízeny jednotnému velení.

Německý útok začal úderem luftwaffe na letiště, velitelská stanoviště, vojenské sklady a nejdůležitější průmyslová centra v Holandsku, Belgii a Francii. 10. května 1940 v 5 hodin 35 minut vtrhla německá polní vojska do Holandska, Belgie a Lucemburska. Vrchní velitel spojeneckých pozemních sil a letectva Gamelin vydal rozkaz, aby se spojenecká vojska vysunula do Belgie a 7. francouzská armáda do prostoru holandského města Bredy. Nejlepší divize spojenců se vydaly do Belgie a vzdalovaly se úseku fronty, na který mířil hlavní úder německé armády. 6. německá armáda zatlačovala Belgičany dále na západ, snažila se proniknout k hlavnímu pásmu obrany na řece Sijte, aby rozhodnými akcemi vázala francouzsko-britské uskupení.

Postavení Belgičanů na Albertově kanále se zhroutila a nebylo již možné francouzsko-britskou obranu organizovat na řece Dilje. Na levém křídle prošla 7. francouzská armáda Belgií a vstoupila do Holandska. 11. května pronikly přední svazky k městu Breda. Nemohla již holandským vojákům poskytnout pomoc. Německé tanky, jež projely, porazily holandské uskupení a ohrozily pravé křídlo 7. francouzské armády, která po krátkém boji ustoupila.

V severní a střední Belgii ustupovala belgická vojska pod náporem 6. německé armády na čáru Antverpy-Leuven. Hopnerův 16. tankový sbor útočící v prvním sledu se střetl 13. května s předsunutými francouzskými tankovými jednotkami sboru generála Reného Prouxe.

Obě strany utrpěly těžké ztráty 3. mechanizovaná francouzská divize ztratila 105 tanků a německý 16. tankový sbor 164 tanků. Předsunuté jednotky spojenců se daly 14. května na ústup.

V Ardenách zdolala vojska německé skupiny armád A odpor pohraničních oddílů na německo-belgických hranicích. Po prolomení 110 km širokého pásma Arden překročilo německé uskupení francouzské hranice a třetí den útoku proniklo k řece Mase. To vytvořilo nebezpečí průlomu francouzské obrany. 13. května zasadili fašisté na směru hlavního úderu do boje 3. leteckou armádu posílenou sborem střemhlav útočících bombardérů. Německé oddíly vytvořily pod ochranou letectva na západním břehu Masy tři předmostí. Po setmění začali Němci stavět přes Masu pontonové mosty. V noci na 14. května se zahájil přepravu na druhý břeh tankový sbor generála Hotha a v prostoru Sedanu Kleistova tanková skupina.

Německé tanky po soustředění na předmostí zahájily útok do hloubky francouzské obrany. Protiopatření francouzského velení nestačilo reagovat na rychle se měnící situaci. Guderianův tankový sbor po rozbití dvou pěších divizí udeřil na pravé křídlo 9. armády Andrého Corapa a pronikl do týla francouzských vojsk.

Stále se zvětšující průlom způsobený německými tankovými svazky hrozil obklíčit spojenecké uskupení vysunuté do Belgie. Obrana na řece Dijle začala ztrácet smysl. Spojenecké velení bylo nuceno vydat francouzským, britským a belgickým vojskům příkaz, aby se stáhla k Seldě. Tak neslavně skončil plánovaný manévr.

16. května přiletěl do Paříže se skupinou generálů W. Churchill. Na zasedání Nejvyšší spojenecké rady podal Gamelin zprávu o situaci a přiznal, že již nemá žádné zálohy. Churchill požadoval rozhodné akce spojených vojsk v Belgii, ale odmítl zvětšit síly britského letectva na kontinentě. Nejvyšší vojenská rada neučinila žádné rozhodnutí, které by mohlo změnit průběh bojové činnosti. Zprávy o porážkách na frontě vyvolávaly ve francouzských vládnoucích kruzích zmatek. Hitlerovi přímí agenti i poraženci zahájili aktivní činnost, aby přiměli vládu ke kapitulaci.

Francii mohla zachránit jen rázná opatření vlády k posílení armády, k vyzbrojení lidu a k semknutí všech národních sil k boji proti nebezpečí fašistického zotročení. Právě k tomu vyzývala i francouzská komunistická strana. 18. května byly provedeny změny ve vládě. Reynaud převzal ministerstvo obrany, Pétain byl jmenován místopředsedou vlády a Daladier ministrem zahraničních věcí, Mandel, zastánce boje proti Německu, byl jmenován ministrem vnitra.

19. května byl Gamelin odvolán z funkce vrchního velitele pozemních sil. Místo něho byl jmenován generál Weygand.

22. května se konala schůze Nejvyšší vojenské rady. Weygand zde vyložil svůj plán protiútoku a optimisticky prohlásil: „Německé tankové divize jsou odsouzeny k zániku v pasti, do níž se dostaly a jež se za nimi zavře.“ Důrazně požadoval od anglického letectva podporu, ale žádné konkrétní sliby od Churchilla nedostal. Nejvyšší spojenecká rada schvalovala Weygandovy návrhy, avšak tento plán zůstal na papíře.

Guderianův tankový sbor pronikl 23. května k Aaskému kanálu, zhruba 20 km od Dunkerku. Začalo hrozit nebezpečí, že se německá vojska zmocní posledního velkého přístavu, jehož ovládnutím by blokovaná spojenecká vojska ztratila jedinou cestu pro zásobování a možnost evakuace. Rundstedt, velitel skupiny armád A, nařídil se souhlasem Hitlera tankovým silám dočasně se zastavit. Tím minulo nebezpečí, že spojenci ztratí Dunkerk a že nepřítel obsadí pobřežní pásmo.

Proniknutím Kleistovy tankové skupiny k La Manšskému průlivu v severní Francii a Belgii byla obklíčena vojska 1. francouzské armády, britské expediční síly a belgická armáda. Přestože útok německých tankových jednotek byl zastaven, zůstávali spojenci v těžké situaci. Uder Bockovy skupiny armád z východu na Ypry hrozil, že nepřítel vrazí mezi belgickou a britskou armádu klín svazky 4. německé armády, jež útočily z jihu a svíraly spojenecká vojska. Náčelník belgického generálního štábu (Oskar Mirheisse) se 26. května obrátil o pomoc k Angličanům, ale ti jeho žádost odmítli.

Belgický král Leopold III. se 27. května rozhodl pro kapitulaci belgické armády, protože byla neschopna bojovat. 28. května po půlnoci byl podepsán protokol o bezpodmínečné kapitulaci, podle něhož byla belgická armáda odzbrojena a všichni její příslušníci byli považováni za zajatce německé armády.

27. května se začali Angličané evakuovat z Dunkerku. Britská admiralita soustředila pro evakuaci britského expedičního sboru 693 lodí. 28. května francouzská admiralita začala vytvářet pro evakuaci francouzských vojsk flotilu. Uskutečnit organizovanou evakuaci bylo složité.

Na zasedání Nejvyšší spojenecké rady Reynaud v Paříži požadoval společnou evakuaci britských a francouzských vojsk. Evakuace britských byla ukončena 3. června a ráno 4. června ovládly německé jednotky Dunkerk, v němž padlo do zajetí na 40 000 francouzských vojáků.

Pádem Dunkerku skončila úspěšně první strategická operace wehrmachtu, jejímž cílem byla porážka spojeneckých vojsk v Belgii a severní Francii. Belgická a holandská armáda se téměř celé dostaly do zajetí (Holandsko 14. května). Bylo rozdrceno 28 francouzských divizí a pevnostní vojsko mnoha opevněných sektorů. Ve Flandrech a v Dunkerku ztratila Francie čtvrtinu dělostřelectva, třetinu lehkých tanků a tři čtvrtiny tanků těžkých. V průběhu evakuace z Dunkerku potopili Němci pětinu francouzských lodí, účastnících se operace (7 torpédoborců a 30 minolovek).

Jakmile Kleistovy divize pronikly k Lamanšskému průlivu, vydalo vrchní velitelství německé branné moci rozkazy, aby se připravovala druhá strategická operace, jejímž úkolem byla porážka Francie. Ve směrnici Vrchního velitelství branné moci z 24. května byl stanoven zámysl nadcházející operace pod krycím názvem Rot. Podle této směrnice měly být co nejrychleji po skončení bojů ve Flandrech zničeny zbývající síly spojenců ve Francii, prudkým útokem prolomena nepřátelská fronta a znemožněn organizovaný ústup. Směrnice ukládala německá vojska ve Francii přeskupit. Skupina armád B pod velením generála Bocka měla 48 divizí, z toho 6 tankových, 4 motorizované a dvě mechanizované brigády. Skupina armád B měla zaútočit od řeky Sommy směrem na jih, dobýt Le Havre a Rouen na Seině a proniknout jižně od Soissous k zajištění plánovaného zasazení hlavního úderu. V rámci vojsk generála Bocka byl i 15. tankový sbor a Kleistova tanková skupina.

Skupina armád A pod velením generála Rundstedta měla 45 divizí, z toho 4 tankové a dvě motorizované. Zaujímala postavení na čáře vedoucí podle řeky Aisue k hranicím s Lucemburskem. Měla útočit po obou stranách Remeše. K posílení vojsk byla vytvořena tanková skupina generála Guderiana, jež měla vyvíjet činnost k Laugreské plošině a proniknout do týlu Maginotovy linie.

Skupina armád C (20 pěších a 4 pevnostní divize) pod velením generálmajora Leeba, zaujímající postavení na Západním valu a na Rýně; měla být připravena prolomit Maginotovu linii.

18. armáda zajišťovala obranu Lamanšského průlivu. V průběhu operace měla být zasazena do boje k rozvinutí útoku. V záloze velitelství pozemního vojska mělo Německo 19 divizí. Celkem bylo pro operaci Rot rozvinuto 140 divizí, z toho 10 tankových a dvě motostřelecké brigády.

Po porážce spojeneckých vojsk v Belgii a v severní Francii zůstalo k odražení wehrmachtu 71 divizí. Tyto svazky byly v bojích oslabeny, chybělo jim velké množství vojáků a výzbroje. Na frontě od ústí Sommy k Maginotově linii byly rozmístěny francouzské skupiny armád, jež měly 49 divizí. Ve 3. skupině armád generála Besona působily pod velením generála Brooka 51. skotská divize a 1. obrněná divize, která přišla z Anglie. 2. skupina armád generála Prétélata, zaujímající obranu Maginotovy linie, měla sedmnáct divizí. Velitelství vojenského letectva prohlásilo, že potřebám fronty mohlo být poskytnuto 420 stíhacích letounů.

Na schůzi Výboru národní obrany generál Weygand předložil 25. května plán obrany pro případ německého útoku. Bylo možné nepřítele uvítat na čáře obrany podle řek Sommy a Aisue, krýt Paříž a střední oblasti Francie. Dal zároveň pokyn k vybudování takové obrany.

Weygandův plán neobsahoval zapojení lidových mas k obraně země. Nepočítal ani s možností využít materiální a lidské možnosti francouzských kolonií. K 20. květnu bylo v severní Africe 10 francouzských divizí, které mohly sloužit jako základ pro formování nových svazků. Weygand odmítal všechny návrhy na pokračování války mimo území Francie.

Po prvních úderech nacistických vojsk bylo obranné postavení francouzských jednotek prolomeno a hrozilo nebezpečí obsazení Paříže.

6. června, kdy německý útok byl v plném proudu, se ústřední výbor francouzské komunistické strany, která působila v ilegalitě, obrátil na vládu s návrhem na obranu Paříže za pomoci ozbrojeného lidu. Reynaudova vláda se bála svého lidu víc než okupantů a odmítla návrh přijmout. 12. června, kdy situace na frontě byla katastrofální, Weygand prohlásil se svolením vlády Paříž za otevřené město a nařídil je vydat nepříteli bez boje.

Od 15. června se sídlem francouzské vlády stalo Bordeaux. Pétain a kolem něho seskupení poraženci začali vyvíjet horlivou činnost, aby prosadili kapitulaci Francie. Reynaud podal demisi a 16. června Pétain sestavil novou vládu. 17. června ministři jednomyslně schválili rozhodnutí požádat německé velení o zastavení vojenských akcí. Téhož dne vyzval Pétain v rozhlasovém projevu francouzské obyvatelstvo a armádu k zastavení boje. 18. června vyslala francouzská vláda vojskům příkaz, aby bez boje předávali všechna města s více než 20 000 obyvatel. Když německé velení dostalo žádost francouzské vlády o zastavení bojové činnosti, nijak nespěchalo. Němci využili zastavení odporu francouzských vojsk k rozsáhlému útoku, obsazení a okupaci nejdůležitějších oblastí Francie.

Francouzská vojska stažená z Maginotovy linie se octla v obklíčení. Velitel této skupiny vydal 22. června rozkaz ke složená zbraní. Německá vojska v tomto prostoru zajala více než půl milionu mužů.

22. června v 18 hodin 32 minut podepsal generál Huntziger jménem francouzské vlády dohodu o příměří. Za Německo dohodu podepsal Keitel.

Podle této dohody zastavovala francouzská vláda vojenské akce proti Německu jak na francouzském území, tak v koloniích a na moři. Fašistické Německo okupovalo většinu francouzského území. Okupace zahrnovala průmyslově nejvyspělejší a nejbohatší oblasti a atlantické pobřeží Francie. V okupovaném pásmu byla veškerá moc předána německému velení. Francouzská vláda se zavázala přispět k tomu, aby všechny vojenské objekty, průmyslové závody, spojovací a dopravní prostředky, zásoby surovin atd. byly předány německým orgánům. Na neokupovaném území se výzbroj a ostatní válečný materiál soustřeďovaly ve skladech a předávaly pod kontrolu německých orgánů. Německé velení si ponechalo právo požadovat, aby byly zbraně a munice dány k disposici wehrmachtu.

24. června byla rovněž podepsána francouzsko-italská dohoda o příměří. Bojové akce wehrmachtu skončily vítězstvím Německa a těžkou porážkou Francie. V bojích padlo 84 000 francouzských vojáků a 1 547 000 jich padlo do německého zajetí. Ztráty wehrmachtu byly menší. 27 074 mrtvých, 111 043 raněných a 18 384 nezvěstných.

Porážka Francie jako hlavního spojence Anglie v Evropě, a také porážka Holandska a Belgie znamenaly rozpad a porážku protihitlerovské koalice, jež se vytvořila pod úderem německých vojsk. Koalice se rozpadla dříve, než byly nalezeny organizační formy a zásady společné činnosti.

Po přepadení Polska sice Francie a Británie vypověděly Německu válku4, ale nevedly žádnou aktivní činnost; přímo usměrňovaly agresi Německa na východ. Ustupovaly agresorovi odmítnutím systému kolektivní bezpečnosti v Evropě za účasti Sovětského svazu, otevřeně zradily Československo a později i Polsko. Protidemokratická politika západních velmocí znemožnila cestu k vytvoření široké koalice proti zemím fašistického bloku.To byla jedna z příčin porážky.

Další příčinou porážky byla reakční vnitřní politika Anglie a Francie. Francouzská buržoazie se bála lidu, upevnění lidových sil, které v roce 1936 zajistily vítězství Lidové fronty. Skoncovala s demokratickým hnutím pracujících, potlačila revoluční akce dělnické třídy, zakázala činnost komunistické strany nastolila v zemi vládu „silné ruky“. Francouzská reakce v Hitlerovi spatřovala evropského četníka, schopného porazit hnutí revolučních sil. Ve svém třídním zájmu dala přednost dohodě s německými fašisty.

Strach z revolučního hnutí lidových mas a obdiv pro fašismus byl zdrojem kapitulantských nálad a názorů ve vládnoucích třídách. Když začala válka, dopadl

4 Trochu jako výsměch zní anglický požadavek, aby po německé agresi v Polsku propuklo v protektorátu - nechtěném dítěti mnichovanství - protiněmecké povstání. V době, kdy se mohla republika účinně bránit ji Hitlerovi prodali. V případě Polska vlastně Anglie s Francií postupovaly obdobně.

úder tzv. vlády tvrdé ruky ne na Hitlerovy agenty a špiony, ale na francouzskou dělnickou třídu a její revoluční stranu.

Válka ukázala na třídní spjatost vládnoucích skupin Anglie a Francie ve vztahu k Německu, které se chtěly na protisovětském základě dohodovat s fašistickými státy. Také proto nebyly západní velmoci schopné zajistit přípravu svých zemí na ozbrojené střetnutí.

Válka odhalila vážné omyly v budování ozbrojených sil. Anglie nevěnovala pozornost budování pozemní armády, Francie vydala obrovské prostředky na vybudování Maginotovy linie, ale nedokázala ani vytvořit silné letectvo a mechanizované vojsko, ani odstranit nedostatky ve výzbroji vojsk.. Vážné problémy se projevily rovněž v neschopnosti odhadnout nové tendence ve vývoji vojenství v oblasti hromadného použití nejnovější techniky. Obrana byla koncipována na zastaralém principu statického boje.

V západoevropském tažení se německému velení podařilo uskutečnit strategii bleskové války ve formě dvou vzájemně spjatých rychlých strategických operací. Úspěch bleskové války byl zajištěn důkladnou přípravou každé z těchto operací, nenadálým napadením nepřítele, operačně strategickým maskováním a hromadným použitím tanků a letectva.

Nepodcenitelným výsledkem vítězství Německa nad Francií byly bohaté zkušenosti vojsk a vyšších štábů z organizování a vedení velkých operací. Tato skutečnost pak výrazně ovlivnila první fáze války Německa proti Sovětskému svazu.

Od prosince 1940 se pronikavě zostřil zápas imperialistických států o Balkán. Státy hitlerovského bloku a také Velká Británie přikládaly mimořádný význam rozšíření svého postavení v této oblasti.

Německo považovalo Balkán za nástupiště pro přípravu války proti SSSR. Po okupaci Norska a Dánska se Finsko stalo spojencem fašistického Německa. Tím byl Sovětský svaz blokován ze severozápadu. Ovládnutí Balkánu mělo zabezpečit jižní křídlo německých vojsk. Počítalo se zde se soustředěním velkého uskupení fašistické armády k zasazení úderu přes Ukrajinu směrem na Kavkaz, což bylo součástí německých světovládných plánů. Z balkánského poloostrova mohlo Německo vést boj proti ozbrojeným silám Anglie a jejích spojenců ve Středozemním moři, na Blízkém východě a v severní Africe, ba i v Asii.

Balkán kryl britské državy na Blízkém a Středním východě. Vládnoucí kruhy Británie chtěly využít lidské síly a materiální zdroje balkánských států a vytvořit zde jednu z front války s Německem.

V boji o Balkán dosáhlo Německo určitých úspěchů. Připojením Maďarska, Bulharska a Rumunska k paktu tří (Německo, Japonsko, Itálie) se značně posílil jeho vliv. Ale postoj Jugoslávie a Turecka se dosud nevyhranil, Řecko bylo pod britským vlivem. Imperialistické koalice rozpoutaly boj o Jugoslávii a Řecko a každá z nich usilovala o získání Turecka.

Fašistické Německo zvyšovalo svůj nátlak na Jugoslávii, využívajíc svých bohatých zkušeností z rozkladné činnosti pátých kolon, obchodní dohody a územních slibů.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 494. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 14. března 2015.